Jonn Del Toro Richardson: Jako kytarista se musím soustředit na sebe, ne na ostatní

22. srpen 2018, 8:00

Jonn Del Toro Richardson: Jako kytarista se musím soustředit na sebe, ne na ostatní

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.

Spolupracoval jste s mnoha důležitými osobnostmi amerického blues. Pianistu Pinetopa Perkinse například doprovázíte na albu The Last Of The Mississippi Delta Blues, oceněném Grammy. V čem pro vás konkrétně spolupráce s Perkinsem byla důležitá?

To nejdůležitější, co mě Pinetop naučil, je, že se mám na koncertě vždy plně soustředit na svůj výkon. Poprvé jsem s ním spolupracoval jako kapelník skupiny, se kterou zpívala Diunna Greenleaf. Měl jsem tehdy na starosti všechny technické detaily vystoupení a měl jsem plnou hlavu toho, aby všechno dobře dopadlo. Soustředil jsem se na výkony ostatních hudebníků víc než sám na sebe. Přišel Pinetop, sedl si ke klavíru, zahrál první tón a mně se před očima rozsvítilo. Měl jsem před sebou všechnu tu hudbu, kterou mám hrát, a uvědomil jsem si, že se musím jako kytarista soustředit především na svůj vlastní výkon. V tu chvíli se Pinetop ohlédl přes rameno a usmál se na mě. To byl tedy náš první společný koncert.

Pinetop Perkins zemřel v roce 2011 ve věku neuvěřitelných 97 a téměř do poslední chvíle aktivně hrál…

Ano, naše poslední společné vystoupení se odehrálo nějakých šest až osm měsíců před jeho smrtí. Hráli jsme tehdy ve složení Willie Big Eyes Smith na harmoniku, Hubert Sumlin na kytaru, Bob Stroger na basu a Pinetop na klávesy. Na jméno bubeníka si už nevzpomenu, byl to nějaký místní hráč. Po první části koncertu jsem měl pocit, že se Pinetop necítí dobře a že druhou polovinu už nezvládne. Řekl jsem tedy divákům, když jsem představoval kapelu, že je indisponovaný a že s námi po přestávce už hrát nebude. Jenže když jsme přišli po pauze znovu na pódium, Pinetop seděl za klávesami připravený na další část koncertu. Naučil mě, že mám být vždy připravený. A že člověk nikdy není tak nemocný, aby nemohl dokončit koncert.

Další zajímavá spolupráce byla s mandolinistou Richem DelGrossem. Je to náročné, sladit v bluesovém žánru mandolínu a kytaru jako dva hlavní nástroje?

Spolupráce s Richem byla velmi zábavná. Je to nejlepší bluesový mandolinista ve Spojených státech a podle mne i na světě. Mám rád mandolínu v country i folku, je to můj oblíbený nástroj a skvělé jsou i její možnosti v blues. Sladit navzájem mandolínu nebo mandolu s kytarou nebyl žádný velký problém. V několika písních jsem použil kapodastr, někde jsme se museli shodnout na vhodném ladění, ale celkově ta spolupráce byla velmi obohacující. Také mi pomohla v mých skladatelských začátcích. Byla to totiž také autorská spolupráce – Rich napsal své písně a já svoje a pak jsme to dávali dohromady.

Otis Taylor je pro změnu špičkový bluesový hráč na banjo, který na svých albech ukazuje nové možnosti tohoto nástroje. I s ním jste spolupracoval.

Ano, a také při spolupráci s Otisem Taylorem jsem se toho hodně naučil. Takzvané transové blues, které hraje, je obrovský zážitek, je to strašně silná hudba. Sestava, ve které jsme vystupovali, tedy kytara, banjo a basa, byla pro mě nová. Na basu s námi hrála Otisova dcera Cassie Taylor, která je také úžasná hráčka. Její basa plní i úlohu basového bubnu, zatímco Otisovo banjo funguje současně jako virbl. A já jsem nad tím měl hrát melodie, ale raději jsem dával přednost jen groovům a sem tam nějakému sólu.

Jak jste dával dohromady doprovodnou kapelu na své první sólové album Tengo Blues?

Mou sólovou desku Tengo Blues produkoval Anson Funderburgh. Sestavil pro mě vynikající kapelu – Nick Connoly hraje na klávesy, Nathan Rowe na basu a Wes Star na bicí. Jsou úžasní studioví hudebníci – Wes je legendární bubeník, Nathan je všestranný basista a na mém albu skvěle hraje na kontrabas i baskytaru. A Nick spolupracoval s kdekým a má obrovské hudební znalosti. Na albu nám hraje také dechová sekce Texas Horns. Dechové nástroje mám rád a věděl jsem, že je na desce chci mít, ale netušil jsem, že budou hrát až tak důležitou roli. Během natáčení jsme si však u mnoha písní říkali, že by tam dechy mohly být. Nakonec je slyšíte v sedmi skladbách ze třinácti, tedy na více než polovině alba. Já pocházím z Houstonu z Texasu a dechové nástroje ke zdejší hudební scéně neodmyslitelně patří.

Jak vás vůbec texaská nebo konkrétně houstonská scéna formovala?

To, že pocházím z Houstonu, pokládám za velké štěstí. Je to město s dlouhou a bohatou historií hudby různých žánrů – blues, country, latinskoamerické hudby, jazzu. Řada velkých hudebníků hledala v Houstonu své spoluhráče. Pocházeli odtud například členové kapely B. B. Kinga. Tito lidé měli možnost s ním pracovat ve studiu a pak jezdit po celém světě. Když se potom z turné vrátili domů, my jsme vyrůstali vedle nich, vedle nejlepších muzikantů světa. Mnozí z nich už odešli, co je samozřejmě smutné, ale blues je v Houstonu stále živé a daří se mu. A já jsem rád, že jsem součástí tohoto světa a že jsem měl to štěstí, že mi mnozí z těchto velikánů na mé cestě pomáhali. Měl jsem například možnost poznat Earla Gilliama krátce předtím, než zemřel. To byl člověk, který hrál skoro s každým – s Johnnym Copelandem, s Albertem Collinsem nebo s Albertem Kingem. Další, kdo mi hodně pomohl, byl Jimmy Lousiana Dotson. Jak napovídá jeho přezdívka, skutečně pocházel z Louisiany a byl to ten nejfunkovější bluesový kytarista, jaký kdy žil. Od něj jsem se naučil pracovat s akordy a rytmem a také skutečně poslouchat.

Na svém kontě máte několik důležitých ocenění. V rámci soutěže International Blues Challenge jste například získal Cenu Alberta Kinga a za album Tengo Blues máte prestižní Blues Music Award v kategorii Best New Artist. Jak jsou pro vás tyto cenu důležité?

Když vyhrajete nějakou cenu, je to v první řadě velká pocta. Někdo ocení vaši práci. V ten daný moment pro mne tedy taková cena znamená mnoho, ale na druhou stranu se snažím nepřikládat tomu příliš velkou váhu. I když jsem za každé ocenění velmi vděčný – a každé je pro mne překvapením –, důležité je to, co dělám právě teď, a ne to, co se mi povedlo v minulosti.

Před vámi je teď několik koncertů u nás v Česku. Na co se fanoušci mohou těšit?

Nemůžu se dočkat, až znovu přijedu k vám do Evropy a budu pro vás hrát. Mám spoustu vlastních skladeb, z kterých budu vybírat. Snažím se nehrát každý večer to stejné. Sleduji publikum a snažím se reagovat tak, aby se to lidem líbilo. Záleží také na tom, jak se v ten moment cítím já a mí spoluhráči. Budu hrát své autorské skladby, ale určitě zazní i několik předělávek. Určitě se ale budeme dobře bavit. Přijďte si nás poslechnout.

Jonn del Toro Richardson/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více