Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

S Karlem jsme se sešli mnohokrát – chodili jsme spolu do školy, za školu a v posledních letech se nejčastěji potkáváme na Traubce. Tam jsme zůstali i při našem rozhovoru o zemích s folklorem i bez folkloru, Čankišou, muzikálech a o hudbě, s níž se dá zestárnout.

Většina lidí tě asi dnes vnímá jako zpěváka Čankišou, ale ty jsi taky zaměstnanec TICu. Co a proč tam děláš?
Já nejsem úředník, dělám tam program, takže se snažím mírnit vkus brněnských občanů tím, že jim nepředhazuji věci padlé kvality. Je pro mě výzva dělat kulturu pro masy tak, aby byla ještě vtipná a dobrá.

O vašem názvu, legendách a jazyku lidu Čanki už toho bylo napsáno celkem dost, ale víš, co znamená „chunky“ anglicky?
To je někdo hodně tlustej a občas mi to někdo předhodí. V zahraničí ale máme výhodu, že to píšeme „čanki“ a celej ten vtip kolem kapely vznikl koncem 90. let. S naším současným basistou jsme tehdy skončili bez peněz na burze na Velodromu a prodávali zboží ze zkrachovalých obchodů. Mezi těmi krámy jsme měli dvě autíčka – nakladač a domíchávač – a jmenovalo se to Chunky Show. Tehdy jsem si to ještě nebral osobně a dnes už jsem zase otrlej. A protože jsme tam dlouhé hodiny neměli co dělat, tak jsme vymýšleli blbosti a napadlo nás, že by to mohl být název kapely. Na Čankišou je krásný to, že vznikli úplně náhodou, spíš z legrace a jako pokus hrát něco jiného než všichni ostatní u nás. A bez jakýchkoliv ambicí, což se nás bohužel trošku drží doteď.

I bez ambicí ale hrajete letos podruhé na Szigetu, byli jste úspěšní v Pakistánu, na Réunionu. Co pro tebe hraní na festivalech a cestování znamená, došlo ti něco, na co bys tady nepřišel?
Devadesát procent věcí, díky možnosti cestovat a seznamovat se s jinou kulturou, než je naše středoevropská, Uvědomil jsem si, že opravdu nejsme pupek světa, že velký bílý pán je tam oblíbený jen proto, že má peníze a nechá se podojit. Ale co se týká inteligence a jiných věcí, není tam žádný rozdíl. Některé postupy, které považujeme za výdobytky naší klasické hudby, hrají Mongolové běžně jako svoje lidovky. Mongolská lidová hudba je silný emotivní zážitek ve spojitosti s tou zemí. Ta je ještě hodně čistá a neposkvrněná, je to obrovský krystalický prostor. A dělají přirozeně a instrumentálně dokonale to, co my se tady snažíme vypočítat.

Kytarista Rez Abbasi mi v rozhovoru říkal, že „šedesátá a sedmdesátá léta byla nasycena povrchním vnímáním indické kultury jako tajemné, univerzálně duchovní a exotické“. Jak ji vnímáš ty po delším pobytu v Pákistánu?
Mě Pakistán oslovil hudebně, my jsme tam spolupracovali s člověkem, který se jmenuje Sain Zahoor. Patří k předním hudebníkům v rámci Súfi a byl už zaživa prohlášen za svatého. Súfi je hudební náboženství, místo modliteb mají bubenické obřady. My jsme se Sainem natáčeli album, on natáčel s námi, hraje nám i v klipu. Nejfantastičtější na tom všem ale bylo poznání, že si muzikanti celého světa rozumějí. Když jsme tam byli naposledy, zafúzovali jsme si se zpěvačkou Suraiya Khanum a tam došlo k takovému propojení, že už byla všechna slova zbytečná. Stáli jsme vedle sebe, zpívali a úplně se to prolnulo. To jsou ale nepřenosné zkušenosti, navazovali jsme na sebe, setkávaly se nám dvojhlasy, tak silně jsem to s nikým nezažil. Podobnou zkušenost jsem udělal tady s Dorkou Barovou z Tarafuki.

Říkáte o sobě, že „na amatérskou kapelu hrajete poměrně dost“. Co pro Čankišou znamená být amatéry?
Nejsme žádný střední proud a nehrajeme natolik, abychom se tím uživili. Česko je na to malé a média nejsou otevřená žádné jiné než masově uznávané hudbě. To ale není jenom náš problém, to se týká i všech mladých kapel. A pokud člověk trošku cestuje, tak zjistí, jak je to všechno špatné. Poláci nebo Maďaři si svoje kapely hýčkají, snaží se je vytáhnout a podporovat, aby šířily dál jejich kulturu. U nás je to takový monotónní marš.

Čím myslíš, že to je zrovna u nás?
Tím, že oblast, která určuje vkus, nemá folklor. Nebudu říkat na plnou hubu, že je to Praha, aby se neurazili, ale Praha a střední Čechy folklor nemají. Nejsou tam kořeny, oni jenom přepisují a přehrávají to, co hraje někdo jiný. A ti to určují.

Máte tady nějaké spřátelené kapely? A jak moc se o vás říká, že jste blbečci, popaři a neumíte hrát?
Nás spousta muzikantů v této zemi rádo nemá, jak se mi občas donese. Oni nás už dnes musí brát vážně, ale to, co hrajeme, považují za naprosté blbosti. My se to snažíme hrát po svém, děláme spíš týmově, nejsme žádní superinstrumentalisté, ale dohromady fungujeme. A lidi na nás chodí, i když jim to nikdo necpe. Máme ale i spoustu spřízněných kapel a kamarádů, máme se rádi s Longitál ze Slovenska, s Danielem Salontayem jsme i spolupracovali. My se máme rádi s lidmi, kteří mají k muzice podobný přístup. Ale těžko se budeme líbit těm, kdo kolem sebe pořád mlátí britpopem, bluesrockem a podobnými záležitostmi. My na to prostě jdeme jinak a ačkoliv jsme všichni rodilí Brňáci, tak v nás ten jihomoravský folklor je pořád přítomný. Upozorňují nás na to především lidé, kteří pocházejí z Moravy a dlouho už žijí v zahraničí.

Podle všeho se zdá, že neřešíte místo, kde žijete, věk členů, původ inspirací – co tedy řešíte, co je pro vás zásadně důležité?
My jsme třígenerační kapela, to je zásadní věc. Zdeněk Kluka říká, že je hrozné štěstí, že hrajeme zrovna to, co hrajeme, protože u toho může být i on. Je to styl, u nějž věk nehraje roli. Někdy je strašně trapné, když si pětačtyřicetiletý muzikant vezme kolem sebe dvacetileté chlapce a snaží se být jako oni. My jsme na tom podobně jako třeba Hradišťan Jiřího Pavlici nebo Fleret s Jarmilou Šulákovou. Jsou to věci, které mají ráz world music a kořeny, na kterých se dá stavět.

Chystáte společné vystoupení s brněnskou filharmonií, napadlo to vás nebo filharmoniky?
Bavili jsme se o tom jednou s produkční filharmonie a já jsem řekl ano, aniž bych se ptal kapely. Nakonec to dopadlo tak, že souhlasily obě strany a zdá se, že by to mohlo vyjít. Aranže dělá částečně Zdeněk Kluka a částečně filharmonie. My to chceme skutečně přearanžovat pro orchestr, ne hrát jako kapela s doprovodem smyčců.

Ukulele Orchestra jako Brno je pro tebe zábava, úlet, přivýdělek, jak to vzniklo a proč tam hraješ?
Jednoznačně zábava. Vznikli jsme jako večírková kapela, která si hraje u piva, aby zbytečně neřešila politiku. Takže jsme díky tomu zdravější, nikoho ještě neranila mrtvice a podobně.

Nenakopla vás Ukulele Orchestra of Great Britain a jejich verze Smells Like Teen Spirit?
Samozřejmě že ano. Koupili jsme si nástroje a začali se na ně učit hrát od nejjednodušších věcí. Teď už se dostáváme k jakési zručnosti a individuální nedostatky nahrazujeme masovostí. Působíme nakonec spíš jako Alexandrovci.

Od tvé poslední kapely pojďme k první – která to byla, já si vzpomínám na Karlův skok?
První známá kapela byl Karlův skok, byl to Rockfest 87 nebo 88. Se sedmi písničkami jsme objeli celou republiku a potom se rozpadli. Byl to první pokus postavit kapelu ze sedmi naprosto různorodých hráčů. Byli jsme ale ještě moc mladí a bylo v tom moc testosteronu, takže jsme nevydrželi. Čankišou je postavené na podobném principu – každý přišel z jiné muziky, nikdo z nás dřív nehrál nic podobného. S těmi jsme měli ale hned od začátku výbornou odezvu od publika, tak proč v tom nepokračovat.

Tys ale hrál i v několika kapelách, kde to s určením žánru nebylo tak komplikované…
To ano, byl jsem ve Street, to byl vlastně hard rock, ve Škaredé holce, ta stála hlavně na kamarádech, a taky v Dunaji, ale to pro mě bylo spíš šlápnutí vedle. Největší úspěch ale byla Frontální porucha, což byla zároveň největší alternativa – zvláštně pojatá elektronika. Naučil jsem se tam zpívat podle not a spoustu jiných věcí. David Vaněček v té době studoval skladbu u Martina Dohnala, který mě potom dostal i k divadlu.

Hrál jsi taky v nějakých muzikálech, co ses v nich naučil a proč jsi toho nechal?
Hrál jsem v Brně a v pražské inscenaci Vlasů a naučil jsem se tam všechno. Naučil jsem se zpívat, pochopil jsem, že zpěv je řemeslo, a naučil jsem se pokoře. Došlo mi, že zpěv ze mě nedělá nikoho výjimečného, že za mnou je sto lidí, kteří mě nahradí, když budu dělat chyby. A nahradí mě rádi. Na jedné straně tam byla až nechutná rivalita, ale na druhé straně jsem měl taky možnost studovat zpěv na ježkárně. Tam jsem se naučil tvorbu tónu a usadil se mi hlas, takže jsem byl schopný odzpívat dvě stě šedesát představení za rok a hlasivky to vydržely. Setkal jsem se taky s výbornými muzikanty, hrál tam vynikající orchestr a byl s námi na pódiu. Taky si od té doby velmi vážím Ilony Csákové, ať si o ní myslí kdo chce, co chce. Nejen proto, jaký je profesionál, ale i proto, jaká je lidsky.

Vadí ti kapely, které hrají a zpívají falešně? Umíš popsat tu hranici, kdy tě technické nedokonalosti přestávají zajímat?
Když to má sdělení a charakteristický projev. V té chvíli mě rytmické a intonační nepřesnosti přestávají zajímat.

Je brněnská hudební scéna něčím specifická, nebo je to spíš několik výjimečných osobností, se kterými se všechno ostatní sveze?
V Brně je strašná spousta mladých kapel, které nemají uplatnění, což mě mrzí. V Brně se ale může do něčeho pouštět jenom blázen, protože tu nikdy ničeho nedosáhne. Tady se do něčeho pustíš jen proto, že to dělat opravdu chceš. Pro mě je nepochopitelné, že kapely z Brna se prosazují mnohem hůř než třeba kapely z Ostravy. A v Brně se taky nikdy nehrál mainstream, zdejší kapely byly vždycky trochu alternativní. I když se snažily hrát pop, tak to bylo někam ujeté a já opravdu nevím, čím to je. Genius loci Brna je takový, že tu nevzniklo nikdy nic normálního. Je tu Orchestr Gustava Broma, což je celoevropský fenomén, takže se na něj nesmí sáhnout, a potom už jen samá alternativa. Pop tu nehraje nikdo. Snad je to blízkostí Vídně a kontaktu s divnými proudy, které nám kdysi zprostředkovala rakouská televize. Já jsem tam třeba poprvé viděl Swans, kteří pro mě byli zcela neposlouchatelní, ale naučil jsem se je poslouchat, což je důležité.

Působíš dojmem člověka, který nemá žádné starosti, ale viděl jsem tě před pár lety v televizi v souvislosti s dost nepěkným rodinným průšvihem. Jak se přes takové věci přenášíš?
Fatalisticky. Není to jednoduché, dotýká se mě to a není možné tomu utéct.. Z velkého průšvihu, v němž se ocitla dcera mé přítelkyně, se narodila fantastická vnučka. Takže se z toho dá i čerpat, svět není černobílý.

A když si potřebuješ nějak ulevit, co děláš, kam jdeš?
Sem, na Traubku. Miluju to neměnné prostředí, dvacet let se tu nic nezměnilo.

Vyměnili strop, bývala tam plata od vajíček...
…tak dobře, za dvacet let vyměnili strop, hurá, zatímco Brno se propadá do čím dál většího průšvihu. Každá kapela, která tu hraje, je dobrá. Díky Bohu za každou, která ještě nachází důvod v tomto prostředí o něco usilovat, dělat něco navíc a okrádat se o čas, který ti lidé mohli strávit u televize. Je mi úplně jedno, co hrají, důležité je, že se tomu vůbec věnují.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Kulinárium

    12. únor 2014, 22:27
    Nudnej a hudebně zaostalej paňák. Hudba na hovno. Kydy na hovno. Boooooriiiiing...
    • Myšoň

      21. únor 2014, 14:42
      Hochu, ty budeš asi hodně nešťastnej člověk. Měl bys tohoto veselého chlapíka, který lidem rozdává radost a lásku, poznat. Pak by tvému nešťastnému prejtu, kterému říkáš mozek, byla hudba lidu Čanki možná bližší ... Je mi tě líto, upřímně.

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

V těchto dnech spatřilo světlo světa nové CD; nahrávka folklorních muzikantů muzikanty se však v žánru trochu vymyká. Autory desky jsou členové kapely Lilium liste Luďka Běťáka a její název zní Dovolte eště malučkovíce

Duo Ensoi tvoří zpěvačka Tereza Kopecká a bubeník a producent elektronické hudby Martin Čech. I když je jejich společný projekt stále ještě nový, oba mají bohaté zkušenosti z různých (nejen) brněnských kapel. Terezu si můžeme pamatovat především z Narcotic Fields, případně z jejich akustické odnože Acoustic Fields. Martin hraje ve skupině Lesní zvěř. Díky těmto zkušenostem je debutové album dua Ensoi hudebně vyzrálé a přesvědčivé, i když je určitě méně rockové než Narcotic Fields a méně (nu)jazzové než Lesní zvěř. Ensoi sice používají výrazové a zvukové prostředky elektronické hudby, ale hrají pop. Příjemný pop založený na pocitech a náladách více než na příbězích.  více

V prvních měsících roku 2022 se Filharmonie Brno může pyšnit již dvěma novými hudebními nosiči z vlastní produkce. První nahrávkou je CD s hudbou estonského skladatele Arvo Pärta, tou druhou záznam Symfonie č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse, kterou brněnští filharmonici pod taktovkou Dennise Russella Daviese natočili dokonce jako první na světě. Věnujme se první ze zmiňovaných nahrávek se skladbami LamentateNekrolog a Symfonie č. 3 Arva Pärta v nastudování šéfdirigenta Daviese. V díle Lamentate vystoupila jako sólistka klavíristka Maki Namekawa. Nahrávka vznikla v Besedním domě v Brně v listopadu 2020 a v únoru 2021.  více

Nejčtenější

Kritika

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce