Darek Neumann: O statečném srdci a zpívání lékařům navzdory

10. říjen 2018, 12:00

Darek Neumann: O statečném srdci a zpívání lékařům navzdory

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.

V bookletu alba Svět, který znám se o vás píše jako o „takové té brněnské figurce“. Je pravda, že jste na brněnské scéně prošel několika kapelami různých žánrů. Na kterou z nich dnes nejraději vzpomínáte?

Určitě na jednu ze svých prvních klukovských kapel, což byla Pojazzie. S ní jsem jezdil na Porty a na další folkové festivaly, vytrvale monitorován tehdejší Státní bezpečností. Pak to samozřejmě dlouhá léta byl Charlie The Bomber. A nezapomenutelným zážitkem je zpívání s bigbandem. Nicméně teď žiju především těmito standardy.

neumann_svet_ktery_znam_bookletFotka z bookletu alba Svět, který znám

Co bylo na počátku tohoto projektu? Touha zpívat právě jazzové standardy, nebo spolupráce s Ester Kočičkovou?

Víte, já tomu jazz neříkám. Pod pojmem jazz si představuji spíše orchestrální skladby, i když tím nepopírám existenci jazzových zpěváků a zpěvaček. Toto je spíš pop tehdejší doby s prvky jazzu, blues nebo latinskoamerické hudby. Ale ten příběh, jak to vzniklo, byl vlastně docela kuriózní. Já jsem původně vůbec nevěděl, že Ester Kočičková píše šansony. Věděl jsem samozřejmě, že existuje, líbila se mi v televizních pořadech, ale to bylo všechno. Potkali jsme se v Kobeřicích u Vlasty Redla na fotbálku a na následném jam sessionu u manželů Urbancových jsme se seznámili. Dobírali jsme si jeden druhého, ona do mě v jednu chvíli bušila pěstmi, až mi vrazila do kardiostimulátoru, o kterém nevěděla. Rozhodily se mi tam hodnoty a já jsem druhý den skončil v nemocnici na ARO. Ester už v té době byla v Praze a nic netušila. Když se to později dozvěděla, poslala mi jako náplast na rozbitý kardiostimulátor píseň Statečnému srdci. Pak mi od ní začaly chodit další texty na standardy s výzvou, jestli bych je nechtěl zkusit zpívat. Já jsem některé ty melodie znal, protože moje matka si je pouštěla v originálních verzích na deskách, když jsem byl kluk. Esteřiny texty byly skvělé a mně bylo jasné, že s tím musím něco udělat, že to musím natočit. A do toho mi najednou přišel e-mail od klavíristy, skladatele a mistra zvuku Milana Vidláka, někdejšího člena Orchestru Gustava Broma. Před časem jsme spolu natáčeli pro Český rozhlas Brno a on mi s odstupem psal, že se mu ta spolupráce líbila a že by se mnou rád opět něco zkusil udělat. To byl moment, který přišel z nebe, právě v okamžiku, kdy jsem měl nápad a nevěděl jsem, jak jej realizovat. Tak jsem Milanovi navrhl, že bychom společně mohli nahrát právě tyto standardy. Oslovil jsem zbytek kapely, se kterou jsem dříve hrával, a šli jsme točit.

Ester Kočičková vám texty psala přímo na tělo, nebo je vybírala z šuplíku?

Něco měla v šuplíku, něco mi psala přímo na tělo. A jsou tam dokonce dvě písně přímo na objednávku. S Ester jsme se navzájem v mailech podepisovali vždycky nějakým legračním podpisem. Já jsem se jednou podepsal „Pátý exkrement“. Ji to pobavilo a odpověděla, že by to mohl být námět na písničku. Pak jsme na to zapomněli, ona mi posílala další texty, už jsme měli téměř kompletní repertoár, ale já jsem chtěl, aby písní bylo dohromady třináct. Ta deska totiž měla být smutná, patetická, a Ester má navíc narozeniny i svátek třináctého. Zareagovala na to slovy, že když tam má být třináct písní, pak jedna musí být „o hovně“. Já jsem si vzpomněl na „pátý exkrement“ a do půl hodiny mi přišel e-mail s textem na melodii Unforgettable. Je to mimochodem jediná trochu legrační píseň na albu, i když nakonec také nedopadne dobře…

neumann_darek_foto_2018_j_Slama_03

Mohl jste v už hotových textech něco měnit?

Ester si do toho, co píše, moc mluvit nedá, ale já jsem byl čestná výjimka. Když jsem jí například navrhl změnit nějaké slovo, zamyslela se nad tím, a pak řekla ano. Takže jestli dobře počítám, tak jedno slovo jsme měnili… (smích)

Verše, které na albu zpíváte, mají různou délku, některé jsou naprosto pravidelné, jiné méně. Jak se vám vůbec zpívá Ester Kočičková?

Trefuje se mistrně do původního frázování, což je pro textování původních písní svazující. Nikdy mi texty nesedly do huby lépe než ty její, a to ve všech třinácti případech. Napovídá to vlastně titulní fotografie alba. Jsou na ní dvě bytosti, ale jen jeden pár očí. Je to proto, že máme s Ester na svět hodně podobný pohled. Já bych texty pro sebe nenapsal lépe.

Ta druhá bytost na obalu alba ale není Ester Kočičková, ale kočička…

Ano, a jmenuje se Ester Kočičková. Když jsem byl u Milana Vidláka v Bohuslavicích u Zlína dotáčet zpěvy a harmoniku, zrovna se jim narodila koťata. Milan se mě ptal, jestli bych si nějaké nevzal. Původně jsem se vzpouzel, ale nakonec jsem mu řekl: „Jestli je tam nějaká černá holka, tak ji beru, a bude se jmenovat Ester Kočičková.“ Za osm týdnů mi Milan přivezl domů kotě a já jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby na té titulní fotce byla jako takové podobenství, když tam z logiky věci nemohla být dvounohá Ester.

Proč vlastně měla být ta deska smutná a patetická?

Když mi Ester rozhodila ten kardiostimulátor, vzkázal jsem jí po přátelích: Příště si vezmi kosu, ať tě hned poznám! Tak vznikl nápad udělat celé album o různých podobách smrti, osamění a posledních věcech člověka. Myslím totiž, že i o tom by se mělo zpívat. Mimochodem sám jako posluchač – a u Ester zvlášť – mám také rád spíš vážnější tvorbu. A jako dárek ke křtu alba mi Ester skutečně věnovala skládací kosu! Moje osobní Smrtka… (smích)

Už zmíněný Milan Vidlák je autorem aranží. Jemu jste do práce nějak zasahoval?

Téměř jsem nemusel, protože Milan vycítil skvěle atmosféru textů. Tvrdí mi, že ty texty vůbec nečetl, ale to se mi nezdá. Když mi Ester texty posílala, uváděla u nich změny forem. Milan rozepisoval noty každému nástroji, všechno napsal komplet nově, ale počítal tam s těmi navrženými změnami. Musel to tedy číst. Mimochodem hudební podklady jsme natočili za jedno odpoledne a následující dopoledne.

neumann_darek_2018_foto_j_Slama_04

Do jaké míry je to dnes čistě studiový projekt a do jaké míry funguje i naživo?

On to vlastně není studiový projekt, protože nevznikl ve studiu. Podklady jsme nahrávali v obřadní síni obecního domu v Bohuslavicích u Zlína a zbytek u Milana v pracovně. Je to tedy všechno dělané svépomocí doma. Co se týká koncertů, máme projekt ve třech se zpěvačkou Pavlou Roof a s pianistou Otakarem Holcem. Pavla zpívá původní texty standardů v angličtině a já do toho vstupuji s Esteřinými českými texty. Kromě toho vždy jednou za čas sestavím větší těleso a s ním pak tento program zpívám. Teď například chystáme na 1. listopadu koncert v brněnském Metro Music Baru s větší kapelou. Ale musím přiznat, že můj zdravotní stav není růžový. Už v roce 2011 mi lékaři doporučili stoprocentní klidový režim – nezpívat, nehrát na foukací harmoniku. V té době jsem ještě vystupoval s kapelou Charlie The Bomber, pak jsme jezdili s představením Pocta Evě Olmerové. A v roce 2014 jsem se seznámil s Ester a bylo mi jasné, že se musím věnovat tomuto projektu.

Tím tedy vlastně porušujete doporučení lékařů. To je pro vás hudba tak důležitá, že kvůli ní jste ochoten riskovat?

To je těžká otázka a těžká odpověď…  Já jsem si zpíval od dětství, chodil jsem do Kantilény a vždycky mě to moc bavilo. Máma poslouchala jazz, mí starší bratři si pouštěli „vlasatou muziku“. Mé první kapely hrály folk, folkrock nebo blues, pořád se to nějak vyvíjelo. Pojazzie se po pár letech rozpadla, když Miloš Makovský přešel ke Slávkovi Janouškovi a Ivo Cirbus šel hrát s Jirkou Vondrákem. Sestava se měnila, přišli Michal Pospíšil a Petr Přibyl, ale mně se nechtělo tu kapelu znovu a znovu zakládat. Do toho přišla nabídka od Toma Jegra do kapely Charlie The Bomber, ve které jsem už nezpíval, ale jen hrál na harmoniku. Mezitím jsem ještě se skupinou Slowhand hrál převzaté věci od Jimiho Hendrixe a Erica Claptona, také jsem byl členem skupiny Lehká noha. Pořád jsem tedy žil hudbou. A když se teď vynořily standardy od Ester, úplně jsem se v nich našel a nešlo jim odolat.

Prošel jste tedy řadou kapel. Někde jste zpíval, někde „jen“ hrál. A také jste zpíval jak autorské skladby, tak teď písně převzaté. Je to pro vás v něčem jiné?

Já ty standardy nepovažuji za převzaté písně. Je tam samozřejmě známá a léty prověřená hudební část, ale ty Esteřiny texty jsou nové a teprve se musí prověřit. Nepřišlo mi tedy, že zpívám něco zavedeného. Ester neukradla melodie, na které by napasovala nové příběhy. V mnoha písních je tam aspoň drobný detail z příběhu původního. To se mi na tom líbilo, že to není loupež. Moc dobře se mi to zpívalo.

Já jsem o CD ve své recenzi uvedl, že je to „tak trochu utajená deska, které by byla škoda si nevšimnout“. A vy jste mi pak napsal, že se vám ten termín „utajená deska“ líbí. Proč vlastně?

Celý rok 2016 jsem věnoval korespondenci se společnostmi zastupujícími autory a jejich dědice ohledně autorizace textů těch standardů, což se ukázalo jako náročná disciplína. Naivně jsem si myslel, že napíšu třináct mailů a nakonec jich bylo asi sto osmdesát. Práva na jednu píseň totiž vlastní v mnoha případech i čtyři společnosti s různým procentním podílem a častá reakce byla, že některé společnosti už práva nevlastní, a odkázaly mě na další agenturu a tak pořád dokola. Ve výsledku většina společností nereagovala vůbec a po telefonickém hovoru s paní z odboru pro zahraniční kulturu jsem se uklidnil a desku vydal. Je ale utajená… (smích)

neumann_darek_foto_2018_j_Slama_02

Jedná se o uzavřený projekt, nebo tvoříte s Ester další skladby?

Zatím netvoříme. Ester si píše repertoár dalších standardů pro svou vlastní partu, skvělou kapelu Moody Cat Band. Ale mám od ní ještě jeden parádní bluesový text. To ovšem není standard, ale je na mou vlastní muziku. Ten bych také rád ještě natočil.

Nedá mi to, a přece jen se ještě vrátím k vašemu zdravotnímu stavu. Co tedy vlastně zpíváním a hraním riskujete? A nebylo by přece jen lepší lékaře poslechnout?

Od roku 2011 jsem pacientem kliniky srdečního selhání s prognózou ,,náhlého úmrtí“. Projevila se srdeční vada, hypertrofická kardiomyopatie. Srdce mi funguje už jen na padesát procent, což v praxi znamená, že velké množství krve zůstává v plicích, špatně se dýchá a málo se okysličuje organismus, a to s sebou nese další zdravotní potíže. Dvě operace nebyly úspěšné, loni se přidaly kolapsové stavy, kdy bez podnětu upadnu krátkodobě do bezvědomí, a proto se špatně něco plánuje dlouhodobě dopředu. To je také jeden z důvodů, proč jsem rád, že jsem tuto desku mohl natočit.

A chystáte teď něco nového? Píšete třeba vlastní skladby?

Autorsky jsem byl hudebně nejplodnější v Pojazzii, kde jsem zhudebňoval texty Miroslava Illy. Teď se chystám natočit to jedno blues s Esteřiným textem a mou hudbou a ještě jedno, které jsem napsal o Tomovi Jegrovi s vlastním textem. Lékaři mi doporučili absolutní klidový režim, vlastně bych prý neměl ani mluvit ani stát, mám prý jen sedět a číst si, ale to mi přijde jako čekárna na vlastní skon… To budu raději dál zpívat.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Skupina Nevermore & Kosmonaut získala za album Bleděmodré město, věnované Brnu, nominaci na Anděla v žánrové kategorii Folk. S kapelníkem a autorem písní Michalem Šimíčkem, přezdívaným Kosmonaut, hovoříme o písních, o městě, jeho zvucích a utajených zákoutích i o plánech kapely.  více

Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více

Hudební cyklus „Barbara Maria Willi uvádí…“ je patnáct let hodnotou brněnského kulturního života. Koncerty staré hudby pořádané energickou cembalistkou a varhanicí v jedné osobě se těší neutuchající přízni posluchačů a programová nabídka hudebních večerů je rok od roku pestřejší. Není tedy divu, že nová sezóna přišla s něčím zcela ojedinělým – včera zahájil cyklus již 16. ročník spojením středověké hudby, výtvarného umění a Alighieriho Božské komedie. Večer s názvem KCHUN: PURGATIO vznikl spoluprací pěveckého dua KCHUN sestávajícího z tenoristy Martina Prokeše a barytonisty Marka Šulce s akademickým malířem Atilou Vörösem a video jockeyem Rudolfem Živcem. Umělecký výtvor sui generis doplnil záznam recitace herce Jiřího Dvořáka.  více

V sále Blahoslavova domu (centru Českobratrské církve evangelické) zazněla včera podvečer duchovní díla pozdní renesance a raného baroka v podání komorního sboru Ensemble Versus a souboru historických nástrojů Castello in Aria. Obě tělesa řídil umělecký vedoucí sboru Vladimír Maňas. V programu večera figurovaly skladby léty prověřených i takřka neznámých, sporadicky uváděných autorů evropské hudby.  více

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více

Webový portál Brno - město hudby letos slaví šesté narozeniny. Jako symbolický dárek našim čtenářům přinášíme první z pravidelných měsíčních příspěvků brněnského dramatika, spisovatele a scenáristy Milana Uhdeho. Který se s vámi bude dělit o své vzpomínky, úvahy i popis aktuálního dění na poli brněnské kultury. Jeho dnešním tématem je Festival Janáček Brno.  více

Koncert uspořádaný k výjimečné události se ve čtvrtek odehrál v ZUŠ PhDr. Zbyňka Mrkose v brněnských Židenicích. Akce nesla název Cimbálový kolaudační koncert. Co vlastně bylo kolaudováno? Z titulu večera bylo patrné, že hlavní hvězdou programu se stane cimbál. Tento velký instrument se sametovým zvukem nestál v centru pozornosti náhodou. Kolaudován byl totiž nový cimbálový přírůstek do hudebního inventáře jmenované základní umělecké školy. Výrobcem nástroje, který zde pořídili, byla brněnská firma Všianský. Samotný výrobce Pavel Všianský, který je také známým hudebníkem se osobně zúčastnil, aby k zúčastněným pronesl něco slov o konstrukci a stavbě tohoto instrumentu.  více

Dlouhých patnáct let po svém debutu Rock’s Groove vydala brněnská Kulturní úderka své druhé album. Z původní sestavy zůstali zpěvák a kytarista Štěpán Dokoupil a baskytarista Mojmir Sabolovič, které na novince doplňují další tři zajímaví hráči – je to jednak zdvojená rytmika Daniel Prýgl (bicí) a Nedim Zlatar (perkuse) a dále Omer Blentić, který hraje na Hammondovy varhany, elektrický klavír, syntezátor, ale také na perský drnkací nástroj saz. Moravsko-bosenská sestava na svém novém albu nabízí mimořádně barevnou hudbu, která nezapomíná na své bluesové kořeny.  více

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.  více

Brněnská zpěvačka a výtvarnice Dáša Ubrová zpívala s kapelou, vystupuje s bigbandem, má blízko k šansonu, jazzu i rocku. Album nazvané pouze jejím jménem je pro ni důležité nejen proto, že jde o sólový debut. Zpěvačka si poprvé napsala sama všechny texty. Autory hudby jsou ve většině případů její dvorní spolupracovníci a producenti alba, pianista Vojtěch Svatoš a kytarista Pavel Šmíd.  více

Přesně na den 89. výročí úmrtí české národní a pěvecké ikony Emy Destinnové sdružení ProART Company připravilo multižánrový projekt. V příhodném prostoru vily Tugendhat umělci rozehráli hudebně-taneční drama pod titulem Ema Destinn – Bouře a klid, které vzniklo za účasti umělců z Brna, Vídně a Cottbusu.  více

Milovníci artificiální hudby čera mohli v Besedním domě vůbec poprvé slyšet nového šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese také v roli klavírního sólisty. Pod Daviesovou taktovkou zazněla Symfonie D dur op. 23 vamberského rodáka Jana Václava Huga Voříška a premiéra orchestrální úpravy komorního díla Antonína Dvořáka Maličkosti op. 47 zhotovená samotným šéfdirigentem. Za klavír Davies usedl jako interpret Klavírního koncertu č. 24 c moll Wolfganga Amadea Mozarta. V sólových partech se šéfdirigent představí ještě při dvou nadcházejících recitálech, na kterých zazní například díla Stevea Reicha, Johna Adamse a Philipa Glasse.  více

Díla soudobých skladatelů spjatých s Brnem občas slýcháme při produkcích zdejších souborů, které tuto tvorbu prezentují. Málokdy se ale dostanou k širší hudební veřejnosti. Poměrně nenápadně se včera v konventu Milosrdných bratří uskutečnil recitál věnovaný právě dílům brněnských skladatelů. O to více pozornosti by měl vzbudit jejich interpret Milan Paľa. Ten se dle svých slov „rozhodl udělat něco pro moravskou hudbu“ a pořídit v průběhu následujících let několik CD mapujících literaturu pro housle či violu z tvorby skladatelů s Moravou spjatých. Projekt Cantus Moraviae má už nyní své první dvoj CD, které se při včerejším večeru dočkalo křtu.  více

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

Nejčtenější

Kritika

Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více