Milan Tesař: Česká hudba má v zahraničí co nabídnout, neumíme ji ale nabízet

16. červenec 2021, 16:00
Milan Tesař: Česká hudba má v zahraničí co nabídnout, neumíme ji ale nabízet

Když se řekne pojem „world music“, většina lidí si pravděpodobně vzpomene na indickou hudbu z Bollywoodu nebo africké rytmy. Do žánru ale spadá i hudba z Evropy. Povídal jsem si o ní s Milanem Tesařem, vedoucím hudební redakce Rádia Proglas a nově i sekretářem hudebního žebříčku World Music Charts Europe. Zajímavé interprety z Evropy zve nově na world music scénu na hudební festival Maraton hudby Brno. Kromě toho jsme se bavili o Proglasu, jeho práci odborného garanta v Cenách Anděl a kvalitě české hudby i zkušenostech s dramaturgií.

Pracujete jako vedoucí hudební redakce v rádiu Proglas už šestadvacet let. Co vám tato pozice přináší, že jste ještě nezměnil místo působení?

K rádiu jako médiu jsem tíhl odmalička. Když jsem v rádiu skutečně začal pracovat, netušil jsem, co mi to dá. Ale postupně jsem si uvědomil, že v dnešní době asi neexistuje jiné rádio, které by mi dalo takovou volnost, jako Proglas. Komerční rádia jsou totiž velmi svázaná jedním hudebním žánrem, jde se po velké poslechovosti, tím pádem má dramaturg menší možnost vlastní kreativity. Ve veřejnoprávních médiích, která jsou jistě prestižní, bych měl možná jen jeden pořad, do zbytku bych nemohl moc zasahovat. V Proglasu je naopak velká svoboda a já mám na starost velkou část hudebního vysílání.

Podílíte se na každodenní sérii hudebních rozhovorů “Jak se vám líbí”, kterých je už více jak tři tisíce. Máte se ještě na co ptát? Nemáte pocit, že už bylo řečeno vše?

Člověk může sklouznout k rutině, nebo stále vymýšlet nové věci. Já mám pocit, že je stále co objevovat. Existuje tolik zajímavých lidí, u nichž máme možnost se na něco ptát, že by byla škoda toho nevyužít. Pořad se ale v čase vyvíjel. Na začátku jsme se věnovali primárně českému folku. Jak Proglas rostl a já se hudebně vyvíjel, tak jsem si víc troufal do náročnějších věcí, jako jsou třeba rozhovory se zahraničními interprety. Rozvíjely se i technologie, což vyvrcholilo v době covidové, kdy jsme ve velké míře používali videohovory. Prakticky dnes není problém se domluvit s kýmkoliv na druhé straně světa a promluvit si. V poslední době jsem tak dělal rozhovory například s kapelou z Beninu nebo zpěvačkou z Colorada. Před dvaceti lety to moc nešlo, dnes už naštěstí ano.

Na rozhovory ale nejste sám.

Ano, to je další výhoda, pomáhá mi několik kolegů a nejvíc pak dva spolupracující muzikanti, a to Martin Kyšperský z kapely Květy a písničkář s řeckými kořeny Jannis Moras. Ten navíc začal dělat rozhovory v řečtině se svými krajany. Když to vezmu vše dohromady, tak nemám strach, že by pořad skončil na nedostatku obsahu.

tesar_milan_01

Jaké jsou reakce vašich posluchačů? Máte od nich i nějaké tipy, co byste si měli poslechnout nebo co stojí za zveřejnění?

Já si velmi pečlivě schovávám všechny reakce, které se ke mně dostanou. Devadesát procent je kladných, ten zbytek více nebo méně negativní. Dokonce mám právě skupinu stabilních posluchačů vzniklou z posluchačské hitparády, kteří nám píšou každý týden. Velmi si toho vážím, právě odsud nám chodí i tipy na kapely nebo konstruktivní kritika. 

Hudební program připravujete nejen v rádiu, ale i na brněnském hudebním festivalu Maraton hudby Brno. Jak jste se stal jeho dramaturgem?

Už delší dobu přispívám jako redaktor na web Brno město hudby, který vznikl po zápisu města do sítě kreativních měst UNESCO. David Dittrich, zakladatel festivalu a šéf produkční společnosti CEMA, mi nabídl vzhledem k mé novinářské profesi možnost na web psát. Kromě toho už jsme o sobě věděli. A teď přišla i nabídka na dramaturgii nové world music scény. 

Co chcete hudbou vybraných interpretů říct?

Jednak prvním záměrem je orientace na Evropu. Evropská scéna je velmi pestrá a zajímavá, a taková je, alespoň doufám, i má dramaturgie. Kromě toho jsem se snažil dívat i na úspěšnost interpretů v žebříčku World Music Charts Europe (WMCE), jehož jsem součástí. Z toho vzešel Damir Imamović, který byl mezi pěti nejúspěšnějšími interprety za celý loňský rok. Navíc teď v květnu získal ocenění nejlepšího evropského interpreta v časopise Songlines, což je nejvýznamnější hudební tištěné médium v oblasti world music. Kapela Spilar mě zaujala svou energií a tvorbou. A vokální kvinteto Kata z Faerských ostrovů je velmi zajímavé, tajuplné a čistě ženské. Posledním průsečíkem všech interpretů a celé world music obecně je důraz na příběh. I když jednotlivým jazykům nerozumíme, písně vypráví příběhy svých autorů. Myšlenku skladeb ale poznáme skrze hudbu, která nás vede.

Co pro vás znamená práce dramaturga?

Je to člověk, který za druhé naposlouchá, nasleduje, načte a následně vybírá a doporučuje druhým. Dříve u nás vyšlo v jednom žánru třeba pět desek za rok. Hudební redaktor tak psal o všem. Teď je hudby nepřeberné množství, i díky streamovacím platformám. Mou prací je tedy poskytnout, i na základě svých znalostí a zkušeností, posluchači pestrý balík hudby, která nemusí být vždy hitová, ale je zajímavá a má co nabídnout.

Od listopadu 2020 jste se stal sekretářem právě WMCE, evropské hitparády nezávislé hudby, což prakticky znamená, že celý žebříček řídíte. Co přesně je náplní vaší práce?

Ano, i když tomu říkáme sekretář, je to de facto je to vedoucí role. Organizace je odborným panelem s třiačtyřiceti rozhlasovými hudebními redaktory z dvaceti pěti zemí. Mou prací je koordinovat tuto skupinu a poskytovat jim podklady pro jejich činnost v organizaci. Každý člen panelu má jednou měsíčně hlasovat pro deset podle sebe nejlepších alb. Dále se snažíme o kooperaci redaktorů, hudebníků a labelů, aby každý věděl, kam hudbu posílat a jak ji dál distribuovat. Hudebník či label si může vybrat. Buď pošle nahrávku cíleně nějakému redaktorovi, jehož kontakt si najde na našem webu, nebo můžeme zajistit rozesílku všem členům panelu za určitý poplatek. Dříve se totiž stávalo, že někdo poslal nahrávku třeba do berlínského rozhlasu, tam si to někdo poslechl na recepci, CD si nechal pro sebe a příslušný redaktor se o tom už ani nedozvěděl.

Co přesně znamená tato „plošná rozesílka“?

Nabízíme labelům, aby nám v jednom balení poslali třiačtyřicet CD, které pak posíláme jednotlivým kolegům. Preferujeme fyzické nosiče, protože někteří členové panelu jsou stále velcí milovníci starých formátů. Balíčky chodí k nám do redakce do Brna. Jednou měsíčně pak kolegyně připraví ze všech příchozích alb balíky pro naše členy, které pak odesíláme.

To vypadá, že budete téměř v denním kontaktu s různými vydavateli napříč Evropou.

Přesně, a nejen s nimi, ale také přímo s hudebníky. Kromě toho se starám o web www.wmce.de a s maďarským kolegou spravujeme sociální sítě.

Fakt, že se přesunulo ústředí hitparády z Berlína do Brna – znamená to pro Českou republiku něco?

To ukáže čas. Určitě se zvýšila prestiž v odborných kruzích, pár pozitivních zpětných vazeb jsem dostal i z České republiky. Kromě toho veškeré dokumenty a věci odchází z Brna, což bývá při klasické distribuci vidět, a tudíž zase zviditelňujeme město i naši zemi v zahraničí. Z dlouhodobějšího horizontu je teď složité určit přínos, nicméně znalost druhých o nás a naše pozice nám umožňuje dostat se k zajímavým událostem. Například kolega z Maďarska chystá projekt ve střední Evropě o mapování a analýzu folkloru, a v Česku poptal jako partnera rovnou nás, protože znal Proglas. Nechci to přeceňovat, na druhou stranu se snažím Brno a zemi propagovat, co to jde.

tesar_milan_02

Jak je to s hudbou, máte větší vliv na nasazení českých interpretů do hitparády?

Už dříve byla některá alba začleněna do hitparády a občas byl i někdo v zahraničním rádiu vysílán. Dlouho je aktivní třeba vydavatelství Indies Scope. Teď se snažím přemluvit ostatní české labely, aby v tom našly smysl a začaly aktivně posílat svá alba nejen do českých rádií, ale i nám do panelu.

A jak si stojí česká hudba v zahraničí? Máme co nabídnout?

Některá alba v žebříčku WMCE bodovala, nicméně šlo o jeden, dva případy za rok. Jmenovitě si pamatuji Gipsy.cz, BraAgas, Tomáše Kočka nebo Čankišou. Loni si velmi dobře vedli Clarinet Factory a k největšímu úspěchu českých interpretů v žebříčku došlo letos na začátku roku, kdy se duo Tara Fuki dostalo na druhé místo, a dokonce v průběžném půlročním hodnocení je v první pětce, což se zatím nikomu od nás nepovedlo. Spíš mám pocit, že aktivnější a úspěšnější jsou Slováci. Jeden měsíc měli v první dvacítce dokonce čtyři tituly, ale je to dané aktivitou místní organizace WOMUSK, která slovenskou hudbu do zahraničí nabízí.

Znamená to, že „nejsme kvalitní“?

To určitě jsme, máme tu plno zajímavých projektů a hudebníků, jen to neumíme dostatečně „prodat“ do zahraničí, poukázat na sebe. Konkurence je bohužel silná a někdy se může proslavit i ten, kdo je hudebně slabší, ale ví, jak se v branži pohybovat. Proto se jako panel snažíme nabídnout svým členům zajímavé novinky. Labelům navíc radím, ať k CD přibalí i tiskovou zprávu v angličtině, případně další promo materiály. Času je málo, a když někdo dostane informace naservírované přímo pod nos, tak je to jednodušší než čekat, že si vás všimnou sami od sebe.

Když si člověk pročítá hudební biografie, nalezne mnoho způsobů, jak kapelu prezentovat. Upřednostňujete spíše barvitý jazyk a pestré slovní obraty, nebo fakta a jednoduchost?

Určitě druhou možnost. Interpreti by si měli uvědomit, že různorodé slovní obraty a metafory nemusí vždy znamenat kvalitu. Mě jako hudebního novináře zajímá, kdo je autorem hudby a textu, jak dlouho kapela existuje, z jakého je prostředí, čím si prošla. Chci znát příběh. Když tedy dostanu popis, který tyto informace obsahuje, a jeho součástí jsou i jedna, dvě metaforické věty, tak to považuji za velmi vydařenou práci. A ani to nemusí být kdoví jak dlouhé, stačí půl strany.

Asi by se dalo říct, že každý stát nebo větší region má svou typickou hudbu – moravská lidová hudba, bosenský sevdah, portugalské fado, severské rytmy a další. Prolíná se těmito žánry cizí vliv? Nebo si drží svou podobu, podle vás, nezměněnou?

Už samotné pojmenování „world music“ původně označovalo hudbu, která není přímo folklorem, ale kombinuje různé žánry, případně folklor s něčím jiným. Dnes je to už volnější, z čehož vyplývá, že nejde o žánr, ale spíš o určité zjednodušené pojmenování. Vnímám, jak se hodně objevují jazzové nebo rockové fúze. Nicméně každá oblast si své tradice hlídá. V Maďarsku existuje silný revival lidové hudby, ve skandinávských zemích je spousta zajímavých houslistů, ve Finsku už dlouhá léta hraje mnoho lidí na akordeon. Do hitparády se ale dostává i hudba národů, které nemají svůj stát. Velmi intenzivně spolupracuji s jedním katalánským vydavatelstvím. Zájem je ale i o Sámy, dříve známé jako Laponce. Už mnoho let je v kursu také hudba Tuarégů ze Sahary, tedy z dnešního Mali a Nigeru. Vydavatelství Naxos teď vydává mnohadílnou sérií písní a skladeb národnostních menšin v Číně, kterých je uznaných více než padesát. Mnohdy je to pro nás hudba zvláštní a netypická, ale velmi zajímavá.

Kdybyste měl málo nápadů, tak hudební inspiraci pro rozhovory nebo rádio můžete čerpat i jako odborný garant cen Anděl v žánrových kategoriích Folk a Jazz. V čem vidíte smysl Cen Anděl? Případně i jiných ocenění, jako jsou Vinyla nebo Apollo z oblasti populární hudby?

Toto téma je pro mne zvlášť letos velmi aktuální. Vždy v létě v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou bývá odborné kolokvium složené z řad redaktorů, labelů, pořadatelů a dalších. A právě letos je tématem „Hudba a kapitál“. Budu tam mít přednášku o efektu ocenění pro kapely. Hodnocení bývá vždy subjektivní, hudba není soutěž, je to jen hra, ale přesto je podle mě úspěch v anketě odborníků nebo vítězství hitparádě, jako je WMCE, pro interpreta důležité. Když ale někdo získá cenu, může s tím dále pracovat, ať už v PR, v tvorbě, bookingu a dalších. Nicméně je vždy na umělci, jak kapitál v podobě ocenění dál zúročí. 

Můžete přiblížit, jak se v cenách Anděl hlasuje? 

Ceny Anděl mají dvě části. Jednak jsou to hlavní ceny – album roku, interpret roku a podobně. V nich hlasuje tzv. velká akademie, což je několik stovek lidí z oboru. Druhou složkou jsou žánrová ocenění, kdy každý žánr má svého garanta a v jednotlivých hudebních směrech hlasují odlišní lidé. Částečně se to prolíná, protože někdo má přehled ve dvou různých žánrech. Garant tedy vybírá hlasující, kteří poté hodnotí. Dříve cen bylo více, teď je to trochu zkrácené. Tudíž třeba kategorie Folk zahrnuje trampské písně, folk, country, folklor, world music a akustickou alternativní hudbu. To je široký záběr. Proto jako hlasující zvu pořadatele například z Porty i z Colours of Ostrava, protože vím o jejich znalosti těchto žánrů. Druhým úkolem garantů je vytvořit co nejkompletnější seznam alb, jež v minulém roce v dané kategorii u nás vznikla. Hlasující pak mají rolovací online seznam, případně mohou sami doplnit někoho, kdo v něm není.

Co jsou podmínky pro začlenění?

Album musí být vydané v tom konkrétním roce a musí jít o dříve nezveřejněné písně. Dále nadpoloviční většina členů kapely musí mít české občanství nebo trvalý pobyt u nás. Zjišťovali jsme tedy například, zda saxofonista Karel Růžička, žijící v New Yorku, má ještě české občanství, nebo už ne. Řešilo se také, jestli jedno album může být nominováno ve více kategoriích. Můj názor je, že jedno album může bodovat a třeba i vyhrát ve více kategoriích, podobně jako například v cenách Grammy. Například loni vyhrál Vladimír Mišík kategorii Folk i Rock. A to je podle mě v pořádku. 

Kromě Proglasu připravujete externě články pro časopis Kulturní magazín UNI, Harmonie, Katolický týdeník. Dále píšete na web Brno – město hudby, do polského čtvrtletníku Twój Blues a další. Je time management Vaší silnou stránkou?

Jsem velmi organizovaný, dokážu si čas najít, ale musím chtít já, nesmím být nucen. Když mi někdo stojí za zády a úkoluje mě, tak se zaseknu a nemohu jít dál. Pokud mě ale něco baví, tak to udělám a zvládám více věcí. Například nejsem řidič, považoval bych to za ztrátu času. Při cestování vždy čtu a zároveň poslouchám hudbu, to bych za volantem nemohl.

Není toho někdy až moc? Máte čas si sednout a jen koukat z okna ven nebo si sednout do parku a jen tak přemýšlet?

Někdy je toho moc. Ještě na střední škole jsem psal básničky, teď už to bohužel nezvládám. Na druhou stranu dělám to, co jsem chtěl od malička a co mě baví, tudíž si toho vážím a naplňuje mě to. Zápřah je ale velký, hudbu poslouchám prakticky celý den, kromě spánku. Někdy dostanu i deset alb k poslechu za den, což je už dost. Zatím to ale funguje.

Hudební redaktor, dramaturg a odborný porotce s praxí přes pětadvacet let. Vyvíjí se hudba, nebo se točíme v nějakém cyklu?

Říká se, že se postupně vracejí minulé roky a hudební tvorba. V devadesátých letech se v Anglii vracela hudba Beatles. Do toho máme legendární stálice. Přesto víc cítím vývoj než cyklení. Na přelomu tisíciletí bylo více žánrových festivalů, teď bývá zvykem mít multižánrové. Když vezmu folk, u kterého jsem začínal i jako redaktor, dříve bylo nemyslitelné mít v tomto žánru bicí. Když Bob Dylan poprvé vystoupil s elektrickou kapelou, mnoho fanoušků to nevzalo. A tyto situace pokračují. Před pár lety se v předkolech Porty řešil looper a smyčkování, přitom dnes už folkaři běžně pracují s beaty a elektronikou. Posouváme se dál.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem Frontman.

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce