Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

S Karlem jsme se sešli mnohokrát – chodili jsme spolu do školy, za školu a v posledních letech se nejčastěji potkáváme na Traubce. Tam jsme zůstali i při našem rozhovoru o zemích s folklorem i bez folkloru, Čankišou, muzikálech a o hudbě, s níž se dá zestárnout.

Většina lidí tě asi dnes vnímá jako zpěváka Čankišou, ale ty jsi taky zaměstnanec TICu. Co a proč tam děláš?
Já nejsem úředník, dělám tam program, takže se snažím mírnit vkus brněnských občanů tím, že jim nepředhazuji věci padlé kvality. Je pro mě výzva dělat kulturu pro masy tak, aby byla ještě vtipná a dobrá.

O vašem názvu, legendách a jazyku lidu Čanki už toho bylo napsáno celkem dost, ale víš, co znamená „chunky“ anglicky?
To je někdo hodně tlustej a občas mi to někdo předhodí. V zahraničí ale máme výhodu, že to píšeme „čanki“ a celej ten vtip kolem kapely vznikl koncem 90. let. S naším současným basistou jsme tehdy skončili bez peněz na burze na Velodromu a prodávali zboží ze zkrachovalých obchodů. Mezi těmi krámy jsme měli dvě autíčka – nakladač a domíchávač – a jmenovalo se to Chunky Show. Tehdy jsem si to ještě nebral osobně a dnes už jsem zase otrlej. A protože jsme tam dlouhé hodiny neměli co dělat, tak jsme vymýšleli blbosti a napadlo nás, že by to mohl být název kapely. Na Čankišou je krásný to, že vznikli úplně náhodou, spíš z legrace a jako pokus hrát něco jiného než všichni ostatní u nás. A bez jakýchkoliv ambicí, což se nás bohužel trošku drží doteď.

I bez ambicí ale hrajete letos podruhé na Szigetu, byli jste úspěšní v Pakistánu, na Réunionu. Co pro tebe hraní na festivalech a cestování znamená, došlo ti něco, na co bys tady nepřišel?
Devadesát procent věcí, díky možnosti cestovat a seznamovat se s jinou kulturou, než je naše středoevropská, Uvědomil jsem si, že opravdu nejsme pupek světa, že velký bílý pán je tam oblíbený jen proto, že má peníze a nechá se podojit. Ale co se týká inteligence a jiných věcí, není tam žádný rozdíl. Některé postupy, které považujeme za výdobytky naší klasické hudby, hrají Mongolové běžně jako svoje lidovky. Mongolská lidová hudba je silný emotivní zážitek ve spojitosti s tou zemí. Ta je ještě hodně čistá a neposkvrněná, je to obrovský krystalický prostor. A dělají přirozeně a instrumentálně dokonale to, co my se tady snažíme vypočítat.

Kytarista Rez Abbasi mi v rozhovoru říkal, že „šedesátá a sedmdesátá léta byla nasycena povrchním vnímáním indické kultury jako tajemné, univerzálně duchovní a exotické“. Jak ji vnímáš ty po delším pobytu v Pákistánu?
Mě Pakistán oslovil hudebně, my jsme tam spolupracovali s člověkem, který se jmenuje Sain Zahoor. Patří k předním hudebníkům v rámci Súfi a byl už zaživa prohlášen za svatého. Súfi je hudební náboženství, místo modliteb mají bubenické obřady. My jsme se Sainem natáčeli album, on natáčel s námi, hraje nám i v klipu. Nejfantastičtější na tom všem ale bylo poznání, že si muzikanti celého světa rozumějí. Když jsme tam byli naposledy, zafúzovali jsme si se zpěvačkou Suraiya Khanum a tam došlo k takovému propojení, že už byla všechna slova zbytečná. Stáli jsme vedle sebe, zpívali a úplně se to prolnulo. To jsou ale nepřenosné zkušenosti, navazovali jsme na sebe, setkávaly se nám dvojhlasy, tak silně jsem to s nikým nezažil. Podobnou zkušenost jsem udělal tady s Dorkou Barovou z Tarafuki.

Říkáte o sobě, že „na amatérskou kapelu hrajete poměrně dost“. Co pro Čankišou znamená být amatéry?
Nejsme žádný střední proud a nehrajeme natolik, abychom se tím uživili. Česko je na to malé a média nejsou otevřená žádné jiné než masově uznávané hudbě. To ale není jenom náš problém, to se týká i všech mladých kapel. A pokud člověk trošku cestuje, tak zjistí, jak je to všechno špatné. Poláci nebo Maďaři si svoje kapely hýčkají, snaží se je vytáhnout a podporovat, aby šířily dál jejich kulturu. U nás je to takový monotónní marš.

Čím myslíš, že to je zrovna u nás?
Tím, že oblast, která určuje vkus, nemá folklor. Nebudu říkat na plnou hubu, že je to Praha, aby se neurazili, ale Praha a střední Čechy folklor nemají. Nejsou tam kořeny, oni jenom přepisují a přehrávají to, co hraje někdo jiný. A ti to určují.

Máte tady nějaké spřátelené kapely? A jak moc se o vás říká, že jste blbečci, popaři a neumíte hrát?
Nás spousta muzikantů v této zemi rádo nemá, jak se mi občas donese. Oni nás už dnes musí brát vážně, ale to, co hrajeme, považují za naprosté blbosti. My se to snažíme hrát po svém, děláme spíš týmově, nejsme žádní superinstrumentalisté, ale dohromady fungujeme. A lidi na nás chodí, i když jim to nikdo necpe. Máme ale i spoustu spřízněných kapel a kamarádů, máme se rádi s Longitál ze Slovenska, s Danielem Salontayem jsme i spolupracovali. My se máme rádi s lidmi, kteří mají k muzice podobný přístup. Ale těžko se budeme líbit těm, kdo kolem sebe pořád mlátí britpopem, bluesrockem a podobnými záležitostmi. My na to prostě jdeme jinak a ačkoliv jsme všichni rodilí Brňáci, tak v nás ten jihomoravský folklor je pořád přítomný. Upozorňují nás na to především lidé, kteří pocházejí z Moravy a dlouho už žijí v zahraničí.

Podle všeho se zdá, že neřešíte místo, kde žijete, věk členů, původ inspirací – co tedy řešíte, co je pro vás zásadně důležité?
My jsme třígenerační kapela, to je zásadní věc. Zdeněk Kluka říká, že je hrozné štěstí, že hrajeme zrovna to, co hrajeme, protože u toho může být i on. Je to styl, u nějž věk nehraje roli. Někdy je strašně trapné, když si pětačtyřicetiletý muzikant vezme kolem sebe dvacetileté chlapce a snaží se být jako oni. My jsme na tom podobně jako třeba Hradišťan Jiřího Pavlici nebo Fleret s Jarmilou Šulákovou. Jsou to věci, které mají ráz world music a kořeny, na kterých se dá stavět.

Chystáte společné vystoupení s brněnskou filharmonií, napadlo to vás nebo filharmoniky?
Bavili jsme se o tom jednou s produkční filharmonie a já jsem řekl ano, aniž bych se ptal kapely. Nakonec to dopadlo tak, že souhlasily obě strany a zdá se, že by to mohlo vyjít. Aranže dělá částečně Zdeněk Kluka a částečně filharmonie. My to chceme skutečně přearanžovat pro orchestr, ne hrát jako kapela s doprovodem smyčců.

Ukulele Orchestra jako Brno je pro tebe zábava, úlet, přivýdělek, jak to vzniklo a proč tam hraješ?
Jednoznačně zábava. Vznikli jsme jako večírková kapela, která si hraje u piva, aby zbytečně neřešila politiku. Takže jsme díky tomu zdravější, nikoho ještě neranila mrtvice a podobně.

Nenakopla vás Ukulele Orchestra of Great Britain a jejich verze Smells Like Teen Spirit?
Samozřejmě že ano. Koupili jsme si nástroje a začali se na ně učit hrát od nejjednodušších věcí. Teď už se dostáváme k jakési zručnosti a individuální nedostatky nahrazujeme masovostí. Působíme nakonec spíš jako Alexandrovci.

Od tvé poslední kapely pojďme k první – která to byla, já si vzpomínám na Karlův skok?
První známá kapela byl Karlův skok, byl to Rockfest 87 nebo 88. Se sedmi písničkami jsme objeli celou republiku a potom se rozpadli. Byl to první pokus postavit kapelu ze sedmi naprosto různorodých hráčů. Byli jsme ale ještě moc mladí a bylo v tom moc testosteronu, takže jsme nevydrželi. Čankišou je postavené na podobném principu – každý přišel z jiné muziky, nikdo z nás dřív nehrál nic podobného. S těmi jsme měli ale hned od začátku výbornou odezvu od publika, tak proč v tom nepokračovat.

Tys ale hrál i v několika kapelách, kde to s určením žánru nebylo tak komplikované…
To ano, byl jsem ve Street, to byl vlastně hard rock, ve Škaredé holce, ta stála hlavně na kamarádech, a taky v Dunaji, ale to pro mě bylo spíš šlápnutí vedle. Největší úspěch ale byla Frontální porucha, což byla zároveň největší alternativa – zvláštně pojatá elektronika. Naučil jsem se tam zpívat podle not a spoustu jiných věcí. David Vaněček v té době studoval skladbu u Martina Dohnala, který mě potom dostal i k divadlu.

Hrál jsi taky v nějakých muzikálech, co ses v nich naučil a proč jsi toho nechal?
Hrál jsem v Brně a v pražské inscenaci Vlasů a naučil jsem se tam všechno. Naučil jsem se zpívat, pochopil jsem, že zpěv je řemeslo, a naučil jsem se pokoře. Došlo mi, že zpěv ze mě nedělá nikoho výjimečného, že za mnou je sto lidí, kteří mě nahradí, když budu dělat chyby. A nahradí mě rádi. Na jedné straně tam byla až nechutná rivalita, ale na druhé straně jsem měl taky možnost studovat zpěv na ježkárně. Tam jsem se naučil tvorbu tónu a usadil se mi hlas, takže jsem byl schopný odzpívat dvě stě šedesát představení za rok a hlasivky to vydržely. Setkal jsem se taky s výbornými muzikanty, hrál tam vynikající orchestr a byl s námi na pódiu. Taky si od té doby velmi vážím Ilony Csákové, ať si o ní myslí kdo chce, co chce. Nejen proto, jaký je profesionál, ale i proto, jaká je lidsky.

Vadí ti kapely, které hrají a zpívají falešně? Umíš popsat tu hranici, kdy tě technické nedokonalosti přestávají zajímat?
Když to má sdělení a charakteristický projev. V té chvíli mě rytmické a intonační nepřesnosti přestávají zajímat.

Je brněnská hudební scéna něčím specifická, nebo je to spíš několik výjimečných osobností, se kterými se všechno ostatní sveze?
V Brně je strašná spousta mladých kapel, které nemají uplatnění, což mě mrzí. V Brně se ale může do něčeho pouštět jenom blázen, protože tu nikdy ničeho nedosáhne. Tady se do něčeho pustíš jen proto, že to dělat opravdu chceš. Pro mě je nepochopitelné, že kapely z Brna se prosazují mnohem hůř než třeba kapely z Ostravy. A v Brně se taky nikdy nehrál mainstream, zdejší kapely byly vždycky trochu alternativní. I když se snažily hrát pop, tak to bylo někam ujeté a já opravdu nevím, čím to je. Genius loci Brna je takový, že tu nevzniklo nikdy nic normálního. Je tu Orchestr Gustava Broma, což je celoevropský fenomén, takže se na něj nesmí sáhnout, a potom už jen samá alternativa. Pop tu nehraje nikdo. Snad je to blízkostí Vídně a kontaktu s divnými proudy, které nám kdysi zprostředkovala rakouská televize. Já jsem tam třeba poprvé viděl Swans, kteří pro mě byli zcela neposlouchatelní, ale naučil jsem se je poslouchat, což je důležité.

Působíš dojmem člověka, který nemá žádné starosti, ale viděl jsem tě před pár lety v televizi v souvislosti s dost nepěkným rodinným průšvihem. Jak se přes takové věci přenášíš?
Fatalisticky. Není to jednoduché, dotýká se mě to a není možné tomu utéct.. Z velkého průšvihu, v němž se ocitla dcera mé přítelkyně, se narodila fantastická vnučka. Takže se z toho dá i čerpat, svět není černobílý.

A když si potřebuješ nějak ulevit, co děláš, kam jdeš?
Sem, na Traubku. Miluju to neměnné prostředí, dvacet let se tu nic nezměnilo.

Vyměnili strop, bývala tam plata od vajíček...
…tak dobře, za dvacet let vyměnili strop, hurá, zatímco Brno se propadá do čím dál většího průšvihu. Každá kapela, která tu hraje, je dobrá. Díky Bohu za každou, která ještě nachází důvod v tomto prostředí o něco usilovat, dělat něco navíc a okrádat se o čas, který ti lidé mohli strávit u televize. Je mi úplně jedno, co hrají, důležité je, že se tomu vůbec věnují.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Kulinárium

    12. únor 2014, 22:27
    Nudnej a hudebně zaostalej paňák. Hudba na hovno. Kydy na hovno. Boooooriiiiing...
    • Myšoň

      21. únor 2014, 14:42
      Hochu, ty budeš asi hodně nešťastnej člověk. Měl bys tohoto veselého chlapíka, který lidem rozdává radost a lásku, poznat. Pak by tvému nešťastnému prejtu, kterému říkáš mozek, byla hudba lidu Čanki možná bližší ... Je mi tě líto, upřímně.

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae přináší již dvacátým osmým rokem dramaturgicky pestré a interpretačně vybroušené večery, které navíc zasazuje nejen do koncertních sálů, ale rovněž na nádvoří či do zámeckých salónů, hradních sálů, bazilik, kostelů či synagog. Letošní 28. ročník zastřešuje téma Mezi Kroměříží a Vídní. Kulturní centrum Evropy tedy Vídeň sloužila jako sídelní město habsburských císařů a Kroměříž zase byla domovem olomouckých arcibiskupů. Na dramaturgii letošního ročníku se podílela trojice respektovaných odborníků: děkanka Hudební fakulty JAMU, cembalistka, varhanice a muzikoložka Barbara Maria Willi, historik, muzikolog a sbormistr Vladimír Maňas a Otto Biba, rakouský hudební vědec a dlouholetý ředitel vídeňského archivu Gesellschaft der Musikfreunde.  více

Letos v únoru se Filharmonie Brno vydala na nesmírně úspěšné americké turné; na programu měla výběr základních českých klasiků a současnou americkou hudbu. Orchestr vystoupil v legendární Carnegie Hall, v Ann Arbor, poté následovaly tři koncerty v Kalifornii a dále v Kansas City a v texaském Lubbocku. Na koncertech se představili někteří z vůdčích sólistů dnešní doby, jmenovitě Angélique KidjoLaurie Anderson a Christian Schmitt. To vše se odehrálo pod taktovkou šéfdirigenta a uměleckého ředitele Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. Strávil jsem s ním několik fascinujících minut, během nichž mi o tomto velkém mezinárodním úspěchu vyprávěl.  více

Původně mělo jít o dvojalbum, na kterém Druhá tráva pracovala s britským producentem Eddiem Stevensem a které mělo přinést převzaté i autorské skladby. Vinou epidemie covidu vznikly obě části odděleně: Díl první vyšel v roce 2020 a obsahoval především coververze. Díl druhý se na trhu objevil v roce 2022 a převažují na něm skladby původní. Osoba producenta, jinak špičkového odborníka na indiepop a elektronickou hudbu, je u obou částí stejná. Přístup a způsob nahrávání se však liší a to, co kapela se Stevensem na prvním albu pouze naznačila, na „dvojce“ vyzrálo do intenzivnějších barev, zvuků a vůní.  více

Oslavy stopadesátí let brněnského Besedního domu, které se konají nejen v jeho prostorách, vynikají zajímavou dramaturgií. Ta dokáže posluchače přenést do počátků existence tohoto koncertního prostoru. Dva koncerty, které se odehrály 4. a 5. května, nesly název Janáček a Horňácká muzika. Já jsem se zúčastnila toho prvního a šlo o skutečně povedený zážitek, který mi Filharmonie Brna a Horňácká muzika Petra Mičky připravila. Páteční reprízu koncertu přenášela Česká televize. Oba večery byly vyprodané a do prodeje se dokonce přidávaly vstupenky na stání.  více

Sídlo Filharmonie Brno a jedna z nejdůležitějších historických i kulturních dominant Brna – tedy Besední dům – letos slaví 150. roků od svého vzniku. Přesně 3. dubnu 1873, kdy byla slavnostně otevřena dvorana (velký sál) budovy od architekta Theophila von Hansena, autora mj. proslulého vídeňského Musikvereinu, se tento honosný objekt stal středobodem brněnské kultury a zdejšího osobitého uměleckého života. O půldruhého století později – v pondělí 1. května 2023 – zahájila odpolední sešlost a následný koncert s podtitulem Když Smetana v Brně poprvé hrál… sérii koncertů, které vzdají hold jedinečným milníkům v kulturní historii města.  více

Písničkářka Martina Trchová, držitelka Anděla za album Holobyt, nedávno rozpustila svou kapelu a nově vystupuje především jako sólistka. Pomalu pracuje na novém albu a věnuje se také výtvarnému umění. Brzy vyjde její nová kniha s názvem Babi a také se bude konat další ročník festiválku, který pořádá v brněnské čtvrti Obřany.  více

Slyšet a vnímat hudbu v nejrůznějších interaktivních paralelách bylo možné na koncertě Brno Contemporary Orchestra v čele se svým dirigentem Pavlem Šnajdrem, který se odehrál v pondělí v brněnském vědeckém zábavném centru Vida. Večer věnovaný zvuku a interakcím ve vědě nezůstal pouze u pokusů na stanovištích, ale přetavil vědu do uměleckého hudebního zážitku, který byl také propojen s tlumočením do znakového jazyka v podání Hands Dancevíce

Na velké Hudební scéně Městského divadla Brno se včera odehrála česká premiéra broadwayského muzikálu Velká ryba (Big Fish). Druhé obsazení velké a technicky náročné produkce se odehraje dnes. Dílo scenáristy Johna Augusta vypráví příběh o komplikovaném vztahu otce a syna, o světě fantazie, lásky a magie. Hudbu složil Andrew Lippa, autor muzikálu Adamsova rodina. Muzikál vychází ze stejnojmenné prózy Daniela Wallise s podtitulem Román mytických rozměrů a z oceňovaného filmu Tima Burtona. Na newyorskou Broadway se muzikál poprvé dostal před deseti lety, a ještě o deset let dříve vznikl vzpomínaný film slavného režiséra.  více

Ze spolupráce hudebního souboru Ensemble Opera Diversa a houslového virtuóze Milana Paľy vznikla již celá řada nahrávek i nezapomenutelných hudebních večerů. Na loňský komorní diptych světových premiér pro sólové housle od Adriána Demoče a Jany Kmiťové navázal v pondělí 17. dubna v sále Místodržitelského paláce v Brně další koncert s celovečerní sólovou kompozicí. Také Dandelion (Pampeliška) kanadsko-americké skladatelky Lindy Catlin Smith zazněl v sídle Moravské galerie v Brně ve světové premiéře. Dílo navíc vzniklo speciálně z podnětu Milana Paľy.  více

Už sedmým koncertem pokračoval Velikonoční festival duchovní hudby, který se takto překlenul do poslední třetiny. Včerejší večer se uskutečnil v Českobratrském evangelickém chrámu J. A. Komenského (známý také pod názvem Červený kostel). Pro jubilejní 30. ročník festivalu vznikly dvě skladby. První od Slavomíra Hořínky diváci slyšeli zkraje minulého týdne. Druhou premiérovanou kompozici s názvem Mysterium paschale od brněnského skladatele a varhaníka Františka Fialy představil recenzovaný koncert nazvaný veršem Zajásejte již, zástupy. Velikonoční oratorium v sobě skrývá rafinovanost v podobě práce s prostorem chrámu, kombinování české a latinské verze zhudebněných textů a vložených recitací.  více

O jubilejním 20. ročníku hudebního cyklu Barbara Maria Willi uvádí…, také o historicky poučené interpretaci a dalších plánech jsem na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění hovořil s děkankou Hudební fakulty JAMU, dramaturgyní, pedagožkou, popularizátorkou klasické hudby, cembalistkou, varhanicí a specialistkou na kladívkový klavír Barbarou Marií Willi. O tom, jak nabitý program tato žena má, vypovídá nejlépe fakt, že těsně před začátkem našeho povídání aktivně vyučovala zahraničního studenta.  více

Velikonoční festival duchovní hudby možná nejvýrazněji reflektuje svátky ze svého názvu v tzv. tenebrae (temných hodinkách). Jedná se o tři večery od Škaredé středy po Velký pátek, během nichž posluchači mají možnost si vyslechnout rozmanitá zhudebnění lamentací (nářků) z knihy Pláč nebo také responzorií věnovaných Kristovu utrpení. Ke zpěvům původně náležely obřady, ze kterých se při koncertech zachovává symbolické zhasínání svící.  více

Zpěváka, herce, scenáristu Ondřeje Havelku brněnské publikum dobře zná i v roli režiséra. V opeře Národního divadla Brno vytvořil inscenace na díla Bedřicha Smetany (2006), Giacoma Pucciniho (2008) nebo Johanna Strausse mladšího (2010). V této sezóně se do Brna opět navrací s letošní druhou operní premiérou Falstaff od Giuseppe Verdiho. Uskutečnila se 5. dubna 2023 za účasti režiséra.  více

Protnutí staré a nové hudby přinesl třetí koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál 4. dubna v brněnském kostele sv. Janů. Večer s podtitulem Hlásám milost patřil komornímu orchestru L´Armonia Terrena fungujícího pod vedením kmenového dirigenta Zdeňka Klaudy. Basového partu v jediné vokálně-instrumentální skladbě se ujal sólista Jan Martiník. Koncert z hlediska dramaturgie byl nápaditě orámovaný dílem Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) v instrumentačně novodobém hávu.  více

Velikonoční festival duchovní hudby letos slaví třicet let své existence. Tradičně je jeho program rozčleněn do dvou velikonočních týdnů. Letos se festival koná mezi 2.–16. Dubnem. Jak sám dramaturg Vladimír Maňas zmiňuje, jubilejní ročník vnímá jako „příležitost k vykročení a hledání nových horizontů“. Myšlenku zrcadlí také festivalové téma, kterým je přetváření – hledání zapomenutých skladeb, střet staré a nové hudby či uvádění hudby soudobé. Kromě provádění duchovní děl minulých staletí i současnosti se program festivalu dramaturgicky opírá o liturgii velikonočních svátků. Rozdělen je do devíti koncertů konajících se v šesti brněnských chrámech, z nichž dva vyčnívají svým nákladných vokálně–instrumentálním aparátem.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae přináší již dvacátým osmým rokem dramaturgicky pestré a interpretačně vybroušené večery, které navíc zasazuje nejen do koncertních sálů, ale rovněž na nádvoří či do zámeckých salónů, hradních sálů, bazilik, kostelů či synagog. Letošní 28. ročník zastřešuje téma Mezi Kroměříží a Vídní. Kulturní centrum Evropy tedy Vídeň sloužila jako sídelní město habsburských císařů a Kroměříž zase byla domovem olomouckých arcibiskupů. Na dramaturgii letošního ročníku se podílela trojice respektovaných odborníků: děkanka Hudební fakulty JAMU, cembalistka, varhanice a muzikoložka Barbara Maria Willi, historik, muzikolog a sbormistr Vladimír Maňas a Otto Biba, rakouský hudební vědec a dlouholetý ředitel vídeňského archivu Gesellschaft der Musikfreunde.  více