Nikol Bóková : Stále mě baví objevovat nové možnosti

25. červen 2022, 1:00
Nikol Bóková : Stále mě baví objevovat nové možnosti

Ostravská rodačka Nikol Bóková byla dlouho považována za jedinečný talent v oboru vážné hudby. V devíti letech si jako sólová klavíristka zahrála s Janáčkovou filharmonií a studium na konzervatoři a následně na JAMU bylo tedy samozřejmostí. Ale už během studií hudební klasiky se formoval a postupně projevovalo další její nadání a to kompoziční. Spolu se svým triem (Nikol Bóková-klavír, Martin Kocián-kontrabas, Michal Wierzgoń-bicí) nahrála v roce 2019 debutové autorské album Inner Place a ihned se prosadila mezi českou (a vlastně i evropskou) jazzovou elitu. Během covidu následovaly další dva projekty – Unravel (2020) pro stejnou jmenovanou sestavu a loňský Prometheus natočený s mimořádným nasazením v pozoruhodné studiové sestavě. Z ní a z několika následných koncertů (mimo jiné v rámci JazzFestu Brno vloni na podzim) vykrystalizovalo také zcela logické rozšíření jejího tria o univerzálního a empatického kytaristu Davida Dorůžku, Vznikl Nikol Bóková Quartet. V této sestavě se rodilo i nejnovější autorské album Elements, s nímž se pro Nikol a jejího partnera a spolutvůrce Jana Valu otevírá nová tvůrčí etapa.

Poprvé jsem o Vás slyšela před pěti lety od Vaší sestry Michaely; pracovala na veletrhu jako hosteska pro brněnskou filharmonii a hned u mě lobbovala, že má skvělou sestru klavíristku a že o ní jistě brzo uslyším. Michaela je mimochodem výborná hudební manažerka a také zpěvačka. Čím to, že jste obě studovaly hudbu? Měly jste hudební zázemí v rodině?

Moje babička tvrdí, že někdo v rodině má nějakého vzdáleného bratrance v Americe, který hraje na klavír, ale toto tvrzení mi nikdy nebylo fakticky prokázáno. Vždycky jsem cítila, že kdyby se můj táta věnoval hudbě, tak by v něm něco bylo. Ale to je jen pocit. Od malička jsem reagovala se zájmem na klavír u babičky a dědy. Moje maminka briskně a prozíravě zareagovala a přihlásila mě na ZUŠku, což je takový krásný zázrak. A Míša šla možná v mých šlépějích, protože je mladší. Já jsem tak vstupovala na hudební instituce vždycky o něco dříve. Zároveň její vztah k hudbě je natolik silný, že by dost možná byla do hudebního světa přitažena i beze mě.

Vystudovala jste klavír nejprve na konzervatoři, potom na JAMU. Jak brzy jste si uvědomila, že bude Vaší životní láskou a naplněním?

Od pěti do devíti let jsem chtěla být paní učitelkou klavíru. Ale jen protože jsem nevěděla, že existuje jiná možnost pianistické realizace. V devíti jsem pak vystoupila sólově s Janáčkovou filharmonií, což mi odkrylo chodníček, který docela zřetelně vedl směrem ke koncertní pianistce.

Zkoušela jste improvizovat nebo komponovat už jako dítě nebo to přišlo až později?

Se ségrou jsme jako malé hrály hru, kdy za sebou vyjmenovávala různá témata a já jsem na ně musela rychle reagovat a improvizovat na ně. To mě hrozně bavilo! A to je možná moje jediná vzpomínka, která by měla nějaké malé pojítko se skládáním. Byla jsem dlouho veskrze klasická pianistka. Milovala jsem všechny skladby, které jsem hrála. Dokonce mě neuvěřitelně bavilo hrát stupnice, etudy a prstová cvičení! Často jsem cvičila se šátkem na očích, abych pak mohla s jistotou hrávat se zavřenýma očima. A občas jsem si představovala, že skladbu zainterpretuju absolutní náhodou takovým způsobem, který vzkřísí ducha autora. Tohle ve mně hodně vyvolával Beethoven a Schumann. Takže, jak říkám. Prostě klasik.

Poměrně dlouho jste patřila k nejvýraznějším interpretačním talentům klasického klavírního repertoáru. Kdy a jak jste objevila jazz a vlastní kompoziční vlohy? Bylo to spojeno s nějakou iniciační situací?

Úplně drobné tendence směrem ke skládání se objevovaly už na konzervatoři. Takové střípky. Ale vědomé improvizování a nějaký reálný začátek touhy po objevování vlastního hudebního světa mám spojeno až s dobou, kdy jsem studovala v Brně. Nejdříve to byl podobný model, jako když jsem byla malá. Nejdřív chcete být paní učitelka, protože to znáte a dokážete to uchopit. A pak vám svět ukazuje nové a nové možnosti. Některé kolem vás prostě proletí, některé si vás přitáhnou. U mě to začalo uvědoměním si, že jsem schopná improvizovat. Nejdříve to byly jen malé kousíčky, které konstantně pulsovaly mezi radostí a frustrací. Zahrajete střípek, který vás naplňuje, ale po chvilce jste ve slepé uličce. Znáte všechna ta klavírní mistrovská díla, proti kterým jsou vaše neerudované snahy nicotné. Postupně se ale improvizování stalo součástí každého mého dne. Nejdřív dlouhodobě jen tak pro sebe při cvičení klasiky. K tomu jsem si navykla se nahrávat a zapisovat si momenty, které pro mě byly z nějakého důvodu silné. Postupně se začaly objevovat příležitosti, kde jsem mohla trávit čas improvizací. Začala jsem pracovat jako korepetitorka ve škole na Vranovské, kde jsem po několik let třikrát týdně doprovázela malé tanečníky. Vydělávala jsem si hraním v hotelu, kde jsem si sama na sebe vymýšlela různé improvizační úkoly. Začala jsem více chodit na jam sessions a na neklasické koncerty. Moje první jamování bylo v garážové zkušebně v Bohunicích, kam jsem chodívala hrát s kamarádem bubeníkem, neklasikem, nejazzmanem, samoukem. Nikdy mě nelákalo být součástí jazzových jamů, nikdy jsem neměla potřebu naučit se jazzový standard. Stále mě baví objevovat, co je moje. Pak jsem postupně sbírala odvahu zahrát někde, kde bylo více uší. Začala jsem hrát s kamarády, spolužáky, navštěvovat různé masterclass experimentální hudby. Při koncertech JazzFestBrno mi u vystoupení Shai Maestra došlo, že sestava tria – klavír, kontrabas, bicí - je něco, co mi přináší komplexní pocit instrumentálního uspokojení. A právě těmito nástroji se začaly vybarvovat moje první ucelené hudební představy, které uzrály do podoby alba Inner Place.

bokova_nikol_foto_jan_vala_03

Z mnoha náznaků se mi zdá, že na hudební fakultě JAMU je prostupnost mezi jednotlivými katedrami nadstandardní, „klasici“ pronikají k jazzmanům a naopak. Jak jste toto prostředí vnímala vy?

Hudební fakulta JAMU je vlastně docela malá budova. Přestože je většinu času každý zavřený na své cvičné třídě, jste tam tak nějak pospolu. A docela zásadní středobod tam existuje v podobě Music Lab. V Brně jsem už několik let pořádně nebyla. Jak se ale psalo v jednom z mých prvních rozhovorů: moje přednášky o jazzu vypadají tak, že chodím na pivo s jazzmany právě do Music Lab. Jam sessions, dlouhá filosofování o hudbě, milion vypitých káv, spousta piv a nespočet nakládaných hermelínů.

Sestava Vašeho tria je poměrně stálá a na koncertě je zjevné i slyšitelné vaše vzájemné souznění. Přesto jste výhradní autorkou repertoáru Vy sama. Pánové nemají skladatelské ambice?

Pánové vlastní skladatelské ambice mají. Jsou oba nesmírně muzikální, čeká je velmi pestrá hudební cesta, ať už interpretační či autorská. Pokud jde o mou hudbu, tak nikdo z nás nepřemýšlí nad jiným autorským vkladem do mých alb. Když oslovuju spoluhráče, předávám jim rovnou celistvou tvorbu, ať už jde o samotné skladby nebo celkovou dramaturgii alba. Ovšem, přidaná hodnota mistrovství Radka Baboráka, Davida Dorůžky, Míry Honzáka nebo Míši a Martina z mého tria je obrovská. A já jsem opravdu vděčná, že můžu tvořit právě pro ně.

Už první z Vaší trojice alb zaznamenalo velice pozitivní reakce u jazzových publicistů i u publika (i když Unravel a Prometheus si na veřejné uvedení musely počkat do postcovidového období). Jak tu pozitivní reflexi vnímáte – má pro Vás osobně nějaký význam?

Je to nádherné. Každá zpětná vazba přináší vlny energie, motivace a radosti. Také člověk, který celý život ze srdce cítí, že jeho údělem je dělat umění, nebo něco tvořit, musí rozdmychávat vlastní tvůrčí energii a nacházet vnitřní motivace. A každý moment, který ukáže člověku, že netvoří jen sám pro sebe, to je prostě krása.

Covidové období s nemožností veřejných vystoupení každé ho hudebníka poznamenalo jinak; jak jste toto období prožívala Vy? Odpočinkem od hudby, nebo naopak nějakou konkrétní aktivitou?

Covidové období pro mě bylo hodně tvůrčí. Na dva roky jsme se s mým Janem přestěhovali do malého domečku u lesa, kde během roku vznikla alba Unravel a Prometheus. Intenzivně jsme pracovali taky na našem projektu Cataplasm. Během pandemie jsme si dali například za úkol vydat na platformě Patreon třídílnou epizodu měsíčně. Což představovalo napsat scénář na nějaké hudební téma, filmově ho zpracovat, vydat videa s mou interpretací klasiky, která se vázala na daný masterclass. Bylo nutné složit a zprodukovat novou elektronickou skladbu inspirovanou tou vybranou klasikou, napsat scénář k videoklipu a ten natočit. Tento třídílný zátah jsme udrželi po devět měsíců. V rámci Cataplasm jsme tehdy také vytvořili dokumenty ze světa hudby, vydávali jsme improvizační videa pojmenovaná Late Night Session, udělali jsme několik streamovaných koncertů pro festival Americké Jaro anebo hudební talk show pro Hybatele Rezonance. Po masterclassech jsme začali dělat klavírní lekce pro začátečníky, pro které skládám vlastní hudbu a orchestrální doprovody, se kterými si může člověk zahrát skladbičku poté, co se ji podle videa naučí zahrát. Vymyslela jsem si vlastní metodu, podle které učím také improvizaci a způsoby k vlastnímu hudebnímu objevování. Takovou největší kulminací v této audiovizuální sféře naší tvorby byl vznik filmově-hudební trilogie Prometheus, která měla svou premiéru na konci minulého roku v Kině Pilotů v Praze. A samozřejmě jsem se po celou dobu věnovala klasice.

Letošní nominaci na Cenu Anděl v žánrové kategorii Jazz proměnilo Vaše album Prometheus - z mého poslechu velice propracovaná a ucelená kompozice složená z dílčích příběhů, které samy o sobě dokážou u posluchače evokovat vlastní plastické obrazy, zhmotňovat pocity. Byl to záměr?

V Prometheovi jsem zhudebnila, co mnou v té době silně proudilo tedy emoce, vzpomínky, příběhy… Za záměr můžu považovat třeba hledání všeho, co pro mě samotnou dokáže hudebně vyjádřit, co potřebuju slyšet. Ať už volbou jednotlivých tónů, harmonií, témat, volbou instrumentace nebo konkrétních muzikantů. Zda taková hudba posléze dokáže vzbudit emoce nebo navodit příběhy jinému člověku už není v mých silách. Když tvořím, tak nemyslím na to, který akord se bude líbit ostatním. Ale samozřejmě, když následně zjistím, že v někom vše dokázalo vyvolat vlastní příběh nebo prožitek, jde potom o jednu z nejkrásnějších věcí.

bokova_nikol_foto_jan_vala_02

Pro nahrávání jste si vysnila a sen proměnila do reality skvělou sestavu (nejen) jazzových hudebníků – Davida Dorůžku, Jaromíra Honzáka, & Radka Baboráka… Podle čeho jste je do svého dreamteamu vybírala ?

To jsou jména, která prostě znáte. A konkrétně? Aby Promethea hráli právě tito úžasní umělci bylo jasné, vždyť u Radka Baboráka to byl poslech jeho LP s repertoárem Ástora Piazzolly. Fenomenální album s tak silnou energií, že je mi doteď každý jeho poslech koncertním zážitkem. U Davida Dorůžky jsem prožila touhu po spolupráci při poslechu záznamu jeho skladby Glaciers Melting. U té skladby jsem pocítila, že by David mohl rozumět všemu, co bych chtěla hudebně vyjádřit. U Míry Honzáka to pro mě byla představa jeho plného, bohatého tónu, který má hloubku a ze kterého na mě působí klid, nadhled a pokora. Že jsou všichni součástí Animal Music, byla krásná náhoda. O všechny kontakty jsem totiž mohla poprosit Petra Ostrouchova, který rovnou souhlasil s vydáním téhle nově vznikající hudby.

Je pravda, že jste album nahráli takříkajíc v jednom zápřahu za necelé dva dny ve studiu?

Sešli jsme se poprvé v životě až na place a rovnou se točilo. Hudbu ale už všichni znali, protože jsem předem připravila materiály, jak jen nejkonkrétněji to šlo. Jsou to všichni opravdu výjimeční hudebníci a já jim ze srdce děkuju, jak nahrávání probíhalo. Těším se moc na všechny budoucí koncerty a na všemožnou novou spolupráci, která nás po cestě potká.

Už jste naznačila, že jste dokončili nové album - můžete o něm prozradit něco bližšího?

Nové album se jmenuje Elements a je zkomponováno pro moje nové uskupení Nikol Bóková Quartet, které je rozšířením mého tria o Davida Dorůžku. Toto album pro mě představuje mezník, protože se stalo prvním, které vyšlo u nového vydavatelství Soleil et Pluie, neboli Slunce a Déšť. Založili jsme je spolu s Janem Valou ve stejný den, kdy Prometheus získal svou andělskou sošku. Jsem nesmírně vděčná Petrovi a Natálii Ostrouchovým a jejich Animal Music. Jsem šťastná, že mé tři dosavadní desky mohly vyjít právě u Animal Music. Moje umělecké vize, které se už několik let propojují a prohlubují v intenzivní spolupráci s mým Janem, však postupně nabíraly na komplexnosti, která začala vyžadovat velkou tvůrčí svobodu. Po dlouhém rozmýšlení, úvahách a uvědomění, že by hledání kompromisů mělo okrádat radosti z tvůrčího procesu na všech stranách, jsme se rozhodli, že spolu s Elementy vykročíme na novou cestu.

Kdy se můžeme těšit na nové CD?

Album vyšlo nejdříve v podobě digitálního downloadu v hi-res kvalitě a v mp3. Stalo se tak 9. června, kdy celé album Elements poprvé zaznělo živě v rámci našeho koncertního vystoupení na festivalu Rok na 4 doby v Mladé Boleslavi. Na září je naplánováno vydání CD, a při té příležitosti budou Elementy vypuštěny do světa streamů. S blížícím se koncem roku přijde na řadu LP, které bychom sice nejraději drželi v ruce hned, ale protože chceme pro mnohé důvody lisovat ve vysněné lisovně v Holandsku, tak si na otáčející se Elementy na gramofonu s lehkou nedočkavostí rádi počkáme.

Foto Jan Vala

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

V téměř tříhodinovém dvojkoncertu písničkářky Lucie Redlové a hudebního projektu Hrubá Hudba si ve čtvrtek brněnská Fléda dosyta užila lidových písniček. Obě části večera spojovala osobnost Jiřího Hradila v roli muzikantské, producentské, ale hlavně tvůrčí. Jak v tónech Hrubé hudby s Muzikou Petra Mičky, tak v Lucčině čistém folku byl celou dobu přítomen. Evidentní to mohlo být spíše v písních, ve kterých muzikanti hráli bez něj. Ve folkloru je to samozřejmé, u starších písniček Lucie Redlové bylo patrné, že zní jinak.  více

V hlavě bandleadera Jiřího Kotači se před čtyřmi lety při odpočinku a promýšlení dalšího muzikantského směřování vlastního bigbandu v jedné kavárně v Rize zrodil nápad na spolupráci s Lenkou Dusilovou. Šlo vlastně jen o další logický krok v hledání vlastní osobité autorské tvorby, víceméně nadžánrové cesty se stále větším důrazem na možnosti elektronické hudby. Že by mohlo dojít k porozumivé spolupráci a vzájemnému obohacení, rozhodně stálo za pokus. První náznak se objevil už na předloňské debutové desce, kde Lenka Dusilová hostovala ve skladbě Billy´s Pilgrimage. Potom přišel covid a s ním omezení koncertních možností. Stejně jako mnozí jiní komponisté využili Jiří Kotača a dominantní autorská osobnost bigbandu pianista Martin Konvička čas koronavirové uzávěry veřejných produkcí k rozpracování nových skladeb; na neformální jam session se v zimě 2021 sešli právě s Lenkou Dusilovou, pro kterou bylo setkání i autorskou výzvou.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce