V rámci festivalu Ibérica vystoupila 17. června 2022 v Brně katalánská písničkářka Magalí Sare s kytaristou z Mallorky Sebastià Grisem. Následující rozhovor jsme vedli bezprostředně po skončení koncertu.
Magalí, v Brně jste zpívala své autorské i lidové písně. V čem se pro vás tyto dvě disciplíny liší?
M: Dnes už je to pro mne prakticky stejné, protože už dokážu docenit své vlastní skladby. Dříve jsem si myslela, že když zpívám lidovou píseň, je to něco lepšího, protože tyto písně jsou pro mne vzácnější, čistší. Nyní si ale uvědomuji, že tak jako já, konkrétní osoba, píšu skladbu, lidovou píseň psala jiná konkrétní osoba třeba před několika stoletími. Jsme stejní obyčejní lidé, jen v různých kontextech. I proto na koncertech střídáme lidové a vlastní písně.
Sebastià, v čem je práce na folklorním a autorském repertoáru jiná pro vás?
S: Ať už na kytaru doprovázím lidovou píseň, nebo skladbu současného autora, záleží vždy na tom, jak na mne ta skladba působí a co ve mně vyvolává. Pocházím z Mallorky a mnoho našich lidových písní znám tak dobře, že nad nimi vůbec nepřemýšlím a že vlastně ze mne přímo tryskají. Když tedy napíšu vlastní píseň nebo když doprovázím Magalí, případně někoho dalšího, dělám všechno pro to, aby má hra plynula úplně stejným způsobem. Nedělám rozdíl mezi písní, která vznikla před dvěma dny, a tou, která je tu už několik století. Vždy se snažím, aby se mi hrálo dobře a pohodlně.
V roce 2019 jste společně nahráli album A Boy and a Girl. Jak byste je charakterizovali?
M: Kdysi dávno jsem studovala klasickou hudbu a poté jazz. Na tomto albu jsem se chtěla ke komorní vážné hudbě vrátit. Řadu let jsem zpívala ve sborech a moc se mi to líbilo. V mnoha evropských zemích je běžné, že komorní sbory zpívají lidové písně – je tomu tak v Německu, ve Francii i v Katalánsku. Existuje široký repertoár, ale pracuje se s ním pouze určitým způsobem a já jsem chtěla zkusit něco úplně jiného, chtěla jsem experimentovat. Nějakou dobu jsme tedy hledali ty správné skladby a nakonec jsme vybrali směs tradičních písní z Mallorky a Katalánska a písní od různých klasických skladatelů, až vznikla ta zvláštní směs, kterou nabízíme na albu.
S: Pro mne bylo vzrušující se tento repertoár naučit, protože nemám klasické vzdělání. Hrát Straussovu nebo Schubertovu hudbu, případně skladby Francise Poulenca nebo katalánského autora Eudarda Toldrà, to byla krásná zkušenost. Byla to hudba, kterou jsem nikdy předtím nehrál, a dokonce ani neslyšel, a nyní jsem pro ni musel najít tu správnou polohu. Ale myslím, že jsme ji našli, protože ty písně jsou opravdu krásné a dobře napsané. Bylo to nádherné.
Magalí, vím, že zpíváte také a cappella. Pomáhá vám tato zkušenost ve vaší další tvorbě?
M: Mám zkušenosti se zpěvem a cappella z kvarteta Mèlt a také z různých sborů. Tam všude si musíte zvyknout na další zpěváky. Učíte se vytvářet zvuk společně, napodobovat ostatní, ladit s ostatními. Je to náročná disciplína, ale zpívám a cappella ve sborech moc ráda. Vedle toho ale také ráda experimentuji sólově se svým hlasem. Ráda si zkouším hrát s výrazem a s barvou hlasu a zkoumám, kde jsou mé limity. Každý z projektů, na kterém jsem se podílela, mi pomáhal zdokonalovat se.
Vedle spolupráce se Sebastià Grisem jste natočila také album v kontrabasistou Manelem Fortià. V čem je to pro vás jiné, hrát s kytaristou a hrát s kontrabasistou?
To je krásná otázka. Když zpívám s kontrabasistou Manelem Fortià, cítím se být od něj strašně daleko ve smyslu zvuku. Kontrabas totiž zní velmi hluboko, zatímco můj hlas odpovídá lehkému sopránu, a zní tedy vysoko. Při této spolupráci tedy cítím onu vzdálenost mezi námi dvěma a moc se mi to líbí. Když zpívám s kontrabasem, ráda používám různé perkuse, případně i zvuk těla kontrabasu jako perkusního nástroje. Stejně tak se mi ale líbí, když mě Sebastià doprovází na kytaru. Dokáže se totiž harmonicky naladit na můj hlas a já tak mohu střídavě ladit s kytarou a trochu se od jejího zvuku vzdalovat. A to je velmi zábavné. Oba tyty formáty mám ráda, ale každý je úplně jiný. Já a Sebastià také používáme elektroniku, zatímco můj zpěv s kontrabasem zní velmi syrově. Ráda tedy experimentuji různými způsoby.
Během koncertu jsem si všiml, že experimentujete i s elektronickým doprovodem. Je v tomto ohledu vše předem připravené, nebo se částečně jedná o improvizaci?
S: Když používáte analogovou elektroniku, nikdy nevíte, co se stane. Nebo jinak – víte, co se stane, ale pokaždé se to stane trochu jinak. Není to přesně naprogramované a ani by nemělo být. Krásné je to právě v té nepředvídatelnosti. Je to jako malé zvířátko, které si žije svým životem, a vy jen víte, že něco provede. Je to, jako když máte malé dítě a dáváte jen pozor, aby se mu něco nestalo. Je to zábava. Já jako kytarista při hře improvizuji, ale na napsanou hudbu. Víme například, že se musíme dostat z bodu A do bodu B a někde mezitím by měl přijít výbuch sopky. Ale netušíme, kdy přesně to bouchne. A právě to je na tom zábavné.
Magalí, vaše nejnovější album se jmenuje Esponja. Na koncertě jste z něj také hrála. Já jsem četl, že jste se na něm inspirovala ženami z vaší rodiny…?
M: Koncept alba Esponja – což znamená „mycí houba“ – je následující: Jako malé děti jsme byli velmi zranitelní a také ovlivnitelní. Protože jsme nevěděli nic o životě, nasávali jsme do sebe spoustu informací. Byly jsme vlastně takové houby… Tímto způsobem se dítě učí a je možné, že do sebe dostane i něco, co mu později není vlastní. Pak si říkáte: Takový nebo taková přece nechci být. A musíte na sobě pracovat, abyste to změnili. Na tomto albu vyplavala na povrch spousta věci, které jsem do sebe takto v dětství nasála. Ty písně mi pomohly dozvědět se něco o životě, o mne samotné, o lidech, které mám ráda. A mezi tyto mé nejbližší patřily na začátku moje matka a moje starší sestra a nyní je to moje malá neteř. Na ní teď pozoruji, jak rychle se učí, a já se díky ní vracím do svého dětství. Kvůli všem těmto lidem vyšlo album Esponja.
Esponja je hudebně hodně jiná než vaše předchozí alba nebo to, co jsme slyšeli v Brně.
M: Mé hudební projekty z poslední doby byly tak minimalistické, že jsem se tentokrát rozhodla natočit mnohem víc proaranžované a produkované album.
Sebastià, vy na albu také účinkujete. Nakolik jste se tedy na jeho přípravě podílel?
S: Žijeme s Magalí spolu. Dlouho jsem sledoval, jak toto album připravuje a jak je zoufalá z toho, že nemůže najít čas, aby texty, které měla připravené, zhudebnila. A pak jsme si pořídili pianino, Magalí k němu skočila a na jeden zátah složila úplně všechny písně. Trvalo jí to snad týden, a celé album bylo hotové. To, co následovalo, bylo velmi zajímavé. Já jsem se sice přímo nepodílel na produkci alba, ale byl jsem po celou dobu u toho spolu s Magalí a s producentem Pau Brugadou. To je mimochodem úžasný člověk, kterého jako hudebníka velmi obdivuji. Já jsem jen přihlížel, sem tam jsem si s nimi zahrál a sledoval jsem, co postupně vzniká.
M: Jak už říkal Sebastià, měla jsem napsaných spoustu textů. Vlastně několik plných notesů… Když jsem šla dříve do studia, přesně jsem věděla, co mám dělat. Měla jsem rozepsané noty pro každého hudebníka. V případě alba Esponja jsme hodně skládali ještě ve studiu, pracovali jsme na finálním zvuku, aranžovali… A Pau Brugada je opravdu úžasný muzikant.
Na albu Esponja zpíváte katalánsky, španělsky, portugalsky, na koncertě jste jako přídavek bravurně zvládla moravské Vínečko bílé. Předpokládám, že vás zpívání v různých jazycích musí bavit.
M: Zpívám ráda v různých jazycích, což neznamená, že všemi těmi jazyky dokážu mluvit. Vždy se ale snažím pochopit text, jako by byl napsaný v mém mateřském jazyce. Portugalsky se například učím a mám ten jazyk moc ráda, ale zpívám i německy, i když tímto jazykem nehovořím. Když ovšem budu zpívat německou píseň, musím sama věřit tomu, co zpívám. Než se takovou píseň naučím, potřebuji si její text přeložit, pak jej recituji jako báseň, sžívám se s ním. Hodně mě to baví.
Sebastià, vám loni vyšlo sólové instrumentální album Llorer, clau i canyella. Vnímáte své vlastní skladby pro kytaru jako příběhy?
S: Když skládám své vlastní instrumentální písně pro kytaru, jsou to pro mne takové „anti-příběhy“. Nesnažím se pro ně vymyslet nějaký kontext nebo dějovou linku. Zavřu se do prázdného pokoje jen s kytarou a snažím se něco vytvořit. Jsem šťastný, když dostanu nějaký nápad. Pak se jej snažím rozvinout, až z toho vznikne moje nová skladba. Je to taková hra na schovávanou. Melodie na mne odněkud vykoukne a já nevím, kam zamíří. Musím jít za ní a najít ji tam, kde se schovala. Nevymýšlím přitom ale nějaké příběhy. Ano, párkrát jsem se pokusil napsat také svůj vlastní text a určitě to ještě zkusím, ale to je úplně jiná disciplína. Když hovoříme o instrumentálním albu, to je prostě jen má hra na kytaru.
Album Esponja bylo v červnu na šestém místě v prestižním žebříčku World Music Charts Europe, což je mimochodem jeden z největších úspěchů pro katalánskou hudbu v historii této hitparády, kterou sestavují rozhlasoví publicisté z celé Evropy. Je pro vás takový úspěch důležitý?
M: Určitě je to pro mne důležité. Vlastně nevím, co na to říct, bylo to pro mne překvapení. Vím, že můj vydavatel se hodně snaží dostat mou hudbu i do jiných zemí, a já jsem mu za to velmi vděčná. Díky němu posluchači v různých zemích znají moji hudbu. Děkuji tedy vydavatelství Microscopi a jsem za to moc ráda.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..