La Cantiga de la Serena: pro hudbu hranice neexistují

La Cantiga de la Serena: pro hudbu hranice neexistují

La Cantiga de la Serena je trio z jižní Itálie, které se zaměřuje na hudbu Středomoří, chápaného jako most mezi Západem a Východem. Repertoár souboru tvoří středověké tance a písně, písně duchovní včetně poutnických, středověké světské písně i písně sefardských židů, kteří museli na konci 15. století opustit dnešní Španělsko a Portugalsko. V roce 2021 skupina vydala své třetí a zatím nejnovější album La Mar a v létě 2022 vystoupila v Brně na festivalu Maraton Hudby. Koncert si můžete připomenout i díky tomuto rozhovoru. Na naše otázky odpovídají Fabrizio Piepoli, který zpívá a hraje na italskou chitarru battente, dále Giorgia Santoro, hráčka na nejrůznější druhy fléten a píšťal včetně indické bansuri nebo irské tin whistle, a také na keltskou harfu. A konečně třetím členem je Adolfo La Volpe, který hraje na arabskou loutnu, na klasickou kytaru nebo irské buzuki.

Jak jste se jako trio dali dohromady?

Adolfo: O tom mohu hovořit já, protože jsem spojovacím článkem mezi mými dvěma spoluhráči. S Fabriziem se už dvacet pět let věnuji výzkumům v oblasti hudby Středomoří. A vedle toho už dvacet let hraji v různých projektech s Giorgiou. Na začátku naší společné cesty tedy bylo to, že jsme se my tři dali dohromady. Základní myšlenkou kapely je naše společná láska ke středomořské hudbě, kterou na jednu stranu respektujeme, ale na druhou stranu se snažíme o vlastní osobitý pohled na ni. Mícháme různé prvky této hudby – s určitou dávkou svobody, ale především s velkým množstvím respektu.

Vaše nejnovější album se jmenuje La Mar a je věnované Středozemnímu moři, vnímanému jako místo, které lidi spojuje. Ovšem moře přece i rozděluje…

Fabrizio: Jak jsem říkal i na koncertě v Brně, pro nás tři je Středozemní moře způsobem života. To, jak žijeme, dýcháme, jíme… náš způsob vidění světa… to všechno je pro nás Středomoří, které nevnímáme striktně geograficky. Ovšem to, co říkáte, je velmi zajímavá perspektiva. Moře může lidi skutečně rozdělovat i spojovat. Ovšem vzdálenost není sama o sobě špatná. Špatná je vzdálenost ve spojení s neznalostí. Zeměpisná vzdálenost podněcuje v lidech zdravou zvědavost a touhu po poznání. Nás tato touha po poznání vede k tomu, abychom prozkoumávali hudbu různých národů Středomoří. A to je základní myšlenka naší kapely: zvídavost, integrace, komunikace a mírumilovnost. Naším cílem je žít v míru a propojovat se s ostatními lidmi. Politika, náboženství a další věci přinášejí problémy. Hudba lidi spojuje.

Giorgia: Naprosto souhlasím. Snažíme se najít vlastní cestu. Začali jsme u naší lidové hudby, ale nyní se pokoušíme prozkoumat další oblasti Středomoří. Rádi spojujeme naši hudbu s hudbou Řecka, Makedonie a mnoha dalších zemí. Naše hudební jazyky jsou si nakonec vlastně velmi podobné.

Hudbu z různých oblastí Středomoří kladete vedle sebe. Ale má vůbec jihoitalský tanec tarantella něco společného třeba s hudbou severního Alžírska? A když se občas na svých albech vydáte i do jiných částí Evropy, nacházíte styčné body i tam?

Fabrizio: Všechny tyto typy lidové hudby mají společný groove. Například jihoitalský tanec pizzica se v mnohém podobám jigům a reelům ze severu Irska. Důležité není ani tak, co hrajete, ale jak to hrajete. Když budete hrát jihoitalskou tarantellu a když budete hrát rytmy z Egypta, Turecka nebo ze zemí Maghrebu, budete tam cítit určité uvolnění. Všechna tato hudba pracuje s energií, s výrazným rytmem, ale zároveň má v sobě špetku uvolněné nálady. A přesně to najdete i v dalších hudebních žánrech, které mají africké kořeny, jako je soul, jazz nebo blues. A to je – aspoň já si to tak myslím – stejně důležité jako samotná melodie. Italská pizzica je svým způsobem podobná písním ze severu Alžírska, protože se v ní velmi podobně pracuje s rytmem a s melodií. A to nikde jinde na světě nenajdete.

Svůj „geografický“ záběr podtrhujete i množstvím hudebních nástrojů, které používáte.

Adolfo: Ano, používáme velké množství hudebních nástrojů, ale když cestujeme, můžeme si vozit jen některé. Volba nástrojů však souvisí s tím, o čem hovořil Fabrizio. Není to tak, že by někde existovaly hranice a za nimi se konkrétní nástroj nevyskytoval. Hranice jsou fiktivní záležitost a nástroje je vždy překračovaly, stejně jako je překračovaly písně. A na své cestě se postupně proměňovaly. A tak můžete v jedné oblasti najít určitý hudební nástroj a o několik kilometrů dál se používal nástroj podobný, jen malinko pozměněný. Když tedy studujeme hudební tradice jednotlivých zemí, zjišťujeme, že vlastně žádné hranice neexistují. Kultura cestuje a proměňuje se nezávisle na hranicích.

Giorgio, vy používáte i flétny ze zemí mimo oblast Středomoří, například z Indie nebo z Číny. Podle čeho volíte, na co v které písni budete hrát?

Giorgia: Musím najít svůj zvuk. Hudební nástroj používám jako hlas a vždy se snažím najít jeho pravou podstatu. Pak mi nezáleží na tom, jestli flétna, na kterou hraji, pochází z Číny nebo z Indie. Hudbu nemůžete zavřít do škatulky. Mám ráda zvuk dřevěných fléten, ale hraji také – když mi to cestování dovolí – například na keltskou harfu. Hledám vždy ideální zvuk, abych vyjádřila to, co cítím.

Vaše nejnovější album La Mar (2021) je třetím dílem trilogie. Předcházely mu nahrávky La Fortuna (2019) a La Serena (2016). Co tedy na těchto nahrávkách posluchač najde?

Fabrizio: Je to výlet ve třech kapitolách, výlet kolem Středozemního moře, ale nejen tam. V mnoha našich písních se totiž skrývají prvky z keltských skladeb, které umí Giorgia skvěle zahrát na flétny a na tin whistle. Jak už jsem říkal, tato cesta po Středomoří je pro nás spíše stavem mysli nebo způsobem života. Když jsme tuto trilogii připravovali, mysleli jsme na moře, které přináší lásku, radost, smutek i naději. Proplouvali jsme tímto mořem, které je ve skutečnosti mnohem větší než Středozemní moře, a objevovali jsme přitom sami sebe a své kořeny. Na prvním albu toho z našeho kraje, Apulie, mnoho nebylo. Ale tato třetí kapitola je věnována do značné míry naší hudbě a našim kořenům. Ovšem když jsme natáčeli první album, vůbec jsme netušili, že to bude trilogie. To se tak prostě stalo. Až jsme natočili třetí album, uvědomili jsme si zpětně, že je to vlastně trilogie. A že jsme se toho při její přípravě opravdu hodně naučili.

Foto Giuseppe Pezzulla

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více