Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.
Úvodu večera dominovala symfonická báseň Valdštýnův tábor inspirovaná sporem mezi vojáky, do něhož vstupuje mnich marně se snažící situaci uklidnit. Původně bylo dílo zamýšleno jako předehra k Schillerově politické trilogii věnované Albrechtovi z Valdštejna. Nakonec se však skladba uchytila v podobě samostatné symfonické básně volně vycházející z obrazu vojenského tábora a militantní atmosféry. Ostatně tyto tendence bylo možné zaznamenat napříč celým programem. Smetana se v instrumentaci opírá o rozmanité obsazení s důrazem na dechové a bicí nástroje, které mají funkci co nejvíce posluchačům připodobnit prostředí tábora. Není tedy divu, že hudebně volí cestu tempových a rytmických změn – výrazné členitosti a dechových harmonií s rysy fanfár. Lehká opatrnost dirigenta Tabachnika v otázce zvolených temp se do provedení bohužel propsala spíše negativně. Společně s obvyklými neduhy orchestru jako jsou rytmický nesoulad, nepřesnost v nástupech a intonaci se výsledné znění Valdštýnova tábora neslo v duchu absence energičnosti, jiskry a v hudbě všudypřítomného napětí. K pozitivním momentům můžeme určitě přiřadit vybraná sóla klarinetu a houslí, přesto však symfonická báseň jako celek nezafungovala. Nepomohl ani fakt, že po celou dobu skladby posluchač nabýval dojmu jako by se tempově orchestr s dirigentem naháněl, což bylo možno vyčíst i ze strany dirigentských gest a přesnosti první doby.
Renomé si hráči vylepšili v Lizstově Klavírním koncertu č. 2 A dur, který svou formální výstavbou a mohutným orchestrálním zvukem konkuroval Smetanovi. Kompozice nemá klasickou třívětou strukturu, nýbrž ji lze rozdělit do šesti částí hraných attacca, a tedy i v tomto případě se jedná o jednovětou záležitost. Klavírista Marek Kozák, mnohé hudební kritiky uchvacující „neomylnou technikou, smyslem pro proporce a gradaci“, vnesl do koncertu lehkost, nadhled, ale také velkou dávku muzikality, z níž čišela umělcova „ostřílenost“. Tím mám na mysli především vytříbenou techniku ve stupnicových bězích, akordických rozkladech apod., která však pod tíhou suverénnosti často stála na pomyslné hranici artikulace (ve smyslu zvukovém) jednotlivých hodnot. Kozák zaujal nejen svým sólovým projevem, ale také zvládnutím doprovodné linie klavírního partu při violoncellovém sólu a orchestrálních mezihrách. V neposlední řadě si nešlo nevšimnout hráčova napojení na dirigenta a orchestr v podobě otáčení se směrem k tělesu při jeho vstupech a vědomého poslouchání hudební věty, což taktéž svědčí o klavíristově hudební vyzrálosti. Za svůj výkon byl Marek Kozák náležitě oceněn velkým aplausem, na jehož popud si dovolil klavírista přiřadit přídavek v podobě Preludia z Bachovy partity E dur v úpravě Sergeje Rachmaninova.
Druhá půle večera patřila příběhu o hledání svatého grálu v podobě suity z Wagnerovy opery Parsifal. Jak Lizstovo osobité uvažování nad klavírní virtuozitou a orchestrálním zvukem, tak Wagnerova hudební dramata představovala pro Bedřicha Smetanu studnici inspirací více než zřetelnou napříč recenzovaným koncertem. Orchestrální suita v sobě odráží touhu, odhodlání, ale také milostný motiv – opět vše znatelně autorem vyjádřené pomocí nápadité a monumentální instrumentace. Kromě bohaté rozmanitosti v dechové sekci a Wagnerově oblíbeného efektu hry za oponou za zmínku stojí také užití leitmotivů v tam-tamech a gonzích dodávajících celkovému zvuku až orientální nádech. Náročné party s často extrémními polohami a technicky exponovanými pasážemi filharmonii dost potrápily. Světlými chvilkami se jevily pomalé, tematicky nosné části, při nichž orchestr jenom přeci vynikal ve vedení hudebních myšlenek a dynamice, která i pod vlivem Tabachnika obohacovala provedení o špetku napětí.
Program:
Bedřich Smetana – Valdštýnův tábor, symfonická báseň op. 14
Franz Lizst – Klavírní koncert č. 2 A dur
Richard Wagner – Parsifal, orchestrální (arr. Henk de Vlieger)
Marek Kozák – klavír
Filharmonie Brno
Michel Tabachnik – dirigent
Ve čtvrtek 29. února v 19 h, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..