Michal Grombiřík: Vůbec poprvé je u nás možné studium jazzu s cimbálem

Michal Grombiřík: Vůbec poprvé je u nás možné studium jazzu s cimbálem

Právě dnes - tedy 19. května - začíná ve Valašském Meziříčí událost, na kterou se všichni cimbalisté téměř z celého světa těší už dva roky. Jde o 14. ročník Mezinárodního festivalu cimbálu, který se každý lichý rok v tomto městě koná již od roku 1995. Letos bude kvůli pandemické situaci vpravdě skromnější a organizátoři budou některé z koncertů streamovat. Jiné bude přenášet Český rozhlas Vltava a Český rozhlas Brno. Hráč na cimbál Michal Grombiřík byl letos přijatý jako první cimbalista v historii na Katedru jazzové interpretace na JAMU. Jaká je cesta od lidové písničky, přes klasickou hudbu až k jazzu a co přesně bude na zmíněném cimbálovém festivalu dělat? O tom všem jsme si povídali.

Michale, jako většina cimbalistů u nás jsi začínal na lidové muzice. Jaká byla vlastně tvoje cesta od folkloru k jazzu?

V první řadě musím říct, že nejsem jazzový cimbalista. Tedy minimálně v té fázi, ve které se teď nacházím, se tomu tak nedá říkat. Snažím se takto směřovat. Začínal jsem asi v deseti letech v dětské cimbálce v Hodoníně. Asi jako většina cimbalistů. Nikdy jsem sice nebyl členem žádného souboru, ale působil jsem v několika muzikách.

A vlastně až ve druháku nebo třeťáku na konzervatoři jsem začal pomalu objevovat jazz. Vlastně si nevybavím ten úplný začátek, spíše se to začalo nabalovat postupně.

Inspiroval tě nějaký konkrétní interpret?

Přišel zcela zásadní člověk a to Marcel Comendant. Ten mě inspiroval nejprve skrze nahrávky. Poslouchal jsem jejich PaCoRa trio. Naprosto mě to fascinovalo a vůbec jsem nerozuměl tomu, co hraje. Ale nějakým způsobem jsem cítil, že, jak hraje je strašně poctivé, dobré a promyšlené. Na základě toho jsem se začal víc zajímat i o jazzovou tradici.

Využil jsi to už tehdy ve svém hraní?

Šlo to postupně. Založili jsme v Brně v roce 2009 kapelu Midnight Coffee Session. Tam jsme postupně začali krůček po krůčku přibírat k folkloru i nějaké jazzové standardy. Ale vlastně jsem to nebral zas tak moc vážně až do absolutoria, kdy jsem hrál jeden jazzový standard jako přídavek. To byl první moment, kdy jsem to začal řešit trochu poctivěji.

A potom jsem začal jezdit právě k Marcelu Comendantovi na kurzy na Slovensko. V té době díky kontaktu s ním jsem se jazzu začínal věnovat trochu více, ale pořád v podstatě okrajově. Mezi tím jsem se hodně věnoval folkloru, samozřejmě klasice, soudobé hudbě. Takto nesoustavně a trhaně to bylo nějakou dobu. Až před třemi lety jsem se rozhodl, že to je vlastně ta cesta, která mě láká. Už jsem měl jazz hodně naposlouchaný a řekl jsem si, že to je ono. Tak jsem se s Marcelem domluvil a asi rok jsem k němu jezdil na soukromé hodiny. Tam se odpálil ten přímý vztah k jazzové interpretaci.

Už tehdy ses rozhodl jít jazzovou interpretaci studovat na vysokou školu?

Hodně jsem zvažoval, kam jít studovat, protože jsem byl opravdu hodně ovlivněný jak folklorem, tak klasickou hudbou. Sám jsem nebyl schopný najít cestu. Měl jsem hodně práce a chyběl mi vnitřní motor. Říkal jsem si, že potřebuju nějakého mentora, který mne povede. Zvažoval jsem školy v Berlíně nebo v Katowicích. U nás se to na jazzové katedře v Praze ani Brně studovat nedalo. Obory byly otevřeny jen pro nástroje bigbandového obsazení. Ale nakonec se možnost otevřela v Praze i v Brně na JAMU. A tak pro mě teď začíná jazzová cesta.

Změnily se nějak podmínky na jmenovaných akademiích, že začali brát i jiné nástroje?

V rámci nové akreditace se rozhodli otevřít jeden volný obor, kde byla možnost se po konzultaci přihlásit na jiný nástroj.

Četl jsem o tom a napsal hned Vilému Spilkovi. On odepsal, ať přivezu cimbál. Takže jsem se někdy v listopadu rozhodl, že to zkusím, v únoru byly přijímačky a oni mě vzali.

Pojďme k letošnímu cimbálovému festivalu ve Valašské Meziříčí, který začíná tento týden. Jaká bude letos tvoje pozice?

Já jedu letos na festival jako pedagogický doprovod, protože moje dvě žačky ze ZUŠ ve Velkých Pavlovicích si letos poprvé zkusí zasoutěžit. Po coroně a rozbití celého systému je to dost zajímavý proces. Z jejich motivace nic nezbylo. Z ničeho má člověk vykřesat nějakou chuť se strašně vyhecovat a jít na soutěž. Myslím, že letos to bude v tomto směru pro všechny dost jiné oproti předchozím ročníkům.

grombirik_michal_foto_Jiri_Lubojacky _01

Takže hrát letos nebudeš?

V pátek bude Daniel Skála představovat novou literaturu pro cimbálovou školu. Jmenuje se to Cimbalovánky. Jde o velmi inovativní zapojení mj. improvizace, je to celé atonálního charakteru. V podstatě úplně nový přístup ke škole cimbálu. Takže Gabriela Tannertová a já bychom tam z učebnice měli něco zahrát.

V neděli dopoledne budu mít závěrečný koncert se svým autorským projektem.

Je to kapela, která vznikla loni. Já jsem si ji trochu vysnil, protože jsem vždycky hrál jako sideband, člověk v pozadí. Proto mě lákalo mít vlastní projekt, začít se sám vyjadřovat hudbou. Tak jsem se do toho vlastně ještě před coronou obul. Matěj Štefík na bicí, Robin Lefner na housle a mandolínu, Honza Galia na kontrabas a pozoun, Terezka Kropíková zpěv a já cimbál. Není to žádná převratná myšlenka. Jde o autorská zpracování lidových písní do určitého formátu. Ty aranže jsem začal dělat podle toho, co je mně muzikantsky nejbližší.

Jsou to tedy všechno tvoje aranže?

Kromě dvou úprav jsou moje. Teď máme tak hodinový repertoár. Dávám prostor každému, ale zatím je to v začátcích.

Bude to váš první koncert?

Už byl jeden v Hodoníně. Měli jsme domluvené nějaké festivaly a pak se to samozřejmě všechno přerušilo. Po dlouhé době tedy druhý koncert.

Na jakou hudbu se ve vašem podání můžou posluchači těšit?

Základem jsou lidové písničky, ale jsou tam silné jazzové vlivy, je to postavené na silném groovu. Jde prostě o fúzi jazzu, groovu, elektroniky na pozadí lidových písniček. Ale ještě nemáme název. Takže kdyby někoho ze čtenářů něco napadlo, může napsat.

grombirik_michal_foto_Jiri_Lubojacky _02

Cimbálová komunita je dost specifická a zdá se soudržná. Můžou za to ještě jiné akce kromě festivalu?

Určitě ještě cimbálové kurzy. Snažíme se na ně dostat děti odevšad, aby tam nejezdili pořád ti samí, což se snad pomalými krůčky daří. Dřív je dělal Jarda Kneisl a Růžena Děcká. Nyní vše v takovém tandemu děláme já a Dan Skála. Snažíme se zvát nejlepší lektory, co známe. Mezi to se snažíme začlenit i další, kteří nejsou cimbalisti. Třeba loni to byl Jiří Hrubý pianista nebo dříve skladatelka Jana Vöröšová. Jde o to dostat názor a pohled někoho zvenčí, aby se to v cimbálové komunitě neuzavřelo.

Budeme hodně improvizovat, děcka budeme rozposlouchávat, bude se kreativně přistupovat k muzice a vůbec k umění. Snad všechno proběhne. Děcka z kurzů odjíždí nadšená, rozposlouchaná. I když potom část během prázdnin vyšumí, mají jejich pedagogové na ZUŠkách na co navazovat.

A co ještě připravuješ na léto?

Nyní se soustředím hlavně na kapelu, kterou jsem zmiňoval. O prázdninách nám sice většina věcí odpadla, ale připravuju další věci. A já jako interpret mám v plánu jen na kurzy, které se konají v rámci Ostravských dnů nové hudby, což je takový dvoutýdenní intenzivní kurz se zahraničními hosty a potom týden festival zaměřený na soudobou hudbu. Jedu tam jako účastník kurzu, nechat se inspirovat, nasbírat nějaké zkušenosti.

V srpnu mám ještě takovou menší spolupráci s maratonem hudby. A potom chystáme koncerty s triem ConTRIOlogy. Dokončujeme malý projekt volně improvizovaných skladeb Leoše Janáčka a plánujeme ho někdy koncem léta uvést. No a pak nastupuju na Hudební fakultu JAMU.

Držím ve tvém studiu palce. Chtěl bys k tomu ještě na závěr něco dodat?

Studium jazzu s cimbálem je u nás možné úplně poprvé. Je to pro nástroj rozhodně zajímavý milník. Má silné zastoupení ve folkloru, v klasické, hlavně soudobé hudbě, ale u nás vlastně nemá skoro žádné zastoupení v jazzu. Budu se pokoušet odříznout od folkloru, protože vzájemně se ovlivňovat je fajn, ale to co bych já chtěl dosáhnout, je ty dva žánry striktně oddělit. Ten nástroj mě samozřejmě limituje, ale chtěl bych toho docílit aspoň hlavou.

 

foto Jiří Lubojacký

Komentáře

Reagovat
  • JaraŠ

    21. květen 2021, 20:16
    Nehrál jako SIDEBAND, ale jako SIDEMAN :-D

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce