Lord Henry Wotton si v románu Obraz Doriana Graye pochvaluje Wagnerovy opery. Prý jsou tak hlasité, že se během představení může bavit se sousedem a nikdo si toho nevšimne. Předpokládám, že na koncertě Swans by se o konverzaci ani nepokoušel, ale odbýt jejich vystoupení tím, že hráli hodně nahlas, by jeho povrchnosti slušelo dokonale.
Swans jsou hluční, ale není to jejich podstata, ta spočívá v intenzitě prožitku. Pokud chcete vědět, jak je zvuk slyšet, můžete si zajít na libovolný koncert. Pokud chcete vědět, jak je možné zvuk cítit a nechat se jím prostoupit, zajděte si na Swans. Nedá se ani říct, že by vytvářeli zvukovou stěnu, jsou spíš tvůrci zvukového prostoru. Je specifický už tím, že neexistuje domácí aparatura, která by jej mohla zprostředkovat. Znát Swans pouze z nahrávek nic neznamená, o čemž se mohl přesvědčit každý, kdo na jejich koncert přišel.
Kapelou prošlo od jejího vzniku v roce 1982 množství hudebníků, stálicemi jsou kytarista Norman Westberg a především zakladatel Michael Gira. Instrumentální a zvukový projev Swans byl při vší hlasitosti neuvěřitelně vytříbený a čitelný. Jestli se včera na Flédě něco opravdu povedlo, tak to byl zvuk. Z aparatury sice foukal vítr, což nemyslím jako metaforu, ale jednotlivé nástroje byly snadno identifikovatelné. Kapela byla skvělá i rytmicky a Gira si svůj ansámbl při změnách motivů a temp autoritativně a funkčně řídil. Jeho zpěvu bylo přes všechny deformace a znásilňování hlasu i hodně dobře rozumět.
Swans se předvedli ve dvou základních polohách. Začali spíš písničkovou, i když píseň v jejich pojetí je velmi specifická. Lze v ní však nalézt tvrdošíjně opakované riffy a má přehlednější strukturu nepravidelných slok. Druhá poloha byla extrémnější v tom smyslu, že už se soustřeďovala opravdu jen na zvuk a záchytné body pro posluchače zcela ignorovala. Tato část přišla asi v polovině koncertu ve chvíli, kdy Michael Gira odložil kytaru, a spíš už vedl kapelu a zpíval. Pokud v první části koncertu Swans publikum omámili, teď už jej dostali na kolena se vším všudy. Z hráčů nikdo výrazně nevyčníval, ale přece jen bych vypíchl Westbergovu kytaru a především perkusionistu Thora Harrise. Ten hrál i na cimbál a orchestrální zvony a v jeho stylu byl zřetelný vliv gamelanu.
Předskakující Jamie Stewart (frontman Xiu Xiu) se ze zážitku poněkud vytratil, ale jeho zvukově pestré country písničkářství bylo na úvod přinejmenším milé.
Swans byli při veškerém hluku vlastně velmi decentní. Pohybovali se spíš ve středových a basových frekvencích a bolestivými výškami šetřili. Místo vzduchu jsme najednou dýchali zvuk, do nějž jsme byli zároveň zalití jako do husté, vibrující kapaliny. Nebyl jsem sám, kdo se v ní chtěl utopit.
Swans, 14. 3. 2013, Fléda, Brno. Foto Boris Klepal s omluvou za příšernou kvalitu
Zatím nebyl přidán žádný komentář..