Dávat chaosu řád a trošku chaosu nechat

Skupina Květy není na brněnské scéně žádným nováčkem. Nová alba vydává téměř každý rok a vždy se na nich v hudební i textové imaginaci dostane o kus dál. CD Bílé včely, které odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012, nám posloužila jako hlavní záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperským.

Martine, vzpomeneš si na první důležitou desku svého života? Takovou, která tě skutečně nasměrovala?
Já myslím, že jich bylo víc. Bylo mi okolo dvanácti let, když to propuklo naplno. Nejdříve jsem měl rád pop – jako rodiče a spolužáci –, ale čím dál víc mě to, sám nevím proč, táhlo k něčemu rockovějšímu. Asi ten rytmus a energie… Nekonečně jsem poslouchal třeba desku 25 let Olympicu. Potom přišla dvě živá alba kapely Lucie, dost syrová, nahraná jen ve čtveřici, na kterých dalo už dobře vnímat, co dělá v kapele který nástroj. A pak jsme s kamarádem museli taky založit skupinu! Měl jsem souseda, který byl punkáč, vyrostl v osmdesátých letech a já jsem chodil k němu do sklepa, kde byla často ve vzduchu úplně tajemná hudba jako například první alba The Cure. Měl jsem toho plnou hlavu. Zajímavé možná taky je, že jsem v té době určitá alba neměl, znal jsem jen singlové hity. Věděl jsem, jak se ty desky jmenují, jak vypadají, kdo je natočil, četl jsem o nich, ale pokud nebyly k dispozici na burze na takzvaných polských originálkách, něměl jsem je. Ale koupil jsem si je po letech, a bylo to, jako bych se setkal s dávnými kamarády: například Nirvana – In Utero, R.E.M. – Out Of Time, Red Hot Chili Peppers – Blood Sugar Sex Magik a další.

A první klíčový koncert tvého života?
Dne 20. září 1994 vyšla deska Černý kočky mokrý žáby od skupiny Lucie a 10. října hráli v Brně v hale Vodova. Poprvé jsem se vydal na živý koncert. Šli jsme tehdy s věrným parťákem přezdívaným Froš. Někdo známý nás protáhl zadem, takže jsme viděli i zvukovou zkoušku – Davida Kollera v teplákách! A o pár minut později desítky holek přitlačených zvenku na sklo.

V té době ti bylo čtrnáct. Říká se, že člověk si do smrti v sobě nese to, co poslouchal kolem patnáctého roku života, že právě toto období je klíčové pro náš budoucí posluchačský vývoj. Kdo tedy byli tví další hudební hrdinové kolem roku 1995?
Bylo toho moc, ale za zmínku stojí například to, že nikdo z mých kamarádů nechápal, proč jsem se zamiloval do Velvet Underground. Hodně jsem o nich četl: Andy Warhol, Factory, New York 60. let… Měl jsem je rád ještě dřív, než jsem si pořídil desku. Když jsem si je potom pouštěl, svrběly mě ruce, strašně se mi taky chtělo složit písničku a zazpívat si ji s kapelou.

Jak jsi vnímal 90. léta na brněnské scéně? Pomalu doznívala „zlatá léta“ brněnské alternativy. Co tehdy Brno nabízelo?
Firma Indies tehdy vydala sampler. Cédéčka byla ještě celkem vzácná, člověk jich měl málo a tohle vyšlo jako součást dost intelektuálního časopisu Tamto. Všichni jsme si to koupili, poslouchali a smáli se těm kapelám nebo nad nimi kroutili hlavou. Nicméně poslouchali jsme to pořád dokola a pak chodili na koncerty. Vedle Psích vojáků, Jablkoně, Zubů nehtů apod. byl tehdy při síle Venca Václavek s mnoha svými projekty. Nebo třeba Pluto. Znělo to pro nás jinak než většina hudby kolem. Několik desek Dunaje mělo úplně magickou sílu! Ale nejvíc mě asi ovlivnil týdenní workshop s holandskou kapelou Palinckx na konci devadesátých let. Byli tu a každý z těch dnů byl jiný a nezapomenutelný. Mimochodem zaplatilo to tenkrát město. Stalo by se to ještě dnes?

Kdy a jak vlastně vznikl název kapely Květy?
Vznikl ještě v sedmé třídě na základní škole. Nejdříve to byla idea, kapela až později a opravdová kapela až po mnoha letech. Ale už na té základní škole jsme si na kazety nahrávali bouchání do hrnců a kláves a v tom jsme se vlastně moc nezměnili. To slovo bylo odvozeno z dětí květin. Měli jsme za to, že s nimi máme společnou svobodu, protože hrajeme úplně free. Ale byly jsme hodné děti ze středních vrstev.

Ty jsi sice autorem písní, ale skladby Květů se od tvých prvních „nástřelů“ vyvíjejí až k velmi barevným aranžím, jak je známe z desek. Tvým dlouholetým parťákem v Květech je bubeník Aleš Pilgr. Jak funguje vaše spolupráce? Baví tě jeho aranžérské nápady?
No jasně, Aleš je maximální frajer. Umí hrát na všechno kromě flétny a houslí. Je soustředěný, pokorný, ale přitom dobrodružný, nehádá se jako dítě, máme podobný vkus, radost. On a celá kapela posunují ty písničky o míle daleko. I když si je sám promýšlím, největší váhu má to, co nás napadne ve chvílích osvícení ve zkušebně.

Vím, že vás občas novináři přirovnávají k vlně brněnských alternativních kapel z 80. let, a taky si pamatuju, že jsi to neměl moc rád. Ovšem i dnes existuje na brněnské scéně propletenec kapel, částečně personálně spřízněných, k němuž vedle Květů řadím Biorchestr Aleše Pilgra, Budoár staré dámy Marty Svobodové (bývalé členky Květů), kapelu Furré, ve které jsi s Martou hrál jednu dobu i ty… Vnímáš tedy něco jako „brněnskou alternativní scénu II.“?
Jediné kapely v téhle zemi, které mi něčím přijdou podobné Květům, jsou Budoár staré dámy a Zrní. Zatímco s Martou Svobodovou se znám víc než půl života a ovlivňovali jsme se navzájem, u Zrní je to spíš shoda okolností. Obě ty kapely obdivuju, zajímají mě jejich desky. No a vida, z Brna je jen jedna. Jinak nevím, v Brně je určitá zvláštní nálada, není tu ta temnota a cynismus jako třeba v Ostravě, jadrnost jako ve Valmezu, zabejčenost jako na severu. Nejde se tu tolik po trendech jako třeba v Praze, lidi toho vidí daleko míň ze světa, leccos tu je zatuhlé, ale jiné věci mají zase svoji nenapodobitelnou tvář, která je, což vůbec nevadí, hodně ponořená v undergroudu.

Co tebe baví na tom, že žiješ v Brně? Čím je ti Brno blízké?
Brno se mi nelíbí. Je to tu čím dál hnusnější, nikdo nebrání přírodu a vkus. Nikdo nepůsobí nějakým dobrým příkladem. Snad jedině Matěj Hollan a jeho boj proti těm příšerným hernám a podezřelým politikům… Já jsem tu prožil celý život a mám chuť zdrhnout. Samozřejmě jsou krásná místa v okolí Brna. A když máte náladu, můžete za večer projít celé centrum a na určitých místech potkat lidí, kteří dělají dobré věci. Ale jakoby to všechno sláblo.

Květy nahrávají nová alba poměrně často. Kde v sobě pořád bereš inspiraci k novým písním a k novým nápadům?
Už se tak dívám na svět. Pocity tavím do veršů, ty obaluju tóny, k nim přikládám zvuky nástrojů. Nejdřív jen v hlavě, ale pak i doopravdy. Je to droga. Třeba mě to jednou přejde, ale teď je to nutnost. Mohl bych být asi šťastný i jinak, ale není proč se tomu bránit. Lidé nám vracejí tu energii, kterou do toho dáváme, přijde mi to spravedlivé. No a jak jsem říkal, hlavně mě to baví. Dávat chaosu řád a trošku chaosu v něm přitom nechat.

Předposlední album Květů V čajové konvici obsahovalo písně k divadelnímu představení Svět podle Fagi. V čem pro tebe bylo jiné skládat písně pro divadlo než psát písničky „jen tak“ pro kapelu?
Cokoliv je jinak, je občerstvující. Tohle byla konkrétní výzva. Teď jsme například s kapelou udělali hudbu k rozhlasové hře. Byla to čistá radost. Jsme v kapele tři blíženci, chceme si zkusit všechno. Písničky pro divadlo musely být lehčí a veselejší než ty, které skládáme obvykle.  Vzniklo tedy album, které zní jinak. Taky jsem dva roky to divadlo hrál, viděl jsem jiný svět. Ale hudba je pro mne lepší, je v ní víc vzduchu.

S albem Bílé včely jste zvítězili v druhém ročníku nezávislých hudebních cen Vinyla. Jak vnímáš místo Vinyly na české hudební scéně, třeba ve srovnání s Anděly a nebo s další relativně novou cenou Apollo?
Přijde mi, že Vinyla je úplně poctivá, čistá věc. Někdo může ohrnovat nos, že tam v ní bodují kapely, které moc lidí nezná, které vůbec nejsou na vlně. Kdo zná Pololáníks nebo B4? Ale to se mi právě líbí. Jsou to dobré věci a zaslouží si pozornost. A svět si zaslouží tvrdohlavou ukázku toho, že někdo může věci dělat po svém. To mi u Andělů trochu chybí. Tedy u žánrových, protože ty hlavní ceny jsou úplná hrůza.  

Vy máte na svém kontě i dva žánrové Anděly, letos jste znovu nominováni. Co pro vás jako kapelu tato ocenění znamenají?
Nejdřív jsme dostali velkou sošku anděla, podruhé už jen miniaturní, protože se prostě šetří. To je celkem dehonestující vývoj. No a Vinyla nám dala gramodesky. Já gramodesky miluju a oni nám na ní navíc vydali jednu jinak nezveřejněnou skladbu.  Z toho mám velkou radost. Už to, že si vybrali takový artefakt, mi přijde skvělé, rezonuje to s mým vkusem.

Publicista Karel Veselý za porotu ceny Vinyla napsal: „Frontman Martin E. Kyšperský na Bílých včelách znovu potvrzuje svoji pověst výjimečného textaře – nikdo jiný z jeho současníků nedokáže říct věci tak zhuštěně, přesně a přitom neotřele.“ – Považuješ se coby textař nebo básník za mluvčího jedné generace?
To ne, to musí říct někdo jiný. Já ani nevím, koho bych sám označil za mluvčího a básníka generace. Kubu Čermáka? Každá osobní zpověď může být generační výpovědí, když někdo ve zkratce a zručně řekne to, co ostatní sice žijí, ale neumí to tak pěkně pojmenovat. Ale to se ukáže časem.

Album Bílé včely kapela nahrála téměř bez hostů. Ovlivnil její zvuk Ondřej Ježek jako zvukový mistr a spoluproducent?
Úplně zásadně. Jsme na sebe napojení, asi stokrát za den se navzájem na něco ptáme, pořád si pouštíme cizí hudbu a říkáme, co se nám na ní líbí, hecujeme se. Nevím, jestli my jeho, ale on nás přivádí k jinému pohledu na věc. Co sis tady vymyslel, obrať naruby a zkus použít. Piluj cit na to, na co je dobrý, neuzavírej se, ale měj pořád pevný cit pro to, čím ta nahrávka má být ve své podstatě. To se pro mne například podařilo udržet.

Album Bílé včely začíná velmi silnou písní My děti ze stanice Bullerbyn, kde se ti podařilo v krásné zkratce nakombinovat povinnou dětskou četbu a úplně jiný druh literatury. Dokážeš si představit, že se z milých dětí z Bullerbynu mohli stát hrdinové té druhé knížky? A mají například pro tebe ty dvě čtenářské zkušenosti něco společného?
Já jsem u toho myslel na své dávné spolužáky. Dost z toho textu jsem si vymyslel, ale něco se opravdu stalo. My všichni jsme museli číst Bullerbyn, to nás spojuje. Sladké dětství a pak ta propast zkázy, která je tak sugestivně popsaná v Dětech ze stanice ZOO. Čili připadalo mi, že jsou všichni všechno zároveň, lúzři i děti, dobrodruzi i dospěláci. Myslím na ně čím dál častěji.

Hned v další písni, zpíváš, že tví kámoši jsou „mrtví anebo v dálce“ a „z holek jsou starý unavený ženský“. Podařilo se ti třeba v poslední době znovu kontaktovat své staré kámoše ze školy? Co říkají na tvou hudbu?
Potkal jsem ve městě spolužačku, kterou jsem neviděl dvacet let. Ale nepřišla na mě téměř řada, já jsem se vyptával, co dělá, na děti a pak mě zaujalo, že řídí tramvaj. A potom jsem jí dal jenom tip, kde může slyšet naši hudbu. Některé spolužáky a dávné kamarády mám na Facebooku, ale hudba a umění mají pro ně daleko menší váhu a třeba mají rádi úplné kraviny, což je ovšem v pořádku. Svět nabízí i jiné radosti. Jen mě mrzelo, že ne všichni volili Karla. To je škoda.

Jednu krátkou píseň jsi nazval A. Kurosawa. Je to jen kvůli zvukomalebnosti, nebo máš Kurosawovy filmy rád?
Viděl jsem asi tři a mám ho rád, ale použil jsem to jméno opravdu kvůli zvukomalebnosti. Ovšem Sedm samurajů je geniální film. Sedm statečných taky, ale jinak. Já se zrovna teď odkláním od západu na východ.  

Poslední píseň alba se jmenuje Marko Polo. To byl můj hrdina, když jsem byl malý, televizní seriál o něm jsem doslova hltal…
Ten seriál si pamatuju. Trošku jsem se toho bál, pamatuji se, jak tam ležel pořád nemocný v nějakém vězení. A digitální titulky a tíživá hudba… Téma té písně mi nějak přišlo na mysl, ani nevím jak. První sloka je vlastně opsaná jako výtah z Wikipedie. A ve druhé je odkaz na film Blade Runner. Jinak je to o velmi vroucí lásce a samostatnosti.

Martine, možná ne všichni tví fanoušci vědí, že v Radiu Proglas moderuješ hudební rozhovory. Setkáváš se za mikrofonem s lidmi, jejichž tvorby si hodně vážíš, ale někdy i s těmi, jejichž tvorba ti asi moc blízká není. Jsou i tato setkání pro tebe inspirativní?
Mám to moc rád. Já s lidmi rád mluvím, velmi mě zajímají. Hudebníkům i rozumím, jakkoliv jsou z jiného žánru. Taky mě to vychovává. Uvědomuji si, jak je příjemné, když je člověk sám sebou, když se ničeho nebojí, nepřetvařuje, jakou tím jeho osobnost získává sílu. Ne každý to ví nebo prostě ne každý to má tak, že by to pro něj bylo to hlavní. Ale některá setkání jsou úplná paráda!

Co tě vůbec na současné hudební scéně v poslední době překvapilo?
Že si lidé kupují hodně gramodesky a že chodí na koncerty. Vyšlo taky hodně krásných desek: Zrní, B4, Beata Bocek. Největší nesmysl je, že je krize, nebo že něco jde hůř než dřív. Je tomu naopak!

Foto Petr Hegyi

Komentáře

Reagovat
  • Anna

    11. březen 2013, 13:04
    Díky za poslední dvě věty!

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více