Hana Bartošová: Mnoho varhan se u nás zrekonstruovalo, nejčastěji si je lidé chodí poslechnout do kostela

3. srpen 2021, 16:00
Hana Bartošová: Mnoho varhan se u nás zrekonstruovalo, nejčastěji si je lidé chodí poslechnout do kostela

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”

Jak se člověk dostane k hraní na varhany? Podle mého názoru jde o poněkud atypický hudební nástroj, v porovnání s kytarou, klavírem nebo houslemi.

Začínala jsem na klavír, který se mi líbil. Jeden rok na střední škole jsem strávila na gymnáziu, ale cítila jsem, že to není pro mě. Přemýšlela jsem tedy, že bych se hudbě věnovala naplno a šla na konzervatoř. Táta mi radil, že mezi klavírem a varhanami se mám rozhodnout pro varhany, protože jsou zvukově pestřejší, je to v podstatě “orchestr”. Dělala jsem přijímačky na oba nástroje, ale definitivně jsem se rozhodla pro varhany. Navíc v roce rozhodování mě táta vzal i na koncerty pro tento nástroj, kde se mi začaly víc a víc líbit. Dodnes mu děkuji, že mě inspiroval a nasměroval k tomuto dobrému životnímu rozhodnutí.

Jak dlouho trvá naučit se na tento složitý nástroj hrát?

Záleží, do jaké míry. V základu je to podobné klavíru, takže pár písniček se člověk naučí poměrně rychle. U mě to bylo ale ještě studium na konzervatoři a dále na Janáčkově akademii múzických umění. Je k tomu také potřeba talent a koordinace pohybu - hrajeme rukama a nohama. Měla jsem šikovného studenta, který se později hlásil na řidiče autobusu. Vyprávěl mi, že byli lektoři překvapení, jak dokázal všechny pohyby spojit zcela bez problému. Dnes už dělá něco jiného. Je to vždy o individuální stránce, přístupu a nadšení. Já třeba obdivuji houslisty.

bartosova_hana_02Hana Bartošová a Alena Veselá

V několika rozhovorech jste říkala, že když jdete hrát na pro vás neznámé varhany, tak se s nimi musíte vždy dopředu seznámit, vyzkoušet jejich zvuk, rejstříky a podobně. Na který žánr hudby se varhany hodí? Osobně jsem slyšel pár “dnešních” písní v aranži na varhany a znělo to mnohdy velmi dobře.

Myslím, že to je právě výhoda “orchestru”. Můžete hrát téměř všechno, záleží na typu nástroje. Třeba pro historické varhany z 18. století se hodí nejvíce barokní hudba. Mají ale omezené rozsahy, člověk si na ně musí trochu zvyknout. Dnešní moderní nástroje jsou už připravené odehrát veškerou literaturu, můžete si navolit různé “barvy”, kterými dosáhnete orchestru například v daném muzikálu nebo jiném žánru. Taky si můžete připravit nástroj dopředu pomocí digitálního nastavení. Varhany nejsou mimo jiné jen o doprovázení mší v kostele. Mnoho církví je dnes svolných k pořádání koncertů v církevních místech za dodržení určitých podmínek a respektu.

Mám pocit, že v České republice jsou varhany nejčastěji právě v sakrálních stavbách. Mají varhaníci kde hrát?

Existují dva typy - v církevních budovách a v koncertních sálech. Co mohu za svou praxi říct já, tak lidé častěji chodí na varhany do kostela. V síních je to “suché”. Už jen když se zaměříte na samotné prostředí - kostel je architektonicky a výzdobou pestřejší. Návštěvníci mohou při poslechu obdivovat i krásu místa. Koncertní síně v jsou v tomto často chudší. Mnohokrát se stalo, že měli studenti své koncerty v kostele, pozvali na ně své příbuzné a kamarády a ti byli překvapení, jak je to vlastně super a že příště přijdou zase. Co se týče nástrojů, tak je jich u nás mnoho.

Jaký je stav českých varhan? Ubývá množství těchto nástrojů, kvůli případnému nedostatku zájmu o jejich správu?

Kdybych měla srovnávat s Německem nebo Rakouskem, tak jsme pozadu. V poslední době, asi v pěti letech, se ale u nás mnoho varhan postavilo, a především historických koncertních zrekonstruovalo. Dochází k návratu varhanní hudby do povědomí lidí. V Brně se před šesti lety postavily varhany v jezuitském kostele a jsou známé jako nejlepší varhany v České republice. V pražské katedrále sv. Víta se teď budují nové varhany. Je to určitá rivalita, přeci nebude Brno lepší jak Praha. Ale myslím, že to je dobře, nutí to lidi posouvat vpřed.

A má kdo hrát na varhany?

Určitě ano. Sice se čistě varhanictvím nelze asi uživit, spousta lidí učí na školách, hraje ve vícero kostelích, pracuje v médiích. Co se týče žáků a studentů, tak zájem pořád je. Byla jsem ale překvapená, že například v Americe takový zájem o hudbu a vzdělávání v oboru není.

O čem podle vás je Maraton hudby Brno?

Myslím, že kromě zajímavého programu je postaven i na osobní zkušenosti. Během posledního roku jsem si velmi uvědomila, že mě online svět nebaví. Poslouchat streamované koncerty není pro mě. Těším se, že se zase potkám s lidmi, zažiju osobní kontakt. Vždy potkám někoho, koho jsem rok neviděla, a pak přijede na Maraton třeba z Olomouce. “Co tu děláš?” “No já jedu na Pianoštafetu a na Nekonečné varhany, potom si chci projít Brno plné hudby…”.

Jaký je o program Nekonečných varhan zájem? 

Třeba loni byla návštěvnost velká, zhruba 200 lidí na každou z produkcí. Kostel byl poměrně plný. Spousta lidí přijela i právě kvůli novým varhanám, které vytvořil významný švýcarský varhanář světového jména Hermann Mathis. Slyší na to nejen Češi, ale i lidé ze zahraničí, máme tak na co lákat.

Jaká je vaše cesta k festivalu?

S Davidem Dittrichem, zakladatelem Maratonu, se známe mnoho let. V Brně pořádám Brněnský varhanní festival, který se časově blíží ke Concentu Moraviae, dalšímu Davidovému projektu. Postupně nás napadlo, jestli něco nezkusíme spolu. V té době ale začínal Maraton a zároveň se dostavěly varhany v jezuitském kostele. Tak mi navrhl, jestli bych na ně nezahrála. A poté jsme se dohodli, že bych měla na starost celou dramaturgii, protože varhanní prostředí znám velmi dobře a rozumím všem potřebným, i technickým, věcem.

Co chcete dramaturgií říct posluchačům?

Dříve jsme zvali různé české varhaníky, nadějné talenty i známé osobnosti. V posledních letech jsem chtěla pozvat i zahraniční hudebníky, pro určitou zajímavost a poznání něčeho nového, ale to se teď kvůli koronaviru poměrně ztížilo. Letos tedy zahraje mladý student Filip Šmerda. K tomu jsem vymyslela, že si brněnští hudebníci přizvou někoho blízkého. Například Petr Kolař proto pozval svou ženu varhanici Dagmar. Se mnou zahraje neteř Kamila Dubská. Návštěvníci se tak mohou těšit na čtyřruční a čtyřnožní hraní, což je zajímavá show. Snažila jsem se o určitou pikantnost. V závěru zahraje skvělá Kateřina Málková.

Chodí Brňané běžně na varhanní koncerty?

Když si vzpomenu na začátky Varhanního festivalu, okolo roku 2010, tak to bylo kruté. Postupně se to ale vylepšovalo, zlom nastal při dostavbě už zmíněných varhan u Jezuitů. Začalo se o tom hodně mluvit a psát, velmi se angažoval místní kněz. Vzal si jako cíl nové varhany a skutečně toho dosáhl, pomocí dotací, dalších finančních zdrojů a přátel ve svém okolí. Mimochodem to nebyla levná záležitost, varhany stály okolo pětatřiceti milionů. Dnes o publikum není nouze. Letos jsme ale kvůli covidu přesunuli Brněnský varhanní festival na září.

bartosova_hana_03_jezuitsky_kostelJezuitský kostel v Brně

Velmi cestujete různě po světě, často i do Ameriky. Vnímáte rozdíl mezi českým a zahraničním posluchačem?

Myslím, že se to moc neliší. Kdo má zájem, ten na koncert přijde. Mnoho lidí nechodí cíleně na daný program, jdou si jednoduše poslechnout varhany. Pokud se bavíme o Americe, tak pro ně jsem připravila speciálně jen český program. Máme pestrou nabídku a široký základ literatury. Velmi si cení Antonína Dvořáka, nejraději by nám ho “přebrali”. Ve Spillvillu, kde Dvořák nějakou část života strávil, ho velmi uctívají. U nás o tom lidé mnoho neví, ale v zahraničí je velmi ceněný. Podobné je to například s Petrem Ebenem. Vlastně obecně v zahraničí je o českou hudbu zájem, více či méně. Ale platí, že “správný” varhaník by měl umět zahrát Bacha, jinak to není varhaník. Proto ho máme každý v repertoáru, je základním pilířem varhanní hudby.

Je nějaké místo, kde se vám hraje nejlépe?

Jedno specifické místo nemám, ve většině míst jsem měla hezké zážitky a ráda na to vzpomínám. Povím ale jednu zajímavost - za roky praxe už jsem se naučila s sebou brát například svítilnu, protože mnohdy se ponořím do hudby, až si nevšimnu zavíračky. Najednou se “proberu z transu” a zjistím, že všude je zhaslé a jsem v celém kostele sama, aniž bych věděla, kde je nějaký vypínač na světlo. Jsou to občas zajímavá bludiště.

Komentáře

Reagovat
  • Vladimír Štreit

    10. srpen 2021, 11:19
    Milá paní Bartošová, zaujal mě Váš rozhovor a rád bych doplnil popis obtížnosti hry na varhany. Jistě, koordinovat ruce i nohy je obtížné, ale nezmiňujete nutnost ještě sledovat partituru, všechny ty noty a notičky a přenos těch správných informací na jednotlivé ruce a nohy. Sám hledám jednotlivá písmenka na klávesnici (počítače) a často se stává, že se netrefím. Proto k výborným varhaníkům vzhlížím s posvátnou úctou. Mějte se krásně a ať se Vám daří po všech stránkách. Vladimír Štret

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

V těchto dnech spatřilo světlo světa nové CD; nahrávka folklorních muzikantů muzikanty se však v žánru trochu vymyká. Autory desky jsou členové kapely Lilium liste Luďka Běťáka a její název zní Dovolte eště malučkovíce

Duo Ensoi tvoří zpěvačka Tereza Kopecká a bubeník a producent elektronické hudby Martin Čech. I když je jejich společný projekt stále ještě nový, oba mají bohaté zkušenosti z různých (nejen) brněnských kapel. Terezu si můžeme pamatovat především z Narcotic Fields, případně z jejich akustické odnože Acoustic Fields. Martin hraje ve skupině Lesní zvěř. Díky těmto zkušenostem je debutové album dua Ensoi hudebně vyzrálé a přesvědčivé, i když je určitě méně rockové než Narcotic Fields a méně (nu)jazzové než Lesní zvěř. Ensoi sice používají výrazové a zvukové prostředky elektronické hudby, ale hrají pop. Příjemný pop založený na pocitech a náladách více než na příbězích.  více

V prvních měsících roku 2022 se Filharmonie Brno může pyšnit již dvěma novými hudebními nosiči z vlastní produkce. První nahrávkou je CD s hudbou estonského skladatele Arvo Pärta, tou druhou záznam Symfonie č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse, kterou brněnští filharmonici pod taktovkou Dennise Russella Daviese natočili dokonce jako první na světě. Věnujme se první ze zmiňovaných nahrávek se skladbami LamentateNekrolog a Symfonie č. 3 Arva Pärta v nastudování šéfdirigenta Daviese. V díle Lamentate vystoupila jako sólistka klavíristka Maki Namekawa. Nahrávka vznikla v Besedním domě v Brně v listopadu 2020 a v únoru 2021.  více

Nejčtenější

Kritika

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce