Americký bluesový kytarista a zpěvák Vince Agwada měl v Brně vystoupit loni v listopadu. Z vážných rodinných důvodů však musel celé plánované české turné zrušit a nakonec jej budeme moci vidět a slyšet až 16. dubna 2018. Vystoupí ve Staré Pekárně v rámci koncertní série Jazz Jaro.
Vince Agwada hraje chicagské blues, ale po otci zdědil také lásku k africké hudbě a po matce vztah k jazzu a gospelu. V hudbě se zdokonaloval na jam sessionech, na kterých potkával s lidmi jako Junior Wells, Buddy Guy, Magic Slim nebo Hubert Sumlin. Předskokana dělal někdejší bluesové královně Koko Taylor a dalším slavným interpretům.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodl, že se budete naplno věnovat blues?
Přímo ten moment si nevybavuji. Ale odmalička jsem hrál na kytaru a jako teenager jsem často chodil na koncerty a sledoval jsem hudební pořady v televizi. Takže mi bylo jasné, že právě toto chci v životě dělat. Ovšem na konkrétní okamžik si nevzpomínám.
Je pro vás u blues důležitější hudební, nebo textová složka písně?
Řekl bych, že důležitější jsou pro mne texty. Protože bez textu nemáte příběh. A text ovlivňuje vyznění písně. Kdybych si tedy měl vybrat mezi hudbou a textem, zvolil bych text.
Přijíždíte na turné do Česka, tedy do země, kde zejména starší generace posluchačů anglickým textům nerozumí. Nevnímáte to jako bariéru na cestě k fanouškům?
Naučil jsem se hrát tak, že lidé se mohou ztotožnit s emocemi, které má hudba předává. I dříve už jsem měl turné v zemích, kde mi lidé nerozuměli. Přesto přišli a vnímali sílu a oslovil pocit, který z hudby měli. Když jste se před chvílí ptal, co je pro mne důležitější na blues, jestli hudba, nebo slova, tak vlastně to nejdůležitější jsou emoce, které písní dokážu předat. Svůj pocit můžete s lidmi sdílet i beze slov. Lidé z písně poznají, jestli jste smutný, nebo naopak šťastný. Nemyslím, že by jazyk byl nutně bariérou. Hudba dokáže překročit jazykové, kulturní i jakékoli jiné hranice.
Už v roce 1996 vás jeden vlivný časopis zařadil mezi nejlepší mladé bluesové umělce, ale své první album Eyes Of The City jste vydal až v roce 2008. Proč tak pozdě?
V 90. letech bylo finančně náročnější vydat CD a já jsem v té době neměl moc peněz a neměl jsem ani podporu velkého vydavatelství. Potom jsem dostal několik nabídek, ale neměl jsem pocit, že bych byl připraven. Vlastně jsem na svém prvním albu začal pracovat čtrnáct let předtím, než vyšlo. Několikrát jsem začal a zase skončil, taky jsem měl období, kdy jsem hodně intenzivně koncertoval a nebyl čas nahrávat. Trvalo mi to tedy dlouho.
Naopak na druhé album fanoušci čekali jen tři roky…
Ano, teď mám víc peněz, což ale samozřejmě není jediný důvod. Myslím, že nyní prožívám šťastné období, také jsem se mezitím hodně naučil a už vím, jak to udělat, abych rozdělanou práci završil. Také mě už nerozptyluje tolik věcí jako dřív. Na druhém albu jsem pracoval jen asi rok a půl, maximálně dva a půl roku. Samozřejmě že některé skladby, které se mi nehodily na první desku, jsem pak dal na druhou, ale celkově se mi lépe dařilo sestavit album tak, aby drželo pohromadě.
Za jakých okolností vás nejčastěji napadají nové písně?
Hudba ke mně přichází, ať jsem kdekoli. Můžu jít třeba po ulici, něco mě napadne, a tak si to nazpívám do telefonu a později s tím nápadem pracuji. Ale hodně často mě něco napadne v takovém tom stavu mezi spánkem a probuzením. Zárodky nových písní mě napadají v době, kdy ještě nejsem úplně vzhůru, ale už vnímám. Naštěstí mám doma soukromé studio a většinou mám po ruce kytaru, a tak si tyto segmenty zaznamenávám. Některé písně vznikají i několik let, jiné jsou hotové velmi rychle. Pokaždé je to tedy jinak.
Mluvil jste o tom, jak důležité jsou pro vás texty. O čem tedy zpíváte?
Některé mé písně jsou o mých vlastních zkušenostech, některé jsou o tom, co pozoruji kolem sebe. A další pojednávají prostě o životě, což nemusí nutně souviset s mými osobními zážitky, ale jsou to třeba problémy, o kterých vím nebo které pociťuji u lidí kolem sebe. Vznikne tak nějaký dějový rámec, který pak dopracuji. Já jen následuji svou múzu a jdu tam, kam mne zavede. Koncept písně není vždy vědomý. Vymyslím třeba hudební groove, pak mě napadne vhodný název skladby, a teprve na jeho základě napíšu text. Jindy je to tak, že vidím v hlavě nějaký příběh jako film, a pak je text vlastně scénářem k tomuto filmu. Obecně ale musím říct, že zatímco skládání hudby mi jde snadno, texty jsou mnohem náročnější.
Vím, že máte rád hudbu Buddyho Guye nebo Koko Taylor. Ale koho si zvlášť vážíte jako autora písní?
Těch je hodně. Mým velkým oblíbencem je například John Hiatt, líbí se mi Stevie Wonder, Randy Newman a mnoho dalších, ale hlavně mám rád dobré písně a ty si vybírám napříč tvorbou jednotlivých autorů. Nemohu tedy říct, že bych si oblíbil jednoho autora. Je jich opravdu mnoho.
S čím přijíždíte do Česka a konkrétně do Brna. Co budete ve Staré Pekárně hrát?
Pravděpodobně budu hrát tak z osmdesáti procent svou vlastní tvorbu, ale zařadím také několik coververzí. Rád hraji na svých koncertech skladby Buddyho Guye, Alberta Kinga nebo standardy, prostě písně, které všichni znají. Jinak však posluchačům nabídnu výběr ze svých prvních dvou alb a také něco z třetího, které právě dokončuji.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..