Vesmír se spojil v náš prospěch

23. únor 2023, 1:00

Vesmír se spojil v náš prospěch

Loňské album Morytáty a romance brněnského písničkáře a televizního dramaturga Ivo Cicvárka boduje ve výročních anketách nejen v čistě folkovém žánru. Ivo svůj velký projekt natočil se svou přejmenovanou kapelou, které nyní říká Živo, a s řadou hostů. V rozhovoru vysvětluje, co se skrývá za jednotlivými písněmi výpravného alba, a hovoří také o svých dalších plánech.

Ivo, přesně před rokem jsme spolu seděli ve studiu Proglasu a ty jsi mi říkal o svém plánu natočit desku Morytáty a romance se spoustou hostů. Mně se to tehdy zdálo jako projekt na několik let, nicméně album vyšlo už v říjnu, tedy jen o pár měsíců později. Jak se to stalo, že to šlo tak rychle?

Ano, opravdu jsem ti tehdy říkal, že nové album by mohlo být tak možná do dvou let. Ale něco se stalo a asi týden poté, co jsme spolu mluvili, jiskra zapálila oheň a my jsme na tom s kapelou začali pracovat. Nakonec se to podařilo mnohem rychleji, než jsem čekal. Mám pocit, že se vesmír v tomto případě spojil v náš prospěch a že všechno, co jsme chtěli, se víceméně povedlo, a to ještě lépe, než jsme předpokládali. Jsem z toho nadšený.

Kapela, se kterou jsi album natočil, není úplně nová, nicméně vystupuje zde pod novým názvem Živo. V něm slyším i tvé jméno Ivo. To asi není náhoda, že?

Živo je opravdu staronová kapela. Vedle mne ji tvoří Kuba Lutner, který hraje na baskytaru, a Radim Grünwald na bicí. Hrají se mnou už dva roky, byla to druhá stabilní sestava, která vystupovala jako Ivo Cicvárek & Velký svět. Ovšem v kontextu této desky jsme měli pocit, že jsme víc kapela než písničkář s doprovodem. Hraje se nám spolu dobře a doufám, že nám to spolu dlouho vydrží. Chtěli jsme tedy nějaký kontrastní název k tomu původnímu ultra dlouhému. A tak vzniklo Živo, a to dokonce nadvakrát. Už před několika lety tento název na Textové dílně vymyslela moje kamarádka, se kterou mám jinou hudební formaci, Lada Šimíčková. Ale tehdy jsem ještě neměl dost odvahy se toho chopit. Ale úplně nezávisle to vymysleli i kluci z kapely. Říkali: „Budeme se jmenovat Živo. V tom názvu jsi ty, Ivo, a zároveň hrajeme živě.“ To bylo takové znamení, že když se něco vymyslí nadvakrát a stojí za tím různí lidé, je to asi správně.

Album je v tvé diskografii výjimečné jednak zaměřením na příběhy, jednak účastí řady zajímavých hostů. Který z těch nápadů byl dřív?

Já jsem chtěl udělat desku z epických příběhů, někdy více skrytých, jindy otevřených. Už jako kluk jsem měl u táboráků rád například pirátské balady a další písně, ve kterých se „něco dělo“. Léta jsem psal svou písničkářskou epicko-lyrickou zpověď, ale tyto příběhy mají určitý odstup. Subjekty, které je zpívají, nejsem já. Není to můj život. Anebo i je, ale pouze v tom smyslu, že jsem ty příběhy někde zaslechl, potkal nebo dal dohromady tak, jako se tvoří třeba film. Není důležité, co je pravda, důležité je, že by to pravda mohla být. A k tomuto konceptu se mi hodilo mít víc hlasů, abych vypravěčskou linii desky podpořil. Říkal jsem si například, že já neumím zpívat jako starý pirát a že na to musím sehnat někoho jiného. A tak jsem do Balady o poslední bouři pozval Darka Neumanna, kterému ten jeho skvělý chraplák věřím. Nakonec sice většinu písní na albu zpívám já, ale některé klíčové skladby si s námi zazpívali hosté. Z nich je nejznámější Robert Křesťan, kterého jsem v duchu slyšel, už když jsem píseň Ostrovní romance dopisoval. První skica vznikla už před lety, ale pak jsem na ní průběžně pracoval. Připadalo mi to jako taková „křesťanovská“ poetika. Oslovil jsem jej, Robert si vzal nějakou dobu na rozmyšlenou, a napsal mi, že se mu to líbí a že to dokáže po svém interpretovat. Já jsem mezitím udělal ještě nějaké úpravy textu a asi týden před natáčením jsem mu poslal finální verzi. Neměl k tomu žádnou připomínku, přišel do studia a asi za hodinu jsme byli hotoví. Byla to prostě profesionální práce. Jen s naším zvukařem Kubou Šimáněm si notovali o nějakých historkách ze svého mládí. Jsou od sebe sice generačně jinde, ale vyrůstali ve stejné lokalitě, a tak vzpomínali na různé klukovské party, jejichž byli členy.

Album obsahuje, jak vyplývá už z jeho názvu, písně tragické i milostné. Mají všechny ty příběhy něco společného?

Texty na desce mají zpravidla dva až tři plány. Například právě v Ostrovní romanci tvoří první plán úvodní kapitola z Verneova Tajuplného ostrova. Ale v druhém plánu je to píseň o tom, co se stane, když na své životní cestě odhodíme všechno, co nás definuje. Pak z nás nebude nic. Je to metafora života. Píseň Róza je o nešťastné holce, která se živí svým tělem. Myslí si, že to bude na chvíli, ale nakonec to je skoro na sto let. Ta píseň je ale vlastně protestsong. Do ní jsem si přizval Markétu Tulisovou, která má hutný hlas, který se tam hodil.

Ještě k tomu odhazování toho, co nás definuje… Nesouvisí s tím i verše v písni Neber mi: „Neber mi obálky se starými jmény / Spálím je sám, až budu připravený“? Myslíš, že každý by měl jednou spálit to staré za sebou? Je to vůbec žádoucí?

Nedokážu říct, jestli každý. Ten text vychází z naprosto konkrétní role starých papírů: už před několika lety jsem uklidil staré obrázky, náčrtky, studie, které jsem maloval na „pajdáku“ v době, kdy jsem studoval výtvarnou výchovu. Chtěl jsem je vyhodit. A zjistil jsem, že z nějakého důvodu to nedokážu. Přestože jsem se na ně léta nepodíval. Zatím plesniví v garáži a jednou je třeba spálím. A mně došlo, že jsem zřejmě připoután nějakými pavučinkami k věcem z minula, o kterých bych racionálně řekl, že tam žádné pavučinky být už nemohou. Jestli to má nějakou širší platnost, netuším.

Prozradíš, jak můžeme číst Morytát o posledním dechu, který je krvavý a přitom pojednává o velké lásce?

Já ho cítím jako příběh o chlapovi, který je plný výmluv a omluv – a výsměchu - i ve chvíli, kdy ho věší. Nepřizná se ani sám sobě. Je to spíš vyprávění o sebelásce než o lásce. A samozřejmě je to asi nejstylizovanější text celé desky, měl by v něm být westernově filmový pocit – ale pokud western, tak pozdního období, tedy s antihrdinou. Ale samozřejmě, ten antihrdina své verzi „o lásce až za hrob“ romanticky, až pateticky věří. Text měl navíc podvědomou literární inspiraci – už v době nahrávání alba jsem zjistil, že má podobnou zápletku, jako jedna Deaverova thrillerová povídka o stalkerovi a vrahovi, kterou jsem před pár lety četl. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mi má vadit, že mozek ukradl cizí zápletku, a pak mi došlo, že znám několik písní, které vznikly na základě literární inspirace, například Žambochův Joe z Ikarie, takže jsem to přestal řešit.

A co Balada z osmdesátek, píseň s překvapivou hudební vsuvkou, která mi připomíná Michala Davida?

To je asi nejsmutnější píseň na desce. Záměrně je udělaná jako disco, a pokud tam slyšíš Michala Davida, je to vlastně super. Já jsem předtím, než jsem tu skladbu dokončil, programově poslouchal Depeche Mode, abych si znovu navodil pocit, který jsem v 80. letech měl z poslechu elektronické nebo i taneční hudby. Jakkoli je to píseň zdánlivě rozjuchaná, pojednává o něčem, co si musí každý rozklíčovat sám a zaujmout k tomu postoj. Je to téma nepřijetí dítěte rodiči, tedy téma, které bude vždy hrozně důležité a smutné. Je to zamyšlení nad tím, kam to vede, když rodiče nepřijmou své dítě. A i v této písni slyšíme výjimečný hlas, takový, který se dotýká světových parametrů. Je to Veronika Bartošová, členka kapely VeHiBa, která loni vyhrála finále Porty.

Vedle sólových zpěváků na albu hostují i instrumentalisté, například Michal Grombiřík na cimbál.

Cimbál jsem na desce chtěl mít. Na Moravě je baladická atmosféra spojena s cimbálem. Já jsem sice nechtěl, aby se album přímo dotýkalo lidové hudby, ale cimbál tam vnímám jako jakýsi „zástupný objekt“ moravské balady. Pro desku pak byla klíčová spolupráce ve studiu s kytaristou Norbim Kovácsem a hráčem na hammondky Kubou Zomerem. Jak hráčsky, tak lidsky na to budu vždycky rád vzpomínat.

V bookletu se píše, že deska vznikla v několika různých studiích. Které z nich bylo nejdůležitější?

Písně Róza jsme nahráli za Brnem ve studiu Avian. Je v ní totiž jiná sestava bicích než ve zbytku alba, taková hodně šramlová. Jádro desky jsme ale točili ve Svárově u Prahy, kde se dá nahrávat dohromady, ale zároveň jsme v oddělených místnostech. S materiálem se tedy dá postprodukčně pracovat a pohrát si s ním.

Netrpí takovým nahráváním semknutost kapely?

Ve Svárově je to geniální. Člověk má na uších sluchátka, ale může na sebe s ostatními mávat, je to totiž opticky propojené. A během pár hodin si na to zvyknete. První den se sehráváte a pak si už s tím nemáte problém.

Čeho je na albu víc, romancí, nebo morytátů?

Víc je tam romancí. Úplně čistých morytátů o krvavých vraždách je tam vlastně málo. A titulní Romance a morytát je píseň, o které si myslím – ale ve skutečnosti to nevím! –, že dopadla dobře. Zajímavá je v tomto ohledu také píseň Před koncem války. Začal jsem ji psát den poté, co zemřel Jan Vodňanský. V písni sice není citovaný, ale byl to impuls. Chtěl jsem napsat, že když prožíváme nějaké špatné období, což může být třeba válka nebo covid, vždycky budou lidé, kteří dobrý konec nestihnou, nedožijí se jej o týden nebo o měsíc. Já v té písni cituji Josefa Čapka, který umřel v dubnu 1945, nebo Jana Skácela, který nestihl 17. listopad. Ale dlouho jsem ten text nemohl dopsat, protože jsem věděl, že nemůže skončit nešťastně. Dokončil jsem jej pár dní poté, co se z covidového kómatu probudil můj kamarád, instruktor potápění. Je to tedy smutná píseň, ale nakonec je to ta nejpozitivnější na celé desce.

Album obsahuje novinky, ale zařadil jsi na ně i píseň Prvněkrát ze své první desky. Proč?

Opravdu jsem si myslel, že deska bude celá jen z nových písniček. Ale Prvněkrát jsme dlouho hrávali v nové úpravě s Pavlem Čadkem a já jsem ji chtěl mít někde zaznamenanou. Pavel má teď svou vlastní písničkářskou kariéru, už spolu nevystupujeme, ale na album jsem si jej pozval. A tato píseň je tam nakonec jako příklad úplně čisté zamilované romance.

Album vyšlo nejen na CD a jako download, ale také na vinylu. Který z těch nosičů nebo způsobů poslechu je tobě nejbližší?

Reálně asi CD – z takového legračního důvodu. Za lockdownů jsem si dokoupil kvalitně hrající bedny, zesilovač, vintage přehrávač cédéček i gramofon. Doufal jsem, že se vrátím nejen ke své sbírce CD, což se stalo, ale i k tátově sbírce vinylů. Jenže se ukázalo, že jsem podcenil prostor v obýváku – abych tam dostal gramofon, budu muset navrtat nějaké police. A jelikož jsem na manuální práce líný, gramofon ani po dvou letech připojený není. Ale mám to v listu dodělávek hodně vysoko. Takže vinyl doma stále poslouchat nemůžu. Z dětství mám ale vinyl spojený hlavně s jednou předvánoční vzpomínkou. Táta v obýváku vždycky drhnul parkety a k tomu si pouštěl album Nightflight to Venus od Boney M. Až jednou gramofon zprovozním, touhle deskou slavnostně začnu, a je dost pravděpodobné, že v emoci poslechu nad CD vyhraje.

V tuto chvíli, na začátku února, album stojí v čele tabulky bodování desek na serveru Folktime. V anketě Proglasu Album roku 2022 skončilo na čtvrtém místě napříč žánry a v cenách Anděl se zatím dostalo do přednominací v kategorii Folk. Jsou pro tebe jako člověka, který se na scéně už nějakou dobu pohybuje, tyto žebříčky, ankety a ceny důležité?

Jsou. Ze dvou důvodů. Ten první je „marketingový“: jakkoliv se pohybuji na scéně dlouho, mám docela věrné, ale poměrně úzké publikum. A Živo je kapela, která by ráda hrála o chlup víc než v předchozích letech. Být v těchto anketách vidět nám pochopitelně nepomůže k raketovému restartu, ale nějaká hraní (hlavně na festivalech) navíc a tím pádem posluchače, kteří by se o nás jinak nedozvěděli, přinést může. A druhý důvod: Když pracuješ na albu, komunikace se dělí mezi hudbu a muzikanty, v tu chvíli se nezajímám o dopad, stačí mi být s hudbou. Ale vypuštěním desky do světa přichází třetí vrchol trojúhelníku. Tím jsou posluchači – a pokud si tu desku s uznáním přehrají lidé, kteří poslouchají desítky či stovky alb ročně, pak přichází… nevím jak to nazvat, zadostiučinění? Zkrátka to poplácání po zádech čas od času všichni potřebujeme a nabíjí nás k další práci. Je to podobný pocit, jako když uvaříš jídlo – můžeš si ho sníst sám a říct si, tak to jsem uvařil dobře, chutná mi, mňam. Ale když ti ho pochválí děti, rodina, kamarádi, dává to vaření nějakým způsobem lepší smysl, přestože je to stále totéž jídlo.

Jak vůbec vypadá koncert skupiny Živo? Hrajete hlavně písně z nové desky, nebo průřez starším repertoárem? A jak se vyrovnáváte s absencí hostů z desky?

Hrajeme průřez, samozřejmě písničky z Morytátů a romancí teď umíme prakticky všechny, z předešlých alb si vybíráme kousky, které vhodně doplní dramaturgii koncertu. Navíc se k některým starším songům s Radimem a Kubou vracíme a lehce je rearanžujeme, někdy znatelně, někdy jen decentně, ale pomáhá to nezakrnět v rutině. Absence hostů u většiny písniček nevadí – prvotní aranže jsme stejně stavěli kolektivně ve třech a čtvrtý neviditelný hráč jsou občasné samply, což je interpretační otázka technicky správného nazkoušení a koncertního soustředění. Navíc naprostou většinou písniček chci být schopen zahrát i sám jako písničkář, musí fungovat jako čistý tvar: text, harmonie, melodie, klavír nebo kytara. A s kapelou tomu dáváme na pódiu zase jinou energii, než je ta studiová. Jasně, nemůžeme asi hrát Jak bys mě miloval, kde by to bez Veroniky i Norbiho nebylo ono. Ale ten zbytek problém není.

V loňském rozhovoru s Michalem Šimíčkem jsi řekl, že se ti stalo na koncertech Jana Spáleného, že jsi „chytil touhu psát, za sebe, jinak, ale pod dojmem z koncertu“. Zažil jsi v poslední době nějaký takto intenzivní koncertní zážitek?

Zprostředkovaný. Kolega z televize dramaturg Martin Polák s režisérem Pavlem Jiráskem loni natočili koncert Tata Bojs. Naprosto geniální záznam, doporučuju na iVysílání. Po dlouhé době jsem viděl a slyšel koncert, který mě přes obrazovku přenesl do publika, byť na místě to muselo být ještě intenzivnější. A v rámci své práce v České televizi jsem u tohoto koncertu byl jako takzvaný schvalující dramaturg – což zní vznešeně, ale v zásadě je to kontrolní funkce, kdy se čistýma očima podívám, jak dopadl střih, a potom si užiju finální tvar včetně hudebního mixu a nabarvení. Po skončení schvalovací projekce jsem do dvou dnů dopsal asi dva měsíce rozepsanou písničku – dost existenciální, osobní, ale zároveň rychlou a zdánlivě rozjuchanou. A loni na podzim jsem měl pocit textového spříznění na společném písničkářském koncertu s Michalem Bystrovem. Michal je známý jako hudební publicista, ale je to zároveň úžasný básník a textař. Úplně mě dostalo, že zpracoval některá témata, s nimiž jsem fragmentově – a neúspěšně – zápolil, a jemu se to podařilo s lehkostí. To nakopává!

Co chystáš dál? Vrátíš se k osobněji laděným písním, nebo budeš pokračovat v příbězích, které se mohly, ale také nemusely stát?

Poctivá odpověď je, že netuším. Chystáme určitě novou desku s Ladou Šimíčkovou, která po pěti letech dopsala ucelený soubor nádherných básní – když jsem četl, dokonce jsem očistně brečel. Pracuju na zhudebnění – Ladou v nejbližší době zkusíme prvních pár kousků jen v duu zazpívat lidem a v březnu se chystá první víkendová zkouška s celou Ladinou kapelou nad aranžemi. A pro Živo jsem právě dopsal tu novou písničku a zvolil jsem trik pro aranžování – během ledna jsem k písni naprogramoval velmi taneční rytmické samply a do nich zkusíme teprve vplout živě. Tenhle způsob práce jsme zatím s Živo neprozkoumali, takže netuším, k jakému cíli povede. Určitě bude o zábavu postaráno.

Foto Jiří Tashi Vondráček a Jan Mikolášek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více