Michal Grombiřík: Vůbec poprvé je u nás možné studium jazzu s cimbálem

Právě dnes - tedy 19. května - začíná ve Valašském Meziříčí událost, na kterou se všichni cimbalisté téměř z celého světa těší už dva roky. Jde o 14. ročník Mezinárodního festivalu cimbálu, který se každý lichý rok v tomto městě koná již od roku 1995. Letos bude kvůli pandemické situaci vpravdě skromnější a organizátoři budou některé z koncertů streamovat. Jiné bude přenášet Český rozhlas Vltava a Český rozhlas Brno. Hráč na cimbál Michal Grombiřík byl letos přijatý jako první cimbalista v historii na Katedru jazzové interpretace na JAMU. Jaká je cesta od lidové písničky, přes klasickou hudbu až k jazzu a co přesně bude na zmíněném cimbálovém festivalu dělat? O tom všem jsme si povídali.

Michale, jako většina cimbalistů u nás jsi začínal na lidové muzice. Jaká byla vlastně tvoje cesta od folkloru k jazzu?

V první řadě musím říct, že nejsem jazzový cimbalista. Tedy minimálně v té fázi, ve které se teď nacházím, se tomu tak nedá říkat. Snažím se takto směřovat. Začínal jsem asi v deseti letech v dětské cimbálce v Hodoníně. Asi jako většina cimbalistů. Nikdy jsem sice nebyl členem žádného souboru, ale působil jsem v několika muzikách.

A vlastně až ve druháku nebo třeťáku na konzervatoři jsem začal pomalu objevovat jazz. Vlastně si nevybavím ten úplný začátek, spíše se to začalo nabalovat postupně.

Inspiroval tě nějaký konkrétní interpret?

Přišel zcela zásadní člověk a to Marcel Comendant. Ten mě inspiroval nejprve skrze nahrávky. Poslouchal jsem jejich PaCoRa trio. Naprosto mě to fascinovalo a vůbec jsem nerozuměl tomu, co hraje. Ale nějakým způsobem jsem cítil, že, jak hraje je strašně poctivé, dobré a promyšlené. Na základě toho jsem se začal víc zajímat i o jazzovou tradici.

Využil jsi to už tehdy ve svém hraní?

Šlo to postupně. Založili jsme v Brně v roce 2009 kapelu Midnight Coffee Session. Tam jsme postupně začali krůček po krůčku přibírat k folkloru i nějaké jazzové standardy. Ale vlastně jsem to nebral zas tak moc vážně až do absolutoria, kdy jsem hrál jeden jazzový standard jako přídavek. To byl první moment, kdy jsem to začal řešit trochu poctivěji.

A potom jsem začal jezdit právě k Marcelu Comendantovi na kurzy na Slovensko. V té době díky kontaktu s ním jsem se jazzu začínal věnovat trochu více, ale pořád v podstatě okrajově. Mezi tím jsem se hodně věnoval folkloru, samozřejmě klasice, soudobé hudbě. Takto nesoustavně a trhaně to bylo nějakou dobu. Až před třemi lety jsem se rozhodl, že to je vlastně ta cesta, která mě láká. Už jsem měl jazz hodně naposlouchaný a řekl jsem si, že to je ono. Tak jsem se s Marcelem domluvil a asi rok jsem k němu jezdil na soukromé hodiny. Tam se odpálil ten přímý vztah k jazzové interpretaci.

Už tehdy ses rozhodl jít jazzovou interpretaci studovat na vysokou školu?

Hodně jsem zvažoval, kam jít studovat, protože jsem byl opravdu hodně ovlivněný jak folklorem, tak klasickou hudbou. Sám jsem nebyl schopný najít cestu. Měl jsem hodně práce a chyběl mi vnitřní motor. Říkal jsem si, že potřebuju nějakého mentora, který mne povede. Zvažoval jsem školy v Berlíně nebo v Katowicích. U nás se to na jazzové katedře v Praze ani Brně studovat nedalo. Obory byly otevřeny jen pro nástroje bigbandového obsazení. Ale nakonec se možnost otevřela v Praze i v Brně na JAMU. A tak pro mě teď začíná jazzová cesta.

Změnily se nějak podmínky na jmenovaných akademiích, že začali brát i jiné nástroje?

V rámci nové akreditace se rozhodli otevřít jeden volný obor, kde byla možnost se po konzultaci přihlásit na jiný nástroj.

Četl jsem o tom a napsal hned Vilému Spilkovi. On odepsal, ať přivezu cimbál. Takže jsem se někdy v listopadu rozhodl, že to zkusím, v únoru byly přijímačky a oni mě vzali.

Pojďme k letošnímu cimbálovému festivalu ve Valašské Meziříčí, který začíná tento týden. Jaká bude letos tvoje pozice?

Já jedu letos na festival jako pedagogický doprovod, protože moje dvě žačky ze ZUŠ ve Velkých Pavlovicích si letos poprvé zkusí zasoutěžit. Po coroně a rozbití celého systému je to dost zajímavý proces. Z jejich motivace nic nezbylo. Z ničeho má člověk vykřesat nějakou chuť se strašně vyhecovat a jít na soutěž. Myslím, že letos to bude v tomto směru pro všechny dost jiné oproti předchozím ročníkům.

Takže hrát letos nebudeš?

V pátek bude Daniel Skála představovat novou literaturu pro cimbálovou školu. Jmenuje se to Cimbalovánky. Jde o velmi inovativní zapojení mj. improvizace, je to celé atonálního charakteru. V podstatě úplně nový přístup ke škole cimbálu. Takže Gabriela Tannertová a já bychom tam z učebnice měli něco zahrát.

V neděli dopoledne budu mít závěrečný koncert se svým autorským projektem.

Je to kapela, která vznikla loni. Já jsem si ji trochu vysnil, protože jsem vždycky hrál jako sideband, člověk v pozadí. Proto mě lákalo mít vlastní projekt, začít se sám vyjadřovat hudbou. Tak jsem se do toho vlastně ještě před coronou obul. Matěj Štefík na bicí, Robin Lefner na housle a mandolínu, Honza Galia na kontrabas a pozoun, Terezka Kropíková zpěv a já cimbál. Není to žádná převratná myšlenka. Jde o autorská zpracování lidových písní do určitého formátu. Ty aranže jsem začal dělat podle toho, co je mně muzikantsky nejbližší.

Jsou to tedy všechno tvoje aranže?

Kromě dvou úprav jsou moje. Teď máme tak hodinový repertoár. Dávám prostor každému, ale zatím je to v začátcích.

Bude to váš první koncert?

Už byl jeden v Hodoníně. Měli jsme domluvené nějaké festivaly a pak se to samozřejmě všechno přerušilo. Po dlouhé době tedy druhý koncert.

Na jakou hudbu se ve vašem podání můžou posluchači těšit?

Základem jsou lidové písničky, ale jsou tam silné jazzové vlivy, je to postavené na silném groovu. Jde prostě o fúzi jazzu, groovu, elektroniky na pozadí lidových písniček. Ale ještě nemáme název. Takže kdyby někoho ze čtenářů něco napadlo, může napsat.

Cimbálová komunita je dost specifická a zdá se soudržná. Můžou za to ještě jiné akce kromě festivalu?

Určitě ještě cimbálové kurzy. Snažíme se na ně dostat děti odevšad, aby tam nejezdili pořád ti samí, což se snad pomalými krůčky daří. Dřív je dělal Jarda Kneisl a Růžena Děcká. Nyní vše v takovém tandemu děláme já a Dan Skála. Snažíme se zvát nejlepší lektory, co známe. Mezi to se snažíme začlenit i další, kteří nejsou cimbalisti. Třeba loni to byl Jiří Hrubý pianista nebo dříve skladatelka Jana Vöröšová. Jde o to dostat názor a pohled někoho zvenčí, aby se to v cimbálové komunitě neuzavřelo.

Budeme hodně improvizovat, děcka budeme rozposlouchávat, bude se kreativně přistupovat k muzice a vůbec k umění. Snad všechno proběhne. Děcka z kurzů odjíždí nadšená, rozposlouchaná. I když potom část během prázdnin vyšumí, mají jejich pedagogové na ZUŠkách na co navazovat.

A co ještě připravuješ na léto?

Nyní se soustředím hlavně na kapelu, kterou jsem zmiňoval. O prázdninách nám sice většina věcí odpadla, ale připravuju další věci. A já jako interpret mám v plánu jen na kurzy, které se konají v rámci Ostravských dnů nové hudby, což je takový dvoutýdenní intenzivní kurz se zahraničními hosty a potom týden festival zaměřený na soudobou hudbu. Jedu tam jako účastník kurzu, nechat se inspirovat, nasbírat nějaké zkušenosti.

V srpnu mám ještě takovou menší spolupráci s maratonem hudby. A potom chystáme koncerty s triem ConTRIOlogy. Dokončujeme malý projekt volně improvizovaných skladeb Leoše Janáčka a plánujeme ho někdy koncem léta uvést. No a pak nastupuju na Hudební fakultu JAMU.

Držím ve tvém studiu palce. Chtěl bys k tomu ještě na závěr něco dodat?

Studium jazzu s cimbálem je u nás možné úplně poprvé. Je to pro nástroj rozhodně zajímavý milník. Má silné zastoupení ve folkloru, v klasické, hlavně soudobé hudbě, ale u nás vlastně nemá skoro žádné zastoupení v jazzu. Budu se pokoušet odříznout od folkloru, protože vzájemně se ovlivňovat je fajn, ale to co bych já chtěl dosáhnout, je ty dva žánry striktně oddělit. Ten nástroj mě samozřejmě limituje, ale chtěl bych toho docílit aspoň hlavou.