Brněnská písničkářka Yana: V Dublinu jsem natáčela se svými přáteli

Brněnská písničkářka Yana: V Dublinu jsem natáčela se svými přáteli

Brněnská písničkářka Yana natočila své první album Journey of the Soul v irském Dublinu a pozvala si na ně řadu špičkových irských hudebníků.

Jano, proč jste se jako pseudonym rozhodla používat své občanské křestní jméno, ale psané s Y na začátku?

V anglicky mluvícím světě by asi měli problém vyslovit moje občanské jméno. Angličtina je pro mne celkově nějak přirozenější a navíc jsem nechtěla hledat nějaký zbytečně složitý pseudonym.

Ve vašem případně to však není pouze vztah k angličtině jako jazyku, ale především velká láska k Irsku a k irské hudbě. Vzpomenete si, kdy vás hudba z Irska poprvé nadchla?

V době, kdy jsem studovala, jezdil skoro každý, kdo si chtěl zlepšit angličtinu, do Londýna. Jenže já jsem chtěla něco trošku jiného, a tak jsem skončila v Irsku. Tam někde je tedy prapočátek mého vztahu k této zemi, z nějž se později vyvinula různá přátelství a také hudební spolupráce. A můj celoživotní vztah k Irsku.

Člověk se samozřejmě může nadchnout pro nějakou zemi, ale to ještě neznamená, že se začne přátelit s tamními opravdu špičkovými umělci. Jaká byla tedy vaše cesta k tomu, že jste s irskými muzikanty, vlastně se svými vzory, natočila své autorské album?

Přičítala bych to asi své vlastní povaze. Prostě nejsem plachá, a když se mi například nějaký koncert líbí, nemám problém jít za umělcem a říct mu to. Z takové úvodní konverzace pak může vzniknout přátelství. Někdy to zafunguje, jindy ne, protože každý člověk je jiný, ale v průběhu týdnů, měsíců nebo i let může opravdu vzniknout zajímavá spolupráce.

Co je častější model? Že zůstane jen u toho prvního rozhovoru, nebo že daného umělce po nějaké době můžete považovat za svého přítele nebo spolupracovníka?

Setkávám se s oběma situacemi, protože ne každý má samozřejmě stejnou povahu jako já. Ale častější je opravdu to, že navážeme přátelství, z kterého pak může vzniknout zajímavá spolupráce. To ale souvisí s tím, že každý z nás má tendenci obklopovat se lidmi, kteří jsou mu sympatičtí a s nimiž jsme podobně naladěni. Je to tedy spíše obecně otázka lidské povahy než toho, jestli někdo pochází z Irska nebo Británie.

Vaše autorská hudební cesta začala několika singly, vydala jste EP a nyní tedy máme před sebou vaše první album. Z toho, jak jste o něm už před vydáním psala na sociálních sítích, jsem měl dojem, že je to pro vás velmi důležitý mezník na vaší cestě. Pochopil jsem to správně?

Ano, je to tak, máte pravdu. Jeden kolega mi řekl, že album slouží jako určitá vizitka, pomocí které o sobě dáváte vědět světu. Všechno má svůj čas a já musím říct, že nebýt dvou let pandemie, kdy jsme nemohli cestovat a nedalo se hrát, možná by tato deska ani nevznikla. Takhle jsem měla čas nejen složit nové písně, ale také se probrat starým materiálem a ujasnit si představu, jak by album mělo vypadat a kam by mělo směřovat. Použila jsem i některé starší texty, které už něco pamatují, ale konečnou podobu dostaly až teď.

Kam tedy má album směřovat? Šlo o to, shrnout písně za určité období, nebo z nich sestavit něco jako souvislý příběh?

Já jsem od začátku měla představu o jednotném tématu desky. Ostatně už název Journey of the Soul něco napovídá. V podstatě všechny písně mají společné téma, kterým je cesta v různých podobách. Nejde pouze o cestu z místa A do místa B, ale také o emocionální cestu, o cestu člověka, který něco prožil v pozitivním nebo negativním slova smyslu, a tento zážitek jej někam posouvá.

Na albu hostuje spousta muzikantů. Hrálo při jejich výběru hlavní slovo už zmiňované přátelství, nebo jste spíše hledala hráče na jednotlivé nástroje?

Vždy jsem se dívala po svém okolí, koho s daným nástrojem případně znám a jestli by byl dotyčný hudebník ochoten se projektu zúčastnit. Tady jsem měla velké štěstí, protože až na jednu výjimku se vše podařilo a já jsem opravdu mohla natáčet se svými přáteli. Výjimkou byl akordeon, kdy se možnosti z mého nejbližšího okolí vyčerpaly, ale pak platí, že vždycky znáte někoho, kdo zná někoho jiného. Nakonec mě tedy jeden kamarád nasměroval na spoluhráče z jeho kapely s tím, že bychom si i lidsky mohli rozumět. A myslím, že to dopadlo na jedničku a výsledek nemohl být lepší.

Kde a jak probíhalo nahrávání alba?

Všechny moje party a také část toho, co natočili hosté, se nahrávaly v AP Studios v dublinských horách. Je to takový „utajený poklad“. Jste v přírodě, dole teče řeka, díváte se do zeleně a připadáte si jako v jiném světě. A přitom jste nějakých dvacet minut od centra města. S některými muzikanty jsem se ve studiu ani nepotkala, jiné jsem si naopak přivezla s sebou. Dokonce ani někteří známí irští hudebníci neměli ponětí o tom, že toto studio existuje.

Zní logicky, že album inspirované irskou hudbu natáčíte v Dublinu. Ale bylo by opravdu jiné a třeba méně dokonalé, kdyby vznikalo například v Brně nebo v Praze?

Myslím, že ne. Ale opět je to spíše otázka lidí než toho konkrétního prostředí. Prostředí sice hraje důležitou roli, ale když si lidsky nesednete s producentem, nikdy nebude výsledek tak dobrý, jak byste čekali.

A vy jste měla ve studiu producenta, který by vám radil a album spolu s vámi někam posouval?

Vlastně jsem to v tomto případě byla asi já sama. Když jdu nahrávat do studia, mám obvykle jasnou představu, jak by píseň měla vypadat a kam by měla směřovat. Měla jsem ale velké štěstí v tom, že majitel studia a mistr zvuku v jedné osobě je nejen profesionál, ale především respektuje na prvním místě názor vás jako interpreta. Když mu řeknete, že tato verze se vám líbí a že nic dalšího už nechcete, může mít třeba jiný názor, ale řídí se tím, jak to cítíte vy.

Stalo se vám přesto, že jste si od někoho ze svých spolupracovníků nechala poradit a svěřila písně do jeho rukou?

V jednom případě se tak skutečně stalo. S Mauricem Culliganem, což je původní klávesista irské skupiny Interference, jsme nahráli píseň The Traveller, která je mou osobní poctou Fergusovi O’Farrellovi, frontmanovi kapely, který zemřel v roce 2016. Byla pro mě čest Ferguse nazývat přítelem a zůstává mým největším vzorem. Nejen v hudbě, ale i v osobním životě. Přišlo mi velmi symbolické mít zde jako hosta člena kapely, kvůli které dělám, co dělám a jak to dělám. Kruh je tak svým způsobem uzavřený. Kromě téhle skladby jsme s Mauricem natáčeli ještě jednu a v jejím případě jsem moc nevěděla, kam by měla směřovat. A tak jsem nechala Mauriceovi volnou ruku, aby do té písně vložil své schopnosti, zkušenosti a svůj talent a posunul ji tam, kam by ta písnička měla podle něj jít. A myslím, že lépe to dopadnout nemohlo. Mnozí lidé poté, co si poslechli celou desku, vyzdvihovali právě tuto skladbu. Jmenuje se Pick Up the Pieces, uzavírá celé album, vznikla během lockdownu a její poselství je, že ať se nám v životě stane cokoli, nikdy není tak špatně, aby se z toho nedalo nějak „vybruslit“.

Které další z hostů na albu byste určitě zmínila?

Zmínku by si zasloužil každý, protože každý přispěl svým dílem k výslednému zvuku jednotlivých skladeb a celého alba. Ale jestli mám někoho vyzdvihnout, byl by to určitě  J Eoin, vynikající písničkář a kytarista, který je klíčovou osobností celé mé umělecké dráhy. Dalším, kdo si zaslouží zmínku, je Fiachna Ó Braonáin, člen kapely Hothouse Flowers a také moderátor pořadů na irském národním rádiu RTÉ Radio 1. A do třetice všeho dobrého – Aidan O’Grady je bubeník kapely The Pale. Počátky našeho přátelství souvisejí s Folkovými prázdninami v Náměšti nad Oslavou, kde The Pale na doporučení Glena Hansarda hráli a členové kapely se postupně stali mými muzikantskými bratry.

Co skladba, to jiné aranžmá a jiní hosté. Dá se pak takové album vůbec hrát naživo?

Dát toto obsazení dohromady pro živé hraní je téměř nemožné, protože na albu se podíleli muzikanti ze všech koutů Irska. Někteří z nich jsou navíc velmi vytížení. V tom je určitá výhoda nahrávání, že si do studia můžete přizvat, koho chcete. Nicméně koncerty v současné době domlouváme, něco se chystá na podzim. Všechno se dozvíte ze sociálních sítí, jakmile doladíme všechny detaily.

Ale nejde jen o množství hostů, ale také o to, že na desce zní spousta různých nástrojů jako hammondky, akordeon nebo mandolína. Co je tedy pravděpodobnější? Že vznikne nějaká kapela, která ty písně bude hrát, nebo že je budete častěji hrávat jen sama s kytarou?

Za ideální koncertní variantu považuji sebe s kytarou, a to i proto, že ty písně jsou postavené hodně na textech. Chci tedy, aby posluchač na koncertě poslouchal i texty a dokázal třeba číst i mezi řádky. A tomu víc svědčí intimní podání.

Yana/ foto Dave Keegan

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více