Hrozně – s metalofonem, melodickou basou a bez hoboje

Hrozně – s metalofonem, melodickou basou a bez hoboje

Třicet pět let od svého prvního koncertu si v těchto dnech připomíná brněnská skupina Hrozně. Zajímavé je, že v ní stále působí všichni tři zakládající členové – Martin Kozlovský (metalofon, zpěv), Jaromír Řehoř (baskytara) a Pavel Straka (akordeon). Martin a Jarek pozvali naše pozvání k rozhovoru.

Zavzpomínejme na vaše začátky v roce 1982. Jaký to byl tenkrát start? Pozvolný, nebo ostrý?

J: Z našeho pohledu to byl jasně ostrý start. Seznámili jsme se tehdy na inzerát, vylepený v Brně na České ulici…

M: My jsme v té době s Pavlem Strakou, což je třetí základní člen skupiny, hráli už asi rok v jedné folkové kapele. Z ní jsme odešli a hledali jsme třetího parťáka. Vyvěsili jsme plakátek…

J: …a já jsem ten inzerát uviděl. Oni hledali hráče na hoboj nebo jiný podivný nástroj, na který nikdo nehraje, a vymezovali se, že rozhodně nechtějí nějakého kytaristu. No a já jsem se jim tam vecpal s baskytarou. Setkali jsme se někdy v polovině září 1982, dali jsme si pár zkoušek a po měsíci jsme už měli první koncert v rámci pořadu legendárního recitátora Miroslava Kováříka Slyšet se navzájem ve studiu Horizont v Brně-Lesné.

hrozne-ponorka-olomouc-001

Místo melodického nástroje typu hoboj je tedy od počátku důležitou součástí Hrozně velmi melodická baskytara. Martine, ty jsi původně hrál na kytaru, ale z Hrozně tě znám jako hráče na metalofon.

M: Naše první období bylo folkové. Zhudebňovali jsme různé verše, například Františka Gellnera. Jenže pak přišel okamžik, kdy jsme už nechtěli jít touto cestou a nechtěli jsme být součástí folkového proudu. Naše tehdejší nástrojové obsazení – baskytara, kytara, akordeon – však k folku svádělo. Já jsem v té době nebyl dobrým kytaristou a dodnes jsem vlastně nedobrý kytarista. Říkal jsem si tedy, že než být stopadesátý hráč na kytaru v Brně, budu třeba patnáctý hráč na metalofon. Ovšem nejdříve jsem se dostal ke zvonkohře a od ní právě k metalofonu. To se mi zalíbilo a se spoluhráči jsme se shodli, že by se to k naší muzice mohlo hodit.

J: Zvonkohru jsme dostali od nějakého kulturního střediska, protože jsme připravovali a potom živě hráli na pódiu scénickou hudbu ke hře Valerie a týden divů. Jak ale říká Martin, nechtěli jsme být ve folkovém proudu. Dokonce jsme hráli na velkém folkovém festivalu, kde nás samozřejmě vypískali. Chtěli jsme to tedy zkusit jinak a inspirací nám v tom byly minimalistické směry, také Oldřich Janota nebo kapely jako King Crimson. Chtěli jsme být originální, posunout se jinam, a najednou se objevil metalofon jako něco, co nikdo neměl.

Změnila se po zapojení metalofonu role baskytary v kapele?

M: Basa u nás hrála vždy roli melodického nástroje. Bylo to tak na samém počátku a zůstalo to dodnes. Není to tedy basa jako v jiných kapelách tohoto typu, má dost vůdčí roli. Jarek je z nás totiž nejzručnější instrumentalista, a proto v Hrozně hraje melodické mezihry právě baskytara.

Zpočátku jste zhudebňovali poezii, ale brzy jsi začal, Martine, psát texty, ty…

M: Ta zhudebňovaná poezie pro nás představovala v počátcích pomoc v tom, že jsme rychle potřebovali nějaké texty. Pak už nápady přicházely postupně. Já jsem měl vždycky velký problém se svou velkou autocenzurou, a tak je mé tempo bohužel jeden text za rok. Vždycky se mi něco nelíbí, vracím se k tomu, škrtám. S texty bojuju, nechrlím je.

hrozne_foto_archiv_skupiny

Když jste se rozhodli opustit svět folkových festivalů, bylo snadné najít místa, kde by se dalo hrát?

J: To pro nás nebylo snadné nikdy. Ale ten přerod z folkové kapely byl přirozený. Postupně jsme se zařadili mezi takzvanou brněnskou alternativu 80. let.

M: To byla taková škatulka, do které se přiřazovalo ledacos a asi jsme tam patřili i my. Jednu dobu nás hodně přirovnávali k Oldřichu Janotovi, což je pro mne čest. Na druhou stranu si nemyslím, že bychom šli stejnou cestou jako on, a už vůbec ne, že bychom někoho kopírovali.

Za dobu existence kapely jste natočili několik nahrávek, ale oficiálně vydané album je vlastně jen jedno, Už není čas z roku 2013. To ostatní jsou vlastně demonahrávky.

J: Já bych tak úplně netvrdil, že jde o demonahrávky. Dělali jsme je prostě tak, jak to kapela našeho typu ve své době dělat mohla.

M: Nahrávka s názvem Hrozně, to byla původně kazeta. Nahrávala se v roce 1990 v improvizovaném studiu v našem tehdejším služebním bytě v budově krajského soudu. Zvuk měl na starosti Miloš Švábek a produkci Ruzbeh Oweyssi, v té době důležitá postava, která rozhýbávala různé projekty v Brně.

Existuje však ještě starší nahrávka, záznam z koncertu ve Studiu Horizont z roku 1988

J: Ta nahrávka vznikla tak, že jsme koncert nahráli dvakrát, jednou na zkoušce a pak přímo na koncertě. Pak se vybralo, co z toho bylo nejpodařenější, a poskládala se z toho kazeta.

Další album s názvem Ohníčky na střeše jste natočili v roce 1997 a vydali vlastním nákladem.

J: Ano, to byl další ze samizdatů, které jsme většinou darovali přátelům. V roce 1997 jsme točili v improvizovaném studiu ve zkušebně, ale míchalo se už digitálně v tehdejším Rádiu Hády.

Co vás vedlo k tomu, že jste v roce 2013 zavítali do skutečného studia a vydali oficiální album Už není čas?

J: Tím impulsem byl Igor Fido Látal, který řekl, že v jeho vydavatelství Ears&Wind Records musíme vydat cédéčko. Tak jsme je vydali.

M: S námi to vždycky trvá. Od natočení tohoto alba uplynuly už čtyři roky a teď se snažíme dát dohromady novou nahrávku. Album Už není čas vzniklo poměrně rychle. Za jeden víkend jsme nahráli veškeré základy i zpěv, a pak se už jen opravovaly drobnosti.

J: Ale v té době jsme měli repertoár dobře nazkoušený a zvukař Víťa Raška je velice šikovný, přestože je jeho studio velmi malé. Myslím, že to vůbec nevyšlo špatně.

Kdy a kde proběhnou oslavy 35 let kapely?

J: Oslavy proběhnou 11. října v Brně v klubu Livingstone. Přijde si tam s námi zahrát několik bývalých spoluhráčů.

M: Nebudou ale všichni, protože někteří nežijí v Brně, nebo dokonce ani v republice. Jeden nás bývalý hráč na tabla byl tuším Pákistánec a my už nevíme, kde je mu konec. Náš asi nejčastější bubeník Roman Motyčka žije dlouhodobě ve Švýcarsku.

J: Teď se nám v kapele střídá několik bubeníků.

M: Ale nejčastěji s námi hraje Pavel Magnusek, se kterým spolupracujeme asi dva nebo tři roky. Má sice málo času, využíváme jej nejvíc.

hrozne_02_foto_archiv_skupiny

Co prozradíte o chystaném novém albu?

J: Tentokrát se snažíme dát si na tom víc záležet. Točíme ve studiu Indies, kousek po kousku, jak se to ve studiu má dělat.

M: Ukáže se, jestli to bude model horší, nebo lepší, ale dospěli jsme do stadia, kdy chceme ty písně víc cizelovat. Uvidíme, co z toho bude. Původní plán byl vydat album do konce roku, což ale nestihneme. Ovšem vydali jsme reedici první desky a myslím, že v příštím roce nové album vznikne. Bude obsahovat písně, které naši příznivci už znají z koncertů.

Na závěr vás poprosím, abyste okomentovali některé vybrané písně. Nejvíc mě zajímají 4 druhy pepře, které považuji za váš jasný hit z poslední doby.

M: To je píseň, která vznikala odhadem deset let, než se dostala do finální podoby. My jsme totiž ve všem, i při vzniku písní, běžci na dlouhou trať. Na počátku je nějaký nápad, ke kterému ale často nemáme text. Nápad tedy zakonzervujeme a dokončíme jej někdy za rok, někdy za pár let.

J: Zrovna toto byl můj hudební nápad, který jsem spoluhráčům opakovaně podsouval někdy od roku 1991 až po rok asi 2006 nebo 2008, kdy k němu Martin dokončil slova s melodií.

M: Téma písně vzniklo tak, že jsem si hrál s pepřenkou, ve které byly čtyři druhy pepře – já totiž hodně vařím. Z pepřenky padaly ty kousky a mne napadlo toto téma. Pak už bylo otázkou jen asi dvou dnů text dokončit. Po prvotním impulsu to zpravidla jde rychle.

Nic mne neomlouvá?

M: To je historická písnička, jedna z mála, které reagují na nějaké konkrétní dění. My se vyhýbáme rychle spotřebním, možná i politickým tématům. Ne že bychom neměli názor, ale muziku považujeme za trvalejší věc a nemyslíme si, že když se něco stane, musíme hned na to téma složit píseň. Nicméně tato píseň byla popisem nějakého pocitu ve své době. Vznikla ještě před rokem 1989 a my jsme v ní vyjádřili, že jsme součástí něčeho a nic nás z toho nemůže omluvit a vymluvit.

Splašené sny?

J: Ta je z období, kdy jsem se já naštval na kytaristy a řekl jsem, že jim už nebudu basovat do jejich nesmyslů a že budu na kytaru hrát já. Složil jsem pár písní od kytary a jednou z nich jsou Splašené sny. Když jsme potom změnili sestavu a já jsem se vrátil k base, zjistil jsem, že to, co se dá na kytaru hrát, se dá hrát i na basu a nemusí se tam dělat žádné velké změny.

M: My jsme totiž od kytary úplně neodešli. Já jsem na ni sice přestal hrát, ale v 80. letech s námi hrál krátce na kytaru Karel Růžička, potom dlouho Vojtěch Sax a pak právě Jarek Řehoř, který se potom vrátil k baskytaře. Kytara tedy byla součástí kapely a až v posledních letech jsme ji úplně opustili.

A na závěr Před zimou, více než sedmiminutová skladba z 80. let…

M: To je písnička, která je velmi inspirovaná dopisem mé bývalé přítelkyně. Psali jsme si o zimě a ona mi napsala tyto pasáže, z nichž některé v textu přesně cituji. I když je tedy ta píseň po hudební stránce velmi minimalistická a ten text je volný verš, má velkou sílu i hloubku. Udělal jsem vlastně takový konglomerát z jejích myšlenek, ale prvotní nápad nebyl můj, což mě mrzí.

Hrozně/ foto Zdeněk Vykydal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Polovina května zavdala (nejen) české hudební scéně důvod k radosti – spolupráce klavíristy Ivo Kahánka, dirigenta Jakuba Hrůši a orchestru Bamberger Symphoniker. Tato součinnost v podobě alba Dvořák & Martinů: Piano Concertos byla odměněna BBC Music Magazine Award v kategorii Nejlepší koncert. Ocenění patří k nejprestižnějším, které lze ve světě artificiální hudby získat. Přehlížený a nezřídka dehonestovaný Dvořákův Klavírní koncert g moll na koncertních pódiích často zazníval v úpravě klavíristy a pedagoga Viléma Kurze. Nyní stanul po boku Klavírního koncertu č. 4 „Inkantace“ Bohuslava Martinů, díla, které při svém uvedení sice bylo chváleno za skvělou instrumentaci a imaginativní virtuozitu, avšak kritizováno za eklekticismus a absenci formální homogenity. Na první pohled se tedy nejedná o repertoár vykalkulovaný z oblíbených skladeb a z obecně uznávaných vrcholů klavírní koncertní literatury. A to je toliko jeden z mnoha sympatických aspektů této nahrávky.  více

Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Nejčtenější

Kritika

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více