V Divadle na Orlí přiblížili hudbu neslyšícím

18. březen 2024, 18:00
V Divadle na Orlí přiblížili hudbu neslyšícím

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.

Jako první byla uvedena opera V studni Viléma Blodka. Dílo uvedené 17. listopadu 1867 má hned dvě prvenství. Jedná se o první českou prokomponovanou komickou operu a první českou jednoaktovku. Podle slov režiséra Marka Řiháka si opera během historie svého uvádění získala poměrně negativní renomé především způsobem, jakým byla inscenována, přestože její hudební kvality jsou na vysoké úrovni. Řihák se tedy pokusil pojmout režii originálně a její děj zasadil do prostor domova pro seniory. Právě tady mohl mimo jiné vyznít generační střet, který je součástí libreta a zároveň tato volba prostředí podtrhla komičnost opery, i když zvýrazňovala některé stereotypy panující o seniorech. Nešlo však o posuny, které by starší lidi mohly pobouřit.

Scéna a kostýmy Zory Davidové režii výrazně pomohly, aby bylo dosaženo kýžené humornosti. Pódiu dominovala zástěna složená ze čtyř čtverců, na kterých visela například lékárnička nebo nástěnka s fotkami. Přes svoji jednoduchost, byl prostor scény dobře využit, i když připomínal spíše nemocnici než domov pro seniory (tyto prostory si ovšem mohou být vizuálně blízké). Velmi kreativně byla využitá instrumentální mezihra, během které byly na polopropustnou zástěnu promítány fotografie dětí a jejich prarodičů, zatímco za zástěnou byli vidět senioři, kteří si fotky prohlíželi. Ve druhém obrazu byla studna nahrazena vanou. Aby byla zachována celistvost režie, objevily se posléze stojany se závěsem s motivem lesa, který tak propojoval moderní uchopení s původním místem děje. Velice dobrá se ukázala volba kostýmů. Vedle sestřiček a doktora v pracovních oděvech, byli senioři oblečeni do pestrobarevných kostýmů, které taktéž napomáhaly komice a zároveň byly pastvou pro oči diváků.

Čtveřice hlavních představitelů Anastasyia Martyniuk (Veruna), Šárka Neprašová (Lidunka), Pavel Valenta (Vojtěch) a Filip Bula (Janek) předvedli naprosto suverénní výkony, přestože se jedná povětšinou o studenty. Jejich zpěv byl, až na pár drobných chybiček, naprosto čistý v sólových áriích i v duetech a kvartetu. K tomu se navíc přidala i perfektní srozumitelnost textu, která byla o něco slabší pouze u Martyniuk. Ta ovšem jako jediná nezpívala v mateřském jazyce, a tudíž je to naprosto pochopitelné. Velmi dobře vyzněly také všechny sbory, které se v inscenaci objevily. Orchestru pod vedením Marka Madeji je možné vytknout také pouze několik drobností. V pár místech někteří z muzikantů nenastoupili úplně přesně, občas dechy nezaladily, přesto byl jejich výkon jako na velice dobré úrovni, obzvlášť s přihlédnutím k faktu, že většina členů orchestru byli studenti.

Radka Kulichová, Veronika Slámová a Eva Radilová – trojice tlumočnic do českého znakového jazyka stála na pravé straně pódia, a kromě dialogů se snažila neslyšícím tlumočit i hudbu instrumentálních částí. Pomocí gest symbolizujících stoupání, klesání a celkový hudební pohyb nebo hrající nástroje se pokusily neslyšícím divákům hudbu přiblížit. Pro slyšícího člověka je těžké posoudit, zda tato gesta neslyšícím ve vnímání hudby opravdu pomohla. Přesto se jedná minimálně o hezký pokus i když bylo občas těžké sledovat hlavní scénu a zároveň tlumočnice na pravé straně pódia.

Po přestávce následovala jednoaktová operní fraška na anonymní staročeský text Polapená nevěra skladatele Otmara Máchy. Režisér Vojtěch Orenič zvolil mnohem užší propojení herců a tlumočníků do znakové řeči, než tomu bylo v opeře předchozí. Tlumočníci i herci tak byli spolu v hlavní části scény. Velmi vtipně byl pojednaný prolog, ve kterém se normálně představují herci a oznamují divákům, že přijeli sehrát komedii o polapené nevěře. Orenič tento úvod pojal takto: zpěváci oznámili publiku, že se bude jednat pouze o koncertní provedení tohoto díla. Později se ale ukázalo, že toto bylo součástí inscenace a opera byla provedena scénicky, jak diváci čekali. Prolog byl doplněn humornými dialogy, ve kterých se režisér neobával dělat srandu mimo jiné sám ze sebe. Zde bylo skvěle využito tlumočníků, když představitelka Marty na účet režiséra řekla: „Nechtělo se mu zkoušet debilovi.“ Načež napomenula tlumočnici, že toto překládat neměla.

Podobných fórků se na počátku objevilo hned několik. I po krátké přestavbě scény, která vedla ke scénickému uvedení, pro které se herci jako by spontánně rozhodli, inscenace vtipy nešetřila. Spousta humorných situací plynula právě z úzkého propojení herců a jejich tlumočníků přímo na scéně. Jednoduché kostýmy byly taktéž prací Vojtěcha Oreniče – hlavní postavy byly oblečeny do krojů a jejich tlumočníci byli v černém. Samotná scéna Moniky Baršové byla jednoduchá a dominoval jí velký domek na jejím středu. Ten byl v průběhu inscenace použitý i jako necky, což režisér vyjádřil prostým papírem s nápisem necky.Toto řešení výrazně usnadnilo zpěv Asotuse, který se pod neckami schovával před kupcem.

Místo za dirigentským pultem obsadil tentokrát dirigent Kento Satsuma a pod jeho vedením hrál orchestr výborně, dokonce se podařilo eliminovat drobné chyby z první půlky večera. Čtveřice zpěváků David Machek (kupec), Michal Kuča (Asotus), Hana Cupáková (Dorota) a Karolína Pohanková (Marta) se svých rolí zhostila velmi dobře. Pouze při několika rychlých postupech se vždy neozvaly všechny tóny úplně přesně. Je ale třeba podotknout, že přes celkovou jednoduchost a přístupnost Máchovy hudby (aniž by ovšem byla primitivní), byla některá místa velice obtížná. Zpěváky doplňovali Vladyslav Soldun, Marcel Krištofovič, Magdalena Kovářová, Nikolietta Svidzinska a Eva Radilová – čtveřice tlumočníků a jedna němá role. Toto pojetí, kdy se tlumočníci pohybovali s herci přímo na pódiu, fungovalo lépe než v případě prvního kusu. Pro neslyšící bylo zajisté jednodušší sledovat jejich gesta, když nebyli vyděleni z dění na scéně, což zároveň pro slyšící publikum přineslo další humorný prvek.

Ať už bylo propojení tlumočení do znakového jazyka s hudbou povedenější (Polapená nevěra) nebo méně (V studni), lze výsledek hodnotit velice pozitivně. Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry může gestikulace nahradit hudbu. Přesto je to alespoň pokus o pomoc těm, kteří byli o dar jejího poslouchání připraveni. Hudební nastudování navíc ukázalo, že jak mezi muzikanty, tak mezi zpěváky je velké množství vycházejících talentů, kteří dokáží své party uchopit naprosto suverénně.

Vilém Blodek: V studni

režie: Marek Řihák

scéna a kostýmy: Zora Davidová

světelný design: Tomáš Příkrý

umělecké tlumočení do českého znakového jazyka: Radka Kulichová, Veronika Slámová, Eva Radilová

dirigent: Marek Madeja

osoby a obsazení:

Veruna: Anastasyia Martyniuk

Lidunka: Šárka Neprašová

Vojtěch: Pavel Valenta

Janek: Filip Bula

zdravotní sestry: Kateřina Burešová, Marie Bednářová, Tereza Ventrubová

zdravotní bratr: Aleš Musil

senioři: Helena Škárová, Michaela Sablíková, Miroslav Zdeněk Fiala, Janika Weingärtner, Karel Bezdíček, Jan Šmatera, Alena Fojtů, Eliška Kubečková

tlumočení do znakového jazyka: Radka Kulichová, Veronika Slámová, Eva Radilová

Otmar Mácha: Polapená nevěra

režie, dialogy, kostýmy a světelný design: Vojtěch Orenič

scéna: Monika Baršová

umělecké tlumočení do českého znakového jazyka: Radka Kulichová, Veronika Slámová

dirigent: Kento Satsuma

osoby a obsazení:

kupec: David Machek

tlumočník kupce: Vladyslav Solodun

Asotus: Michal Kuča

milenec: Marcel Krištofovič

Dorota: Hana Cupáková

tlumočnice Doroty: Magdalena Kovářová

Marta: Karolína Pohanková

tlumočnice Marty: Nikolietta Svidzinská

tlumočnice sboru: Eva Radilová

v neděli 17. března 2024, Divadlo na Orlí

Foto archiv JAMU

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více