Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.
Vzniklo vaše duo přímo s myšlenkou hrát písně albánské menšiny žijící v chorvatském Zadaru, nebo bylo na počátku vaše přátelství?
Dina: Bylo za tím něco úplně jiného. Já jsem pracovala jako produkční v Chorvatském národním divadle a produkčně jsem zajišťovala Melitin koncert. Tak jsme se potkaly. Obě také žijeme v Zadaru – Melita se tam přestěhovala ze Záhřebu a já jsem tam přišla o pár let dříve. Když jsme se seznámily, začaly jsme spolu hrát nejprve bossanovu. Já mám totiž velmi ráda portugalštinu, a tím pádem i portugalskou a brazilskou hudbu. Spojila nás tedy bossanova, kterou jsme si hrály jen tak pro radost. Vedle toho obě pracujeme v kultuře. Melita je ředitelkou Zadarské koncertní kanceláře a já jsem na zadarské radnici vedoucí kulturního odboru. Hodně tedy spolupracujeme. Jednoho dne mě navštívila jedna vědkyně, odbornice na etnickou menšinu Arbenešů a pozvala mě na prezentaci své knihy, gramatiky arbenešského jazyka. Věděla, že znám od své babičky některé staré písně, a požádala mě, ať je spolu s Melitou přijdeme zahrát. Na té akci bylo hodně lidí z albánské menšiny, všichni byli velmi dojatí a ptali se mě, proč se těmto písním nevěnujeme soustavně. A tak jsme je začaly hrát.
Melita: Nemusíme jezdit do Brazílie, protože máme přímo doma písňové klenoty, kterým se můžeme věnovat. Viděly jsme slzy dojetí v očích těch starých lidí, kteří tyto písně svého dětství slyšeli možná po mnoha a mnoha letech.
Dina: To, že jsme se této hudbě začaly věnovat, souviselo i s mou etnomuzikologickou prací. V roce 2000, když mi bylo 21 let, jsem nahrávala své prarodiče a jejich přátele. Bylo to pro mě zajímavé, protože jsem vyrůstala přímo v Arbanasi, ale jako malá jsem žádnou z těchto písní neznala. Arbeneši se totiž nepovažují za etnickou minoritu. Sami sebe dnes už pokládají za Chorvaty, protože žijí v Zadaru tři sta let a jsou vlastně komunitou, která v tomto městě žije nejdéle bez přerušení. Zadar totiž v těch třech stech letech prošel opravdu turbulentní momenty. Vládli mu Habsburkové, Francouzi, první a druhá Jugoslávie, Itálie… Lidé z města odcházeli, ale Arbeneši zůstávali. Před třemi sty lety utekli před tureckou armádou a arcibiskup Vicko Zmajević jim daroval půdu. Neměli jiné místo, kam by odešli, a tak po celou dobu zůstávali na místě. Jejich komunita i dnes žije blízko městských hradeb, protože Zadar jako město na seznamu UNESCO má zachované původní benátské hradby. A arbenešská komunita zde žije už 300 let, udržela si svoje nářečí, které je dnes promíchané s chorvatštinou a italštinou, a udržují také některé tradice. Musím ovšem říct, že většina těch lidí, které jsem před více než dvaceti lety nahrávala, dnes už nežije. Nejmladší mluvčí arbenešského nářečí má 43 let. Podle UNESCO jde o jeden z nejohroženějších jazyků v Evropě. Snažíme se tedy zachovat něco z této tradice. Navíc je to pro nás velmi důležité i proto, že já sama pocházím z této komunity. Bylo pro nás důležité, aby lidé z arbenešské komunity vnímali tyto písně jako svoje i poté, co je Melita nově zaranžovala a co jsme si je trochu upravily. Myslím ale, že se nám to povedlo, protože jsme to probíraly s mnoha lidmi. Diskutovaly jsme s nimi o jejich jazyce, nechaly jsme si od nich poradit. Důležité byly i mé vlastní vzpomínky z dětství. Pamatovala jsem si, jak Arbeneši zpívají, co mají rádi a podobně. Při zpěvu například hodně používám glissando, protože Arbeneši jsou velkými fanoušky opery. A podobných detailů jsme do své interpretace zapracovaly mnohem víc.
Melito, vy jste hlavní aranžérkou písní. Jak tato práce probíhala?
Melita: Řekla bych, že to byla vzrušující cesta. Pocházím z klasického hudebního prostředí a většinu své kariéry jsem věnovala Záhřebskému kytarovému kvartetu. Hráli jsme takové skladby jako Bachovo Umění fugy a další důležité kompozice velkých mistrů. A zde jsem se najednou ocitla před úkolem, kdy jsem měla prezentovat sama sebe jako aranžérku nebo v některých momentech i jako skladatelku. Některé písně se totiž dochovaly jen jako fragmenty, měly jsme k dispozici pouze základní melodii bez doprovodu a vůbec jsme netušily, jak by mohla instrumentální část znít. Měla jsem tedy prázdný list papíru a bylo na mě, jak zúročím všechny své znalosti a zkušenosti. Na to, jak jsem to udělala, jsem měla velmi pozitivní ohlasy. Mnoho lidí mi říkalo, že jsem to udělala vkusně. A já si opravdu myslím, že je to hodně otázka citu a vkusu, dát těm písním nový kabát, uplatnit přitom své umění a neposunout je špatným směrem. Konečnou podobu jsme těm skladbám dávaly na zkouškách, kterých bylo nepočítaně. Byla to krásná práce. Zkoušely jsme různé varianty, improvizovaly jsme, zapisovaly jsme to do not. Pak jsme to znovu zkoušely hrát, leccos se mi nelíbilo, a tak jsem to vymýšlela úplně od začátku znovu, a takto ten proces trval skoro rok. Z výsledku mám ale opravdu radost. Bylo to hodně práce, mnoho komponování a aranžování, dost improvizace, ale také jsem na to všechno nebyla sama. Hodně mi pomohli mí přátelé jako významný loutnista a kytarista Edin Karamazov a další velký kytarista Miroslav Tadić. Pomáhali mi svými radami a svými zkušenostmi se starou a lidovou hudbou.
O čem vlastně pojednávají texty arbanešských písní?
Dina: Vybíraly jsme takové písně, které jsou pro nás tematicky vhodné. Některé jsme se naopak rozhodly do repertoáru nezařazovat. V širším výběru jsme měly například čtyři písně o albánském národním hrdinovi Skanderbegovi a podobných tématech, které jsme nakonec nechali případným mužským kolegům, třeba nějakému mužskému sboru. Písně, které samy zpíváme, jsme volily podle toho, kdo jsme my a jakým způsobem zpíváme a hrajeme. Nakonec ale máme v repertoáru různé typy písní – milostné písně, ukolébavky, žertovné písně, píseň o domově a o stesku po domově, ale také písně, které vyprávějí o příchodu arbenešské komunity do Zadaru a o jejím působení v tomto městě, které přijali za svůj domov a ve kterém se dnes už cítí jako místní, tedy jako Chorvati. Máme tedy širokou škálu písní a vyprávíme v nich nejrůznější příběhy. Během koncertů používáme překlady a obrázky a hovoříme také o původních zpěvácích z této komunity. Náš běžný koncert trvá hodinu a čtvrt a během něj ukazujeme také snímky jednoho z nejvýznamnějších chorvatských fotografů Ante Brkana, který zachytil atmosféru v arbenešské komunitě. Posluchači si tak mohou udělat představu o zdrojích, z nichž jsme vycházely.
Předpokládám, že váš koncert funguje jinak v Zadaru, kde arbenešská komunita žije, a jinak tomu bude například u nás v Brně, kde o ní prakticky nikdo neví.
Melita: Vždy se přizpůsobujeme konkrétní situaci. Představujeme tento projekt také v Albánii, kde lidé dobře vědí o albánských komunitách v Kalábrii nebo na Sicílii, ale o albánské komunitě v Zadaru většinou nemají tušení. Naše komunita totiž nebyla s Albánií moc v kontaktu a je také mnohem menší. V Kalábrii existuje opravdu velká komunita Albánců, kteří tam žijí v mnoha vesnicích a městech už pět set let. Lidé v Albánii a Kosovu na naše písně tedy reagují velmi emotivně. Rozumí starobylému jazyku, ve kterém zpíváme, a je to pro ně něco velmi zvláštního. Koncertujeme ale samozřejmě i na jiných místech, protože vedle zachování určité tradice se snažíme také o vysokou uměleckou úroveň našich koncertů. Není to pouze příběh albánské menšiny, je to také kvalitní hudba. Vystupovali jsme už v Německu, v Itálii, v Maďarsku, v Černé Hoře. A musíme také říct, že lidé v Zadaru, kteří toho o arbenešské komunitě moc nevěděli, byli z našeho prvního koncertu v šoku. Arbenešská komunita je totiž tak pevně integrována mezi Chorvaty, že mnohé z nich ani nenapadlo, že lidé s takovou kulturní minulostí ve městě žijí. Byli tím tedy velmi překvapeni.
Vydali jste jedno album s názvem Bërbili. Budete pokračovat ve stejném duchu?
Melita: Nevnímáme se jako arbenešské duo. Jsme si dobře vědomy toho, v jaké oblasti žijeme. Hodně spolu hovoříme o Balkáně a také o Středozemním moři. Středomoří je totiž součástí balkánské kultury. Nebo můžeme říct, že v Chorvatsku se středomořská a balkánská kultura potkávají. Píseň Bërbili je toho příkladem. Touto cestou tedy chceme jít dál. Písně v různých jazycích a hudba, kterou všichni sdílíme v rámci tohoto nádherného prostoru. Už jsme na tom začaly pracovat a doufáme, že za rok nebo rok a půl budeme moci nabídnout konkrétní materiál. Zajímá nás zapomenutá hudba, hudba různých menšin, hudební archeologie, to všechno nás inspiruje. Nemusí to být jen albánská menšina, chceme vyprávět příběhy, které se dotýkají našich kořenů a bohaté historie místa, kde žijeme.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..