Vince Agwada: Hudba dokáže překročit hranice

21. březen 2018, 7:00

Vince Agwada: Hudba dokáže překročit hranice

Americký bluesový kytarista a zpěvák Vince Agwada měl v Brně vystoupit loni v listopadu. Z vážných rodinných důvodů však musel celé plánované české turné zrušit a nakonec jej budeme moci vidět a slyšet až 16. dubna 2018. Vystoupí ve Staré Pekárně v rámci koncertní série Jazz Jaro.

Vince Agwada hraje chicagské blues, ale po otci zdědil také lásku k africké hudbě a po matce vztah k jazzu a gospelu. V hudbě se zdokonaloval na jam sessionech, na kterých potkával s lidmi jako Junior Wells, Buddy Guy, Magic Slim nebo Hubert Sumlin. Předskokana dělal někdejší bluesové královně Koko Taylor a dalším slavným interpretům.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodl, že se budete naplno věnovat blues?

Přímo ten moment si nevybavuji. Ale odmalička jsem hrál na kytaru a jako teenager jsem často chodil na koncerty a sledoval jsem hudební pořady v televizi. Takže mi bylo jasné, že právě toto chci v životě dělat. Ovšem na konkrétní okamžik si nevzpomínám.

Je pro vás u blues důležitější hudební, nebo textová složka písně?

Řekl bych, že důležitější jsou pro mne texty. Protože bez textu nemáte příběh. A text ovlivňuje vyznění písně. Kdybych si tedy měl vybrat mezi hudbou a textem, zvolil bych text.

Přijíždíte na turné do Česka, tedy do země, kde zejména starší generace posluchačů anglickým textům nerozumí. Nevnímáte to jako bariéru na cestě k fanouškům?

Naučil jsem se hrát tak, že lidé se mohou ztotožnit s emocemi, které má hudba předává. I dříve už jsem měl turné v zemích, kde mi lidé nerozuměli. Přesto přišli a vnímali sílu a oslovil pocit, který z hudby měli. Když jste se před chvílí ptal, co je pro mne důležitější na blues, jestli hudba, nebo slova, tak vlastně to nejdůležitější jsou emoce, které písní dokážu předat. Svůj pocit můžete s lidmi sdílet i beze slov. Lidé z písně poznají, jestli jste smutný, nebo naopak šťastný. Nemyslím, že by jazyk byl nutně bariérou. Hudba dokáže překročit jazykové, kulturní i jakékoli jiné hranice.

Už v roce 1996 vás jeden vlivný časopis zařadil mezi nejlepší mladé bluesové umělce, ale své první album Eyes Of The City jste vydal až v roce 2008. Proč tak pozdě?

V 90. letech bylo finančně náročnější vydat CD a já jsem v té době neměl moc peněz a neměl jsem ani podporu velkého vydavatelství. Potom jsem dostal několik nabídek, ale neměl jsem pocit, že bych byl připraven. Vlastně jsem na svém prvním albu začal pracovat čtrnáct let předtím, než vyšlo. Několikrát jsem začal a zase skončil, taky jsem měl období, kdy jsem hodně intenzivně koncertoval a nebyl čas nahrávat. Trvalo mi to tedy dlouho.

Naopak na druhé album fanoušci čekali jen tři roky…

Ano, teď mám víc peněz, což ale samozřejmě není jediný důvod. Myslím, že nyní prožívám šťastné období, také jsem se mezitím hodně naučil a už vím, jak to udělat, abych rozdělanou práci završil. Také mě už nerozptyluje tolik věcí jako dřív. Na druhém albu jsem pracoval jen asi rok a půl, maximálně dva a půl roku. Samozřejmě že některé skladby, které se mi nehodily na první desku, jsem pak dal na druhou, ale celkově se mi lépe dařilo sestavit album tak, aby drželo pohromadě.

Za jakých okolností vás nejčastěji napadají nové písně?

Hudba ke mně přichází, ať jsem kdekoli. Můžu jít třeba po ulici, něco mě napadne, a tak si to nazpívám do telefonu a později s tím nápadem pracuji. Ale hodně často mě něco napadne v takovém tom stavu mezi spánkem a probuzením. Zárodky nových písní mě napadají v době, kdy ještě nejsem úplně vzhůru, ale už vnímám. Naštěstí mám doma soukromé studio a většinou mám po ruce kytaru, a tak si tyto segmenty zaznamenávám. Některé písně vznikají i několik let, jiné jsou hotové velmi rychle. Pokaždé je to tedy jinak.

Mluvil jste o tom, jak důležité jsou pro vás texty. O čem tedy zpíváte?

Některé mé písně jsou o mých vlastních zkušenostech, některé jsou o tom, co pozoruji kolem sebe. A další pojednávají prostě o životě, což nemusí nutně souviset s mými osobními zážitky, ale jsou to třeba problémy, o kterých vím nebo které pociťuji u lidí kolem sebe. Vznikne tak nějaký dějový rámec, který pak dopracuji. Já jen následuji svou múzu a jdu tam, kam mne zavede. Koncept písně není vždy vědomý. Vymyslím třeba hudební groove, pak mě napadne vhodný název skladby, a teprve na jeho základě napíšu text. Jindy je to tak, že vidím v hlavě nějaký příběh jako film, a pak je text vlastně scénářem k tomuto filmu. Obecně ale musím říct, že zatímco skládání hudby mi jde snadno, texty jsou mnohem náročnější.

Vím, že máte rád hudbu Buddyho Guye nebo Koko Taylor. Ale koho si zvlášť vážíte jako autora písní?

Těch je hodně. Mým velkým oblíbencem je například John Hiatt, líbí se mi Stevie Wonder, Randy Newman a mnoho dalších, ale hlavně mám rád dobré písně a ty si vybírám napříč tvorbou jednotlivých autorů. Nemohu tedy říct, že bych si oblíbil jednoho autora. Je jich opravdu mnoho.

S čím přijíždíte do Česka a konkrétně do Brna. Co budete ve Staré Pekárně hrát?

Pravděpodobně budu hrát tak z osmdesáti procent svou vlastní tvorbu, ale zařadím také několik coververzí. Rád hraji na svých koncertech skladby Buddyho Guye, Alberta Kinga nebo standardy, prostě písně, které všichni znají. Jinak však posluchačům nabídnu výběr ze svých prvních dvou alb a také něco z třetího, které právě dokončuji.

Vince Agwada/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více