Tigran Hamasyan a jeho oblíbené standardy

15. březen 2023, 1:00

Tigran Hamasyan a jeho oblíbené standardy

Arménský jazzový pianista Tigran Hamasyan se dlouho věnoval buď vlastní tvorbě, nebo inspiraci arménským folklorem. Až na svém desátém albu StandArt se rozhodl pracovat s jazzovými standardy, skladbami, které fungují u většiny jazzových hudebníků jako základní průprava a jako materiál, na kterém se shodnou hráči z celého světa při společném jamování. Své aktuální album pianista představí v pátek 24. března 2023 v brněnském Sono Centru v rámci festivalu JazzFestBrno.

Album StandArt jste sice sestavil z jazzových standardů, ale nevybíral jste většinou z těch úplně nejznámějších. Dokonce mám pocit, že jste musel v takzvaném Velkém americkém zpěvníku hledat hodně hluboko.

Ano, máte naprostou pravdu. Ale musím říct, že ke všem písním, které jsem na album vybral, plus asi k třiceti dalším jazzovým standardům, mám velmi osobní vztah. Všechno jsou to mé oblíbené skladby. Mám s nimi spojené osobní vzpomínky a jejich melodie jsou pro mne něčím zvláštní. Například píseň I Didn’t Know What Time It Was má podle mne možná nejzajímavější melodii ze všech standardů vůbec. A podobně je to i s ostatními, které jsem si zvolil. Když jsem měl písně vybrané, opakovaně jsem si je přehrával a přemýšlel jsem nad tím, jaké aranžmá bych jim mohl dát. Neměl jsem přímo plán, že bych vydal album jazzových standardů, i když jsem tušil, že k tomu jednou možná dojde. Ale v době covidu jsem si najednou uvědomil, že mám vlastně hotový repertoár, který stačí jen nahrát. A to jsem zaranžoval ještě mnoho dalších standardů.

Američtí jazzmani často natáčejí alba standardů i na začátku své kariéry a často se s nimi sžívají a žijí dlouhou dobu. Vy jste se k tomuto tématu dostal až po devíti albech s vlastní tvorbou nebo s úpravami arménských písní. Myslíte, že i proto je váš přístup ke standardům jiný?

Myslím, že tam je určitý rozdíl, ale zase práce na aranžovaní jazzového standardu se moc neliší od toho, kdy aranžuji například arménskou lidovou píseň. Jiné je to možná v tom, že mám před sebou nějakou formu a harmonii, se kterou se musím vypořádat, a to proto, že moje práce s harmonií není úplně obvyklá. V tom je to tedy jiné. Ale jinak jsou tam opravdu podobné rysy. Musím zachytit základní esenci písně, což je ve většině případů její melodie. A pak už si dopřávám uměleckou svobodu, podobně jako když upravuji arménskou lidovou píseň nebo jako když skládám vlastní kompozici.

Jazzové standardy byly na počátku většinou písně, a to především písně muzikálové nebo filmové. V instrumentálním provedení – tedy i v tom vašem – se ztrácejí slova. Jsou přesto původní texty těchto písní pro vás důležité?

To je velmi dobrý postřeh. Texty jsou totiž opravdu mimořádně důležité. Texty a celkový výraz. Například All The Things You Are je radostná, zamilovaná píseň. Ale stačí jen trochu změnit harmonii a píseň zahalí určité tajemno. Snažím se vždy píseň trochu víc prozkoumat, dozvědět se, jaký příběh se za ní skrývá. Chci vědět něco o autorovi hudby i o textaři. Zajímá mě, proč nebo pro koho svůj text psal. Například autorka textu písně Laura měla velmi zajímavý příběh. Pocházela z Evropy z židovské rodiny a za druhé světové války emigrovala do Spojených států. Snažím se tedy vždy zjistit příběhy autorů písní a hlubší souvislosti. Pak přicházím s vlastní vizí a teprve potom opravdu vím, co chci s tou písní udělat, jaký příběh chci já vyprávět se svým aranžmá.

Pod jedinou skladbou na albu, Invasion During an Operetta, jste podepsaný vy a vaši spoluhráči. Jaký je za ní příběh?

To je vlastně taková narážka. Ta skladba vznikla jako kolektivní improvizace celé kapely, ale je inspirovaná melodií Sigmunda Romberga Softly as in a Morning Sunrise, která vznikla pro jednu operetu. Je to tedy pokračování mé práce se známými melodiemi, jen jde v tomto případě o kolektivní improvizaci, inspirovanou touto operetou a touto konkrétní písní, kterou mimochodem na albu také najdete.

Základ alba jste natočil v klavírním triu, ale do některých skladeb jste si pozval jako hosty hráče na dechové nástroje, saxofonisty Marka Turnera a Joshuu Redmana a trumpetistu Ambrose Akinmusira. Proč právě je?

Ano, na album jsem si pozval tři hosty. Všechno jsou to muzikanti, se kterými jsem si dlouho přál něco natočit. V minulosti jsem měl možnost si s nimi zahrát na pódiu, ale ve studiu jsme spolu ještě nebyli. A vlastně s Markem jsem nikdy předtím nehrál. Byl jsem ale překvapený, jak bylo snadné se s ním domluvit. V době, kdy jsem album natáčel, byl v Los Angeles a zrovna měl čas, takže to krásně vyšlo. Já totiž Marka Turnera považuji za velkého jazzového vizionáře. Stejně vnímám Joshuu Redmana, na jehož hudbě jsem vyrostl. Hodně jsem například poslouchal jeho nahrávky s Bradem Mehldauem a jiná jeho alba. S Ambrosem jsme zase studovali na stejné škole a v poslední době jsme odehráli pár koncertů jako duo. Oběma se nám to líbilo, a tak jsem jej na album pozval, aby mi zahrál ve dvou písních. Řekl bych tedy, že se mi během té šílené doby lockdownů splnily sny. Naštěstí v té době měli všichni čas, protože jinak bych něco takového plánoval roky.

A jak se ve vaší studiové kapele ocitli kontrabasista Matt Brewer a bubeník Justin Brown?

S Justinem jsem dlouho chtěl něco natočit a s Mattem také. I když mám na albu kvalitní a zajímavé hosty, potřeboval jsem, aby základní trio bylo také velmi silné. Justin i Matt jsou oba mimořádně talentovaní hudebníci. Ve způsobu, jakým reagují na mou hru, i v tom, jak přicházejí s vlastními nápady, a přitom se mi nestaví do cesty, je něco magického. Vůbec není snadné takové muzikanty najít. Energie, kterou tito dva hudebníci vyzařují, se skvěle doplňuje s mou energií. Opravdu se nám povedlo postavit velmi dobré trio a já doufám, že spolu ještě něco natočíme.

Nyní jste na turné, v jehož rámci zahrajete i v Brně. Dechovou sekci s sebou nemáte a rytmika je také jiná, na bicí s vámi bude hrát Jonathan Pinson a na kontrabas Rick Rosato. Co tedy na koncertě uslyšíme?

Budeme hrát hudbu, která je na albu, ale protože jde přece jen o jinou kapelu, nebude to stejné jako na desce. S novými koncertními spoluhráči mě teprve čeká první koncert. Kdybychom se bavili o den později, už bych toho mohl říct víc. Ale zrovna Jonathan Pinson je mimořádně kvalitní hráč, který doprovázel Marka Turnera na jeho nejnovějším albu. Znám jej i z dalších nahrávek, ale konkrétně na tomto albu je naprosto skvělý. I proto jsem rád, že si spolu můžeme zahrát. Myslím, že si spolu budeme dobře rozumět.

Otázka na závěr. Prozradíte, jaké bude vaše jedenácté album?

Zatím bych nerad cokoli prozrazoval, ale nápady v hlavě už mám. Snad mohu říct jen to, že to bude jeden z mých nejambicióznějších projektů. Ale víc opravdu v tuto chvíli ještě říkat nechci.

Tigran Hamasyan/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více