Hrozně – s metalofonem, melodickou basou a bez hoboje

Hrozně – s metalofonem, melodickou basou a bez hoboje

Třicet pět let od svého prvního koncertu si v těchto dnech připomíná brněnská skupina Hrozně. Zajímavé je, že v ní stále působí všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Jaromír Řehoř (baskytara) a Pavel Straka (akordeon). Martin a Jarek pozvali naše pozvání k rozhovoru.

Zavzpomínejme na vaše začátky v roce 1982. Jaký to byl tenkrát start? Pozvolný, nebo ostrý?

J: Z našeho pohledu to byl jasně ostrý start. Seznámili jsme se tehdy na inzerát, vylepený v Brně na České ulici…

M: My jsme v té době s Pavlem Strakou, což je třetí základní člen skupiny, hráli už asi rok v jedné folkové kapele. Z ní jsme odešli a hledali jsme třetího parťáka. Vyvěsili jsme plakátek…

J: …a já jsem ten inzerát uviděl. Oni hledali hráče na hoboj nebo jiný podivný nástroj, na který nikdo nehraje, a vymezovali se, že rozhodně nechtějí nějakého kytaristu. No a já jsem se jim tam vecpal s baskytarou. Setkali jsme se někdy v polovině září 1982, dali jsme si pár zkoušek a po měsíci jsme už měli první koncert v rámci pořadu legendárního recitátora Miroslava Kováříka Slyšet se navzájem ve studiu Horizont v Brně-Lesné.

hrozne-ponorka-olomouc-001

Místo melodického nástroje typu hoboj je tedy od počátku důležitou součástí Hrozně velmi melodická baskytara. Martine, ty jsi původně hrál na kytaru, ale z Hrozně tě znám jako hráče na metalofon.

M: Naše první období bylo folkové. Zhudebňovali jsme různé verše, například Františka Gellnera. Jenže pak přišel okamžik, kdy jsme už nechtěli jít touto cestou a nechtěli jsme být součástí folkového proudu. Naše tehdejší nástrojové obsazení – baskytara, kytara, akordeon – však k folku svádělo. Já jsem v té době nebyl dobrým kytaristou a dodnes jsem vlastně nedobrý kytarista. Říkal jsem si tedy, že než být stopadesátý hráč na kytaru v Brně, budu třeba patnáctý hráč na metalofon. Ovšem nejdříve jsem se dostal ke zvonkohře a od ní právě k metalofonu. To se mi zalíbilo a se spoluhráči jsme se shodli, že by se to k naší muzice mohlo hodit.

J: Zvonkohru jsme dostali od nějakého kulturního střediska, protože jsme připravovali a potom živě hráli na pódiu scénickou hudbu ke hře Valerie a týden divů. Jak ale říká Martin, nechtěli jsme být ve folkovém proudu. Dokonce jsme hráli na velkém folkovém festivalu, kde nás samozřejmě vypískali. Chtěli jsme to tedy zkusit jinak a inspirací nám v tom byly minimalistické směry, také Oldřich Janota nebo kapely jako King Crimson. Chtěli jsme být originální, posunout se jinam, a najednou se objevil metalofon jako něco, co nikdo neměl.

Změnila se po zapojení metalofonu role baskytary v kapele?

M: Basa u nás hrála vždy roli melodického nástroje. Bylo to tak na samém počátku a zůstalo to dodnes. Není to tedy basa jako v jiných kapelách tohoto typu, má dost vůdčí roli. Jarek je z nás totiž nejzručnější instrumentalista, a proto v Hrozně hraje melodické mezihry právě baskytara.

Zpočátku jste zhudebňovali poezii, ale brzy jsi začal, Martine, psát texty, ty…

M: Ta zhudebňovaná poezie pro nás představovala v počátcích pomoc v tom, že jsme rychle potřebovali nějaké texty. Pak už nápady přicházely postupně. Já jsem měl vždycky velký problém se svou velkou autocenzurou, a tak je mé tempo bohužel jeden text za rok. Vždycky se mi něco nelíbí, vracím se k tomu, škrtám. S texty bojuju, nechrlím je.

hrozne_foto_archiv_skupiny

Když jste se rozhodli opustit svět folkových festivalů, bylo snadné najít místa, kde by se dalo hrát?

J: To pro nás nebylo snadné nikdy. Ale ten přerod z folkové kapely byl přirozený. Postupně jsme se zařadili mezi takzvanou brněnskou alternativu 80. let.

M: To byla taková škatulka, do které se přiřazovalo ledacos a asi jsme tam patřili i my. Jednu dobu nás hodně přirovnávali k Oldřichu Janotovi, což je pro mne čest. Na druhou stranu si nemyslím, že bychom šli stejnou cestou jako on, a už vůbec ne, že bychom někoho kopírovali.

Za dobu existence kapely jste natočili několik nahrávek, ale oficiálně vydané album je vlastně jen jedno, Už není čas z roku 2013. To ostatní jsou vlastně demonahrávky.

J: Já bych tak úplně netvrdil, že jde o demonahrávky. Dělali jsme je prostě tak, jak to kapela našeho typu ve své době dělat mohla.

M: Nahrávka s názvem Hrozně, to byla původně kazeta. Nahrávala se v roce 1990 v improvizovaném studiu v našem tehdejším služebním bytě v budově krajského soudu. Zvuk měl na starosti Miloš Švábek a produkci Ruzbeh Oweyssi, v té době důležitá postava, která rozhýbávala různé projekty v Brně.

Existuje však ještě starší nahrávka, záznam z koncertu ve Studiu Horizont z roku 1988

J: Ta nahrávka vznikla tak, že jsme koncert nahráli dvakrát, jednou na zkoušce a pak přímo na koncertě. Pak se vybralo, co z toho bylo nejpodařenější, a poskládala se z toho kazeta.

Další album s názvem Ohníčky na střeše jste natočili v roce 1997 a vydali vlastním nákladem.

J: Ano, to byl další ze samizdatů, které jsme většinou darovali přátelům. V roce 1997 jsme točili v improvizovaném studiu ve zkušebně, ale míchalo se už digitálně v tehdejším Rádiu Hády.

Co vás vedlo k tomu, že jste v roce 2013 zavítali do skutečného studia a vydali oficiální album Už není čas?

J: Tím impulsem byl Igor Fido Látal, který řekl, že v jeho vydavatelství Ears&Wind Records musíme vydat cédéčko. Tak jsme je vydali.

M: S námi to vždycky trvá. Od natočení tohoto alba uplynuly už čtyři roky a teď se snažíme dát dohromady novou nahrávku. Album Už není čas vzniklo poměrně rychle. Za jeden víkend jsme nahráli veškeré základy i zpěv, a pak se už jen opravovaly drobnosti.

J: Ale v té době jsme měli repertoár dobře nazkoušený a zvukař Víťa Raška je velice šikovný, přestože je jeho studio velmi malé. Myslím, že to vůbec nevyšlo špatně.

Kdy a kde proběhnou oslavy 35 let kapely?

J: Oslavy proběhnou 11. října v Brně v klubu Livingstone. Přijde si tam s námi zahrát několik bývalých spoluhráčů.

M: Nebudou ale všichni, protože někteří nežijí v Brně, nebo dokonce ani v republice. Jeden nás bývalý hráč na tabla byl tuším Pákistánec a my už nevíme, kde je mu konec. Náš asi nejčastější bubeník Roman Motyčka žije dlouhodobě ve Švýcarsku.

J: Teď se nám v kapele střídá několik bubeníků.

M: Ale nejčastěji s námi hraje Pavel Magnusek, se kterým spolupracujeme asi dva nebo tři roky. Má sice málo času, využíváme jej nejvíc.

hrozne_02_foto_archiv_skupiny

Co prozradíte o chystaném novém albu?

J: Tentokrát se snažíme dát si na tom víc záležet. Točíme ve studiu Indies, kousek po kousku, jak se to ve studiu má dělat.

M: Ukáže se, jestli to bude model horší, nebo lepší, ale dospěli jsme do stadia, kdy chceme ty písně víc cizelovat. Uvidíme, co z toho bude. Původní plán byl vydat album do konce roku, což ale nestihneme. Ovšem vydali jsme reedici první desky a myslím, že v příštím roce nové album vznikne. Bude obsahovat písně, které naši příznivci už znají z koncertů.

Na závěr vás poprosím, abyste okomentovali některé vybrané písně. Nejvíc mě zajímají 4 druhy pepře, které považuji za váš jasný hit z poslední doby.

M: To je píseň, která vznikala odhadem deset let, než se dostala do finální podoby. My jsme totiž ve všem, i při vzniku písní, běžci na dlouhou trať. Na počátku je nějaký nápad, ke kterému ale často nemáme text. Nápad tedy zakonzervujeme a dokončíme jej někdy za rok, někdy za pár let.

J: Zrovna toto byl můj hudební nápad, který jsem spoluhráčům opakovaně podsouval někdy od roku 1991 až po rok asi 2006 nebo 2008, kdy k němu Martin dokončil slova s melodií.

M: Téma písně vzniklo tak, že jsem si hrál s pepřenkou, ve které byly čtyři druhy pepře – já totiž hodně vařím. Z pepřenky padaly ty kousky a mne napadlo toto téma. Pak už bylo otázkou jen asi dvou dnů text dokončit. Po prvotním impulsu to zpravidla jde rychle.

Nic mne neomlouvá?

M: To je historická písnička, jedna z mála, které reagují na nějaké konkrétní dění. My se vyhýbáme rychle spotřebním, možná i politickým tématům. Ne že bychom neměli názor, ale muziku považujeme za trvalejší věc a nemyslíme si, že když se něco stane, musíme hned na to téma složit píseň. Nicméně tato píseň byla popisem nějakého pocitu ve své době. Vznikla ještě před rokem 1989 a my jsme v ní vyjádřili, že jsme součástí něčeho a nic nás z toho nemůže omluvit a vymluvit.

Splašené sny?

J: Ta je z období, kdy jsem se já naštval na kytaristy a řekl jsem, že jim už nebudu basovat do jejich nesmyslů a že budu na kytaru hrát já. Složil jsem pár písní od kytary a jednou z nich jsou Splašené sny. Když jsme potom změnili sestavu a já jsem se vrátil k base, zjistil jsem, že to, co se dá na kytaru hrát, se dá hrát i na basu a nemusí se tam dělat žádné velké změny.

M: My jsme totiž od kytary úplně neodešli. Já jsem na ni sice přestal hrát, ale v 80. letech s námi hrál krátce na kytaru Karel Růžička, potom dlouho Vojtěch Sax a pak právě Jarek Řehoř, který se potom vrátil k baskytaře. Kytara tedy byla součástí kapely a až v posledních letech jsme ji úplně opustili.

A na závěr Před zimou, více než sedmiminutová skladba z 80. let…

M: To je písnička, která je velmi inspirovaná dopisem mé bývalé přítelkyně. Psali jsme si o zimě a ona mi napsala tyto pasáže, z nichž některé v textu přesně cituji. I když je tedy ta píseň po hudební stránce velmi minimalistická a ten text je volný verš, má velkou sílu i hloubku. Udělal jsem vlastně takový konglomerát z jejích myšlenek, ale prvotní nápad nebyl můj, což mě mrzí.

Hrozně/ foto Zdeněk Vykydal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Radek Zapadlo je brněnský jazzový saxofonista, který působí například ve skupinách Two-Generation Trio nebo Vilém Spilka Quartet. Kromě toho stojí v čele vlastní kapely Four in Blue, která funguje v obsazení saxofon, kytara, varhany a bicí. Debutové album této skupiny vyšlo jako první titul nového brněnského vydavatelství Bivak Records.  více

Pres Veselé je chodníček, aj po něm jezdil na kole nebo chodil s typicky opřenou basou na rameni Jaroslav Smutný. Od středy 5. ledna 2022 už ho tam ale nepotkáte. Sběratel lidových písní, muzikant, zpěvák a hlavně tělem, duší i srdcem zapálený milovník folkloru nás totiž právě onoho dne opustil. Svým úsilím a neutuchající vášní dokázal vzkřísit dávno zapomenuté písně, které následně ožily a znovu se staly součástí repertoáru lidových muzik. Písně, které sám složil, v některých případech navíc zlidověly.  více

Na počátku třetího adventního týdne dýchla slavnostní atmosféra při společném vystoupení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů a Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Koncert se konal v Konventu milosrdných bratří v Brně a představil dvě alba, která tato tělesa společně natočila.  více

Jevištní adaptaci jedné z nejslavnějších filmových komedií Světáci představilo pod stejným názvem Městské divadlo Brno. Na zdejší činoherní scéně vznikla sice pocta ikonickému snímku, ale také průměrná a spotřební hudební komedie, jejíž nová písničková náplň, způsob vyprávění i herecké výkony neskutečné jiskrnosti originálu nedosahují. Není navíc moc jasné, koho, čím a jak chce tento legrační obrázek ze socialistických dob oslovit.  více

Když přibližně před třemi lety hudební těleso Brno Contemporary Orchestra uvádělo v sále Konventu Milosrdných bratří šestivětý cyklus Má vlast vzniklý na objednávku orchestru a vycházející ze Smetanovy stejnojmenné symfonické básně, bylo tomu ke stému výročí vzniku naší republiky. Skladatelé Petr Kofroň, Marek Piaček, Miloš Štědroň, Pavel Zemek Novák, Miroslav Tóth a Daniel Forró si „rozebrali“ původní věty (v některých případech spíše tematické inspirace) Smetanovy Mé vlasti a pokusili se sdělit, jak tato hudba rezonuje u dnešních autorů. V říjnu 2021 vyšla pod hlavičkou Navona Records (NV6349) nahrávka „nové“ Mé vlasti šestice skladatelů a Brno Contemporary Orchestra (řídí Pavel Šnajdr) pod názvem My Country – A cycle of symphonic poems after Bedřich Smetanavíce

Dlouho odkládaná premiéra skladby The Basement Sketches (Sklepní skici) skladatele Michala Nejtka, jejíž provedení bylo plánováno už na loňský červen 2020 a která vznikla přímo na objednávku Filharmonie Brno, konečně zazněla ve čtvrtek 25. listopadu v sále Besedního domu. Spolu se Sklepními skicami zazněly i Variace na Haydnovo téma B dur op. 56a Johannese Brahmse a Violoncellový koncert op. 22 Samuela Barbera. Kromě hráčů brněnské filharmonie vystoupili také violoncellista Matt Haimovitz a klavíristka Nikol Bóková. Dramaturgický pestrý večer složený ze tří výrazně odlišných hudebních děl i dobových kontextů řídil šéfdirigent tělesa Dennis Russell Daviesvíce

V pořadí druhý koncert slavnostní desáté sezóny hudebního tělesa Brno Contemporary Orchestra nazvaný Kamenné mantry představil v pondělí 22. listopadu v brněnském pavilonu Anthropos skladby Fausta Romitelliho, Michala Rataje, Miloslava Ištvana a nedávno zesnulého (brněnským posluchačům dobře známého) litevského skladatele Bronia Kutavičiuse. Vedle samotného orchestru vystoupili také sopranistka Irena Troupová, hráč na marimbu Martin Opršál a recitátor Pavel Zajíc, který nahradil v programu původně uvedeného Otakara Blahu. Koncert pořádaný ve spolupráci s Moravským zemským muzeem řídil umělecký vedoucí tělesa Pavel Šnajdrvíce

Součástí Českého rozhlasu Brno je už téměř sedmdesát let také folklorní redakce. V rozhovoru s jejím současným dramaturgem, ale také cimbalistou a pedagogem Jaroslavem Kneislem se dozvíte, co se v nově zrekonstruované budově brněnského rozhlasu právě chystá. A dále vám kupříkladu prozradíme, proč by měl každý milovník lidové hudby ladit tuto stanici právě v listopadu.  více

Sváteční večer 28. října oslavila část brněnských folklorních nadšenců v honosném prostoru Mahenova divadla. Hned dvakrát po sobě zde stejným programem oslavil své půlkulaté čtyřicáté páté výročí Dětský národopisný soubor brněnský Valášek.  více

Tvorba britského skladatele Benjamina Brittena tvoří zásadní část současné operní produkce. V celosvětovém měřítku dokonce jde o nejčastěji inscenovaného autora narozeného ve 20. století. Operou, která určila směr také dalším Brittenovým hudebně-dramatickým dílům, se stal Peter Grimes na libreto Montagu Slatera a na motivy básně George Crabbea. A právě titulem Peter Grimes zahájilo Národní divadlo Brno svoji operní část sezóny 2021/2022. Příběh hrubiána a drsného rybáře, kterému zahynou brzy po sobě hned dva malí učedníci a on v důsledku toho odplouvá na moře, kde potápí svoji loď a s ní i sebe, měl československou premiéru právě v Brně v červnu roku 1947. Po takřka 75 letech nyní opět ožívá v režii Davida Radoka a v hudebním nastudováním Marka Ivanoviće v Janáčkově divadle příběh o rybářské vesnici, zášti, krutosti a pomluvách. V titulní roli se představil tenorista Joachim Bäckström a ovdovělou učitelku Ellen Orfordovou, která nalezla v Grimesovi zalíbení, ztvárnila sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Není to poprvé, co se tito dva setkávají na společném pódiu – právě s Markem Ivanovićem a Davidem Radokem totiž spojili již dříve své síly při inscenaci Juliette / Lidský hlas. Dále vystoupili Jana Hrochová (Tetička), Andrea Široká (Neteř), Tereza Kyzlinková (Neteř), Svatopluk Sem (Balstrode), Jitka Sapara-Fischerová (Paní Nabob Sedleyová), Jan Šťáva (Swallow), Vít Nosek (Bob Boles), Petr Levíček (Horace Adams), David Nykl (Hobson), Jiří Hájek (Ned Keene), Ivo Šiler (Dr. Crabbe) a další.  více

Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více

Pod „šifrou“ 29/2 (čti „Dvacátý devátý únor“) se skrývá kapela, která vznikla tak trochu z legrace. Použila kompoziční postupy, které by při psaní písní vůbec neměly fungovat. Sjednotila muzikanty, kteří si už z podstaty snad ani nemohou navzájem rozumět. A přitom vzniklo album velmi silných písní, které při vší experimentálnosti mají hlavu a patu a funguji i jako celek.  více

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Nejčtenější

Kritika

Jevištní adaptaci jedné z nejslavnějších filmových komedií Světáci představilo pod stejným názvem Městské divadlo Brno. Na zdejší činoherní scéně vznikla sice pocta ikonickému snímku, ale také průměrná a spotřební hudební komedie, jejíž nová písničková náplň, způsob vyprávění i herecké výkony neskutečné jiskrnosti originálu nedosahují. Není navíc moc jasné, koho, čím a jak chce tento legrační obrázek ze socialistických dob oslovit.  více