Nebezpečí nehrozí od vlastenců, stejně jsou to jen opilí strejcové a jiná neškodná verbež. Nebezpečné jsou velké myšlenky, osobnosti s rozhledem, které se vymykají a český původ pro ně není to nejdůležitější měřítko. Těm je potřeba postavit do cesty silný a prostému lidu srozumitelný mýtus, třeba myšlenku Národního divadla. Tolik velmi stručně k zásadnímu sdělení, které jsem si odnesl z opery Palackého truchlivý konec Miloše Štědroně podle předlohy Huberta Krejčího. Opera diversa minulý týden uvedla brněnskou premiéru dva dny po vůbec prvním uvedení v Praze na festivalu Opera 2013.
Podle libreta se Palacký stane obětí hraběte Drákuly, který na sebe vezme Palackého podobu, ale nesnese požití vlastenecké česnečky a po funuse vysává Sokoly a jiné vlastence. Policii to nevadí, více hlídá romantické intelektuály, kteří se zajídají i novému otci vlasti Riegrovi. Postaví jim tedy do cesty mýtus v podobě Národního divadla, lidé vzdělaní v cizích jazycích a používající humor nemají šanci. Musím hned na začátku říct, že mě potěšilo, že až na jednu drobnou výjimku inscenátoři odolali pokušení narážek na prezidentské volby, ačkoliv k tomu libreto vybízelo každou chvíli. Stejně tak vyhodili z původní partitury narážky na cajzly a Evropskou unii – Miloš Štědroň nechal Opeře diverse v interpretaci úplně volnou ruku a přišel se jen podívat, jak celá věc dopadla.
Myslím, že mohl být spokojený především po hudební stránce. Orchestr Diversy hrál výborně a Gabriela Tardonová řídila představení lehce a pečlivě zároveň. Výborně zpívali především barytonisté Roman Hoza a David Vonšík. Druhému ze jmenovaných byl ale zřetelně bližší běžný zpěv než rapová stylizace Kašpárka – přecházet mezi tak diametrálně odlišnými polohami není nic jednoduchého a zvládnout to stylově se mi zdá téměř neřešitelné. Navíc český rap zní až na výjimky nehezky téměř z podstaty. Při volnosti, jakou Diversa při ztvárnění měla, by možná nebylo od věci vyzkoušet jiný způsob skandované deklamace, třeba něco jako rozpočítadla. Zpěvákům bylo dobře rozumět, děvčata by si měla po této stránce dát více záležet.
Nactiutrhačná hra s posvátnými symboly a velkými otci českého národa měla podobu představení s velkými loutkami. Musím se přiznat, že jsem si vytvořil předem jakousi lacinou představu oživlých loutek Matěje Kopeckého, kašírované hlavy s plandavými těly se mi nelíbily a nemohl jsem si na ně zvyknout. Uznávám, že to může být vina té nešťastné představivosti a hlavní věc je, že představení mělo pohyb, spád a vtip. A přitom se vlastně obešlo bez vtipkování, jen reflektovalo humor samotné opery. Ať už hudební obsažený v citlivých citacích Kde domov můj, Ktož jsú Boží bojovníci, Zachovej nám, Hospodine, Hej, Slované a jiných národních skvostů, nebo vydařeného libreta. Skromná scéna, která si vystačila s paravánem, stolem, židlemi a náhrobkem Palackého přímo vybízela k tomu, aby se skladný ansámbl naložil do dodávky a rozjel se s Palackého koncem do světa mezi vlastenecké strejce. Jsem zvědavý, kolik představení by zvládli odehrát, než by v nějaké vlastenečtější hospodě dostali pár facek.
Společně s Palackého koncem se původně měl hrát tematicky vhodný Mluvící dobytek, který je ale neproveditelný bez Lucie Kašpárkové, která měla angažmá jinde. Na začátku byl tedy uveden operní skeč Zpívající ženich – zábavná hříčka s cyranovským (nebo snad giovanniovským) motivem náhradního poety za zcela nepoetického manžela. I přes snadno předvídatelnou pointu to byl dobrý začátek pro Palackého nikoliv truchlivý, ale hořce zábavný konec.
P.S.: Helena Havlíková pražské uvedení zcela odmítla. Názor jí samozřejmě ponechávám, ale jedna její myšlenka mi přišla pozoruhodná: "Palacký dozajista svým vzděláním a kreditem výrazně přesahoval tvůrce tohoto kousku. Legraci si lze činit z kohokoliv, ale pokud nedosahujeme kvalit zesměšňovaného, nastane problém." Docela rád bych si od ní koupil ten osobnostní metr, co se jí bezpochyby válí na stole.
Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Zpívající ženich. Ondřej Kyas – zpěvák, Jakub Tuček – nezpěvák, Michaela Jančaříková – exponovaná sopranistka.
Miloš Štědroň: Palackého truchlivý konec (loutková opera podle hry Huberta Krejčího), Ondřej Kyas, Pavel Drábek: Zpívající ženich. Hudební nastudování – Gabriela Tardonová – hudební nastudování, režie – Tomáš Studený, scénografie – Sylva Marková, výroba loutek – Sylva Marková a Tomáš Studený. Zpívají a hrají: Michaela Jančaříková – soprán, Veronika Pacíková – soprán, Jakub Tuček – tenor, David Vonšík – baryton, Roman Hoza – baryton, Aleš Procházka – bas, Ensemble Opera Diversa. 29. 1. 2013, Kabinet múz, Brno.
autor: Boris Klepal
Zatím nebyl přidán žádný komentář..