Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

S Karlem jsme se sešli mnohokrát – chodili jsme spolu do školy, za školu a v posledních letech se nejčastěji potkáváme na Traubce. Tam jsme zůstali i při našem rozhovoru o zemích s folklorem i bez folkloru, Čankišou, muzikálech a o hudbě, s níž se dá zestárnout.

Většina lidí tě asi dnes vnímá jako zpěváka Čankišou, ale ty jsi taky zaměstnanec TICu. Co a proč tam děláš?
Já nejsem úředník, dělám tam program, takže se snažím mírnit vkus brněnských občanů tím, že jim nepředhazuji věci padlé kvality. Je pro mě výzva dělat kulturu pro masy tak, aby byla ještě vtipná a dobrá.

O vašem názvu, legendách a jazyku lidu Čanki už toho bylo napsáno celkem dost, ale víš, co znamená „chunky“ anglicky?
To je někdo hodně tlustej a občas mi to někdo předhodí. V zahraničí ale máme výhodu, že to píšeme „čanki“ a celej ten vtip kolem kapely vznikl koncem 90. let. S naším současným basistou jsme tehdy skončili bez peněz na burze na Velodromu a prodávali zboží ze zkrachovalých obchodů. Mezi těmi krámy jsme měli dvě autíčka – nakladač a domíchávač – a jmenovalo se to Chunky Show. Tehdy jsem si to ještě nebral osobně a dnes už jsem zase otrlej. A protože jsme tam dlouhé hodiny neměli co dělat, tak jsme vymýšleli blbosti a napadlo nás, že by to mohl být název kapely. Na Čankišou je krásný to, že vznikli úplně náhodou, spíš z legrace a jako pokus hrát něco jiného než všichni ostatní u nás. A bez jakýchkoliv ambicí, což se nás bohužel trošku drží doteď.

I bez ambicí ale hrajete letos podruhé na Szigetu, byli jste úspěšní v Pakistánu, na Réunionu. Co pro tebe hraní na festivalech a cestování znamená, došlo ti něco, na co bys tady nepřišel?
Devadesát procent věcí, díky možnosti cestovat a seznamovat se s jinou kulturou, než je naše středoevropská, Uvědomil jsem si, že opravdu nejsme pupek světa, že velký bílý pán je tam oblíbený jen proto, že má peníze a nechá se podojit. Ale co se týká inteligence a jiných věcí, není tam žádný rozdíl. Některé postupy, které považujeme za výdobytky naší klasické hudby, hrají Mongolové běžně jako svoje lidovky. Mongolská lidová hudba je silný emotivní zážitek ve spojitosti s tou zemí. Ta je ještě hodně čistá a neposkvrněná, je to obrovský krystalický prostor. A dělají přirozeně a instrumentálně dokonale to, co my se tady snažíme vypočítat.

Kytarista Rez Abbasi mi v rozhovoru říkal, že „šedesátá a sedmdesátá léta byla nasycena povrchním vnímáním indické kultury jako tajemné, univerzálně duchovní a exotické“. Jak ji vnímáš ty po delším pobytu v Pákistánu?
Mě Pakistán oslovil hudebně, my jsme tam spolupracovali s člověkem, který se jmenuje Sain Zahoor. Patří k předním hudebníkům v rámci Súfi a byl už zaživa prohlášen za svatého. Súfi je hudební náboženství, místo modliteb mají bubenické obřady. My jsme se Sainem natáčeli album, on natáčel s námi, hraje nám i v klipu. Nejfantastičtější na tom všem ale bylo poznání, že si muzikanti celého světa rozumějí. Když jsme tam byli naposledy, zafúzovali jsme si se zpěvačkou Suraiya Khanum a tam došlo k takovému propojení, že už byla všechna slova zbytečná. Stáli jsme vedle sebe, zpívali a úplně se to prolnulo. To jsou ale nepřenosné zkušenosti, navazovali jsme na sebe, setkávaly se nám dvojhlasy, tak silně jsem to s nikým nezažil. Podobnou zkušenost jsem udělal tady s Dorkou Barovou z Tarafuki.

Říkáte o sobě, že „na amatérskou kapelu hrajete poměrně dost“. Co pro Čankišou znamená být amatéry?
Nejsme žádný střední proud a nehrajeme natolik, abychom se tím uživili. Česko je na to malé a média nejsou otevřená žádné jiné než masově uznávané hudbě. To ale není jenom náš problém, to se týká i všech mladých kapel. A pokud člověk trošku cestuje, tak zjistí, jak je to všechno špatné. Poláci nebo Maďaři si svoje kapely hýčkají, snaží se je vytáhnout a podporovat, aby šířily dál jejich kulturu. U nás je to takový monotónní marš.

Čím myslíš, že to je zrovna u nás?
Tím, že oblast, která určuje vkus, nemá folklor. Nebudu říkat na plnou hubu, že je to Praha, aby se neurazili, ale Praha a střední Čechy folklor nemají. Nejsou tam kořeny, oni jenom přepisují a přehrávají to, co hraje někdo jiný. A ti to určují.

Máte tady nějaké spřátelené kapely? A jak moc se o vás říká, že jste blbečci, popaři a neumíte hrát?
Nás spousta muzikantů v této zemi rádo nemá, jak se mi občas donese. Oni nás už dnes musí brát vážně, ale to, co hrajeme, považují za naprosté blbosti. My se to snažíme hrát po svém, děláme spíš týmově, nejsme žádní superinstrumentalisté, ale dohromady fungujeme. A lidi na nás chodí, i když jim to nikdo necpe. Máme ale i spoustu spřízněných kapel a kamarádů, máme se rádi s Longitál ze Slovenska, s Danielem Salontayem jsme i spolupracovali. My se máme rádi s lidmi, kteří mají k muzice podobný přístup. Ale těžko se budeme líbit těm, kdo kolem sebe pořád mlátí britpopem, bluesrockem a podobnými záležitostmi. My na to prostě jdeme jinak a ačkoliv jsme všichni rodilí Brňáci, tak v nás ten jihomoravský folklor je pořád přítomný. Upozorňují nás na to především lidé, kteří pocházejí z Moravy a dlouho už žijí v zahraničí.

Podle všeho se zdá, že neřešíte místo, kde žijete, věk členů, původ inspirací – co tedy řešíte, co je pro vás zásadně důležité?
My jsme třígenerační kapela, to je zásadní věc. Zdeněk Kluka říká, že je hrozné štěstí, že hrajeme zrovna to, co hrajeme, protože u toho může být i on. Je to styl, u nějž věk nehraje roli. Někdy je strašně trapné, když si pětačtyřicetiletý muzikant vezme kolem sebe dvacetileté chlapce a snaží se být jako oni. My jsme na tom podobně jako třeba Hradišťan Jiřího Pavlici nebo Fleret s Jarmilou Šulákovou. Jsou to věci, které mají ráz world music a kořeny, na kterých se dá stavět.

Chystáte společné vystoupení s brněnskou filharmonií, napadlo to vás nebo filharmoniky?
Bavili jsme se o tom jednou s produkční filharmonie a já jsem řekl ano, aniž bych se ptal kapely. Nakonec to dopadlo tak, že souhlasily obě strany a zdá se, že by to mohlo vyjít. Aranže dělá částečně Zdeněk Kluka a částečně filharmonie. My to chceme skutečně přearanžovat pro orchestr, ne hrát jako kapela s doprovodem smyčců.

Ukulele Orchestra jako Brno je pro tebe zábava, úlet, přivýdělek, jak to vzniklo a proč tam hraješ?
Jednoznačně zábava. Vznikli jsme jako večírková kapela, která si hraje u piva, aby zbytečně neřešila politiku. Takže jsme díky tomu zdravější, nikoho ještě neranila mrtvice a podobně.

Nenakopla vás Ukulele Orchestra of Great Britain a jejich verze Smells Like Teen Spirit?
Samozřejmě že ano. Koupili jsme si nástroje a začali se na ně učit hrát od nejjednodušších věcí. Teď už se dostáváme k jakési zručnosti a individuální nedostatky nahrazujeme masovostí. Působíme nakonec spíš jako Alexandrovci.

Od tvé poslední kapely pojďme k první – která to byla, já si vzpomínám na Karlův skok?
První známá kapela byl Karlův skok, byl to Rockfest 87 nebo 88. Se sedmi písničkami jsme objeli celou republiku a potom se rozpadli. Byl to první pokus postavit kapelu ze sedmi naprosto různorodých hráčů. Byli jsme ale ještě moc mladí a bylo v tom moc testosteronu, takže jsme nevydrželi. Čankišou je postavené na podobném principu – každý přišel z jiné muziky, nikdo z nás dřív nehrál nic podobného. S těmi jsme měli ale hned od začátku výbornou odezvu od publika, tak proč v tom nepokračovat.

Tys ale hrál i v několika kapelách, kde to s určením žánru nebylo tak komplikované…
To ano, byl jsem ve Street, to byl vlastně hard rock, ve Škaredé holce, ta stála hlavně na kamarádech, a taky v Dunaji, ale to pro mě bylo spíš šlápnutí vedle. Největší úspěch ale byla Frontální porucha, což byla zároveň největší alternativa – zvláštně pojatá elektronika. Naučil jsem se tam zpívat podle not a spoustu jiných věcí. David Vaněček v té době studoval skladbu u Martina Dohnala, který mě potom dostal i k divadlu.

Hrál jsi taky v nějakých muzikálech, co ses v nich naučil a proč jsi toho nechal?
Hrál jsem v Brně a v pražské inscenaci Vlasů a naučil jsem se tam všechno. Naučil jsem se zpívat, pochopil jsem, že zpěv je řemeslo, a naučil jsem se pokoře. Došlo mi, že zpěv ze mě nedělá nikoho výjimečného, že za mnou je sto lidí, kteří mě nahradí, když budu dělat chyby. A nahradí mě rádi. Na jedné straně tam byla až nechutná rivalita, ale na druhé straně jsem měl taky možnost studovat zpěv na ježkárně. Tam jsem se naučil tvorbu tónu a usadil se mi hlas, takže jsem byl schopný odzpívat dvě stě šedesát představení za rok a hlasivky to vydržely. Setkal jsem se taky s výbornými muzikanty, hrál tam vynikající orchestr a byl s námi na pódiu. Taky si od té doby velmi vážím Ilony Csákové, ať si o ní myslí kdo chce, co chce. Nejen proto, jaký je profesionál, ale i proto, jaká je lidsky.

Vadí ti kapely, které hrají a zpívají falešně? Umíš popsat tu hranici, kdy tě technické nedokonalosti přestávají zajímat?
Když to má sdělení a charakteristický projev. V té chvíli mě rytmické a intonační nepřesnosti přestávají zajímat.

Je brněnská hudební scéna něčím specifická, nebo je to spíš několik výjimečných osobností, se kterými se všechno ostatní sveze?
V Brně je strašná spousta mladých kapel, které nemají uplatnění, což mě mrzí. V Brně se ale může do něčeho pouštět jenom blázen, protože tu nikdy ničeho nedosáhne. Tady se do něčeho pustíš jen proto, že to dělat opravdu chceš. Pro mě je nepochopitelné, že kapely z Brna se prosazují mnohem hůř než třeba kapely z Ostravy. A v Brně se taky nikdy nehrál mainstream, zdejší kapely byly vždycky trochu alternativní. I když se snažily hrát pop, tak to bylo někam ujeté a já opravdu nevím, čím to je. Genius loci Brna je takový, že tu nevzniklo nikdy nic normálního. Je tu Orchestr Gustava Broma, což je celoevropský fenomén, takže se na něj nesmí sáhnout, a potom už jen samá alternativa. Pop tu nehraje nikdo. Snad je to blízkostí Vídně a kontaktu s divnými proudy, které nám kdysi zprostředkovala rakouská televize. Já jsem tam třeba poprvé viděl Swans, kteří pro mě byli zcela neposlouchatelní, ale naučil jsem se je poslouchat, což je důležité.

Působíš dojmem člověka, který nemá žádné starosti, ale viděl jsem tě před pár lety v televizi v souvislosti s dost nepěkným rodinným průšvihem. Jak se přes takové věci přenášíš?
Fatalisticky. Není to jednoduché, dotýká se mě to a není možné tomu utéct.. Z velkého průšvihu, v němž se ocitla dcera mé přítelkyně, se narodila fantastická vnučka. Takže se z toho dá i čerpat, svět není černobílý.

A když si potřebuješ nějak ulevit, co děláš, kam jdeš?
Sem, na Traubku. Miluju to neměnné prostředí, dvacet let se tu nic nezměnilo.

Vyměnili strop, bývala tam plata od vajíček...
…tak dobře, za dvacet let vyměnili strop, hurá, zatímco Brno se propadá do čím dál většího průšvihu. Každá kapela, která tu hraje, je dobrá. Díky Bohu za každou, která ještě nachází důvod v tomto prostředí o něco usilovat, dělat něco navíc a okrádat se o čas, který ti lidé mohli strávit u televize. Je mi úplně jedno, co hrají, důležité je, že se tomu vůbec věnují.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Kulinárium

    12. únor 2014, 22:27
    Nudnej a hudebně zaostalej paňák. Hudba na hovno. Kydy na hovno. Boooooriiiiing...
    • Myšoň

      21. únor 2014, 14:42
      Hochu, ty budeš asi hodně nešťastnej člověk. Měl bys tohoto veselého chlapíka, který lidem rozdává radost a lásku, poznat. Pak by tvému nešťastnému prejtu, kterému říkáš mozek, byla hudba lidu Čanki možná bližší ... Je mi tě líto, upřímně.

Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?  více

Dvacet let spolupráce ve skupině Květy slavili nedávno Martin Kyšperský a Aleš Pilgr. Zatímco spoluhráči a nástroje kolem nich se během dvou dekád měnili, oni dva zůstávají konstantou jedné z nejzásadnějších kapel brněnské scény tohoto století. Jde ovšem o konstantu – řekněme – dynamickou –, protože oba protagonisté střídají různé nástroje a přístupy. Martin si od kytary odskakuje k dalším nástrojům a Aleš se z bubeníka stal kontrabasistou a od roku 2023 bude znovu bubeníkem. Tento kontext je pak důležitý i pro pochopení nového alba Duo, které natočili Kyšperský s Pilgrem jako – ano, duo.  více

Rumunská skupina Fanfare Ciocărlia, přezdívaná „nejrychlejší dechovka světa“, pochází z malé vesnice Zece Prajini, ležící na severovýchodním okraji Rumunska, u hranic s Moldavskem. Vznikla před čtvrtstoletím, v roce 1997. Skupina romských hudebníků s tubami, tenorovými rohy, trubkami a saxofony se tehdy rozhodla šířit balkánskou dechovou hudbu po světě. V rámci svého zdánlivě nekonečného turné přijela v létě 2022 také do Brna, kde vystoupila na festivalu Maraton Hudby. Koncert, který byl ozdobou festivalové Balkánské scény, si připomeneme v rozhovoru se saxofonistou Oprică Ivanceou. Z rumunštiny tlumočil a odpovědi spontánně doplňoval Henry Ernst, původně německý zvukař, který kapelu pro svět objevil a dodnes je jejím manažerem a také vydavatelem.  více

Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.  více

O tom že fake news nejsou záležitostí pouze našeho století se mohli přesvědčit návštěvníci závěrečného koncertu letošního 19. ročníku cyklu Barbara Maria Willi uvádí... – v sále Konventu Milosrdných bratří 14. prosince s programem Renesanční fake news pro potěchu dneška aneb Lenguas Malas (zlé jazyky) vystoupil španělský vokální soubor Cantoría sestávající ze sopranistky Inés Alonso, altisty Oriola Guimery, tenoristy a uměleckého vedoucího souboru Jorgeho Losana a basisty Oriola Quintana. Vokální kvarteto je součástí prestižního mezinárodního projektu EEEMERGING+.  více

Třetí adventní pondělí 12. prosince vystřídal hudební klub Stará pekárna rock za folklor, když hostil kapelu Musica Folklorica, která zde pokřtila své další album s názvem Rok na Slovácku. Booklet představuje litografie Františka Pavlici, které jsou přiřazeny každému měsíci v roce a tvoří kalendář. Ten pak tematicky doplňují jednotlivé sady písní.  více

Masarykova univerzita v čele s rektorem Martinem Barešem každý rok pořádá adventní koncert, který se po tříleté odmlce uskutečnil ve středu 7. prosince v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácího Pěveckého sboru Masarykovy univerzity se také představil VOX IUVENALIS, působící pod Vysokým učením technickým v Brně, a smíšený sbor Kantiléna. Všechna jmenovaná tělesa vystoupila pod vedením sbormistra Jana Ocetkavíce

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více