Hrozně – s metalofonem, melodickou basou a bez hoboje

Hrozně – s metalofonem, melodickou basou a bez hoboje

Třicet pět let od svého prvního koncertu si v těchto dnech připomíná brněnská skupina Hrozně. Zajímavé je, že v ní stále působí všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Jaromír Řehoř (baskytara) a Pavel Straka (akordeon). Martin a Jarek pozvali naše pozvání k rozhovoru.

Zavzpomínejme na vaše začátky v roce 1982. Jaký to byl tenkrát start? Pozvolný, nebo ostrý?

J: Z našeho pohledu to byl jasně ostrý start. Seznámili jsme se tehdy na inzerát, vylepený v Brně na České ulici…

M: My jsme v té době s Pavlem Strakou, což je třetí základní člen skupiny, hráli už asi rok v jedné folkové kapele. Z ní jsme odešli a hledali jsme třetího parťáka. Vyvěsili jsme plakátek…

J: …a já jsem ten inzerát uviděl. Oni hledali hráče na hoboj nebo jiný podivný nástroj, na který nikdo nehraje, a vymezovali se, že rozhodně nechtějí nějakého kytaristu. No a já jsem se jim tam vecpal s baskytarou. Setkali jsme se někdy v polovině září 1982, dali jsme si pár zkoušek a po měsíci jsme už měli první koncert v rámci pořadu legendárního recitátora Miroslava Kováříka Slyšet se navzájem ve studiu Horizont v Brně-Lesné.

hrozne-ponorka-olomouc-001

Místo melodického nástroje typu hoboj je tedy od počátku důležitou součástí Hrozně velmi melodická baskytara. Martine, ty jsi původně hrál na kytaru, ale z Hrozně tě znám jako hráče na metalofon.

M: Naše první období bylo folkové. Zhudebňovali jsme různé verše, například Františka Gellnera. Jenže pak přišel okamžik, kdy jsme už nechtěli jít touto cestou a nechtěli jsme být součástí folkového proudu. Naše tehdejší nástrojové obsazení – baskytara, kytara, akordeon – však k folku svádělo. Já jsem v té době nebyl dobrým kytaristou a dodnes jsem vlastně nedobrý kytarista. Říkal jsem si tedy, že než být stopadesátý hráč na kytaru v Brně, budu třeba patnáctý hráč na metalofon. Ovšem nejdříve jsem se dostal ke zvonkohře a od ní právě k metalofonu. To se mi zalíbilo a se spoluhráči jsme se shodli, že by se to k naší muzice mohlo hodit.

J: Zvonkohru jsme dostali od nějakého kulturního střediska, protože jsme připravovali a potom živě hráli na pódiu scénickou hudbu ke hře Valerie a týden divů. Jak ale říká Martin, nechtěli jsme být ve folkovém proudu. Dokonce jsme hráli na velkém folkovém festivalu, kde nás samozřejmě vypískali. Chtěli jsme to tedy zkusit jinak a inspirací nám v tom byly minimalistické směry, také Oldřich Janota nebo kapely jako King Crimson. Chtěli jsme být originální, posunout se jinam, a najednou se objevil metalofon jako něco, co nikdo neměl.

Změnila se po zapojení metalofonu role baskytary v kapele?

M: Basa u nás hrála vždy roli melodického nástroje. Bylo to tak na samém počátku a zůstalo to dodnes. Není to tedy basa jako v jiných kapelách tohoto typu, má dost vůdčí roli. Jarek je z nás totiž nejzručnější instrumentalista, a proto v Hrozně hraje melodické mezihry právě baskytara.

Zpočátku jste zhudebňovali poezii, ale brzy jsi začal, Martine, psát texty, ty…

M: Ta zhudebňovaná poezie pro nás představovala v počátcích pomoc v tom, že jsme rychle potřebovali nějaké texty. Pak už nápady přicházely postupně. Já jsem měl vždycky velký problém se svou velkou autocenzurou, a tak je mé tempo bohužel jeden text za rok. Vždycky se mi něco nelíbí, vracím se k tomu, škrtám. S texty bojuju, nechrlím je.

hrozne_foto_archiv_skupiny

Když jste se rozhodli opustit svět folkových festivalů, bylo snadné najít místa, kde by se dalo hrát?

J: To pro nás nebylo snadné nikdy. Ale ten přerod z folkové kapely byl přirozený. Postupně jsme se zařadili mezi takzvanou brněnskou alternativu 80. let.

M: To byla taková škatulka, do které se přiřazovalo ledacos a asi jsme tam patřili i my. Jednu dobu nás hodně přirovnávali k Oldřichu Janotovi, což je pro mne čest. Na druhou stranu si nemyslím, že bychom šli stejnou cestou jako on, a už vůbec ne, že bychom někoho kopírovali.

Za dobu existence kapely jste natočili několik nahrávek, ale oficiálně vydané album je vlastně jen jedno, Už není čas z roku 2013. To ostatní jsou vlastně demonahrávky.

J: Já bych tak úplně netvrdil, že jde o demonahrávky. Dělali jsme je prostě tak, jak to kapela našeho typu ve své době dělat mohla.

M: Nahrávka s názvem Hrozně, to byla původně kazeta. Nahrávala se v roce 1990 v improvizovaném studiu v našem tehdejším služebním bytě v budově krajského soudu. Zvuk měl na starosti Miloš Švábek a produkci Ruzbeh Oweyssi, v té době důležitá postava, která rozhýbávala různé projekty v Brně.

Existuje však ještě starší nahrávka, záznam z koncertu ve Studiu Horizont z roku 1988

J: Ta nahrávka vznikla tak, že jsme koncert nahráli dvakrát, jednou na zkoušce a pak přímo na koncertě. Pak se vybralo, co z toho bylo nejpodařenější, a poskládala se z toho kazeta.

Další album s názvem Ohníčky na střeše jste natočili v roce 1997 a vydali vlastním nákladem.

J: Ano, to byl další ze samizdatů, které jsme většinou darovali přátelům. V roce 1997 jsme točili v improvizovaném studiu ve zkušebně, ale míchalo se už digitálně v tehdejším Rádiu Hády.

Co vás vedlo k tomu, že jste v roce 2013 zavítali do skutečného studia a vydali oficiální album Už není čas?

J: Tím impulsem byl Igor Fido Látal, který řekl, že v jeho vydavatelství Ears&Wind Records musíme vydat cédéčko. Tak jsme je vydali.

M: S námi to vždycky trvá. Od natočení tohoto alba uplynuly už čtyři roky a teď se snažíme dát dohromady novou nahrávku. Album Už není čas vzniklo poměrně rychle. Za jeden víkend jsme nahráli veškeré základy i zpěv, a pak se už jen opravovaly drobnosti.

J: Ale v té době jsme měli repertoár dobře nazkoušený a zvukař Víťa Raška je velice šikovný, přestože je jeho studio velmi malé. Myslím, že to vůbec nevyšlo špatně.

Kdy a kde proběhnou oslavy 35 let kapely?

J: Oslavy proběhnou 11. října v Brně v klubu Livingstone. Přijde si tam s námi zahrát několik bývalých spoluhráčů.

M: Nebudou ale všichni, protože někteří nežijí v Brně, nebo dokonce ani v republice. Jeden nás bývalý hráč na tabla byl tuším Pákistánec a my už nevíme, kde je mu konec. Náš asi nejčastější bubeník Roman Motyčka žije dlouhodobě ve Švýcarsku.

J: Teď se nám v kapele střídá několik bubeníků.

M: Ale nejčastěji s námi hraje Pavel Magnusek, se kterým spolupracujeme asi dva nebo tři roky. Má sice málo času, využíváme jej nejvíc.

hrozne_02_foto_archiv_skupiny

Co prozradíte o chystaném novém albu?

J: Tentokrát se snažíme dát si na tom víc záležet. Točíme ve studiu Indies, kousek po kousku, jak se to ve studiu má dělat.

M: Ukáže se, jestli to bude model horší, nebo lepší, ale dospěli jsme do stadia, kdy chceme ty písně víc cizelovat. Uvidíme, co z toho bude. Původní plán byl vydat album do konce roku, což ale nestihneme. Ovšem vydali jsme reedici první desky a myslím, že v příštím roce nové album vznikne. Bude obsahovat písně, které naši příznivci už znají z koncertů.

Na závěr vás poprosím, abyste okomentovali některé vybrané písně. Nejvíc mě zajímají 4 druhy pepře, které považuji za váš jasný hit z poslední doby.

M: To je píseň, která vznikala odhadem deset let, než se dostala do finální podoby. My jsme totiž ve všem, i při vzniku písní, běžci na dlouhou trať. Na počátku je nějaký nápad, ke kterému ale často nemáme text. Nápad tedy zakonzervujeme a dokončíme jej někdy za rok, někdy za pár let.

J: Zrovna toto byl můj hudební nápad, který jsem spoluhráčům opakovaně podsouval někdy od roku 1991 až po rok asi 2006 nebo 2008, kdy k němu Martin dokončil slova s melodií.

M: Téma písně vzniklo tak, že jsem si hrál s pepřenkou, ve které byly čtyři druhy pepře – já totiž hodně vařím. Z pepřenky padaly ty kousky a mne napadlo toto téma. Pak už bylo otázkou jen asi dvou dnů text dokončit. Po prvotním impulsu to zpravidla jde rychle.

Nic mne neomlouvá?

M: To je historická písnička, jedna z mála, které reagují na nějaké konkrétní dění. My se vyhýbáme rychle spotřebním, možná i politickým tématům. Ne že bychom neměli názor, ale muziku považujeme za trvalejší věc a nemyslíme si, že když se něco stane, musíme hned na to téma složit píseň. Nicméně tato píseň byla popisem nějakého pocitu ve své době. Vznikla ještě před rokem 1989 a my jsme v ní vyjádřili, že jsme součástí něčeho a nic nás z toho nemůže omluvit a vymluvit.

Splašené sny?

J: Ta je z období, kdy jsem se já naštval na kytaristy a řekl jsem, že jim už nebudu basovat do jejich nesmyslů a že budu na kytaru hrát já. Složil jsem pár písní od kytary a jednou z nich jsou Splašené sny. Když jsme potom změnili sestavu a já jsem se vrátil k base, zjistil jsem, že to, co se dá na kytaru hrát, se dá hrát i na basu a nemusí se tam dělat žádné velké změny.

M: My jsme totiž od kytary úplně neodešli. Já jsem na ni sice přestal hrát, ale v 80. letech s námi hrál krátce na kytaru Karel Růžička, potom dlouho Vojtěch Sax a pak právě Jarek Řehoř, který se potom vrátil k baskytaře. Kytara tedy byla součástí kapely a až v posledních letech jsme ji úplně opustili.

A na závěr Před zimou, více než sedmiminutová skladba z 80. let…

M: To je písnička, která je velmi inspirovaná dopisem mé bývalé přítelkyně. Psali jsme si o zimě a ona mi napsala tyto pasáže, z nichž některé v textu přesně cituji. I když je tedy ta píseň po hudební stránce velmi minimalistická a ten text je volný verš, má velkou sílu i hloubku. Udělal jsem vlastně takový konglomerát z jejích myšlenek, ale prvotní nápad nebyl můj, což mě mrzí.

Hrozně/ foto Zdeněk Vykydal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více