La Cantiga de la Serena: pro hudbu hranice neexistují

La Cantiga de la Serena: pro hudbu hranice neexistují

La Cantiga de la Serena je trio z jižní Itálie, které se zaměřuje na hudbu Středomoří, chápaného jako most mezi Západem a Východem. Repertoár souboru tvoří středověké tance a písně, písně duchovní včetně poutnických, středověké světské písně i písně sefardských židů, kteří museli na konci 15. století opustit dnešní Španělsko a Portugalsko. V roce 2021 skupina vydala své třetí a zatím nejnovější album La Mar a v létě 2022 vystoupila v Brně na festivalu Maraton Hudby. Koncert si můžete připomenout i díky tomuto rozhovoru. Na naše otázky odpovídají Fabrizio Piepoli, který zpívá a hraje na italskou chitarru battente, dále Giorgia Santoro, hráčka na nejrůznější druhy fléten a píšťal včetně indické bansuri nebo irské tin whistle, a také na keltskou harfu. A konečně třetím členem je Adolfo La Volpe, který hraje na arabskou loutnu, na klasickou kytaru nebo irské buzuki.

Jak jste se jako trio dali dohromady?

Adolfo: O tom mohu hovořit já, protože jsem spojovacím článkem mezi mými dvěma spoluhráči. S Fabriziem se už dvacet pět let věnuji výzkumům v oblasti hudby Středomoří. A vedle toho už dvacet let hraji v různých projektech s Giorgiou. Na začátku naší společné cesty tedy bylo to, že jsme se my tři dali dohromady. Základní myšlenkou kapely je naše společná láska ke středomořské hudbě, kterou na jednu stranu respektujeme, ale na druhou stranu se snažíme o vlastní osobitý pohled na ni. Mícháme různé prvky této hudby – s určitou dávkou svobody, ale především s velkým množstvím respektu.

Vaše nejnovější album se jmenuje La Mar a je věnované Středozemnímu moři, vnímanému jako místo, které lidi spojuje. Ovšem moře přece i rozděluje…

Fabrizio: Jak jsem říkal i na koncertě v Brně, pro nás tři je Středozemní moře způsobem života. To, jak žijeme, dýcháme, jíme… náš způsob vidění světa… to všechno je pro nás Středomoří, které nevnímáme striktně geograficky. Ovšem to, co říkáte, je velmi zajímavá perspektiva. Moře může lidi skutečně rozdělovat i spojovat. Ovšem vzdálenost není sama o sobě špatná. Špatná je vzdálenost ve spojení s neznalostí. Zeměpisná vzdálenost podněcuje v lidech zdravou zvědavost a touhu po poznání. Nás tato touha po poznání vede k tomu, abychom prozkoumávali hudbu různých národů Středomoří. A to je základní myšlenka naší kapely: zvídavost, integrace, komunikace a mírumilovnost. Naším cílem je žít v míru a propojovat se s ostatními lidmi. Politika, náboženství a další věci přinášejí problémy. Hudba lidi spojuje.

Giorgia: Naprosto souhlasím. Snažíme se najít vlastní cestu. Začali jsme u naší lidové hudby, ale nyní se pokoušíme prozkoumat další oblasti Středomoří. Rádi spojujeme naši hudbu s hudbou Řecka, Makedonie a mnoha dalších zemí. Naše hudební jazyky jsou si nakonec vlastně velmi podobné.

Hudbu z různých oblastí Středomoří kladete vedle sebe. Ale má vůbec jihoitalský tanec tarantella něco společného třeba s hudbou severního Alžírska? A když se občas na svých albech vydáte i do jiných částí Evropy, nacházíte styčné body i tam?

Fabrizio: Všechny tyto typy lidové hudby mají společný groove. Například jihoitalský tanec pizzica se v mnohém podobám jigům a reelům ze severu Irska. Důležité není ani tak, co hrajete, ale jak to hrajete. Když budete hrát jihoitalskou tarantellu a když budete hrát rytmy z Egypta, Turecka nebo ze zemí Maghrebu, budete tam cítit určité uvolnění. Všechna tato hudba pracuje s energií, s výrazným rytmem, ale zároveň má v sobě špetku uvolněné nálady. A přesně to najdete i v dalších hudebních žánrech, které mají africké kořeny, jako je soul, jazz nebo blues. A to je – aspoň já si to tak myslím – stejně důležité jako samotná melodie. Italská pizzica je svým způsobem podobná písním ze severu Alžírska, protože se v ní velmi podobně pracuje s rytmem a s melodií. A to nikde jinde na světě nenajdete.

Svůj „geografický“ záběr podtrhujete i množstvím hudebních nástrojů, které používáte.

Adolfo: Ano, používáme velké množství hudebních nástrojů, ale když cestujeme, můžeme si vozit jen některé. Volba nástrojů však souvisí s tím, o čem hovořil Fabrizio. Není to tak, že by někde existovaly hranice a za nimi se konkrétní nástroj nevyskytoval. Hranice jsou fiktivní záležitost a nástroje je vždy překračovaly, stejně jako je překračovaly písně. A na své cestě se postupně proměňovaly. A tak můžete v jedné oblasti najít určitý hudební nástroj a o několik kilometrů dál se používal nástroj podobný, jen malinko pozměněný. Když tedy studujeme hudební tradice jednotlivých zemí, zjišťujeme, že vlastně žádné hranice neexistují. Kultura cestuje a proměňuje se nezávisle na hranicích.

Giorgio, vy používáte i flétny ze zemí mimo oblast Středomoří, například z Indie nebo z Číny. Podle čeho volíte, na co v které písni budete hrát?

Giorgia: Musím najít svůj zvuk. Hudební nástroj používám jako hlas a vždy se snažím najít jeho pravou podstatu. Pak mi nezáleží na tom, jestli flétna, na kterou hraji, pochází z Číny nebo z Indie. Hudbu nemůžete zavřít do škatulky. Mám ráda zvuk dřevěných fléten, ale hraji také – když mi to cestování dovolí – například na keltskou harfu. Hledám vždy ideální zvuk, abych vyjádřila to, co cítím.

Vaše nejnovější album La Mar (2021) je třetím dílem trilogie. Předcházely mu nahrávky La Fortuna (2019) a La Serena (2016). Co tedy na těchto nahrávkách posluchač najde?

Fabrizio: Je to výlet ve třech kapitolách, výlet kolem Středozemního moře, ale nejen tam. V mnoha našich písních se totiž skrývají prvky z keltských skladeb, které umí Giorgia skvěle zahrát na flétny a na tin whistle. Jak už jsem říkal, tato cesta po Středomoří je pro nás spíše stavem mysli nebo způsobem života. Když jsme tuto trilogii připravovali, mysleli jsme na moře, které přináší lásku, radost, smutek i naději. Proplouvali jsme tímto mořem, které je ve skutečnosti mnohem větší než Středozemní moře, a objevovali jsme přitom sami sebe a své kořeny. Na prvním albu toho z našeho kraje, Apulie, mnoho nebylo. Ale tato třetí kapitola je věnována do značné míry naší hudbě a našim kořenům. Ovšem když jsme natáčeli první album, vůbec jsme netušili, že to bude trilogie. To se tak prostě stalo. Až jsme natočili třetí album, uvědomili jsme si zpětně, že je to vlastně trilogie. A že jsme se toho při její přípravě opravdu hodně naučili.

Foto Giuseppe Pezzulla

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více