Darek Neumann: O statečném srdci a zpívání lékařům navzdory

10. říjen 2018, 12:00

Darek Neumann: O statečném srdci a zpívání lékařům navzdory

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.

V bookletu alba Svět, který znám se o vás píše jako o „takové té brněnské figurce“. Je pravda, že jste na brněnské scéně prošel několika kapelami různých žánrů. Na kterou z nich dnes nejraději vzpomínáte?

Určitě na jednu ze svých prvních klukovských kapel, což byla Pojazzie. S ní jsem jezdil na Porty a na další folkové festivaly, vytrvale monitorován tehdejší Státní bezpečností. Pak to samozřejmě dlouhá léta byl Charlie The Bomber. A nezapomenutelným zážitkem je zpívání s bigbandem. Nicméně teď žiju především těmito standardy.

neumann_svet_ktery_znam_bookletFotka z bookletu alba Svět, který znám

Co bylo na počátku tohoto projektu? Touha zpívat právě jazzové standardy, nebo spolupráce s Ester Kočičkovou?

Víte, já tomu jazz neříkám. Pod pojmem jazz si představuji spíše orchestrální skladby, i když tím nepopírám existenci jazzových zpěváků a zpěvaček. Toto je spíš pop tehdejší doby s prvky jazzu, blues nebo latinskoamerické hudby. Ale ten příběh, jak to vzniklo, byl vlastně docela kuriózní. Já jsem původně vůbec nevěděl, že Ester Kočičková píše šansony. Věděl jsem samozřejmě, že existuje, líbila se mi v televizních pořadech, ale to bylo všechno. Potkali jsme se v Kobeřicích u Vlasty Redla na fotbálku a na následném jam sessionu u manželů Urbancových jsme se seznámili. Dobírali jsme si jeden druhého, ona do mě v jednu chvíli bušila pěstmi, až mi vrazila do kardiostimulátoru, o kterém nevěděla. Rozhodily se mi tam hodnoty a já jsem druhý den skončil v nemocnici na ARO. Ester už v té době byla v Praze a nic netušila. Když se to později dozvěděla, poslala mi jako náplast na rozbitý kardiostimulátor píseň Statečnému srdci. Pak mi od ní začaly chodit další texty na standardy s výzvou, jestli bych je nechtěl zkusit zpívat. Já jsem některé ty melodie znal, protože moje matka si je pouštěla v originálních verzích na deskách, když jsem byl kluk. Esteřiny texty byly skvělé a mně bylo jasné, že s tím musím něco udělat, že to musím natočit. A do toho mi najednou přišel e-mail od klavíristy, skladatele a mistra zvuku Milana Vidláka, někdejšího člena Orchestru Gustava Broma. Před časem jsme spolu natáčeli pro Český rozhlas Brno a on mi s odstupem psal, že se mu ta spolupráce líbila a že by se mnou rád opět něco zkusil udělat. To byl moment, který přišel z nebe, právě v okamžiku, kdy jsem měl nápad a nevěděl jsem, jak jej realizovat. Tak jsem Milanovi navrhl, že bychom společně mohli nahrát právě tyto standardy. Oslovil jsem zbytek kapely, se kterou jsem dříve hrával, a šli jsme točit.

Ester Kočičková vám texty psala přímo na tělo, nebo je vybírala z šuplíku?

Něco měla v šuplíku, něco mi psala přímo na tělo. A jsou tam dokonce dvě písně přímo na objednávku. S Ester jsme se navzájem v mailech podepisovali vždycky nějakým legračním podpisem. Já jsem se jednou podepsal „Pátý exkrement“. Ji to pobavilo a odpověděla, že by to mohl být námět na písničku. Pak jsme na to zapomněli, ona mi posílala další texty, už jsme měli téměř kompletní repertoár, ale já jsem chtěl, aby písní bylo dohromady třináct. Ta deska totiž měla být smutná, patetická, a Ester má navíc narozeniny i svátek třináctého. Zareagovala na to slovy, že když tam má být třináct písní, pak jedna musí být „o hovně“. Já jsem si vzpomněl na „pátý exkrement“ a do půl hodiny mi přišel e-mail s textem na melodii Unforgettable. Je to mimochodem jediná trochu legrační píseň na albu, i když nakonec také nedopadne dobře…

neumann_darek_foto_2018_j_Slama_03

Mohl jste v už hotových textech něco měnit?

Ester si do toho, co píše, moc mluvit nedá, ale já jsem byl čestná výjimka. Když jsem jí například navrhl změnit nějaké slovo, zamyslela se nad tím, a pak řekla ano. Takže jestli dobře počítám, tak jedno slovo jsme měnili… (smích)

Verše, které na albu zpíváte, mají různou délku, některé jsou naprosto pravidelné, jiné méně. Jak se vám vůbec zpívá Ester Kočičková?

Trefuje se mistrně do původního frázování, což je pro textování původních písní svazující. Nikdy mi texty nesedly do huby lépe než ty její, a to ve všech třinácti případech. Napovídá to vlastně titulní fotografie alba. Jsou na ní dvě bytosti, ale jen jeden pár očí. Je to proto, že máme s Ester na svět hodně podobný pohled. Já bych texty pro sebe nenapsal lépe.

Ta druhá bytost na obalu alba ale není Ester Kočičková, ale kočička…

Ano, a jmenuje se Ester Kočičková. Když jsem byl u Milana Vidláka v Bohuslavicích u Zlína dotáčet zpěvy a harmoniku, zrovna se jim narodila koťata. Milan se mě ptal, jestli bych si nějaké nevzal. Původně jsem se vzpouzel, ale nakonec jsem mu řekl: „Jestli je tam nějaká černá holka, tak ji beru, a bude se jmenovat Ester Kočičková.“ Za osm týdnů mi Milan přivezl domů kotě a já jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby na té titulní fotce byla jako takové podobenství, když tam z logiky věci nemohla být dvounohá Ester.

Proč vlastně měla být ta deska smutná a patetická?

Když mi Ester rozhodila ten kardiostimulátor, vzkázal jsem jí po přátelích: Příště si vezmi kosu, ať tě hned poznám! Tak vznikl nápad udělat celé album o různých podobách smrti, osamění a posledních věcech člověka. Myslím totiž, že i o tom by se mělo zpívat. Mimochodem sám jako posluchač – a u Ester zvlášť – mám také rád spíš vážnější tvorbu. A jako dárek ke křtu alba mi Ester skutečně věnovala skládací kosu! Moje osobní Smrtka… (smích)

Už zmíněný Milan Vidlák je autorem aranží. Jemu jste do práce nějak zasahoval?

Téměř jsem nemusel, protože Milan vycítil skvěle atmosféru textů. Tvrdí mi, že ty texty vůbec nečetl, ale to se mi nezdá. Když mi Ester texty posílala, uváděla u nich změny forem. Milan rozepisoval noty každému nástroji, všechno napsal komplet nově, ale počítal tam s těmi navrženými změnami. Musel to tedy číst. Mimochodem hudební podklady jsme natočili za jedno odpoledne a následující dopoledne.

neumann_darek_2018_foto_j_Slama_04

Do jaké míry je to dnes čistě studiový projekt a do jaké míry funguje i naživo?

On to vlastně není studiový projekt, protože nevznikl ve studiu. Podklady jsme nahrávali v obřadní síni obecního domu v Bohuslavicích u Zlína a zbytek u Milana v pracovně. Je to tedy všechno dělané svépomocí doma. Co se týká koncertů, máme projekt ve třech se zpěvačkou Pavlou Roof a s pianistou Otakarem Holcem. Pavla zpívá původní texty standardů v angličtině a já do toho vstupuji s Esteřinými českými texty. Kromě toho vždy jednou za čas sestavím větší těleso a s ním pak tento program zpívám. Teď například chystáme na 1. listopadu koncert v brněnském Metro Music Baru s větší kapelou. Ale musím přiznat, že můj zdravotní stav není růžový. Už v roce 2011 mi lékaři doporučili stoprocentní klidový režim – nezpívat, nehrát na foukací harmoniku. V té době jsem ještě vystupoval s kapelou Charlie The Bomber, pak jsme jezdili s představením Pocta Evě Olmerové. A v roce 2014 jsem se seznámil s Ester a bylo mi jasné, že se musím věnovat tomuto projektu.

Tím tedy vlastně porušujete doporučení lékařů. To je pro vás hudba tak důležitá, že kvůli ní jste ochoten riskovat?

To je těžká otázka a těžká odpověď…  Já jsem si zpíval od dětství, chodil jsem do Kantilény a vždycky mě to moc bavilo. Máma poslouchala jazz, mí starší bratři si pouštěli „vlasatou muziku“. Mé první kapely hrály folk, folkrock nebo blues, pořád se to nějak vyvíjelo. Pojazzie se po pár letech rozpadla, když Miloš Makovský přešel ke Slávkovi Janouškovi a Ivo Cirbus šel hrát s Jirkou Vondrákem. Sestava se měnila, přišli Michal Pospíšil a Petr Přibyl, ale mně se nechtělo tu kapelu znovu a znovu zakládat. Do toho přišla nabídka od Toma Jegra do kapely Charlie The Bomber, ve které jsem už nezpíval, ale jen hrál na harmoniku. Mezitím jsem ještě se skupinou Slowhand hrál převzaté věci od Jimiho Hendrixe a Erica Claptona, také jsem byl členem skupiny Lehká noha. Pořád jsem tedy žil hudbou. A když se teď vynořily standardy od Ester, úplně jsem se v nich našel a nešlo jim odolat.

Prošel jste tedy řadou kapel. Někde jste zpíval, někde „jen“ hrál. A také jste zpíval jak autorské skladby, tak teď písně převzaté. Je to pro vás v něčem jiné?

Já ty standardy nepovažuji za převzaté písně. Je tam samozřejmě známá a léty prověřená hudební část, ale ty Esteřiny texty jsou nové a teprve se musí prověřit. Nepřišlo mi tedy, že zpívám něco zavedeného. Ester neukradla melodie, na které by napasovala nové příběhy. V mnoha písních je tam aspoň drobný detail z příběhu původního. To se mi na tom líbilo, že to není loupež. Moc dobře se mi to zpívalo.

Já jsem o CD ve své recenzi uvedl, že je to „tak trochu utajená deska, které by byla škoda si nevšimnout“. A vy jste mi pak napsal, že se vám ten termín „utajená deska“ líbí. Proč vlastně?

Celý rok 2016 jsem věnoval korespondenci se společnostmi zastupujícími autory a jejich dědice ohledně autorizace textů těch standardů, což se ukázalo jako náročná disciplína. Naivně jsem si myslel, že napíšu třináct mailů a nakonec jich bylo asi sto osmdesát. Práva na jednu píseň totiž vlastní v mnoha případech i čtyři společnosti s různým procentním podílem a častá reakce byla, že některé společnosti už práva nevlastní, a odkázaly mě na další agenturu a tak pořád dokola. Ve výsledku většina společností nereagovala vůbec a po telefonickém hovoru s paní z odboru pro zahraniční kulturu jsem se uklidnil a desku vydal. Je ale utajená… (smích)

neumann_darek_foto_2018_j_Slama_02

Jedná se o uzavřený projekt, nebo tvoříte s Ester další skladby?

Zatím netvoříme. Ester si píše repertoár dalších standardů pro svou vlastní partu, skvělou kapelu Moody Cat Band. Ale mám od ní ještě jeden parádní bluesový text. To ovšem není standard, ale je na mou vlastní muziku. Ten bych také rád ještě natočil.

Nedá mi to, a přece jen se ještě vrátím k vašemu zdravotnímu stavu. Co tedy vlastně zpíváním a hraním riskujete? A nebylo by přece jen lepší lékaře poslechnout?

Od roku 2011 jsem pacientem kliniky srdečního selhání s prognózou ,,náhlého úmrtí“. Projevila se srdeční vada, hypertrofická kardiomyopatie. Srdce mi funguje už jen na padesát procent, což v praxi znamená, že velké množství krve zůstává v plicích, špatně se dýchá a málo se okysličuje organismus, a to s sebou nese další zdravotní potíže. Dvě operace nebyly úspěšné, loni se přidaly kolapsové stavy, kdy bez podnětu upadnu krátkodobě do bezvědomí, a proto se špatně něco plánuje dlouhodobě dopředu. To je také jeden z důvodů, proč jsem rád, že jsem tuto desku mohl natočit.

A chystáte teď něco nového? Píšete třeba vlastní skladby?

Autorsky jsem byl hudebně nejplodnější v Pojazzii, kde jsem zhudebňoval texty Miroslava Illy. Teď se chystám natočit to jedno blues s Esteřiným textem a mou hudbou a ještě jedno, které jsem napsal o Tomovi Jegrovi s vlastním textem. Lékaři mi doporučili absolutní klidový režim, vlastně bych prý neměl ani mluvit ani stát, mám prý jen sedět a číst si, ale to mi přijde jako čekárna na vlastní skon… To budu raději dál zpívat.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více

Předposlední koncert brněnského hudebního festivalu Expozice nové hudby nesl název Příběh utrpení a naděje a postavil vedle sebe ve středu 17. října hudbu skladatelů Fausta Romitelliho a Francesca Filideie a výběr z poezie básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka. Vzhledem k tématu večera se hudební produkce odehrála v kapli bývalé brněnské káznice. Příznačně (i přízračně) zvolený podnázev koncertu Dům strach vycházel ze stejnojmenné Zahradníčkovy básnické sbírky. O uměleckou recitaci se postaral Otakar Blaha, díla obou skladatelů pak provedlo hudební těleso Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. Koncert/představení režíroval Radim Nejedlý.  více

Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se blíží ke konci. Před závěrečným Verdiho Requiem přehlídka ještě včera nabídla koncert brněnského komorního sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase a souboru renesančních dechových nástrojů s doprovodem continua Capella Ornamentata pod uměleckým vedením jeho zakladatele Richarda Šedy v olomouckém kostele Zvěstování Páně. Obě tělesa se věnují převážně interpretaci duchovní hudby 16. a 17. století a podílela se na mnoha jiných společných projektech. V roce 2017 vzniklo z této spolupráce CD věnované dílu pozdně renesančního skladatele Nicolause Zangia, jehož skladby na nedělním koncertu též zazněly.  více

Festival Expozice nové hudby konfrontuje již jedenatřicet let brněnské posluchače se soudobou českou i zahraniční tvorbou. Za tuto dobu si festivalové koncerty dokázaly získat oddané publikum toužící zažít netradiční hudební díla a experimenty na vlastní kůži. Podzimní část nového ročníku včera zahájil vokální cyklus Canti del Capricorno italského skladatele Giacinta Scelsiho v sólovém provedení sopranistky Lore Lixenberg.  více

Milovníci jazzu i artificiální hudby si včera večer přišli na své. Filharmonie Brno zahájila koncertem v Besedním domě již pátou sezónu abonentní řady s názvem Jazz & World Music. Brněnští filharmonici společně s hudebním tělesem Matúš Jakabčic Quintet interpretovali světové skladby – nejen jazzové – v aranžmá vedoucího souboru Matúše Jakabčice. Koncert řídil dirigent a skladatel Pavel Šnajdr.  více

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.  více

V Praze a v Brně vystoupí tento týden anglický zpěvák Chris Norman, zakládající a dlouholetý člen populární skupiny Smokie. V Brně v DRFG Aréně má koncert v sobotu 6. října, v pražském Foru Karlín vystoupí o dva dny dříve.  více

„Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music,“ tvrdí Marian Friedl, který je stejně skvělým hráčem na vlastnoručně vyrobené lidové píšťalky jako na jazzový kontrabas. Právě jeho zkušenosti s různými žánry od folkloru po free jazz plus samozřejmě spojení s podobně stylově rozkročenou Jitkou Šuranskou vedly ke vzniku mimořádného hudebního pásma, které má svůj prapůvod v představení Z kořenů k world music na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Díky grantu z Ministerstva kultury vzniklo album Beránci a vlci s účastí čtyř hudebních uskupení různých stylů (což je dohromady přes dvacet muzikantů a zpěváků), které získalo zaslouženě Anděla v rozšířené kategorii Folk (pod kterou nově spadá i žánr world music). Mezitím v létě 2017 proběhla koncertní premiéra Beránků a vlků opět v Náměšti nad Oslavou (s účastí vydavatele alba Milana Páleše v převleku za Ovčí babičku) a poté další festivalová vystoupení – na Hradeckém slunovratu v Hradci nad Moravicí nebo na Colours of Ostrava. Malým snem Mariana Friedla a všech jeho beránků a vlků bylo přenést pásmo do zvukově čistého prostředí brněnského Sono centra, což se díky úspěšné crowdfundingové kampani povedlo. Zhruba hodinový koncert byl tím pádem nejen prostým „přehráním“ desky, ale především obrovskou oslavou a možná i novým startem projektu – vstříc větším a větším sálům.  více

Prostory brněnských lázní na Rašínově ulici naplnil v neděli večer nový projekt uměleckého spolku Hausopera, kladoucího si za cíl přinést nové a kvalitní kulturní produkce do míst denního provozu, která jinak s hudbou, potažmo přímo s operou, nemají mnoho společného. První vlaštovkou je krátká opera Poslední pólo skladatele - dirigenta Marka Ivanoviće a libretisty - operního pěvce Josefa Škarky pojednávající o dvou přátelích, zamlčené lásce a černém svědomí. Dílo režíroval Petr Hašek, scénografii navrhl Ján Tereba a o světelný design se postarali Pavla Beranová, Michal Hór a Zuzana Bottová. Hlavní postavy ztvárnili Tomáš Krejčí, Aleš Procházka a Andrea Široká. Na akordeon hrála Žaneta Vítová, na vibrafon a bicí pak Kristýna Švihálková. Přednášela Lenka Sedláčková.  více

Soubory Národního divadla Brno vstoupily do sezony 2018/19 společným koncertem na Zelném trhu. Součástí programu bylo představení připravovaných inscenací. Vystoupil orchestr Janáčkovy opery NdB se svým šéfdirigentem Markem Ivanovićem, sbor a sólisté Jana Šrejma Kačírková, Jana Hrochová, Václava Krejčí Housková, Roman Hoza, Jiří Sulženko a další.  více

Stoleté výročí narození jednoho z předních amerických dirigentů, skladatelů, pedagogů a popularizátorů hudby zaznamenali snad všichni milovníci kultury. Bernsteinova díla se hojně objevují v koncertních sálech, operních domech i rádiích, a přestože se kvůli své dirigentské činnosti nemohl skladbě naplno věnovat, muzikál West Side Story s texty Stephena Sondheima bude vždy patřit mezi hudební klenoty muzikálové tvorby. Podobně jako jiné kulturní instituce rozhodlo se i Městské divadlo Brno vzdát skladateli hold a pyšně se přihlásit k tradici muzikálu, kterou Leonard Bernstein svým pravděpodobně nejslavnějším dílem ukotvil. V úterý 25. září tak zazněl na Hudební scéně Městského divadla Brno Koncert ke 100. narozeninám Leonarda Bernsteina pod taktovkou Dana Kalouska a v režii Petra Gazdíka.  více

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Nejčtenější

Kritika

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více