Bombarďák: Když ještě chvíli vydržíme, budou na nás dnešní děti chodit s těmi svými

Bombarďák: Když ještě chvíli vydržíme, budou na nás dnešní děti chodit s těmi svými

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.

Jaké je hlavní poznávací znamení písniček od Bombarďáka?

Dalecký: Základ je to, že nás to baví. Hlavně se snažíme, aby to nebylo hloupé a prvoplánové, ale nějakým způsobem chytré, a hlavně aby ten humor byl pro nás a taky pro rodiče s dětmi. Možná spíš pro rodiče, než pro ty děti.

Takže dětičky si to musí protrpět, aby si rodiče užili?

Dalecký: Až tak bych to neřekl. Bavit by se měly obě generace.

Tuhle vlnu „chytrých“ písniček pro děti tady kdysi rozjel Kašpárek v rohlíku. Nechali jste se jím inspirovat?

Jelínek: Tady Filip je jeden z jeho zakládajících členů, takže určitě se k tomu nijak nevymezujeme. Naopak jsme Kašpárkovi v rohlíku vděční, že rozpoutal tenhle způsob zábavy a určitě je to dobře. Nemůžu moc posoudit, jak je to v cizích zemích, ale třeba na Slovensku je něco takového mnohem méně časté než u nás. Tady je koneckonců už úplně běžné, že si desku pro děti udělají třeba Sto zvířat nebo Zuby nehty. I z toho je vidět, že v Česku je docela slušná tradice v tom, že kapely myslí na děti, a přitom nijak infantilním způsobem. A konkrétně Kašpárek v rohlíku pro nás byl určitě inspirativní. Když byly naše děti malé, tak jsem jim ho rád pouštěl.

Pro jaké děti jsou vaše písničky určené? A jací dospělí by z dětí, které prošly výchovou z vašich koncertů, jednou měli vyrůst?

JelínekTak to si vůbec netroufneme určovat. Důležité podle nás je, nedělat rozdíly mezi kapelou pro děti a pro dospělé, stejně jako se nedělá rozdíl mezi dětským a dospělým filmem. Člověk samozřejmě má na mysli nějakého diváka, ale když třeba půjdu na dobrou věc od Pixaru, tak se můžu bavit stejně dobře já jako dítě. A když jdete na Hamleta, tak vás to taky nemá nějak zvlášť vychovávat. Prostě si to můžete po svém vnímat tak, jak to je.

bombardak_foto_archiv_kapely_02

Nemyslím ani na nějaké určování. Spíš mě zajímá, jak za těch víc než deset let vidíte, že děti, které na vás chodí, postupně rostou. Podepsalo se to na nich nějak?

Jelínek: Jenže my toho až tak moc nevidíme, protože na nás chodí jen dokud jsou dětmi. A když už jsou větší, tak je nepotkáme. Takový je svobodný vývoj člověka. Ale je pravda, že občas na nás přijde nějaký dospělý a říká: „Děti už jsem neukecal“. Nicméně nás baví i to, že přijde ten rodič sám. A mám dokonce takovou teorii, že když to vydržíme dost dlouho, tak jednou konečně přijde i to bývalé dítě se svými dětmi.

Občas někteří kritici tvrdí, že psát pro děti je jednoduché a dělá to jen ten, kdo nedokáže zaujmout dospělé. Čím byste takovým názorům oponovali?

Nebřenský: Kouzlo je v tom, dělat to pro děti úplně stejně jako pro dospělé. Nedělat žádné kompromisy. Samozřejmě se na posluchače myslí v tom, že v textech nemůžou být nějaké extrémní jinotaje ani sprosťárny, a když, tak jenom malinko, ale důležitá je poctivost v přístupu. Dělat to jak pro dospělé, tak pro děti co nejlíp, jak to člověk dokáže.

Jelínek: Myslím, že kdybychom chtěli, tak bychom asi měli trochu jiné texty, ale dovedu si představit, že bychom hráli úplně stejnou hudbu. I kdybychom se jmenovali kapela Strejdovy fusekle a hráli bychom androš, tak by to asi bylo to samé.

Jak se na vašich koncertech projevuje to, že jste herci, tedy aspoň většina z vás? Jak moc to do písniček vnášíte?

Nebřenský: (vážně a dotčeně) Já jsem programátor, takže nevím (smích).

Jelínek: Já si myslím, že to herectví je pro nás hodně výhodné. Obzvlášť pro Michala, který se hodně pohybuje ve filmu a televizi. Všichni ale za sebou máme nějakou jevištní zkušenost a myslím si, že to je důležité, protože to, co se děje na jevišti, pódiu, v klubu, má být vysloveně pro lidi. Pokud budu introvertní jazzman, tak je to sice v pořádku, ale ta kytara a to, co se na ní hraje, musí být tak zajímavé, že to lidi prostě vtáhne, i když kytarista nedělá žádnou show. Vždycky to ale má být zážitek. A jak říká náš čtvrtý člen kapely Matěj Pospíšil, „zážitek má být silný“.

Vydali jste už pár desek, přistupujete k nim pořád stejně?

Dalecký: Pro mě je to pořád stejné. Umím svých pět akordů, a dál už se neposunu.

Nebřenský: Jak to, vždyť teď ses naučil další dva...

Dalecký: No tak dobře, díky Filipovi jsem se naučil další dva. Ale tady už opravdu nejde nic víc vymyslet, protože naším cílem je, aby se celá deska dala taky zahrát na koncertě. Bývá podle mě dost „opruz“, když si nějaká kapela vymyslí elektroniku, ale když ji pak člověk vidí na jevišti, tak to tak nezahrají, a ani třeba neuzpívají. To bývá trapné. Nic takového jsme ale nechtěli. Proto je deska syrová tak, jak hrajeme na koncertech, aby lidé slyšeli to, co taky vidí na jevišti.

Jelínek: Teď zrovna čtu historii Osvobozeného divadla a chraň bůh, abych se s nimi srovnával, ale tam jim hodně vyčítali, že jsou stále stejní. Být takhle stále stejný by mi ale bohatě stačilo. To je fakt v pohodě, a pak to už klidně nějak doklepu.

Nebřenský: Kdysi jsem četl rozhovor, tuším že s AC/DC nebo nějakou takovouhle kapelou, a tam se jich ptali, v čem vidí kořeny svého úspěchu, že je o to pořád takový zájem. Odpovídali na to: „Každé dva roky natočíme stejnou desku, a lidi si to furt kupujou“. Tak přesně o to se taky snažíme, dokonce i dodržet ty dva roky.

Jelínek: Sice to vypadá, že si z toho děláme srandu, ale pravda je taková, že jsme se zodpovědně zamýšleli nad tím, jestli to naše hraní člověk může někam posouvat. Ano, může to být „sofistikovanější“, ať už hudebně tak textově, ale základ je podle mě do té míry tak „dřevní“, že se z toho ani moc nedá uhnout, pokud zrovna tohle opravdu chceme dělat. Kdybychom se rozhodli dělat něco trochu jiného, tak to už prostě nebude žádný Bombarďák.

bombardak_foto_archiv_kapely_03

Nechybí vám ale větší popularita – plné stadiony jako mají ty všechny Lucie a Kabáty?

Jelínek: Já pořád pevně doufám, že když to bude dobré, tak že lidi přijdou. Ostatně díky bohu už přece jen nějakou diváckou základnu máme. Když hrajeme v Brně pro 300 lidí, tak jsem s tím spokojen. Dokonce si myslím, že kdybychom slevili, tak to ty lidi spíš odradí a přestanou na to chodit. Myslím, že na nás chodí právě proto, že je to takové, jaké to je. Kdyby je zajímalo něco jiného, tak si zajdou třeba na Štístko a Poupěnku.

Jak často teď vystupujete, a jak jste předtím přestáli koronavirové zákazy?

Jelínek: Hrajeme celkem dost, zvládneme klidně deset koncertů do měsíce.

Nebřenský: A ani při koroně jsme se nenudili, protože jsme natáčeli desku.

Dalecký: Původně jsme tedy počítali s tím, že budeme točit později. Ale protože bylo všechno stejně zavřené, tak jsme si řekli, že to zkusíme třeba o půl roku dřív, a aspoň využijeme ten čas.

Jelínek: Mělo to samozřejmě své komplikace, protože než jsme dojeli do studia, tak jsme museli překonat ty nepříjemné kontroly mezi okresy. Taky na desce měli být různí hosté, ale nemohli přijet, protože pár dní předtím někoho „potkali“ anebo jen neměli ty správné testy. Tím se nám to tedy dost zkomplikovalo. Ale stejně si myslíme, že to byl nejlepší způsob, jak strávit ten čas, a doufáme, že to na desce není poznat.

Kde hrajete nejradši, a kde byste si ještě rádi zahráli?

Jelínek: Nehráli jsme třeba ve Valdštejnské lodžii u Jičína, tam je to moc pěkné a proto bych si tam moc rád zahrál. Baví nás jezdit dlouho na stejné místo a potkávat tam stejné lidi. Tak to máme třeba na Pimprlétu v Ostravě. Ti, co tam chodí, už dobře vědí, na co jdou, a my už je taky poznáváme. Anebo Ejhle, loutka. To jsou všechno místa, kam se člověk rád vrací a ví, že ho zase za rok většinou pozvou. To je super. Ale pak jsou tak místa, kde ani hrát nechceme. Třeba takové metalové festivaly jako Brutal Assault. Tam bohužel ani nepatříme: „Nemáš bicí, nemáš hit.“

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce