Toť Milada, toť Dalibor!

Toť Milada, toť Dalibor!

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).

Jen stěží by se dala vybrat symboličtější Smetanova opera pro zahájení oslav Roku české hudby 2024 než je právě Dalibor, který zazněl vůbec poprvé 16. května 1868 při příležitosti pokládání základního kamene Národního divadla – symbolu snah českých vlastenců o vlastní velké divadlo. Ačkoliv reakce na samotnou operu byly smíšené a našli se i tací, kteří Daliborovi vytýkali přílišnou inspiraci hudebními dramaty Richarda Wagnera, sám Smetana si uvědomoval, že další vývoj (nejen) české hudby se bez „konfrontace“ s Wagnerovou operní tvorbou neobejde. Dnešnímu divákovi naštěstí tyto konotace již nemusí bránit v hudebním zážitku a Smetanova genialita může být prosta politické a historické zátěže.

dalibor_foto_marek_olbrzymek_01

Ačkoliv bylo Smetanovo dílo inspirováno historickým českým šlechticem a rytířem Daliborem z Kozojed, rozhodl se režisér David Pountney zasadit děj opery blíže současnosti. Hlavním prizmatem, kterým na titulní postavu režisér nahlíží je možná dvojakost vnímání jeho činů – jak sám ostatně uvedl v rozhovoru pro ČRo Vltava: „Může existovat postava, která může být pro velkou spoustu lidí bojovníkem za svobodu nebo hrdinou, mnoho dalších lidí ho ale může vnímat jako teroristu.“ Tomuto režijnímu uchopení pak podřídil Pountney celkové vyznění opery – předobrazem pro titulní postavu byl režisérovi Bobby Sands, bojovník za svobodu Severního Irska a člen IRA. Úvodní scéně dominuje vysoká betonová zeď s kamerou a vše má ve svých spárech politická velmoc chráněná policií. Ačkoliv by se na první pohled mohlo jednat o poměrně zásadní změnu, která by potenciálně mohla vyvolat celou řadu inscenačních či logických problémů, ve skutečnosti funguje nové zasazení překvapivě dobře. Režisérovi se podařilo vytvořit temnou a opresivní atmosféru, která z Daliborova soudu dělá osobitý politický proces. Trochu zvláštně však v tomto kontextu působí samotná postava krále Vladislava, která byla Pountneym zamýšlena jako politická a manipulující, přesto nebo snad právě proto se v konečném důsledku zdála sama nejvíce manipulovanou. Naopak výtečně tato aktualizace působila třeba při samotném příchodu soudců, kteří ve spojitosti s hudbou povedeně evokovali úplatné politické panáky.

Velkou pochvalu si zaslouží scéna Roberta Innese Hopkinse, která zůstávala stále velmi čistá, přesto však nápaditým způsobem pracovala se symboly a celkovým prostorem. Po většinu času převažovaly realistické koncepty – soud, vězení a podobně – avšak tam, kde mělo být vyznění osobnější, volil Hopkins surrealističtější prvky. Zde se nabízí především výjev z Daliborovy cely, který akcentuje houslové prvky vystupující z pozadí scény. Zvláštní zmínku si zaslouží také Hopkinsova práce s prostorem a rekvizitami, kterou nejlépe ilustruje proměna stropu v kulatý stůl při druhém zasedání soudců a krále ve třetím dějství. Zajímavě působila také videoprojekce, která připomínala mnohé současné záběry z protestů či z oblastí zasažených válkou. Méně přesvědčivě však už vyznělo promítání strun na samotnou scénu.

Celková choreografie vesměs vycházela z realistického pojetí, které drhlo jen v absurdní scéně, kde „zbrojnoši“ radostně cvičili se samopaly, jako by omylem nakráčeli do fitness centra. Přitom povedená scéna dávala dostatečný prostor, aby místo infantilního (a především vzhledem ke kontextu těžko uvěřitelného) poskakování dělali cokoliv přirozenějšího a očekávatelnějšího – balili cigarety, mastili karty, leštili zbraně. Naopak třeba scéna samotného Daliborova soudu, při které policista na plošině přiveze koncertně oděnou harfenistku hudebně doprovázející Miladinu stížnost, je mírně úsměvnou a skvěle fungující juxtapozicí.

Přestože zasazení do moderní doby bude mnohým jistě proti srsti, o hudebních výkonech a samotném nastudování se lze vyjadřovat v superlativech. I menší role – Vítek (Ondřej Koplík) či třeba Beneš (David Szendiuch) – byly svěřeny výtečným zpěvákům a hlavní role byly obsazeny rovněž povedeně. Jana Šrejma Kačírková v roli Daliborovy schovanky Jitky byla patřičně živelná, s plamennou energií a perfektní deklamací a artikulací. Povedený byl také pěvecký i herecký výkon Daniela Kfelíře, představitele velitele stráže, který ve své interpretaci vyšel maximálně vstříc režisérovu uchopení a jeho zpodobnění Budivoje evokovalo chování sadistických členů StB. Tomasz Konieczny v roli krále Vladislava byl výrazově a dynamicky pestrý, což mu umožnil obzvláště kontrast mezi prvním a druhým setkáním se soudci. Překvapil také velmi dobrou artikulací, která byla po většinu času bez problémů srozumitelná. V tomto ohledu mírně zaostávala představitelka Milady Csilla Boross, která však excelovala ryzí (a místy až syrovou) expresivitou svého nastudování. Její Milada byla plná emocí a vášní, avšak také vnitřního rozkolu, který byl v její interpretaci neustále patrný. Peter Berger byl pro roli Dalibora skvělou volbou. Dokázal výtečně zhmotnit veškeré temné emoční proudy své postavy, stejně jako něhu, kterou směřoval nejprve Zdeňkovi a později i Miladě. Pochvalu zaslouží především práce s barvou hlasu a celkovým výrazem, stejně jako výrazné dynamické skoky ve vyhrocených částech.

Sbor pod vedením Martina Buchty byl již tradičně – a opravdu se nejedná o prázdný superlativ – bezchybný, a to i v okamžicích, kdy nebyl přímo na scéně nebo byl v jinak nevýhodné pozici. Skvělá deklamace, naprostá intonační a rytmická přesnost a vždy perfektně zvládnutá a vyvážená dynamika. Podobná slova chvály si zaslouží rovněž i orchestr, který již od úvodního vstupu žesťů upoutal velmi vytříbeným, čistým a elegantním zvukem. Dirigent Tomáš Hanus navíc dokázal zvýraznit hlubokou citovost Smetanova Dalibora, stejně jako jeho spojitost s Wagnerovým odkazem. Výsledek tak skvěle předkládá a odhaluje barevnost Smetanovy instrumentace, stejně jako důmyslnost jeho kompozičních postupů a práce s motivy. Velkou pochvalu si zaslouží také sólisté vystupující přímo na pódiu – houslista Dennis Schneiderka, připodobňující zesnulého Zdeňka, harfenistka Pavla Kopecká a violoncellista Lukáš Žufánek.

Nový Dalibor je bezpochyby povedenou inscenací, která sice může určitou část publika svým vzezřením odradit. V samotném jejím jádru se však jedná o funkční koncept, který výraznějším způsobem nenarušuje původní Smetanovu vizi. Aktualizace oper je ožehavým tématem, které bude vždy zavdávat důvody k plamenným diskusím a neshodám. Z bohatého operního penza se však Dalibor jeví zrovna jako dílo, kterému podobná rekontextualizace vůbec neublíží. Jak by ostatně mohla, když nad tím vším zaznívá Smetanova geniální, citlivá, spletitá a výtečně nastudovaná hudba?

PREMIÉRA

Pátek 2. února 2024

Bedřich Smetana

DALIBOR

Režie – David Pountney

Dirigent a hudební nastudování – Tomáš Hanus

Scéna – Robert Innes Hopkins

Kostýmy – Marie-Jeanne Lecca

Světelný design – Fabrice Kebour

Dramaturgie – Patricie Částková

Pohybová spolupráce – Martin Svobodník

Videoprojekce – Adéla Szturcová

Vladislav, král český – Tomasz Konieczny

Dalibor z Kozojed – Peter Berger

Milada – Csilla Boross

Budivoj, velitel stráže – Daniel Kfelíř

Beneš, žalářník – David Szendiuch

Vítek – Ondřej Koplík

Jitka – Jana Šrejma Kačírková

Soudce – Petr Karas

Sbor a orchestr Janáčovy opery NdB

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více