Arménský jazzový pianista Tigran Hamasyan se dlouho věnoval buď vlastní tvorbě, nebo inspiraci arménským folklorem. Až na svém desátém albu StandArt se rozhodl pracovat s jazzovými standardy, skladbami, které fungují u většiny jazzových hudebníků jako základní průprava a jako materiál, na kterém se shodnou hráči z celého světa při společném jamování. Své aktuální album pianista představí v pátek 24. března 2023 v brněnském Sono Centru v rámci festivalu JazzFestBrno.
Album StandArt jste sice sestavil z jazzových standardů, ale nevybíral jste většinou z těch úplně nejznámějších. Dokonce mám pocit, že jste musel v takzvaném Velkém americkém zpěvníku hledat hodně hluboko.
Ano, máte naprostou pravdu. Ale musím říct, že ke všem písním, které jsem na album vybral, plus asi k třiceti dalším jazzovým standardům, mám velmi osobní vztah. Všechno jsou to mé oblíbené skladby. Mám s nimi spojené osobní vzpomínky a jejich melodie jsou pro mne něčím zvláštní. Například píseň I Didn’t Know What Time It Was má podle mne možná nejzajímavější melodii ze všech standardů vůbec. A podobně je to i s ostatními, které jsem si zvolil. Když jsem měl písně vybrané, opakovaně jsem si je přehrával a přemýšlel jsem nad tím, jaké aranžmá bych jim mohl dát. Neměl jsem přímo plán, že bych vydal album jazzových standardů, i když jsem tušil, že k tomu jednou možná dojde. Ale v době covidu jsem si najednou uvědomil, že mám vlastně hotový repertoár, který stačí jen nahrát. A to jsem zaranžoval ještě mnoho dalších standardů.
Američtí jazzmani často natáčejí alba standardů i na začátku své kariéry a často se s nimi sžívají a žijí dlouhou dobu. Vy jste se k tomuto tématu dostal až po devíti albech s vlastní tvorbou nebo s úpravami arménských písní. Myslíte, že i proto je váš přístup ke standardům jiný?
Myslím, že tam je určitý rozdíl, ale zase práce na aranžovaní jazzového standardu se moc neliší od toho, kdy aranžuji například arménskou lidovou píseň. Jiné je to možná v tom, že mám před sebou nějakou formu a harmonii, se kterou se musím vypořádat, a to proto, že moje práce s harmonií není úplně obvyklá. V tom je to tedy jiné. Ale jinak jsou tam opravdu podobné rysy. Musím zachytit základní esenci písně, což je ve většině případů její melodie. A pak už si dopřávám uměleckou svobodu, podobně jako když upravuji arménskou lidovou píseň nebo jako když skládám vlastní kompozici.
Jazzové standardy byly na počátku většinou písně, a to především písně muzikálové nebo filmové. V instrumentálním provedení – tedy i v tom vašem – se ztrácejí slova. Jsou přesto původní texty těchto písní pro vás důležité?
To je velmi dobrý postřeh. Texty jsou totiž opravdu mimořádně důležité. Texty a celkový výraz. Například All The Things You Are je radostná, zamilovaná píseň. Ale stačí jen trochu změnit harmonii a píseň zahalí určité tajemno. Snažím se vždy píseň trochu víc prozkoumat, dozvědět se, jaký příběh se za ní skrývá. Chci vědět něco o autorovi hudby i o textaři. Zajímá mě, proč nebo pro koho svůj text psal. Například autorka textu písně Laura měla velmi zajímavý příběh. Pocházela z Evropy z židovské rodiny a za druhé světové války emigrovala do Spojených států. Snažím se tedy vždy zjistit příběhy autorů písní a hlubší souvislosti. Pak přicházím s vlastní vizí a teprve potom opravdu vím, co chci s tou písní udělat, jaký příběh chci já vyprávět se svým aranžmá.
Pod jedinou skladbou na albu, Invasion During an Operetta, jste podepsaný vy a vaši spoluhráči. Jaký je za ní příběh?
To je vlastně taková narážka. Ta skladba vznikla jako kolektivní improvizace celé kapely, ale je inspirovaná melodií Sigmunda Romberga Softly as in a Morning Sunrise, která vznikla pro jednu operetu. Je to tedy pokračování mé práce se známými melodiemi, jen jde v tomto případě o kolektivní improvizaci, inspirovanou touto operetou a touto konkrétní písní, kterou mimochodem na albu také najdete.
Základ alba jste natočil v klavírním triu, ale do některých skladeb jste si pozval jako hosty hráče na dechové nástroje, saxofonisty Marka Turnera a Joshuu Redmana a trumpetistu Ambrose Akinmusira. Proč právě je?
Ano, na album jsem si pozval tři hosty. Všechno jsou to muzikanti, se kterými jsem si dlouho přál něco natočit. V minulosti jsem měl možnost si s nimi zahrát na pódiu, ale ve studiu jsme spolu ještě nebyli. A vlastně s Markem jsem nikdy předtím nehrál. Byl jsem ale překvapený, jak bylo snadné se s ním domluvit. V době, kdy jsem album natáčel, byl v Los Angeles a zrovna měl čas, takže to krásně vyšlo. Já totiž Marka Turnera považuji za velkého jazzového vizionáře. Stejně vnímám Joshuu Redmana, na jehož hudbě jsem vyrostl. Hodně jsem například poslouchal jeho nahrávky s Bradem Mehldauem a jiná jeho alba. S Ambrosem jsme zase studovali na stejné škole a v poslední době jsme odehráli pár koncertů jako duo. Oběma se nám to líbilo, a tak jsem jej na album pozval, aby mi zahrál ve dvou písních. Řekl bych tedy, že se mi během té šílené doby lockdownů splnily sny. Naštěstí v té době měli všichni čas, protože jinak bych něco takového plánoval roky.
A jak se ve vaší studiové kapele ocitli kontrabasista Matt Brewer a bubeník Justin Brown?
S Justinem jsem dlouho chtěl něco natočit a s Mattem také. I když mám na albu kvalitní a zajímavé hosty, potřeboval jsem, aby základní trio bylo také velmi silné. Justin i Matt jsou oba mimořádně talentovaní hudebníci. Ve způsobu, jakým reagují na mou hru, i v tom, jak přicházejí s vlastními nápady, a přitom se mi nestaví do cesty, je něco magického. Vůbec není snadné takové muzikanty najít. Energie, kterou tito dva hudebníci vyzařují, se skvěle doplňuje s mou energií. Opravdu se nám povedlo postavit velmi dobré trio a já doufám, že spolu ještě něco natočíme.
Nyní jste na turné, v jehož rámci zahrajete i v Brně. Dechovou sekci s sebou nemáte a rytmika je také jiná, na bicí s vámi bude hrát Jonathan Pinson a na kontrabas Rick Rosato. Co tedy na koncertě uslyšíme?
Budeme hrát hudbu, která je na albu, ale protože jde přece jen o jinou kapelu, nebude to stejné jako na desce. S novými koncertními spoluhráči mě teprve čeká první koncert. Kdybychom se bavili o den později, už bych toho mohl říct víc. Ale zrovna Jonathan Pinson je mimořádně kvalitní hráč, který doprovázel Marka Turnera na jeho nejnovějším albu. Znám jej i z dalších nahrávek, ale konkrétně na tomto albu je naprosto skvělý. I proto jsem rád, že si spolu můžeme zahrát. Myslím, že si spolu budeme dobře rozumět.
Otázka na závěr. Prozradíte, jaké bude vaše jedenácté album?
Zatím bych nerad cokoli prozrazoval, ale nápady v hlavě už mám. Snad mohu říct jen to, že to bude jeden z mých nejambicióznějších projektů. Ale víc opravdu v tuto chvíli ještě říkat nechci.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..