Darek Neumann: O statečném srdci a zpívání lékařům navzdory

10. říjen 2018, 12:00

Darek Neumann: O statečném srdci a zpívání lékařům navzdory

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.

V bookletu alba Svět, který znám se o vás píše jako o „takové té brněnské figurce“. Je pravda, že jste na brněnské scéně prošel několika kapelami různých žánrů. Na kterou z nich dnes nejraději vzpomínáte?

Určitě na jednu ze svých prvních klukovských kapel, což byla Pojazzie. S ní jsem jezdil na Porty a na další folkové festivaly, vytrvale monitorován tehdejší Státní bezpečností. Pak to samozřejmě dlouhá léta byl Charlie The Bomber. A nezapomenutelným zážitkem je zpívání s bigbandem. Nicméně teď žiju především těmito standardy.

neumann_svet_ktery_znam_bookletFotka z bookletu alba Svět, který znám

Co bylo na počátku tohoto projektu? Touha zpívat právě jazzové standardy, nebo spolupráce s Ester Kočičkovou?

Víte, já tomu jazz neříkám. Pod pojmem jazz si představuji spíše orchestrální skladby, i když tím nepopírám existenci jazzových zpěváků a zpěvaček. Toto je spíš pop tehdejší doby s prvky jazzu, blues nebo latinskoamerické hudby. Ale ten příběh, jak to vzniklo, byl vlastně docela kuriózní. Já jsem původně vůbec nevěděl, že Ester Kočičková píše šansony. Věděl jsem samozřejmě, že existuje, líbila se mi v televizních pořadech, ale to bylo všechno. Potkali jsme se v Kobeřicích u Vlasty Redla na fotbálku a na následném jam sessionu u manželů Urbancových jsme se seznámili. Dobírali jsme si jeden druhého, ona do mě v jednu chvíli bušila pěstmi, až mi vrazila do kardiostimulátoru, o kterém nevěděla. Rozhodily se mi tam hodnoty a já jsem druhý den skončil v nemocnici na ARO. Ester už v té době byla v Praze a nic netušila. Když se to později dozvěděla, poslala mi jako náplast na rozbitý kardiostimulátor píseň Statečnému srdci. Pak mi od ní začaly chodit další texty na standardy s výzvou, jestli bych je nechtěl zkusit zpívat. Já jsem některé ty melodie znal, protože moje matka si je pouštěla v originálních verzích na deskách, když jsem byl kluk. Esteřiny texty byly skvělé a mně bylo jasné, že s tím musím něco udělat, že to musím natočit. A do toho mi najednou přišel e-mail od klavíristy, skladatele a mistra zvuku Milana Vidláka, někdejšího člena Orchestru Gustava Broma. Před časem jsme spolu natáčeli pro Český rozhlas Brno a on mi s odstupem psal, že se mu ta spolupráce líbila a že by se mnou rád opět něco zkusil udělat. To byl moment, který přišel z nebe, právě v okamžiku, kdy jsem měl nápad a nevěděl jsem, jak jej realizovat. Tak jsem Milanovi navrhl, že bychom společně mohli nahrát právě tyto standardy. Oslovil jsem zbytek kapely, se kterou jsem dříve hrával, a šli jsme točit.

Ester Kočičková vám texty psala přímo na tělo, nebo je vybírala z šuplíku?

Něco měla v šuplíku, něco mi psala přímo na tělo. A jsou tam dokonce dvě písně přímo na objednávku. S Ester jsme se navzájem v mailech podepisovali vždycky nějakým legračním podpisem. Já jsem se jednou podepsal „Pátý exkrement“. Ji to pobavilo a odpověděla, že by to mohl být námět na písničku. Pak jsme na to zapomněli, ona mi posílala další texty, už jsme měli téměř kompletní repertoár, ale já jsem chtěl, aby písní bylo dohromady třináct. Ta deska totiž měla být smutná, patetická, a Ester má navíc narozeniny i svátek třináctého. Zareagovala na to slovy, že když tam má být třináct písní, pak jedna musí být „o hovně“. Já jsem si vzpomněl na „pátý exkrement“ a do půl hodiny mi přišel e-mail s textem na melodii Unforgettable. Je to mimochodem jediná trochu legrační píseň na albu, i když nakonec také nedopadne dobře…

neumann_darek_foto_2018_j_Slama_03

Mohl jste v už hotových textech něco měnit?

Ester si do toho, co píše, moc mluvit nedá, ale já jsem byl čestná výjimka. Když jsem jí například navrhl změnit nějaké slovo, zamyslela se nad tím, a pak řekla ano. Takže jestli dobře počítám, tak jedno slovo jsme měnili… (smích)

Verše, které na albu zpíváte, mají různou délku, některé jsou naprosto pravidelné, jiné méně. Jak se vám vůbec zpívá Ester Kočičková?

Trefuje se mistrně do původního frázování, což je pro textování původních písní svazující. Nikdy mi texty nesedly do huby lépe než ty její, a to ve všech třinácti případech. Napovídá to vlastně titulní fotografie alba. Jsou na ní dvě bytosti, ale jen jeden pár očí. Je to proto, že máme s Ester na svět hodně podobný pohled. Já bych texty pro sebe nenapsal lépe.

Ta druhá bytost na obalu alba ale není Ester Kočičková, ale kočička…

Ano, a jmenuje se Ester Kočičková. Když jsem byl u Milana Vidláka v Bohuslavicích u Zlína dotáčet zpěvy a harmoniku, zrovna se jim narodila koťata. Milan se mě ptal, jestli bych si nějaké nevzal. Původně jsem se vzpouzel, ale nakonec jsem mu řekl: „Jestli je tam nějaká černá holka, tak ji beru, a bude se jmenovat Ester Kočičková.“ Za osm týdnů mi Milan přivezl domů kotě a já jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby na té titulní fotce byla jako takové podobenství, když tam z logiky věci nemohla být dvounohá Ester.

Proč vlastně měla být ta deska smutná a patetická?

Když mi Ester rozhodila ten kardiostimulátor, vzkázal jsem jí po přátelích: Příště si vezmi kosu, ať tě hned poznám! Tak vznikl nápad udělat celé album o různých podobách smrti, osamění a posledních věcech člověka. Myslím totiž, že i o tom by se mělo zpívat. Mimochodem sám jako posluchač – a u Ester zvlášť – mám také rád spíš vážnější tvorbu. A jako dárek ke křtu alba mi Ester skutečně věnovala skládací kosu! Moje osobní Smrtka… (smích)

Už zmíněný Milan Vidlák je autorem aranží. Jemu jste do práce nějak zasahoval?

Téměř jsem nemusel, protože Milan vycítil skvěle atmosféru textů. Tvrdí mi, že ty texty vůbec nečetl, ale to se mi nezdá. Když mi Ester texty posílala, uváděla u nich změny forem. Milan rozepisoval noty každému nástroji, všechno napsal komplet nově, ale počítal tam s těmi navrženými změnami. Musel to tedy číst. Mimochodem hudební podklady jsme natočili za jedno odpoledne a následující dopoledne.

neumann_darek_2018_foto_j_Slama_04

Do jaké míry je to dnes čistě studiový projekt a do jaké míry funguje i naživo?

On to vlastně není studiový projekt, protože nevznikl ve studiu. Podklady jsme nahrávali v obřadní síni obecního domu v Bohuslavicích u Zlína a zbytek u Milana v pracovně. Je to tedy všechno dělané svépomocí doma. Co se týká koncertů, máme projekt ve třech se zpěvačkou Pavlou Roof a s pianistou Otakarem Holcem. Pavla zpívá původní texty standardů v angličtině a já do toho vstupuji s Esteřinými českými texty. Kromě toho vždy jednou za čas sestavím větší těleso a s ním pak tento program zpívám. Teď například chystáme na 1. listopadu koncert v brněnském Metro Music Baru s větší kapelou. Ale musím přiznat, že můj zdravotní stav není růžový. Už v roce 2011 mi lékaři doporučili stoprocentní klidový režim – nezpívat, nehrát na foukací harmoniku. V té době jsem ještě vystupoval s kapelou Charlie The Bomber, pak jsme jezdili s představením Pocta Evě Olmerové. A v roce 2014 jsem se seznámil s Ester a bylo mi jasné, že se musím věnovat tomuto projektu.

Tím tedy vlastně porušujete doporučení lékařů. To je pro vás hudba tak důležitá, že kvůli ní jste ochoten riskovat?

To je těžká otázka a těžká odpověď…  Já jsem si zpíval od dětství, chodil jsem do Kantilény a vždycky mě to moc bavilo. Máma poslouchala jazz, mí starší bratři si pouštěli „vlasatou muziku“. Mé první kapely hrály folk, folkrock nebo blues, pořád se to nějak vyvíjelo. Pojazzie se po pár letech rozpadla, když Miloš Makovský přešel ke Slávkovi Janouškovi a Ivo Cirbus šel hrát s Jirkou Vondrákem. Sestava se měnila, přišli Michal Pospíšil a Petr Přibyl, ale mně se nechtělo tu kapelu znovu a znovu zakládat. Do toho přišla nabídka od Toma Jegra do kapely Charlie The Bomber, ve které jsem už nezpíval, ale jen hrál na harmoniku. Mezitím jsem ještě se skupinou Slowhand hrál převzaté věci od Jimiho Hendrixe a Erica Claptona, také jsem byl členem skupiny Lehká noha. Pořád jsem tedy žil hudbou. A když se teď vynořily standardy od Ester, úplně jsem se v nich našel a nešlo jim odolat.

Prošel jste tedy řadou kapel. Někde jste zpíval, někde „jen“ hrál. A také jste zpíval jak autorské skladby, tak teď písně převzaté. Je to pro vás v něčem jiné?

Já ty standardy nepovažuji za převzaté písně. Je tam samozřejmě známá a léty prověřená hudební část, ale ty Esteřiny texty jsou nové a teprve se musí prověřit. Nepřišlo mi tedy, že zpívám něco zavedeného. Ester neukradla melodie, na které by napasovala nové příběhy. V mnoha písních je tam aspoň drobný detail z příběhu původního. To se mi na tom líbilo, že to není loupež. Moc dobře se mi to zpívalo.

Já jsem o CD ve své recenzi uvedl, že je to „tak trochu utajená deska, které by byla škoda si nevšimnout“. A vy jste mi pak napsal, že se vám ten termín „utajená deska“ líbí. Proč vlastně?

Celý rok 2016 jsem věnoval korespondenci se společnostmi zastupujícími autory a jejich dědice ohledně autorizace textů těch standardů, což se ukázalo jako náročná disciplína. Naivně jsem si myslel, že napíšu třináct mailů a nakonec jich bylo asi sto osmdesát. Práva na jednu píseň totiž vlastní v mnoha případech i čtyři společnosti s různým procentním podílem a častá reakce byla, že některé společnosti už práva nevlastní, a odkázaly mě na další agenturu a tak pořád dokola. Ve výsledku většina společností nereagovala vůbec a po telefonickém hovoru s paní z odboru pro zahraniční kulturu jsem se uklidnil a desku vydal. Je ale utajená… (smích)

neumann_darek_foto_2018_j_Slama_02

Jedná se o uzavřený projekt, nebo tvoříte s Ester další skladby?

Zatím netvoříme. Ester si píše repertoár dalších standardů pro svou vlastní partu, skvělou kapelu Moody Cat Band. Ale mám od ní ještě jeden parádní bluesový text. To ovšem není standard, ale je na mou vlastní muziku. Ten bych také rád ještě natočil.

Nedá mi to, a přece jen se ještě vrátím k vašemu zdravotnímu stavu. Co tedy vlastně zpíváním a hraním riskujete? A nebylo by přece jen lepší lékaře poslechnout?

Od roku 2011 jsem pacientem kliniky srdečního selhání s prognózou ,,náhlého úmrtí“. Projevila se srdeční vada, hypertrofická kardiomyopatie. Srdce mi funguje už jen na padesát procent, což v praxi znamená, že velké množství krve zůstává v plicích, špatně se dýchá a málo se okysličuje organismus, a to s sebou nese další zdravotní potíže. Dvě operace nebyly úspěšné, loni se přidaly kolapsové stavy, kdy bez podnětu upadnu krátkodobě do bezvědomí, a proto se špatně něco plánuje dlouhodobě dopředu. To je také jeden z důvodů, proč jsem rád, že jsem tuto desku mohl natočit.

A chystáte teď něco nového? Píšete třeba vlastní skladby?

Autorsky jsem byl hudebně nejplodnější v Pojazzii, kde jsem zhudebňoval texty Miroslava Illy. Teď se chystám natočit to jedno blues s Esteřiným textem a mou hudbou a ještě jedno, které jsem napsal o Tomovi Jegrovi s vlastním textem. Lékaři mi doporučili absolutní klidový režim, vlastně bych prý neměl ani mluvit ani stát, mám prý jen sedět a číst si, ale to mi přijde jako čekárna na vlastní skon… To budu raději dál zpívat.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více