Marta Kovářová: Dobrá píseň by měla obstát jako píseň

29. srpen 2018, 5:00

Marta Kovářová: Dobrá píseň by měla obstát jako píseň

Rozhovor s Martou Kovářovou, kapelnicí skupiny Budoár staré dámy, je škoda číst. Marta je totiž tak osobitá vypravěčka, že je lepší ji poslouchat. Nebo se přitom na ni i dívat. Jenže na druhou stranu, jak se dozvíte v rozhovoru, který vznikl u příležitosti dvaceti let kapely, dobrá píseň by měla obstát i bez obrazového doprovodu. A dobré vyprávění snad zaujme i v písemné formě.

Marto, když si uvědomím, že skupina Budoár staré dámy existuje už dvacet let, vyplývá mi z toho, že jsi ji musela zakládat ještě na základní škole. Jak to tedy tenkrát bylo?

Jo, bylo mi patnáct, chodila jsem na nižší gympl v Jundrově a zrovna mě vyhodili z kapely Lety se Zelim, protože jsem nepochopila vtipnost jejich názvu a hrála mizerně doprovodnou kytaru. Jejich bubeník, syn zakladatele Moravanky, však potřeboval prodat staré „Amátky“. A protože můj brácha Štěpán už tou dobou probubnoval všechny kanystry v kotelně, taťka mu ty Amátky koupil. A tak jsem založila kapelu s bráchou.

Budoár byl dlouho z větší části dívčí kapela. To byl od začátku cíl?

Ne, jen start. Naprostá náhoda. Jajco, bráchův spolužák, kterého jsme přibrali k našemu sourozeneckému duu na kytaru, protože vypadal jak Kurt Cobain, měl ségru Dášu, která hrála dobře na kytaru. Ale protože jsme potřebovali basu, směla hrát jen čtyři nejtlustší struny, než jsme v bazaru koupili opravdickou basovku. A protože jsem chtěla mít po vzoru Čvachtavého lachtana v kapele housle, hledala jsem hráče na housle. Jediným, široko daleko, byla Evička, kterou jsem znala jako kamarádku z hor. A nějak se to sečetlo, že jsme byly najednou tři baby v kapele, ani jsme nevěděli jak.

Teď je ale všechno jinak a z původní sestavy jsi zůstala jen ty. Jak se vůbec dala dohromady současná sestava, ve které tě obklopují tři muži?

Když jsem se v roce 2008 otřepala z odchodu holek, nehledala jsem za ně náhradu, byla jsem otevřená novým nástrojům i pohlavím. Dechař Tomáš Doležal, který nám hostoval na všech starých deskách a začal s námi hrát na midi-kontroler, měl kamaráda Tomáše Ergense, se kterým jezdil na kole. Tomáš byl přitom skvělý basák a sám kdysi hrál v jiné kapele s výborným kytaristou Markem Laudátem. A tak jsme se s chlapci sešli ve zkušebně a po výživném jamu jsme si řekli, že jo! Všichni uměli dobře hrát a znělo to úplně jinak než dřív, ale vzala jsem to jako výzvu – zkusit jiný způsob práce, s opravdovými hudebníky. V této sestavě jsme nahráli desku Láva a v roce 2013, poté, co odešel Tomáš Doležal, jsme zůstali jako klasická bigbítová čtyřka. Pátého člena jsme už nehledali. V roce 2015 odešel brácha a najít nového bubeníka byl největší oříšek, přímo ořešisko! Byli jsme spolu hodně hráčsky propojení, věděl, co znamená každý můj drobný posunek, výraz, prostě sedmnáct let spolu v kapele a třicet let v rodině! Vyzkoušeli jsme pár lidí na bicí, ale nebylo to ono. Ale vzpomněla jsem si na bubeníka z kapely Animé, se kterou jsme hráli pár koncertů v začátcích, a získala na něj kontakt. Nějakej Laďa. Vedle toho jsem zavolala ještě o pomoc Pavlu Fajtovi: „Pavle, brácha je pryč, kdo by se k nám hodil?“ Povídá: „Znám jednoho, je maličkej, ale fakt šikovnej, jmenuje se Šiška.“ Takže jsem zavolala oběma a do zkušebny přišel jeden Laďa Šiška. A fungovalo to!

Vaše nejnovější album se jmenuje Sůl. Co všechno pro tebe ten název symbolizuje? A má jít o něco, co spojuje všechny písně na desce?

Když jsem se odstěhovala na vesnici, získala jsem konečně svoji první zlatou desku. Byl to svatební dar. Vyřízli jsme do ní otvor a vsadili tam nové umyvadlo. Nesmí se na ní krájet ani šoupat s věcmi, ale zlatou mám splněnou. A co je nad zlato? Sůl! – Ano, vždycky hledám název, který písně nějak pojímá, objímá. Na hraní (2002) bylo prostě naše hraní v začátcích a taky jsme byli poprvé oficiálně nahraní a vydaní. V názvu My o vlku (2005) zní jakási předzvěst, tajemství, jak ten vlk bude vypadat, kam se ta tvorba bude ubírat po vyčerpání prvotních zásob. Dobrou noc, světlo (2008) byl vlastně pokus o rozloučení se s dlouhodobým vztahem, ve kterém všichni okolo viděli naději. Láva (2012), to bylo první album vylité v nové sestavě, písně vyhřezlé, ale dlouho připravované, aranžované. Dlouho o Budoáru nebylo slyšet, ticho… a pak erupce. Prostě vulkanicky činná kapela. Sůl (2017), to je instance obsažená v mnohém kolem nás, v každé ze skladeb. Ale pokaždé v jiné podobě. Sůl kuchyňská, sůl jako podněcovač chuti, důležitá drobnost, sůl v ráně, sůl srnkou v zimě olizovaná, hory soli, pot, krystal, sůl ve slinách, slzách, sůl, aby to neklouzalo po povrchu, aby to roztálo. Jasný?

Naprosto… A obecně – je pro tebe důležité, aby mělo album nějaký jednotící prvek, aby písně tvořily něco jako souvislý příběh?

Vlastně bych si asi nějakou konzistentní linii skladeb na albu dovedla představit, líbilo by se mi to. Ale popravdě – nejde mi to. Tvoříme pomalu a já roztěkaná vyzobávám tu a onde, něco zkusíme, hodně toho zahodíme… a nakonec ve studiu nahrajeme vlastně takové různorodé best of třeba čtyřletého období. Ale nazvu to pak chytře a „všeobjímajícně“! (lišácký úsměv)

Jak ty vlastně posloucháš hudbu? Pouštíš si celá alba svých oblíbených kapel, jde po těch „konzistentních liniích“, nebo hledáš klipy na YouTube a jednotlivé písničky?

V tomto ohledu jsem technologická fosílie, jak tyto typy nazývá můj přísnej bratr Jonáš. Mám doma CD přehrávač, do kterého strkám cédéčka. Pustím play a album jede od začátku do konce. Koho nemám na CD, neexistuje! (přísný pohled) Nedávno mi však povídal náš kytarista Marek, že jeho syn si pouští písničky jenom z YouTube. A že spíš než by je poslouchal, že se na ně dívá. Jako by píseň tvořila jen jakýsi podmaz k videu! A vydavatelství jde s trendem, furt nás tlačí, abychom natočili nějaký klip! Hlavně aby se dalo u toho poslouchání na co koukat. Hlavně aby se to poslouchání dalo vydržet. Přitom dobrá píseň by měla obstát i jen jako píseň. No, uvidíme. Teda uslyšíme.

V Budoáru jsi stále většinovou autorkou hudby. Co se vlastně s písní děje, když ji spoluhráčům nabídneš? Jak vznikají konkrétní aranže?

Pokud ji chlapci hned nezavrhnou, hraju ji tak dlouho dokola, než si do ní všichni něco svého nevymyslí, nebo se jim zcela neznechutí. Pokud mám pocit, že se aranž vydává špatným směrem, zasáhnu do procesu a usměrňuji chlapce svými představami jako: „Laďo, v tom refrénu bys měl víc pršet. Marku, chtěla bych se víc bát, přidej tam bubáka. Tome, hraj jako provaz!“ A pak je z toho krásná písnička.

Snažíš se, aby s prvotními nápady na písně přicházeli i spoluhráči?

Jo, podněcuju je a myslím, že autorská pestrost celku prospívá. Je to pro kapelu i posluchače osvěžující, slyšet jiný skladatelský přístup. Autorsky se vyprsil zatím jen Tom, náš basák. Myslím, že má ohromné aranžérské schopnosti. Zatímco já přinesu jen kostru písně, on dodá i svaly a kůži. Na posledním albu má dva příspěvky. Tome, skládej dál! Marku, Laďo, neflákejte se!

Před nějakou dobou ses vdala a odstěhovala z Brna na venkov. Jak se to dotklo fungování kapely?

Bohužel se to dotklo pravidelnosti. Zkoušky nejsou každý týden tři hodiny, ale snažím se, abychom se setkali aspoň jedenkrát za čtrnáct dní nebo to nahradili intenzivním soustředěním. Vždycky jsme však tvořili pomalu a koncertovali střídmě, jen pro radost, a tak věřím, že to existenci neohlodá. Vím, že kapela svůj čas ve zkušebně potřebuje. Nejde jen hrát koncerty a těžit z historie. Pokud se netvoří, nesetkává, kapela zahyne jako každý jiný vztah. Co se týče života na vesnici, je pro mě velmi inspirativní. Škola trpělivosti, pokory a nového vidění. Vnímám jako ozdravné čas od času začít od znova, bez těch hoblin jistoty a pohodlí, kterými jsem se vystlala v Brně. V Cerekvi je lidí míň než v Brně, a tak se tu člověk obklopí i lidmi s úplně jinými zájmy a věkem. Vyžaduje to spoustu sil a diplomacie s nimi něco tvořit. Ale jo, jde to! A když se něco povede, o to větší radost. Založili jsme tu kulturní spolek Roztoč kolektiv, nacvičujeme ochotnické divadlo, pořádáme festival Z kopce a zpívám latinsky jako druhý alt ve sboru. Koukám taky, jak se chytají ulítlé včely, jak se rozmnožují brambory a vůbec, zažívám silné pocity.

A v čem to ovlivnilo tvou tvorbu. Zajímají tě teď jiná témata? Skládáš jinak?

Jo, už se tolik nebabrám ve vlastních vztazích. To je krásně vyřešeno, zadáno. Vlastní mláďata jsou inspirační kláda, i když se přiznám, že se mi nedaří mateřství v textech pro kapelu úspěšně zhodnotit. Ne že by nevznikaly, ale s odstupem je vyhazuju. Nicméně velkým přínosem mateřství je nutnost umět improvizovat v každém okamžiku a tak jsem se naučila i skládat. Za každé situace. Již mi nevadí, že mi dítě v průběhu komponování odebírá kytaru z ruky a následně jí mlátí o zeď či sourozence mimo rytmus. Nenápadně přeručkuji na jiný nástroj – mám hodně levných nástrojů – nebo se přestanu upínat na nástroj docela a dozpívám si to a capella, což už ze sboru vím, že znamená „bez kapely“. (úsměv a pyšný výraz)

Vždycky mě bavilo, jak pracuješ se zhudebněnou poezií, ať je to Karel Šiktanc, nebo třeba staré čínské verše. Jak básně ke zhudebnění vyhledáváš? A čím tě musí zaujmout, aby stály za zpracování?

Hm, to je jednoduché. Můj muž nakupuje knihy. Já se občas hrabu v domácí knihovně. Náhodně něco vyberu z poličky, otevřu a čtu. Když mi báseň v hlavě začne sama prozpěvovat, vezmu si kytaru a vymyslím k tomu akordy. Zapíšu a je to. Parametry vyhledávaného textu dopředu neznám, ale můžu se přiznat, že u čtení kvalitních textů mě šimrá v břiše.

V poslední době spolupracuješ také se současným autorem Luborem Kasalem. Jak ta spolupráce probíhá? Skládáš hudbu už na jeho hotové texty?

Lubora Kasala jsem potkala v poličce hned vedle Zpěvů staré Číny: Hmmm… Hladolet? Otevřu a čtu – ty texty mají superdrajv, jako bych je napsala já, ale nějak líp. (smích) Takže jsem na Sůl hned dvě části jeho Hladoletu zhudebnila. Když jsem pak Lubora žádala o autorská práva, pozvala jsem ho na náš křest. Přijel a vypadal nadšeně. Když jsem ho pozvala k nám na ves do Dolní Cerekve, přijel, snědli jsme spoustu čokolády a vykládali o psaní. Když jsem ho vyzvala, ať pro mě něco napíše, napsal! Zkoušíme oba způsoby – Lubor píše texty, které zhudebňuji, což je častější, nebo já posílám melodii, ve které on hledá slova.

Jak proběhnou oslavy 20 let Budoáru staré dámy? Na co se konkrétně mohou těšit návštěvníci brněnského koncertu?

Když jsem chtěla oslavit deset let Budoáru, oznámily mi holky odchod z kapely. Takže u příležitosti dvaceti let jsem je pozvala za trest zpátky. Tedy nejen je. Pozvala jsem všechny členy, kteří s námi kdy hráli. A mám radost z toho, že téměř všichni pozvání přijali. Každý člen měl za úkol vybrat tři písně, které by si rád zahrál. Z nich jsme sestavili tzv. rewind playlist, který je poskládán ze skladeb od současnosti až po nejhlubší minulost. Od května se scházíme v různých archaických sestavách ve zkušebně a trénujeme. Baví nás to! Takže návštěvník koncertu, který přijde 20. září v Brně do Kabinetu Múz, si může užít především tento dvacetiletý hudební průřez. A samozřejmě pohled na jedenáct trochu zestárlých, ale furt nadšených děcek! Na místě bude též k sehnání CD rarita – dlouho utajované demo Babičkám, nahrané roku 2000 v Lužánkách, a ve spoluporáci s Indies Scope aktuálně připravovaný dvojvinyl Archivály.

Jak výběr na 2LP toho nejlepšího od Budoáru staré dámy vznikal? A je pro tebe důležité, že tato kompilace v limitovaném nákladu vychází právě na vinylu?

Výběr vznikl pravým uchem našeho vydavatele z Indies Scope, Milana Páleše, a levým uchem mým. Kupodivu jsme se ve výběru skladeb ve třech albech ze čtyř nezávisle na sobě zcela shodli. Tam, kde ne, což bylo jen v případě alba My o vlku, jsem oslovila šest lidí, kteří mi s výběrem pomohli. Sečetla jsem jejich hlasy a hitpárada byla jasná! (smích) Co se média týče, tak já gramofon nemám, mně by to mohlo být jedno, ale je pravda, že se lidé po vinylu čím dál víc ptají. Tak ať ho mají! Udělali jsme dobrou zkušenost se Solí, která vyšla i na LP. A tak mi nápad vydavatele, zkoncentrovat na 2LP čtyři předchozí alba, která na vinylu nejsou, přišel jako dobrý, vtipný. Každému albu je vyhrazena jedna strana desky, 20 minut, za kterých musí vydat to nejlepší ze sebe. Obal, který jsem vytvářela ve spolupráci s grafikem Františkem Eliášem, skýtá překvapení, které může lecjakého archiváře postrašit! Rychle kupujte, bude toho jen tři sta!

Myslíš už na nástupce alba Sůl? Vznikají nové písně?

Jasně, už se rodí. A právě ve spolupráci s básníkem Luborem Kasalem. Chtěla bych nahrát celé album výhradně jeho zhudebněných textů.

Marta Kovářová/ foto archiv umělkyně

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?  více

Dvanáct let trvalo Petře Šany Šanclové, někdejší člence skupin Střepy, Bokomara a Každý den jinak Vlasty Redla, než ke svému prvnímu albu Ze země vah (2006) přidala desku druhou. I tentokrát střídá vážnější a humorné písně, které uvedla jednou (Hrací strojek) a proložila další (Snová) instrumentálkou. A i tentokrát se představuje jako interpretka a autorka pevně zakotvená v tradici českého akustického folku. Jestliže jsem v souvislosti s první deskou zmiňoval jako možný inspirační zdroj Vlastu Redla, tentokrát jako bych ve frázování (například u písně Zoo) slyšel ohlas spolupráce s Pavlínou Jíšovou, v jejíž kapele Šanclová už několik let hraje.  více

Letošní rok přinesl také jedno důležité jubileum: rovných sto let od narození Leonarda Bernsteina. První listopadový večer připravila Filharmonie Brno koncert právě k jeho památce. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russel Daviese stanul na pódiu sálu na Stadionu vedle filharmonie také Český filharmonický sbor, dále sbor dětí a mládeže Kantiléna, sopranistka Pavla Vykopalová a herec Brian Caspe.  více

Historicky poučená interpretace se stala prubířským kamenem uměleckých těles, jež si vzala za úkol oživit hudbu vzdálené minulosti v co nejpůvodnějším tvaru. Barokní housle, lukovité smyčce, zvonivá barva violy de gamba, dravost středověké fiduly a především znalost dobové interpretační praxe se staly východiskem při pátrání po nezkaleném a autentickém zvuku staré hudby. Mnoho interpretů se snaží bedlivým studiem pramenů postihnout a pochopit jemné nuance tehdejšího hudebního jazyka a přetavit tuto znalost v hudbu, která osloví současné posluchače. Mohlo by se zdát, že snaha o proniknutí do původní interpretační praxe je doménou pouze barokní, renesanční, případně středověké hudby. Ansámbl Musica Florea pod vedením dirigenta a violoncellisty Marka Štryncla se však obrací k tvorbě relativně nedávné – romantické. Zbavuje ji interpretačních nánosů, které vznikly v minulém století. V brněnském kostele Jana Amose Komenského jmenovaný soubor včera představil svoji vizi Dvořákovy hudby. Zazněla předehra Můj domov op. 62 vzniklá roku 1882 pro potřeby hry Josef Kajetán Tyl od F. F. Šamberka a Symfonie č. 4 d moll B. 41více

S další českou muzikálovou premiérou v podobě titulu Big vyrukovalo Městské divadlo Brno. Hudební novinka, která se zrodila ze stejnojmenného filmu, pobaví děti, pubescenty i jejich doprovod. Tato muzikálová pohádka obslouží skutečně všechny generace. Big je totiž rodinnou komedii, která dokáže být místy i fantasy podívanou, jindy romanticky nasládlým dílkem o lásce či napínavou záležitostí o unáhleném malém klukovi, s nímž to ale nakonec dobře dopadne.  více

V pátek 19. října vystoupil v HaDivadle big band Cotatcha Orchestra s významným zahraničním hostem: trombonistou, skladatelem a aranžérem Iljou Reijngoudem. Po recenzi koncertu vám nyní přinášíme také rozhovor s tímto nizozemským jazzmanem, držitelem Latin Grammy a dalších významných ocenění. Reijngoud na naše otázky odpovídal krátce před brněnským koncertem.  více

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více

Předposlední koncert brněnského hudebního festivalu Expozice nové hudby nesl název Příběh utrpení a naděje a postavil vedle sebe ve středu 17. října hudbu skladatelů Fausta Romitelliho a Francesca Filideie a výběr z poezie básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka. Vzhledem k tématu večera se hudební produkce odehrála v kapli bývalé brněnské káznice. Příznačně (i přízračně) zvolený podnázev koncertu Dům strach vycházel ze stejnojmenné Zahradníčkovy básnické sbírky. O uměleckou recitaci se postaral Otakar Blaha, díla obou skladatelů pak provedlo hudební těleso Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. Koncert/představení režíroval Radim Nejedlý.  více

Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se blíží ke konci. Před závěrečným Verdiho Requiem přehlídka ještě včera nabídla koncert brněnského komorního sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase a souboru renesančních dechových nástrojů s doprovodem continua Capella Ornamentata pod uměleckým vedením jeho zakladatele Richarda Šedy v olomouckém kostele Zvěstování Páně. Obě tělesa se věnují převážně interpretaci duchovní hudby 16. a 17. století a podílela se na mnoha jiných společných projektech. V roce 2017 vzniklo z této spolupráce CD věnované dílu pozdně renesančního skladatele Nicolause Zangia, jehož skladby na nedělním koncertu též zazněly.  více

Festival Expozice nové hudby konfrontuje již jedenatřicet let brněnské posluchače se soudobou českou i zahraniční tvorbou. Za tuto dobu si festivalové koncerty dokázaly získat oddané publikum toužící zažít netradiční hudební díla a experimenty na vlastní kůži. Podzimní část nového ročníku včera zahájil vokální cyklus Canti del Capricorno italského skladatele Giacinta Scelsiho v sólovém provedení sopranistky Lore Lixenberg.  více

Milovníci jazzu i artificiální hudby si včera večer přišli na své. Filharmonie Brno zahájila koncertem v Besedním domě již pátou sezónu abonentní řady s názvem Jazz & World Music. Brněnští filharmonici společně s hudebním tělesem Matúš Jakabčic Quintet interpretovali světové skladby – nejen jazzové – v aranžmá vedoucího souboru Matúše Jakabčice. Koncert řídil dirigent a skladatel Pavel Šnajdr.  více

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.  více

V Praze a v Brně vystoupí tento týden anglický zpěvák Chris Norman, zakládající a dlouholetý člen populární skupiny Smokie. V Brně v DRFG Aréně má koncert v sobotu 6. října, v pražském Foru Karlín vystoupí o dva dny dříve.  více

„Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music,“ tvrdí Marian Friedl, který je stejně skvělým hráčem na vlastnoručně vyrobené lidové píšťalky jako na jazzový kontrabas. Právě jeho zkušenosti s různými žánry od folkloru po free jazz plus samozřejmě spojení s podobně stylově rozkročenou Jitkou Šuranskou vedly ke vzniku mimořádného hudebního pásma, které má svůj prapůvod v představení Z kořenů k world music na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Díky grantu z Ministerstva kultury vzniklo album Beránci a vlci s účastí čtyř hudebních uskupení různých stylů (což je dohromady přes dvacet muzikantů a zpěváků), které získalo zaslouženě Anděla v rozšířené kategorii Folk (pod kterou nově spadá i žánr world music). Mezitím v létě 2017 proběhla koncertní premiéra Beránků a vlků opět v Náměšti nad Oslavou (s účastí vydavatele alba Milana Páleše v převleku za Ovčí babičku) a poté další festivalová vystoupení – na Hradeckém slunovratu v Hradci nad Moravicí nebo na Colours of Ostrava. Malým snem Mariana Friedla a všech jeho beránků a vlků bylo přenést pásmo do zvukově čistého prostředí brněnského Sono centra, což se díky úspěšné crowdfundingové kampani povedlo. Zhruba hodinový koncert byl tím pádem nejen prostým „přehráním“ desky, ale především obrovskou oslavou a možná i novým startem projektu – vstříc větším a větším sálům.  více

Prostory brněnských lázní na Rašínově ulici naplnil v neděli večer nový projekt uměleckého spolku Hausopera, kladoucího si za cíl přinést nové a kvalitní kulturní produkce do míst denního provozu, která jinak s hudbou, potažmo přímo s operou, nemají mnoho společného. První vlaštovkou je krátká opera Poslední pólo skladatele - dirigenta Marka Ivanoviće a libretisty - operního pěvce Josefa Škarky pojednávající o dvou přátelích, zamlčené lásce a černém svědomí. Dílo režíroval Petr Hašek, scénografii navrhl Ján Tereba a o světelný design se postarali Pavla Beranová, Michal Hór a Zuzana Bottová. Hlavní postavy ztvárnili Tomáš Krejčí, Aleš Procházka a Andrea Široká. Na akordeon hrála Žaneta Vítová, na vibrafon a bicí pak Kristýna Švihálková. Přednášela Lenka Sedláčková.  více

Nejčtenější

Kritika

Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?  více