Hrozně – s metalofonem, melodickou basou a bez hoboje

Hrozně – s metalofonem, melodickou basou a bez hoboje

Třicet pět let od svého prvního koncertu si v těchto dnech připomíná brněnská skupina Hrozně. Zajímavé je, že v ní stále působí všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Jaromír Řehoř (baskytara) a Pavel Straka (akordeon). Martin a Jarek pozvali naše pozvání k rozhovoru.

Zavzpomínejme na vaše začátky v roce 1982. Jaký to byl tenkrát start? Pozvolný, nebo ostrý?

J: Z našeho pohledu to byl jasně ostrý start. Seznámili jsme se tehdy na inzerát, vylepený v Brně na České ulici…

M: My jsme v té době s Pavlem Strakou, což je třetí základní člen skupiny, hráli už asi rok v jedné folkové kapele. Z ní jsme odešli a hledali jsme třetího parťáka. Vyvěsili jsme plakátek…

J: …a já jsem ten inzerát uviděl. Oni hledali hráče na hoboj nebo jiný podivný nástroj, na který nikdo nehraje, a vymezovali se, že rozhodně nechtějí nějakého kytaristu. No a já jsem se jim tam vecpal s baskytarou. Setkali jsme se někdy v polovině září 1982, dali jsme si pár zkoušek a po měsíci jsme už měli první koncert v rámci pořadu legendárního recitátora Miroslava Kováříka Slyšet se navzájem ve studiu Horizont v Brně-Lesné.

hrozne-ponorka-olomouc-001

Místo melodického nástroje typu hoboj je tedy od počátku důležitou součástí Hrozně velmi melodická baskytara. Martine, ty jsi původně hrál na kytaru, ale z Hrozně tě znám jako hráče na metalofon.

M: Naše první období bylo folkové. Zhudebňovali jsme různé verše, například Františka Gellnera. Jenže pak přišel okamžik, kdy jsme už nechtěli jít touto cestou a nechtěli jsme být součástí folkového proudu. Naše tehdejší nástrojové obsazení – baskytara, kytara, akordeon – však k folku svádělo. Já jsem v té době nebyl dobrým kytaristou a dodnes jsem vlastně nedobrý kytarista. Říkal jsem si tedy, že než být stopadesátý hráč na kytaru v Brně, budu třeba patnáctý hráč na metalofon. Ovšem nejdříve jsem se dostal ke zvonkohře a od ní právě k metalofonu. To se mi zalíbilo a se spoluhráči jsme se shodli, že by se to k naší muzice mohlo hodit.

J: Zvonkohru jsme dostali od nějakého kulturního střediska, protože jsme připravovali a potom živě hráli na pódiu scénickou hudbu ke hře Valerie a týden divů. Jak ale říká Martin, nechtěli jsme být ve folkovém proudu. Dokonce jsme hráli na velkém folkovém festivalu, kde nás samozřejmě vypískali. Chtěli jsme to tedy zkusit jinak a inspirací nám v tom byly minimalistické směry, také Oldřich Janota nebo kapely jako King Crimson. Chtěli jsme být originální, posunout se jinam, a najednou se objevil metalofon jako něco, co nikdo neměl.

Změnila se po zapojení metalofonu role baskytary v kapele?

M: Basa u nás hrála vždy roli melodického nástroje. Bylo to tak na samém počátku a zůstalo to dodnes. Není to tedy basa jako v jiných kapelách tohoto typu, má dost vůdčí roli. Jarek je z nás totiž nejzručnější instrumentalista, a proto v Hrozně hraje melodické mezihry právě baskytara.

Zpočátku jste zhudebňovali poezii, ale brzy jsi začal, Martine, psát texty, ty…

M: Ta zhudebňovaná poezie pro nás představovala v počátcích pomoc v tom, že jsme rychle potřebovali nějaké texty. Pak už nápady přicházely postupně. Já jsem měl vždycky velký problém se svou velkou autocenzurou, a tak je mé tempo bohužel jeden text za rok. Vždycky se mi něco nelíbí, vracím se k tomu, škrtám. S texty bojuju, nechrlím je.

hrozne_foto_archiv_skupiny

Když jste se rozhodli opustit svět folkových festivalů, bylo snadné najít místa, kde by se dalo hrát?

J: To pro nás nebylo snadné nikdy. Ale ten přerod z folkové kapely byl přirozený. Postupně jsme se zařadili mezi takzvanou brněnskou alternativu 80. let.

M: To byla taková škatulka, do které se přiřazovalo ledacos a asi jsme tam patřili i my. Jednu dobu nás hodně přirovnávali k Oldřichu Janotovi, což je pro mne čest. Na druhou stranu si nemyslím, že bychom šli stejnou cestou jako on, a už vůbec ne, že bychom někoho kopírovali.

Za dobu existence kapely jste natočili několik nahrávek, ale oficiálně vydané album je vlastně jen jedno, Už není čas z roku 2013. To ostatní jsou vlastně demonahrávky.

J: Já bych tak úplně netvrdil, že jde o demonahrávky. Dělali jsme je prostě tak, jak to kapela našeho typu ve své době dělat mohla.

M: Nahrávka s názvem Hrozně, to byla původně kazeta. Nahrávala se v roce 1990 v improvizovaném studiu v našem tehdejším služebním bytě v budově krajského soudu. Zvuk měl na starosti Miloš Švábek a produkci Ruzbeh Oweyssi, v té době důležitá postava, která rozhýbávala různé projekty v Brně.

Existuje však ještě starší nahrávka, záznam z koncertu ve Studiu Horizont z roku 1988

J: Ta nahrávka vznikla tak, že jsme koncert nahráli dvakrát, jednou na zkoušce a pak přímo na koncertě. Pak se vybralo, co z toho bylo nejpodařenější, a poskládala se z toho kazeta.

Další album s názvem Ohníčky na střeše jste natočili v roce 1997 a vydali vlastním nákladem.

J: Ano, to byl další ze samizdatů, které jsme většinou darovali přátelům. V roce 1997 jsme točili v improvizovaném studiu ve zkušebně, ale míchalo se už digitálně v tehdejším Rádiu Hády.

Co vás vedlo k tomu, že jste v roce 2013 zavítali do skutečného studia a vydali oficiální album Už není čas?

J: Tím impulsem byl Igor Fido Látal, který řekl, že v jeho vydavatelství Ears&Wind Records musíme vydat cédéčko. Tak jsme je vydali.

M: S námi to vždycky trvá. Od natočení tohoto alba uplynuly už čtyři roky a teď se snažíme dát dohromady novou nahrávku. Album Už není čas vzniklo poměrně rychle. Za jeden víkend jsme nahráli veškeré základy i zpěv, a pak se už jen opravovaly drobnosti.

J: Ale v té době jsme měli repertoár dobře nazkoušený a zvukař Víťa Raška je velice šikovný, přestože je jeho studio velmi malé. Myslím, že to vůbec nevyšlo špatně.

Kdy a kde proběhnou oslavy 35 let kapely?

J: Oslavy proběhnou 11. října v Brně v klubu Livingstone. Přijde si tam s námi zahrát několik bývalých spoluhráčů.

M: Nebudou ale všichni, protože někteří nežijí v Brně, nebo dokonce ani v republice. Jeden nás bývalý hráč na tabla byl tuším Pákistánec a my už nevíme, kde je mu konec. Náš asi nejčastější bubeník Roman Motyčka žije dlouhodobě ve Švýcarsku.

J: Teď se nám v kapele střídá několik bubeníků.

M: Ale nejčastěji s námi hraje Pavel Magnusek, se kterým spolupracujeme asi dva nebo tři roky. Má sice málo času, využíváme jej nejvíc.

hrozne_02_foto_archiv_skupiny

Co prozradíte o chystaném novém albu?

J: Tentokrát se snažíme dát si na tom víc záležet. Točíme ve studiu Indies, kousek po kousku, jak se to ve studiu má dělat.

M: Ukáže se, jestli to bude model horší, nebo lepší, ale dospěli jsme do stadia, kdy chceme ty písně víc cizelovat. Uvidíme, co z toho bude. Původní plán byl vydat album do konce roku, což ale nestihneme. Ovšem vydali jsme reedici první desky a myslím, že v příštím roce nové album vznikne. Bude obsahovat písně, které naši příznivci už znají z koncertů.

Na závěr vás poprosím, abyste okomentovali některé vybrané písně. Nejvíc mě zajímají 4 druhy pepře, které považuji za váš jasný hit z poslední doby.

M: To je píseň, která vznikala odhadem deset let, než se dostala do finální podoby. My jsme totiž ve všem, i při vzniku písní, běžci na dlouhou trať. Na počátku je nějaký nápad, ke kterému ale často nemáme text. Nápad tedy zakonzervujeme a dokončíme jej někdy za rok, někdy za pár let.

J: Zrovna toto byl můj hudební nápad, který jsem spoluhráčům opakovaně podsouval někdy od roku 1991 až po rok asi 2006 nebo 2008, kdy k němu Martin dokončil slova s melodií.

M: Téma písně vzniklo tak, že jsem si hrál s pepřenkou, ve které byly čtyři druhy pepře – já totiž hodně vařím. Z pepřenky padaly ty kousky a mne napadlo toto téma. Pak už bylo otázkou jen asi dvou dnů text dokončit. Po prvotním impulsu to zpravidla jde rychle.

Nic mne neomlouvá?

M: To je historická písnička, jedna z mála, které reagují na nějaké konkrétní dění. My se vyhýbáme rychle spotřebním, možná i politickým tématům. Ne že bychom neměli názor, ale muziku považujeme za trvalejší věc a nemyslíme si, že když se něco stane, musíme hned na to téma složit píseň. Nicméně tato píseň byla popisem nějakého pocitu ve své době. Vznikla ještě před rokem 1989 a my jsme v ní vyjádřili, že jsme součástí něčeho a nic nás z toho nemůže omluvit a vymluvit.

Splašené sny?

J: Ta je z období, kdy jsem se já naštval na kytaristy a řekl jsem, že jim už nebudu basovat do jejich nesmyslů a že budu na kytaru hrát já. Složil jsem pár písní od kytary a jednou z nich jsou Splašené sny. Když jsme potom změnili sestavu a já jsem se vrátil k base, zjistil jsem, že to, co se dá na kytaru hrát, se dá hrát i na basu a nemusí se tam dělat žádné velké změny.

M: My jsme totiž od kytary úplně neodešli. Já jsem na ni sice přestal hrát, ale v 80. letech s námi hrál krátce na kytaru Karel Růžička, potom dlouho Vojtěch Sax a pak právě Jarek Řehoř, který se potom vrátil k baskytaře. Kytara tedy byla součástí kapely a až v posledních letech jsme ji úplně opustili.

A na závěr Před zimou, více než sedmiminutová skladba z 80. let…

M: To je písnička, která je velmi inspirovaná dopisem mé bývalé přítelkyně. Psali jsme si o zimě a ona mi napsala tyto pasáže, z nichž některé v textu přesně cituji. I když je tedy ta píseň po hudební stránce velmi minimalistická a ten text je volný verš, má velkou sílu i hloubku. Udělal jsem vlastně takový konglomerát z jejích myšlenek, ale prvotní nápad nebyl můj, což mě mrzí.

Hrozně/ foto Zdeněk Vykydal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více