Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

S Karlem jsme se sešli mnohokrát – chodili jsme spolu do školy, za školu a v posledních letech se nejčastěji potkáváme na Traubce. Tam jsme zůstali i při našem rozhovoru o zemích s folklorem i bez folkloru, Čankišou, muzikálech a o hudbě, s níž se dá zestárnout.

Většina lidí tě asi dnes vnímá jako zpěváka Čankišou, ale ty jsi taky zaměstnanec TICu. Co a proč tam děláš?
Já nejsem úředník, dělám tam program, takže se snažím mírnit vkus brněnských občanů tím, že jim nepředhazuji věci padlé kvality. Je pro mě výzva dělat kulturu pro masy tak, aby byla ještě vtipná a dobrá.

O vašem názvu, legendách a jazyku lidu Čanki už toho bylo napsáno celkem dost, ale víš, co znamená „chunky“ anglicky?
To je někdo hodně tlustej a občas mi to někdo předhodí. V zahraničí ale máme výhodu, že to píšeme „čanki“ a celej ten vtip kolem kapely vznikl koncem 90. let. S naším současným basistou jsme tehdy skončili bez peněz na burze na Velodromu a prodávali zboží ze zkrachovalých obchodů. Mezi těmi krámy jsme měli dvě autíčka – nakladač a domíchávač – a jmenovalo se to Chunky Show. Tehdy jsem si to ještě nebral osobně a dnes už jsem zase otrlej. A protože jsme tam dlouhé hodiny neměli co dělat, tak jsme vymýšleli blbosti a napadlo nás, že by to mohl být název kapely. Na Čankišou je krásný to, že vznikli úplně náhodou, spíš z legrace a jako pokus hrát něco jiného než všichni ostatní u nás. A bez jakýchkoliv ambicí, což se nás bohužel trošku drží doteď.

I bez ambicí ale hrajete letos podruhé na Szigetu, byli jste úspěšní v Pakistánu, na Réunionu. Co pro tebe hraní na festivalech a cestování znamená, došlo ti něco, na co bys tady nepřišel?
Devadesát procent věcí, díky možnosti cestovat a seznamovat se s jinou kulturou, než je naše středoevropská, Uvědomil jsem si, že opravdu nejsme pupek světa, že velký bílý pán je tam oblíbený jen proto, že má peníze a nechá se podojit. Ale co se týká inteligence a jiných věcí, není tam žádný rozdíl. Některé postupy, které považujeme za výdobytky naší klasické hudby, hrají Mongolové běžně jako svoje lidovky. Mongolská lidová hudba je silný emotivní zážitek ve spojitosti s tou zemí. Ta je ještě hodně čistá a neposkvrněná, je to obrovský krystalický prostor. A dělají přirozeně a instrumentálně dokonale to, co my se tady snažíme vypočítat.

Kytarista Rez Abbasi mi v rozhovoru říkal, že „šedesátá a sedmdesátá léta byla nasycena povrchním vnímáním indické kultury jako tajemné, univerzálně duchovní a exotické“. Jak ji vnímáš ty po delším pobytu v Pákistánu?
Mě Pakistán oslovil hudebně, my jsme tam spolupracovali s člověkem, který se jmenuje Sain Zahoor. Patří k předním hudebníkům v rámci Súfi a byl už zaživa prohlášen za svatého. Súfi je hudební náboženství, místo modliteb mají bubenické obřady. My jsme se Sainem natáčeli album, on natáčel s námi, hraje nám i v klipu. Nejfantastičtější na tom všem ale bylo poznání, že si muzikanti celého světa rozumějí. Když jsme tam byli naposledy, zafúzovali jsme si se zpěvačkou Suraiya Khanum a tam došlo k takovému propojení, že už byla všechna slova zbytečná. Stáli jsme vedle sebe, zpívali a úplně se to prolnulo. To jsou ale nepřenosné zkušenosti, navazovali jsme na sebe, setkávaly se nám dvojhlasy, tak silně jsem to s nikým nezažil. Podobnou zkušenost jsem udělal tady s Dorkou Barovou z Tarafuki.

Říkáte o sobě, že „na amatérskou kapelu hrajete poměrně dost“. Co pro Čankišou znamená být amatéry?
Nejsme žádný střední proud a nehrajeme natolik, abychom se tím uživili. Česko je na to malé a média nejsou otevřená žádné jiné než masově uznávané hudbě. To ale není jenom náš problém, to se týká i všech mladých kapel. A pokud člověk trošku cestuje, tak zjistí, jak je to všechno špatné. Poláci nebo Maďaři si svoje kapely hýčkají, snaží se je vytáhnout a podporovat, aby šířily dál jejich kulturu. U nás je to takový monotónní marš.

Čím myslíš, že to je zrovna u nás?
Tím, že oblast, která určuje vkus, nemá folklor. Nebudu říkat na plnou hubu, že je to Praha, aby se neurazili, ale Praha a střední Čechy folklor nemají. Nejsou tam kořeny, oni jenom přepisují a přehrávají to, co hraje někdo jiný. A ti to určují.

Máte tady nějaké spřátelené kapely? A jak moc se o vás říká, že jste blbečci, popaři a neumíte hrát?
Nás spousta muzikantů v této zemi rádo nemá, jak se mi občas donese. Oni nás už dnes musí brát vážně, ale to, co hrajeme, považují za naprosté blbosti. My se to snažíme hrát po svém, děláme spíš týmově, nejsme žádní superinstrumentalisté, ale dohromady fungujeme. A lidi na nás chodí, i když jim to nikdo necpe. Máme ale i spoustu spřízněných kapel a kamarádů, máme se rádi s Longitál ze Slovenska, s Danielem Salontayem jsme i spolupracovali. My se máme rádi s lidmi, kteří mají k muzice podobný přístup. Ale těžko se budeme líbit těm, kdo kolem sebe pořád mlátí britpopem, bluesrockem a podobnými záležitostmi. My na to prostě jdeme jinak a ačkoliv jsme všichni rodilí Brňáci, tak v nás ten jihomoravský folklor je pořád přítomný. Upozorňují nás na to především lidé, kteří pocházejí z Moravy a dlouho už žijí v zahraničí.

Podle všeho se zdá, že neřešíte místo, kde žijete, věk členů, původ inspirací – co tedy řešíte, co je pro vás zásadně důležité?
My jsme třígenerační kapela, to je zásadní věc. Zdeněk Kluka říká, že je hrozné štěstí, že hrajeme zrovna to, co hrajeme, protože u toho může být i on. Je to styl, u nějž věk nehraje roli. Někdy je strašně trapné, když si pětačtyřicetiletý muzikant vezme kolem sebe dvacetileté chlapce a snaží se být jako oni. My jsme na tom podobně jako třeba Hradišťan Jiřího Pavlici nebo Fleret s Jarmilou Šulákovou. Jsou to věci, které mají ráz world music a kořeny, na kterých se dá stavět.

Chystáte společné vystoupení s brněnskou filharmonií, napadlo to vás nebo filharmoniky?
Bavili jsme se o tom jednou s produkční filharmonie a já jsem řekl ano, aniž bych se ptal kapely. Nakonec to dopadlo tak, že souhlasily obě strany a zdá se, že by to mohlo vyjít. Aranže dělá částečně Zdeněk Kluka a částečně filharmonie. My to chceme skutečně přearanžovat pro orchestr, ne hrát jako kapela s doprovodem smyčců.

Ukulele Orchestra jako Brno je pro tebe zábava, úlet, přivýdělek, jak to vzniklo a proč tam hraješ?
Jednoznačně zábava. Vznikli jsme jako večírková kapela, která si hraje u piva, aby zbytečně neřešila politiku. Takže jsme díky tomu zdravější, nikoho ještě neranila mrtvice a podobně.

Nenakopla vás Ukulele Orchestra of Great Britain a jejich verze Smells Like Teen Spirit?
Samozřejmě že ano. Koupili jsme si nástroje a začali se na ně učit hrát od nejjednodušších věcí. Teď už se dostáváme k jakési zručnosti a individuální nedostatky nahrazujeme masovostí. Působíme nakonec spíš jako Alexandrovci.

Od tvé poslední kapely pojďme k první – která to byla, já si vzpomínám na Karlův skok?
První známá kapela byl Karlův skok, byl to Rockfest 87 nebo 88. Se sedmi písničkami jsme objeli celou republiku a potom se rozpadli. Byl to první pokus postavit kapelu ze sedmi naprosto různorodých hráčů. Byli jsme ale ještě moc mladí a bylo v tom moc testosteronu, takže jsme nevydrželi. Čankišou je postavené na podobném principu – každý přišel z jiné muziky, nikdo z nás dřív nehrál nic podobného. S těmi jsme měli ale hned od začátku výbornou odezvu od publika, tak proč v tom nepokračovat.

Tys ale hrál i v několika kapelách, kde to s určením žánru nebylo tak komplikované…
To ano, byl jsem ve Street, to byl vlastně hard rock, ve Škaredé holce, ta stála hlavně na kamarádech, a taky v Dunaji, ale to pro mě bylo spíš šlápnutí vedle. Největší úspěch ale byla Frontální porucha, což byla zároveň největší alternativa – zvláštně pojatá elektronika. Naučil jsem se tam zpívat podle not a spoustu jiných věcí. David Vaněček v té době studoval skladbu u Martina Dohnala, který mě potom dostal i k divadlu.

Hrál jsi taky v nějakých muzikálech, co ses v nich naučil a proč jsi toho nechal?
Hrál jsem v Brně a v pražské inscenaci Vlasů a naučil jsem se tam všechno. Naučil jsem se zpívat, pochopil jsem, že zpěv je řemeslo, a naučil jsem se pokoře. Došlo mi, že zpěv ze mě nedělá nikoho výjimečného, že za mnou je sto lidí, kteří mě nahradí, když budu dělat chyby. A nahradí mě rádi. Na jedné straně tam byla až nechutná rivalita, ale na druhé straně jsem měl taky možnost studovat zpěv na ježkárně. Tam jsem se naučil tvorbu tónu a usadil se mi hlas, takže jsem byl schopný odzpívat dvě stě šedesát představení za rok a hlasivky to vydržely. Setkal jsem se taky s výbornými muzikanty, hrál tam vynikající orchestr a byl s námi na pódiu. Taky si od té doby velmi vážím Ilony Csákové, ať si o ní myslí kdo chce, co chce. Nejen proto, jaký je profesionál, ale i proto, jaká je lidsky.

Vadí ti kapely, které hrají a zpívají falešně? Umíš popsat tu hranici, kdy tě technické nedokonalosti přestávají zajímat?
Když to má sdělení a charakteristický projev. V té chvíli mě rytmické a intonační nepřesnosti přestávají zajímat.

Je brněnská hudební scéna něčím specifická, nebo je to spíš několik výjimečných osobností, se kterými se všechno ostatní sveze?
V Brně je strašná spousta mladých kapel, které nemají uplatnění, což mě mrzí. V Brně se ale může do něčeho pouštět jenom blázen, protože tu nikdy ničeho nedosáhne. Tady se do něčeho pustíš jen proto, že to dělat opravdu chceš. Pro mě je nepochopitelné, že kapely z Brna se prosazují mnohem hůř než třeba kapely z Ostravy. A v Brně se taky nikdy nehrál mainstream, zdejší kapely byly vždycky trochu alternativní. I když se snažily hrát pop, tak to bylo někam ujeté a já opravdu nevím, čím to je. Genius loci Brna je takový, že tu nevzniklo nikdy nic normálního. Je tu Orchestr Gustava Broma, což je celoevropský fenomén, takže se na něj nesmí sáhnout, a potom už jen samá alternativa. Pop tu nehraje nikdo. Snad je to blízkostí Vídně a kontaktu s divnými proudy, které nám kdysi zprostředkovala rakouská televize. Já jsem tam třeba poprvé viděl Swans, kteří pro mě byli zcela neposlouchatelní, ale naučil jsem se je poslouchat, což je důležité.

Působíš dojmem člověka, který nemá žádné starosti, ale viděl jsem tě před pár lety v televizi v souvislosti s dost nepěkným rodinným průšvihem. Jak se přes takové věci přenášíš?
Fatalisticky. Není to jednoduché, dotýká se mě to a není možné tomu utéct.. Z velkého průšvihu, v němž se ocitla dcera mé přítelkyně, se narodila fantastická vnučka. Takže se z toho dá i čerpat, svět není černobílý.

A když si potřebuješ nějak ulevit, co děláš, kam jdeš?
Sem, na Traubku. Miluju to neměnné prostředí, dvacet let se tu nic nezměnilo.

Vyměnili strop, bývala tam plata od vajíček...
…tak dobře, za dvacet let vyměnili strop, hurá, zatímco Brno se propadá do čím dál většího průšvihu. Každá kapela, která tu hraje, je dobrá. Díky Bohu za každou, která ještě nachází důvod v tomto prostředí o něco usilovat, dělat něco navíc a okrádat se o čas, který ti lidé mohli strávit u televize. Je mi úplně jedno, co hrají, důležité je, že se tomu vůbec věnují.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Kulinárium

    12. únor 2014, 22:27
    Nudnej a hudebně zaostalej paňák. Hudba na hovno. Kydy na hovno. Boooooriiiiing...
    • Myšoň

      21. únor 2014, 14:42
      Hochu, ty budeš asi hodně nešťastnej člověk. Měl bys tohoto veselého chlapíka, který lidem rozdává radost a lásku, poznat. Pak by tvému nešťastnému prejtu, kterému říkáš mozek, byla hudba lidu Čanki možná bližší ... Je mi tě líto, upřímně.

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více

Filharmonie Brno včera zahájila svoji 64. Sezónu, která je zároveň druhou stávajícího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Dennise Russella Daviese. Vedle něj stanula na pódiu brněnského Stadionu také přední ruská klavíristka Elisabeth Leonskaja. Pro slavnostní start byla vybrána Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur a česká premiéra skladby DA.MA.SHI.E japonského skladatele Joa Hisaishiho spjatého s animovanými filmy režiséra Hayaa Myazakiho.  více

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Včerejší podvečer na piazzettě Janáčkova divadla se nesl ve znamení koncertu k zahájení sezóny 2019/2020 Národního divadla Brno (NdB). Propagace akce zajistila hudebnímu večeru to nejdůležitější – stovky diváků, kteří hojně zaplnili celé prostranství. Nelze opomenout opravdu široké věkové rozpětí, které je zejména na své spodní hranici (zatím ještě v kočárcích) tolik potřebné pro budoucí kulturu.   více

Konec září bude v nedaleké slovenské Bratislavě patřit world music. Široké veřejnosti i pozvaným zahraničním delegátům se představí přední kapely žánru ze Slovenska, na konferenci se bude hovořit o folkloru i jazzu, na programu budou koncerty světových hvězd i workshopy pro hudebníky a jejich manažery. Ředitelka festivalu Jarmila Vlčková zve na toto setkání i muzikanty z Brna a okolí. Účast na konferenci je zdarma, stačí se zaregistrovat na stránkách World Music Festivalu Bratislava.  více

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.  více

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Nejčtenější

Kritika

Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.  více