Darek Neumann: O statečném srdci a zpívání lékařům navzdory

10. říjen 2018, 12:00

Darek Neumann: O statečném srdci a zpívání lékařům navzdory

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.

V bookletu alba Svět, který znám se o vás píše jako o „takové té brněnské figurce“. Je pravda, že jste na brněnské scéně prošel několika kapelami různých žánrů. Na kterou z nich dnes nejraději vzpomínáte?

Určitě na jednu ze svých prvních klukovských kapel, což byla Pojazzie. S ní jsem jezdil na Porty a na další folkové festivaly, vytrvale monitorován tehdejší Státní bezpečností. Pak to samozřejmě dlouhá léta byl Charlie The Bomber. A nezapomenutelným zážitkem je zpívání s bigbandem. Nicméně teď žiju především těmito standardy.

neumann_svet_ktery_znam_bookletFotka z bookletu alba Svět, který znám

Co bylo na počátku tohoto projektu? Touha zpívat právě jazzové standardy, nebo spolupráce s Ester Kočičkovou?

Víte, já tomu jazz neříkám. Pod pojmem jazz si představuji spíše orchestrální skladby, i když tím nepopírám existenci jazzových zpěváků a zpěvaček. Toto je spíš pop tehdejší doby s prvky jazzu, blues nebo latinskoamerické hudby. Ale ten příběh, jak to vzniklo, byl vlastně docela kuriózní. Já jsem původně vůbec nevěděl, že Ester Kočičková píše šansony. Věděl jsem samozřejmě, že existuje, líbila se mi v televizních pořadech, ale to bylo všechno. Potkali jsme se v Kobeřicích u Vlasty Redla na fotbálku a na následném jam sessionu u manželů Urbancových jsme se seznámili. Dobírali jsme si jeden druhého, ona do mě v jednu chvíli bušila pěstmi, až mi vrazila do kardiostimulátoru, o kterém nevěděla. Rozhodily se mi tam hodnoty a já jsem druhý den skončil v nemocnici na ARO. Ester už v té době byla v Praze a nic netušila. Když se to později dozvěděla, poslala mi jako náplast na rozbitý kardiostimulátor píseň Statečnému srdci. Pak mi od ní začaly chodit další texty na standardy s výzvou, jestli bych je nechtěl zkusit zpívat. Já jsem některé ty melodie znal, protože moje matka si je pouštěla v originálních verzích na deskách, když jsem byl kluk. Esteřiny texty byly skvělé a mně bylo jasné, že s tím musím něco udělat, že to musím natočit. A do toho mi najednou přišel e-mail od klavíristy, skladatele a mistra zvuku Milana Vidláka, někdejšího člena Orchestru Gustava Broma. Před časem jsme spolu natáčeli pro Český rozhlas Brno a on mi s odstupem psal, že se mu ta spolupráce líbila a že by se mnou rád opět něco zkusil udělat. To byl moment, který přišel z nebe, právě v okamžiku, kdy jsem měl nápad a nevěděl jsem, jak jej realizovat. Tak jsem Milanovi navrhl, že bychom společně mohli nahrát právě tyto standardy. Oslovil jsem zbytek kapely, se kterou jsem dříve hrával, a šli jsme točit.

Ester Kočičková vám texty psala přímo na tělo, nebo je vybírala z šuplíku?

Něco měla v šuplíku, něco mi psala přímo na tělo. A jsou tam dokonce dvě písně přímo na objednávku. S Ester jsme se navzájem v mailech podepisovali vždycky nějakým legračním podpisem. Já jsem se jednou podepsal „Pátý exkrement“. Ji to pobavilo a odpověděla, že by to mohl být námět na písničku. Pak jsme na to zapomněli, ona mi posílala další texty, už jsme měli téměř kompletní repertoár, ale já jsem chtěl, aby písní bylo dohromady třináct. Ta deska totiž měla být smutná, patetická, a Ester má navíc narozeniny i svátek třináctého. Zareagovala na to slovy, že když tam má být třináct písní, pak jedna musí být „o hovně“. Já jsem si vzpomněl na „pátý exkrement“ a do půl hodiny mi přišel e-mail s textem na melodii Unforgettable. Je to mimochodem jediná trochu legrační píseň na albu, i když nakonec také nedopadne dobře…

neumann_darek_foto_2018_j_Slama_03

Mohl jste v už hotových textech něco měnit?

Ester si do toho, co píše, moc mluvit nedá, ale já jsem byl čestná výjimka. Když jsem jí například navrhl změnit nějaké slovo, zamyslela se nad tím, a pak řekla ano. Takže jestli dobře počítám, tak jedno slovo jsme měnili… (smích)

Verše, které na albu zpíváte, mají různou délku, některé jsou naprosto pravidelné, jiné méně. Jak se vám vůbec zpívá Ester Kočičková?

Trefuje se mistrně do původního frázování, což je pro textování původních písní svazující. Nikdy mi texty nesedly do huby lépe než ty její, a to ve všech třinácti případech. Napovídá to vlastně titulní fotografie alba. Jsou na ní dvě bytosti, ale jen jeden pár očí. Je to proto, že máme s Ester na svět hodně podobný pohled. Já bych texty pro sebe nenapsal lépe.

Ta druhá bytost na obalu alba ale není Ester Kočičková, ale kočička…

Ano, a jmenuje se Ester Kočičková. Když jsem byl u Milana Vidláka v Bohuslavicích u Zlína dotáčet zpěvy a harmoniku, zrovna se jim narodila koťata. Milan se mě ptal, jestli bych si nějaké nevzal. Původně jsem se vzpouzel, ale nakonec jsem mu řekl: „Jestli je tam nějaká černá holka, tak ji beru, a bude se jmenovat Ester Kočičková.“ Za osm týdnů mi Milan přivezl domů kotě a já jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby na té titulní fotce byla jako takové podobenství, když tam z logiky věci nemohla být dvounohá Ester.

Proč vlastně měla být ta deska smutná a patetická?

Když mi Ester rozhodila ten kardiostimulátor, vzkázal jsem jí po přátelích: Příště si vezmi kosu, ať tě hned poznám! Tak vznikl nápad udělat celé album o různých podobách smrti, osamění a posledních věcech člověka. Myslím totiž, že i o tom by se mělo zpívat. Mimochodem sám jako posluchač – a u Ester zvlášť – mám také rád spíš vážnější tvorbu. A jako dárek ke křtu alba mi Ester skutečně věnovala skládací kosu! Moje osobní Smrtka… (smích)

Už zmíněný Milan Vidlák je autorem aranží. Jemu jste do práce nějak zasahoval?

Téměř jsem nemusel, protože Milan vycítil skvěle atmosféru textů. Tvrdí mi, že ty texty vůbec nečetl, ale to se mi nezdá. Když mi Ester texty posílala, uváděla u nich změny forem. Milan rozepisoval noty každému nástroji, všechno napsal komplet nově, ale počítal tam s těmi navrženými změnami. Musel to tedy číst. Mimochodem hudební podklady jsme natočili za jedno odpoledne a následující dopoledne.

neumann_darek_2018_foto_j_Slama_04

Do jaké míry je to dnes čistě studiový projekt a do jaké míry funguje i naživo?

On to vlastně není studiový projekt, protože nevznikl ve studiu. Podklady jsme nahrávali v obřadní síni obecního domu v Bohuslavicích u Zlína a zbytek u Milana v pracovně. Je to tedy všechno dělané svépomocí doma. Co se týká koncertů, máme projekt ve třech se zpěvačkou Pavlou Roof a s pianistou Otakarem Holcem. Pavla zpívá původní texty standardů v angličtině a já do toho vstupuji s Esteřinými českými texty. Kromě toho vždy jednou za čas sestavím větší těleso a s ním pak tento program zpívám. Teď například chystáme na 1. listopadu koncert v brněnském Metro Music Baru s větší kapelou. Ale musím přiznat, že můj zdravotní stav není růžový. Už v roce 2011 mi lékaři doporučili stoprocentní klidový režim – nezpívat, nehrát na foukací harmoniku. V té době jsem ještě vystupoval s kapelou Charlie The Bomber, pak jsme jezdili s představením Pocta Evě Olmerové. A v roce 2014 jsem se seznámil s Ester a bylo mi jasné, že se musím věnovat tomuto projektu.

Tím tedy vlastně porušujete doporučení lékařů. To je pro vás hudba tak důležitá, že kvůli ní jste ochoten riskovat?

To je těžká otázka a těžká odpověď…  Já jsem si zpíval od dětství, chodil jsem do Kantilény a vždycky mě to moc bavilo. Máma poslouchala jazz, mí starší bratři si pouštěli „vlasatou muziku“. Mé první kapely hrály folk, folkrock nebo blues, pořád se to nějak vyvíjelo. Pojazzie se po pár letech rozpadla, když Miloš Makovský přešel ke Slávkovi Janouškovi a Ivo Cirbus šel hrát s Jirkou Vondrákem. Sestava se měnila, přišli Michal Pospíšil a Petr Přibyl, ale mně se nechtělo tu kapelu znovu a znovu zakládat. Do toho přišla nabídka od Toma Jegra do kapely Charlie The Bomber, ve které jsem už nezpíval, ale jen hrál na harmoniku. Mezitím jsem ještě se skupinou Slowhand hrál převzaté věci od Jimiho Hendrixe a Erica Claptona, také jsem byl členem skupiny Lehká noha. Pořád jsem tedy žil hudbou. A když se teď vynořily standardy od Ester, úplně jsem se v nich našel a nešlo jim odolat.

Prošel jste tedy řadou kapel. Někde jste zpíval, někde „jen“ hrál. A také jste zpíval jak autorské skladby, tak teď písně převzaté. Je to pro vás v něčem jiné?

Já ty standardy nepovažuji za převzaté písně. Je tam samozřejmě známá a léty prověřená hudební část, ale ty Esteřiny texty jsou nové a teprve se musí prověřit. Nepřišlo mi tedy, že zpívám něco zavedeného. Ester neukradla melodie, na které by napasovala nové příběhy. V mnoha písních je tam aspoň drobný detail z příběhu původního. To se mi na tom líbilo, že to není loupež. Moc dobře se mi to zpívalo.

Já jsem o CD ve své recenzi uvedl, že je to „tak trochu utajená deska, které by byla škoda si nevšimnout“. A vy jste mi pak napsal, že se vám ten termín „utajená deska“ líbí. Proč vlastně?

Celý rok 2016 jsem věnoval korespondenci se společnostmi zastupujícími autory a jejich dědice ohledně autorizace textů těch standardů, což se ukázalo jako náročná disciplína. Naivně jsem si myslel, že napíšu třináct mailů a nakonec jich bylo asi sto osmdesát. Práva na jednu píseň totiž vlastní v mnoha případech i čtyři společnosti s různým procentním podílem a častá reakce byla, že některé společnosti už práva nevlastní, a odkázaly mě na další agenturu a tak pořád dokola. Ve výsledku většina společností nereagovala vůbec a po telefonickém hovoru s paní z odboru pro zahraniční kulturu jsem se uklidnil a desku vydal. Je ale utajená… (smích)

neumann_darek_foto_2018_j_Slama_02

Jedná se o uzavřený projekt, nebo tvoříte s Ester další skladby?

Zatím netvoříme. Ester si píše repertoár dalších standardů pro svou vlastní partu, skvělou kapelu Moody Cat Band. Ale mám od ní ještě jeden parádní bluesový text. To ovšem není standard, ale je na mou vlastní muziku. Ten bych také rád ještě natočil.

Nedá mi to, a přece jen se ještě vrátím k vašemu zdravotnímu stavu. Co tedy vlastně zpíváním a hraním riskujete? A nebylo by přece jen lepší lékaře poslechnout?

Od roku 2011 jsem pacientem kliniky srdečního selhání s prognózou ,,náhlého úmrtí“. Projevila se srdeční vada, hypertrofická kardiomyopatie. Srdce mi funguje už jen na padesát procent, což v praxi znamená, že velké množství krve zůstává v plicích, špatně se dýchá a málo se okysličuje organismus, a to s sebou nese další zdravotní potíže. Dvě operace nebyly úspěšné, loni se přidaly kolapsové stavy, kdy bez podnětu upadnu krátkodobě do bezvědomí, a proto se špatně něco plánuje dlouhodobě dopředu. To je také jeden z důvodů, proč jsem rád, že jsem tuto desku mohl natočit.

A chystáte teď něco nového? Píšete třeba vlastní skladby?

Autorsky jsem byl hudebně nejplodnější v Pojazzii, kde jsem zhudebňoval texty Miroslava Illy. Teď se chystám natočit to jedno blues s Esteřiným textem a mou hudbou a ještě jedno, které jsem napsal o Tomovi Jegrovi s vlastním textem. Lékaři mi doporučili absolutní klidový režim, vlastně bych prý neměl ani mluvit ani stát, mám prý jen sedět a číst si, ale to mi přijde jako čekárna na vlastní skon… To budu raději dál zpívat.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

O víkendu se v jihomoravské Mekce folkloru konal již 74. ročník mezinárodního folklorního festivalu Strážnice 2019 a taktéž 37. ročník festivalu dětská Strážnice. Největší folklorní festival v České republice se těší obrovskému zájmu. Jinak tomu nebylo ani letos, i přes tropické teploty dojely do Strážnice opět desítky tisíc lidí.  více

Ke stému výročí narození Jiřího Ortena připravila společnost ProArt v brněnské káznici na Cejlu multižánrový projekt nazvaný Ohnice – kde tančí vítr. Poetickou inscenaci s verši mladého básníka, která reflektovala jeho těžký a krátkým život, představil soubor v premiéře 25. června.  více

Dvacátý čtvrtý ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae po takřka měsíci plném intenzivních hudebních zážitků dospěl ke konci. Hudební díla tematicky nadepsaná jako Koncert národů provedla návštěvníky festivalu třinácti malebnými moravskými městy a dala jim ochutnat stěžejní hudební díla (nejen) evropských národů. To vše bylo navíc servírováno v interpretaci více než dvaceti světově proslulých ansámblů. S uvědoměle nadnárodním, české hranice překračujícím konceptem zvolili organizátoři festivalu jako vhodné místo pro slavnostní závěrečný večer Zlatý sál proslulého vídeňského koncertního domu Musikverein. Mimořádné finále 24. ročníku tak otevřelo řadu Koncertů česko-rakouského partnerství a zároveň tak předznamenalo oslavy festivalového čtvrtstoletí na příští rok. V souladu s tímto symbolickým podtextem koncertu vystoupila jako hlavní hvězda večera patronka festivalu a proslulá zpěvačka Magdalena Kožená doprovázená neméně známým orchestrem Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse.  více

Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.  více

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více

Nádvoří hradu Špilberk v letních měsících často rozeznívá hudba. Až do září je možné spojit prohlídku hradu také s kulturním zážitkem. Pořadatelé se snažili připravit program napříč žánry, aby si přišel na své opravdu každý. Večer patřil lidovým tónům. Pódium i přes nepříznivé počasí ovládl Vojenský umělecký soubor Ondráš.  více

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Polský ansámbl Szymanowski Quartet na festivalu Concentus Moraviae včera přesdtavil v řeznovickém kostele sv. Petra a Pavla díla svých krajanů Karola Szymanowského, Stanisława Moniuszka a Gražyny Bacewiczové. Koncert byl součástí celosvětových oslav dvou stého výročí narození Stanisława Moniuszka, který je mnohými pokládán za zakladatele polské národní hudby. Večeru udělila záštitu velvyslankyně Polské republiky v ČR J. E. Barbara Ćwioro.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více