Arsen Petrosyan a hudební cesta jeho duše

14. červenec 2021, 2:00

Arsen Petrosyan a hudební cesta jeho duše

Duduk je arménský dvouplátkový nástroj, příbuzný hoboje, zapsaný na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Vyrábí se nejčastěji z meruňkového dřeva a mezi dřevěnými dechovými nástroji patří k nejdynamičtějším. Mladý virtuóz na tento nástroj Arsen Petrosyan na své aktuální album Hokin Janapar zařadil jedenáct písní a dalších melodií z různých částí Arménie. Arsen Petrosyan vystoupí se svým Quartetem v pondělí 26. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Jeho noční koncert se bude konat od 23.00 v náměšťské Staré tkalcovně.

V jakých hudebních žánrech duduk nacházel a nachází nejčastěji uplatnění? Máme si jej spojovat především s arménskou lidovou hudbou?

Dnes se duduk považuje za tradiční klasický nástroj, nikoli tedy za nástroj lidové hudby. Samozřejmě že jej v minulosti po staletí používali lidé na venkově, ale dnes jej opravdu vnímáme jako nástroj klasické hudby. Takto jej vidí i současná mladá generace a i já jsem hrdý na to, že jej mohu ve světě prezentovat. Vedle toho jej tedy dnes používají i folklorní soubory, hraje se na něm v rámci avantgardní hudby, uplatnění najde i ve filmové hudbě, v rocku… Má tedy široké uplatnění.

Měl jste vy sám ve hře na duduk nějaké rodinné vzory?

Ano, za to, že hraji na duduk, mohou moje rodinné kořeny. Můj pradědeček hrál na duduk, mí prarodiče se také věnovali hudbě, měli od přírody velké nadání. Duduk navíc byl a stále je považován za národní arménský nástroj. Když dnes chtějí dát rodiče své dítě do hudební školy, aby se naučilo hrát na nějaký tradiční nástroj, často volí právě duduk. Já jsem se začal v šesti letech učit nejprve na flétnu, protože to bylo snazší. Na duduk jsem pak přešel později.

Letos na jaře vám vyšlo nové album Hokin Janapar. Jaký koncept jste při jeho sestavování zvolil?

Název Hokin Janapar znamená v arménštině „Cesta mé duše“ a už tento název mnohé napovídá. Všechny skladby na albu pro mne nějakým způsobem osobní výpovědí. Za každou z nich je nějaký příběh a všechny dohromady shrnují mé emoce a můj smysl života. Proto jsem albu dal tento název. Tento koncept jsem měl v hlavě celých posledních pět let od vydání mého prvního alba. Zkoušel jsem ty písně hrát na koncertech a postupně jsem vytvářel toto album. Je to podobné, jako když vaříte. Přidáváte jednotlivé přísady, přemýšlíte, čím celek okořenit. Výsledkem je album, které je pro mne velmi osobní a které mě představuje jako člověka.

Album obsahuje instrumentální verze písní, které původně většinou měly texty. Jsou nebo byly tyto texty pro vás při tvorbě alba důležité?

Když hrajete píseň – a na tomto albu hraji především tradiční písně –, je dobré znát její obsah. Já se jako hráč sice v první řadě soustředím na melodii, ale texty jsou pro mne samozřejmě také důležité. Měl bych vědět, o čem jsou písně, které hraji, o čem svou hudbou vyprávím. Hudbu samotnou sice považuji za atraktivnější část výpovědi, ale na albu jsou některé skladby, které mám přímo spojené snaší rodinou. Je tam například směs dvou melodií Nazani a Broyi, které jsem věnoval svému otci. Byly to totiž jeho oblíbené písně. Vzpomínám si, že když jsem jako malý chodil do hudební školy, tatínek po mně chtěl, abych mu tyto písně zazpíval. Můj otec zemřel, když mi bylo patnáct, ale tuto vzpomínku mám vyrytou hluboko v sobě. A protože právě díky svému otci jsem se stal hudebníkem, beru tuto skladbu jako pouto mezi sebou a svou rodinou a konkrétně svým otcem. Proto jsem mu ji věnoval.

Posluchač při poslechu vaší hudby texty k dispozici nemá. Jaký příběh mu tedy chcete předat?

Nejdůležitějším „příběhem“, který by si z mé hudby měli odnést posluchači, kteří toho o Arménii a arménské hudbě mnoho nevědí, je samotný zvuk. Je to můj příběh, příběh hráče na duduk. Samozřejmě že při koncertech něco málo vysvětluji nebo vyprávím, ale hudba samotná by měla být tím nejsilnějším zážitkem. Hudba je vyjádřením toho, co cítím uvnitř a co chci předat svému publiku. Hudba je obecně srozumitelný jazyk, a i když neznáte texty, samotná hudba je nejúčinnější nástroj. Může vás oslovit a propojit s hudebníkem.

petrosyan_arsen_foto_Arisneh Valladian_01

Vystupujete sice jako arménský hudebník, ale pocházíte ve skutečnosti z oblasti, která je součástí Gruzie…

Je to ještě složitější. Mí předkové pocházeli z města Erzurum, které se dnes nachází ve východním Turecku, ale pro nás je to „západní Arménie“, protože je to historicky arménské území. Poté se moje rodina přestěhovala do Gruzie, do největší arménské enklávy Javakhk. Tam mám dodnes příbuzné – žijí tam mí prarodiče z matčiny strany a pocházel odtud i můj otec. I já jsem tam prožil své dětství a mám k této zemi hluboký vztah.

Arménie ve svých současných hranicích je poměrně malá země, ale právě historická Arménie byla mnohem rozsáhlejší. Předpokládám tedy, že i arménský folklor bude mít různé varianty podle jednotlivých regionů. Je to tak?

Ano, hudba jednotlivých regionů historické Arménie se od sebe liší. Jiné tance se tančily v Javakhku, jiné v Erzurumu v západní Arménii. Čerpáme z velkého kulturního dědictví z celého území historické Arménie, které nám předchozí generace zanechaly, a my se dnes snažíme toto dědictví předávat dál. Na album jsem nahrál skladbu Shoror, což je taneční melodie přímo z regionu Javakhk. Jak už jsem řekl, každý region měl své vlastní tance, své melodie, také svůj dialekt, odrážely se tam jiné vlivy. To všem jsem se snažil ukázat na albu. Je to pro mne totiž velmi důležité.

Nacházíme v arménské hudbě prvky folkloru sousedních zemí?

Ano, hudba okolních zemí tu arménskou samozřejmě ovlivňovala. Působily na ni například vlivy íránské hudby. Když dnes potkám íránského nebo tureckého muzikanta, je pravděpodobné, že se mu bude arménská hudba líbit. A podobně když já slyším nějaký turecký nástroj, jako je bağlama nebo saz, osloví mě to. Je přirozené, že svou hudbu navzájem sdílíme. Jsou to sousední země, navzájem se ovlivňujeme, učíme se jeden od druhého. Tak to funguje.

Jednou z vašich aktivit je mezinárodní trio A.G.A., se kterým jste vydal album loni. Na jakém principu funguje?

A.G.A. znamená „Arménie – Gruzie – Anatolie“. S touto skupinou hrajeme anatolskou, arménskou a gruzínskou hudbu, a jde tedy o krásný příklad onoho vzájemného sdílení. Ale mne neovlivňuje pouze hudba sousedních národů. Důležitá je pro mne i západní hudba, oslovuje mě hudba skandinávská nebo keltská. I když taková hudba nemá nic společného s mými kořeny, dotýká se mého srdce a dojímá mě.

Na sólové album Hokin Janapar jste si pozval několik hudebních hostů, často s velmi zajímavými nástroji. Podle čeho jste doprovod volil?

Když se duduk používá jako sólový nástroj, je většinou dobré, když jej doprovází ještě nějaký další nástroj. V arménské klasické hudbě to často bývá druhý duduk, který hraje pouze jeden basový tón, takzvaný dron. K této formě pak patří ještě rytmický doprovod perkusí. Takto jsem nahrál i já některé skladby na své album. A pak jsem použil ještě jednu formu, a sice spojení duduku, perkusí, cimbálu santur a citery zvané kanonaki, což je vlastně můj Arsen Petrosyan Quartet, který jsem založil před třemi lety. Chtěl jsem jej na svém albu také představit. Líbí se mi toto spojení východních nástrojů, jako jsou santur a kanonaki, s arménskou klasickou hudbou. Když mimochodem mluvím o „klasické“ hudbě, nemyslím tím evropskou vážnou hudbu, ale skutečně arménskou klasickou hudbu. Kromě toho všeho mám na albu také harfu. I s doprovodem tohoto nástroje někdy vystupuji a zvuk harfy mám rád. Spojení harfy a duduku je uklidňující a tyto dvě barvy jdou krásně k sobě.

petrosyan_arsen_foto_Arisneh Valladian_02

Loni na podzim, když jste pracoval na svém albu, vypukla válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu. Ovlivnila nějak podobu nahrávky?

Bohužel tato hrozná válka vypukla, když jsme pracovali na postprodukci alba. Nahrávka už byla hotová. Pro mne jako umělce a citlivého člověka to byl skutečný šok. Moje země se dostala do strašné situace a my sami jsme ve studiu nevěděli, co bude dál. Bylo to těžké období, ale – jak píšu v bookletu – moje album ukazuje kulturu národa, který navzdory všem katastrofám žije dál a má světu co nabídnout. Jsem rád, že se mému týmu povedlo album dokončit. Sám jsem se v té době na práci nedokázal soustředit. Něco takového bych nepřál žádnému národu a žádnému člověku. Album tedy opravdu vnímám jako manifest toho, že arménská kultura žije dál.

Petrosyan Arsen/ foto Arisneh Valladian

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce