Vincenc Kummer: Brno je kvetoucí metropole

17. srpen 2017, 1:00

Vincenc Kummer: Brno je kvetoucí metropole

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.

Rozhodl jste se zrekapitulovat svou dlouhou hudební dráhu, ale i soukromý život v knize pojmenované Medvědí stopou. Proč tento název?

Medvěd je přezdívka, kterou jsem dostal během svého působení v Praze od kolegy, populárního trumpetisty Laca Decziho. Jako Medvěd jsem pak byl známý i v Orchestru Ladislava Štaidla.

Tato „pražská etapa“ je nejen důležitým obdobím vašeho profesního života, ale také jednou z důležitých částí knihy.

Ano, knihu jsem rozdělil na tři etapy. První je brněnská. V Brně jsem totiž po absolutoriu konzervatoře začínal hrát s různými orchestry včetně rozhlasového nebo Filharmonie Brno. Potom jsem odešel do Prahy, kde jsem žil šestnáct let. Působil jsem v divadle Semafor, v divadle Apollo, hrál jsem s Václavem Hybšem, doprovázel Waldemara Matušku a další hvězdy pop music a byl jsem také zaměstnaný v rozhlase. Poté jsem přešel k Láďovi Štaidlovi a Karlu Gottovi, kde jsem působil deset let, až do svého odchodu do exilu do Švýcarska. To byla ta třetí etapa.

A návrat do Brna je tím pádem čtvrtá…

Ve Švýcarsku jsem měl šanci doprovázet nejlepší americké muzikanty. Strávil jsem tam pětadvacet let, ale před jedenácti lety jsem se s manželkou vrátil do rodného Brna, kde se mi vždycky líbilo a stále líbí.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_02

Jak vůbec vznikl nápad, že o svém životě napíšete knihu?

Během svého dlouhého života jsem načerpal tolik zkušeností, že už to muselo jít ven. Usedl jsem tedy 21. května 2016 k počítači a začal jsem psát. Vypadlo to ze mne během tří měsíců, do 21. srpna byla kniha prakticky hotová. Chtěl jsem mladé generaci, která například neměla tu šanci hrát s velikány amerického jazzu a nikdy ji už mít už nebude, předat něco ze svých zkušeností.

Měl jste už dříve tendence psát? Například deník?

Ne, přišlo to tak najednou. Ale teď mám pokušení, že bych chtěl v psaní pokračovat. Jen ještě nevím, co by to mělo být.

V knize samozřejmě nepíšete jen o sobě, ale také o lidech, kteří vás obklopovali. Konzultoval jste s někým konkrétní pasáže?

Nekonzultoval a ani nevím, proč bych to dělal. Snažil jsem se nepsat bulvár nebo něco vulgárního. Chtěl jsem nabídnout slušnou formou obrázek ze svého života a doufám, že se mi to podařilo.

Bylo od počátku jasné, že kniha bude mapovat nejen profesní, ale i osobní život?

Ano. A jedna z nejdůležitějších pasáží je spojena s odchodem celé naší rodiny do exilu. Je to zkušenost tak silná, že ji mohou plně pochopit jen ti, kteří něco podobného prožili. V knize jsem tedy psal nejen o hudbě, ale i o svém rodinném životě, o dětech, o manželce. Moje žena mě vždy podržela v těžkých chvílích. Jsme spolu už více než pětapadesát let a já jsem chtěl psát i o našem společném životě.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_03

Když si vybavíte léta strávená ve Švýcarsku, na co vzpomínáte rád a co považujete za největší negativa?

Nejhorší zážitek byl, že jsem nemohl přijet své vlastní matce na pohřeb. Ale předtím jsme s rodiči v kontaktu byli a několikrát nás dokonce mohli navštívit. Přijela za námi i řada přátel z Prahy. Pro nás nebylo zpočátku jednoduché táhnout tu káru v novém prostředí. Ale tak jako všichni, kteří měli podobný osud, jsme se snažili „doplavat z ledové vody rychle ke břehu“, usadit se a začít pracovat. A to se nám povedlo. Moc si vážím toho, že nám pomohl švýcarský stát a konkrétně evangelická církev, která nás v nejhorších chvílích finančně a materiálně zajistila a nikdy po nás nechtěla nic zpět. Proto i já pravidelně přispívám na různé sbírky na chudé země nebo na hladové děti. Jen tak tu pomoc mohu vykompenzovat.

Máte dvě dcery a jedné z nich, Ladě, jste produkoval dvě desky. Bylo od počátku jasné, že se bude věnovat hudbě?

Vedl jsem ji k tomu od začátku. Studovala ve Vídni na jedné z nejlepších muzikálových škol, kde se naučila tančit, zpívat i hrát. Já jsem jí chtěl v začátku pomoci, a proto jsem jí zaranžoval dvě CD, dva projekty – jeden se swingovou muzikou a jeden s vánočními písničkami. Po určitou dlouhou dobu tedy šla v mých stopách, dokonce hrála hlavní role ve velkých muzikálech. Potom se provdala, měla dítě, ale teď by se možná chtěla do uměleckého světa opět vrátit.

A druhá dcera?

Starší dcera je úspěšnou manažerkou firmy ve Švýcarku a hudbě se nevěnovala. Ale mám už také vnuky, a dokonce pravnuky. Život jde dál.

Váš umělecký život byl a stále je bohatý. Zmínil jste, že jste působil ve velkých orchestrech, doprovázel jste populární zpěváky, ale stejně tak máte zkušenost z komorních jazzových uskupení. Natočil jste například album v duu s pianistou Karlem Růžičkou. V čem je to pro vás jiné, hrát v malé kapele nebo v duu a hrát v orchestru?

Vždycky je to jiné. V komorním obsazení, například v duu, je jiná koncentrace. Člověk poslouchá pečlivě spoluhráče a má možnost na něj lépe reagovat. Když hraji s bigbandem, musím se soustředit na svůj part a přitom samozřejmě poslouchat ostatní. Já jsem vždy preferoval hraní v menším obsazení, ale nezříkám se ani hraní v orchestru.

Měl jste na malá uskupení čas i v době, kdy jste před odchodem do Švýcarska doprovázel popové hvězdy?

Je pravda, že v Praze jsme s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu doprovázeli popové hvězdy a hrál jsem také s Velkým orchestrem Pragokoncertu, který řídil Milivoj Uzelac. Ale druhou polovinu svého času jsem trávil v pražských klubech s malými formacemi – s Laco Deczim, s Karlem Růžičkou, s bubeníkem Láďou Žižkou.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_04

Jaké to bylo hrát s malými jazzovými skupinami před několika desítkami let a jaké je to dnes? Vnímáte tam rozdíl?

Je to jiné, protože hudba se vyvíjí. Já se stále považuji za tradičního hráče. Mladí chlapci, s nimiž spolupracuji na JAMU, mají trochu jiný vztah k moderní muzice, což je samozřejmě dobré. Dnes se mohu více než dříve koncentrovat na sólové hraní. Také je snazší říct ostatním, když chci hrát sólo, aby mě nedoprovázeli.

A mění se i publikum? Chodí dnes na jazz jiný typ obecenstva než dříve?

Už ze Švýcarska mám zkušenost s dvojím typem publika a stejně to myslím funguje i tady. Jednak jsou to posluchači, kteří chodí na tradičnější muziku, což byl například ve Švýcarsku především dixieland. A pak posluchači moderní, kteří chodí na novější muziku.

U nás se zrovna dixieland moc nehraje. Co tedy poslouchá tuzemské tradiční publikum?

U nás vždy existovala silná orientace na swingovou hudbu. A proti tomu stojí mladší posluchači bebopu, hardbopu a veškerého moderního jazzu.

Ale já sleduji obrodu zájmu o swing i u mladého publika…

To považuji za velmi dobrou věc, protože tradici je dobré stále udržovat a prohlubovat.

Vy hrajete s o generaci mladšími muzikanty Vilémem Spilkou a Radkem Zapadlem v projektu Two Generations Trio. Co vám konkrétně tato spolupráce dává?

Já mladším spoluhráčům předávám své zkušenosti, ale zároveň se od nich učím. Toto trio dnes hraje spíše sporadicky, ale dříve to fungovalo výborně. Hrálo nám to dobře i bez bicích, protože Vilém Spilka je výborný doprovazeč a Radek Zapadlo skvělý sólista. Byla to hezká éra.

Své zatím poslední album jste nazval Blues ze Zapadákova. Proč tento název?

Vlastně ani nevím, co mě to napadlo. Rozhodně tím ale nechci říct, že je Brno zapadákov. Bývaly doby, kdy bylo Brno považováno za provincii a všechno se odehrávalo v Praze nebo v Bratislavě. Brno bylo odsunuto na okraj. Dnes už to v jazzové hudbě mimo jiné také díky Vilému Spilkovi a jeho týmu neplatí. Dnes je Brno nejen v jazzu kvetoucí moravská metropole.

Vincenc Kummer/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • oldrich dosedla

    7. září 2017, 11:19
    Ahoj Vincku,nahodou jsem prisel na to,ze jsi opet v Brne se zenou.Myslim,ze ten pocatecni start byl jednodussi, jak ve Svycarsku,kde stale ziji.Preji ti vse nejlepsi a pristi tyden budu telefonovat waltrovi,tak mu tu novinu sdelim.Preji cele tve rodine hodne stesti na vsech frontach ....Ahoj Olda D osedla P.S.Napis jenom par radku.Moje E-Mail adresse:oldrich.dosedla@sunrise.ch
  • Sava Klimeš

    25. srpen 2017, 21:03
    Děkuji za velmi přínosný a příjemný rozhovor s opravdovou legendou. Moje osobní zážitky s Vincou jak hudební i soukromé mě hodně přinesly. Přeji zdraví jemu i jeho dobré ženě Vlastě.

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více