Jonn Del Toro Richardson: Jako kytarista se musím soustředit na sebe, ne na ostatní

22. srpen 2018, 8:00

Jonn Del Toro Richardson: Jako kytarista se musím soustředit na sebe, ne na ostatní

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.

Spolupracoval jste s mnoha důležitými osobnostmi amerického blues. Pianistu Pinetopa Perkinse například doprovázíte na albu The Last Of The Mississippi Delta Blues, oceněném Grammy. V čem pro vás konkrétně spolupráce s Perkinsem byla důležitá?

To nejdůležitější, co mě Pinetop naučil, je, že se mám na koncertě vždy plně soustředit na svůj výkon. Poprvé jsem s ním spolupracoval jako kapelník skupiny, se kterou zpívala Diunna Greenleaf. Měl jsem tehdy na starosti všechny technické detaily vystoupení a měl jsem plnou hlavu toho, aby všechno dobře dopadlo. Soustředil jsem se na výkony ostatních hudebníků víc než sám na sebe. Přišel Pinetop, sedl si ke klavíru, zahrál první tón a mně se před očima rozsvítilo. Měl jsem před sebou všechnu tu hudbu, kterou mám hrát, a uvědomil jsem si, že se musím jako kytarista soustředit především na svůj vlastní výkon. V tu chvíli se Pinetop ohlédl přes rameno a usmál se na mě. To byl tedy náš první společný koncert.

Pinetop Perkins zemřel v roce 2011 ve věku neuvěřitelných 97 a téměř do poslední chvíle aktivně hrál…

Ano, naše poslední společné vystoupení se odehrálo nějakých šest až osm měsíců před jeho smrtí. Hráli jsme tehdy ve složení Willie Big Eyes Smith na harmoniku, Hubert Sumlin na kytaru, Bob Stroger na basu a Pinetop na klávesy. Na jméno bubeníka si už nevzpomenu, byl to nějaký místní hráč. Po první části koncertu jsem měl pocit, že se Pinetop necítí dobře a že druhou polovinu už nezvládne. Řekl jsem tedy divákům, když jsem představoval kapelu, že je indisponovaný a že s námi po přestávce už hrát nebude. Jenže když jsme přišli po pauze znovu na pódium, Pinetop seděl za klávesami připravený na další část koncertu. Naučil mě, že mám být vždy připravený. A že člověk nikdy není tak nemocný, aby nemohl dokončit koncert.

Další zajímavá spolupráce byla s mandolinistou Richem DelGrossem. Je to náročné, sladit v bluesovém žánru mandolínu a kytaru jako dva hlavní nástroje?

Spolupráce s Richem byla velmi zábavná. Je to nejlepší bluesový mandolinista ve Spojených státech a podle mne i na světě. Mám rád mandolínu v country i folku, je to můj oblíbený nástroj a skvělé jsou i její možnosti v blues. Sladit navzájem mandolínu nebo mandolu s kytarou nebyl žádný velký problém. V několika písních jsem použil kapodastr, někde jsme se museli shodnout na vhodném ladění, ale celkově ta spolupráce byla velmi obohacující. Také mi pomohla v mých skladatelských začátcích. Byla to totiž také autorská spolupráce – Rich napsal své písně a já svoje a pak jsme to dávali dohromady.

Otis Taylor je pro změnu špičkový bluesový hráč na banjo, který na svých albech ukazuje nové možnosti tohoto nástroje. I s ním jste spolupracoval.

Ano, a také při spolupráci s Otisem Taylorem jsem se toho hodně naučil. Takzvané transové blues, které hraje, je obrovský zážitek, je to strašně silná hudba. Sestava, ve které jsme vystupovali, tedy kytara, banjo a basa, byla pro mě nová. Na basu s námi hrála Otisova dcera Cassie Taylor, která je také úžasná hráčka. Její basa plní i úlohu basového bubnu, zatímco Otisovo banjo funguje současně jako virbl. A já jsem nad tím měl hrát melodie, ale raději jsem dával přednost jen groovům a sem tam nějakému sólu.

Jak jste dával dohromady doprovodnou kapelu na své první sólové album Tengo Blues?

Mou sólovou desku Tengo Blues produkoval Anson Funderburgh. Sestavil pro mě vynikající kapelu – Nick Connoly hraje na klávesy, Nathan Rowe na basu a Wes Star na bicí. Jsou úžasní studioví hudebníci – Wes je legendární bubeník, Nathan je všestranný basista a na mém albu skvěle hraje na kontrabas i baskytaru. A Nick spolupracoval s kdekým a má obrovské hudební znalosti. Na albu nám hraje také dechová sekce Texas Horns. Dechové nástroje mám rád a věděl jsem, že je na desce chci mít, ale netušil jsem, že budou hrát až tak důležitou roli. Během natáčení jsme si však u mnoha písní říkali, že by tam dechy mohly být. Nakonec je slyšíte v sedmi skladbách ze třinácti, tedy na více než polovině alba. Já pocházím z Houstonu z Texasu a dechové nástroje ke zdejší hudební scéně neodmyslitelně patří.

Jak vás vůbec texaská nebo konkrétně houstonská scéna formovala?

To, že pocházím z Houstonu, pokládám za velké štěstí. Je to město s dlouhou a bohatou historií hudby různých žánrů – blues, country, latinskoamerické hudby, jazzu. Řada velkých hudebníků hledala v Houstonu své spoluhráče. Pocházeli odtud například členové kapely B. B. Kinga. Tito lidé měli možnost s ním pracovat ve studiu a pak jezdit po celém světě. Když se potom z turné vrátili domů, my jsme vyrůstali vedle nich, vedle nejlepších muzikantů světa. Mnozí z nich už odešli, co je samozřejmě smutné, ale blues je v Houstonu stále živé a daří se mu. A já jsem rád, že jsem součástí tohoto světa a že jsem měl to štěstí, že mi mnozí z těchto velikánů na mé cestě pomáhali. Měl jsem například možnost poznat Earla Gilliama krátce předtím, než zemřel. To byl člověk, který hrál skoro s každým – s Johnnym Copelandem, s Albertem Collinsem nebo s Albertem Kingem. Další, kdo mi hodně pomohl, byl Jimmy Lousiana Dotson. Jak napovídá jeho přezdívka, skutečně pocházel z Louisiany a byl to ten nejfunkovější bluesový kytarista, jaký kdy žil. Od něj jsem se naučil pracovat s akordy a rytmem a také skutečně poslouchat.

Na svém kontě máte několik důležitých ocenění. V rámci soutěže International Blues Challenge jste například získal Cenu Alberta Kinga a za album Tengo Blues máte prestižní Blues Music Award v kategorii Best New Artist. Jak jsou pro vás tyto cenu důležité?

Když vyhrajete nějakou cenu, je to v první řadě velká pocta. Někdo ocení vaši práci. V ten daný moment pro mne tedy taková cena znamená mnoho, ale na druhou stranu se snažím nepřikládat tomu příliš velkou váhu. I když jsem za každé ocenění velmi vděčný – a každé je pro mne překvapením –, důležité je to, co dělám právě teď, a ne to, co se mi povedlo v minulosti.

Před vámi je teď několik koncertů u nás v Česku. Na co se fanoušci mohou těšit?

Nemůžu se dočkat, až znovu přijedu k vám do Evropy a budu pro vás hrát. Mám spoustu vlastních skladeb, z kterých budu vybírat. Snažím se nehrát každý večer to stejné. Sleduji publikum a snažím se reagovat tak, aby se to lidem líbilo. Záleží také na tom, jak se v ten moment cítím já a mí spoluhráči. Budu hrát své autorské skladby, ale určitě zazní i několik předělávek. Určitě se ale budeme dobře bavit. Přijďte si nás poslechnout.

Jonn del Toro Richardson/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více