Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct

21. březen 2013, 0:00
Jiří Beneš: Člověk musí mít přesnou představu, co chce říct

Se jménem Jiřího Beneše se brněnské publikum poprvé setkalo už v roce 1935, kdy se poprvé objevil na pódiu s harmonikou. Dodnes se s ním setkává přinejmenším jako s autorem textů v programech Filharmonie Brno, kde také hrával na violu stejně jako v Moravském kvartetu. Je ale také autorem pamětnického seriálu Brno město hudby v historii a historkách, který u nás vychází každé dva týdny. Blíž se s Jiřím Benešem můžete seznámit v následujícím rozhovoru.

Zažil jsi toho už hodně v hudbě i v životě. Máš tendenci víc vzpomínat, nebo se dívat dopředu?
Ještě se pořád dívám dopředu. Vlastně já ani ne, spíš ti, kdo mi zadávají úkoly. Já jsem ale rád, že to dělají, protože tím člověk žije.

Jaký je teď tvůj významný úkol?
Teď hlavně průvodní slova do programů několika orchestrů, texty pro katalogy různých institucí, je toho hodně.

Jsi z hudební rodiny, kdo tě posadil ke klavíru, nebo ti vrazil housle do ruky?
Já pocházím z úřednické rodiny usedlé poblíž Komárna a za mého dětství byl klavír znakem příslušnosti k vyšší střední třídě, což jsme nebyli. Ale rodiče mi od malička hodně zpívali a když potom zjistili, že jsem hudebně nadaný, tak mi v pěti letech koupili tahací harmoniku…

…takže zednické piano
Naučil jsem se na ni hrát sám a absolvoval s ní také svoje první veřejné vystoupení. Byl jsem náhodou v Brně a v Typosu pořádalo akademii rytmické studio Šárka (založila jej Šárka Drbalová, stejně jako stejnojmenný tábor na břehu Svratky u Veverské Bítýšky). Malý šestiletý harmonikář byl vítaným osvěžením programu.

Nehrál jsi náhodou Němou z Portici jako malý Smetana?
To ne, hrál jsem tři nebo čtyři lidové písničky. Dostal jsem za to bonboniéru a kytici a vyšla i kritika v Lidových novinách, což bylo tehdy normální. Takže mám z tohoto vystoupení svou první kritiku, o jakou jsem se později marně ucházel v našem tisku, když Moravské kvarteto jezdilo po celém světě. To byly tedy moje úplné začátky. Později jsem začal chodit do houslí a vůbec jsem nevěděl proč. Netušil jsem, co bych s nimi měl v budoucnosti dělat. Až mě jednou v Kroměříži, to už bylo za války, pozval jeden starší kolega do kvarteta.

A tehdy ses rozhodl, že se staneš hudebníkem?
Tehdy to začalo. My jsem s tímto kolegou pak dlouhou dobu hráli i tady ve filharmonii, kde se stal ještě později velmi dobrým archivářem. Já jsem v roce 1947 nastoupil na konzervatoř jako první posluchač nově zřízeného violového oddělení vedeného profesorem Kozderkou. A na jeho violu hraji dodnes. Zároveň s konzervatoří jsem dělal také pedagogickou fakultu, aby ze mě bylo něco pořádného; rodiče v muzikantské kariéře neviděli nic solidního a zdálo se jim škoda maturity. Na nově zřízené fakultě se tehdy stal asistentem Jan Skácel, který mi také školu doporučil. Dlouho tam sice nevydržel, ale tehdy přesvědčil mě i naše,  že to má svou cenu. Když jsem zjistil, že škola má o něco nižší úroveň než moje oktáva v Kroměříži, přestoupil jsem na hudební vědu, aniž jsem o tom informoval rodiče. Takže než jsem dostudoval konzervatoř, byl už ze mě doktor.

Kdo byli tvoji zásadní učitelé?
Na hudební vědě učili jen dva, Jan Racek a Bohumír Štědroň. Ale na konzervatoři si mě všiml Gracian Černušák a začal mě zvát na soukromé hodiny. Když jsem u něj byl poprvé, přinesl jsem mu nějaký text a on začal s něčím, co mi připomnělo kvartu na gymnáziu. Rozebírali jsme gramatiku, význam jednotlivých slov a vazeb – nezdálo se mi, že tohle by měla být ta věda. On mě takhle ale učil přesně myslet: hudbu nelze vyjádřit přímo, musí se o ní psát obrazně, ale tím  přesněji. Mnozí se domnívají, že se o hudbě může bůhvíjak fantazírovat, když je tak těžko postižitelná. To ale není pravda – člověk musí mít o tom, co chce říct, úplně přesnou představu a jednoznačně ji umět vyjádřit. Černušák si vytříbil styl jako autor slovníku, tam je potřeba vážit nejen co se řekne, ale také kolik o čem se toho řekne. Taky mi říkal, abych nikdy nepsal všechno, co o popisované věci vím, to že dělají jen začátečníci a profesor Nejedlý. Dal mi toho opravdu hodně a navíc vzpomínám na buchty paní Černušákové – zvali mě vždy na čtvrtek, když pekla.

Jeho výhrada vůči Zdeňku Nejedlému byla jen odborná, nebo v tom bylo i něco jiného?
Byla v tom i osobní rivalita. Nejedlý nikomu neodpouštěl; jednou při nějaké přednášce řekl, že nás zavazuje dědictví Smetanovo a Dvořákovo – a vynechal Janáčka. Černušák se přihlásil, doplnil ho a od té doby to měl špatné. Přišel únor 1948 a od března už pro Lidové noviny nepsal a najednou z něj byl nikdo.

Ty jsi hrál v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii od samého začátku?
Od samého začátku jsem hrál především v Moravském komorním orchestru na konzervatoři, z něhož se v roce 1951 stal Symfonický orchestr kraje brněnského pod vedením doktora Zbyňka Mrkose. Když potom došlo ke sloučení Bakalova rozhlasového symfonického orchestru s tímto málem ještě mládežnickým tělesem – v té době už vedeným Václavem Neumannem – tak vznikla v roce 1956 Státní filharmonie Brno.

Hrál jsi raději komořinu, nebo v orchestru?
Mnohem víc komořinu, ale hraní v orchestru mě taky vždycky hrozně bavilo. Pokud tedy bylo o čem hrát a pokud ten, co mával rukama, tomu rozuměl. Já jsem měl to štěstí – nebo snad smůlu – že jsem se velmi spřátelil s Václavem Neumannem. On byl tehdy ještě mladý a vytvářel si s námi repertoár. Byl to intelektuál, uměl o hudbě mluvit a to, co s námi studoval, nám také dokázal zprostředkovat, myslím hudební poznání. To Bakala neuměl a Vogel už vůbec ne. Věci, které s námi dělal Neumann, ve mně zůstaly, mám je zažité; to je ta smůla – už jsem je potom nikdy tak neprožil.

Co pokládáš při interpretaci hudby za nejdůležitější kromě technického zvládnutí partitury?
Zkusím popsat, jak jsme na to šli v kvartetu. Začali jsme vždy tím, že jsme dělali smyky, což dělá každé kvarteto. A zjistili jsme, že u toho začínáme myslet ve frázích. Z těch je složená každá skladba, každá fráze má svůj vývoj, vrchol, doznění, každá je jiná a jinak rozložená. Ale aby byl celek srozumitelný, vycházeli jsme právě z fráze, která je vlastně obrazem mluvené věty. A když jsme dokončili smyky, tak jsme měli výklad skladby prakticky hotový a už jsme to jen dotáhli technicky. V orchestru to výborně uměl Václav Neumann, který se to naučil ve Smetanově kvartetu. Břetislav Bakala, který byl pianista a pracoval s orchestrem především v rozhlasovém studiu, kde na to není vidět, na smyky vůbec nedbal a postupoval spíš opačně – od celkové představy k detailům. Smyky  nechával na koncertních mistrech, kteří si nasmykovali to svoje bez ohledu na ostatní skupiny. Dnes je to samozřejmě zase jinde – smyky musí mít orchestr připravené do první zkoušky.

Změnila se nějak technická vyspělost hudebníků za tu dobu, co se v hudbě pohybuješ, přibývá technicky zdatných hráčů, nebo je to pořád stejné?
Je jich určitě víc. Škol přibylo snad až neúměrně a průměrná technická úroveň dnešního filharmonika je nesrovnatelně vyšší než za mých mladých let, to musím sebekriticky uznat. O to víc mě mrzí, že se dnešní tak zvaná poučená interpretace vrací před tyto doby k primitivní hráčské technice – jinou tehdejší nedokonalé nástroje totiž nedovolovaly – a že z toho jinak velmi zajímavého konání dělá neporušitelné dogma, v němž „výraz“ je zakázané slovo.

Myslíš si, že v hudební historii Brna bylo něco jako "zlatý věk", co pokládáš za vrchol nebo vrcholy v tomto směru?
Já jsem něco takového zažil, když jsem v roce 1947 přišel do Brna. Tady se po válce intenzivně rozvíjel hudební život, protože Brno a vůbec české země byly uprostřed rozbité Evropy takovým zachovalým ostrovem s dychtivým publikem. V Německu, Polsku a Rakousku byly všechny koncertní sály rozbité a tady se začali potkávat sólisté a soubory z celého světa – v Besedním domě si podávaly dveře  špičky tehdejší koncertní scény. Takže sezóna 47/48, než ji stačili komunisti zatrhnout, byla jedním z vrcholů brněnského hudebního života v minulém století.

Děje se v současném životě Filharmonie Brno něco, o čem bys třeba řekl "tohle by za Bakaly nešlo"?
Kdyby viděl Bakala tu řadu ženských, co tam hraje na dřevěné i žesťové nástroje, tak by ho ranila mrtvice. On je neměl moc rád a moc se mu nelíbilo, že se mu po sloučení s Neumannovým krajským orchestrem dostaly do filharmonie. Tak tam seděly ve druhých houslích, na zkouškách se k nim nechoval moc kavalírsky. Stalo se ale, že holky dostaly později jako koncertního mistra, čili sekundfíru, jistého Jana Navrátila, dříve koncertního mistra v operetě. Byl to takový ctižádostivý pořízek, trochu samorost, ale muzikant až na půdu. A on se za tu skupinu dokázal postavit; dámy dělaly, co mu na očích viděly, a výsledkem bylo, že hostující dirigenti říkali, že takové sekundy nemá žádný orchestr na světě.

Na skříni ti visí kalendář s Karlem Ančerlem a Českou filharmonií – jak se díváš na brněnské srovnávání s Prahou?
Já mám tu smůlu, že všichni moji blízcí příbuzní žijí v Praze, a táta byl taky z Prahy. Já se ale považuji za Brňáka, fandím Brnu a Moravě – hrával jsem v Moravské studentské filharmonii, v Moravském komorním orchestru, v Moravském smyčcovém triu, v Moravském kvartetu, už dvacet let pracuju pro Moravský podzim. Když jsme začali s Moravským kvartetem jezdit po světě, říkali nám přátelé: uvažte, co s tím vaším folklorním názvem – budete v jednom kuse někomu vysvětlovat, v jaké zemi ta Morava vlastně leží, jakou řečí mluvíte... Nic z toho – všichni zahraniční pořadatelé měli pro Moravské kvarteto výraz ve vlastním jazyce bez jakéhokoli dotazování, nehledě na to, že Janáčka, kterého jsme hrávali nejvíc, znají všude jako Moravana. Ale tady doma – rozdělení na kraje asi prospělo krajským městům (což jim přeji), ale státnímu uspořádání ne – a Brnu už vůbec ne.  

Jaká je podle tebe úloha kritiky a hudební publicistiky?
Je přinejmenším dvojí. Za prvé propagační, aby se lidé dověděli, co se děje, a dověděli se to způsobem poutavým. Měli by mít dojem, že se děje něco, co stojí za pozornost, i když se hudbě přímo nevěnují. Za druhé by měla zprostředkovat informace i poučenému publiku a zhodnotit, co se událo. Ne nutně strhat, jak si někdy zvlášť mladí kritici myslí. Jednou kdosi napsal o koncertě Bakalova rozhlasového orchestru –a možná měl pravdu – že “dřeva neměla svůj den”. A od té doby jsem byl u toho orchestru prokletý, protože jsem to napsal já; dneska bych to asi neudělal, to jest udělal, ale jinak. A nakonec, tedy za třetí,  by kritika měla být jakousi kronikou – je velice cenné zaznamenávat, co tu proběhlo a co se stalo skutečnou událostí, i když si to možná hned neuvědomujeme.

Co bys v našem hudebním životě okamžitě změnil, kdybys měl tu moc?
Začal bych stavět sál pro Brno, to je asi to nejbolavější. Když jsme se v roce 1951 sešli na první odborové schůzi Krajského orchestru, tak jsme si odhlasovali, že bude nový koncertní sál. Tak už by se to snad mohlo zrealizovat. Možná by se mohlo založit muzeum těchto snah, kde by byly vystaveny všechny návrhy a pokusy...

…třeba hned vedle muzea přesunu nádraží. Strávil jsi většinu života v Brně – co tě tady vlastně drželo a drží?
Mě Brno přitahovalo od začátku, jezdili jsme přes ně z Komárna k příbuzným do mlýna ve Skaličce. Ale meziválečné Brno mělo navíc svého ducha, který šel hodně nahoru a dopředu a byl vyjádřen Výstavištěm, architekturou a vůbec rozvojem života. A já jsem to nějak pociťoval už jako malý kluk. Brno jsem si vždy představoval jako své působiště, a když jsem sem přišel po matuře studovat, měl jsem pocit, že už jsem v něm navždy doma. Jednou jsem uvažoval o hraní v profesionálním kvartetu a Novákovci v Praze hledali violistu, dokonce mi i psali, taky Neumann mě zval do České filharmonie, ale odolal jsem.

Kam si rád zajdeš, když si chceš odpočinout – máš nějaké oblíbené místo?
Za přímo magické místo považuju prostranství před horní branou hradu Veveří – má zcela zvláštní kouzlo v kteroukoli denní i roční dobu, pořád se mění. Zastavujeme se tam často na cestě ze mlýna, zvlášť za úplňkové noci. Jinak – prázdniny jsem trávíval vždycky v horách. Pokaždé jsem si to celý rok plánoval a představoval si sám sebe na nějakém kopci v Tatrách, to bylo jedno z mých naplnění. A když už došlo k věci, potřeboval jsem cítit, že mám strach – trochu adrenalinu. Když jsem se pak vrátil do Brna, probouzel jsem se ještě nejmíň čtrnáct dní každou noc na nějakém uzoučkém skalním výstupku pod převisem a nemohl jsem pochopit, proč jsou tam po skalách rozvěšeny obrazy z mého brněnského bytu. A další věc je, že jsem si nad naším mlýnem ve Skaličce zřídil sáňkařskou dráhu, která je asi kilometr dlouhá se stometrovým převýšením; tam jsem se napřed mockrát vymlel, než jsem dostal sportovní sáně – Ještědky – a začal to jezdit na čas. Když jsem se k tomu chtěl před třemi lety vrátit, skončil jsem na týden v nemocnici. Úplně nejtrvalejším zdrojem adrenalinu ovšem bylo hraní na pódiu – vždycky když jsme skončili s orchestrem koncert, ať už jakýkoli,  musel jsem se vší silou ovládat, abych se nechoval jako blbec. Teď už dlouho nehraju, ale jsou soubory, které poslouchám a říkám si: "S těmi bych si rozuměl."

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  captcha
  • Jan Niederle

    27. srpen 2015, 11:07
    Velmi milé čtení i pro ostravského "kvarteťáka".Však v Brně na JAMU studovalo i celé Kubínovo kvarteto i múj bratr a sestra.Přeji Vám p. Beneši vše dobré! Jan Niederle,člen Kubínova kvarteta.

Propojení moderního jazzu s trampskou písní je na první pohled šílenost nebo – jak s oblibou říká Vilém Spilka – dílo s „cimrmanovským elementem“. Ve skutečnosti je však Spilkovo nové album Podvod s úpravami písní Honzy Nedvěda sice projektem překvapivým, ale z hlediska hudební tradice naprosto pochopitelným.  více

Téměř šedesát studentů Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně spojilo síly při uvedení dvou oper ve svém kmenovém Divadle na Orlí. Večer patřil dvojici komorních operních děl. Premiérově byla uvedena krátká opera Mistrová aneb Když Bolševici zrušili Vánoce Petra Haly. A po téměř čtyřiceti letech zazněla opera Malý princ od Miroslava Háby.  více

Baletní inscenace Chvění je volně inspirována básní Poslední list od Vladimíra Holana. Původní balet choreografa a režiséra Petra Zusky vznikl ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno. Na hudbu Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici tančí dvanáct tanečnic a dvanáct tanečníků v čele s hlavními postavami, které zastupují ženský a mužský element v roli ONA a ON.  více

Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.  více

Nejen na hudební návrat do počátku sladkých šedesátek sází nová rodinná komedie Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka. Od víkendové premiéry ji uvádí činohra Národního divadla v Brně. Živá sedmičlenná kapela přímo na jevišti tvoří zvukovou i dějovou kulisu až sentimentální cesty v čase zpět. Staří budou na sladká „sixties“ nejen přes muziku dojatě vzpomínat, malí si tuto dekádu budou objevovat. A právě na to novinka režiséra Martina Františáka sází.  více

Prologem listopadových ozvěn brněnského JazzFestu byl středeční koncert čtyřčlenné hvězdné formace kolem kytaristy Johna Scofielda.V Sono Centru tak pokračovalo jejich pětitýdenní evropské turné na podporu nového alba Country For Old Men vydaného letos v září.  více

Sopranistka Maida Hundeling, která v loňské sezoně debutovala kupříkladu v Metropolitní opeře v New Yorku, se po roce vrací do Janáčkovy opery. Pěvkyně známá z předních operních scén po celém světě se v Brně znovu uvede v roli Tosky ve stejnojmenné Pucciniho opeře. Inscenace zdejšího uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zaujala už při premiéře. Režisér ve své koncepci vyšel z propojení příběhu zpěvačky Tosky v soukolí složité politické situace Římské republiky roku 1800 s příběhem jedné z jejích mimořádných představitelek ve druhé polovině minulého století – operní superstar Marie Callas. Jak napsala kritika, vzniklo divadelně působivé a inspirativní prolnutí osudů těchto dvou žen, adorovaných operních div, zaujatých láskou v politicky komplikované době, která je semele. V hlavních rolích této brněnské inscenace excelovala zejména Maida Hundeling.  více

I když skupina Květy stojí a padá s autorskou tvorbou a nenapodobitelným hlasovým projevem Martina E. Kyšperského, k jejímu zvuku neodmyslitelně patří barevný doprovod Aleše Pilgra. Jeho bicí, perkuse a nejrůznější ozvučené předměty dotvářejí hravý svět Martinovými jakoby snových obrazů. Jenže Aleš měl také představy o vlastní tvorbě, která se Květům do koncepce nevešla. A tak odložil bicí, vzal do ruky kytaru a před deseti lety vydal sólové album Nos na stůl, prazáklad dnešní skupiny Biorchestr.  více

Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.  více

Je to jako se státním rozpočtem: Až dva roky po nástupu kterékoliv nové vlády jej lze považovat za její. A to po všech stránkách počínaje ideovou a konče ryze praktickou tedy technickou, propagační a organizační. Předloňský ročník festivalu Janáček Brno představoval příslovečný bod zlomu. Nový ředitel pořádajícího Národního divadla Brno byl ve funkci teprve rok a šéf opery Jiří Heřman šest měsíců. Na brněnské radnici (která zůstává jediným významným benefaktorem velkých hudebních a divadelních institucí; kraje a státu totiž jakoby se netýkaly) se zrovna točilo kormidlem a po skončení festivalu byla demontována i dosavadní dramaturgická podstata akce. Po dvou letech lze koncertní řadu hodnotit jako sérii střídavých úspěchů, ovšem s několika znepokojujícími projevy amatérismu.  více

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.  více

Hudební komedii Limonádový Joe připravilo na muzikálové scéně Městské divadlo Brno. Na zdejší velké jeviště se tak o víkendu vrátil jeden z nejoblíbenějších poválečných hrdinů, který česká pódia brázdí už do roku 1944. Kontury nesmrtelnosti mu dal v roce 1964 geniální film, jehož repliku nyní ovšem nečekejte. Divadelní verze jednak obsahuje mnohem více písniček, ale i scénář je v některých momentech a ve finálním řešení jiný než mimořádná celuloidová verze. Nová inscenace režiséra Petra Gazdíka známý titul přetavila do rozevláté výpravné muzikálové šou, která se ke slavnému snímku nehlásí. Novinka se naopak díky originálnímu humoru a způsobu jeho používání snaží klestit cestu samozřejmě přes všechny zlidovělé hlášky k vlastní a legitimní inscenační verzi.  více

Hudební skladatel Leoš Janáček patří k brněnským fenoménům. Projekt Janáčkovo Brno představuje skladatele v několika fázích. Jednou z nich je právě aktualizovaná aplikace Leoš Janáček, která mapuje místa jeho působení a obsahuje úryvky děl.  více

Bokomara Luboše Javůrka sice nikdy nepatřila na naší folkové scéně k absolutní špičce, ale dlouhodobě si udržuje pozici solidní kapely, jejíž melodické písně mají potenciál oslovit široké publikum. Více než kapela je Bokomara značka, za kterou se vejdou různé Javůrkovy projekty – od písničkářského dua s Petrou Šanclovou až po – dnes už dlouholetý – společný koncertní program s Naďou Urbánkovou.  více

Fascinující předělávku Sinfonietty pod taktovkou norského trumpetisty a aranžéra Didrika Ingvaldsena nabídl druhý koncert ze série Jazz goes to Janáček v rámci festivalu Janáček Brno. Přinesl však také o poznání méně vydařený projekt Polajka uskupení Nikolaj Nikitin Ensemble.  více