Hudba jde přímo k emocím

8. březen 2013, 6:14

Hudba jde přímo k emocím

S Vilémem SpilkouVlastimilem Trllem jsme JazzFestBrno sice neprobírali úplně v předvečer zahájení, ale před týdnem. Nemluvili jsme jen o festivalu samotném, ale zároveň o hudbě v Brně, o hudbě vůbec, a dotkli jsme se i několika osobních témat. Ona ale nakonec s festivalem, jazzem a hudbou vůbec souvisela tak jako tak. Několika osobností mimo festival jsem se zeptal: "Co pro vás osobně znamená JazzFestBrno, jak ho vnímáte v kontextu evropské jazzové scény?"

JazzFestBrno se letos koná už po dvanácté, dvanáct je pro jazzmana a pro hudbu vůbec mnohem důležitější číslo něž nějaká desítka. Měli jste na mysli, že je to vlastně jubilejní ročník?
Vilém: Je to magické číslo, tucet býval běžná měrná jednotka, dvanáctka je základní bluesová forma… nic speciálního jsme k tomu ale nechystali, třeba že bychom zvali víc bluesových kapel. Ale pro hudebníka je to dobré číslo.
Vlastimil: Taky existují filmy, které jsou přístupné až od dvanácti let. Na naše kapely se ale spíš může i dřív.

Festival JazzFestBrno je pro mě významnou součástí jazzového dění v ČR. Celkově moderní vedení festivalu, velice zajímavá dramaturgie i schopnost skvěle propagovat připravované akce přitahuje pozornost mladých lidí. Tito posluchači zjišťují, že jazz je hudbou, která je schopná obstát i ve 21. století a může znít moderně a novátorsky.
Mně osobně se líbí energický a na groovu postavený jazz, takže jsem ocenil třeba vystoupení Donnyho McCaslina nebo Avishaie Cohena. Festival také posiluje svoje renomé a myslím, že začíná mít evropský význam, což dokládá účast také těch největších hvězd jazzu (Pat Metheny, Chick Corea, Bobby McFerrin, John Scofield atd.).
Jako muzikant vím jak je důležité dobře připravit koncert také technicky – sehnat ty správné nástroje a aparatury, aby výsledný zvuk byl opravdu autentický. Oceňuji, že Jazzfest Brno nikdy nepodceňuje tuto stránku věci a vždy zajistí opravdu dobré podmínky pro kapelu, aby mohla podat nejlepší možný výkon. Toto je velmi důležité a také to posouvá festival na evropskou úroveň.
Jakub Zitko, dramaturg Jazz Docku a hudebník

Co vás v letošním ročníku zatím nejvíc těší, ať už přímo hudebně, organizačně, jakkoliv jinak?
Vilém: Mě teď nic moc netěší, spíš se rojí problémy, zdá se, že se nám do organizace přimíchala ještě letošní třináctka. Některé věci se bohužel nedějí tak, jak by měly, a je to momentálně dost stresující. Museli jsme zrušit jeden koncert – u Brecker Brothers se vyskytl technický problém, který jsme nezapříčinili, a nakonec jsme jejich vystoupení museli celé odvolat. Druhá nepříjemnost je ta, že Ondřej Pivec přijede s jinou kapelou, než bylo v plánu, protože mu padli sponzoři na letenky z USA, kde teď žije. To jsou věci, které mě teď spíš štvou a radost z nich nemám.
Vlastimil: Ale zase máme radost, že na lidi skvěle zafungoval Chick Corea, čtrnáct dní předem bylo prakticky vyprodáno.

Bylo pořadatelsky pracné Chicka Coreu získat, nebo to byla rutina, štěstí, že zrovna vyjel na turné?
Vilém: Získat ho obecně není jednoduché, ale v tomto případě se věci mají tak, že jsme jeho turné vlastně iniciovali, respektive byli jsme jedním z iniciátorů. De facto jsme si ho vyžádali a on na to kývnul. Ani jsme netušili, že má novou kapelu, o tom jsme se dozvěděli až později, včetně toho, že natáčejí album. To má vyjít v první polovině roku a Corea k němu měl jet v létě turné. Protože mu ale od nás i z jiných míst v Evropě přišly koncertní nabídky, tak se uvolil jet na turné ještě před vydáním nahrávky, což není úplně běžné.

Máte nějakého soukromého černého koně pro letošní ročník? Kapelu, která třeba není tak známá, ale myslíte si, že by mohla hodně překvapit?
Vilém: Já jsem dramaturg, takže tímto způsobem z principu nikoho nevnímám…
Vlastimil: Publikum sice jde po velkých jménech, ale lidé, kteří festival znají, už spíš spoléhají na jeho celkovou úroveň. Přitom také vědí, že je v něm zastoupeno více jazzových proudů. Já nemám zmapovanou scénu tak jako Vilém a některá z těch jmen vůbec neznám. Ani nemám potřebu jmenovat jednu konkrétní kapelu. Každá je dobrá a má záběr na jiný typ lidí.
Vilém: Abych úplně neutekl z otázky, tak řeknu tři kapely, u nichž bych stál o to, aby přišlo opravdu hodně lidí. Některé si už přitáhnou publikum samy, ale jiné potřebují z naší strany větší podporu. Já o nich třeba vím, že jsou vynikající, ale každý to vědět nemusí. A jestli mám být konkrétní, tak je to Craig Taborn, který bude hrát 4. dubna – to je světový top muzikant, který u nás bohužel moc známý není. Další je Rez Abbasi s Rudreshem Mahanthappou, což jsou bezpochyby špičkoví skladatelé a hráči na svoje nástroje. A nakonec Will Vinson Quartet, což jsou další muzikanti té nejvyšší extratřídy. Úmyslně jsem návštěvníkům festivalu vypíchl skvělé kapely hrající muziku, která je teď aktuální tam, kde je jazz doma, tedy v Americe.

Zatial nevnímam JazzFestBrno v medzinárodnom kontexte. Jeho existencia je príliš krátka na takúto charakteristiku, ale vnímam ho ako unikátny festival v Česku. Je mi mimoriadne sympatická cielavedomá dramaturgia. Festival robia ludia, ktorí sú zanietení a odborne vyzbrojení, čo je kombinácia, ktorá ma vsetky predpoklady na to, aby sa JazzFestBrno raz stal európskym festivalom. Dnes je v Europe mnozstvo festivalov a preto za najdôležitejšie považujem to, že festival má svoje publikum.
Peter Lipa, zpěvák, skladatel, hudební organizátor

Co vás vlastně na hudbě nejvíc přitahuje a baví, umíte to pojmenovat?
Vlastimil: Kdybych se měl bavit o poslechu muziky, tak mě baví nové věci. Myslím takové, které přinášejí nové vlivy do jazzu, ať už třeba etnické nebo jakékoliv jiné. A tím, že jsem i muzikant a ne jen posluchač, tak také cítím víc některé limity a je to obrovská inspirace pro moje vlastní hraní.
Vilém: Pro mě jde hudba přímo k mým emocím, a to mě na ní baví. Hudba nepotřebuje žádného prostředníka, žádnou okliku, impulsy jdou prostě rovnou do srdce. Hudba jako fenomén takto funguje a lidi také proto hrozně baví. A mně samotnému přináší do života tolik emocí, že ji beru na stejné úrovni s mezilidskou komunikací.
Vlastimil: Když to vztáhnu na festival, kde hrají špičkoví muzikanti, je to poznat i tam. Na koncert přijdou třeba lidé, kteří o hudbě ani o jazzu nic nevědí, a koncert je tak zasáhne, že se vůbec nestarají o nějaký žánr. Jsou nadšení a berou to přímo. Na druhé straně jsou tu třeba skvělí hudebníci, a když mají koncert, tak přijde sto padesát lidí. Jsou spokojení, ale mě to potom hrozně mrzí, protože kdyby jich přišlo tisíc, tak by jich bylo spokojených tisíc. Zpropagovat koncerty a festival tak, aby lidé cítili důvod přijít na méně známou kapelu, je strašně složité.

Jste raději promotéři, nebo muzikanti – je lepší organizovat koncerty, nebo hrát na kytaru a na basu?
Vilém: Každé má svoje, ale mě baví být i promotérem. Můžu tak nabídnout lidem hudbu, o které si myslím, že je dobrá a mohli by ji také slyšet. Dělat muziku je pochopitelně ohromná zábava, ale zprostředkovávat ji druhým je taky fajn.
Vlastimil: Je to určitě propojené a chce to i zápal pro věc. Pořádat jazzový festival v současné celospolečenské situaci je dost složité. Myslím si, že by člověk k těm věcem měl mít i nějaký osobní vztah…

…já tomu nerozumím, já to jen prodávám tedy není ten pravý přístup.
Vilém: Může to být i výhoda. Ten člověk to potom bere čistě z obchodního hlediska, což já zas tolik neumím. Tenhle přístup ale patří spíše do sfér mimo minoritní žánry.

JazzFestBrno považuji momentálně za nejlepší mezinárodní jazzový festival v České republice, který kromě excelentní a světu otevřené dramaturgie také skvěle funguje ve směru k publiku a navíc disponuje špičkovým vizuálním stylem. I když vychází ze zcela jiné báze než příspěvková organizace jako Filharmonie Brno, je v tomto směru inspirací i pro nás.
Marie Kučerová, ředitelka Filharmonie Brno

Kam v Brně rádi chodíte na muziku, máte nějaké oblíbené místo?
Vilém: Dívám se spíš na interpreta, potom už mi je jedno, jestli je to Besední dům, Janáčkovo divadlo nebo Alterna. Maximální požadavky mám pochopitelně na akustiku, zvuk a vůbec technické věci – v hudbě ocením energii i detail a k jeho rozlišení potřebuju odpovídající podmínky.
Vlastimil: Ano, rozhodující je, kdo hraje. Na lidi, které opravdu chci slyšet, ale jezdím spíš jinam, v Brně moc nehrají. Pokud si je nepřivezeme na vlastní festival.

Myslíte, že by se v Brně uživil stálý jazzový klub?
Vilém: Klub s jazzovou atmosférou asi ano, ale sotva by se tam mohla denně hrát živá muzika. Klub tohoto typu, myslím s jazzovou patinou, by tu být určitě mohl, ale musel by se o něj někdo naplno starat a nedělat deset věcí najednou, aby se uživil.
Vlastimil: Takové pokusy se v minulosti v Brně už objevily, ale buď ztroskotaly nebo jen přežívají. Pokud člověk nedělá hodně velké kompromisy, tak je to těžké udržet.

JazzFestBrno pro mě představuje jeden z nejlepších festivalů. Jednak vždy pozve zajímavé, progresivní české umělce, ale také skvělé muzikanty z celého světa, kteří jsou díky JazzFestuBrno často v Čechách poprvé. Komunikace s pořadateli je skvělá, což navozuje ještě mnohem lepší atmosféru celé akce. Přeji jim, ať se jim daří, a ať se najde víc subjektů, které budou takovéto akce ve větší míře podporovat i v této nelehké době.
Beata Hlavenková, pianistka, skladatelka, aranžérka

Co vám přináší práce na JazzFestu, co pokládáte za největší osobní zisk?
Vlastimil: Pro mě je přínos v tom, že sem můžeme dostat hudebníky, kteří by se tu za jiných okolností vůbec neukázali. A je to pro mě i jisté uspokojení, kvůli tomu to dělám…

…chyběla mi restaurace s dobrým jídlem, tak jsem si ji otevřel.
Vlastimil: Asi tak.
Vilém: Je to srdeční záležitost, nic jiného bych s takovým zápalem nedokázal dělat. A díky tomu mě i po letech baví chodit do práce. Nestal jsem se rutinérem a nemusím hledat důvody, abych přepnul na vyšší rychlost – nabízí se mi jich každý den hned několik.

Koho byste pozvali na JazzFestBrno – bez ohledu na finanční možnosti, živého či mrtvého, kdo vás napadne první?
Vlastimil: To bychom prozrazovali naše budoucí ročníky.
Vilém: Já mám všechny ideální hosty v hlavě a chci je jazzovým fanouškům postupně přivézt.

A mimo váš festival i bez ohledu na žánr, kdo by se podle vás mohl nebo měl v Brně ukázat?
Vilém: Kdybych to měl vzít od jednoho žánru ke druhému, v každém bych asi dokázal vybrat někoho, koho bych tu chtěl vidět. Měli by sem častěji jezdit špičkoví klasičtí muzikanti, ale je otázka, jestli na to jsou v Brně momentálně podmínky.
Vlastimil: My bychom třeba také chtěli dovézt něco, co má dopad i na širší publikum než jen na jazzové. V Brně by se mohl objevit například nějaký kvalitní současný pop.

Klavíristka Renata Lichnovská Ardaševová sice od konkrétní otázky utekla pryč, ale její postoj k jazzu rozhovor pěkně uzavře:
Jazz mám ráda a poslouchám ho s chutí, jelikož je u některých skladatelů tzv. klasické hudby častou inspirací nebo součástí jejich tvorby. Fascinuje mě jazzová improvizace, přimlouvala bych se i za zavedení předmětu "základy jazzu" do běžné výuky na konzervatoři. Myslím že by to prospělo nejen při studiu děl Bohuslava Martinů.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více