Vincenc Kummer: Brno je kvetoucí metropole

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.

Rozhodl jste se zrekapitulovat svou dlouhou hudební dráhu, ale i soukromý život v knize pojmenované Medvědí stopou. Proč tento název?

Medvěd je přezdívka, kterou jsem dostal během svého působení v Praze od kolegy, populárního trumpetisty Laca Decziho. Jako Medvěd jsem pak byl známý i v Orchestru Ladislava Štaidla.

Tato „pražská etapa“ je nejen důležitým obdobím vašeho profesního života, ale také jednou z důležitých částí knihy.

Ano, knihu jsem rozdělil na tři etapy. První je brněnská. V Brně jsem totiž po absolutoriu konzervatoře začínal hrát s různými orchestry včetně rozhlasového nebo Filharmonie Brno. Potom jsem odešel do Prahy, kde jsem žil šestnáct let. Působil jsem v divadle Semafor, v divadle Apollo, hrál jsem s Václavem Hybšem, doprovázel Waldemara Matušku a další hvězdy pop music a byl jsem také zaměstnaný v rozhlase. Poté jsem přešel k Láďovi Štaidlovi a Karlu Gottovi, kde jsem působil deset let, až do svého odchodu do exilu do Švýcarska. To byla ta třetí etapa.

A návrat do Brna je tím pádem čtvrtá…

Ve Švýcarsku jsem měl šanci doprovázet nejlepší americké muzikanty. Strávil jsem tam pětadvacet let, ale před jedenácti lety jsem se s manželkou vrátil do rodného Brna, kde se mi vždycky líbilo a stále líbí.

Jak vůbec vznikl nápad, že o svém životě napíšete knihu?

Během svého dlouhého života jsem načerpal tolik zkušeností, že už to muselo jít ven. Usedl jsem tedy 21. května 2016 k počítači a začal jsem psát. Vypadlo to ze mne během tří měsíců, do 21. srpna byla kniha prakticky hotová. Chtěl jsem mladé generaci, která například neměla tu šanci hrát s velikány amerického jazzu a nikdy ji už mít už nebude, předat něco ze svých zkušeností.

Měl jste už dříve tendence psát? Například deník?

Ne, přišlo to tak najednou. Ale teď mám pokušení, že bych chtěl v psaní pokračovat. Jen ještě nevím, co by to mělo být.

V knize samozřejmě nepíšete jen o sobě, ale také o lidech, kteří vás obklopovali. Konzultoval jste s někým konkrétní pasáže?

Nekonzultoval a ani nevím, proč bych to dělal. Snažil jsem se nepsat bulvár nebo něco vulgárního. Chtěl jsem nabídnout slušnou formou obrázek ze svého života a doufám, že se mi to podařilo.

Bylo od počátku jasné, že kniha bude mapovat nejen profesní, ale i osobní život?

Ano. A jedna z nejdůležitějších pasáží je spojena s odchodem celé naší rodiny do exilu. Je to zkušenost tak silná, že ji mohou plně pochopit jen ti, kteří něco podobného prožili. V knize jsem tedy psal nejen o hudbě, ale i o svém rodinném životě, o dětech, o manželce. Moje žena mě vždy podržela v těžkých chvílích. Jsme spolu už více než pětapadesát let a já jsem chtěl psát i o našem společném životě.

Když si vybavíte léta strávená ve Švýcarsku, na co vzpomínáte rád a co považujete za největší negativa?

Nejhorší zážitek byl, že jsem nemohl přijet své vlastní matce na pohřeb. Ale předtím jsme s rodiči v kontaktu byli a několikrát nás dokonce mohli navštívit. Přijela za námi i řada přátel z Prahy. Pro nás nebylo zpočátku jednoduché táhnout tu káru v novém prostředí. Ale tak jako všichni, kteří měli podobný osud, jsme se snažili „doplavat z ledové vody rychle ke břehu“, usadit se a začít pracovat. A to se nám povedlo. Moc si vážím toho, že nám pomohl švýcarský stát a konkrétně evangelická církev, která nás v nejhorších chvílích finančně a materiálně zajistila a nikdy po nás nechtěla nic zpět. Proto i já pravidelně přispívám na různé sbírky na chudé země nebo na hladové děti. Jen tak tu pomoc mohu vykompenzovat.

Máte dvě dcery a jedné z nich, Ladě, jste produkoval dvě desky. Bylo od počátku jasné, že se bude věnovat hudbě?

Vedl jsem ji k tomu od začátku. Studovala ve Vídni na jedné z nejlepších muzikálových škol, kde se naučila tančit, zpívat i hrát. Já jsem jí chtěl v začátku pomoci, a proto jsem jí zaranžoval dvě CD, dva projekty – jeden se swingovou muzikou a jeden s vánočními písničkami. Po určitou dlouhou dobu tedy šla v mých stopách, dokonce hrála hlavní role ve velkých muzikálech. Potom se provdala, měla dítě, ale teď by se možná chtěla do uměleckého světa opět vrátit.

A druhá dcera?

Starší dcera je úspěšnou manažerkou firmy ve Švýcarku a hudbě se nevěnovala. Ale mám už také vnuky, a dokonce pravnuky. Život jde dál.

Váš umělecký život byl a stále je bohatý. Zmínil jste, že jste působil ve velkých orchestrech, doprovázel jste populární zpěváky, ale stejně tak máte zkušenost z komorních jazzových uskupení. Natočil jste například album v duu s pianistou Karlem Růžičkou. V čem je to pro vás jiné, hrát v malé kapele nebo v duu a hrát v orchestru?

Vždycky je to jiné. V komorním obsazení, například v duu, je jiná koncentrace. Člověk poslouchá pečlivě spoluhráče a má možnost na něj lépe reagovat. Když hraji s bigbandem, musím se soustředit na svůj part a přitom samozřejmě poslouchat ostatní. Já jsem vždy preferoval hraní v menším obsazení, ale nezříkám se ani hraní v orchestru.

Měl jste na malá uskupení čas i v době, kdy jste před odchodem do Švýcarska doprovázel popové hvězdy?

Je pravda, že v Praze jsme s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu doprovázeli popové hvězdy a hrál jsem také s Velkým orchestrem Pragokoncertu, který řídil Milivoj Uzelac. Ale druhou polovinu svého času jsem trávil v pražských klubech s malými formacemi – s Laco Deczim, s Karlem Růžičkou, s bubeníkem Láďou Žižkou.

Jaké to bylo hrát s malými jazzovými skupinami před několika desítkami let a jaké je to dnes? Vnímáte tam rozdíl?

Je to jiné, protože hudba se vyvíjí. Já se stále považuji za tradičního hráče. Mladí chlapci, s nimiž spolupracuji na JAMU, mají trochu jiný vztah k moderní muzice, což je samozřejmě dobré. Dnes se mohu více než dříve koncentrovat na sólové hraní. Také je snazší říct ostatním, když chci hrát sólo, aby mě nedoprovázeli.

A mění se i publikum? Chodí dnes na jazz jiný typ obecenstva než dříve?

Už ze Švýcarska mám zkušenost s dvojím typem publika a stejně to myslím funguje i tady. Jednak jsou to posluchači, kteří chodí na tradičnější muziku, což byl například ve Švýcarsku především dixieland. A pak posluchači moderní, kteří chodí na novější muziku.

U nás se zrovna dixieland moc nehraje. Co tedy poslouchá tuzemské tradiční publikum?

U nás vždy existovala silná orientace na swingovou hudbu. A proti tomu stojí mladší posluchači bebopu, hardbopu a veškerého moderního jazzu.

Ale já sleduji obrodu zájmu o swing i u mladého publika…

To považuji za velmi dobrou věc, protože tradici je dobré stále udržovat a prohlubovat.

Vy hrajete s o generaci mladšími muzikanty Vilémem Spilkou a Radkem Zapadlem v projektu Two Generations Trio. Co vám konkrétně tato spolupráce dává?

Já mladším spoluhráčům předávám své zkušenosti, ale zároveň se od nich učím. Toto trio dnes hraje spíše sporadicky, ale dříve to fungovalo výborně. Hrálo nám to dobře i bez bicích, protože Vilém Spilka je výborný doprovazeč a Radek Zapadlo skvělý sólista. Byla to hezká éra.

Své zatím poslední album jste nazval Blues ze Zapadákova. Proč tento název?

Vlastně ani nevím, co mě to napadlo. Rozhodně tím ale nechci říct, že je Brno zapadákov. Bývaly doby, kdy bylo Brno považováno za provincii a všechno se odehrávalo v Praze nebo v Bratislavě. Brno bylo odsunuto na okraj. Dnes už to v jazzové hudbě mimo jiné také díky Vilému Spilkovi a jeho týmu neplatí. Dnes je Brno nejen v jazzu kvetoucí moravská metropole.