Velikonoční festival duchovní hudby zahájen, ne však bezchybně

Velikonoční festival duchovní hudby zahájen, ne však bezchybně

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.

Dirigent Petr Fiala, který shodou okolností v tento den oslavil své 75. narozeniny, řídil první část programu. Již od prvních tónů Schubertova offertoria bylo zřejmé, že orchestru nebude třeba vytýkat nedostatečnou práci s dynamikou, rytmickou nejednotnost nebo výrazovou nevyrovnanost. Naopak – orchestr nasadil křehce, ale přesvědčivě. Sametový a konejšivý zvuk se výtečně snoubil s tématem hudebního díla. Sbor, který taktéž zastával v díle důležitou roli, tvořil s orchestrem a sólovým hobojem jednotné hudební těleso. Nejdůležitější součástí skladby však byl bezesporu sólový tenor. A zde se počala objevovat podivná dichotomie, která prostupovala celý večer.

fb_zahajeni_vel-festivalu_2018_zahrada_olivetska_02

Tenorista Jan Petryka, který vystupoval nejen v Schubertově díle, ale ztvárnil i Ježíše v Beethovenově oratoriu, má nepochybně půvabnou barvu hlasu, která se výtečně kloubí s orchestrální hudbou. Škoda jen že nedokázal na zahajovacím koncertě festivalu vytáhnout všechny své trumfy. Po dobu Schubertovy skladby si sice ještě zachovával intonační jistotu, nešlo však přehlédnout, jakou námahu mu některé části způsobují. Zcela zbytečné a kontraproduktivní bylo také všudypřítomné vibrato. Proč jen zpěvák rozechvíval každičký jednotlivý tón bez ohledu na jakoukoliv hudební logiku? Nejenže tak vůbec nezapadal do jemného a konejšivějšího obrazu orchestru, ale především zbytečně zastíral nepopiratelně líbeznou barvu svého hlasu.

Beethovenovo oratorium stojí většinou mimo zvláštní pozornost hudebníků i posluchačů – autor sám se ke svému dílu vyjadřoval kriticky a hudební literatura nabízí množství jiných kvalitnějších děl. Stejně jako u každého hudebního díla však i zde záleží do značné míry na odhodlání interpretů a na snaze dirigenta objevit skryté kouzlo Beethovenova jediného oratoria. Podobně jako u první poloviny programu však zůstal výsledek poněkud rozpačitý.

Opět je na místě pochválit orchestr, který zdařile následoval dirigenta Mariána Lejavu. A až na skutečně drobné nedostatky předvedli hudebníci velmi kvalitní, dynamicky nápaditý, barevně pestrý, rytmicky přesný a výrazově jednotný výkon. Taktéž sbor orchestru zdařile sekundoval a dokázal díky citlivému vedení vhodně volit dynamické i výrazové odstíny zpěvu. Jako problematické se tedy opět ukázaly sólové zpěvy. Jan Petryka, který v tomto díle omezil vibrato na schůdnou mez, už bohužel nedokázal zabránit hlasové únavě v projevu. Jeho zpěv tak ve vyšších polohách ztrácel na síle, barvě, a co hůře – i na intonaci. Na poslední tóny melodie, ve které graduje typicky beethovenovské hudební napětí, bohužel Petryka už nedosáhl. Obrazně i doslova.

Také postavu Serafa v provedení sopranistky Nicoly Prokschové postihly hlasové problémy. Zatímco v závratných výškách Prokschová oslňovala jasným a čistým tónem, v mnohem jednodušších a častějších pasážích se intonačně topila v čtvrttónech. Zpěvačka občas nejenže špatně nasadila cílený tón, ale tu a tam úplně ohýbala melodiku původního hudebního sdělení. Tyto okamžiky se pak projevovaly nepřeslechnutelným zlomením hlasu a jakýmsi nedotažení k prvotně zamýšlenému tónu. Bylo by však nefér nezmínit její relativně přirozenou a nepřehnanou práci s vibratem a jinými ozdobami. A ačkoliv se v mnoha případech jednalo o intonační nedostatky, které zřetelně vystupovaly z hudební faktury, ve své podstatě se šlo o kvalitní zahájení Velikonočního festivalu duchovní hudby. Basista Martin Gurbaľ předvedl nejjistější pěvecký výkon; ačkoliv i vzhledem k relativně nízkému zastoupení sólového basu ve výsledné skladbě částečně zanikal.

fb_zahajeni_vel-festivalu_2018_zahrada_olivetska_04

Velikonoční festival duchovní hudby zahájila dvě významná, ale jinak relativně spoře uváděná díla velkých autorů klasicistní a ranně romantické hudby. Pokud jste šli na koncert v domnění, že uslyšíte geniální hudbu a bezchybná provedení, pak jste mohli z kostela sv. Janů odcházet zklamáni. Nicméně pokud dovedete ocenit velmi kvalitní výkon orchestru a sboru, a přitom odpustit ne vždy bezchybné výkony sólistů, mohli jste na zahajovacím koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby být spokojeni a dobře naladěni také na nadcházející koncerty.

FRANZ SCHUBERT Intende voci, offertorium pro tenor, sbor a orchestr, LUDWIG van BEETHOVEN Kristus na hoře Olivetské, oratorium op. 85

soprán Nicola Proksch, tenor Jan Petryka, bas Martin Gurbaľ, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr a dirigent Petr Fiala (Schubert), Filharmonie Brno, dirigent Marián Lejava (Beethoven). Kostel svatých Janů Brno, 25. března 2018

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více