Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct

21. březen 2013, 0:00
Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct

Se jménem Jiřího Beneše se brněnské publikum poprvé setkalo už v roce 1935, kdy se poprvé objevil na pódiu s harmonikou. Dodnes se s ním setkává přinejmenším jako s autorem textů v programech Filharmonie Brno, kde také hrával na violu stejně jako v Moravském kvartetu. Je ale také autorem pamětnického seriálu Brno město hudby v historii a historkách, který u nás vychází každé dva týdny. Blíž se s Jiřím Benešem můžete seznámit v následujícím rozhovoru.

Zažil jsi toho už hodně v hudbě i v životě. Máš tendenci víc vzpomínat, nebo se dívat dopředu?
Ještě se pořád dívám dopředu. Vlastně já ani ne, spíš ti, kdo mi zadávají úkoly. Já jsem ale rád, že to dělají, protože tím člověk žije.

Jaký je teď tvůj významný úkol?
Teď hlavně průvodní slova do programů několika orchestrů, texty pro katalogy různých institucí, je toho hodně.

Jsi z hudební rodiny, kdo tě posadil ke klavíru, nebo ti vrazil housle do ruky?
Já pocházím z úřednické rodiny usedlé poblíž Komárna a za mého dětství byl klavír znakem příslušnosti k vyšší střední třídě, což jsme nebyli. Ale rodiče mi od malička hodně zpívali a když potom zjistili, že jsem hudebně nadaný, tak mi v pěti letech koupili tahací harmoniku…

…takže zednické piano
Naučil jsem se na ni hrát sám a absolvoval s ní také svoje první veřejné vystoupení. Byl jsem náhodou v Brně a v Typosu pořádalo akademii rytmické studio Šárka (založila jej Šárka Drbalová, stejně jako stejnojmenný tábor na břehu Svratky u Veverské Bítýšky). Malý šestiletý harmonikář byl vítaným osvěžením programu.

Nehrál jsi náhodou Němou z Portici jako malý Smetana?
To ne, hrál jsem tři nebo čtyři lidové písničky. Dostal jsem za to bonboniéru a kytici a vyšla i kritika v Lidových novinách, což bylo tehdy normální. Takže mám z tohoto vystoupení svou první kritiku, o jakou jsem se později marně ucházel v našem tisku, když Moravské kvarteto jezdilo po celém světě. To byly tedy moje úplné začátky. Později jsem začal chodit do houslí a vůbec jsem nevěděl proč. Netušil jsem, co bych s nimi měl v budoucnosti dělat. Až mě jednou v Kroměříži, to už bylo za války, pozval jeden starší kolega do kvarteta.

A tehdy ses rozhodl, že se staneš hudebníkem?
Tehdy to začalo. My jsem s tímto kolegou pak dlouhou dobu hráli i tady ve filharmonii, kde se stal ještě později velmi dobrým archivářem. Já jsem v roce 1947 nastoupil na konzervatoř jako první posluchač nově zřízeného violového oddělení vedeného profesorem Kozderkou. A na jeho violu hraji dodnes. Zároveň s konzervatoří jsem dělal také pedagogickou fakultu, aby ze mě bylo něco pořádného; rodiče v muzikantské kariéře neviděli nic solidního a zdálo se jim škoda maturity. Na nově zřízené fakultě se tehdy stal asistentem Jan Skácel, který mi také školu doporučil. Dlouho tam sice nevydržel, ale tehdy přesvědčil mě i naše,  že to má svou cenu. Když jsem zjistil, že škola má o něco nižší úroveň než moje oktáva v Kroměříži, přestoupil jsem na hudební vědu, aniž jsem o tom informoval rodiče. Takže než jsem dostudoval konzervatoř, byl už ze mě doktor.

Kdo byli tvoji zásadní učitelé?
Na hudební vědě učili jen dva, Jan Racek a Bohumír Štědroň. Ale na konzervatoři si mě všiml Gracian Černušák a začal mě zvát na soukromé hodiny. Když jsem u něj byl poprvé, přinesl jsem mu nějaký text a on začal s něčím, co mi připomnělo kvartu na gymnáziu. Rozebírali jsme gramatiku, význam jednotlivých slov a vazeb – nezdálo se mi, že tohle by měla být ta věda. On mě takhle ale učil přesně myslet: hudbu nelze vyjádřit přímo, musí se o ní psát obrazně, ale tím  přesněji. Mnozí se domnívají, že se o hudbě může bůhvíjak fantazírovat, když je tak těžko postižitelná. To ale není pravda – člověk musí mít o tom, co chce říct, úplně přesnou představu a jednoznačně ji umět vyjádřit. Černušák si vytříbil styl jako autor slovníku, tam je potřeba vážit nejen co se řekne, ale také kolik o čem se toho řekne. Taky mi říkal, abych nikdy nepsal všechno, co o popisované věci vím, to že dělají jen začátečníci a profesor Nejedlý. Dal mi toho opravdu hodně a navíc vzpomínám na buchty paní Černušákové – zvali mě vždy na čtvrtek, když pekla.

Jeho výhrada vůči Zdeňku Nejedlému byla jen odborná, nebo v tom bylo i něco jiného?
Byla v tom i osobní rivalita. Nejedlý nikomu neodpouštěl; jednou při nějaké přednášce řekl, že nás zavazuje dědictví Smetanovo a Dvořákovo – a vynechal Janáčka. Černušák se přihlásil, doplnil ho a od té doby to měl špatné. Přišel únor 1948 a od března už pro Lidové noviny nepsal a najednou z něj byl nikdo.

Ty jsi hrál v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii od samého začátku?
Od samého začátku jsem hrál především v Moravském komorním orchestru na konzervatoři, z něhož se v roce 1951 stal Symfonický orchestr kraje brněnského pod vedením doktora Zbyňka Mrkose. Když potom došlo ke sloučení Bakalova rozhlasového symfonického orchestru s tímto málem ještě mládežnickým tělesem – v té době už vedeným Václavem Neumannem – tak vznikla v roce 1956 Státní filharmonie Brno.

Hrál jsi raději komořinu, nebo v orchestru?
Mnohem víc komořinu, ale hraní v orchestru mě taky vždycky hrozně bavilo. Pokud tedy bylo o čem hrát a pokud ten, co mával rukama, tomu rozuměl. Já jsem měl to štěstí – nebo snad smůlu – že jsem se velmi spřátelil s Václavem Neumannem. On byl tehdy ještě mladý a vytvářel si s námi repertoár. Byl to intelektuál, uměl o hudbě mluvit a to, co s námi studoval, nám také dokázal zprostředkovat, myslím hudební poznání. To Bakala neuměl a Vogel už vůbec ne. Věci, které s námi dělal Neumann, ve mně zůstaly, mám je zažité; to je ta smůla – už jsem je potom nikdy tak neprožil.

Co pokládáš při interpretaci hudby za nejdůležitější kromě technického zvládnutí partitury?
Zkusím popsat, jak jsme na to šli v kvartetu. Začali jsme vždy tím, že jsme dělali smyky, což dělá každé kvarteto. A zjistili jsme, že u toho začínáme myslet ve frázích. Z těch je složená každá skladba, každá fráze má svůj vývoj, vrchol, doznění, každá je jiná a jinak rozložená. Ale aby byl celek srozumitelný, vycházeli jsme právě z fráze, která je vlastně obrazem mluvené věty. A když jsme dokončili smyky, tak jsme měli výklad skladby prakticky hotový a už jsme to jen dotáhli technicky. V orchestru to výborně uměl Václav Neumann, který se to naučil ve Smetanově kvartetu. Břetislav Bakala, který byl pianista a pracoval s orchestrem především v rozhlasovém studiu, kde na to není vidět, na smyky vůbec nedbal a postupoval spíš opačně – od celkové představy k detailům. Smyky  nechával na koncertních mistrech, kteří si nasmykovali to svoje bez ohledu na ostatní skupiny. Dnes je to samozřejmě zase jinde – smyky musí mít orchestr připravené do první zkoušky.

Změnila se nějak technická vyspělost hudebníků za tu dobu, co se v hudbě pohybuješ, přibývá technicky zdatných hráčů, nebo je to pořád stejné?
Je jich určitě víc. Škol přibylo snad až neúměrně a průměrná technická úroveň dnešního filharmonika je nesrovnatelně vyšší než za mých mladých let, to musím sebekriticky uznat. O to víc mě mrzí, že se dnešní tak zvaná poučená interpretace vrací před tyto doby k primitivní hráčské technice – jinou tehdejší nedokonalé nástroje totiž nedovolovaly – a že z toho jinak velmi zajímavého konání dělá neporušitelné dogma, v němž „výraz“ je zakázané slovo.

Myslíš si, že v hudební historii Brna bylo něco jako "zlatý věk", co pokládáš za vrchol nebo vrcholy v tomto směru?
Já jsem něco takového zažil, když jsem v roce 1947 přišel do Brna. Tady se po válce intenzivně rozvíjel hudební život, protože Brno a vůbec české země byly uprostřed rozbité Evropy takovým zachovalým ostrovem s dychtivým publikem. V Německu, Polsku a Rakousku byly všechny koncertní sály rozbité a tady se začali potkávat sólisté a soubory z celého světa – v Besedním domě si podávaly dveře  špičky tehdejší koncertní scény. Takže sezóna 47/48, než ji stačili komunisti zatrhnout, byla jedním z vrcholů brněnského hudebního života v minulém století.

Děje se v současném životě Filharmonie Brno něco, o čem bys třeba řekl "tohle by za Bakaly nešlo"?
Kdyby viděl Bakala tu řadu ženských, co tam hraje na dřevěné i žesťové nástroje, tak by ho ranila mrtvice. On je neměl moc rád a moc se mu nelíbilo, že se mu po sloučení s Neumannovým krajským orchestrem dostaly do filharmonie. Tak tam seděly ve druhých houslích, na zkouškách se k nim nechoval moc kavalírsky. Stalo se ale, že holky dostaly později jako koncertního mistra, čili sekundfíru, jistého Jana Navrátila, dříve koncertního mistra v operetě. Byl to takový ctižádostivý pořízek, trochu samorost, ale muzikant až na půdu. A on se za tu skupinu dokázal postavit; dámy dělaly, co mu na očích viděly, a výsledkem bylo, že hostující dirigenti říkali, že takové sekundy nemá žádný orchestr na světě.

Na skříni ti visí kalendář s Karlem Ančerlem a Českou filharmonií – jak se díváš na brněnské srovnávání s Prahou?
Já mám tu smůlu, že všichni moji blízcí příbuzní žijí v Praze, a táta byl taky z Prahy. Já se ale považuji za Brňáka, fandím Brnu a Moravě – hrával jsem v Moravské studentské filharmonii, v Moravském komorním orchestru, v Moravském smyčcovém triu, v Moravském kvartetu, už dvacet let pracuju pro Moravský podzim. Když jsme začali s Moravským kvartetem jezdit po světě, říkali nám přátelé: uvažte, co s tím vaším folklorním názvem – budete v jednom kuse někomu vysvětlovat, v jaké zemi ta Morava vlastně leží, jakou řečí mluvíte... Nic z toho – všichni zahraniční pořadatelé měli pro Moravské kvarteto výraz ve vlastním jazyce bez jakéhokoli dotazování, nehledě na to, že Janáčka, kterého jsme hrávali nejvíc, znají všude jako Moravana. Ale tady doma – rozdělení na kraje asi prospělo krajským městům (což jim přeji), ale státnímu uspořádání ne – a Brnu už vůbec ne.  

Jaká je podle tebe úloha kritiky a hudební publicistiky?
Je přinejmenším dvojí. Za prvé propagační, aby se lidé dověděli, co se děje, a dověděli se to způsobem poutavým. Měli by mít dojem, že se děje něco, co stojí za pozornost, i když se hudbě přímo nevěnují. Za druhé by měla zprostředkovat informace i poučenému publiku a zhodnotit, co se událo. Ne nutně strhat, jak si někdy zvlášť mladí kritici myslí. Jednou kdosi napsal o koncertě Bakalova rozhlasového orchestru –a možná měl pravdu – že “dřeva neměla svůj den”. A od té doby jsem byl u toho orchestru prokletý, protože jsem to napsal já; dneska bych to asi neudělal, to jest udělal, ale jinak. A nakonec, tedy za třetí,  by kritika měla být jakousi kronikou – je velice cenné zaznamenávat, co tu proběhlo a co se stalo skutečnou událostí, i když si to možná hned neuvědomujeme.

Co bys v našem hudebním životě okamžitě změnil, kdybys měl tu moc?
Začal bych stavět sál pro Brno, to je asi to nejbolavější. Když jsme se v roce 1951 sešli na první odborové schůzi Krajského orchestru, tak jsme si odhlasovali, že bude nový koncertní sál. Tak už by se to snad mohlo zrealizovat. Možná by se mohlo založit muzeum těchto snah, kde by byly vystaveny všechny návrhy a pokusy...

…třeba hned vedle muzea přesunu nádraží. Strávil jsi většinu života v Brně – co tě tady vlastně drželo a drží?
Mě Brno přitahovalo od začátku, jezdili jsme přes ně z Komárna k příbuzným do mlýna ve Skaličce. Ale meziválečné Brno mělo navíc svého ducha, který šel hodně nahoru a dopředu a byl vyjádřen Výstavištěm, architekturou a vůbec rozvojem života. A já jsem to nějak pociťoval už jako malý kluk. Brno jsem si vždy představoval jako své působiště, a když jsem sem přišel po matuře studovat, měl jsem pocit, že už jsem v něm navždy doma. Jednou jsem uvažoval o hraní v profesionálním kvartetu a Novákovci v Praze hledali violistu, dokonce mi i psali, taky Neumann mě zval do České filharmonie, ale odolal jsem.

Kam si rád zajdeš, když si chceš odpočinout – máš nějaké oblíbené místo?
Za přímo magické místo považuju prostranství před horní branou hradu Veveří – má zcela zvláštní kouzlo v kteroukoli denní i roční dobu, pořád se mění. Zastavujeme se tam často na cestě ze mlýna, zvlášť za úplňkové noci. Jinak – prázdniny jsem trávíval vždycky v horách. Pokaždé jsem si to celý rok plánoval a představoval si sám sebe na nějakém kopci v Tatrách, to bylo jedno z mých naplnění. A když už došlo k věci, potřeboval jsem cítit, že mám strach – trochu adrenalinu. Když jsem se pak vrátil do Brna, probouzel jsem se ještě nejmíň čtrnáct dní každou noc na nějakém uzoučkém skalním výstupku pod převisem a nemohl jsem pochopit, proč jsou tam po skalách rozvěšeny obrazy z mého brněnského bytu. A další věc je, že jsem si nad naším mlýnem ve Skaličce zřídil sáňkařskou dráhu, která je asi kilometr dlouhá se stometrovým převýšením; tam jsem se napřed mockrát vymlel, než jsem dostal sportovní sáně – Ještědky – a začal to jezdit na čas. Když jsem se k tomu chtěl před třemi lety vrátit, skončil jsem na týden v nemocnici. Úplně nejtrvalejším zdrojem adrenalinu ovšem bylo hraní na pódiu – vždycky když jsme skončili s orchestrem koncert, ať už jakýkoli,  musel jsem se vší silou ovládat, abych se nechoval jako blbec. Teď už dlouho nehraju, ale jsou soubory, které poslouchám a říkám si: "S těmi bych si rozuměl."

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Jan Niederle

    27. srpen 2015, 11:07
    Velmi milé čtení i pro ostravského "kvarteťáka".Však v Brně na JAMU studovalo i celé Kubínovo kvarteto i múj bratr a sestra.Přeji Vám p. Beneši vše dobré! Jan Niederle,člen Kubínova kvarteta.

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více