La Cantiga de la Serena je trio z jižní Itálie, které se zaměřuje na hudbu Středomoří, chápaného jako most mezi Západem a Východem. Repertoár souboru tvoří středověké tance a písně, písně duchovní včetně poutnických, středověké světské písně i písně sefardských židů, kteří museli na konci 15. století opustit dnešní Španělsko a Portugalsko. V roce 2021 skupina vydala své třetí a zatím nejnovější album La Mar a v létě 2022 vystoupila v Brně na festivalu Maraton Hudby. Koncert si můžete připomenout i díky tomuto rozhovoru. Na naše otázky odpovídají Fabrizio Piepoli, který zpívá a hraje na italskou chitarru battente, dále Giorgia Santoro, hráčka na nejrůznější druhy fléten a píšťal včetně indické bansuri nebo irské tin whistle, a také na keltskou harfu. A konečně třetím členem je Adolfo La Volpe, který hraje na arabskou loutnu, na klasickou kytaru nebo irské buzuki.
Jak jste se jako trio dali dohromady?
Adolfo: O tom mohu hovořit já, protože jsem spojovacím článkem mezi mými dvěma spoluhráči. S Fabriziem se už dvacet pět let věnuji výzkumům v oblasti hudby Středomoří. A vedle toho už dvacet let hraji v různých projektech s Giorgiou. Na začátku naší společné cesty tedy bylo to, že jsme se my tři dali dohromady. Základní myšlenkou kapely je naše společná láska ke středomořské hudbě, kterou na jednu stranu respektujeme, ale na druhou stranu se snažíme o vlastní osobitý pohled na ni. Mícháme různé prvky této hudby – s určitou dávkou svobody, ale především s velkým množstvím respektu.
Vaše nejnovější album se jmenuje La Mar a je věnované Středozemnímu moři, vnímanému jako místo, které lidi spojuje. Ovšem moře přece i rozděluje…
Fabrizio: Jak jsem říkal i na koncertě v Brně, pro nás tři je Středozemní moře způsobem života. To, jak žijeme, dýcháme, jíme… náš způsob vidění světa… to všechno je pro nás Středomoří, které nevnímáme striktně geograficky. Ovšem to, co říkáte, je velmi zajímavá perspektiva. Moře může lidi skutečně rozdělovat i spojovat. Ovšem vzdálenost není sama o sobě špatná. Špatná je vzdálenost ve spojení s neznalostí. Zeměpisná vzdálenost podněcuje v lidech zdravou zvědavost a touhu po poznání. Nás tato touha po poznání vede k tomu, abychom prozkoumávali hudbu různých národů Středomoří. A to je základní myšlenka naší kapely: zvídavost, integrace, komunikace a mírumilovnost. Naším cílem je žít v míru a propojovat se s ostatními lidmi. Politika, náboženství a další věci přinášejí problémy. Hudba lidi spojuje.
Giorgia: Naprosto souhlasím. Snažíme se najít vlastní cestu. Začali jsme u naší lidové hudby, ale nyní se pokoušíme prozkoumat další oblasti Středomoří. Rádi spojujeme naši hudbu s hudbou Řecka, Makedonie a mnoha dalších zemí. Naše hudební jazyky jsou si nakonec vlastně velmi podobné.
Hudbu z různých oblastí Středomoří kladete vedle sebe. Ale má vůbec jihoitalský tanec tarantella něco společného třeba s hudbou severního Alžírska? A když se občas na svých albech vydáte i do jiných částí Evropy, nacházíte styčné body i tam?
Fabrizio: Všechny tyto typy lidové hudby mají společný groove. Například jihoitalský tanec pizzica se v mnohém podobám jigům a reelům ze severu Irska. Důležité není ani tak, co hrajete, ale jak to hrajete. Když budete hrát jihoitalskou tarantellu a když budete hrát rytmy z Egypta, Turecka nebo ze zemí Maghrebu, budete tam cítit určité uvolnění. Všechna tato hudba pracuje s energií, s výrazným rytmem, ale zároveň má v sobě špetku uvolněné nálady. A přesně to najdete i v dalších hudebních žánrech, které mají africké kořeny, jako je soul, jazz nebo blues. A to je – aspoň já si to tak myslím – stejně důležité jako samotná melodie. Italská pizzica je svým způsobem podobná písním ze severu Alžírska, protože se v ní velmi podobně pracuje s rytmem a s melodií. A to nikde jinde na světě nenajdete.
Svůj „geografický“ záběr podtrhujete i množstvím hudebních nástrojů, které používáte.
Adolfo: Ano, používáme velké množství hudebních nástrojů, ale když cestujeme, můžeme si vozit jen některé. Volba nástrojů však souvisí s tím, o čem hovořil Fabrizio. Není to tak, že by někde existovaly hranice a za nimi se konkrétní nástroj nevyskytoval. Hranice jsou fiktivní záležitost a nástroje je vždy překračovaly, stejně jako je překračovaly písně. A na své cestě se postupně proměňovaly. A tak můžete v jedné oblasti najít určitý hudební nástroj a o několik kilometrů dál se používal nástroj podobný, jen malinko pozměněný. Když tedy studujeme hudební tradice jednotlivých zemí, zjišťujeme, že vlastně žádné hranice neexistují. Kultura cestuje a proměňuje se nezávisle na hranicích.
Giorgio, vy používáte i flétny ze zemí mimo oblast Středomoří, například z Indie nebo z Číny. Podle čeho volíte, na co v které písni budete hrát?
Giorgia: Musím najít svůj zvuk. Hudební nástroj používám jako hlas a vždy se snažím najít jeho pravou podstatu. Pak mi nezáleží na tom, jestli flétna, na kterou hraji, pochází z Číny nebo z Indie. Hudbu nemůžete zavřít do škatulky. Mám ráda zvuk dřevěných fléten, ale hraji také – když mi to cestování dovolí – například na keltskou harfu. Hledám vždy ideální zvuk, abych vyjádřila to, co cítím.
Vaše nejnovější album La Mar (2021) je třetím dílem trilogie. Předcházely mu nahrávky La Fortuna (2019) a La Serena (2016). Co tedy na těchto nahrávkách posluchač najde?
Fabrizio: Je to výlet ve třech kapitolách, výlet kolem Středozemního moře, ale nejen tam. V mnoha našich písních se totiž skrývají prvky z keltských skladeb, které umí Giorgia skvěle zahrát na flétny a na tin whistle. Jak už jsem říkal, tato cesta po Středomoří je pro nás spíše stavem mysli nebo způsobem života. Když jsme tuto trilogii připravovali, mysleli jsme na moře, které přináší lásku, radost, smutek i naději. Proplouvali jsme tímto mořem, které je ve skutečnosti mnohem větší než Středozemní moře, a objevovali jsme přitom sami sebe a své kořeny. Na prvním albu toho z našeho kraje, Apulie, mnoho nebylo. Ale tato třetí kapitola je věnována do značné míry naší hudbě a našim kořenům. Ovšem když jsme natáčeli první album, vůbec jsme netušili, že to bude trilogie. To se tak prostě stalo. Až jsme natočili třetí album, uvědomili jsme si zpětně, že je to vlastně trilogie. A že jsme se toho při její přípravě opravdu hodně naučili.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..