Hudební festival Moravský podzim včera nabídnul poslední koncert. Návštěvníkům letos předložil pestrý program opírající se o myšlenku zvýraznění pozapomenutých děl či méně známých autorů z řad staré i nové hudby. Festival svým paralelním projektem Nový svět Moravského podzimu také poukázal na mladé talenty, které na sebe už nyní upozorňují.
Jednou ze zavedených hvězd, která se svým osobitým hudebním projevem za poslední roky výrazně prosazuje na pódiích, je také houslista a violista Milan Paľa. Tento umělec za doprovodu partnerské Poznaňské filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta a hudebního ředitele orchestru Łukasze Borowicze vystoupil právě na závěrečném koncertu v Janáčkově divadle. Program – z půlky sestavený z děl Krzysztofa Pendereckého (1933–2020) – posluchačům připomněl jeho nedožité devadesátiny, které by v letošním roce oslavil.
Po úvodním proslovu ředitelky Filharmonie Brno Marie Kučerové a hejtmana Jihomoravského kraje Jana Grolicha započal koncert zlehka Třemi kusy ve starém slohu pro smyčcový orchestr od Pendereckého, známými především díky filmu Wojciecha Jerzyho Hase Rękopis znaleziony w Saragossie(Rukopis nalezený v Zaragoze, 1963). Stylová či kompozičně-technická inspirace starou hudbou (před rokem 1800) není u polského skladatele výjimečná. Ba naopak… Kromě autorova modernistického období ji zaznamenáváme napříč jeho dílem. Hladká nasazení, jednotná pizzicata nebo nápaditá a zvukově barevná výstavba motivů objevujících se ve všech skupinách tělesa dominovala provedení Poznaňské filharmonie. Výjimečná byla především pianissima, v nichž nezanikaly žádné myšlenky, vše bylo zcela vyartikulováno. Na druhou stranu můžeme orchestru vytknout jistou plytkost ve zvukově hutnějších a náročnějších úsecích, kdy se příliš nehrnul do silnější dynamiky, kterou by posluchači ve vybraných místech skladby očekávali.
Následovalo Adagietto z opery Ztracený ráj (1976) stejného autora, které se běžně provozuje samostatně. Postavené je na jednom jediném motivu a má posluchači navodit náladu první milostné noci v Rajské zahradě. Jemný, lyrický až elegický charakter polská filharmonie perfektně vykreslila svou kultivovanou, čistou a citlivou hrou, z níž povedené bylo především sólo anglického rohu.
První půli večera věnovanou Pendereckému uzavřel jeho Violový koncert (1983), v němž se sólového partu suverénně ujal Milan Paľa. Úvodní violové sólo s nápadným sekundovým pohybem evokujícím nářek posluchačům naznačuje ponurou – depresivní atmosféru skladby (proto také dílo dříve neslo název Elegie). Ta vychází z kontextu vzniku kompozice, jelikož koncert byl objednán venezuelskou vládou k oslavám 200. výročí narození Simóna Bolívara. V té době se Penderecki otevřeně hlásil k hnutí Solidarita, jemuž šlo – stejně jako Bolívarovi – o osvobození z cizí nadvlády. Naléhavost, bezmoc a kapka naděje v sepětí zoufalství čiší z dramatického hudebního obsahu, především ze samotného violového partu. Virtuozita v podobě rychlých změn a sledů smyků nebo velkých intervalových skoků a emocionální vypjetí, které se od umělce žádá, Milan Paľa propojil ve své hře s naprostým přehledem.
Po přestávce sloužící k uklidnění po náročném prvním bloku koncert pokračoval idylickou Suitou rustikou op. 19 z roku 1938 brněnské skladatelky první poloviny 20. století Vítězslavy Kaprálové (1915–1940). Silné ovlivnění lidovými písněmi, které autorka harmonicky, melodicky i rytmicky modifikuje ve všech třech větách, se snoubí s prvky hudební moderny. Romanci a naivitu venkovského prostředí lze slyšet nejvíce v prvních dvou větách – za zmínku rozhodně stojí prozpívané téma ve violoncellech ve druhé větě v části Lento. Temperament a živost vyvěrající z lidových tanců (např. furiant Sedlák, sedlák) připomínaly tvorbu Smetany a Dvořáka, kterou Kaprálová zvýraznila také instrumentací. Nejvýraznější částí Suity je bezpochyby třetí věta Allegro ma non troppo, v níž skladatelka užívá dechového orchestru na způsob zábavové lidové kapely. Zároveň zde však propojuje lidový charakter s modálním ukotvením písňových nápěvů, který se v harmonii odráží kvart-kvintovými postupy. A to vše umocňuje krátkým fugatem. Nastudování Poznaňské filharmonie bylo opět velmi barevné, přesné a přesvědčivé, ačkoliv i v tomto případě ze strany orchestru nebylo naplno využito dynamického rozpětí díla.
Vše bylo vyváženo provedením Szymanovského Houslového koncertu č. 2 op. 61 z let 1932–1933 opět s Milanem Paľou, tentokrát v roli houslisty. Zpěvnost, které sólista dodal špetku naléhavosti znatelné především ve vyšších polohách a syté – hutné barvě houslí, doprovázelo hudební napětí orchestrálního doprovodu dohromady tvořící strhující masu zvuku. Pro část Cadenza Paľa zvolil již vytvořenou sólistickou exhibici od polského houslového virtuóza Pawla Kochańského, pro něhož byla skladba napsána. Počátek koncertu je velice temný, to se však záhy mění s nastupující kadencí. Skrze dvojhmaty, četné užívání prázdných strun nebo kvart-kvintové skoky se houslový part prosvětluje a mnohem více tak dává prostor modalitě. Na místě je však také vyzdvihnout dirigentský výkon Łukasze Borowicze, který byť místy až příliš velkými gesty rázně a přehledně řídil orchestr, přičemž respektoval a ctil samotného sólistu, tedy dbal na hudební propojení a souhru mezi Milanem Paľou a filharmonií.
Tři týdny Moravského podzimu uplynuly jako voda. Festival návštěvníkům nabídl nabitý a opravdu rozmanitý program s často velmi originálními projekty. Troufnu si tvrdit, že dramaturgický tým do posledního momentu naplnil hlavní myšlenku Moravského podzimu – a tedy se přetavil do role zvěstovatelů – angeloi.
Program:
KRZYSZTOF PENDERECKI
Tři kusy ve starém slohu z filmu Rękopis znaleziony w Saragossie (Rukopis nalezený v Zaragoze)
Adagietto z opery Raj utracony (Ztracený ráj)
Violový koncert
VÍTĚZSLAVA KAPRÁLOVÁ
Suita rustica op. 19
KAROL SZYMANOWSKI
Houslový koncert č. 2 op. 61
Milan Paľa viola, housle
Poznaňská filharmonie
dirigent Łukasz Borowicz
Neděle 22. října 2023 v 19:00, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..