Jan Fic: Od bouře k rozuzlení

9. srpen 2023, 1:00

Jan Fic: Od bouře k rozuzlení

S bluesovým písničkářem a výrobcem kytar Janem Ficem hovoříme o jeho třetím albu Homunkulus. Ale nejen o něm. Dostane se i na témata jako předskakování před Robertem Crayem, využití trámů z brněnského Moulin Rouge nebo obnovení spolupráce s trampskou skupinou The Honzíci.

Honzo, první dvě sólová alba, Město a Potom, jsi natáčel ve spolupráci s Martinem Kyšperským jako producentem. Na nové desce Martin chybí. Bylo tedy na samém začátku rozhodnutí, že to chceš zkusit jinak, nebo to tak vyplynulo až v průběhu práce na albu?

Spíš to vyplynulo. Já se nevěnuju hudbě profesionálně a vlastně to nijak zvlášť neplánuju. Moje první dvě alba vznikla šťastnou shodou okolností právě pod taktovkou Martina Kyšperského. A teď měl Martin hodně práce a já jsem se v posledním asi roce a půl také věnoval více své práci než hudbě, a tak jsme se jeden druhému trochu vytratili z hledáčku. Nová deska vlastně vznikla především díky vydavatelství Indies Scope, které stálo o to, abych ji nahrál. Všechno se to událo relativně rychle a já jsem si najednou v jednu chvíli uvědomil, že už jdeme nahrávat. A tak jsem desku dělal bez Martina, ale zato s Radovanem Kramářem a Lubošem Pecinou, což jsou mí blízcí přátelé nejen v hudbě. Jsem s nimi dlouhodobě v kontaktu a vlastně jsem už delší dobu chtěl s nimi něco vytvořit. Takže to všechno bylo naprosto přirozené.

Jak to dnes vůbec funguje, když po tobě vydavatel chce novou desku?

Já z toho mám takový zvláštní pocit, jako bych se cítil i trošku provinile… Většinou je to tak, že muzikant nahraje desku, všechno připraví a hotový produkt pošle do vydavatelství, kde se rozhodnou, jestli to vydají, nebo ne. V mém případě to bylo jinak a já vlastně dodnes nevím, čím jsem si takový zájem od kluků z Indies zasloužil. Přemysl Štěpánek, současný ředitel Indies Scope, chodil čas od času na moje koncerty a vždycky se mi připomínal. Říkal mi, že bych měl něco nahrát, a ptal se mě na nový materiál. Já jsem mu říkal, že nový materiál mám, ale nemám peníze na studio. A na tento popud jsem dostal nabídku, abych album nahrál.

Právě Přemek Štěpánek mě na album jako první upozornil a říkal mi, že je plné velmi silných osobních textů. A je pravda, že když jsem poslouchal například píseň Barák, vzpomněl jsem si, jak jsi na Facebooku zveřejňoval fotografie z rekonstrukce domu a psal tam o rezavé vodě v koupelně. Takže ty písně vznikaly jako tvůj osobní deník?

Ano, je to tak. Mimochodem ten dům pořád opravuju, a ještě dlouho budu. A písně píšu průběžně. Tedy ne že bych rovnou skládal písničky, ale píšu si krátké básničky nebo něco jako automatický text. Zapisuji si nápady pokaždé, když mě napadne nějaký motiv, který mi připadá silný, nebo se potřebuju vyrovnat s nějakou emocí, ať už dobrou, nebo špatnou. A zrovna ten „barák“ pro mě byl a pořád je hodně velké téma, kolem kterého se točím už vlastně třetí rok. Když jsem připravoval minulou desku, procházel jsem hodně hlubokou osobní krizí. Během covidu jsem se s rodinou odstěhoval do toho „baráku“, o kterém zpívám, což je dům, ve kterém jsem se narodil a který jsem zdědil. Tehdy to byla ruina a já jsem řešil, jestli vůbec dokážu zůstat se svou rodinou, nebo ne. A zároveň jsem řešil, co s tím domem, který se rozpadal. Později jsem si k němu nějakým způsobem našel cestu a začal jsem jej pomalu opravovat a zvelebovat k našemu obrazu. Nakonec jsem se totiž vyrovnal i s tou otázkou, jestli dokážu být otcem a zůstat s rodinou. Naopak jsem si tuto roli začal hrozně užívat a v tom dvě stě let starém baráku, který rozhodně není ideální, jsem našel svůj domov. V těch písňových textech tím pádem metaforicky popisuje svůj postoj k životu a své emoce.

Já jsem podobná témata vnímal už na tvé předchozí desce. V písni Bouře jsi zpíval: „Buď tu bouři zlomím a ráno zase přijdu k snídani, jenom unavenej, jeden z milionů. Nebo se na mě prosím vás nezlobte, kdybych se nevrátil domů.“ Jenže to pořád ještě můžu brát tak, že se stylizuješ do nějaké role. Když to ale takto vysvětlíš v rozhovoru, neříkáš už o sobě příliš? Neobnažuješ se až moc? A jsou ty písně pro tebe do určité míry i terapií?

Určitě je to pro mne terapie a zároveň nemám problém s tím, že o sobě mluvím niterně. Celkově si totiž myslím, že lidi o sobě málo mluví a málo řeší svoje problémy, a to jak s ostatníma, tak i sami se sebou. Celkově jsou lidé k sobě málo upřímní. Když napíšu takto osobní písničku, nějakou dobu mě to možná trochu bolí, ale zároveň pojmenuju nějaký svůj problém nebo téma, se kterým se musím vyrovnat, což mi nakonec vždycky nějak pomůže.

Vraťme se k tvé hudební dráze. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se potkávali na předkolech Porty, já jako porotce a ty jako soutěžící. No a mezitím ses na domácí bluesové scéně dostal tak vysoko, že jsi například nedávno předskakoval v Praze Robertu Crayovi, několikanásobnému držiteli Grammy. Jaké to bylo?

Je to pro mne velká čest a hrozně si toho považuji, že si vůbec někdo na nějakého Honzu Fice vzpomněl a že jej umístil právě před Roberta Craye. Dává mi to pocit, že to, co dělám, má asi nějaký smysl. A to je asi to nejlepší, čeho tady můžu na hudebním poli dosáhnout. Zrovna nedávno jsem si vzpomněl na jeden náš starší rozhovor. Tehdy ses měl ptal, jestli bych si rád zahrál třeba na Colours of Ostrava, a já jsem odpověděl, že tam si nikdy nezahraju, protože si nemyslím, že by se tam moje hudba hodila a že bych někdy vůbec došel do takové fáze, že by mě tam někdo pozval. No a už se to stalo. Už jsem tam hrál. Takže ano, je to pro mne strašně příjemné a moc si toho vážím a děkuju Bohu za to, že se tyto věci dějí a že to, co dělám, dělám přinejmenším zajímavě. Ale na druhou stranu je to prostě další koncert, který odehraju, a život pokračuje.

Mimochodem tvá nová deska Homunkulus je podle mě z tvých sólových alb nejbluesovější. Souhlasíš?

Z těch sólových určitě, ale nemyslím, že bych nějak výrazně změnil styl, kterým píšu. Spíše ta bluesovost vylezla na povrch tím, jak je to album syrové a jak tam kromě zpěvu a kytary a cigar boxu není skoro nic dalšího přidáno.

Už jsi zmínil Radovana Kramáře a Luboše Pecinu, s kterými jsi na desce spolupracoval. Co o nich prozradíš?

Radovan a Luboš jsou jako jin a jang. Radovan má spoustu nápadů a žene svou kreativitu do neuvěřitelných rovin. Cíleně jsem si jej pozval, aby mi s nahráváním desky pomohl. Hraje skvěle na klávesové nástroje, ale má také vystudovanou studiovou režii. Ta deska sice oficiálně nemá producenta, ale já jsem věděl, že sám bych ve studiu byl ztracený a že potřebuji pomoc. Proto Radovan, který tam byl jako moje psychická opora a zároveň mi například radil, jak položit hlas, jak vytvořit správnou atmosféru nebo mi pomohl upravit způsob hry na nástroj tak, aby to lépe fungovalo. O Lubošovi bych řekl, že je to „kotva na rozbouřeném moři“, ale každý, kdo někdy plul na lodi, ví, že na rozbouřeném moři kotvu nesmíte spustit. Ale je to prostě takový pevný bod, o který se můžete opřít, a on nikam neuhne.

Říkáš, že se hudbou neživíš, ale tvoje práce s hudbou také souvisí. Vyrábíš kytary ve své firmě Red Bird Instruments. A často jsou to nástroje se silným příběhem. Na čem zajímavém jste v poslední době dělali?

Stavíme kytaru, který bude trochu podivná, ale bude to zároveň hodně hezký kousek se zajímavým příběhem. Tělo bude mít z trámů z brněnského Moulin Rouge, ale dřevo jsme ponechali v původním stavu, takže tam zůstanou všechny praskliny a rýhy. Přední deska bude hladká, hodně tmavě červená. Krk bude z úplně světlého, skoro bílého javoru. A přes tělo budou namalovaní ptáčci v barvě toho javoru, kteří budou pomalu přecházet na krk, kde se budou měnit zase do barvy té horní desky kytary. Kromě toho tam bude pár doplňků ze dřeva, které pochází z Mikulčic z devátého století. Původně to byl mostní pilot a k nám se to dřevo nějakým způsobem dostalo. Ale nevykrádali jsme skanzen nebo něco podobného (smích). Jestli se to tedy podaří, myslím, že to bude pecka.

Tvé album Homunkulus končí písní Dlouhej stín. Do ní sis jako hosta pozval písničkářku Ľubicu Christophory, se kterou také spolupracuješ, a doprovází vás tam skupina The Honzíci, tvůj někdejší recesistický projekt, se kterým jsi soutěžil na Portě.

Ano, to je pro mne uzavření jakéhosi oblouku v mé tvorbě a zároveň takový vtípek. Původně ta písnička měla znít jinak, ale pořád se mi ji nedařilo zahrát tak, jak jsem si představoval. A když jsem jednou potkal Honzíky náhodou na ulici, dohodli jsme se, že to nahrajeme tímto způsobem. Mimochodem zmiňoval jsi píseň Bouře z předchozího alba, tu, ve které řeším, jestli se vrátím domů. Píseň Dlouhej stín je tedy vlastně rozuzlení.

Jan Fic/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Nejčtenější

Kritika

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více