Jitka Šuranská: Písničce musí zůstat příběh

Jitka Šuranská: Písničce musí zůstat příběh

S Jitkou Šuranskou jsme si povídaly nad novým albem muziky, ve které je sice primáškou, ale jak sama zdůrazňuje, je jenom jedním ze tří rovnocenných článků. Jitka Šuranská Trio spolu s ní tvoří nadžánrový mandolinista Martin Krajíček a multiinstrumentalista (vzděláním jazzový kontrabasista) Marian Friedl. Trojice muzikantůodstartovala křestní šňůru svého debutu Divé husy symbolicky 1. října na Husích slavnostech v Boskovicích, o dva dny později jej křtili v Brně ve Staré Pekárně.  Do půlky října je ještě čeká cesta po klubech, kinech a knihovnách v Náchodě, Rožnově pod Radhoštěm, ve Zlíně a v Českých Budějovicích. Ačkoliv se trio hlásí k lidovým písním jako ke své inspiraci, dává jim autorský kabát z mnoha hudebních stylů, přesto souladný a zajímavý. A právě Jitčina vlastní muzikantská cesta je pro výslednou podobu důležitá a inspirativní.

Vyrůstala jsi v místě, kde nebylo možné se lidové muzice vyhnout. Jaký vliv mělo prostředí na tvé vnímání hudby v dětství?

Pocházím z Kudlovic u Uherského Hradiště. To je malá obec, ale bohatá na folklórní aktivity. Odmalička jsem chodila do souboru Jatelinka, kde jsem později hrála v první (ještě dětské) cimbálové muzice pod vedením Tomáše Drábka. Pak jsem tancovala v souboru Lúčka. O něco později přišlo důležité rozhodování: jestli chci víc tančit a zpívat v souboru, nebo hrát v pořádné dospělácké cimbálovce. Nakonec u mě rozhodly jako většinou city a tancování v Lúčce jsem vyměnila za post houslistky v Cimbálové muzice Stanislava Gabriela.

Kolik ti bylo let, když jsi vlastně rozhodla o své budoucnosti?

Bylo mi patnáct. Myslím, že mi spolupráce s výhradně chlapskou muzikou hodně dala, minimálně mi obohatila slovník a celkově sociální dovednosti (směje se). Každopádně deset let s Cimbálovou muzikou Stanislava Gabriela bylo hodně důležitých pro můj hudební vývoj i pro mé zakořenění v hudebním stylu našeho regionu.

Aby se muzikant dostal do renomované muziky jako jsou Gabrielovci, musí už na housle něco umět. Kde ses učila hrát?

Chodila jsem na ZUŠ v Uherském Hradišti k Pavlu Štulírovi (houslový terc ve vyhlášené CM Jaroslava Čecha, pozn. autorky), který je v našem regionu významnou osobností ve výchově mladých folklórních muzikantů. Tehdy ale do své cimbálové muziky při ZUŠce děvčata nebral, tak jsem mohla hrát jen v komorním orchestru. Sen o hraní v cimbálovce už ve mně ale dřímal. Nakonec se propojil s osobním životem: zamilovala jsem se do primáše Stanislava Gabriela a časem se mu svěřila, že bych kromě zpívání chtěla taky hrávat v muzice.

Jak se na to tvářila sestava muziky, která byla do té doby pouze chlapská?

Kupodivu udělali výjimku a do kapely mě vzali. Aby to však nevyznělo, že jsem si svou pozici vydobyla pouze osobním vztahem. Staník mne v ničem nešetřil. Postavil mě tvrdě úplně dozadu na obligát a řekl, že teď se budu učit. Pak jsem hrála třetí housle, což mi připadne úplně nejtěžší, hledat v kapele třetí hlas. Postupně jsem se propracovala až k němu dopředu na terc.  Ale Staník jako primáš měl respekt a vždy striktně odděloval osobní život od toho kapelního, což pro mě nebylo úplně jednoduché. Ale právě za toto „školení“ jsem mu do dneška velice vděčná.

Mít na Slovácku muziku nebo zpěv jako koníčka je pro nadaného člověka skoro povinnost, ovšem zvolit si profesi hudebníka je těžké rozhodnutí na celý život. Není na to v patnácti trochu brzo?

Musím říct, že ještě když jsem nastupovala na konzervatoř, neměla jsem v tom úplně jasno. Symfonický orchestr jsem poprvé na živo slyšela až v Brně – zdejší filharmonii. Samozřejmě jsem si vážnou hudbu zamilovala, ale vybrat si muziku jako povolání bylo rozhodnutí srdcem. Člověk je uvnitř vlastně už hotový, cítí, že hudbu chce dělat po celý život. Ale co to obnáší, jaký ten život bude, co se za to platí, kolik je s tím spojeno cestování, trvalé přípravy, disciplíny – to hudebník zjišťuje, až když se to děje jemu. Ovšem v té chvíli už hudbu tak miluje, že je příliš pozdě brát ono osudové rozhodnutí zpátky.

Po skončení školní docházky jsi tedy směřovala na konzervatoř. Kam potom dál?

Konzervatoř v Brně jsem vystudovala, ale nebyl ze mě nijak suverénní interpret, nepovedlo se mi udělat přijímačky na žádnou vysokou školu. Ale nevzdala jsem to: rok jsem učila na ZUŠ v Uherském Hradišti a přitom se jezdila připravovat ke svému budoucímu profesorovi Zdeňku Golovi do Ostravy. Bylo to pro mě životní setkání. S jeho pomocí mě přijali na Institut pro umělecká studia (dnes Fakulta umění Ostravské univerzity, pozn. autorky) a pod jeho vedením jsem kromě interpretačních dovedností získala i sebedůvěru a lásku k houslím. Právě jeho zásluhou jsem se konečně ujistila, že housle a hudba jsou moje životní cesta.

V současnosti občas probíhá diskuse nad potřebností oficiálního odborného školení pro muzikanty hrající lidovou hudbu svého regionu. Jaký je tvůj názor?

Myslím si, že je velmi výhodné pro každého muzikanta pokusit se zvládnout hudebních stylů, kolik je jen možné. Pokud hrajete hudbu klasickou a jste vedeni k interpretaci předepsaných partů, osvojíte si jiný přístup, než když stojíte mezi muzikanty v kapele, hrajete podle sluchu a citu a snažíte se být její součástí. Hudba je jen jedna a dobrý muzikant se umí měnit jako chameleon. Je to obtížné, ale třeba pro mě je to velice obohacující.

Širší hudební publikum než folkloristé tě zaregistrovalo jako polovinu dua Hudecká úderka v roce 2005, kdy vyšlo oceňované album Písňobraní.

To album bylo pro mě svým způsobem osudové: byla jsem do té doby součástí velké kapely a z hraní ve dvojici jsem měla trochu obavy. Ale Jirka Plocek mě ujišťoval, že to utáhneme i ve dvou a že to bude dobré. Tak úplně jsem mu nevěřila, dost jsem se bála. Zpětně si ale myslím, že měl naprostou pravdu, že ve dvou už je to taky kapela. Když si s Jirkou dodnes můžeme spolu zahrát, vždy si uvědomím, jak velkou radost mi to přináší.

Jirka Plocek v té době právě končil s Teagrassem, tys ovšem byla ještě pevně zakotvená v cimbálovce Stanislava Gabriela. Jak pánové z kapely nesli tento tvůj „úlet“?

Zákonitě docházelo ke konfliktům, především v termínech. Staník mě bral nadále jako jejich houslistku a zpěvačku na plný úvazek a já jsem v případě termínových kolizí musela volit. Vnitřně jsem cítila, že setkání s Jirkou Plockem mi dává příležitost otevřít nové obzory, a upřednostňovala jsem jeho. Takže jsem v CM Stanislava Gabriela oficiálně skončila – což ovšem neznamená, že jsme se rozešli ve zlém, naopak, občas si zahrajeme, zazpíváme, zapaříme…

Ta osudová volba se ovšem týkala jenom neprofesionální muziky. Tehdy už jsi pracovala ve zlínské filharmonii…

Ano, od roku 2003 jsem členkou Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a velice si toho vážím. Pro muzikanta je vždy velkou výhodou mít pevné zázemí a jistotu. Náš orchestr kromě toho, že výborně hraje, má i skvělé mezilidské vztahy.  Mohu hrát na poloviční úvazek a koncertní program svého nynějšího tria předem konzultovat s vedoucím naší nástrojové skupiny, aby to fungovalo a přitom vyhovovalo oběma stranám.

Na své druhé (a první sólové) album Nězachoď slunečko v roce 2013 sis pozvala jazzové slovensko-moldavské PaCoRa Trio v sestavě housle, cimbál a kontrabas. Proč sis vybrala zrovna je?

Seznámil nás – jak jinak – Jirka Plocek. Se Stankem Palúchem jsem se asi na čtyři koncerty, potkala v Teagrassu, ale naše hudební přátelství přetrvalo. Věděla jsem, že pokud chci na svou první samostatnou desku producenta, tak chci jeho. Pak jsem slyšela hrát kompletní PaCoRu, pozvala je ke spolupráci na pár písniček a vyšla z toho nakonec celá deska. Když se potkáš s někým, kdo ti jako oni přiblíží další hudební žánr, je to obrovské vzájemné obohacení. V našem případě šlo o jejich precizní technický jazz s improvizací a k tomu můj spíš intuitivní ženský přístup. Když se to spojí dohromady, má to grády.

Na rozdíl od Písňobraní jsi mi na albu Nězachoď slunečko připadala sebevědomější, ve zpěvu i hraní výraznější, osobitější. Čím to?

Snad tím, že jsem začala být muzikantsky sama za sebe, jako Jitka Šuranská. Konečně jsem pochopila, kdo v muzice jsem. Na Písňobraní jsem se ještě nechala vést za ruku, tam byl Jirka ten vizionář, to on dal dohromady Hudeckou úderku a byla to jeho deska. Album Nězachoď slunečko už byl od začátku do konce můj nápad. Udělala jsem koncept, pozvala muzikanty do studia, sehnala sponzory a rozhodla se, že to bude takhle.

To byl další zlom – ujasnit si, kam chci směřovat a koho k tomu potřebuji.

Ano, poprvé jsem se – byť donucena okolnostmi – osamostatnila a projevila sama za sebe. Vývoj v posledních dvou letech představuje naplněný sen: být primáškou ve vlastní muzice. Také proto je to letošní nové album už společným dílem celé kapely. Moji dva spoluhráči, Marian Friedl a Martin Krajíček, jsou totiž schopni a ochotni nebýt pouhými hosty na mém albu, ale táhnout se mnou za jeden provaz, jako kapela.

Ještě na chvíli odbočím ke tvému sólovému vystupování, které JŠ Triu předcházelo a k němuž si občas odskočíš. Může lidový muzikant používat loop station a přitom zůstat hudcem?

Je to rozhodně jedna z možností, jak stát sám na pódiu a přitom na živo vytvořit vlastní hudeckou kapelu. Já si postupně v několika smyčkách nad sebou navrstvím nástroje, pak si je pustím jako podklad nebo doprovod a můžu tvořit vlastní hudbu-sólo, prožít si text, nabídnout lidem příběh. V mnoha dalších žánrech je loop station běžný, v lidové hudbě je to výjimečné. Pokud vím, jsem v tom první a asi zatím jediná. Nechci však používat různé technické vymoženosti, které to umí, žádné efekty – chci pořád zachovat zvuk hudecké muziky. Aby to bylo co nejblíž tomu, jak si muzikant kdysi zahrál a zazpíval třeba v hospodě pro lidi.

Jitka Šuranská Trio tvoří tři muzikanti se zkušeností z různých hudebních žánrů. Kde se jejich cesty protnuly?

Jsem velice intuitivní člověk a podobně si hledám spoluhráče. S Martinem jsme se znali od vidění, poslouchala jsem cédéčka KK Bandu a všimla jsem si, jak mě Martinova mandolína pokaždé rozpláče, jak se mi to zdá krásné. Tak jsem mu jednou zavolala a rozjela se za ním do Boskovic zkusit, jak by nám to šlo. Fungovalo to hned napoprvé. Shodli jsme se, že by se nám hodil basista; na Mariana nám úplnou náhodou dal tip Emil Formánek, kytarista Druhé trávy. I tak se rodí kapela. Takže s Marianem přibyl do kapely kromě kontrabasu i malý beskydský cimbál a celá škála fléten a píšťal. Navíc i skvěle zpívá a aranžuje. Některé věci se prostě dějí samy – a to je i případ našeho tria.

Z vaší nové desky Divé husy na mě hned napoprvé dýchlo muzikantské porozumění, vzájemný obdiv vás tří. Bylo tam okamžité souznění, nebo se rodilo postupně?

Mně se zpočátku o našem triu dost těžko mluvilo, protože jsem nedokázala popsat, co se vlastně děje. Kluci se předtím vůbec neznali, poprvé jsme se všichni tři sešli na hudebce ve Frenštátě a fungovalo nám to na první dobrou od první písničky. Hrajeme spolu něco přes dva roky a ze spoluhráčů se stáváme přáteli.

Na rozdíl od minulé desky tady nyní nejsou žádní hostující muzikanti, všechno si aranžujete a hrajete sami tři. Je to tedy dokonale společné dílo?

Každý přináší, v čem je silný. Já představuju ten naprosto ženský princip: tohle je o smutku, kluci, udělejte mi smutek! Oni to napíšou a postupně to skládáme k sobě. Nebo přinese Marian, náš úžasný aranžér, píseň už předem připravenou, postavenou a společně pak už jen „vychytáváme mouchy“. Na mně také zůstává uhlídat, aby v té písničce zůstala emoce, která by tam vždy měla být. Měli bychom pokaždé vědět, o čem zpíváme, co sdělujeme. Pro nás je důležité, aby písničce zůstal příběh.

Proč jste vaši první společnou desku pojmenovali právě Divé husy?

Tu píseň napsal Marian Friedl. Je o pohledu na oblohu, na hejno divokých husí letících někam do dálky. Je to píseň o touze, kterou v sobě všichni máme, o našich snech, které v sobě nosíme. A my naším cédéčkem říkáme: Dívejte se, sněte a naplňujte svoje sny!

Jitka Šuranská/ foto archive Indies Scope

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více