Vincenc Kummer: Brno je kvetoucí metropole

17. srpen 2017, 1:00

Vincenc Kummer: Brno je kvetoucí metropole

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.

Rozhodl jste se zrekapitulovat svou dlouhou hudební dráhu, ale i soukromý život v knize pojmenované Medvědí stopou. Proč tento název?

Medvěd je přezdívka, kterou jsem dostal během svého působení v Praze od kolegy, populárního trumpetisty Laca Decziho. Jako Medvěd jsem pak byl známý i v Orchestru Ladislava Štaidla.

Tato „pražská etapa“ je nejen důležitým obdobím vašeho profesního života, ale také jednou z důležitých částí knihy.

Ano, knihu jsem rozdělil na tři etapy. První je brněnská. V Brně jsem totiž po absolutoriu konzervatoře začínal hrát s různými orchestry včetně rozhlasového nebo Filharmonie Brno. Potom jsem odešel do Prahy, kde jsem žil šestnáct let. Působil jsem v divadle Semafor, v divadle Apollo, hrál jsem s Václavem Hybšem, doprovázel Waldemara Matušku a další hvězdy pop music a byl jsem také zaměstnaný v rozhlase. Poté jsem přešel k Láďovi Štaidlovi a Karlu Gottovi, kde jsem působil deset let, až do svého odchodu do exilu do Švýcarska. To byla ta třetí etapa.

A návrat do Brna je tím pádem čtvrtá…

Ve Švýcarsku jsem měl šanci doprovázet nejlepší americké muzikanty. Strávil jsem tam pětadvacet let, ale před jedenácti lety jsem se s manželkou vrátil do rodného Brna, kde se mi vždycky líbilo a stále líbí.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_02

Jak vůbec vznikl nápad, že o svém životě napíšete knihu?

Během svého dlouhého života jsem načerpal tolik zkušeností, že už to muselo jít ven. Usedl jsem tedy 21. května 2016 k počítači a začal jsem psát. Vypadlo to ze mne během tří měsíců, do 21. srpna byla kniha prakticky hotová. Chtěl jsem mladé generaci, která například neměla tu šanci hrát s velikány amerického jazzu a nikdy ji už mít už nebude, předat něco ze svých zkušeností.

Měl jste už dříve tendence psát? Například deník?

Ne, přišlo to tak najednou. Ale teď mám pokušení, že bych chtěl v psaní pokračovat. Jen ještě nevím, co by to mělo být.

V knize samozřejmě nepíšete jen o sobě, ale také o lidech, kteří vás obklopovali. Konzultoval jste s někým konkrétní pasáže?

Nekonzultoval a ani nevím, proč bych to dělal. Snažil jsem se nepsat bulvár nebo něco vulgárního. Chtěl jsem nabídnout slušnou formou obrázek ze svého života a doufám, že se mi to podařilo.

Bylo od počátku jasné, že kniha bude mapovat nejen profesní, ale i osobní život?

Ano. A jedna z nejdůležitějších pasáží je spojena s odchodem celé naší rodiny do exilu. Je to zkušenost tak silná, že ji mohou plně pochopit jen ti, kteří něco podobného prožili. V knize jsem tedy psal nejen o hudbě, ale i o svém rodinném životě, o dětech, o manželce. Moje žena mě vždy podržela v těžkých chvílích. Jsme spolu už více než pětapadesát let a já jsem chtěl psát i o našem společném životě.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_03

Když si vybavíte léta strávená ve Švýcarsku, na co vzpomínáte rád a co považujete za největší negativa?

Nejhorší zážitek byl, že jsem nemohl přijet své vlastní matce na pohřeb. Ale předtím jsme s rodiči v kontaktu byli a několikrát nás dokonce mohli navštívit. Přijela za námi i řada přátel z Prahy. Pro nás nebylo zpočátku jednoduché táhnout tu káru v novém prostředí. Ale tak jako všichni, kteří měli podobný osud, jsme se snažili „doplavat z ledové vody rychle ke břehu“, usadit se a začít pracovat. A to se nám povedlo. Moc si vážím toho, že nám pomohl švýcarský stát a konkrétně evangelická církev, která nás v nejhorších chvílích finančně a materiálně zajistila a nikdy po nás nechtěla nic zpět. Proto i já pravidelně přispívám na různé sbírky na chudé země nebo na hladové děti. Jen tak tu pomoc mohu vykompenzovat.

Máte dvě dcery a jedné z nich, Ladě, jste produkoval dvě desky. Bylo od počátku jasné, že se bude věnovat hudbě?

Vedl jsem ji k tomu od začátku. Studovala ve Vídni na jedné z nejlepších muzikálových škol, kde se naučila tančit, zpívat i hrát. Já jsem jí chtěl v začátku pomoci, a proto jsem jí zaranžoval dvě CD, dva projekty – jeden se swingovou muzikou a jeden s vánočními písničkami. Po určitou dlouhou dobu tedy šla v mých stopách, dokonce hrála hlavní role ve velkých muzikálech. Potom se provdala, měla dítě, ale teď by se možná chtěla do uměleckého světa opět vrátit.

A druhá dcera?

Starší dcera je úspěšnou manažerkou firmy ve Švýcarku a hudbě se nevěnovala. Ale mám už také vnuky, a dokonce pravnuky. Život jde dál.

Váš umělecký život byl a stále je bohatý. Zmínil jste, že jste působil ve velkých orchestrech, doprovázel jste populární zpěváky, ale stejně tak máte zkušenost z komorních jazzových uskupení. Natočil jste například album v duu s pianistou Karlem Růžičkou. V čem je to pro vás jiné, hrát v malé kapele nebo v duu a hrát v orchestru?

Vždycky je to jiné. V komorním obsazení, například v duu, je jiná koncentrace. Člověk poslouchá pečlivě spoluhráče a má možnost na něj lépe reagovat. Když hraji s bigbandem, musím se soustředit na svůj part a přitom samozřejmě poslouchat ostatní. Já jsem vždy preferoval hraní v menším obsazení, ale nezříkám se ani hraní v orchestru.

Měl jste na malá uskupení čas i v době, kdy jste před odchodem do Švýcarska doprovázel popové hvězdy?

Je pravda, že v Praze jsme s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu doprovázeli popové hvězdy a hrál jsem také s Velkým orchestrem Pragokoncertu, který řídil Milivoj Uzelac. Ale druhou polovinu svého času jsem trávil v pražských klubech s malými formacemi – s Laco Deczim, s Karlem Růžičkou, s bubeníkem Láďou Žižkou.

kummer_vincent_foto_jiri_slama_04

Jaké to bylo hrát s malými jazzovými skupinami před několika desítkami let a jaké je to dnes? Vnímáte tam rozdíl?

Je to jiné, protože hudba se vyvíjí. Já se stále považuji za tradičního hráče. Mladí chlapci, s nimiž spolupracuji na JAMU, mají trochu jiný vztah k moderní muzice, což je samozřejmě dobré. Dnes se mohu více než dříve koncentrovat na sólové hraní. Také je snazší říct ostatním, když chci hrát sólo, aby mě nedoprovázeli.

A mění se i publikum? Chodí dnes na jazz jiný typ obecenstva než dříve?

Už ze Švýcarska mám zkušenost s dvojím typem publika a stejně to myslím funguje i tady. Jednak jsou to posluchači, kteří chodí na tradičnější muziku, což byl například ve Švýcarsku především dixieland. A pak posluchači moderní, kteří chodí na novější muziku.

U nás se zrovna dixieland moc nehraje. Co tedy poslouchá tuzemské tradiční publikum?

U nás vždy existovala silná orientace na swingovou hudbu. A proti tomu stojí mladší posluchači bebopu, hardbopu a veškerého moderního jazzu.

Ale já sleduji obrodu zájmu o swing i u mladého publika…

To považuji za velmi dobrou věc, protože tradici je dobré stále udržovat a prohlubovat.

Vy hrajete s o generaci mladšími muzikanty Vilémem Spilkou a Radkem Zapadlem v projektu Two Generations Trio. Co vám konkrétně tato spolupráce dává?

Já mladším spoluhráčům předávám své zkušenosti, ale zároveň se od nich učím. Toto trio dnes hraje spíše sporadicky, ale dříve to fungovalo výborně. Hrálo nám to dobře i bez bicích, protože Vilém Spilka je výborný doprovazeč a Radek Zapadlo skvělý sólista. Byla to hezká éra.

Své zatím poslední album jste nazval Blues ze Zapadákova. Proč tento název?

Vlastně ani nevím, co mě to napadlo. Rozhodně tím ale nechci říct, že je Brno zapadákov. Bývaly doby, kdy bylo Brno považováno za provincii a všechno se odehrávalo v Praze nebo v Bratislavě. Brno bylo odsunuto na okraj. Dnes už to v jazzové hudbě mimo jiné také díky Vilému Spilkovi a jeho týmu neplatí. Dnes je Brno nejen v jazzu kvetoucí moravská metropole.

Vincenc Kummer/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • oldrich dosedla

    7. září 2017, 11:19
    Ahoj Vincku,nahodou jsem prisel na to,ze jsi opet v Brne se zenou.Myslim,ze ten pocatecni start byl jednodussi, jak ve Svycarsku,kde stale ziji.Preji ti vse nejlepsi a pristi tyden budu telefonovat waltrovi,tak mu tu novinu sdelim.Preji cele tve rodine hodne stesti na vsech frontach ....Ahoj Olda D osedla P.S.Napis jenom par radku.Moje E-Mail adresse:oldrich.dosedla@sunrise.ch
  • Sava Klimeš

    25. srpen 2017, 21:03
    Děkuji za velmi přínosný a příjemný rozhovor s opravdovou legendou. Moje osobní zážitky s Vincou jak hudební i soukromé mě hodně přinesly. Přeji zdraví jemu i jeho dobré ženě Vlastě.

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce