Jitka Šuranská: Písničce musí zůstat příběh

Jitka Šuranská: Písničce musí zůstat příběh

S Jitkou Šuranskou jsme si povídaly nad novým albem muziky, ve které je sice primáškou, ale jak sama zdůrazňuje, je jenom jedním ze tří rovnocenných článků. Jitka Šuranská Trio spolu s ní tvoří nadžánrový mandolinista Martin Krajíček a multiinstrumentalista (vzděláním jazzový kontrabasista) Marian Friedl. Trojice muzikantůodstartovala křestní šňůru svého debutu Divé husy symbolicky 1. října na Husích slavnostech v Boskovicích, o dva dny později jej křtili v Brně ve Staré Pekárně.  Do půlky října je ještě čeká cesta po klubech, kinech a knihovnách v Náchodě, Rožnově pod Radhoštěm, ve Zlíně a v Českých Budějovicích. Ačkoliv se trio hlásí k lidovým písním jako ke své inspiraci, dává jim autorský kabát z mnoha hudebních stylů, přesto souladný a zajímavý. A právě Jitčina vlastní muzikantská cesta je pro výslednou podobu důležitá a inspirativní.

Vyrůstala jsi v místě, kde nebylo možné se lidové muzice vyhnout. Jaký vliv mělo prostředí na tvé vnímání hudby v dětství?

Pocházím z Kudlovic u Uherského Hradiště. To je malá obec, ale bohatá na folklórní aktivity. Odmalička jsem chodila do souboru Jatelinka, kde jsem později hrála v první (ještě dětské) cimbálové muzice pod vedením Tomáše Drábka. Pak jsem tancovala v souboru Lúčka. O něco později přišlo důležité rozhodování: jestli chci víc tančit a zpívat v souboru, nebo hrát v pořádné dospělácké cimbálovce. Nakonec u mě rozhodly jako většinou city a tancování v Lúčce jsem vyměnila za post houslistky v Cimbálové muzice Stanislava Gabriela.

Kolik ti bylo let, když jsi vlastně rozhodla o své budoucnosti?

Bylo mi patnáct. Myslím, že mi spolupráce s výhradně chlapskou muzikou hodně dala, minimálně mi obohatila slovník a celkově sociální dovednosti (směje se). Každopádně deset let s Cimbálovou muzikou Stanislava Gabriela bylo hodně důležitých pro můj hudební vývoj i pro mé zakořenění v hudebním stylu našeho regionu.

Aby se muzikant dostal do renomované muziky jako jsou Gabrielovci, musí už na housle něco umět. Kde ses učila hrát?

Chodila jsem na ZUŠ v Uherském Hradišti k Pavlu Štulírovi (houslový terc ve vyhlášené CM Jaroslava Čecha, pozn. autorky), který je v našem regionu významnou osobností ve výchově mladých folklórních muzikantů. Tehdy ale do své cimbálové muziky při ZUŠce děvčata nebral, tak jsem mohla hrát jen v komorním orchestru. Sen o hraní v cimbálovce už ve mně ale dřímal. Nakonec se propojil s osobním životem: zamilovala jsem se do primáše Stanislava Gabriela a časem se mu svěřila, že bych kromě zpívání chtěla taky hrávat v muzice.

Jak se na to tvářila sestava muziky, která byla do té doby pouze chlapská?

Kupodivu udělali výjimku a do kapely mě vzali. Aby to však nevyznělo, že jsem si svou pozici vydobyla pouze osobním vztahem. Staník mne v ničem nešetřil. Postavil mě tvrdě úplně dozadu na obligát a řekl, že teď se budu učit. Pak jsem hrála třetí housle, což mi připadne úplně nejtěžší, hledat v kapele třetí hlas. Postupně jsem se propracovala až k němu dopředu na terc.  Ale Staník jako primáš měl respekt a vždy striktně odděloval osobní život od toho kapelního, což pro mě nebylo úplně jednoduché. Ale právě za toto „školení“ jsem mu do dneška velice vděčná.

Mít na Slovácku muziku nebo zpěv jako koníčka je pro nadaného člověka skoro povinnost, ovšem zvolit si profesi hudebníka je těžké rozhodnutí na celý život. Není na to v patnácti trochu brzo?

Musím říct, že ještě když jsem nastupovala na konzervatoř, neměla jsem v tom úplně jasno. Symfonický orchestr jsem poprvé na živo slyšela až v Brně – zdejší filharmonii. Samozřejmě jsem si vážnou hudbu zamilovala, ale vybrat si muziku jako povolání bylo rozhodnutí srdcem. Člověk je uvnitř vlastně už hotový, cítí, že hudbu chce dělat po celý život. Ale co to obnáší, jaký ten život bude, co se za to platí, kolik je s tím spojeno cestování, trvalé přípravy, disciplíny – to hudebník zjišťuje, až když se to děje jemu. Ovšem v té chvíli už hudbu tak miluje, že je příliš pozdě brát ono osudové rozhodnutí zpátky.

Po skončení školní docházky jsi tedy směřovala na konzervatoř. Kam potom dál?

Konzervatoř v Brně jsem vystudovala, ale nebyl ze mě nijak suverénní interpret, nepovedlo se mi udělat přijímačky na žádnou vysokou školu. Ale nevzdala jsem to: rok jsem učila na ZUŠ v Uherském Hradišti a přitom se jezdila připravovat ke svému budoucímu profesorovi Zdeňku Golovi do Ostravy. Bylo to pro mě životní setkání. S jeho pomocí mě přijali na Institut pro umělecká studia (dnes Fakulta umění Ostravské univerzity, pozn. autorky) a pod jeho vedením jsem kromě interpretačních dovedností získala i sebedůvěru a lásku k houslím. Právě jeho zásluhou jsem se konečně ujistila, že housle a hudba jsou moje životní cesta.

V současnosti občas probíhá diskuse nad potřebností oficiálního odborného školení pro muzikanty hrající lidovou hudbu svého regionu. Jaký je tvůj názor?

Myslím si, že je velmi výhodné pro každého muzikanta pokusit se zvládnout hudebních stylů, kolik je jen možné. Pokud hrajete hudbu klasickou a jste vedeni k interpretaci předepsaných partů, osvojíte si jiný přístup, než když stojíte mezi muzikanty v kapele, hrajete podle sluchu a citu a snažíte se být její součástí. Hudba je jen jedna a dobrý muzikant se umí měnit jako chameleon. Je to obtížné, ale třeba pro mě je to velice obohacující.

Širší hudební publikum než folkloristé tě zaregistrovalo jako polovinu dua Hudecká úderka v roce 2005, kdy vyšlo oceňované album Písňobraní.

To album bylo pro mě svým způsobem osudové: byla jsem do té doby součástí velké kapely a z hraní ve dvojici jsem měla trochu obavy. Ale Jirka Plocek mě ujišťoval, že to utáhneme i ve dvou a že to bude dobré. Tak úplně jsem mu nevěřila, dost jsem se bála. Zpětně si ale myslím, že měl naprostou pravdu, že ve dvou už je to taky kapela. Když si s Jirkou dodnes můžeme spolu zahrát, vždy si uvědomím, jak velkou radost mi to přináší.

Jirka Plocek v té době právě končil s Teagrassem, tys ovšem byla ještě pevně zakotvená v cimbálovce Stanislava Gabriela. Jak pánové z kapely nesli tento tvůj „úlet“?

Zákonitě docházelo ke konfliktům, především v termínech. Staník mě bral nadále jako jejich houslistku a zpěvačku na plný úvazek a já jsem v případě termínových kolizí musela volit. Vnitřně jsem cítila, že setkání s Jirkou Plockem mi dává příležitost otevřít nové obzory, a upřednostňovala jsem jeho. Takže jsem v CM Stanislava Gabriela oficiálně skončila – což ovšem neznamená, že jsme se rozešli ve zlém, naopak, občas si zahrajeme, zazpíváme, zapaříme…

Ta osudová volba se ovšem týkala jenom neprofesionální muziky. Tehdy už jsi pracovala ve zlínské filharmonii…

Ano, od roku 2003 jsem členkou Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a velice si toho vážím. Pro muzikanta je vždy velkou výhodou mít pevné zázemí a jistotu. Náš orchestr kromě toho, že výborně hraje, má i skvělé mezilidské vztahy.  Mohu hrát na poloviční úvazek a koncertní program svého nynějšího tria předem konzultovat s vedoucím naší nástrojové skupiny, aby to fungovalo a přitom vyhovovalo oběma stranám.

Na své druhé (a první sólové) album Nězachoď slunečko v roce 2013 sis pozvala jazzové slovensko-moldavské PaCoRa Trio v sestavě housle, cimbál a kontrabas. Proč sis vybrala zrovna je?

Seznámil nás – jak jinak – Jirka Plocek. Se Stankem Palúchem jsem se asi na čtyři koncerty, potkala v Teagrassu, ale naše hudební přátelství přetrvalo. Věděla jsem, že pokud chci na svou první samostatnou desku producenta, tak chci jeho. Pak jsem slyšela hrát kompletní PaCoRu, pozvala je ke spolupráci na pár písniček a vyšla z toho nakonec celá deska. Když se potkáš s někým, kdo ti jako oni přiblíží další hudební žánr, je to obrovské vzájemné obohacení. V našem případě šlo o jejich precizní technický jazz s improvizací a k tomu můj spíš intuitivní ženský přístup. Když se to spojí dohromady, má to grády.

Na rozdíl od Písňobraní jsi mi na albu Nězachoď slunečko připadala sebevědomější, ve zpěvu i hraní výraznější, osobitější. Čím to?

Snad tím, že jsem začala být muzikantsky sama za sebe, jako Jitka Šuranská. Konečně jsem pochopila, kdo v muzice jsem. Na Písňobraní jsem se ještě nechala vést za ruku, tam byl Jirka ten vizionář, to on dal dohromady Hudeckou úderku a byla to jeho deska. Album Nězachoď slunečko už byl od začátku do konce můj nápad. Udělala jsem koncept, pozvala muzikanty do studia, sehnala sponzory a rozhodla se, že to bude takhle.

To byl další zlom – ujasnit si, kam chci směřovat a koho k tomu potřebuji.

Ano, poprvé jsem se – byť donucena okolnostmi – osamostatnila a projevila sama za sebe. Vývoj v posledních dvou letech představuje naplněný sen: být primáškou ve vlastní muzice. Také proto je to letošní nové album už společným dílem celé kapely. Moji dva spoluhráči, Marian Friedl a Martin Krajíček, jsou totiž schopni a ochotni nebýt pouhými hosty na mém albu, ale táhnout se mnou za jeden provaz, jako kapela.

Ještě na chvíli odbočím ke tvému sólovému vystupování, které JŠ Triu předcházelo a k němuž si občas odskočíš. Může lidový muzikant používat loop station a přitom zůstat hudcem?

Je to rozhodně jedna z možností, jak stát sám na pódiu a přitom na živo vytvořit vlastní hudeckou kapelu. Já si postupně v několika smyčkách nad sebou navrstvím nástroje, pak si je pustím jako podklad nebo doprovod a můžu tvořit vlastní hudbu-sólo, prožít si text, nabídnout lidem příběh. V mnoha dalších žánrech je loop station běžný, v lidové hudbě je to výjimečné. Pokud vím, jsem v tom první a asi zatím jediná. Nechci však používat různé technické vymoženosti, které to umí, žádné efekty – chci pořád zachovat zvuk hudecké muziky. Aby to bylo co nejblíž tomu, jak si muzikant kdysi zahrál a zazpíval třeba v hospodě pro lidi.

Jitka Šuranská Trio tvoří tři muzikanti se zkušeností z různých hudebních žánrů. Kde se jejich cesty protnuly?

Jsem velice intuitivní člověk a podobně si hledám spoluhráče. S Martinem jsme se znali od vidění, poslouchala jsem cédéčka KK Bandu a všimla jsem si, jak mě Martinova mandolína pokaždé rozpláče, jak se mi to zdá krásné. Tak jsem mu jednou zavolala a rozjela se za ním do Boskovic zkusit, jak by nám to šlo. Fungovalo to hned napoprvé. Shodli jsme se, že by se nám hodil basista; na Mariana nám úplnou náhodou dal tip Emil Formánek, kytarista Druhé trávy. I tak se rodí kapela. Takže s Marianem přibyl do kapely kromě kontrabasu i malý beskydský cimbál a celá škála fléten a píšťal. Navíc i skvěle zpívá a aranžuje. Některé věci se prostě dějí samy – a to je i případ našeho tria.

Z vaší nové desky Divé husy na mě hned napoprvé dýchlo muzikantské porozumění, vzájemný obdiv vás tří. Bylo tam okamžité souznění, nebo se rodilo postupně?

Mně se zpočátku o našem triu dost těžko mluvilo, protože jsem nedokázala popsat, co se vlastně děje. Kluci se předtím vůbec neznali, poprvé jsme se všichni tři sešli na hudebce ve Frenštátě a fungovalo nám to na první dobrou od první písničky. Hrajeme spolu něco přes dva roky a ze spoluhráčů se stáváme přáteli.

Na rozdíl od minulé desky tady nyní nejsou žádní hostující muzikanti, všechno si aranžujete a hrajete sami tři. Je to tedy dokonale společné dílo?

Každý přináší, v čem je silný. Já představuju ten naprosto ženský princip: tohle je o smutku, kluci, udělejte mi smutek! Oni to napíšou a postupně to skládáme k sobě. Nebo přinese Marian, náš úžasný aranžér, píseň už předem připravenou, postavenou a společně pak už jen „vychytáváme mouchy“. Na mně také zůstává uhlídat, aby v té písničce zůstala emoce, která by tam vždy měla být. Měli bychom pokaždé vědět, o čem zpíváme, co sdělujeme. Pro nás je důležité, aby písničce zůstal příběh.

Proč jste vaši první společnou desku pojmenovali právě Divé husy?

Tu píseň napsal Marian Friedl. Je o pohledu na oblohu, na hejno divokých husí letících někam do dálky. Je to píseň o touze, kterou v sobě všichni máme, o našich snech, které v sobě nosíme. A my naším cédéčkem říkáme: Dívejte se, sněte a naplňujte svoje sny!

Jitka Šuranská/ foto archive Indies Scope

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Poslední z komorních koncertů v brněnských vilách na festivalu Janáček Brno 2024 se odehrál v neděli 24. listopadu odpoledne. Smyčcové kvartety Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka provedlo ve vile Löw-Beer Janáčkovo kvarteto ve složení Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola a Lukáš Polák – violoncello.  více

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Expozice nové hudby bylo bezpochyby uvedení skladby Communicating Vessels v okouzlujících prostorách vodojemů na Žlutém kopci. Společné dílo Radima Hanouska (*1971), Michala Wróblewského (*1988), Františka Chaloupky (*1981), Iana Mikysky (*1994) a Kristýny Švihálkové (*1997) zaznělo ve čtvrtek 17. října v podání skladatelů samotných ve světové premiéře. Kompozice Communicating Vessels (Spojené nádoby) vznikla na objednávku festivalu a byla vytvořena speciálně pro prostor brněnských vodojemů. Spojené nádoby tematizují a „oslavují“ uchovávání látek různých fyzikálních skupenství, které se staly samozřejmostí našeho každodenního života až do míry, že je téměř nevnímáme. Za nádobu je také možné označit člověka vnímajícího a myslícího, jehož mysl může být naplněna různým obsahem. Za spojení nádob by se pak také dalo považovat spojení pěti muzikantů–skladatelů v tomto jedinečném projektu.   více