Marta Kovářová: Dobrá píseň by měla obstát jako píseň

29. srpen 2018, 5:00

Marta Kovářová: Dobrá píseň by měla obstát jako píseň

Rozhovor s Martou Kovářovou, kapelnicí skupiny Budoár staré dámy, je škoda číst. Marta je totiž tak osobitá vypravěčka, že je lepší ji poslouchat. Nebo se přitom na ni i dívat. Jenže na druhou stranu, jak se dozvíte v rozhovoru, který vznikl u příležitosti dvaceti let kapely, dobrá píseň by měla obstát i bez obrazového doprovodu. A dobré vyprávění snad zaujme i v písemné formě.

Marto, když si uvědomím, že skupina Budoár staré dámy existuje už dvacet let, vyplývá mi z toho, že jsi ji musela zakládat ještě na základní škole. Jak to tedy tenkrát bylo?

Jo, bylo mi patnáct, chodila jsem na nižší gympl v Jundrově a zrovna mě vyhodili z kapely Lety se Zelim, protože jsem nepochopila vtipnost jejich názvu a hrála mizerně doprovodnou kytaru. Jejich bubeník, syn zakladatele Moravanky, však potřeboval prodat staré „Amátky“. A protože můj brácha Štěpán už tou dobou probubnoval všechny kanystry v kotelně, taťka mu ty Amátky koupil. A tak jsem založila kapelu s bráchou.

Budoár byl dlouho z větší části dívčí kapela. To byl od začátku cíl?

Ne, jen start. Naprostá náhoda. Jajco, bráchův spolužák, kterého jsme přibrali k našemu sourozeneckému duu na kytaru, protože vypadal jak Kurt Cobain, měl ségru Dášu, která hrála dobře na kytaru. Ale protože jsme potřebovali basu, směla hrát jen čtyři nejtlustší struny, než jsme v bazaru koupili opravdickou basovku. A protože jsem chtěla mít po vzoru Čvachtavého lachtana v kapele housle, hledala jsem hráče na housle. Jediným, široko daleko, byla Evička, kterou jsem znala jako kamarádku z hor. A nějak se to sečetlo, že jsme byly najednou tři baby v kapele, ani jsme nevěděli jak.

Teď je ale všechno jinak a z původní sestavy jsi zůstala jen ty. Jak se vůbec dala dohromady současná sestava, ve které tě obklopují tři muži?

Když jsem se v roce 2008 otřepala z odchodu holek, nehledala jsem za ně náhradu, byla jsem otevřená novým nástrojům i pohlavím. Dechař Tomáš Doležal, který nám hostoval na všech starých deskách a začal s námi hrát na midi-kontroler, měl kamaráda Tomáše Ergense, se kterým jezdil na kole. Tomáš byl přitom skvělý basák a sám kdysi hrál v jiné kapele s výborným kytaristou Markem Laudátem. A tak jsme se s chlapci sešli ve zkušebně a po výživném jamu jsme si řekli, že jo! Všichni uměli dobře hrát a znělo to úplně jinak než dřív, ale vzala jsem to jako výzvu – zkusit jiný způsob práce, s opravdovými hudebníky. V této sestavě jsme nahráli desku Láva a v roce 2013, poté, co odešel Tomáš Doležal, jsme zůstali jako klasická bigbítová čtyřka. Pátého člena jsme už nehledali. V roce 2015 odešel brácha a najít nového bubeníka byl největší oříšek, přímo ořešisko! Byli jsme spolu hodně hráčsky propojení, věděl, co znamená každý můj drobný posunek, výraz, prostě sedmnáct let spolu v kapele a třicet let v rodině! Vyzkoušeli jsme pár lidí na bicí, ale nebylo to ono. Ale vzpomněla jsem si na bubeníka z kapely Animé, se kterou jsme hráli pár koncertů v začátcích, a získala na něj kontakt. Nějakej Laďa. Vedle toho jsem zavolala ještě o pomoc Pavlu Fajtovi: „Pavle, brácha je pryč, kdo by se k nám hodil?“ Povídá: „Znám jednoho, je maličkej, ale fakt šikovnej, jmenuje se Šiška.“ Takže jsem zavolala oběma a do zkušebny přišel jeden Laďa Šiška. A fungovalo to!

Vaše nejnovější album se jmenuje Sůl. Co všechno pro tebe ten název symbolizuje? A má jít o něco, co spojuje všechny písně na desce?

Když jsem se odstěhovala na vesnici, získala jsem konečně svoji první zlatou desku. Byl to svatební dar. Vyřízli jsme do ní otvor a vsadili tam nové umyvadlo. Nesmí se na ní krájet ani šoupat s věcmi, ale zlatou mám splněnou. A co je nad zlato? Sůl! – Ano, vždycky hledám název, který písně nějak pojímá, objímá. Na hraní (2002) bylo prostě naše hraní v začátcích a taky jsme byli poprvé oficiálně nahraní a vydaní. V názvu My o vlku (2005) zní jakási předzvěst, tajemství, jak ten vlk bude vypadat, kam se ta tvorba bude ubírat po vyčerpání prvotních zásob. Dobrou noc, světlo (2008) byl vlastně pokus o rozloučení se s dlouhodobým vztahem, ve kterém všichni okolo viděli naději. Láva (2012), to bylo první album vylité v nové sestavě, písně vyhřezlé, ale dlouho připravované, aranžované. Dlouho o Budoáru nebylo slyšet, ticho… a pak erupce. Prostě vulkanicky činná kapela. Sůl (2017), to je instance obsažená v mnohém kolem nás, v každé ze skladeb. Ale pokaždé v jiné podobě. Sůl kuchyňská, sůl jako podněcovač chuti, důležitá drobnost, sůl v ráně, sůl srnkou v zimě olizovaná, hory soli, pot, krystal, sůl ve slinách, slzách, sůl, aby to neklouzalo po povrchu, aby to roztálo. Jasný?

Naprosto… A obecně – je pro tebe důležité, aby mělo album nějaký jednotící prvek, aby písně tvořily něco jako souvislý příběh?

Vlastně bych si asi nějakou konzistentní linii skladeb na albu dovedla představit, líbilo by se mi to. Ale popravdě – nejde mi to. Tvoříme pomalu a já roztěkaná vyzobávám tu a onde, něco zkusíme, hodně toho zahodíme… a nakonec ve studiu nahrajeme vlastně takové různorodé best of třeba čtyřletého období. Ale nazvu to pak chytře a „všeobjímajícně“! (lišácký úsměv)

Jak ty vlastně posloucháš hudbu? Pouštíš si celá alba svých oblíbených kapel, jde po těch „konzistentních liniích“, nebo hledáš klipy na YouTube a jednotlivé písničky?

V tomto ohledu jsem technologická fosílie, jak tyto typy nazývá můj přísnej bratr Jonáš. Mám doma CD přehrávač, do kterého strkám cédéčka. Pustím play a album jede od začátku do konce. Koho nemám na CD, neexistuje! (přísný pohled) Nedávno mi však povídal náš kytarista Marek, že jeho syn si pouští písničky jenom z YouTube. A že spíš než by je poslouchal, že se na ně dívá. Jako by píseň tvořila jen jakýsi podmaz k videu! A vydavatelství jde s trendem, furt nás tlačí, abychom natočili nějaký klip! Hlavně aby se dalo u toho poslouchání na co koukat. Hlavně aby se to poslouchání dalo vydržet. Přitom dobrá píseň by měla obstát i jen jako píseň. No, uvidíme. Teda uslyšíme.

V Budoáru jsi stále většinovou autorkou hudby. Co se vlastně s písní děje, když ji spoluhráčům nabídneš? Jak vznikají konkrétní aranže?

Pokud ji chlapci hned nezavrhnou, hraju ji tak dlouho dokola, než si do ní všichni něco svého nevymyslí, nebo se jim zcela neznechutí. Pokud mám pocit, že se aranž vydává špatným směrem, zasáhnu do procesu a usměrňuji chlapce svými představami jako: „Laďo, v tom refrénu bys měl víc pršet. Marku, chtěla bych se víc bát, přidej tam bubáka. Tome, hraj jako provaz!“ A pak je z toho krásná písnička.

Snažíš se, aby s prvotními nápady na písně přicházeli i spoluhráči?

Jo, podněcuju je a myslím, že autorská pestrost celku prospívá. Je to pro kapelu i posluchače osvěžující, slyšet jiný skladatelský přístup. Autorsky se vyprsil zatím jen Tom, náš basák. Myslím, že má ohromné aranžérské schopnosti. Zatímco já přinesu jen kostru písně, on dodá i svaly a kůži. Na posledním albu má dva příspěvky. Tome, skládej dál! Marku, Laďo, neflákejte se!

Před nějakou dobou ses vdala a odstěhovala z Brna na venkov. Jak se to dotklo fungování kapely?

Bohužel se to dotklo pravidelnosti. Zkoušky nejsou každý týden tři hodiny, ale snažím se, abychom se setkali aspoň jedenkrát za čtrnáct dní nebo to nahradili intenzivním soustředěním. Vždycky jsme však tvořili pomalu a koncertovali střídmě, jen pro radost, a tak věřím, že to existenci neohlodá. Vím, že kapela svůj čas ve zkušebně potřebuje. Nejde jen hrát koncerty a těžit z historie. Pokud se netvoří, nesetkává, kapela zahyne jako každý jiný vztah. Co se týče života na vesnici, je pro mě velmi inspirativní. Škola trpělivosti, pokory a nového vidění. Vnímám jako ozdravné čas od času začít od znova, bez těch hoblin jistoty a pohodlí, kterými jsem se vystlala v Brně. V Cerekvi je lidí míň než v Brně, a tak se tu člověk obklopí i lidmi s úplně jinými zájmy a věkem. Vyžaduje to spoustu sil a diplomacie s nimi něco tvořit. Ale jo, jde to! A když se něco povede, o to větší radost. Založili jsme tu kulturní spolek Roztoč kolektiv, nacvičujeme ochotnické divadlo, pořádáme festival Z kopce a zpívám latinsky jako druhý alt ve sboru. Koukám taky, jak se chytají ulítlé včely, jak se rozmnožují brambory a vůbec, zažívám silné pocity.

A v čem to ovlivnilo tvou tvorbu. Zajímají tě teď jiná témata? Skládáš jinak?

Jo, už se tolik nebabrám ve vlastních vztazích. To je krásně vyřešeno, zadáno. Vlastní mláďata jsou inspirační kláda, i když se přiznám, že se mi nedaří mateřství v textech pro kapelu úspěšně zhodnotit. Ne že by nevznikaly, ale s odstupem je vyhazuju. Nicméně velkým přínosem mateřství je nutnost umět improvizovat v každém okamžiku a tak jsem se naučila i skládat. Za každé situace. Již mi nevadí, že mi dítě v průběhu komponování odebírá kytaru z ruky a následně jí mlátí o zeď či sourozence mimo rytmus. Nenápadně přeručkuji na jiný nástroj – mám hodně levných nástrojů – nebo se přestanu upínat na nástroj docela a dozpívám si to a capella, což už ze sboru vím, že znamená „bez kapely“. (úsměv a pyšný výraz)

Vždycky mě bavilo, jak pracuješ se zhudebněnou poezií, ať je to Karel Šiktanc, nebo třeba staré čínské verše. Jak básně ke zhudebnění vyhledáváš? A čím tě musí zaujmout, aby stály za zpracování?

Hm, to je jednoduché. Můj muž nakupuje knihy. Já se občas hrabu v domácí knihovně. Náhodně něco vyberu z poličky, otevřu a čtu. Když mi báseň v hlavě začne sama prozpěvovat, vezmu si kytaru a vymyslím k tomu akordy. Zapíšu a je to. Parametry vyhledávaného textu dopředu neznám, ale můžu se přiznat, že u čtení kvalitních textů mě šimrá v břiše.

V poslední době spolupracuješ také se současným autorem Luborem Kasalem. Jak ta spolupráce probíhá? Skládáš hudbu už na jeho hotové texty?

Lubora Kasala jsem potkala v poličce hned vedle Zpěvů staré Číny: Hmmm… Hladolet? Otevřu a čtu – ty texty mají superdrajv, jako bych je napsala já, ale nějak líp. (smích) Takže jsem na Sůl hned dvě části jeho Hladoletu zhudebnila. Když jsem pak Lubora žádala o autorská práva, pozvala jsem ho na náš křest. Přijel a vypadal nadšeně. Když jsem ho pozvala k nám na ves do Dolní Cerekve, přijel, snědli jsme spoustu čokolády a vykládali o psaní. Když jsem ho vyzvala, ať pro mě něco napíše, napsal! Zkoušíme oba způsoby – Lubor píše texty, které zhudebňuji, což je častější, nebo já posílám melodii, ve které on hledá slova.

Jak proběhnou oslavy 20 let Budoáru staré dámy? Na co se konkrétně mohou těšit návštěvníci brněnského koncertu?

Když jsem chtěla oslavit deset let Budoáru, oznámily mi holky odchod z kapely. Takže u příležitosti dvaceti let jsem je pozvala za trest zpátky. Tedy nejen je. Pozvala jsem všechny členy, kteří s námi kdy hráli. A mám radost z toho, že téměř všichni pozvání přijali. Každý člen měl za úkol vybrat tři písně, které by si rád zahrál. Z nich jsme sestavili tzv. rewind playlist, který je poskládán ze skladeb od současnosti až po nejhlubší minulost. Od května se scházíme v různých archaických sestavách ve zkušebně a trénujeme. Baví nás to! Takže návštěvník koncertu, který přijde 20. září v Brně do Kabinetu Múz, si může užít především tento dvacetiletý hudební průřez. A samozřejmě pohled na jedenáct trochu zestárlých, ale furt nadšených děcek! Na místě bude též k sehnání CD rarita – dlouho utajované demo Babičkám, nahrané roku 2000 v Lužánkách, a ve spoluporáci s Indies Scope aktuálně připravovaný dvojvinyl Archivály.

Jak výběr na 2LP toho nejlepšího od Budoáru staré dámy vznikal? A je pro tebe důležité, že tato kompilace v limitovaném nákladu vychází právě na vinylu?

Výběr vznikl pravým uchem našeho vydavatele z Indies Scope, Milana Páleše, a levým uchem mým. Kupodivu jsme se ve výběru skladeb ve třech albech ze čtyř nezávisle na sobě zcela shodli. Tam, kde ne, což bylo jen v případě alba My o vlku, jsem oslovila šest lidí, kteří mi s výběrem pomohli. Sečetla jsem jejich hlasy a hitpárada byla jasná! (smích) Co se média týče, tak já gramofon nemám, mně by to mohlo být jedno, ale je pravda, že se lidé po vinylu čím dál víc ptají. Tak ať ho mají! Udělali jsme dobrou zkušenost se Solí, která vyšla i na LP. A tak mi nápad vydavatele, zkoncentrovat na 2LP čtyři předchozí alba, která na vinylu nejsou, přišel jako dobrý, vtipný. Každému albu je vyhrazena jedna strana desky, 20 minut, za kterých musí vydat to nejlepší ze sebe. Obal, který jsem vytvářela ve spolupráci s grafikem Františkem Eliášem, skýtá překvapení, které může lecjakého archiváře postrašit! Rychle kupujte, bude toho jen tři sta!

Myslíš už na nástupce alba Sůl? Vznikají nové písně?

Jasně, už se rodí. A právě ve spolupráci s básníkem Luborem Kasalem. Chtěla bych nahrát celé album výhradně jeho zhudebněných textů.

Marta Kovářová/ foto archiv umělkyně

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Filmový festival ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity přinesl ve dnech 17.- 19. Května neobyčejně zajímavé projekce, připomínající významné osobnosti z univerzitní historie. Hned první z nich měla kromě vztahu k přírodním vědám i zásluhy o studium lidové písně. Profesora Vladimíra Úlehlu (1888 – 1947) připomněla v pátek 17. května působivým vystoupením jeho pravnučka Julia Ulehla.  více

Letošní fanzin Jazzman hudebního festivalu JazzFest byl plný obsažných medailonů i statí a objevila se v něm i pozoruhodná glosa dramaturga Českého rozhlasu Jazz Petra Vidomuse s provokativním titulkem Jazz nemusí být pánským klubem. Zamýšlí se nad genderovými stereotypy, kterých se světová (potažmo ani česká) jazzová scéna ještě úplně nezbavila. Skvělých sólistek ovládajících nástroje dříve zcela vyhrazené mužům přibývá. Přestože genderové kódování, které Vidomus pregnantně ironicky popsal, ještě není zcela překonáno, JazzFest letos výrazně přispěl k jeho postupnému odbourávání.  více

Během čtyř let, které od sebe dělí vydání prvního alba Záhir a druhého s názvem O Písni, se skupina Lee Banda virtuálně přemístila (dříve uváděla jako svůj domicil Adamov, nyní Jedovnice), dostala se na tzv. divokou kartu do semifinále Porty v Řevnicích a především lehce posunula svůj hudební styl. Zatímco na debutovém albu šlo o folkrockový střední proud, těžící ze zvuku elektrické kytary, na novince převažují akustické kytary, často v kombinaci s mandolínou a dalšími akustickými nástroji.  více

Šest let po předchozím albu Malý kluk přichází hravá kapela Listolet s novinkou. V názvu má sice pouze „pětiminutového“ tuláka, ale album vznikalo během pěti let v jednom studiu v Západních Karpatech „a dále v kuchyních, obývácích, sklepech a děcácích na mnoha místech“, jak se píše v bookletu. Jeho součástí je ostatně mapa Evropy s čísly přiřazenými k jednotlivým skladbám. Nejde však o to, ve které zemi která píseň vznikla nebo byla natočena. Důležitější je možná citát kapely: „Album stavíme jako obraz pro uši, pod fasádou folkrockových písní je mnoho detailů skrytých ve zvukových záhybech. Co skladba, to zvuková krajina, jiný příběh.“  více

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více

Sté dvacáté výročí narození Dukea Ellingtona, bez nadsázky nejvlivnější osobnosti světového jazzu, se slavilo napříč zeměmi a kontinenty. Edward Kennedy Ellington od dětství titulovaný jako Duke přišel na svět 29. dubna 1899 ve Washingtonu D.C. Na den přesně uspořádal důstojnou oslavu v zaplněných prostorách sálu HaDivadla brněnský big band Cotatcha Orchestra.  více

Letošní osmnáctý ročník JazzFestuBrno se výjimečně neuzavírá koncertem, ale jedinečnou (pro světové festivaly ovšem nikterak výjimečnou) sérií muzikantských a tanečních workshopů, zde ovšem zaměřených na dětské frekventanty. V sobotu 4. května se v příjemném prostředí Café Práh, v sousedství Vaňkovky, ujmou svých dětských žáků výrazné mladé osobnosti jazzové scény: Beata Hlavenková (pianistka a lektorka kompozice), Dano Šoltis (vedoucí bubenické třídy) a multiinstrumentalisté Jiří Slavík a Marian Friedl (průvodci Toulek po jazzových cestičkách), které doplní Kateřina Hanzlíková s lekcemi Tancohraní. S výjimkou kompozice, kde se přepokládá účast dětí starších dvanácti let, jsou ostatní „třídy“ otevřené i těm nejmenším. Další informace jsme si vyptali od spoluautora nápadu na dětský workshop a ředitele JazzFestu Brno Viléma Spilky.  více

Muzikál Nine podle legendárního filmu 8 a půl režiséra Fredericka Feliniho připravilo v režii Stanislava Moši jako předposlední premiéru sezóny Městské divadlo Brno. Na zdejší hudební scéně vypravili místy až lechtivou erotickou šou, které vévodí zajímavá scéna, zdařilé kostýmy, výtečné hudební nastudování a energie ženského herectví. Smyslnost některých taneční čísel naštěstí nepřebila ústřední téma hrdinovy krize: středního věku, umělecké i vztahové.  více

Letošní ročník festivalu JazzFestBrno měl několik vrcholů – záleželo samozřejmě na osobním vkusu každého návštěvníka, na jeho očekáváních a samozřejmě na tom, kdo toho kolik stihl navštívit. Pro autora článku patřil k vrcholům žánrově a aranžérsky pestrý večer s basistou Stanleym Clarkem 23. dubna a také předposlední koncert festivalu, vystoupení „toho druhého“ Avishaie Cohena v Huse na provázku 28. dubna. Byla to hudebně čistá esence jazzu s poselstvím. Naléhavá, srdcervoucí a poetická.  více

Jeden z hudebních vrcholů minulého týdne představoval koncert hudebního seskupení Malina Brothers se dvěma jedinečnými hostujícími hudebníky, Kateřinou García a Charlie McCoyem v brněnském Sono Centru. A protože se při vystoupení pořizoval profesionální videozáznam s televizní technikou pro první live DVD této kapely, byl mimořádný i samotný večer – délkou i kvalitou.  více

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více

Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Koncert s podtitulem Nova et Vetera zahájil na Květnou neděli 28. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Ceremonie/Je dobré slavit Pána. Kromě gregoriánského chorálu svatého týdne v podání tělesa Schola Gregoriana Pragensis, který včerejší koncert zahájil, zazněla světová premiéra skladby So Shall He Descend estonského autora Toiva Tuleva v provedení sopranistky Ivany Rusko, mezzosopranistky Bettiny Schneebeli, tenoristy Jaroslava Březiny, barytonisty Jiřího Hájka, sboristek Anety Bendové Podracké, Jany Vondrů a Pavly Radostové, sboru Ars Brunensis pod vedením sbormistra Dana Kalouska a Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Denise Russella Daviese. Dílo vzniklo na objednávku festivalu a přímo na míru katedrále svatého Petra a Pavla.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více