Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

Karel Heřman: V Brně se může do něčeho pouštět jenom blázen

S Karlem jsme se sešli mnohokrát – chodili jsme spolu do školy, za školu a v posledních letech se nejčastěji potkáváme na Traubce. Tam jsme zůstali i při našem rozhovoru o zemích s folklorem i bez folkloru, Čankišou, muzikálech a o hudbě, s níž se dá zestárnout.

Většina lidí tě asi dnes vnímá jako zpěváka Čankišou, ale ty jsi taky zaměstnanec TICu. Co a proč tam děláš?
Já nejsem úředník, dělám tam program, takže se snažím mírnit vkus brněnských občanů tím, že jim nepředhazuji věci padlé kvality. Je pro mě výzva dělat kulturu pro masy tak, aby byla ještě vtipná a dobrá.

O vašem názvu, legendách a jazyku lidu Čanki už toho bylo napsáno celkem dost, ale víš, co znamená „chunky“ anglicky?
To je někdo hodně tlustej a občas mi to někdo předhodí. V zahraničí ale máme výhodu, že to píšeme „čanki“ a celej ten vtip kolem kapely vznikl koncem 90. let. S naším současným basistou jsme tehdy skončili bez peněz na burze na Velodromu a prodávali zboží ze zkrachovalých obchodů. Mezi těmi krámy jsme měli dvě autíčka – nakladač a domíchávač – a jmenovalo se to Chunky Show. Tehdy jsem si to ještě nebral osobně a dnes už jsem zase otrlej. A protože jsme tam dlouhé hodiny neměli co dělat, tak jsme vymýšleli blbosti a napadlo nás, že by to mohl být název kapely. Na Čankišou je krásný to, že vznikli úplně náhodou, spíš z legrace a jako pokus hrát něco jiného než všichni ostatní u nás. A bez jakýchkoliv ambicí, což se nás bohužel trošku drží doteď.

I bez ambicí ale hrajete letos podruhé na Szigetu, byli jste úspěšní v Pakistánu, na Réunionu. Co pro tebe hraní na festivalech a cestování znamená, došlo ti něco, na co bys tady nepřišel?
Devadesát procent věcí, díky možnosti cestovat a seznamovat se s jinou kulturou, než je naše středoevropská, Uvědomil jsem si, že opravdu nejsme pupek světa, že velký bílý pán je tam oblíbený jen proto, že má peníze a nechá se podojit. Ale co se týká inteligence a jiných věcí, není tam žádný rozdíl. Některé postupy, které považujeme za výdobytky naší klasické hudby, hrají Mongolové běžně jako svoje lidovky. Mongolská lidová hudba je silný emotivní zážitek ve spojitosti s tou zemí. Ta je ještě hodně čistá a neposkvrněná, je to obrovský krystalický prostor. A dělají přirozeně a instrumentálně dokonale to, co my se tady snažíme vypočítat.

Kytarista Rez Abbasi mi v rozhovoru říkal, že „šedesátá a sedmdesátá léta byla nasycena povrchním vnímáním indické kultury jako tajemné, univerzálně duchovní a exotické“. Jak ji vnímáš ty po delším pobytu v Pákistánu?
Mě Pakistán oslovil hudebně, my jsme tam spolupracovali s člověkem, který se jmenuje Sain Zahoor. Patří k předním hudebníkům v rámci Súfi a byl už zaživa prohlášen za svatého. Súfi je hudební náboženství, místo modliteb mají bubenické obřady. My jsme se Sainem natáčeli album, on natáčel s námi, hraje nám i v klipu. Nejfantastičtější na tom všem ale bylo poznání, že si muzikanti celého světa rozumějí. Když jsme tam byli naposledy, zafúzovali jsme si se zpěvačkou Suraiya Khanum a tam došlo k takovému propojení, že už byla všechna slova zbytečná. Stáli jsme vedle sebe, zpívali a úplně se to prolnulo. To jsou ale nepřenosné zkušenosti, navazovali jsme na sebe, setkávaly se nám dvojhlasy, tak silně jsem to s nikým nezažil. Podobnou zkušenost jsem udělal tady s Dorkou Barovou z Tarafuki.

Říkáte o sobě, že „na amatérskou kapelu hrajete poměrně dost“. Co pro Čankišou znamená být amatéry?
Nejsme žádný střední proud a nehrajeme natolik, abychom se tím uživili. Česko je na to malé a média nejsou otevřená žádné jiné než masově uznávané hudbě. To ale není jenom náš problém, to se týká i všech mladých kapel. A pokud člověk trošku cestuje, tak zjistí, jak je to všechno špatné. Poláci nebo Maďaři si svoje kapely hýčkají, snaží se je vytáhnout a podporovat, aby šířily dál jejich kulturu. U nás je to takový monotónní marš.

Čím myslíš, že to je zrovna u nás?
Tím, že oblast, která určuje vkus, nemá folklor. Nebudu říkat na plnou hubu, že je to Praha, aby se neurazili, ale Praha a střední Čechy folklor nemají. Nejsou tam kořeny, oni jenom přepisují a přehrávají to, co hraje někdo jiný. A ti to určují.

Máte tady nějaké spřátelené kapely? A jak moc se o vás říká, že jste blbečci, popaři a neumíte hrát?
Nás spousta muzikantů v této zemi rádo nemá, jak se mi občas donese. Oni nás už dnes musí brát vážně, ale to, co hrajeme, považují za naprosté blbosti. My se to snažíme hrát po svém, děláme spíš týmově, nejsme žádní superinstrumentalisté, ale dohromady fungujeme. A lidi na nás chodí, i když jim to nikdo necpe. Máme ale i spoustu spřízněných kapel a kamarádů, máme se rádi s Longitál ze Slovenska, s Danielem Salontayem jsme i spolupracovali. My se máme rádi s lidmi, kteří mají k muzice podobný přístup. Ale těžko se budeme líbit těm, kdo kolem sebe pořád mlátí britpopem, bluesrockem a podobnými záležitostmi. My na to prostě jdeme jinak a ačkoliv jsme všichni rodilí Brňáci, tak v nás ten jihomoravský folklor je pořád přítomný. Upozorňují nás na to především lidé, kteří pocházejí z Moravy a dlouho už žijí v zahraničí.

Podle všeho se zdá, že neřešíte místo, kde žijete, věk členů, původ inspirací – co tedy řešíte, co je pro vás zásadně důležité?
My jsme třígenerační kapela, to je zásadní věc. Zdeněk Kluka říká, že je hrozné štěstí, že hrajeme zrovna to, co hrajeme, protože u toho může být i on. Je to styl, u nějž věk nehraje roli. Někdy je strašně trapné, když si pětačtyřicetiletý muzikant vezme kolem sebe dvacetileté chlapce a snaží se být jako oni. My jsme na tom podobně jako třeba Hradišťan Jiřího Pavlici nebo Fleret s Jarmilou Šulákovou. Jsou to věci, které mají ráz world music a kořeny, na kterých se dá stavět.

Chystáte společné vystoupení s brněnskou filharmonií, napadlo to vás nebo filharmoniky?
Bavili jsme se o tom jednou s produkční filharmonie a já jsem řekl ano, aniž bych se ptal kapely. Nakonec to dopadlo tak, že souhlasily obě strany a zdá se, že by to mohlo vyjít. Aranže dělá částečně Zdeněk Kluka a částečně filharmonie. My to chceme skutečně přearanžovat pro orchestr, ne hrát jako kapela s doprovodem smyčců.

Ukulele Orchestra jako Brno je pro tebe zábava, úlet, přivýdělek, jak to vzniklo a proč tam hraješ?
Jednoznačně zábava. Vznikli jsme jako večírková kapela, která si hraje u piva, aby zbytečně neřešila politiku. Takže jsme díky tomu zdravější, nikoho ještě neranila mrtvice a podobně.

Nenakopla vás Ukulele Orchestra of Great Britain a jejich verze Smells Like Teen Spirit?
Samozřejmě že ano. Koupili jsme si nástroje a začali se na ně učit hrát od nejjednodušších věcí. Teď už se dostáváme k jakési zručnosti a individuální nedostatky nahrazujeme masovostí. Působíme nakonec spíš jako Alexandrovci.

Od tvé poslední kapely pojďme k první – která to byla, já si vzpomínám na Karlův skok?
První známá kapela byl Karlův skok, byl to Rockfest 87 nebo 88. Se sedmi písničkami jsme objeli celou republiku a potom se rozpadli. Byl to první pokus postavit kapelu ze sedmi naprosto různorodých hráčů. Byli jsme ale ještě moc mladí a bylo v tom moc testosteronu, takže jsme nevydrželi. Čankišou je postavené na podobném principu – každý přišel z jiné muziky, nikdo z nás dřív nehrál nic podobného. S těmi jsme měli ale hned od začátku výbornou odezvu od publika, tak proč v tom nepokračovat.

Tys ale hrál i v několika kapelách, kde to s určením žánru nebylo tak komplikované…
To ano, byl jsem ve Street, to byl vlastně hard rock, ve Škaredé holce, ta stála hlavně na kamarádech, a taky v Dunaji, ale to pro mě bylo spíš šlápnutí vedle. Největší úspěch ale byla Frontální porucha, což byla zároveň největší alternativa – zvláštně pojatá elektronika. Naučil jsem se tam zpívat podle not a spoustu jiných věcí. David Vaněček v té době studoval skladbu u Martina Dohnala, který mě potom dostal i k divadlu.

Hrál jsi taky v nějakých muzikálech, co ses v nich naučil a proč jsi toho nechal?
Hrál jsem v Brně a v pražské inscenaci Vlasů a naučil jsem se tam všechno. Naučil jsem se zpívat, pochopil jsem, že zpěv je řemeslo, a naučil jsem se pokoře. Došlo mi, že zpěv ze mě nedělá nikoho výjimečného, že za mnou je sto lidí, kteří mě nahradí, když budu dělat chyby. A nahradí mě rádi. Na jedné straně tam byla až nechutná rivalita, ale na druhé straně jsem měl taky možnost studovat zpěv na ježkárně. Tam jsem se naučil tvorbu tónu a usadil se mi hlas, takže jsem byl schopný odzpívat dvě stě šedesát představení za rok a hlasivky to vydržely. Setkal jsem se taky s výbornými muzikanty, hrál tam vynikající orchestr a byl s námi na pódiu. Taky si od té doby velmi vážím Ilony Csákové, ať si o ní myslí kdo chce, co chce. Nejen proto, jaký je profesionál, ale i proto, jaká je lidsky.

Vadí ti kapely, které hrají a zpívají falešně? Umíš popsat tu hranici, kdy tě technické nedokonalosti přestávají zajímat?
Když to má sdělení a charakteristický projev. V té chvíli mě rytmické a intonační nepřesnosti přestávají zajímat.

Je brněnská hudební scéna něčím specifická, nebo je to spíš několik výjimečných osobností, se kterými se všechno ostatní sveze?
V Brně je strašná spousta mladých kapel, které nemají uplatnění, což mě mrzí. V Brně se ale může do něčeho pouštět jenom blázen, protože tu nikdy ničeho nedosáhne. Tady se do něčeho pustíš jen proto, že to dělat opravdu chceš. Pro mě je nepochopitelné, že kapely z Brna se prosazují mnohem hůř než třeba kapely z Ostravy. A v Brně se taky nikdy nehrál mainstream, zdejší kapely byly vždycky trochu alternativní. I když se snažily hrát pop, tak to bylo někam ujeté a já opravdu nevím, čím to je. Genius loci Brna je takový, že tu nevzniklo nikdy nic normálního. Je tu Orchestr Gustava Broma, což je celoevropský fenomén, takže se na něj nesmí sáhnout, a potom už jen samá alternativa. Pop tu nehraje nikdo. Snad je to blízkostí Vídně a kontaktu s divnými proudy, které nám kdysi zprostředkovala rakouská televize. Já jsem tam třeba poprvé viděl Swans, kteří pro mě byli zcela neposlouchatelní, ale naučil jsem se je poslouchat, což je důležité.

Působíš dojmem člověka, který nemá žádné starosti, ale viděl jsem tě před pár lety v televizi v souvislosti s dost nepěkným rodinným průšvihem. Jak se přes takové věci přenášíš?
Fatalisticky. Není to jednoduché, dotýká se mě to a není možné tomu utéct.. Z velkého průšvihu, v němž se ocitla dcera mé přítelkyně, se narodila fantastická vnučka. Takže se z toho dá i čerpat, svět není černobílý.

A když si potřebuješ nějak ulevit, co děláš, kam jdeš?
Sem, na Traubku. Miluju to neměnné prostředí, dvacet let se tu nic nezměnilo.

Vyměnili strop, bývala tam plata od vajíček...
…tak dobře, za dvacet let vyměnili strop, hurá, zatímco Brno se propadá do čím dál většího průšvihu. Každá kapela, která tu hraje, je dobrá. Díky Bohu za každou, která ještě nachází důvod v tomto prostředí o něco usilovat, dělat něco navíc a okrádat se o čas, který ti lidé mohli strávit u televize. Je mi úplně jedno, co hrají, důležité je, že se tomu vůbec věnují.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Kulinárium

    12. únor 2014, 22:27
    Nudnej a hudebně zaostalej paňák. Hudba na hovno. Kydy na hovno. Boooooriiiiing...
    • Myšoň

      21. únor 2014, 14:42
      Hochu, ty budeš asi hodně nešťastnej člověk. Měl bys tohoto veselého chlapíka, který lidem rozdává radost a lásku, poznat. Pak by tvému nešťastnému prejtu, kterému říkáš mozek, byla hudba lidu Čanki možná bližší ... Je mi tě líto, upřímně.

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více