Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct

21. březen 2013, 0:00
Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct

Se jménem Jiřího Beneše se brněnské publikum poprvé setkalo už v roce 1935, kdy se poprvé objevil na pódiu s harmonikou. Dodnes se s ním setkává přinejmenším jako s autorem textů v programech Filharmonie Brno, kde také hrával na violu stejně jako v Moravském kvartetu. Je ale také autorem pamětnického seriálu Brno město hudby v historii a historkách, který u nás vychází každé dva týdny. Blíž se s Jiřím Benešem můžete seznámit v následujícím rozhovoru.

Zažil jsi toho už hodně v hudbě i v životě. Máš tendenci víc vzpomínat, nebo se dívat dopředu?
Ještě se pořád dívám dopředu. Vlastně já ani ne, spíš ti, kdo mi zadávají úkoly. Já jsem ale rád, že to dělají, protože tím člověk žije.

Jaký je teď tvůj významný úkol?
Teď hlavně průvodní slova do programů několika orchestrů, texty pro katalogy různých institucí, je toho hodně.

Jsi z hudební rodiny, kdo tě posadil ke klavíru, nebo ti vrazil housle do ruky?
Já pocházím z úřednické rodiny usedlé poblíž Komárna a za mého dětství byl klavír znakem příslušnosti k vyšší střední třídě, což jsme nebyli. Ale rodiče mi od malička hodně zpívali a když potom zjistili, že jsem hudebně nadaný, tak mi v pěti letech koupili tahací harmoniku…

…takže zednické piano
Naučil jsem se na ni hrát sám a absolvoval s ní také svoje první veřejné vystoupení. Byl jsem náhodou v Brně a v Typosu pořádalo akademii rytmické studio Šárka (založila jej Šárka Drbalová, stejně jako stejnojmenný tábor na břehu Svratky u Veverské Bítýšky). Malý šestiletý harmonikář byl vítaným osvěžením programu.

Nehrál jsi náhodou Němou z Portici jako malý Smetana?
To ne, hrál jsem tři nebo čtyři lidové písničky. Dostal jsem za to bonboniéru a kytici a vyšla i kritika v Lidových novinách, což bylo tehdy normální. Takže mám z tohoto vystoupení svou první kritiku, o jakou jsem se později marně ucházel v našem tisku, když Moravské kvarteto jezdilo po celém světě. To byly tedy moje úplné začátky. Později jsem začal chodit do houslí a vůbec jsem nevěděl proč. Netušil jsem, co bych s nimi měl v budoucnosti dělat. Až mě jednou v Kroměříži, to už bylo za války, pozval jeden starší kolega do kvarteta.

A tehdy ses rozhodl, že se staneš hudebníkem?
Tehdy to začalo. My jsem s tímto kolegou pak dlouhou dobu hráli i tady ve filharmonii, kde se stal ještě později velmi dobrým archivářem. Já jsem v roce 1947 nastoupil na konzervatoř jako první posluchač nově zřízeného violového oddělení vedeného profesorem Kozderkou. A na jeho violu hraji dodnes. Zároveň s konzervatoří jsem dělal také pedagogickou fakultu, aby ze mě bylo něco pořádného; rodiče v muzikantské kariéře neviděli nic solidního a zdálo se jim škoda maturity. Na nově zřízené fakultě se tehdy stal asistentem Jan Skácel, který mi také školu doporučil. Dlouho tam sice nevydržel, ale tehdy přesvědčil mě i naše,  že to má svou cenu. Když jsem zjistil, že škola má o něco nižší úroveň než moje oktáva v Kroměříži, přestoupil jsem na hudební vědu, aniž jsem o tom informoval rodiče. Takže než jsem dostudoval konzervatoř, byl už ze mě doktor.

Kdo byli tvoji zásadní učitelé?
Na hudební vědě učili jen dva, Jan Racek a Bohumír Štědroň. Ale na konzervatoři si mě všiml Gracian Černušák a začal mě zvát na soukromé hodiny. Když jsem u něj byl poprvé, přinesl jsem mu nějaký text a on začal s něčím, co mi připomnělo kvartu na gymnáziu. Rozebírali jsme gramatiku, význam jednotlivých slov a vazeb – nezdálo se mi, že tohle by měla být ta věda. On mě takhle ale učil přesně myslet: hudbu nelze vyjádřit přímo, musí se o ní psát obrazně, ale tím  přesněji. Mnozí se domnívají, že se o hudbě může bůhvíjak fantazírovat, když je tak těžko postižitelná. To ale není pravda – člověk musí mít o tom, co chce říct, úplně přesnou představu a jednoznačně ji umět vyjádřit. Černušák si vytříbil styl jako autor slovníku, tam je potřeba vážit nejen co se řekne, ale také kolik o čem se toho řekne. Taky mi říkal, abych nikdy nepsal všechno, co o popisované věci vím, to že dělají jen začátečníci a profesor Nejedlý. Dal mi toho opravdu hodně a navíc vzpomínám na buchty paní Černušákové – zvali mě vždy na čtvrtek, když pekla.

Jeho výhrada vůči Zdeňku Nejedlému byla jen odborná, nebo v tom bylo i něco jiného?
Byla v tom i osobní rivalita. Nejedlý nikomu neodpouštěl; jednou při nějaké přednášce řekl, že nás zavazuje dědictví Smetanovo a Dvořákovo – a vynechal Janáčka. Černušák se přihlásil, doplnil ho a od té doby to měl špatné. Přišel únor 1948 a od března už pro Lidové noviny nepsal a najednou z něj byl nikdo.

Ty jsi hrál v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii od samého začátku?
Od samého začátku jsem hrál především v Moravském komorním orchestru na konzervatoři, z něhož se v roce 1951 stal Symfonický orchestr kraje brněnského pod vedením doktora Zbyňka Mrkose. Když potom došlo ke sloučení Bakalova rozhlasového symfonického orchestru s tímto málem ještě mládežnickým tělesem – v té době už vedeným Václavem Neumannem – tak vznikla v roce 1956 Státní filharmonie Brno.

Hrál jsi raději komořinu, nebo v orchestru?
Mnohem víc komořinu, ale hraní v orchestru mě taky vždycky hrozně bavilo. Pokud tedy bylo o čem hrát a pokud ten, co mával rukama, tomu rozuměl. Já jsem měl to štěstí – nebo snad smůlu – že jsem se velmi spřátelil s Václavem Neumannem. On byl tehdy ještě mladý a vytvářel si s námi repertoár. Byl to intelektuál, uměl o hudbě mluvit a to, co s námi studoval, nám také dokázal zprostředkovat, myslím hudební poznání. To Bakala neuměl a Vogel už vůbec ne. Věci, které s námi dělal Neumann, ve mně zůstaly, mám je zažité; to je ta smůla – už jsem je potom nikdy tak neprožil.

Co pokládáš při interpretaci hudby za nejdůležitější kromě technického zvládnutí partitury?
Zkusím popsat, jak jsme na to šli v kvartetu. Začali jsme vždy tím, že jsme dělali smyky, což dělá každé kvarteto. A zjistili jsme, že u toho začínáme myslet ve frázích. Z těch je složená každá skladba, každá fráze má svůj vývoj, vrchol, doznění, každá je jiná a jinak rozložená. Ale aby byl celek srozumitelný, vycházeli jsme právě z fráze, která je vlastně obrazem mluvené věty. A když jsme dokončili smyky, tak jsme měli výklad skladby prakticky hotový a už jsme to jen dotáhli technicky. V orchestru to výborně uměl Václav Neumann, který se to naučil ve Smetanově kvartetu. Břetislav Bakala, který byl pianista a pracoval s orchestrem především v rozhlasovém studiu, kde na to není vidět, na smyky vůbec nedbal a postupoval spíš opačně – od celkové představy k detailům. Smyky  nechával na koncertních mistrech, kteří si nasmykovali to svoje bez ohledu na ostatní skupiny. Dnes je to samozřejmě zase jinde – smyky musí mít orchestr připravené do první zkoušky.

Změnila se nějak technická vyspělost hudebníků za tu dobu, co se v hudbě pohybuješ, přibývá technicky zdatných hráčů, nebo je to pořád stejné?
Je jich určitě víc. Škol přibylo snad až neúměrně a průměrná technická úroveň dnešního filharmonika je nesrovnatelně vyšší než za mých mladých let, to musím sebekriticky uznat. O to víc mě mrzí, že se dnešní tak zvaná poučená interpretace vrací před tyto doby k primitivní hráčské technice – jinou tehdejší nedokonalé nástroje totiž nedovolovaly – a že z toho jinak velmi zajímavého konání dělá neporušitelné dogma, v němž „výraz“ je zakázané slovo.

Myslíš si, že v hudební historii Brna bylo něco jako "zlatý věk", co pokládáš za vrchol nebo vrcholy v tomto směru?
Já jsem něco takového zažil, když jsem v roce 1947 přišel do Brna. Tady se po válce intenzivně rozvíjel hudební život, protože Brno a vůbec české země byly uprostřed rozbité Evropy takovým zachovalým ostrovem s dychtivým publikem. V Německu, Polsku a Rakousku byly všechny koncertní sály rozbité a tady se začali potkávat sólisté a soubory z celého světa – v Besedním domě si podávaly dveře  špičky tehdejší koncertní scény. Takže sezóna 47/48, než ji stačili komunisti zatrhnout, byla jedním z vrcholů brněnského hudebního života v minulém století.

Děje se v současném životě Filharmonie Brno něco, o čem bys třeba řekl "tohle by za Bakaly nešlo"?
Kdyby viděl Bakala tu řadu ženských, co tam hraje na dřevěné i žesťové nástroje, tak by ho ranila mrtvice. On je neměl moc rád a moc se mu nelíbilo, že se mu po sloučení s Neumannovým krajským orchestrem dostaly do filharmonie. Tak tam seděly ve druhých houslích, na zkouškách se k nim nechoval moc kavalírsky. Stalo se ale, že holky dostaly později jako koncertního mistra, čili sekundfíru, jistého Jana Navrátila, dříve koncertního mistra v operetě. Byl to takový ctižádostivý pořízek, trochu samorost, ale muzikant až na půdu. A on se za tu skupinu dokázal postavit; dámy dělaly, co mu na očích viděly, a výsledkem bylo, že hostující dirigenti říkali, že takové sekundy nemá žádný orchestr na světě.

Na skříni ti visí kalendář s Karlem Ančerlem a Českou filharmonií – jak se díváš na brněnské srovnávání s Prahou?
Já mám tu smůlu, že všichni moji blízcí příbuzní žijí v Praze, a táta byl taky z Prahy. Já se ale považuji za Brňáka, fandím Brnu a Moravě – hrával jsem v Moravské studentské filharmonii, v Moravském komorním orchestru, v Moravském smyčcovém triu, v Moravském kvartetu, už dvacet let pracuju pro Moravský podzim. Když jsme začali s Moravským kvartetem jezdit po světě, říkali nám přátelé: uvažte, co s tím vaším folklorním názvem – budete v jednom kuse někomu vysvětlovat, v jaké zemi ta Morava vlastně leží, jakou řečí mluvíte... Nic z toho – všichni zahraniční pořadatelé měli pro Moravské kvarteto výraz ve vlastním jazyce bez jakéhokoli dotazování, nehledě na to, že Janáčka, kterého jsme hrávali nejvíc, znají všude jako Moravana. Ale tady doma – rozdělení na kraje asi prospělo krajským městům (což jim přeji), ale státnímu uspořádání ne – a Brnu už vůbec ne.  

Jaká je podle tebe úloha kritiky a hudební publicistiky?
Je přinejmenším dvojí. Za prvé propagační, aby se lidé dověděli, co se děje, a dověděli se to způsobem poutavým. Měli by mít dojem, že se děje něco, co stojí za pozornost, i když se hudbě přímo nevěnují. Za druhé by měla zprostředkovat informace i poučenému publiku a zhodnotit, co se událo. Ne nutně strhat, jak si někdy zvlášť mladí kritici myslí. Jednou kdosi napsal o koncertě Bakalova rozhlasového orchestru –a možná měl pravdu – že “dřeva neměla svůj den”. A od té doby jsem byl u toho orchestru prokletý, protože jsem to napsal já; dneska bych to asi neudělal, to jest udělal, ale jinak. A nakonec, tedy za třetí,  by kritika měla být jakousi kronikou – je velice cenné zaznamenávat, co tu proběhlo a co se stalo skutečnou událostí, i když si to možná hned neuvědomujeme.

Co bys v našem hudebním životě okamžitě změnil, kdybys měl tu moc?
Začal bych stavět sál pro Brno, to je asi to nejbolavější. Když jsme se v roce 1951 sešli na první odborové schůzi Krajského orchestru, tak jsme si odhlasovali, že bude nový koncertní sál. Tak už by se to snad mohlo zrealizovat. Možná by se mohlo založit muzeum těchto snah, kde by byly vystaveny všechny návrhy a pokusy...

…třeba hned vedle muzea přesunu nádraží. Strávil jsi většinu života v Brně – co tě tady vlastně drželo a drží?
Mě Brno přitahovalo od začátku, jezdili jsme přes ně z Komárna k příbuzným do mlýna ve Skaličce. Ale meziválečné Brno mělo navíc svého ducha, který šel hodně nahoru a dopředu a byl vyjádřen Výstavištěm, architekturou a vůbec rozvojem života. A já jsem to nějak pociťoval už jako malý kluk. Brno jsem si vždy představoval jako své působiště, a když jsem sem přišel po matuře studovat, měl jsem pocit, že už jsem v něm navždy doma. Jednou jsem uvažoval o hraní v profesionálním kvartetu a Novákovci v Praze hledali violistu, dokonce mi i psali, taky Neumann mě zval do České filharmonie, ale odolal jsem.

Kam si rád zajdeš, když si chceš odpočinout – máš nějaké oblíbené místo?
Za přímo magické místo považuju prostranství před horní branou hradu Veveří – má zcela zvláštní kouzlo v kteroukoli denní i roční dobu, pořád se mění. Zastavujeme se tam často na cestě ze mlýna, zvlášť za úplňkové noci. Jinak – prázdniny jsem trávíval vždycky v horách. Pokaždé jsem si to celý rok plánoval a představoval si sám sebe na nějakém kopci v Tatrách, to bylo jedno z mých naplnění. A když už došlo k věci, potřeboval jsem cítit, že mám strach – trochu adrenalinu. Když jsem se pak vrátil do Brna, probouzel jsem se ještě nejmíň čtrnáct dní každou noc na nějakém uzoučkém skalním výstupku pod převisem a nemohl jsem pochopit, proč jsou tam po skalách rozvěšeny obrazy z mého brněnského bytu. A další věc je, že jsem si nad naším mlýnem ve Skaličce zřídil sáňkařskou dráhu, která je asi kilometr dlouhá se stometrovým převýšením; tam jsem se napřed mockrát vymlel, než jsem dostal sportovní sáně – Ještědky – a začal to jezdit na čas. Když jsem se k tomu chtěl před třemi lety vrátit, skončil jsem na týden v nemocnici. Úplně nejtrvalejším zdrojem adrenalinu ovšem bylo hraní na pódiu – vždycky když jsme skončili s orchestrem koncert, ať už jakýkoli,  musel jsem se vší silou ovládat, abych se nechoval jako blbec. Teď už dlouho nehraju, ale jsou soubory, které poslouchám a říkám si: "S těmi bych si rozuměl."

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Jan Niederle

    27. srpen 2015, 11:07
    Velmi milé čtení i pro ostravského "kvarteťáka".Však v Brně na JAMU studovalo i celé Kubínovo kvarteto i múj bratr a sestra.Přeji Vám p. Beneši vše dobré! Jan Niederle,člen Kubínova kvarteta.

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Nejčtenější

Kritika

Světoznámý jazzový klavírista a kapelník Count Basie by 21. srpna oslavil 120. narozeniny. Big band Cotatcha Orchestra se rozhodl u této příležitosti uspořádat tribute koncert, při kterém zazněl početný výběr ze skladeb orchestru Counta Basieho. Při několika kompozicích se pak před pódiem objevila taneční skupina Rhythm Pilots z taneční školy Swing Wings a společně s big bandem v neděli v Cabaretu des Péchés připravili autentickou podívanou jako vystřiženou z amerických tančíren třicátých a čtyřicátých let minulého století.  více