Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

S Karlem jsme se sešli mnohokrát – chodili jsme spolu do školy, za školu a v posledních letech se nejčastěji potkáváme na Traubce. Tam jsme zůstali i při našem rozhovoru o zemích s folklorem i bez folkloru, Čankišou, muzikálech a o hudbě, s níž se dá zestárnout.

Většina lidí tě asi dnes vnímá jako zpěváka Čankišou, ale ty jsi taky zaměstnanec TICu. Co a proč tam děláš?
Já nejsem úředník, dělám tam program, takže se snažím mírnit vkus brněnských občanů tím, že jim nepředhazuji věci padlé kvality. Je pro mě výzva dělat kulturu pro masy tak, aby byla ještě vtipná a dobrá.

O vašem názvu, legendách a jazyku lidu Čanki už toho bylo napsáno celkem dost, ale víš, co znamená „chunky“ anglicky?
To je někdo hodně tlustej a občas mi to někdo předhodí. V zahraničí ale máme výhodu, že to píšeme „čanki“ a celej ten vtip kolem kapely vznikl koncem 90. let. S naším současným basistou jsme tehdy skončili bez peněz na burze na Velodromu a prodávali zboží ze zkrachovalých obchodů. Mezi těmi krámy jsme měli dvě autíčka – nakladač a domíchávač – a jmenovalo se to Chunky Show. Tehdy jsem si to ještě nebral osobně a dnes už jsem zase otrlej. A protože jsme tam dlouhé hodiny neměli co dělat, tak jsme vymýšleli blbosti a napadlo nás, že by to mohl být název kapely. Na Čankišou je krásný to, že vznikli úplně náhodou, spíš z legrace a jako pokus hrát něco jiného než všichni ostatní u nás. A bez jakýchkoliv ambicí, což se nás bohužel trošku drží doteď.

I bez ambicí ale hrajete letos podruhé na Szigetu, byli jste úspěšní v Pakistánu, na Réunionu. Co pro tebe hraní na festivalech a cestování znamená, došlo ti něco, na co bys tady nepřišel?
Devadesát procent věcí, díky možnosti cestovat a seznamovat se s jinou kulturou, než je naše středoevropská, Uvědomil jsem si, že opravdu nejsme pupek světa, že velký bílý pán je tam oblíbený jen proto, že má peníze a nechá se podojit. Ale co se týká inteligence a jiných věcí, není tam žádný rozdíl. Některé postupy, které považujeme za výdobytky naší klasické hudby, hrají Mongolové běžně jako svoje lidovky. Mongolská lidová hudba je silný emotivní zážitek ve spojitosti s tou zemí. Ta je ještě hodně čistá a neposkvrněná, je to obrovský krystalický prostor. A dělají přirozeně a instrumentálně dokonale to, co my se tady snažíme vypočítat.

Kytarista Rez Abbasi mi v rozhovoru říkal, že „šedesátá a sedmdesátá léta byla nasycena povrchním vnímáním indické kultury jako tajemné, univerzálně duchovní a exotické“. Jak ji vnímáš ty po delším pobytu v Pákistánu?
Mě Pakistán oslovil hudebně, my jsme tam spolupracovali s člověkem, který se jmenuje Sain Zahoor. Patří k předním hudebníkům v rámci Súfi a byl už zaživa prohlášen za svatého. Súfi je hudební náboženství, místo modliteb mají bubenické obřady. My jsme se Sainem natáčeli album, on natáčel s námi, hraje nám i v klipu. Nejfantastičtější na tom všem ale bylo poznání, že si muzikanti celého světa rozumějí. Když jsme tam byli naposledy, zafúzovali jsme si se zpěvačkou Suraiya Khanum a tam došlo k takovému propojení, že už byla všechna slova zbytečná. Stáli jsme vedle sebe, zpívali a úplně se to prolnulo. To jsou ale nepřenosné zkušenosti, navazovali jsme na sebe, setkávaly se nám dvojhlasy, tak silně jsem to s nikým nezažil. Podobnou zkušenost jsem udělal tady s Dorkou Barovou z Tarafuki.

Říkáte o sobě, že „na amatérskou kapelu hrajete poměrně dost“. Co pro Čankišou znamená být amatéry?
Nejsme žádný střední proud a nehrajeme natolik, abychom se tím uživili. Česko je na to malé a média nejsou otevřená žádné jiné než masově uznávané hudbě. To ale není jenom náš problém, to se týká i všech mladých kapel. A pokud člověk trošku cestuje, tak zjistí, jak je to všechno špatné. Poláci nebo Maďaři si svoje kapely hýčkají, snaží se je vytáhnout a podporovat, aby šířily dál jejich kulturu. U nás je to takový monotónní marš.

Čím myslíš, že to je zrovna u nás?
Tím, že oblast, která určuje vkus, nemá folklor. Nebudu říkat na plnou hubu, že je to Praha, aby se neurazili, ale Praha a střední Čechy folklor nemají. Nejsou tam kořeny, oni jenom přepisují a přehrávají to, co hraje někdo jiný. A ti to určují.

Máte tady nějaké spřátelené kapely? A jak moc se o vás říká, že jste blbečci, popaři a neumíte hrát?
Nás spousta muzikantů v této zemi rádo nemá, jak se mi občas donese. Oni nás už dnes musí brát vážně, ale to, co hrajeme, považují za naprosté blbosti. My se to snažíme hrát po svém, děláme spíš týmově, nejsme žádní superinstrumentalisté, ale dohromady fungujeme. A lidi na nás chodí, i když jim to nikdo necpe. Máme ale i spoustu spřízněných kapel a kamarádů, máme se rádi s Longitál ze Slovenska, s Danielem Salontayem jsme i spolupracovali. My se máme rádi s lidmi, kteří mají k muzice podobný přístup. Ale těžko se budeme líbit těm, kdo kolem sebe pořád mlátí britpopem, bluesrockem a podobnými záležitostmi. My na to prostě jdeme jinak a ačkoliv jsme všichni rodilí Brňáci, tak v nás ten jihomoravský folklor je pořád přítomný. Upozorňují nás na to především lidé, kteří pocházejí z Moravy a dlouho už žijí v zahraničí.

Podle všeho se zdá, že neřešíte místo, kde žijete, věk členů, původ inspirací – co tedy řešíte, co je pro vás zásadně důležité?
My jsme třígenerační kapela, to je zásadní věc. Zdeněk Kluka říká, že je hrozné štěstí, že hrajeme zrovna to, co hrajeme, protože u toho může být i on. Je to styl, u nějž věk nehraje roli. Někdy je strašně trapné, když si pětačtyřicetiletý muzikant vezme kolem sebe dvacetileté chlapce a snaží se být jako oni. My jsme na tom podobně jako třeba Hradišťan Jiřího Pavlici nebo Fleret s Jarmilou Šulákovou. Jsou to věci, které mají ráz world music a kořeny, na kterých se dá stavět.

Chystáte společné vystoupení s brněnskou filharmonií, napadlo to vás nebo filharmoniky?
Bavili jsme se o tom jednou s produkční filharmonie a já jsem řekl ano, aniž bych se ptal kapely. Nakonec to dopadlo tak, že souhlasily obě strany a zdá se, že by to mohlo vyjít. Aranže dělá částečně Zdeněk Kluka a částečně filharmonie. My to chceme skutečně přearanžovat pro orchestr, ne hrát jako kapela s doprovodem smyčců.

Ukulele Orchestra jako Brno je pro tebe zábava, úlet, přivýdělek, jak to vzniklo a proč tam hraješ?
Jednoznačně zábava. Vznikli jsme jako večírková kapela, která si hraje u piva, aby zbytečně neřešila politiku. Takže jsme díky tomu zdravější, nikoho ještě neranila mrtvice a podobně.

Nenakopla vás Ukulele Orchestra of Great Britain a jejich verze Smells Like Teen Spirit?
Samozřejmě že ano. Koupili jsme si nástroje a začali se na ně učit hrát od nejjednodušších věcí. Teď už se dostáváme k jakési zručnosti a individuální nedostatky nahrazujeme masovostí. Působíme nakonec spíš jako Alexandrovci.

Od tvé poslední kapely pojďme k první – která to byla, já si vzpomínám na Karlův skok?
První známá kapela byl Karlův skok, byl to Rockfest 87 nebo 88. Se sedmi písničkami jsme objeli celou republiku a potom se rozpadli. Byl to první pokus postavit kapelu ze sedmi naprosto různorodých hráčů. Byli jsme ale ještě moc mladí a bylo v tom moc testosteronu, takže jsme nevydrželi. Čankišou je postavené na podobném principu – každý přišel z jiné muziky, nikdo z nás dřív nehrál nic podobného. S těmi jsme měli ale hned od začátku výbornou odezvu od publika, tak proč v tom nepokračovat.

Tys ale hrál i v několika kapelách, kde to s určením žánru nebylo tak komplikované…
To ano, byl jsem ve Street, to byl vlastně hard rock, ve Škaredé holce, ta stála hlavně na kamarádech, a taky v Dunaji, ale to pro mě bylo spíš šlápnutí vedle. Největší úspěch ale byla Frontální porucha, což byla zároveň největší alternativa – zvláštně pojatá elektronika. Naučil jsem se tam zpívat podle not a spoustu jiných věcí. David Vaněček v té době studoval skladbu u Martina Dohnala, který mě potom dostal i k divadlu.

Hrál jsi taky v nějakých muzikálech, co ses v nich naučil a proč jsi toho nechal?
Hrál jsem v Brně a v pražské inscenaci Vlasů a naučil jsem se tam všechno. Naučil jsem se zpívat, pochopil jsem, že zpěv je řemeslo, a naučil jsem se pokoře. Došlo mi, že zpěv ze mě nedělá nikoho výjimečného, že za mnou je sto lidí, kteří mě nahradí, když budu dělat chyby. A nahradí mě rádi. Na jedné straně tam byla až nechutná rivalita, ale na druhé straně jsem měl taky možnost studovat zpěv na ježkárně. Tam jsem se naučil tvorbu tónu a usadil se mi hlas, takže jsem byl schopný odzpívat dvě stě šedesát představení za rok a hlasivky to vydržely. Setkal jsem se taky s výbornými muzikanty, hrál tam vynikající orchestr a byl s námi na pódiu. Taky si od té doby velmi vážím Ilony Csákové, ať si o ní myslí kdo chce, co chce. Nejen proto, jaký je profesionál, ale i proto, jaká je lidsky.

Vadí ti kapely, které hrají a zpívají falešně? Umíš popsat tu hranici, kdy tě technické nedokonalosti přestávají zajímat?
Když to má sdělení a charakteristický projev. V té chvíli mě rytmické a intonační nepřesnosti přestávají zajímat.

Je brněnská hudební scéna něčím specifická, nebo je to spíš několik výjimečných osobností, se kterými se všechno ostatní sveze?
V Brně je strašná spousta mladých kapel, které nemají uplatnění, což mě mrzí. V Brně se ale může do něčeho pouštět jenom blázen, protože tu nikdy ničeho nedosáhne. Tady se do něčeho pustíš jen proto, že to dělat opravdu chceš. Pro mě je nepochopitelné, že kapely z Brna se prosazují mnohem hůř než třeba kapely z Ostravy. A v Brně se taky nikdy nehrál mainstream, zdejší kapely byly vždycky trochu alternativní. I když se snažily hrát pop, tak to bylo někam ujeté a já opravdu nevím, čím to je. Genius loci Brna je takový, že tu nevzniklo nikdy nic normálního. Je tu Orchestr Gustava Broma, což je celoevropský fenomén, takže se na něj nesmí sáhnout, a potom už jen samá alternativa. Pop tu nehraje nikdo. Snad je to blízkostí Vídně a kontaktu s divnými proudy, které nám kdysi zprostředkovala rakouská televize. Já jsem tam třeba poprvé viděl Swans, kteří pro mě byli zcela neposlouchatelní, ale naučil jsem se je poslouchat, což je důležité.

Působíš dojmem člověka, který nemá žádné starosti, ale viděl jsem tě před pár lety v televizi v souvislosti s dost nepěkným rodinným průšvihem. Jak se přes takové věci přenášíš?
Fatalisticky. Není to jednoduché, dotýká se mě to a není možné tomu utéct.. Z velkého průšvihu, v němž se ocitla dcera mé přítelkyně, se narodila fantastická vnučka. Takže se z toho dá i čerpat, svět není černobílý.

A když si potřebuješ nějak ulevit, co děláš, kam jdeš?
Sem, na Traubku. Miluju to neměnné prostředí, dvacet let se tu nic nezměnilo.

Vyměnili strop, bývala tam plata od vajíček...
…tak dobře, za dvacet let vyměnili strop, hurá, zatímco Brno se propadá do čím dál většího průšvihu. Každá kapela, která tu hraje, je dobrá. Díky Bohu za každou, která ještě nachází důvod v tomto prostředí o něco usilovat, dělat něco navíc a okrádat se o čas, který ti lidé mohli strávit u televize. Je mi úplně jedno, co hrají, důležité je, že se tomu vůbec věnují.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Kulinárium

    12. únor 2014, 22:27
    Nudnej a hudebně zaostalej paňák. Hudba na hovno. Kydy na hovno. Boooooriiiiing...
    • Myšoň

      21. únor 2014, 14:42
      Hochu, ty budeš asi hodně nešťastnej člověk. Měl bys tohoto veselého chlapíka, který lidem rozdává radost a lásku, poznat. Pak by tvému nešťastnému prejtu, kterému říkáš mozek, byla hudba lidu Čanki možná bližší ... Je mi tě líto, upřímně.

Letošní fanzin Jazzman hudebního festivalu JazzFest byl plný obsažných medailonů i statí a objevila se v něm i pozoruhodná glosa dramaturga Českého rozhlasu Jazz Petra Vidomuse s provokativním titulkem Jazz nemusí být pánským klubem. Zamýšlí se nad genderovými stereotypy, kterých se světová (potažmo ani česká) jazzová scéna ještě úplně nezbavila. Skvělých sólistek ovládajících nástroje dříve zcela vyhrazené mužům přibývá. Přestože genderové kódování, které Vidomus pregnantně ironicky popsal, ještě není zcela překonáno, JazzFest letos výrazně přispěl k jeho postupnému odbourávání.  více

Během čtyř let, které od sebe dělí vydání prvního alba Záhir a druhého s názvem O Písni, se skupina Lee Banda virtuálně přemístila (dříve uváděla jako svůj domicil Adamov, nyní Jedovnice), dostala se na tzv. divokou kartu do semifinále Porty v Řevnicích a především lehce posunula svůj hudební styl. Zatímco na debutovém albu šlo o folkrockový střední proud, těžící ze zvuku elektrické kytary, na novince převažují akustické kytary, často v kombinaci s mandolínou a dalšími akustickými nástroji.  více

Šest let po předchozím albu Malý kluk přichází hravá kapela Listolet s novinkou. V názvu má sice pouze „pětiminutového“ tuláka, ale album vznikalo během pěti let v jednom studiu v Západních Karpatech „a dále v kuchyních, obývácích, sklepech a děcácích na mnoha místech“, jak se píše v bookletu. Jeho součástí je ostatně mapa Evropy s čísly přiřazenými k jednotlivým skladbám. Nejde však o to, ve které zemi která píseň vznikla nebo byla natočena. Důležitější je možná citát kapely: „Album stavíme jako obraz pro uši, pod fasádou folkrockových písní je mnoho detailů skrytých ve zvukových záhybech. Co skladba, to zvuková krajina, jiný příběh.“  více

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více

Sté dvacáté výročí narození Dukea Ellingtona, bez nadsázky nejvlivnější osobnosti světového jazzu, se slavilo napříč zeměmi a kontinenty. Edward Kennedy Ellington od dětství titulovaný jako Duke přišel na svět 29. dubna 1899 ve Washingtonu D.C. Na den přesně uspořádal důstojnou oslavu v zaplněných prostorách sálu HaDivadla brněnský big band Cotatcha Orchestra.  více

Letošní osmnáctý ročník JazzFestuBrno se výjimečně neuzavírá koncertem, ale jedinečnou (pro světové festivaly ovšem nikterak výjimečnou) sérií muzikantských a tanečních workshopů, zde ovšem zaměřených na dětské frekventanty. V sobotu 4. května se v příjemném prostředí Café Práh, v sousedství Vaňkovky, ujmou svých dětských žáků výrazné mladé osobnosti jazzové scény: Beata Hlavenková (pianistka a lektorka kompozice), Dano Šoltis (vedoucí bubenické třídy) a multiinstrumentalisté Jiří Slavík a Marian Friedl (průvodci Toulek po jazzových cestičkách), které doplní Kateřina Hanzlíková s lekcemi Tancohraní. S výjimkou kompozice, kde se přepokládá účast dětí starších dvanácti let, jsou ostatní „třídy“ otevřené i těm nejmenším. Další informace jsme si vyptali od spoluautora nápadu na dětský workshop a ředitele JazzFestu Brno Viléma Spilky.  více

Muzikál Nine podle legendárního filmu 8 a půl režiséra Fredericka Feliniho připravilo v režii Stanislava Moši jako předposlední premiéru sezóny Městské divadlo Brno. Na zdejší hudební scéně vypravili místy až lechtivou erotickou šou, které vévodí zajímavá scéna, zdařilé kostýmy, výtečné hudební nastudování a energie ženského herectví. Smyslnost některých taneční čísel naštěstí nepřebila ústřední téma hrdinovy krize: středního věku, umělecké i vztahové.  více

Letošní ročník festivalu JazzFestBrno měl několik vrcholů – záleželo samozřejmě na osobním vkusu každého návštěvníka, na jeho očekáváních a samozřejmě na tom, kdo toho kolik stihl navštívit. Pro autora článku patřil k vrcholům žánrově a aranžérsky pestrý večer s basistou Stanleym Clarkem 23. dubna a také předposlední koncert festivalu, vystoupení „toho druhého“ Avishaie Cohena v Huse na provázku 28. dubna. Byla to hudebně čistá esence jazzu s poselstvím. Naléhavá, srdcervoucí a poetická.  více

Jeden z hudebních vrcholů minulého týdne představoval koncert hudebního seskupení Malina Brothers se dvěma jedinečnými hostujícími hudebníky, Kateřinou García a Charlie McCoyem v brněnském Sono Centru. A protože se při vystoupení pořizoval profesionální videozáznam s televizní technikou pro první live DVD této kapely, byl mimořádný i samotný večer – délkou i kvalitou.  více

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více

Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Koncert s podtitulem Nova et Vetera zahájil na Květnou neděli 28. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Ceremonie/Je dobré slavit Pána. Kromě gregoriánského chorálu svatého týdne v podání tělesa Schola Gregoriana Pragensis, který včerejší koncert zahájil, zazněla světová premiéra skladby So Shall He Descend estonského autora Toiva Tuleva v provedení sopranistky Ivany Rusko, mezzosopranistky Bettiny Schneebeli, tenoristy Jaroslava Březiny, barytonisty Jiřího Hájka, sboristek Anety Bendové Podracké, Jany Vondrů a Pavly Radostové, sboru Ars Brunensis pod vedením sbormistra Dana Kalouska a Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Denise Russella Daviese. Dílo vzniklo na objednávku festivalu a přímo na míru katedrále svatého Petra a Pavla.  více

Festival JazzFestBrno letos rozšířil svou nabídku o „elektronickou“ programovou linii Tension. V rámci které vystoupily 28. března v prostoru Praha v Brně formace Zabelov Group a HRTL Spaghetti Ensemble. Ideově blízko však k této nové řadě měl i dvouhodinový koncert, který se odehrál 5. dubna ve vyprodaném Sono Centru. Manchesterské trio GoGo Penguin sice využívá desetiletími prověřený instrumentální půdorys jazzového klavírního tria, ale na svých albech i koncertech osciluje kolem elektronické hudby coby východiska.

Nejčtenější

Kritika

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více