Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”
Jak se člověk dostane k hraní na varhany? Podle mého názoru jde o poněkud atypický hudební nástroj, v porovnání s kytarou, klavírem nebo houslemi.
Začínala jsem na klavír, který se mi líbil. Jeden rok na střední škole jsem strávila na gymnáziu, ale cítila jsem, že to není pro mě. Přemýšlela jsem tedy, že bych se hudbě věnovala naplno a šla na konzervatoř. Táta mi radil, že mezi klavírem a varhanami se mám rozhodnout pro varhany, protože jsou zvukově pestřejší, je to v podstatě “orchestr”. Dělala jsem přijímačky na oba nástroje, ale definitivně jsem se rozhodla pro varhany. Navíc v roce rozhodování mě táta vzal i na koncerty pro tento nástroj, kde se mi začaly víc a víc líbit. Dodnes mu děkuji, že mě inspiroval a nasměroval k tomuto dobrému životnímu rozhodnutí.
Jak dlouho trvá naučit se na tento složitý nástroj hrát?
Záleží, do jaké míry. V základu je to podobné klavíru, takže pár písniček se člověk naučí poměrně rychle. U mě to bylo ale ještě studium na konzervatoři a dále na Janáčkově akademii múzických umění. Je k tomu také potřeba talent a koordinace pohybu - hrajeme rukama a nohama. Měla jsem šikovného studenta, který se později hlásil na řidiče autobusu. Vyprávěl mi, že byli lektoři překvapení, jak dokázal všechny pohyby spojit zcela bez problému. Dnes už dělá něco jiného. Je to vždy o individuální stránce, přístupu a nadšení. Já třeba obdivuji houslisty.
Hana Bartošová a Alena Veselá
V několika rozhovorech jste říkala, že když jdete hrát na pro vás neznámé varhany, tak se s nimi musíte vždy dopředu seznámit, vyzkoušet jejich zvuk, rejstříky a podobně. Na který žánr hudby se varhany hodí? Osobně jsem slyšel pár “dnešních” písní v aranži na varhany a znělo to mnohdy velmi dobře.
Myslím, že to je právě výhoda “orchestru”. Můžete hrát téměř všechno, záleží na typu nástroje. Třeba pro historické varhany z 18. století se hodí nejvíce barokní hudba. Mají ale omezené rozsahy, člověk si na ně musí trochu zvyknout. Dnešní moderní nástroje jsou už připravené odehrát veškerou literaturu, můžete si navolit různé “barvy”, kterými dosáhnete orchestru například v daném muzikálu nebo jiném žánru. Taky si můžete připravit nástroj dopředu pomocí digitálního nastavení. Varhany nejsou mimo jiné jen o doprovázení mší v kostele. Mnoho církví je dnes svolných k pořádání koncertů v církevních místech za dodržení určitých podmínek a respektu.
Mám pocit, že v České republice jsou varhany nejčastěji právě v sakrálních stavbách. Mají varhaníci kde hrát?
Existují dva typy - v církevních budovách a v koncertních sálech. Co mohu za svou praxi říct já, tak lidé častěji chodí na varhany do kostela. V síních je to “suché”. Už jen když se zaměříte na samotné prostředí - kostel je architektonicky a výzdobou pestřejší. Návštěvníci mohou při poslechu obdivovat i krásu místa. Koncertní síně v jsou v tomto často chudší. Mnohokrát se stalo, že měli studenti své koncerty v kostele, pozvali na ně své příbuzné a kamarády a ti byli překvapení, jak je to vlastně super a že příště přijdou zase. Co se týče nástrojů, tak je jich u nás mnoho.
Jaký je stav českých varhan? Ubývá množství těchto nástrojů, kvůli případnému nedostatku zájmu o jejich správu?
Kdybych měla srovnávat s Německem nebo Rakouskem, tak jsme pozadu. V poslední době, asi v pěti letech, se ale u nás mnoho varhan postavilo, a především historických koncertních zrekonstruovalo. Dochází k návratu varhanní hudby do povědomí lidí. V Brně se před šesti lety postavily varhany v jezuitském kostele a jsou známé jako nejlepší varhany v České republice. V pražské katedrále sv. Víta se teď budují nové varhany. Je to určitá rivalita, přeci nebude Brno lepší jak Praha. Ale myslím, že to je dobře, nutí to lidi posouvat vpřed.
A má kdo hrát na varhany?
Určitě ano. Sice se čistě varhanictvím nelze asi uživit, spousta lidí učí na školách, hraje ve vícero kostelích, pracuje v médiích. Co se týče žáků a studentů, tak zájem pořád je. Byla jsem ale překvapená, že například v Americe takový zájem o hudbu a vzdělávání v oboru není.
O čem podle vás je Maraton hudby Brno?
Myslím, že kromě zajímavého programu je postaven i na osobní zkušenosti. Během posledního roku jsem si velmi uvědomila, že mě online svět nebaví. Poslouchat streamované koncerty není pro mě. Těším se, že se zase potkám s lidmi, zažiju osobní kontakt. Vždy potkám někoho, koho jsem rok neviděla, a pak přijede na Maraton třeba z Olomouce. “Co tu děláš?” “No já jedu na Pianoštafetu a na Nekonečné varhany, potom si chci projít Brno plné hudby…”.
Jaký je o program Nekonečných varhan zájem?
Třeba loni byla návštěvnost velká, zhruba 200 lidí na každou z produkcí. Kostel byl poměrně plný. Spousta lidí přijela i právě kvůli novým varhanám, které vytvořil významný švýcarský varhanář světového jména Hermann Mathis. Slyší na to nejen Češi, ale i lidé ze zahraničí, máme tak na co lákat.
Jaká je vaše cesta k festivalu?
S Davidem Dittrichem, zakladatelem Maratonu, se známe mnoho let. V Brně pořádám Brněnský varhanní festival, který se časově blíží ke Concentu Moraviae, dalšímu Davidovému projektu. Postupně nás napadlo, jestli něco nezkusíme spolu. V té době ale začínal Maraton a zároveň se dostavěly varhany v jezuitském kostele. Tak mi navrhl, jestli bych na ně nezahrála. A poté jsme se dohodli, že bych měla na starost celou dramaturgii, protože varhanní prostředí znám velmi dobře a rozumím všem potřebným, i technickým, věcem.
Co chcete dramaturgií říct posluchačům?
Dříve jsme zvali různé české varhaníky, nadějné talenty i známé osobnosti. V posledních letech jsem chtěla pozvat i zahraniční hudebníky, pro určitou zajímavost a poznání něčeho nového, ale to se teď kvůli koronaviru poměrně ztížilo. Letos tedy zahraje mladý student Filip Šmerda. K tomu jsem vymyslela, že si brněnští hudebníci přizvou někoho blízkého. Například Petr Kolař proto pozval svou ženu varhanici Dagmar. Se mnou zahraje neteř Kamila Dubská. Návštěvníci se tak mohou těšit na čtyřruční a čtyřnožní hraní, což je zajímavá show. Snažila jsem se o určitou pikantnost. V závěru zahraje skvělá Kateřina Málková.
Chodí Brňané běžně na varhanní koncerty?
Když si vzpomenu na začátky Varhanního festivalu, okolo roku 2010, tak to bylo kruté. Postupně se to ale vylepšovalo, zlom nastal při dostavbě už zmíněných varhan u Jezuitů. Začalo se o tom hodně mluvit a psát, velmi se angažoval místní kněz. Vzal si jako cíl nové varhany a skutečně toho dosáhl, pomocí dotací, dalších finančních zdrojů a přátel ve svém okolí. Mimochodem to nebyla levná záležitost, varhany stály okolo pětatřiceti milionů. Dnes o publikum není nouze. Letos jsme ale kvůli covidu přesunuli Brněnský varhanní festival na září.
Jezuitský kostel v Brně
Velmi cestujete různě po světě, často i do Ameriky. Vnímáte rozdíl mezi českým a zahraničním posluchačem?
Myslím, že se to moc neliší. Kdo má zájem, ten na koncert přijde. Mnoho lidí nechodí cíleně na daný program, jdou si jednoduše poslechnout varhany. Pokud se bavíme o Americe, tak pro ně jsem připravila speciálně jen český program. Máme pestrou nabídku a široký základ literatury. Velmi si cení Antonína Dvořáka, nejraději by nám ho “přebrali”. Ve Spillvillu, kde Dvořák nějakou část života strávil, ho velmi uctívají. U nás o tom lidé mnoho neví, ale v zahraničí je velmi ceněný. Podobné je to například s Petrem Ebenem. Vlastně obecně v zahraničí je o českou hudbu zájem, více či méně. Ale platí, že “správný” varhaník by měl umět zahrát Bacha, jinak to není varhaník. Proto ho máme každý v repertoáru, je základním pilířem varhanní hudby.
Je nějaké místo, kde se vám hraje nejlépe?
Jedno specifické místo nemám, ve většině míst jsem měla hezké zážitky a ráda na to vzpomínám. Povím ale jednu zajímavost - za roky praxe už jsem se naučila s sebou brát například svítilnu, protože mnohdy se ponořím do hudby, až si nevšimnu zavíračky. Najednou se “proberu z transu” a zjistím, že všude je zhaslé a jsem v celém kostele sama, aniž bych věděla, kde je nějaký vypínač na světlo. Jsou to občas zajímavá bludiště.
Vladimír Štreit
10. srpen 2021, 11:19