Bombarďák: Když ještě chvíli vydržíme, budou na nás dnešní děti chodit s těmi svými

Bombarďák: Když ještě chvíli vydržíme, budou na nás dnešní děti chodit s těmi svými

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.

Jaké je hlavní poznávací znamení písniček od Bombarďáka?

Dalecký: Základ je to, že nás to baví. Hlavně se snažíme, aby to nebylo hloupé a prvoplánové, ale nějakým způsobem chytré, a hlavně aby ten humor byl pro nás a taky pro rodiče s dětmi. Možná spíš pro rodiče, než pro ty děti.

Takže dětičky si to musí protrpět, aby si rodiče užili?

Dalecký: Až tak bych to neřekl. Bavit by se měly obě generace.

Tuhle vlnu „chytrých“ písniček pro děti tady kdysi rozjel Kašpárek v rohlíku. Nechali jste se jím inspirovat?

Jelínek: Tady Filip je jeden z jeho zakládajících členů, takže určitě se k tomu nijak nevymezujeme. Naopak jsme Kašpárkovi v rohlíku vděční, že rozpoutal tenhle způsob zábavy a určitě je to dobře. Nemůžu moc posoudit, jak je to v cizích zemích, ale třeba na Slovensku je něco takového mnohem méně časté než u nás. Tady je koneckonců už úplně běžné, že si desku pro děti udělají třeba Sto zvířat nebo Zuby nehty. I z toho je vidět, že v Česku je docela slušná tradice v tom, že kapely myslí na děti, a přitom nijak infantilním způsobem. A konkrétně Kašpárek v rohlíku pro nás byl určitě inspirativní. Když byly naše děti malé, tak jsem jim ho rád pouštěl.

Pro jaké děti jsou vaše písničky určené? A jací dospělí by z dětí, které prošly výchovou z vašich koncertů, jednou měli vyrůst?

JelínekTak to si vůbec netroufneme určovat. Důležité podle nás je, nedělat rozdíly mezi kapelou pro děti a pro dospělé, stejně jako se nedělá rozdíl mezi dětským a dospělým filmem. Člověk samozřejmě má na mysli nějakého diváka, ale když třeba půjdu na dobrou věc od Pixaru, tak se můžu bavit stejně dobře já jako dítě. A když jdete na Hamleta, tak vás to taky nemá nějak zvlášť vychovávat. Prostě si to můžete po svém vnímat tak, jak to je.

bombardak_foto_archiv_kapely_02

Nemyslím ani na nějaké určování. Spíš mě zajímá, jak za těch víc než deset let vidíte, že děti, které na vás chodí, postupně rostou. Podepsalo se to na nich nějak?

Jelínek: Jenže my toho až tak moc nevidíme, protože na nás chodí jen dokud jsou dětmi. A když už jsou větší, tak je nepotkáme. Takový je svobodný vývoj člověka. Ale je pravda, že občas na nás přijde nějaký dospělý a říká: „Děti už jsem neukecal“. Nicméně nás baví i to, že přijde ten rodič sám. A mám dokonce takovou teorii, že když to vydržíme dost dlouho, tak jednou konečně přijde i to bývalé dítě se svými dětmi.

Občas někteří kritici tvrdí, že psát pro děti je jednoduché a dělá to jen ten, kdo nedokáže zaujmout dospělé. Čím byste takovým názorům oponovali?

Nebřenský: Kouzlo je v tom, dělat to pro děti úplně stejně jako pro dospělé. Nedělat žádné kompromisy. Samozřejmě se na posluchače myslí v tom, že v textech nemůžou být nějaké extrémní jinotaje ani sprosťárny, a když, tak jenom malinko, ale důležitá je poctivost v přístupu. Dělat to jak pro dospělé, tak pro děti co nejlíp, jak to člověk dokáže.

Jelínek: Myslím, že kdybychom chtěli, tak bychom asi měli trochu jiné texty, ale dovedu si představit, že bychom hráli úplně stejnou hudbu. I kdybychom se jmenovali kapela Strejdovy fusekle a hráli bychom androš, tak by to asi bylo to samé.

Jak se na vašich koncertech projevuje to, že jste herci, tedy aspoň většina z vás? Jak moc to do písniček vnášíte?

Nebřenský: (vážně a dotčeně) Já jsem programátor, takže nevím (smích).

Jelínek: Já si myslím, že to herectví je pro nás hodně výhodné. Obzvlášť pro Michala, který se hodně pohybuje ve filmu a televizi. Všichni ale za sebou máme nějakou jevištní zkušenost a myslím si, že to je důležité, protože to, co se děje na jevišti, pódiu, v klubu, má být vysloveně pro lidi. Pokud budu introvertní jazzman, tak je to sice v pořádku, ale ta kytara a to, co se na ní hraje, musí být tak zajímavé, že to lidi prostě vtáhne, i když kytarista nedělá žádnou show. Vždycky to ale má být zážitek. A jak říká náš čtvrtý člen kapely Matěj Pospíšil, „zážitek má být silný“.

Vydali jste už pár desek, přistupujete k nim pořád stejně?

Dalecký: Pro mě je to pořád stejné. Umím svých pět akordů, a dál už se neposunu.

Nebřenský: Jak to, vždyť teď ses naučil další dva...

Dalecký: No tak dobře, díky Filipovi jsem se naučil další dva. Ale tady už opravdu nejde nic víc vymyslet, protože naším cílem je, aby se celá deska dala taky zahrát na koncertě. Bývá podle mě dost „opruz“, když si nějaká kapela vymyslí elektroniku, ale když ji pak člověk vidí na jevišti, tak to tak nezahrají, a ani třeba neuzpívají. To bývá trapné. Nic takového jsme ale nechtěli. Proto je deska syrová tak, jak hrajeme na koncertech, aby lidé slyšeli to, co taky vidí na jevišti.

Jelínek: Teď zrovna čtu historii Osvobozeného divadla a chraň bůh, abych se s nimi srovnával, ale tam jim hodně vyčítali, že jsou stále stejní. Být takhle stále stejný by mi ale bohatě stačilo. To je fakt v pohodě, a pak to už klidně nějak doklepu.

Nebřenský: Kdysi jsem četl rozhovor, tuším že s AC/DC nebo nějakou takovouhle kapelou, a tam se jich ptali, v čem vidí kořeny svého úspěchu, že je o to pořád takový zájem. Odpovídali na to: „Každé dva roky natočíme stejnou desku, a lidi si to furt kupujou“. Tak přesně o to se taky snažíme, dokonce i dodržet ty dva roky.

Jelínek: Sice to vypadá, že si z toho děláme srandu, ale pravda je taková, že jsme se zodpovědně zamýšleli nad tím, jestli to naše hraní člověk může někam posouvat. Ano, může to být „sofistikovanější“, ať už hudebně tak textově, ale základ je podle mě do té míry tak „dřevní“, že se z toho ani moc nedá uhnout, pokud zrovna tohle opravdu chceme dělat. Kdybychom se rozhodli dělat něco trochu jiného, tak to už prostě nebude žádný Bombarďák.

bombardak_foto_archiv_kapely_03

Nechybí vám ale větší popularita – plné stadiony jako mají ty všechny Lucie a Kabáty?

Jelínek: Já pořád pevně doufám, že když to bude dobré, tak že lidi přijdou. Ostatně díky bohu už přece jen nějakou diváckou základnu máme. Když hrajeme v Brně pro 300 lidí, tak jsem s tím spokojen. Dokonce si myslím, že kdybychom slevili, tak to ty lidi spíš odradí a přestanou na to chodit. Myslím, že na nás chodí právě proto, že je to takové, jaké to je. Kdyby je zajímalo něco jiného, tak si zajdou třeba na Štístko a Poupěnku.

Jak často teď vystupujete, a jak jste předtím přestáli koronavirové zákazy?

Jelínek: Hrajeme celkem dost, zvládneme klidně deset koncertů do měsíce.

Nebřenský: A ani při koroně jsme se nenudili, protože jsme natáčeli desku.

Dalecký: Původně jsme tedy počítali s tím, že budeme točit později. Ale protože bylo všechno stejně zavřené, tak jsme si řekli, že to zkusíme třeba o půl roku dřív, a aspoň využijeme ten čas.

Jelínek: Mělo to samozřejmě své komplikace, protože než jsme dojeli do studia, tak jsme museli překonat ty nepříjemné kontroly mezi okresy. Taky na desce měli být různí hosté, ale nemohli přijet, protože pár dní předtím někoho „potkali“ anebo jen neměli ty správné testy. Tím se nám to tedy dost zkomplikovalo. Ale stejně si myslíme, že to byl nejlepší způsob, jak strávit ten čas, a doufáme, že to na desce není poznat.

Kde hrajete nejradši, a kde byste si ještě rádi zahráli?

Jelínek: Nehráli jsme třeba ve Valdštejnské lodžii u Jičína, tam je to moc pěkné a proto bych si tam moc rád zahrál. Baví nás jezdit dlouho na stejné místo a potkávat tam stejné lidi. Tak to máme třeba na Pimprlétu v Ostravě. Ti, co tam chodí, už dobře vědí, na co jdou, a my už je taky poznáváme. Anebo Ejhle, loutka. To jsou všechno místa, kam se člověk rád vrací a ví, že ho zase za rok většinou pozvou. To je super. Ale pak jsou tak místa, kde ani hrát nechceme. Třeba takové metalové festivaly jako Brutal Assault. Tam bohužel ani nepatříme: „Nemáš bicí, nemáš hit.“

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart fotografa a tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Začátek Roku české hudby oslavila Filharmonie Brno tradičním novoročním koncertem v Janáčkově divadle, kde posluchačům nabídla program složený z děl českých a amerických skladatelů. Výběr skladeb právě z těchto dvou zemí symbolizoval propojení českého tělesa s americkým dirigentem Dennisem Russellem Daviesem, který stojí v čele brněnské filharmonie již šestou sezonu a taktovky se ujal i při tomto vystoupení.  více

Sarah MacDougall je písničkářka původem ze Švédska, která však žije v Kanadě a působí na tamní hudební scéně. Sarah účinkovala na festivalu Maraton hudby Brno 2023 a při té příležitosti jsme s ní natočili rozhovor.  více

Pondělním koncertem s podtitulem Nové mysterium se Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra rozloučil s končícím rokem a připomněl blížící se Vánoce. V chrámu církve československé husitské v brněnských Tuřanech orchestr zahrál výběr z děl z 20. a 21. století a o přestávce návštěvníky koncertu dokonce pohostil.  více

Jako poslední produkci tohoto roku uvedl Ensemble Opera Diversa pod vedením Gabriely Tardonové světovou premiéru opery Druhé město z pera brněnského skladatele Ondřeje Kyase, který se tentokrát představil také jako libretista. V poloscénickém provedení, které se uskutečnilo 16. prosince v kulturním centru Co.labs se hlavních rolí zhostili Aleš Janiga (A. – hlavní hrdina, zpívaná role), Lukáš Rieger (A. – hlavní hrdina, mluvená role), Jana Vondrů (Alweyra, Klára, sudička), Pavel Slivka (proklatec, prodavač, výčepní, strážce chrámu), Tomáš Chloupek (vrchní, historik, mladík z lodi, štamgast), Aneta Podracká Bendová (dívka z lodi, tajemná dívka, sudička), Michael Robotka (knihovník, chovatel, muž s novinami, štamgast), Alžběta Symerská (číšníkova žena, sudička, Felix) a Libor Skokan (kněz, číšník, štamgast).  více

Závěrečný večer dvacátého ročníku cyklu koncertů staré hudby, v němž dramaturgyně, cembalistka a děkanka Hudební fakulty JAMU Barbara Maria Willi seznamuje publikum s kouzlem hudební kultury nejen 17. a 18. století, se nesl v duchu houslové virtuozity. Poslední koncert konaný 15. prosince v Konventu Milosrdných bratří tak posluchačům nabídl jedinečné propojení tří houslistů – František NovotnýJiří PospíchalFedor Rudin – za cembalového doprovodu Barbary Marie Willi, jež se také ujala role moderátora.  více

Nejčtenější

Kritika

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart fotografa a tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce