Vesmír se spojil v náš prospěch

23. únor 2023, 1:00

Vesmír se spojil v náš prospěch

Loňské album Morytáty a romance brněnského písničkáře a televizního dramaturga Ivo Cicvárka boduje ve výročních anketách nejen v čistě folkovém žánru. Ivo svůj velký projekt natočil se svou přejmenovanou kapelou, které nyní říká Živo, a s řadou hostů. V rozhovoru vysvětluje, co se skrývá za jednotlivými písněmi výpravného alba, a hovoří také o svých dalších plánech.

Ivo, přesně před rokem jsme spolu seděli ve studiu Proglasu a ty jsi mi říkal o svém plánu natočit desku Morytáty a romance se spoustou hostů. Mně se to tehdy zdálo jako projekt na několik let, nicméně album vyšlo už v říjnu, tedy jen o pár měsíců později. Jak se to stalo, že to šlo tak rychle?

Ano, opravdu jsem ti tehdy říkal, že nové album by mohlo být tak možná do dvou let. Ale něco se stalo a asi týden poté, co jsme spolu mluvili, jiskra zapálila oheň a my jsme na tom s kapelou začali pracovat. Nakonec se to podařilo mnohem rychleji, než jsem čekal. Mám pocit, že se vesmír v tomto případě spojil v náš prospěch a že všechno, co jsme chtěli, se víceméně povedlo, a to ještě lépe, než jsme předpokládali. Jsem z toho nadšený.

Kapela, se kterou jsi album natočil, není úplně nová, nicméně vystupuje zde pod novým názvem Živo. V něm slyším i tvé jméno Ivo. To asi není náhoda, že?

Živo je opravdu staronová kapela. Vedle mne ji tvoří Kuba Lutner, který hraje na baskytaru, a Radim Grünwald na bicí. Hrají se mnou už dva roky, byla to druhá stabilní sestava, která vystupovala jako Ivo Cicvárek & Velký svět. Ovšem v kontextu této desky jsme měli pocit, že jsme víc kapela než písničkář s doprovodem. Hraje se nám spolu dobře a doufám, že nám to spolu dlouho vydrží. Chtěli jsme tedy nějaký kontrastní název k tomu původnímu ultra dlouhému. A tak vzniklo Živo, a to dokonce nadvakrát. Už před několika lety tento název na Textové dílně vymyslela moje kamarádka, se kterou mám jinou hudební formaci, Lada Šimíčková. Ale tehdy jsem ještě neměl dost odvahy se toho chopit. Ale úplně nezávisle to vymysleli i kluci z kapely. Říkali: „Budeme se jmenovat Živo. V tom názvu jsi ty, Ivo, a zároveň hrajeme živě.“ To bylo takové znamení, že když se něco vymyslí nadvakrát a stojí za tím různí lidé, je to asi správně.

Album je v tvé diskografii výjimečné jednak zaměřením na příběhy, jednak účastí řady zajímavých hostů. Který z těch nápadů byl dřív?

Já jsem chtěl udělat desku z epických příběhů, někdy více skrytých, jindy otevřených. Už jako kluk jsem měl u táboráků rád například pirátské balady a další písně, ve kterých se „něco dělo“. Léta jsem psal svou písničkářskou epicko-lyrickou zpověď, ale tyto příběhy mají určitý odstup. Subjekty, které je zpívají, nejsem já. Není to můj život. Anebo i je, ale pouze v tom smyslu, že jsem ty příběhy někde zaslechl, potkal nebo dal dohromady tak, jako se tvoří třeba film. Není důležité, co je pravda, důležité je, že by to pravda mohla být. A k tomuto konceptu se mi hodilo mít víc hlasů, abych vypravěčskou linii desky podpořil. Říkal jsem si například, že já neumím zpívat jako starý pirát a že na to musím sehnat někoho jiného. A tak jsem do Balady o poslední bouři pozval Darka Neumanna, kterému ten jeho skvělý chraplák věřím. Nakonec sice většinu písní na albu zpívám já, ale některé klíčové skladby si s námi zazpívali hosté. Z nich je nejznámější Robert Křesťan, kterého jsem v duchu slyšel, už když jsem píseň Ostrovní romance dopisoval. První skica vznikla už před lety, ale pak jsem na ní průběžně pracoval. Připadalo mi to jako taková „křesťanovská“ poetika. Oslovil jsem jej, Robert si vzal nějakou dobu na rozmyšlenou, a napsal mi, že se mu to líbí a že to dokáže po svém interpretovat. Já jsem mezitím udělal ještě nějaké úpravy textu a asi týden před natáčením jsem mu poslal finální verzi. Neměl k tomu žádnou připomínku, přišel do studia a asi za hodinu jsme byli hotoví. Byla to prostě profesionální práce. Jen s naším zvukařem Kubou Šimáněm si notovali o nějakých historkách ze svého mládí. Jsou od sebe sice generačně jinde, ale vyrůstali ve stejné lokalitě, a tak vzpomínali na různé klukovské party, jejichž byli členy.

Album obsahuje, jak vyplývá už z jeho názvu, písně tragické i milostné. Mají všechny ty příběhy něco společného?

Texty na desce mají zpravidla dva až tři plány. Například právě v Ostrovní romanci tvoří první plán úvodní kapitola z Verneova Tajuplného ostrova. Ale v druhém plánu je to píseň o tom, co se stane, když na své životní cestě odhodíme všechno, co nás definuje. Pak z nás nebude nic. Je to metafora života. Píseň Róza je o nešťastné holce, která se živí svým tělem. Myslí si, že to bude na chvíli, ale nakonec to je skoro na sto let. Ta píseň je ale vlastně protestsong. Do ní jsem si přizval Markétu Tulisovou, která má hutný hlas, který se tam hodil.

Ještě k tomu odhazování toho, co nás definuje… Nesouvisí s tím i verše v písni Neber mi: „Neber mi obálky se starými jmény / Spálím je sám, až budu připravený“? Myslíš, že každý by měl jednou spálit to staré za sebou? Je to vůbec žádoucí?

Nedokážu říct, jestli každý. Ten text vychází z naprosto konkrétní role starých papírů: už před několika lety jsem uklidil staré obrázky, náčrtky, studie, které jsem maloval na „pajdáku“ v době, kdy jsem studoval výtvarnou výchovu. Chtěl jsem je vyhodit. A zjistil jsem, že z nějakého důvodu to nedokážu. Přestože jsem se na ně léta nepodíval. Zatím plesniví v garáži a jednou je třeba spálím. A mně došlo, že jsem zřejmě připoután nějakými pavučinkami k věcem z minula, o kterých bych racionálně řekl, že tam žádné pavučinky být už nemohou. Jestli to má nějakou širší platnost, netuším.

Prozradíš, jak můžeme číst Morytát o posledním dechu, který je krvavý a přitom pojednává o velké lásce?

Já ho cítím jako příběh o chlapovi, který je plný výmluv a omluv – a výsměchu - i ve chvíli, kdy ho věší. Nepřizná se ani sám sobě. Je to spíš vyprávění o sebelásce než o lásce. A samozřejmě je to asi nejstylizovanější text celé desky, měl by v něm být westernově filmový pocit – ale pokud western, tak pozdního období, tedy s antihrdinou. Ale samozřejmě, ten antihrdina své verzi „o lásce až za hrob“ romanticky, až pateticky věří. Text měl navíc podvědomou literární inspiraci – už v době nahrávání alba jsem zjistil, že má podobnou zápletku, jako jedna Deaverova thrillerová povídka o stalkerovi a vrahovi, kterou jsem před pár lety četl. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mi má vadit, že mozek ukradl cizí zápletku, a pak mi došlo, že znám několik písní, které vznikly na základě literární inspirace, například Žambochův Joe z Ikarie, takže jsem to přestal řešit.

A co Balada z osmdesátek, píseň s překvapivou hudební vsuvkou, která mi připomíná Michala Davida?

To je asi nejsmutnější píseň na desce. Záměrně je udělaná jako disco, a pokud tam slyšíš Michala Davida, je to vlastně super. Já jsem předtím, než jsem tu skladbu dokončil, programově poslouchal Depeche Mode, abych si znovu navodil pocit, který jsem v 80. letech měl z poslechu elektronické nebo i taneční hudby. Jakkoli je to píseň zdánlivě rozjuchaná, pojednává o něčem, co si musí každý rozklíčovat sám a zaujmout k tomu postoj. Je to téma nepřijetí dítěte rodiči, tedy téma, které bude vždy hrozně důležité a smutné. Je to zamyšlení nad tím, kam to vede, když rodiče nepřijmou své dítě. A i v této písni slyšíme výjimečný hlas, takový, který se dotýká světových parametrů. Je to Veronika Bartošová, členka kapely VeHiBa, která loni vyhrála finále Porty.

Vedle sólových zpěváků na albu hostují i instrumentalisté, například Michal Grombiřík na cimbál.

Cimbál jsem na desce chtěl mít. Na Moravě je baladická atmosféra spojena s cimbálem. Já jsem sice nechtěl, aby se album přímo dotýkalo lidové hudby, ale cimbál tam vnímám jako jakýsi „zástupný objekt“ moravské balady. Pro desku pak byla klíčová spolupráce ve studiu s kytaristou Norbim Kovácsem a hráčem na hammondky Kubou Zomerem. Jak hráčsky, tak lidsky na to budu vždycky rád vzpomínat.

V bookletu se píše, že deska vznikla v několika různých studiích. Které z nich bylo nejdůležitější?

Písně Róza jsme nahráli za Brnem ve studiu Avian. Je v ní totiž jiná sestava bicích než ve zbytku alba, taková hodně šramlová. Jádro desky jsme ale točili ve Svárově u Prahy, kde se dá nahrávat dohromady, ale zároveň jsme v oddělených místnostech. S materiálem se tedy dá postprodukčně pracovat a pohrát si s ním.

Netrpí takovým nahráváním semknutost kapely?

Ve Svárově je to geniální. Člověk má na uších sluchátka, ale může na sebe s ostatními mávat, je to totiž opticky propojené. A během pár hodin si na to zvyknete. První den se sehráváte a pak si už s tím nemáte problém.

Čeho je na albu víc, romancí, nebo morytátů?

Víc je tam romancí. Úplně čistých morytátů o krvavých vraždách je tam vlastně málo. A titulní Romance a morytát je píseň, o které si myslím – ale ve skutečnosti to nevím! –, že dopadla dobře. Zajímavá je v tomto ohledu také píseň Před koncem války. Začal jsem ji psát den poté, co zemřel Jan Vodňanský. V písni sice není citovaný, ale byl to impuls. Chtěl jsem napsat, že když prožíváme nějaké špatné období, což může být třeba válka nebo covid, vždycky budou lidé, kteří dobrý konec nestihnou, nedožijí se jej o týden nebo o měsíc. Já v té písni cituji Josefa Čapka, který umřel v dubnu 1945, nebo Jana Skácela, který nestihl 17. listopad. Ale dlouho jsem ten text nemohl dopsat, protože jsem věděl, že nemůže skončit nešťastně. Dokončil jsem jej pár dní poté, co se z covidového kómatu probudil můj kamarád, instruktor potápění. Je to tedy smutná píseň, ale nakonec je to ta nejpozitivnější na celé desce.

Album obsahuje novinky, ale zařadil jsi na ně i píseň Prvněkrát ze své první desky. Proč?

Opravdu jsem si myslel, že deska bude celá jen z nových písniček. Ale Prvněkrát jsme dlouho hrávali v nové úpravě s Pavlem Čadkem a já jsem ji chtěl mít někde zaznamenanou. Pavel má teď svou vlastní písničkářskou kariéru, už spolu nevystupujeme, ale na album jsem si jej pozval. A tato píseň je tam nakonec jako příklad úplně čisté zamilované romance.

Album vyšlo nejen na CD a jako download, ale také na vinylu. Který z těch nosičů nebo způsobů poslechu je tobě nejbližší?

Reálně asi CD – z takového legračního důvodu. Za lockdownů jsem si dokoupil kvalitně hrající bedny, zesilovač, vintage přehrávač cédéček i gramofon. Doufal jsem, že se vrátím nejen ke své sbírce CD, což se stalo, ale i k tátově sbírce vinylů. Jenže se ukázalo, že jsem podcenil prostor v obýváku – abych tam dostal gramofon, budu muset navrtat nějaké police. A jelikož jsem na manuální práce líný, gramofon ani po dvou letech připojený není. Ale mám to v listu dodělávek hodně vysoko. Takže vinyl doma stále poslouchat nemůžu. Z dětství mám ale vinyl spojený hlavně s jednou předvánoční vzpomínkou. Táta v obýváku vždycky drhnul parkety a k tomu si pouštěl album Nightflight to Venus od Boney M. Až jednou gramofon zprovozním, touhle deskou slavnostně začnu, a je dost pravděpodobné, že v emoci poslechu nad CD vyhraje.

V tuto chvíli, na začátku února, album stojí v čele tabulky bodování desek na serveru Folktime. V anketě Proglasu Album roku 2022 skončilo na čtvrtém místě napříč žánry a v cenách Anděl se zatím dostalo do přednominací v kategorii Folk. Jsou pro tebe jako člověka, který se na scéně už nějakou dobu pohybuje, tyto žebříčky, ankety a ceny důležité?

Jsou. Ze dvou důvodů. Ten první je „marketingový“: jakkoliv se pohybuji na scéně dlouho, mám docela věrné, ale poměrně úzké publikum. A Živo je kapela, která by ráda hrála o chlup víc než v předchozích letech. Být v těchto anketách vidět nám pochopitelně nepomůže k raketovému restartu, ale nějaká hraní (hlavně na festivalech) navíc a tím pádem posluchače, kteří by se o nás jinak nedozvěděli, přinést může. A druhý důvod: Když pracuješ na albu, komunikace se dělí mezi hudbu a muzikanty, v tu chvíli se nezajímám o dopad, stačí mi být s hudbou. Ale vypuštěním desky do světa přichází třetí vrchol trojúhelníku. Tím jsou posluchači – a pokud si tu desku s uznáním přehrají lidé, kteří poslouchají desítky či stovky alb ročně, pak přichází… nevím jak to nazvat, zadostiučinění? Zkrátka to poplácání po zádech čas od času všichni potřebujeme a nabíjí nás k další práci. Je to podobný pocit, jako když uvaříš jídlo – můžeš si ho sníst sám a říct si, tak to jsem uvařil dobře, chutná mi, mňam. Ale když ti ho pochválí děti, rodina, kamarádi, dává to vaření nějakým způsobem lepší smysl, přestože je to stále totéž jídlo.

Jak vůbec vypadá koncert skupiny Živo? Hrajete hlavně písně z nové desky, nebo průřez starším repertoárem? A jak se vyrovnáváte s absencí hostů z desky?

Hrajeme průřez, samozřejmě písničky z Morytátů a romancí teď umíme prakticky všechny, z předešlých alb si vybíráme kousky, které vhodně doplní dramaturgii koncertu. Navíc se k některým starším songům s Radimem a Kubou vracíme a lehce je rearanžujeme, někdy znatelně, někdy jen decentně, ale pomáhá to nezakrnět v rutině. Absence hostů u většiny písniček nevadí – prvotní aranže jsme stejně stavěli kolektivně ve třech a čtvrtý neviditelný hráč jsou občasné samply, což je interpretační otázka technicky správného nazkoušení a koncertního soustředění. Navíc naprostou většinou písniček chci být schopen zahrát i sám jako písničkář, musí fungovat jako čistý tvar: text, harmonie, melodie, klavír nebo kytara. A s kapelou tomu dáváme na pódiu zase jinou energii, než je ta studiová. Jasně, nemůžeme asi hrát Jak bys mě miloval, kde by to bez Veroniky i Norbiho nebylo ono. Ale ten zbytek problém není.

V loňském rozhovoru s Michalem Šimíčkem jsi řekl, že se ti stalo na koncertech Jana Spáleného, že jsi „chytil touhu psát, za sebe, jinak, ale pod dojmem z koncertu“. Zažil jsi v poslední době nějaký takto intenzivní koncertní zážitek?

Zprostředkovaný. Kolega z televize dramaturg Martin Polák s režisérem Pavlem Jiráskem loni natočili koncert Tata Bojs. Naprosto geniální záznam, doporučuju na iVysílání. Po dlouhé době jsem viděl a slyšel koncert, který mě přes obrazovku přenesl do publika, byť na místě to muselo být ještě intenzivnější. A v rámci své práce v České televizi jsem u tohoto koncertu byl jako takzvaný schvalující dramaturg – což zní vznešeně, ale v zásadě je to kontrolní funkce, kdy se čistýma očima podívám, jak dopadl střih, a potom si užiju finální tvar včetně hudebního mixu a nabarvení. Po skončení schvalovací projekce jsem do dvou dnů dopsal asi dva měsíce rozepsanou písničku – dost existenciální, osobní, ale zároveň rychlou a zdánlivě rozjuchanou. A loni na podzim jsem měl pocit textového spříznění na společném písničkářském koncertu s Michalem Bystrovem. Michal je známý jako hudební publicista, ale je to zároveň úžasný básník a textař. Úplně mě dostalo, že zpracoval některá témata, s nimiž jsem fragmentově – a neúspěšně – zápolil, a jemu se to podařilo s lehkostí. To nakopává!

Co chystáš dál? Vrátíš se k osobněji laděným písním, nebo budeš pokračovat v příbězích, které se mohly, ale také nemusely stát?

Poctivá odpověď je, že netuším. Chystáme určitě novou desku s Ladou Šimíčkovou, která po pěti letech dopsala ucelený soubor nádherných básní – když jsem četl, dokonce jsem očistně brečel. Pracuju na zhudebnění – Ladou v nejbližší době zkusíme prvních pár kousků jen v duu zazpívat lidem a v březnu se chystá první víkendová zkouška s celou Ladinou kapelou nad aranžemi. A pro Živo jsem právě dopsal tu novou písničku a zvolil jsem trik pro aranžování – během ledna jsem k písni naprogramoval velmi taneční rytmické samply a do nich zkusíme teprve vplout živě. Tenhle způsob práce jsme zatím s Živo neprozkoumali, takže netuším, k jakému cíli povede. Určitě bude o zábavu postaráno.

Foto Jiří Tashi Vondráček a Jan Mikolášek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Závěr postní doby ústí do pašijového týdne s připomínkou Kristova utrpení, jehož motiv byl také hlavní dramaturgickou myšlenkou koncertu Ensemble Opera Diversa s názvem Lamento. Středeční večer 29. března patřil dílům věnujícím se lamentacím českých a britských skladatelů. Příhodně si těleso pro tento koncert zvolilo prostor barokního sálu Konventu Milosrdných bratří, který postní atmosféru umocňoval.  více

Arménský jazzový pianista Tigran Hamasyan se dlouho věnoval buď vlastní tvorbě, nebo inspiraci arménským folklorem. Až na svém desátém albu StandArt se rozhodl pracovat s jazzovými standardy, skladbami, které fungují u většiny jazzových hudebníků jako základní průprava a jako materiál, na kterém se shodnou hráči z celého světa při společném jamování. Své aktuální album pianista představí v pátek 24. března 2023 v brněnském Sono Centru v rámci festivalu JazzFestBrno.  více

Po americkém turné Filharmonie Brno vedená šéfdirigentem Dennisem Russel Daviesem připravila minifestival tří propojených večerů s názvem Dialogy. Každý z těchto večerů nabízel ojedinělou dramaturgii s mimořádným repertoárem. Částečně se vázal ke zmiňovanému turné (např. koncert Z Ameriky do Česka). Závěrečný koncert trilogie, který se konal v pátek 10. března v Janáčkově divadle, nabídl domácímu publiku monumentální orchestrální díla z per skladatelů Alfreda Schnittkeho a Sergeje Rachmaninova. Celý koncert v přímém přenosu vysílala stanice Vltava Českého rozhlasu.  více

La Cantiga de la Serena je trio z jižní Itálie, které se zaměřuje na hudbu Středomoří, chápaného jako most mezi Západem a Východem. Repertoár souboru tvoří středověké tance a písně, písně duchovní včetně poutnických, středověké světské písně i písně sefardských židů, kteří museli na konci 15. století opustit dnešní Španělsko a Portugalsko. V roce 2021 skupina vydala své třetí a zatím nejnovější album La Mar a v létě 2022 vystoupila v Brně na festivalu Maraton Hudby. Koncert si můžete připomenout i díky tomuto rozhovoru. Na naše otázky odpovídají Fabrizio Piepoli, který zpívá a hraje na italskou chitarru battente, dále Giorgia Santoro, hráčka na nejrůznější druhy fléten a píšťal včetně indické bansuri nebo irské tin whistle, a také na keltskou harfu. A konečně třetím členem je Adolfo La Volpe, který hraje na arabskou loutnu, na klasickou kytaru nebo irské buzuki.  více

Koncert s podtitulem „Soudružnost, spolupráce, podvratnost a pořádná bitka na konec“ v režii souboru Brno Contemporary orchestra (BCO) nabídl pozoruhodný program soudobé hudby. Jednalo se o tři české a jednu světovou premiéru, které zazněly v Besedním domě 27. února pod taktovkou kmenového dirigenta Pavla Šnajdra. Výběr koncertního sálu nebyl náhodný. Besední dům letos slaví 150 let od otevření a těleso uspořádalo výroční, komunitní koncert k důležitému jubileu.  více

Loňské album Morytáty a romance brněnského písničkáře a televizního dramaturga Ivo Cicvárka boduje ve výročních anketách nejen v čistě folkovém žánru. Ivo svůj velký projekt natočil se svou přejmenovanou kapelou, které nyní říká Živo, a s řadou hostů. V rozhovoru vysvětluje, co se skrývá za jednotlivými písněmi výpravného alba, a hovoří také o svých dalších plánech.  více

Dvanáct studentů, šest skladatelů, šest skladeb, střet šesti naprosto odlišných světů. I tak by se dal popsat projekt Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) ve spolupráci s Royal Conservatoire The Hague (RC). Dle úvodních slov prorektora pro strategie a rozvoj JAMU a pedagoga kompozice na Katedře kompozice a multimediální tvorby Ivo Medka, projekt trvá již šestým rokem a je založen na výběru tří skladatelů z obou škol. Kromě nich se také pro každý ročník vybírá originální obsazení – letos sestavené z houslí, violoncella, elektrické kytary, trombonu, příčné flétny a bicích nástrojů – opět namíchané po třech lidech z obou zemí a doplněno o dirigenta. Spolupráce vyvrcholila pátečním koncertem v Komorním sále Hudební fakulty JAMU.  více

Tento rok tomu bude přesně tři sta let, co dvorní vicekapelník císaře Karla VI. Antonio Caldara zkomponoval pro oslavu jmenin císařovny Alžběty Kristýny gratulační serenatu La concordia de' pianeti (Harmonie planet). Císařský pár však měl ještě jeden významný důvod k oslavě. Alžběta Kristýna čekala potomka a naděje manželů se upínali k mužskému dědici trůnu. Že vláda bude souzena Marii Terezii, tehdy ještě nikdo netušil. Novodobé koncertní premiéry, která se uskutečnila 7. února v brněnském Besedním domě se ujal orchestr Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího souboru Romana Válka. Sbor řídila sbormistryně Tereza Válková. Rolí planet, které opěvují císařovnu se ujali Dagmar Šašková (Venuše), Hana Blažíková (Diana), Andreas Scholl (Jupiter), Valer Sabadus (Apollon), Franco Klisovic (Mars), Jaroslav Březina (Merkur) a Adam Plachetka (Saturn).  více

V polovině 20. let 20. století se začala psát historie jedné z nejsvéráznějších čtvrtí Brna. Ve vytěženém pískovcovém lomu se postupně usazovali dělníci z nedaleké cihelny. O pár let později už na tomto místě s výhledem na tehdy vznikající veletržní areál a Staré Brno bylo možné napočítat stovku domků. Čtvrť existuje dodnes a nese název Kamenná kolonie. V neděli 5. února se v Kamence, jak ji Brňané nazývají, konala už tradiční fašanková obchůzka.  více

Ještě koncem ledna byly v Galerii města Blanska zahájeny dvě výstavy. Obě částečně vychází z našich kořenů, ale i lidové kultury. Krojové veselí s cimbálovkou na nich však rozhodně nečekejte. Svá díla zde vystavuje Eva Juračková a David Severa. Absolvovala jsem první část doprovodného programu k výstavám, který se odehrál prvního února v prostorách galerie. V debatě na téma Folklor a ochrana přírody se zde s návštěvníky sešla ředitelka ekologické Nadace Veronica Helena Továrková.  více

Téměř po třiceti letech se na brněnské jeviště vrací opereta Veselá vdova maďarského skladatele s moravskými kořeny Franze Lehára. Inscenace režijního tandemu Magdalena Švecová a Martin Pacek měla premiéru 3. února v Janáčkově divadle.  více

Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěr postní doby ústí do pašijového týdne s připomínkou Kristova utrpení, jehož motiv byl také hlavní dramaturgickou myšlenkou koncertu Ensemble Opera Diversa s názvem Lamento. Středeční večer 29. března patřil dílům věnujícím se lamentacím českých a britských skladatelů. Příhodně si těleso pro tento koncert zvolilo prostor barokního sálu Konventu Milosrdných bratří, který postní atmosféru umocňoval.  více