Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáček.
Zmíněný videoart představoval specifický druh animace zaměřující se na přírodní výjevy znázorňující onu fantazijní krajinu. Výrazným prvkem, a zároveň symbolem, se stala lidská postava, jež tímto světem prochází a v kontextu všech čtyř skladeb na sebe bere různou podobu. Nutno dodat, že prvotní materiál – obrazy – byly vytvořeny pomocí AI. Následné zpracování, tedy koláž a improvizace závislá na hudebním toku, náležely do kompetence již zmíněného Tomáše Hrůzy. Jednotlivé výjevy nesly spíše temný, zádumčivý charakter a v průběhu koncertu se mohly zdát do jisté míry jednotvárné. Pozoruhodnými se zdály i v případě, kdy hudba měla značně pohyblivou a rytmickou fakturu, přičemž obraz zůstával stále poklidný. To však v tomto případě není nutné vnímat negativně, jelikož videoart ponechával divákovi dostatek prostoru pro svou vlastní fantazii a domýšlivost, k níž nabádala také samotná hudba.
Estonský hudebník a pedagog Tõnu Kõrvits (*1969) se často ve svém díle inspiruje literaturou a přírodou jako tomu je i ve skladbě Elegies of Thule. Starořecká literatura a kartografie termínem Thule označovala nejseverněji položenou oblast, kam spadá i část Estonska. Metaforický význam pochází od Vergilia a jeho „ultima Thule“ – vzdálené místo (za hranicemi známého světa). Kõrvits pro hudební znázornění daleké země využívá v první části unisono motiv, jež dále uplatnil i ve svých dalších kompozicích. Navrací se ale také k lidové melodice a instrumentáři, kdy kupříkladu orchestr napodobuje hru na estonský drnkací strunný nástroj kannel pomocí nápaditých rytmizací (např. poměr 2:3) pizzicato. To vše zaznívá pod tíhou úzké harmonie, charakterem a barvou blížící se klastrům. Závěr si pohrává charakterově se stejným hudebním materiálem, který autor používá v první větě. Poslední část skladby je však mnohem prosvětlenější: nachází se zde sólo houslí (Barbara Tolarová), postupná gradace a zahušťování hudebního toku s výraznou melodickou linkou a trianglovým trylkem (Anežka Nováková) znějícím za zády posluchačů. Vše ústí do konečného ztišení umocněného vyšší polohou smyčců a grafickým zklidněním moře na plátně. Nastudování vynikalo zvukovou masou orchestru, působivou barevností, a především jednotou hráčů.
Koncertantní kus „diversního autora“ Jana Nováka (1921–1984) psaný pro kytaru a smyčce z roku 1971 čerpá z řeckého mýtu o pěvci Orfeovi a jeho krásné manželce Eurydice. Orfeovská tematika Nováka doprovázela po celou jeho tvorbu – za zmínku stojí například kantáta Orpheus et Eurydice (1970) na Vergiliův text. Dílo Concentus Eurydice (Koncert pro Eurydiku) nese také podtitul Sedm časů pro kytaru a smyčcový orchestr a bylo napsané v talském exilu. Sólová kytara, které se ujal Vít Dvořáček, nemá v průběhu skladby vždy nutně virtuózní funkci. Místy je zakomponována jako součást orchestru, či dokonce i jako doprovod (VI. část). Naléhavost a drama rychlejších vět pramení z jazzové harmonie a rytmiky (místy flamencového rázu), jež občasně působí drsně – expresivně. Precizní hře kytaristy Dvořáčka nebylo co vytknout. Hráč dokázal zaujmout v jakékoliv poloze a funkci. Technicky se popasoval se zákeřnými skoky, běhy a hmaty a celkové nastudování kytarového partu lze označit za suverénní a promyšlené. Upozaděna nezůstala ani doprovodná složka, v našem případě smyčcový orchestr Ensemblu Opera Diversa, opět vynikající témbrem, expresivitou a technickou vytříbeností.
Americký skladatel Mason Bates (*1977) je držitelem ceny Grammy z roku 2019 za operu The (R)evolution of Steve Jobs. Věnuje se také kariéře DJeje, autora filmové hudby a v neposlední řadě s oblibou pracuje na multimediálních projektech. Jednověté dílo pro smyčce Icarian Rhapsody (1999) patří k jeho ranějším kusům, byť je dnes hojně provozovanou skladbou. Minimalistický ráz je znatelný v kompozičních postupech, melodicko-rytmických efektech a jejich vrstvení, čímž Bates získává bohaté harmonické a polyfonní plochy. Autor se o kompozici zmiňuje takto: „Ačkoli dílo není meditací o zmařených velkých nadějích, je podobné trajektorii Ikarova letu. Jednotný zvuk smyčcového orchestru inspiroval melodii pokrývající obrovský rozsah – jen v první frázi téměř dvě oktávy. Smyčcové nástroje však mají ještě jednu zvláštní vlastnost, schopnost hrát delší pasáže bez přestávky.“ Jednolitý zvuk smyčců, jež plasticky a dynamicky tvarovaly melodicko-rytmické efekty, po celé znění neztrácel svůj puls, a tak orchestr pod dirigentským dohledem Patrika Červáka neustále dýchal. Batesova hudba vyprávějící Ikarův příběh byla podpořena také videoartem, v němž k lidské postavě symbolicky přibyla křídla. Moře se slunečným horizontem se proměnilo v Ikarův boj výtečně podtržen glissandem směrem dolů snad zvýrazňujícím pád hrdiny.
Ve světové premiéře zazněla skladba mladého autora Adama Závodského (*1996), který se ve své dosavadní hudební kariéře zapsal primárně jako klavírista. Skladatele v tomto případě uchvátil tajemný svět Johna Ronalda Reuela Tolkiena (autor trilogie Pán Prstenů), konkrétně vznik Světa dle krátkého textu Ainulindalë, a tedy střet jednotlivých smýšlených národů, jazyků a kultur. Stejnojmenná třívětá (attacca) kompozice se však dle Závodského nesnaží být popisnou. „Její tři věty jsou spíše jakýmisi hudebními ilustracemi inspirovanými třemi konkrétními momenty z mýtického příběhu; a tyto tři obrazy jsou spojeny v jeden souvislý hudební celek.“ Skladatel ke smyčcům dodává také kytarový (Melkor) a v závěru klarinetový (Ilúvatar) part mající své role převzaté z literární předlohy. Oba nástroje zastávají spíše barevnou funkci obohacenou v závěru skladby také o prostorový efekt podobný tomu z kompozice Tõnu Kõrvitse. Dramatičnosti a epického charakteru autor docílil vcelku běžnými kompozičními přístupy, jež v kontextu literární předlohy a příběhu vnímáme jako zcela funkční. Na místě je také vyzdvihnout dirigentský um Patrika Červáka, jež celý večer ladnými, vkusnými, přesto čitelnými gesty citlivě a s nadhledem řídil ansámbl. O to více stojí za uznání momenty, při nichž dirigent musel navázat kontakt s hudebníky stojícími za jeho zády a za zády posluchačů.
Program:
Tõnu Kõrvits: Elegies of Thule pro smyčce (2007) ČESKÁ PREMIÉRA
Jan Novák: Concentus Eurydicae pro kytaru a smyčce (1971)
Mason Bates: The Icarian Rhapsody pro smyčce (1999) ČESKÁ PREMIÉRA
Adam Závodský: Ainulindalë pro komorní orchestr (2023) PREMIÉRA
Vít Dvořáček – kytara
Tomáš Hrůza – videoart
Ensemble Opera Diversa, vedoucí orchestru Jan Bělohlávek
Patrik Červák – dirigent
Úterý 20. února 2024, Dům pánu z Kunštátu
Zatím nebyl přidán žádný komentář..