Vincenc Kummer: Brno je kvetoucí metropole

17. srpen 2017, 1:00

Vincenc Kummer: Brno je kvetoucí metropole

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.

Rozhodl jste se zrekapitulovat svou dlouhou hudební dráhu, ale i soukromý život v knize pojmenované Medvědí stopou. Proč tento název?

Medvěd je přezdívka, kterou jsem dostal během svého působení v Praze od kolegy, populárního trumpetisty Laca Decziho. Jako Medvěd jsem pak byl známý i v Orchestru Ladislava Štaidla.

Tato „pražská etapa“ je nejen důležitým obdobím vašeho profesního života, ale také jednou z důležitých částí knihy.

Ano, knihu jsem rozdělil na tři etapy. První je brněnská. V Brně jsem totiž po absolutoriu konzervatoře začínal hrát s různými orchestry včetně rozhlasového nebo Filharmonie Brno. Potom jsem odešel do Prahy, kde jsem žil šestnáct let. Působil jsem v divadle Semafor, v divadle Apollo, hrál jsem s Václavem Hybšem, doprovázel Waldemara Matušku a další hvězdy pop music a byl jsem také zaměstnaný v rozhlase. Poté jsem přešel k Láďovi Štaidlovi a Karlu Gottovi, kde jsem působil deset let, až do svého odchodu do exilu do Švýcarska. To byla ta třetí etapa.

A návrat do Brna je tím pádem čtvrtá…

Ve Švýcarsku jsem měl šanci doprovázet nejlepší americké muzikanty. Strávil jsem tam pětadvacet let, ale před jedenácti lety jsem se s manželkou vrátil do rodného Brna, kde se mi vždycky líbilo a stále líbí.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_02

Jak vůbec vznikl nápad, že o svém životě napíšete knihu?

Během svého dlouhého života jsem načerpal tolik zkušeností, že už to muselo jít ven. Usedl jsem tedy 21. května 2016 k počítači a začal jsem psát. Vypadlo to ze mne během tří měsíců, do 21. srpna byla kniha prakticky hotová. Chtěl jsem mladé generaci, která například neměla tu šanci hrát s velikány amerického jazzu a nikdy ji už mít už nebude, předat něco ze svých zkušeností.

Měl jste už dříve tendence psát? Například deník?

Ne, přišlo to tak najednou. Ale teď mám pokušení, že bych chtěl v psaní pokračovat. Jen ještě nevím, co by to mělo být.

V knize samozřejmě nepíšete jen o sobě, ale také o lidech, kteří vás obklopovali. Konzultoval jste s někým konkrétní pasáže?

Nekonzultoval a ani nevím, proč bych to dělal. Snažil jsem se nepsat bulvár nebo něco vulgárního. Chtěl jsem nabídnout slušnou formou obrázek ze svého života a doufám, že se mi to podařilo.

Bylo od počátku jasné, že kniha bude mapovat nejen profesní, ale i osobní život?

Ano. A jedna z nejdůležitějších pasáží je spojena s odchodem celé naší rodiny do exilu. Je to zkušenost tak silná, že ji mohou plně pochopit jen ti, kteří něco podobného prožili. V knize jsem tedy psal nejen o hudbě, ale i o svém rodinném životě, o dětech, o manželce. Moje žena mě vždy podržela v těžkých chvílích. Jsme spolu už více než pětapadesát let a já jsem chtěl psát i o našem společném životě.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_03

Když si vybavíte léta strávená ve Švýcarsku, na co vzpomínáte rád a co považujete za největší negativa?

Nejhorší zážitek byl, že jsem nemohl přijet své vlastní matce na pohřeb. Ale předtím jsme s rodiči v kontaktu byli a několikrát nás dokonce mohli navštívit. Přijela za námi i řada přátel z Prahy. Pro nás nebylo zpočátku jednoduché táhnout tu káru v novém prostředí. Ale tak jako všichni, kteří měli podobný osud, jsme se snažili „doplavat z ledové vody rychle ke břehu“, usadit se a začít pracovat. A to se nám povedlo. Moc si vážím toho, že nám pomohl švýcarský stát a konkrétně evangelická církev, která nás v nejhorších chvílích finančně a materiálně zajistila a nikdy po nás nechtěla nic zpět. Proto i já pravidelně přispívám na různé sbírky na chudé země nebo na hladové děti. Jen tak tu pomoc mohu vykompenzovat.

Máte dvě dcery a jedné z nich, Ladě, jste produkoval dvě desky. Bylo od počátku jasné, že se bude věnovat hudbě?

Vedl jsem ji k tomu od začátku. Studovala ve Vídni na jedné z nejlepších muzikálových škol, kde se naučila tančit, zpívat i hrát. Já jsem jí chtěl v začátku pomoci, a proto jsem jí zaranžoval dvě CD, dva projekty – jeden se swingovou muzikou a jeden s vánočními písničkami. Po určitou dlouhou dobu tedy šla v mých stopách, dokonce hrála hlavní role ve velkých muzikálech. Potom se provdala, měla dítě, ale teď by se možná chtěla do uměleckého světa opět vrátit.

A druhá dcera?

Starší dcera je úspěšnou manažerkou firmy ve Švýcarku a hudbě se nevěnovala. Ale mám už také vnuky, a dokonce pravnuky. Život jde dál.

Váš umělecký život byl a stále je bohatý. Zmínil jste, že jste působil ve velkých orchestrech, doprovázel jste populární zpěváky, ale stejně tak máte zkušenost z komorních jazzových uskupení. Natočil jste například album v duu s pianistou Karlem Růžičkou. V čem je to pro vás jiné, hrát v malé kapele nebo v duu a hrát v orchestru?

Vždycky je to jiné. V komorním obsazení, například v duu, je jiná koncentrace. Člověk poslouchá pečlivě spoluhráče a má možnost na něj lépe reagovat. Když hraji s bigbandem, musím se soustředit na svůj part a přitom samozřejmě poslouchat ostatní. Já jsem vždy preferoval hraní v menším obsazení, ale nezříkám se ani hraní v orchestru.

Měl jste na malá uskupení čas i v době, kdy jste před odchodem do Švýcarska doprovázel popové hvězdy?

Je pravda, že v Praze jsme s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu doprovázeli popové hvězdy a hrál jsem také s Velkým orchestrem Pragokoncertu, který řídil Milivoj Uzelac. Ale druhou polovinu svého času jsem trávil v pražských klubech s malými formacemi – s Laco Deczim, s Karlem Růžičkou, s bubeníkem Láďou Žižkou.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_04

Jaké to bylo hrát s malými jazzovými skupinami před několika desítkami let a jaké je to dnes? Vnímáte tam rozdíl?

Je to jiné, protože hudba se vyvíjí. Já se stále považuji za tradičního hráče. Mladí chlapci, s nimiž spolupracuji na JAMU, mají trochu jiný vztah k moderní muzice, což je samozřejmě dobré. Dnes se mohu více než dříve koncentrovat na sólové hraní. Také je snazší říct ostatním, když chci hrát sólo, aby mě nedoprovázeli.

A mění se i publikum? Chodí dnes na jazz jiný typ obecenstva než dříve?

Už ze Švýcarska mám zkušenost s dvojím typem publika a stejně to myslím funguje i tady. Jednak jsou to posluchači, kteří chodí na tradičnější muziku, což byl například ve Švýcarsku především dixieland. A pak posluchači moderní, kteří chodí na novější muziku.

U nás se zrovna dixieland moc nehraje. Co tedy poslouchá tuzemské tradiční publikum?

U nás vždy existovala silná orientace na swingovou hudbu. A proti tomu stojí mladší posluchači bebopu, hardbopu a veškerého moderního jazzu.

Ale já sleduji obrodu zájmu o swing i u mladého publika…

To považuji za velmi dobrou věc, protože tradici je dobré stále udržovat a prohlubovat.

Vy hrajete s o generaci mladšími muzikanty Vilémem Spilkou a Radkem Zapadlem v projektu Two Generations Trio. Co vám konkrétně tato spolupráce dává?

Já mladším spoluhráčům předávám své zkušenosti, ale zároveň se od nich učím. Toto trio dnes hraje spíše sporadicky, ale dříve to fungovalo výborně. Hrálo nám to dobře i bez bicích, protože Vilém Spilka je výborný doprovazeč a Radek Zapadlo skvělý sólista. Byla to hezká éra.

Své zatím poslední album jste nazval Blues ze Zapadákova. Proč tento název?

Vlastně ani nevím, co mě to napadlo. Rozhodně tím ale nechci říct, že je Brno zapadákov. Bývaly doby, kdy bylo Brno považováno za provincii a všechno se odehrávalo v Praze nebo v Bratislavě. Brno bylo odsunuto na okraj. Dnes už to v jazzové hudbě mimo jiné také díky Vilému Spilkovi a jeho týmu neplatí. Dnes je Brno nejen v jazzu kvetoucí moravská metropole.

Vincenc Kummer/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • oldrich dosedla

    7. září 2017, 11:19
    Ahoj Vincku,nahodou jsem prisel na to,ze jsi opet v Brne se zenou.Myslim,ze ten pocatecni start byl jednodussi, jak ve Svycarsku,kde stale ziji.Preji ti vse nejlepsi a pristi tyden budu telefonovat waltrovi,tak mu tu novinu sdelim.Preji cele tve rodine hodne stesti na vsech frontach ....Ahoj Olda D osedla P.S.Napis jenom par radku.Moje E-Mail adresse:oldrich.dosedla@sunrise.ch
  • Sava Klimeš

    25. srpen 2017, 21:03
    Děkuji za velmi přínosný a příjemný rozhovor s opravdovou legendou. Moje osobní zážitky s Vincou jak hudební i soukromé mě hodně přinesly. Přeji zdraví jemu i jeho dobré ženě Vlastě.

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Nejčtenější

Kritika

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více