Vince Agwada: Hudba dokáže překročit hranice

21. březen 2018, 7:00

Vince Agwada: Hudba dokáže překročit hranice

Americký bluesový kytarista a zpěvák Vince Agwada měl v Brně vystoupit loni v listopadu. Z vážných rodinných důvodů však musel celé plánované české turné zrušit a nakonec jej budeme moci vidět a slyšet až 16. dubna 2018. Vystoupí ve Staré Pekárně v rámci koncertní série Jazz Jaro.

Vince Agwada hraje chicagské blues, ale po otci zdědil také lásku k africké hudbě a po matce vztah k jazzu a gospelu. V hudbě se zdokonaloval na jam sessionech, na kterých potkával s lidmi jako Junior Wells, Buddy Guy, Magic Slim nebo Hubert Sumlin. Předskokana dělal někdejší bluesové královně Koko Taylor a dalším slavným interpretům.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodl, že se budete naplno věnovat blues?

Přímo ten moment si nevybavuji. Ale odmalička jsem hrál na kytaru a jako teenager jsem často chodil na koncerty a sledoval jsem hudební pořady v televizi. Takže mi bylo jasné, že právě toto chci v životě dělat. Ovšem na konkrétní okamžik si nevzpomínám.

Je pro vás u blues důležitější hudební, nebo textová složka písně?

Řekl bych, že důležitější jsou pro mne texty. Protože bez textu nemáte příběh. A text ovlivňuje vyznění písně. Kdybych si tedy měl vybrat mezi hudbou a textem, zvolil bych text.

Přijíždíte na turné do Česka, tedy do země, kde zejména starší generace posluchačů anglickým textům nerozumí. Nevnímáte to jako bariéru na cestě k fanouškům?

Naučil jsem se hrát tak, že lidé se mohou ztotožnit s emocemi, které má hudba předává. I dříve už jsem měl turné v zemích, kde mi lidé nerozuměli. Přesto přišli a vnímali sílu a oslovil pocit, který z hudby měli. Když jste se před chvílí ptal, co je pro mne důležitější na blues, jestli hudba, nebo slova, tak vlastně to nejdůležitější jsou emoce, které písní dokážu předat. Svůj pocit můžete s lidmi sdílet i beze slov. Lidé z písně poznají, jestli jste smutný, nebo naopak šťastný. Nemyslím, že by jazyk byl nutně bariérou. Hudba dokáže překročit jazykové, kulturní i jakékoli jiné hranice.

Už v roce 1996 vás jeden vlivný časopis zařadil mezi nejlepší mladé bluesové umělce, ale své první album Eyes Of The City jste vydal až v roce 2008. Proč tak pozdě?

V 90. letech bylo finančně náročnější vydat CD a já jsem v té době neměl moc peněz a neměl jsem ani podporu velkého vydavatelství. Potom jsem dostal několik nabídek, ale neměl jsem pocit, že bych byl připraven. Vlastně jsem na svém prvním albu začal pracovat čtrnáct let předtím, než vyšlo. Několikrát jsem začal a zase skončil, taky jsem měl období, kdy jsem hodně intenzivně koncertoval a nebyl čas nahrávat. Trvalo mi to tedy dlouho.

Naopak na druhé album fanoušci čekali jen tři roky…

Ano, teď mám víc peněz, což ale samozřejmě není jediný důvod. Myslím, že nyní prožívám šťastné období, také jsem se mezitím hodně naučil a už vím, jak to udělat, abych rozdělanou práci završil. Také mě už nerozptyluje tolik věcí jako dřív. Na druhém albu jsem pracoval jen asi rok a půl, maximálně dva a půl roku. Samozřejmě že některé skladby, které se mi nehodily na první desku, jsem pak dal na druhou, ale celkově se mi lépe dařilo sestavit album tak, aby drželo pohromadě.

Za jakých okolností vás nejčastěji napadají nové písně?

Hudba ke mně přichází, ať jsem kdekoli. Můžu jít třeba po ulici, něco mě napadne, a tak si to nazpívám do telefonu a později s tím nápadem pracuji. Ale hodně často mě něco napadne v takovém tom stavu mezi spánkem a probuzením. Zárodky nových písní mě napadají v době, kdy ještě nejsem úplně vzhůru, ale už vnímám. Naštěstí mám doma soukromé studio a většinou mám po ruce kytaru, a tak si tyto segmenty zaznamenávám. Některé písně vznikají i několik let, jiné jsou hotové velmi rychle. Pokaždé je to tedy jinak.

Mluvil jste o tom, jak důležité jsou pro vás texty. O čem tedy zpíváte?

Některé mé písně jsou o mých vlastních zkušenostech, některé jsou o tom, co pozoruji kolem sebe. A další pojednávají prostě o životě, což nemusí nutně souviset s mými osobními zážitky, ale jsou to třeba problémy, o kterých vím nebo které pociťuji u lidí kolem sebe. Vznikne tak nějaký dějový rámec, který pak dopracuji. Já jen následuji svou múzu a jdu tam, kam mne zavede. Koncept písně není vždy vědomý. Vymyslím třeba hudební groove, pak mě napadne vhodný název skladby, a teprve na jeho základě napíšu text. Jindy je to tak, že vidím v hlavě nějaký příběh jako film, a pak je text vlastně scénářem k tomuto filmu. Obecně ale musím říct, že zatímco skládání hudby mi jde snadno, texty jsou mnohem náročnější.

Vím, že máte rád hudbu Buddyho Guye nebo Koko Taylor. Ale koho si zvlášť vážíte jako autora písní?

Těch je hodně. Mým velkým oblíbencem je například John Hiatt, líbí se mi Stevie Wonder, Randy Newman a mnoho dalších, ale hlavně mám rád dobré písně a ty si vybírám napříč tvorbou jednotlivých autorů. Nemohu tedy říct, že bych si oblíbil jednoho autora. Je jich opravdu mnoho.

S čím přijíždíte do Česka a konkrétně do Brna. Co budete ve Staré Pekárně hrát?

Pravděpodobně budu hrát tak z osmdesáti procent svou vlastní tvorbu, ale zařadím také několik coververzí. Rád hraji na svých koncertech skladby Buddyho Guye, Alberta Kinga nebo standardy, prostě písně, které všichni znají. Jinak však posluchačům nabídnu výběr ze svých prvních dvou alb a také něco z třetího, které právě dokončuji.

Vince Agwada/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.  více

Rozhovor s Martou Kovářovou, kapelnicí skupiny Budoár staré dámy, je škoda číst. Marta je totiž tak osobitá vypravěčka, že je lepší ji poslouchat. Nebo se přitom na ni i dívat. Jenže na druhou stranu, jak se dozvíte v rozhovoru, který vznikl u příležitosti dvaceti let kapely, dobrá píseň by měla obstát i bez obrazového doprovodu. A dobré vyprávění snad zaujme i v písemné formě.  více

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.  více

Několik prvních tónů z první a poslední písně prozradí o novém albu skupiny Poletíme? to nejdůležitější. Na začátku ostré kytary, rockový řev a text o tom, jak „seděli jsme s klukama v bekstejdži“ a „jsme dobří, takže asi potřebujem hit“. Na konci valčík s akordeonem, ledabylý zpěv a slova o rozladěné kapele, o bezdomovcích a o autě, „co veze ovci“. Písně nabité rockovou energií samozřejmě k Poletíme? patří, hitů má tato kapela celou řadu. Nicméně směřování od ostrého rokenrolu k pohodovému valčíčku zobrazuje kapelu v čele s Rudolfem Brančovským přesně tak, jak ji po letech vnímám: Přes všechny snahy o drsnost a chlapáctví je nejsilnější tam, kde jde o obyčejný příběh, zajímavé vypozorované detaily (třeba ten s tou ovcí v autě) a o jakoby obyčejnou písničku. A taky o humor, kterého je na novém albu opět požehnaně. A mám pocit, že se tentokrát Rudolfovi více než kdy dříve dařilo balancovat mimo oblast trapnosti.  více

Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.  více

Během čtyř dnů nabídl Maraton hudby Brno na 150 koncertů v podání více než 500 účinkujících. Na festivalu se potkali místní umělci i hosté ze zahraničí. Jazzový večer v Sono centru zahájili brněnští Marek Kotača Trio, po kterých následoval Yaron Herman z Izraele a Kenny Garrett z USA, na pódiu na hradě Špilberk dostala publikum do varu domácí hip-hopová legenda Chaozz i crossoveroví a světoví Dog Eat Dog. O rockový večer na Flédě se postarali The Adicts z Anglie spolu s pražským uskupením The Fialky, v Sono centru zase holandští Physical Graffiti vzdali poctu skupině Led Zeppelin. Rocku byla v Brně spousta, v neděli večer vystoupili i britští alt-J.  více

Brněnská „all-stars“ sestava Pozdní sběr přichází po čtyřech letech s novým albem. Tentokrát nezdůrazňuje na obalu osobu svého zakladatele a kapelníka Jiřího Pařeza, který sice zůstává hlavním autorem i sólovým zpěvákem, ale album jako celek je ještě více než minulá deska Pohlednice z Paříže (2014) výsledkem spolupráce sehrané sestavy. V ní se sešli muzikanti jako Michael Vašíček, Emil Formánek, Jiří Meisner nebo David Velčovský, tedy hráči, v jejich životopisech najdeme položky jako Vlasta Redl & Každý den jinak, Kamelot nebo Druhá tráva. Velkou posilou a výrazným oživením sestavy od minulého alba je Radim Zenkl, špičkový mandolinista, působící ve Spojených státech a nyní opět i na Moravě. Vedle mandolíny na album přispěl i irskou flétnou, ale na albu najdeme i další zajímavé barvy – tubu v závěrečné písni Na pivu (v níž se mimochodem vystřídá rekordní počet zpěváků v historii skupiny), dechovou sekci v úvodním Amsterdamu nebo čtveřici lesních rohů ve Smířenívíce

12. srpna 2018 si připomeneme 90. výročí úmrtí skladatele Leoše Janáčka. Zemřel ve věku 74 let na vrcholu tvůrčích sil a jeho náhlá smrt všechny zaskočila. Koncem července 1928 odjel na letní pobyt do rodných Hukvald, kam za ním přijela Kamila Stösslová se synem Ottou. Vzal si s sebou opis partitury své poslední opery Z mrtvého domu, aby provedl korektury a doplňky, práci však nestihl dokončit. Ze silného nachlazení se rozvinul zápal plic, se kterým byl skladatel převezen do Kleinova sanatoria v blízké Ostravě. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne. Pohřeb se konal o tři dny později v Brně. Janáček je pochován na brněnském Ústředním hřbitově v tzv. čestném kruhu, autorem náhrobku je výtvarník Eduard Milén (tentýž, který navrhl scénu a kostýmy ke světové premiéře opery Příhody lišky Bystroušky).  více

Kdo jezdí do Náměště nad Oslavou na Folkové prázdniny pravidelně, dobře zná strukturu tohoto sympatického festivalu, která se ani letos od předchozích ročníků nelišila: úvodní sobotní koncert jedné kapely (letos Frigg z Finska), následovaný nadstandardním rautem na zámku pro sponzory a podporovatele festivalu, a dalších sedm dní nabitých nejen špičkovou hudbou z celého světa, ale také tvůrčími dílnami, odbornými i odlehčenými přednáškami a rozpravami, výstavami, tancem, společným zpíváním a formálním i neformálním setkáváním. To vše se každý rok točí kolem jednoho základního tématu, které letos bylo „O paměti“. Celých těch osm dnů se v Náměšti vzpomínalo, upamatovávalo, paměti bylo dokonce věnováno i dvoudenní odborné kolokvium v podkroví náměšťské nové radnice. A přitom se po večerech v zámeckém parku odehrávala svěží, naprosto současná hudební dobrodružství.  více

V neděli zakončený XIV. ročník Hudebního festivalu Znojmo nesl podtitul Svár duše s tělem. Jihomoravské město vítá na svých prknech už řádku let renomované interprety od rezidenčního Czech Ensemble Baroque po sólisty zvučných jmen. Na závěr letošního ročníku sliboval nejpůsobivější zážitek tohoto léta – pozvání totiž přijal cenami ověnčený soubor Il Giardino Armonico, který se pod vedením Giovanniho Antoniniho orientuje na interpretaci děl 17. a 18. století. Spolu s věhlasnou sopranistkou Annou Prohaska se v jízdárně Louckého kláštera zastavili v neděli při turné k novému CD Serpent & Fire.  více

Netradiční koncert vokálního tělesa Czech Ensemble Baroque Quintet včera na Hudebním festivalu Znojmo představil tvorbu skladatele Matea Flechy (1481–1553). V běžně nepřístupných prostorách sálu konventu Louckého kláštera zazněly tzv. ensalady tedy polyfonní skladby míchající pro komický efekt dialekty, jazyky a často zcela nesmyslná slova či citoslovce. Mezi zhudebňovanými slovy se tak objevují výrazy jako „bum bum“, „tif tof“, „tra la la la“ nebo třeba „badum dům“. Mateo Flecha byl jedním ze skladatelů, kteří pomohli žánr jako takový ustanovit a etablovat. Samotný termín je znám především z publikace Las Ensaladas de Flecha Prague (1581), kterou vydal Flechův synovec, jménem taktéž Mateo Flecha. Tento Flecha junior vydal ve zmíněné sbírce ensalady právě Matea Flechy staršího. Vokální ansámbl doplnili ještě flétnistka Michaela Koudelková, theorbista Karel Fleischlinger a Emil Machain s Ester Švábkovou na bicí nástroje.  více

Nejčtenější

Kritika

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více