Dávat chaosu řád a trošku chaosu nechat

Skupina Květy není na brněnské scéně žádným nováčkem. Nová alba vydává téměř každý rok a vždy se na nich v hudební i textové imaginaci dostane o kus dál. CD Bílé včely, které odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012, nám posloužila jako hlavní záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperským.

Martine, vzpomeneš si na první důležitou desku svého života? Takovou, která tě skutečně nasměrovala?
Já myslím, že jich bylo víc. Bylo mi okolo dvanácti let, když to propuklo naplno. Nejdříve jsem měl rád pop – jako rodiče a spolužáci –, ale čím dál víc mě to, sám nevím proč, táhlo k něčemu rockovějšímu. Asi ten rytmus a energie… Nekonečně jsem poslouchal třeba desku 25 let Olympicu. Potom přišla dvě živá alba kapely Lucie, dost syrová, nahraná jen ve čtveřici, na kterých dalo už dobře vnímat, co dělá v kapele který nástroj. A pak jsme s kamarádem museli taky založit skupinu! Měl jsem souseda, který byl punkáč, vyrostl v osmdesátých letech a já jsem chodil k němu do sklepa, kde byla často ve vzduchu úplně tajemná hudba jako například první alba The Cure. Měl jsem toho plnou hlavu. Zajímavé možná taky je, že jsem v té době určitá alba neměl, znal jsem jen singlové hity. Věděl jsem, jak se ty desky jmenují, jak vypadají, kdo je natočil, četl jsem o nich, ale pokud nebyly k dispozici na burze na takzvaných polských originálkách, něměl jsem je. Ale koupil jsem si je po letech, a bylo to, jako bych se setkal s dávnými kamarády: například Nirvana – In Utero, R.E.M. – Out Of Time, Red Hot Chili Peppers – Blood Sugar Sex Magik a další.

A první klíčový koncert tvého života?
Dne 20. září 1994 vyšla deska Černý kočky mokrý žáby od skupiny Lucie a 10. října hráli v Brně v hale Vodova. Poprvé jsem se vydal na živý koncert. Šli jsme tehdy s věrným parťákem přezdívaným Froš. Někdo známý nás protáhl zadem, takže jsme viděli i zvukovou zkoušku – Davida Kollera v teplákách! A o pár minut později desítky holek přitlačených zvenku na sklo.

V té době ti bylo čtrnáct. Říká se, že člověk si do smrti v sobě nese to, co poslouchal kolem patnáctého roku života, že právě toto období je klíčové pro náš budoucí posluchačský vývoj. Kdo tedy byli tví další hudební hrdinové kolem roku 1995?
Bylo toho moc, ale za zmínku stojí například to, že nikdo z mých kamarádů nechápal, proč jsem se zamiloval do Velvet Underground. Hodně jsem o nich četl: Andy Warhol, Factory, New York 60. let… Měl jsem je rád ještě dřív, než jsem si pořídil desku. Když jsem si je potom pouštěl, svrběly mě ruce, strašně se mi taky chtělo složit písničku a zazpívat si ji s kapelou.

Jak jsi vnímal 90. léta na brněnské scéně? Pomalu doznívala „zlatá léta“ brněnské alternativy. Co tehdy Brno nabízelo?
Firma Indies tehdy vydala sampler. Cédéčka byla ještě celkem vzácná, člověk jich měl málo a tohle vyšlo jako součást dost intelektuálního časopisu Tamto. Všichni jsme si to koupili, poslouchali a smáli se těm kapelám nebo nad nimi kroutili hlavou. Nicméně poslouchali jsme to pořád dokola a pak chodili na koncerty. Vedle Psích vojáků, Jablkoně, Zubů nehtů apod. byl tehdy při síle Venca Václavek s mnoha svými projekty. Nebo třeba Pluto. Znělo to pro nás jinak než většina hudby kolem. Několik desek Dunaje mělo úplně magickou sílu! Ale nejvíc mě asi ovlivnil týdenní workshop s holandskou kapelou Palinckx na konci devadesátých let. Byli tu a každý z těch dnů byl jiný a nezapomenutelný. Mimochodem zaplatilo to tenkrát město. Stalo by se to ještě dnes?

Kdy a jak vlastně vznikl název kapely Květy?
Vznikl ještě v sedmé třídě na základní škole. Nejdříve to byla idea, kapela až později a opravdová kapela až po mnoha letech. Ale už na té základní škole jsme si na kazety nahrávali bouchání do hrnců a kláves a v tom jsme se vlastně moc nezměnili. To slovo bylo odvozeno z dětí květin. Měli jsme za to, že s nimi máme společnou svobodu, protože hrajeme úplně free. Ale byly jsme hodné děti ze středních vrstev.

Ty jsi sice autorem písní, ale skladby Květů se od tvých prvních „nástřelů“ vyvíjejí až k velmi barevným aranžím, jak je známe z desek. Tvým dlouholetým parťákem v Květech je bubeník Aleš Pilgr. Jak funguje vaše spolupráce? Baví tě jeho aranžérské nápady?
No jasně, Aleš je maximální frajer. Umí hrát na všechno kromě flétny a houslí. Je soustředěný, pokorný, ale přitom dobrodružný, nehádá se jako dítě, máme podobný vkus, radost. On a celá kapela posunují ty písničky o míle daleko. I když si je sám promýšlím, největší váhu má to, co nás napadne ve chvílích osvícení ve zkušebně.

Vím, že vás občas novináři přirovnávají k vlně brněnských alternativních kapel z 80. let, a taky si pamatuju, že jsi to neměl moc rád. Ovšem i dnes existuje na brněnské scéně propletenec kapel, částečně personálně spřízněných, k němuž vedle Květů řadím Biorchestr Aleše Pilgra, Budoár staré dámy Marty Svobodové (bývalé členky Květů), kapelu Furré, ve které jsi s Martou hrál jednu dobu i ty… Vnímáš tedy něco jako „brněnskou alternativní scénu II.“?
Jediné kapely v téhle zemi, které mi něčím přijdou podobné Květům, jsou Budoár staré dámy a Zrní. Zatímco s Martou Svobodovou se znám víc než půl života a ovlivňovali jsme se navzájem, u Zrní je to spíš shoda okolností. Obě ty kapely obdivuju, zajímají mě jejich desky. No a vida, z Brna je jen jedna. Jinak nevím, v Brně je určitá zvláštní nálada, není tu ta temnota a cynismus jako třeba v Ostravě, jadrnost jako ve Valmezu, zabejčenost jako na severu. Nejde se tu tolik po trendech jako třeba v Praze, lidi toho vidí daleko míň ze světa, leccos tu je zatuhlé, ale jiné věci mají zase svoji nenapodobitelnou tvář, která je, což vůbec nevadí, hodně ponořená v undergroudu.

Co tebe baví na tom, že žiješ v Brně? Čím je ti Brno blízké?
Brno se mi nelíbí. Je to tu čím dál hnusnější, nikdo nebrání přírodu a vkus. Nikdo nepůsobí nějakým dobrým příkladem. Snad jedině Matěj Hollan a jeho boj proti těm příšerným hernám a podezřelým politikům… Já jsem tu prožil celý život a mám chuť zdrhnout. Samozřejmě jsou krásná místa v okolí Brna. A když máte náladu, můžete za večer projít celé centrum a na určitých místech potkat lidí, kteří dělají dobré věci. Ale jakoby to všechno sláblo.

Květy nahrávají nová alba poměrně často. Kde v sobě pořád bereš inspiraci k novým písním a k novým nápadům?
Už se tak dívám na svět. Pocity tavím do veršů, ty obaluju tóny, k nim přikládám zvuky nástrojů. Nejdřív jen v hlavě, ale pak i doopravdy. Je to droga. Třeba mě to jednou přejde, ale teď je to nutnost. Mohl bych být asi šťastný i jinak, ale není proč se tomu bránit. Lidé nám vracejí tu energii, kterou do toho dáváme, přijde mi to spravedlivé. No a jak jsem říkal, hlavně mě to baví. Dávat chaosu řád a trošku chaosu v něm přitom nechat.

Předposlední album Květů V čajové konvici obsahovalo písně k divadelnímu představení Svět podle Fagi. V čem pro tebe bylo jiné skládat písně pro divadlo než psát písničky „jen tak“ pro kapelu?
Cokoliv je jinak, je občerstvující. Tohle byla konkrétní výzva. Teď jsme například s kapelou udělali hudbu k rozhlasové hře. Byla to čistá radost. Jsme v kapele tři blíženci, chceme si zkusit všechno. Písničky pro divadlo musely být lehčí a veselejší než ty, které skládáme obvykle.  Vzniklo tedy album, které zní jinak. Taky jsem dva roky to divadlo hrál, viděl jsem jiný svět. Ale hudba je pro mne lepší, je v ní víc vzduchu.

S albem Bílé včely jste zvítězili v druhém ročníku nezávislých hudebních cen Vinyla. Jak vnímáš místo Vinyly na české hudební scéně, třeba ve srovnání s Anděly a nebo s další relativně novou cenou Apollo?
Přijde mi, že Vinyla je úplně poctivá, čistá věc. Někdo může ohrnovat nos, že tam v ní bodují kapely, které moc lidí nezná, které vůbec nejsou na vlně. Kdo zná Pololáníks nebo B4? Ale to se mi právě líbí. Jsou to dobré věci a zaslouží si pozornost. A svět si zaslouží tvrdohlavou ukázku toho, že někdo může věci dělat po svém. To mi u Andělů trochu chybí. Tedy u žánrových, protože ty hlavní ceny jsou úplná hrůza.  

Vy máte na svém kontě i dva žánrové Anděly, letos jste znovu nominováni. Co pro vás jako kapelu tato ocenění znamenají?
Nejdřív jsme dostali velkou sošku anděla, podruhé už jen miniaturní, protože se prostě šetří. To je celkem dehonestující vývoj. No a Vinyla nám dala gramodesky. Já gramodesky miluju a oni nám na ní navíc vydali jednu jinak nezveřejněnou skladbu.  Z toho mám velkou radost. Už to, že si vybrali takový artefakt, mi přijde skvělé, rezonuje to s mým vkusem.

Publicista Karel Veselý za porotu ceny Vinyla napsal: „Frontman Martin E. Kyšperský na Bílých včelách znovu potvrzuje svoji pověst výjimečného textaře – nikdo jiný z jeho současníků nedokáže říct věci tak zhuštěně, přesně a přitom neotřele.“ – Považuješ se coby textař nebo básník za mluvčího jedné generace?
To ne, to musí říct někdo jiný. Já ani nevím, koho bych sám označil za mluvčího a básníka generace. Kubu Čermáka? Každá osobní zpověď může být generační výpovědí, když někdo ve zkratce a zručně řekne to, co ostatní sice žijí, ale neumí to tak pěkně pojmenovat. Ale to se ukáže časem.

Album Bílé včely kapela nahrála téměř bez hostů. Ovlivnil její zvuk Ondřej Ježek jako zvukový mistr a spoluproducent?
Úplně zásadně. Jsme na sebe napojení, asi stokrát za den se navzájem na něco ptáme, pořád si pouštíme cizí hudbu a říkáme, co se nám na ní líbí, hecujeme se. Nevím, jestli my jeho, ale on nás přivádí k jinému pohledu na věc. Co sis tady vymyslel, obrať naruby a zkus použít. Piluj cit na to, na co je dobrý, neuzavírej se, ale měj pořád pevný cit pro to, čím ta nahrávka má být ve své podstatě. To se pro mne například podařilo udržet.

Album Bílé včely začíná velmi silnou písní My děti ze stanice Bullerbyn, kde se ti podařilo v krásné zkratce nakombinovat povinnou dětskou četbu a úplně jiný druh literatury. Dokážeš si představit, že se z milých dětí z Bullerbynu mohli stát hrdinové té druhé knížky? A mají například pro tebe ty dvě čtenářské zkušenosti něco společného?
Já jsem u toho myslel na své dávné spolužáky. Dost z toho textu jsem si vymyslel, ale něco se opravdu stalo. My všichni jsme museli číst Bullerbyn, to nás spojuje. Sladké dětství a pak ta propast zkázy, která je tak sugestivně popsaná v Dětech ze stanice ZOO. Čili připadalo mi, že jsou všichni všechno zároveň, lúzři i děti, dobrodruzi i dospěláci. Myslím na ně čím dál častěji.

Hned v další písni, zpíváš, že tví kámoši jsou „mrtví anebo v dálce“ a „z holek jsou starý unavený ženský“. Podařilo se ti třeba v poslední době znovu kontaktovat své staré kámoše ze školy? Co říkají na tvou hudbu?
Potkal jsem ve městě spolužačku, kterou jsem neviděl dvacet let. Ale nepřišla na mě téměř řada, já jsem se vyptával, co dělá, na děti a pak mě zaujalo, že řídí tramvaj. A potom jsem jí dal jenom tip, kde může slyšet naši hudbu. Některé spolužáky a dávné kamarády mám na Facebooku, ale hudba a umění mají pro ně daleko menší váhu a třeba mají rádi úplné kraviny, což je ovšem v pořádku. Svět nabízí i jiné radosti. Jen mě mrzelo, že ne všichni volili Karla. To je škoda.

Jednu krátkou píseň jsi nazval A. Kurosawa. Je to jen kvůli zvukomalebnosti, nebo máš Kurosawovy filmy rád?
Viděl jsem asi tři a mám ho rád, ale použil jsem to jméno opravdu kvůli zvukomalebnosti. Ovšem Sedm samurajů je geniální film. Sedm statečných taky, ale jinak. Já se zrovna teď odkláním od západu na východ.  

Poslední píseň alba se jmenuje Marko Polo. To byl můj hrdina, když jsem byl malý, televizní seriál o něm jsem doslova hltal…
Ten seriál si pamatuju. Trošku jsem se toho bál, pamatuji se, jak tam ležel pořád nemocný v nějakém vězení. A digitální titulky a tíživá hudba… Téma té písně mi nějak přišlo na mysl, ani nevím jak. První sloka je vlastně opsaná jako výtah z Wikipedie. A ve druhé je odkaz na film Blade Runner. Jinak je to o velmi vroucí lásce a samostatnosti.

Martine, možná ne všichni tví fanoušci vědí, že v Radiu Proglas moderuješ hudební rozhovory. Setkáváš se za mikrofonem s lidmi, jejichž tvorby si hodně vážíš, ale někdy i s těmi, jejichž tvorba ti asi moc blízká není. Jsou i tato setkání pro tebe inspirativní?
Mám to moc rád. Já s lidmi rád mluvím, velmi mě zajímají. Hudebníkům i rozumím, jakkoliv jsou z jiného žánru. Taky mě to vychovává. Uvědomuji si, jak je příjemné, když je člověk sám sebou, když se ničeho nebojí, nepřetvařuje, jakou tím jeho osobnost získává sílu. Ne každý to ví nebo prostě ne každý to má tak, že by to pro něj bylo to hlavní. Ale některá setkání jsou úplná paráda!

Co tě vůbec na současné hudební scéně v poslední době překvapilo?
Že si lidé kupují hodně gramodesky a že chodí na koncerty. Vyšlo taky hodně krásných desek: Zrní, B4, Beata Bocek. Největší nesmysl je, že je krize, nebo že něco jde hůř než dřív. Je tomu naopak!

Foto Petr Hegyi

Komentáře

Reagovat
  • Anna

    11. březen 2013, 13:04
    Díky za poslední dvě věty!

Závěrečný koncert letošní sezóny Filharmonie Brno patřil dílům Antonína Dvořáka a Jeana Sibelia v Janáčkově divadle. Do čela filharmonie se ve čtvrtek 20. června postavil dánský dirigent Michael Schønwandt, který se brněnskému publiku představil naposledy v lednu minulého roku. V první polovině programu orchestr doplnil houslista Alexander Sitkovetskyvíce

Letošní, 29. ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae je z velké části věnovaný Roku české hudby, čemuž nasvědčuje jeho podtitul Metamorfózy: Czech Smetana!. Podobně zaměřený byl i recitál klavíristy Jana Bartoše, který se odehrál v úterý 18. června v malém sále kulturního domu v Bystřici nad Pernštejnem. Na programu se objevily klavírní cykly Bedřicha Smetany a Miloslava Kabeláče, které vyšly minulý rok na Bartošově CD pod hlavičkou labelu Supraphon.  více

Vrcholem sezony 2023/24 Národního divadla Brno se bezpochyby stalo uvedení světové premiéry opery Here I am, Orlando slovenské skladatelky Ľubice Čekovské. Libreto k tomuto dílu, jehož premiéra se odehrála 14. června v Janáčkově divadle, napsala Viktorie Knotková podle románu Orlando od Virginie Woolfové. Odvážný dramaturgický počin vypráví příběh mladíka Orlanda, který se jednoho dne změnil v ženu a žije tak už pár století, režíroval umělecký šéf opery NdB Jiří Heřman. Za dirigentský pult se při premiéře postavil Robert Kružík, který měl i hudebním nastudování. Role Orlanda/y byla rozdělena mezi dva představitele: mezzosopranistku Markétu Cukrovou a kontratenoristu Maayana Lichtavíce

Festival Concentus Moraviae nabízí nejen zajímavá místa, ale také interprety. Výjimku v konceptu tvořil open air koncert konaný ve čtvrtek 13. června na náměstí 1. května v Kuřimi, který byl propojen s městskými oslavami. V podvečer se v hodinovém vstupu publiku představilo české těleso Epoque Quartet v obsazení David PokornýVladimír Klánský (housle), Alexey Aslamas (viola), Vít Petrášek (violoncello), které mnozí znají z televizního pořadu Star dance. Kuřim však v tomto roce není jediným oslavencem, jelikož i samotné kvarteto letos slaví 25 let svého působení.  více

Když se hovoří o českém funku, je nemožné nezmínit osobnost producenta, klávesisty a zpěváka Romana Holého, který je neodmyslitelně spjat jak s mnoha hudebními projekty, tak se současnou populární hudební scénou. V současné době živě vystupuje především s kapelami Monkey Business a J.A.R., bez kterých si lze český funk jen stěží představit. Obě kapely vystoupily v rámci Gregoryfestu 2024 ve čtvrtek 13. června v Amfiteátru Starý pivovar v brněnských Řečkovicích.  více

V duchu myšlenky, že Brno a folklor patří k sobě, proběhl ve čtvrtek 6. června Happening Roku folklorních souborů. Událost uspořádala Kancelář Brno město hudby UNESCO ve spolupráci se spolkem Brněnsko tančí a zpívá. Akce se tak stala součástí dlouhodobého projektu, který si předsevzal zmapovat amatérskou hudební scénu v Brně, a to nejen folklorní. V minulém roce Brno město hudby obdobným způsobem oslovilo pěvecké sbory, v budoucnu to budou například garážové kapely. Dokládá tak pestrost brněnské hudební scény nejen na úrovni profesionálních těles, ale i nadšených laiků, pro které je muzika neoddělitelnou součástí života.  více

Spolek Brněnsko tančí a zpívá a TIC Brno uspořádali 6. června 49. ročník přehlídky Brněnsko tančí a zpívá. Program koncentrovaný do jednoho dne byl nabitější, než v předchozích letech. Podtitul Rok folklorních souborů byl vypůjčen od stejnojmenného projektu kanceláře Brna města hudby UNESCO.  více

Ještě před rokem bychom v Nové synagoze ve Velkém Meziříčí nalezli asijskou tržnici. Jmenované město se však rozhodlo budovu odkoupit a začalo ji využívat důstojněji. Při právě probíhajícím festivalu Concentus Moraviae posluchači mohli ve středu 5. června tuto památku navštívit a vyslechnout si zde komorní koncert zpěvačky a houslistky Ivy Bittové, jejího ženského sboru Babačka s muzikanty Jakubem Jedlinským (akordeon) a Pavlem Fischerem (housle).  více

Večernímu koncertu Ensemble Opera Diversa s názvem Tvář vody, který se uskutečnil 4. června ve venkovním prostoru (atrium) Moravské zemské knihovny Brno, předcházela dopolední beseda profesora Miloše Štědroně a docenta Vladimíra Maňase z Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity. Oba jmenovaní si připravili poutavé povídání na téma vodního živlu v umění (od gregoriánského chorálu až po počátek 20. století), jež bylo zakončeno ukázkou edice a poslechem nahrávky Janáčkovy symfonie Dunaj. V rámci koncert pod taktovkou Gabriely Tardonové inspirovaném tématem vody zazněly jedna světová a tři české premiéry. Jako sólistka se divákům představila harfistka Dominika Kvardovávíce

Podobně jako další hudební festivaly se i 29. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae musel vypořádat letos nejen s Rokem české hudby, ale především s jedinečným výročím 200 let od narození Bedřicha Smetany, zakladatele moderní české hudby. Dramaturgické ukotvení právě zahájeného ročníku se nese v duchu hesla „Metamorfózy: Czech Smetana!“. První festivalový koncert, který se uskutečnil 31. května v kyjovském Městském kulturním středisku, dal tušit, kterým směrem se bude ubírat i zbytek festivalové dramaturgie. Na Smetanovu tvorbu se organizátoři přehlídky totiž rozhodli pohlížet z nových úhlů a pracovat nejen s hudbou, ale také s očekáváním posluchačů. Již na úvodním večeru zazněl proslulý Smetanův Smyčcový kvartet č. 1 e moll Z mého života, avšak v úpravě pro symfonický orchestr z pera dirigenta a klavíristy George Szella. Smetanovo dílo doplnila světová premiéra Koncertu pro flétnu a orchestr Sadunkertoja finského skladatele, dirigenta a rezidenčního umělce 29. ročníku festivalu Olliho Mustonena, která vznikla přímo na objednávku festivalu. Právě Mustonen provedení obou skladeb v podání orchestru Prague Philharmonia také řídil. Jako sólistka vystoupila dánská flétnistka Janne Thomsenvíce

V rámci koncertní řady Hudebních inventur Ensemble Opera Diversa, která započala už v roce 2017, má těleso za cíl přinášet (znovu)objevená díla a autory, s nimiž se na pódiích setkáváme zřídka. Tato dramaturgická linie ale také nabízí prostor a iniciativu k vytváření zcela nových skladeb uváděných ve světových premiérách. Komorní koncert uskutečněný ve středu 29. května 2024 v aule rektorátu Vysokého učení technického (VUT) v Brně se protentokrát nesl v režii Diversa QuartetBarbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola), Iva Wiesnerová (violoncello), OK Percussion Duo (Martin OpršálMartin Kneibl), sólistky Anety Podracké Bendové (soprán) a klavíristky Terezy Plešákové. Námětem odkazoval na prostředí pražské kompoziční školy z hlediska pedagogického i uměleckého.  více

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert letošní sezóny Filharmonie Brno patřil dílům Antonína Dvořáka a Jeana Sibelia v Janáčkově divadle. Do čela filharmonie se ve čtvrtek 20. června postavil dánský dirigent Michael Schønwandt, který se brněnskému publiku představil naposledy v lednu minulého roku. V první polovině programu orchestr doplnil houslista Alexander Sitkovetskyvíce