Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.
Hlavní slabinou večera však byl sál Stadionu, který návštěvníci festivalu Janáček Brno většinou považují za koncertní sál, nikoliv za sokolovnu. A jsou v právu především z historických důvodů: tento prostor vždy platil za nejvhodnější prostor pro velké symfonické produkce. Kombinace výrazného zesílení a tolerovatelného dozvuku přinášela Brňanům možnost slyšet kontrast dynamiky i barevnou bohatost, jaká v Janáčkově ani v Mahenově divadle nezní. Sál Stadionu je však převážně využíván ke společenským akcím, při kterých víc a víc dominují amplifikované produkce, zatímco symfonické koncerty se odtud postupně vytrácejí. Proto byla při rekonstrukci v letech 2016-17 cílem celková eliminace akustického prostorového zesílení i dozvuku. Reprodukce zvuku se tak v sále nenásobí a zní vcelku příjemně i při vysoké hlasitosti. Produkce zvuku, především hudby, přišla ovšem zkrátka. Pro ni, a především pro symfonické koncerty sál Stadionu nemá akustiku nevhodnou či slabou, ba ani mizernou – on má cíleně vybudovanou anti-akustiku. V parteru jsou slyšet atomizované, nepříjemně řezavé tóny jednotlivých nástrojů, zatímco na balkoně už je zvuk celkově přidušený, jako kdyby si člověk vsunul špunty do uší.
Bylo však zajímavé sledovat rozdílné reakce posluchačů a to, nakolik se v obecné rovině liší jejich estetické priority. Suchý studiový zvuk vyhovuje analytickému poslechu bez prožitku. Vše zní tlumeně, ale přehledně, jako by člověk studoval partituru. I celková absence hlasitějších dynamických poloh může leckomu vyhovovat. V dané situaci je ale ošidné hodnotit intonaci a výraz. SOČR není žádný super-orchestr plný ostřílených sólistů. Dává prostor především mladým hudebníkům, kteří sbírají cenné zkušenosti, ale také jsou interpretačně flexibilní a snáze se orientují v náročných partech novější hudby. Na koncertě proto byl perfektně slyšet každý kiks a sebemenší rytmické i intonační zaváhání, hudebníkům ale byla upřena možnost jakkoliv pozitivně vyniknout přednesem či výrazem.
Martin Kasík podal sólový part Rubinštejnova klavírního koncertu s upřímnou snahou dostát partituře, zcela bez okázalých gest a s krajně přímočarou agogikou. Zdá se, že si nejlépe ze všech uvědomoval zrádnost prostoru a do klavíru bušil i v technicky náročných bězích. Opanoval takto prostor víc, než by bylo obvyklé. Usiloval o přesnou artikulaci, jako kdyby hrál před nějakou přísnou soutěžní porotou. Řízné vysoké tóny ve smyčcích na počátku třetí věty koncertu byly za celý večer asi nejbizarnějším zvukovým produktem sálu. Kvůli své roztříštěnosti totiž neuvěřitelně blízce připomínaly amatérskou nahrávku pouštěnou z mobilního telefonu.
Jedinečnost dirigenta Marka Ivanoviće tkví v tom, že se perfektně orientuje v partituře. Také ve velmi komplikovaných pasážích dokáže mnoho pozornosti věnovat práci na detailech agogiky. Tuto svoji přednost ovšem nezneužívá a nesnaží se do interpretace umístit vlastní „zásek“. Talent kombinovaný s pokorou byl optimální především pro provedení drásavé Sommerovy Vokální symfonie. I zde ovšem upřímný recenzent ztrácí prostor. Souhra byla bez kolizí, pěvecký projev Markéty Cukrové charismatický, sboristé Pražského filharmonického sboru skvěle intonovali a artikulovali, ani tak jim ale z balkonu rozumět nebylo, stejně jako amplifikované recitaci Ondřeje Brouska. Nikdo tedy neví, s jakým zpívali výrazem, barvou a dynamikou.
Na koncertě i po něm jsem nad zvukem zaznamenal mnoho rozčarování. Je to však překvapivé i proto, že po přestavbě v letech 2017 – 2019 hrál na Stadionu své koncerty orchestr Filharmonie Brno (vsuvka pro pobavení: tou dobou totiž už měl fungovat nový koncertní sál, proto nebyly dojednány koncerty v Janáčkově divadle). Sám jsem své zděšení nad akustikou zažil už tehdy a pobuřovalo mě, jak dlouho filharmonii trvalo zvednout kotvy. Letos se chyba opakuje. Jedná se o bezohledný alibismus, protože pokud se posluchač nad akustikou kriticky nezamyslí, odchází z koncertu s pocitem, že Sommerova symfonie je jen okázalá skladba na efekt a pražští rozhlasoví symfonikové jen bezbarvá kutálka. Není a nejsou.
Zbývá ještě jeden koncert plánovaný na Stadion, letošní vlajková festivalová produkce gigantického dramatu Quo vadis? Felikse Nowowiejského. Jen tato představa samotná je k pláči. I takto na poslední chvíli by bylo ku prospěchu věci s koncertem odkráčet na jiné místo. Quocumque.
Leoš Janáček: Šumařovo dítě, JW VI/13, Anton Rubinstein: Koncert pro klavír a orchestr č. 4, op. 70, Vladimír Sommer: Vokální symfonie pro alt, recitátora, sbor a orchestr
Martin Kasík – klavír, Markéta Cukrová – alt, Ondřej Brousek – recitace
Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Pražský filharmonický sbor – dirigent Marko Ivanović, sbormistr Lukáš Kozubík
sál Stadionu, Kounicova ul., Brno, 4. 11. 2022 v 19 hodin
Zatím nebyl přidán žádný komentář..