Filip Habrman: Pozvat Gorana Bregoviče do Janáčkova divadla byla výzva

Filip Habrman: Pozvat Gorana Bregoviče do Janáčkova divadla byla výzva

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.

Už tři roky máte na starosti dramaturgii a organizaci koncertů v Mahenově a v Janáčkově divadle. Jak se tato koncertní řada „neklasické“ hudby osvědčila?

Můj pocit je, že se to vyvíjí. Když jsme před třemi lety začínali, byl to jen takový pokus. Konkurence v Brně je velká, koncertů je spousta. Ale říkali jsme si, že když dáme dohromady dobrou dramaturgii, mohlo by to mít úspěch, protože Národní divadlo – a teď myslím hlavně Mahenovu činohru – je přece jen specifický prostor. Naše koncerty se v Brně postupně dostávají do povědomí a lidé je navštěvují. Věřím tedy, že i následující sezóny budou natolik úspěšné jako ty předcházející. Kdybych měl tedy shrnout jedním slovem, jak se nám zatím daří, použil bych slovo „pokrok“. Snažíme se pro skupiny vytvářet přátelské prostředí a ony se k nám rády vracejí. Ten prostor je uhrane a jeho akustika je natolik dobrá, že rádi vystoupí znovu a připraví pro Mahenovu činohru i nějaký specifický koncert.

Na který z těch koncertů, které už proběhly, vzpomínáte nejintenzivněji?

Všechny byly velmi intenzivní, ale musím zmínit především koncert Gorana Bregoviče, který pro mne byl jako z říše snů. Dále bych ze zahraničních umělců jmenoval Paris Combo a Emira Kusturicu. To byly takové tři dosavadní pilíře. Z českých interpretů to byla Radůza, vracejí se k nám Hana a Petr Ulrychovi, Ondřej Havelka s Melody Makers, Jarek Nohavica, Vlasta Redl… Těch jmen je řada. Z aktuální sezóny jsem měl velmi dobrý pocit z Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Co pan Suchý ve svých 85 letech za dvě hodiny předvedl, to byl opravdu velký zážitek.

habrman_rozhovor_foto_J-Slama_02Jaké máte hranice při vytváření dramaturgie koncertů? Kam až se dá v divadle jít? Například zmíněný Goran Bregović – to je dost velký nářez, hudba rytmická a rychlá. Měl jste pochybnosti, jestli se do noblesního prostoru divadla hodí?

Pochybnosti jsou tam vždycky, ale je to zároveň výzva. Snažíme se zvát především akustičtější kapely, protože ty se do prostoru Mahenovy činohry hodí nejvíc. Ale výzva v podobě Gorana Bregoviče byla natolik velká, že jsme to zkusili. Ohlasy byly rozporuplné. Lidé si na jedné straně chtěli zaskákat, zatančit, jít blíž k pódiu, což v Janáčkově divadle možné nebylo. Ale Bregović sám zmínil, že atmosféra, kterou v Brně zažil, jej natolik uhranula, že by se rád vrátil. I pro něj to tedy bylo něco nového. Lidé při koncertě seděli, ale aplaus byl tak nadšený, že došlo asi na pětadvacet minut přídavků, což u něj nebývá zvykem.

Že prostředí koncert ovlivňuje přímo i nepřímo, je jasná věc. Přizpůsobují umělci svůj repertoár divadlu? Nebo mají od vás přímo zadání, aby jej přizpůsobili?

Zadání jim přímo nedávám, ale chci předem vidět playlist a zpravidla jsme domluveni, že koncert bude akustický nebo že bude součástí nějakého zvláštního turné, mám-li mluvit o českých interpretech. Oni dobře vědí, do jakého prostředí jdou, jaká je tam akustika a co od nich my i diváci čekáme. Umělci sami volí tedy skladby tak, aby to Mahenovo divadlo zvládlo. Nářez typu Gorana Bregoviče si opravdu můžeme dovolit jen výjimečně.

Podle čeho se rozhodujete, zda daný interpret vystoupí v Mahenově, nebo Janáčkově divadle? Berete v potaz jen velikost sálu, nebo i jiná kritéria?

Zahraniční interprety se snažíme uvádět v Janáčkově divadle, které má skutečně větší kapacitu. Ale mne osobně víc přitahuje Mahenovo divadlo. Nebylo dříve zvykem pořádat tam koncerty. Navíc harmonogram je tam v rámci činohry doslova našlápnutý. Ale jeden nebo dva dny v měsíci se pro koncerty dají vyšetřit a Mahenovo divadlo je opravdu výjimečné. Akustika je tam lepší než v Janáčkově divadle.

Navštěvují koncerty především Brňané, nebo i mimobrněnští návštěvníci?

Díky předprodejům máme určité statistiky a z nich víme, že většina našich návštěvníků pochází přímo z Brna. Rádi bychom oslovili i mimobrněnské, ale koncerty se většinou konají v neděli večer. Kdyby to byl pátek nebo sobota, asi by spektrum diváků bylo širší.

Z českých interpretů se v Mahenově divadle představí 29. ledna Nezmaři se symfonickým doprovodem a 5. února Tata Bojs v akustickém programu. Pojďme si však představit dvě velké zahraniční hvězdy – v obou případech jde o zpěvačky –, které se na začátku roku 2017 na prknech Národního divadla Brno představí. První z nich bude 6. února v Janáčkově divadle izraelská zpěvačka Noa…

Ano, Noa je židovská zpěvačka s jemenskými kořeny. V zahraničí je nesmírné známá, ale v Česku zatím vystoupila jen jednou, v roce 2008 na Colours of Ostrava. Toto bude tedy její první samostatný koncert a ona sama naši republiku vnímá jako místo, kde ještě nebyla. Takže to bude takový křest ohněm. Její hudba je naprosto skvostná. Sting, s nímž spolupracuje, rád zdůrazňuje, že jen málo zpěvaček má takové hlasové rozpětí jako ona. Noa ve své tvorbě propojuje palestinský a izraelský svět, věnuje se mimokulturním záležitostem, vystupuje s palestinskými interprety. V Izraeli ji považují za jednu z největších tamních zpěvaček a například italská televize si ji přímo vyžádala, aby zazpívala na pohřbu Jana Pavla II. Její hudba jde napříč jazzem, blues i popem.

habrman_rozhovor_foto_J-Slama_03Jak jste se k Noe dostal? Proč jste se rozhodl pozvat právě ji?

Doporučil mi ji Goran Bregović, kde jsme spolu hovořili po jeho koncertě. Rok a půl jsme přemýšleli, zda jme schopni ji do Brna pozvat a jestli na ni tady vůbec přijde dost lidí. Ale myslím, že má smysl riskovat.

Co od ní můžeme čekat?

Koncert by měl přinést průřez její dosavadní tvorbou. Chceme vyzkoušet, jaká bude návštěvnost, a v dalších letech ji případně pozveme znovu a nabídneme diváků něco méně tradičního. Noa si například výslovně přeje, aby na její koncert přišli mladí a věřící lidé, ať jsou jakéhokoli vyznání. Její koncert by měl být takovým souzněním prostřednictvím hudby.

O dva měsíce později, 3. dubna, se v Mahenově divadle představí další zajímavá žena…

Bude to jazzová a bluesová zpěvačka, autorka a pianistka Patricia Barber, v oblasti jazzu velmi známé jméno. Je to vlastně poprvé, kdy přímo Národní divadlo pozvalo jazzového hudebníka světové úrovně. Je to pro nás opět velká výzva a já věřím, že i tento koncert nás povzbudí do dalších měsíců.

V Janáčkově divadle se už některá velká jazzová jména objevila, i když tyto koncerty nepořádalo přímo Národní divadlo Brno. Proč je ve vašem případě první vlaštovkou právě Patricia Barber?

Já jsem její velký fanoušek. Dva roky jsem se s ní pokoušel osobně domluvit na podmínkách koncertu, až se nám to podařilo. Nepředpokládám, že bychom od letošního roku pravidelně pořádali koncerty jazzových hvězd z Ameriky. Na to máme v Brně JazzFest a my bychom mu neradi konkurovali. Ale Patricia Barber je moje osobní splněné přání, poslouchám ji od svého mládí. Plní se mi tak další můj sen.

Kdo další v této sezóně ještě v Mahenově divadle vystoupí?

Budou 5. března Hana a Petr Ulrychovi, kteří u nás vystupují každý rok. A potom ještě Ondřej Havelka a Melody Makers, které zveme dvakrát ročně. Z méně tradičních jmen to bude skupina Wohnout, která se představí 18. března s akustickým programem.

Říkáte, že pozvat Patriciu Barber byl váš sen. Máte takových snů víc?

Snů je spousta, ale jsme limitováni kapacitou. Navíc chceme Národní divadlo otevřít lidem tak, aby mohl přijít opravdu každý. Tím pádem nemůžeme velkým hvězdám nabízet adekvátní honoráře. Nemůžeme si tedy dovolit pozvat kteréhokoli interpreta. Snažíme se, aby vstupné nebylo předražené. Ale mohu slíbit, že i v sezóně 2017/18 se objeví některá velmi zajímavá jména.

Filip Habrman/ foto Jiří Sláma

Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více