Zdeněk Král: Chci v posluchačích vzbudit reakci, humor v hudbě může mít mnoho podob

20. červenec 2021, 17:00
Zdeněk Král: Chci v posluchačích vzbudit reakci, humor v hudbě může mít mnoho podob

Jak je náročné prosadit se jako skladatel v dnešní v době? A je k tomu zapotřebí i něco víc, než jen hudební znalost a talent? Bavili jsme se s uznávaným skladatelem mnoha žánrů, klavíristou a svým způsobem komikem. Takový je totiž Zdeněk Král, rodák z Nového Boru, dramaturg festivalu Maraton hudby Brno. Celkem na něm vystoupil už třikrát, letos nově si ke svému vystoupení přidal i celou dramaturgii jedné scény s názvem Humor v hudbě. Jak sám říká, „chci ukázat, že i v oblasti tzv. vážné hudby může být prostor pro humor a komiku, dosáhnout toho lze několika způsoby.“

Na svém webu o sobě píšete, že jste hudební skladatel, klavírní improvizátor a občasný herec. Nejčastěji se věnujete skládání. Je to vaše nejmilejší činnost?

Vzhledem k tomu, že jsem introvert, tak je pro mě lepší skládání, protože se můžu někde zavřít a tvořit. Rád samozřejmě i hraji, je to ale pro mě vzhledem k mé povaze složitější. Člověk musí předat publiku energii, zaujmout ho, což je pro mě někdy oříšek.

Předpokládám ale, že za dobu vašeho hraní už jste si na tento stres zvykl?

Celkem ano. Posunu jsem například dosáhl, když jsem hrál Nekorektní skeče, společně s Lukášem Pavláskem, Josefem Poláškem a Kubou Žáčkem, a musel jsem představení uvádět. V průběhu inscenace se totiž kolegové převlékali a chystali na další scénky, a na mě zbyla povinnost vyplnit prostor mezi tím. Buď jsem hrál a nebo jsem uváděl následující scénky. Pak se občas i stalo, že třeba jeden herec onemocněl, tudíž jsem ho musel zastoupit i ve scénkách. Stalo se tak například u inscenace Mladíci z Doloplaz v aquaparku v Prostějově, kde jsme hráli jen ve spodním prádle… Teď jsem s trémou musel pracovat znovu. Když člověk rok a půl nehraje před lidmi, tak má lehký stres, aby se něco nepokazilo. Na druhou stranu cítím, že jak stárnu, tak už méně vnímám, co si kdo o mně myslí (smích).

Jaká je Vaše cesta k festivalu Maraton hudby Brno?

Se zakladatem festivalu, Davidem Dittrichem, se známe už delší dobu. Přišel za mnou, že by rád přidal na festival pásmo spojení hudby a humoru, a já byl podle něj tím nejpovolanějším, člověkem z oboru. Letos spolupracuji s festivalem vlastně už pátým rokem, nově i jako dramaturg. Jenže ve vážné hudbě se těžko hledají tělesa, která spojují hudbu a humor. Mně osobně hodně pomohly právě Nekorektní skeče, kde jsem vytvářel scénky, které měly ladit s linií humoru a přitom využívající mou vážno-hudební erudici.

Na čem stojí letošní dramaturgie scény, příhodně pojmenované Humor v hudbě?

Stojí na dvou dvojicích. A vždy je to dvojice hudebník-herec. Čili já s Tomášem Matonohou budeme taková předkapela a následují Ondřej Gregor Brzobohatý s Ondřejem Brouskem. S Tomášem hrajeme spolu dlouho, už od dob Komediografu. Spolu jsme účinkovali v TV pořadu Na forbíně TM, v projektu U piana a v kapele Inspektor Kluzó. O tom, že Tomáš je komik každým coulem není třeba diskutovat. Já ho doplňuji hudebně a to spojení je unikátní. Během zlínského filmového festivalu pro děti jsem se pak seznámil s Ondrou Brzobohatým, s nímž jsme vystupovali jako spoluhráči na dva klavíry. Hráli jsme tehdy melodie z večerníčků. To jsem na chvíli “ukradl” Ondrovi Brouskovi jeho místo. Oba Ondrové jsou herci, tudíž k tomu přistupují herecky a klavír je prostředkem ke vzniku humoru. Naopak u mě je primární právě hudba a vtipem se snažím poskytnout návod, jak poznat klasiku. Podle mě se budou oba koncerty vzájemně krásně doplňovat.

kral_zdenek_foto_archiv_umelce_01

Ještě neskončil ani letošní ročník, ale zkusím – máte už představu o směřování scény do dalších let? Říkáte, že příliš humorné vážné hudby není, na druhou stranu hledáte různá propojení.

Tak on je to vlastně oxymorón. Protiklad. Paradox. Vtipná vážná hudba? To přece nemůže dopadnout dobře. To je jako vtipný horor! Ale v dnešním světě jsou možná všemožná spojení. Já jsem začal hledat i mimo tzv. vážnou hudbu a najednou se ten okruh možných interpretů rozšířil. Rád bych tak pozval např. Andreu Buršovou, která zpívá šansony a zároveň se identifikuje ve třech postavách: šansonové zpěvačky, sebevědomé učitelky a přisprostlé uklízečky. Má to formu koncertu a zároveň jde o kombinaci vážných šansonů a herecké komiky. 

Kde berete inspiraci na všechny nové projekty a hudbu?

Ačkoliv jsem introvert, tak se paradoxně velmi stýkám s lidmi. Velmi mě inspirují, debata s druhými je zajímavá. Člověk musí být otevřený novým podnětům, všímat si jich a zároveň si je někam ukládat. Navíc já bych nedokázal pracovat celou dobu jen v jednom hudebním žánru, byl by to stereotyp.

Získal jste mnoho ocenění, mezi nimi například prestižní Classic Prague Awards za nejlepší skladbu vážné hudby 2019 (Magnificat), cenu OSA za nejhranějšího autora vážné hudby 2018 a 2019 nebo jste byl dvakrát finalistou soutěže UK Songwriting Contest v Londýně v letech 2017 a 2018. Znamená to pro Vás něco? 

Je to vnější zpětná vazba. Píši spousty hudby pro divadlo a tam je vnímána spíše jako doprovod a lidé se ohlíží primárně po hercích, oceňují scénu nebo případně režii. Naopak vážná hudba stojí sama o sobě a zde pochvalu od druhých, potažmo od odborné poroty - čili lidí, kteří hudbě rozumí, beru jako čest a beru to jako povzbuzení a potvrzení, že tímto směrem mám pokračovat dál. A zároveň to má i praktický dopad, kdy třeba dostanu více zakázek nebo se dostanu k zajímavým projektům. Čili cen si cením, ale nepřeceňuju je.

Které ocenění je Vám nejbližší?

Nejvíc si cením právě Classic Prague Awards. Do té doby, než jsem tady uspěl, o mně mnoho lidí z oblasti vážné hudby ani nevědělo. Díky výhře jsem se ale dostal do povědomí druhých, podařilo se mi prosadit například v Dánsku, kde teď připravujeme několik projektů, například s česko-dánskou houslistkou Ladou Fedorovou.

Na svém webu máte také napsané, že netvoříte hudbu, ale emoce. Jak to myslíte?

Existuje mnoho konceptů, jak skládat hudbu. Někdo skládá například pomocí číselných řad nebo co já vím - podle vzoru na svetru. Co skladatel, to odlišný přístup. Já jsem schopný psát cokoli, ale obecně jsem se vrátil nazpět k tradici. Pro mě je ta rovnice: emoce-hudba-partitura a ne: partitura-hudba-emoce. Hudba je pro mě primární a partitura je zápis té hudby, která existuje. Je napsána pro interpreta, aby mou hudbu zahrál např. na nástroj, na který já neumím. A aby předal emoci, kterou jsem já do toho vložil. A nemyslím emoci v romantickém smyslu. Dnes jsou emoce jiné, ne patetické a velikášské, ale mikroemoce. Emoci můžu mít i z vybitého iPhonu…  

Dá se tedy říct, že máte svůj určitý hudební rukopis?

Ano a myslím, že teď je už čitelný. Slovenská hudební vědkyně Taťána Pirníková psala do jednoho časopisu analýzu mé hudby. Napsala, že jednotlivé žánry – skeče, hudba klasická nebo dětská a další, jsou odlišné, zároveň z nich ale jde poznat, že je tvořím já. Mám dostředivé tendence, několik společných námětů. To samozřejmě může být občas svazující, vedoucí k opakování se. Proto se snažím posouvat dál, učit se nové věci, inspirovat se věcmi okolo sebe. Chci říct, že si nejsem jistý, jestli je “mít svůj hudební rukopis” v dnešní době správně. 

Používáte odlišné postupy skládání pro jednotlivé žánry?

Ano, ale nerad se omezuji. Snažím se jednotlivé hudební styly prolínat. Nedávno jsem psal skladbu pro klavírní trio, v níž jsem použil ala rapový rytmus. Do vážné hudby se občas snažím dostat jazzovou harmonii nebo prvky rocku. Není to děláno uměle, že musím, ale vyplývá to z přirozeného “dělání” skladby. U písní píšu hudbu většinou už na hotové texty, takže přemýšlím, jak podtrhnout význam slov. 

Jak jste se tedy dostal k tvorbě humorné hudby a scének, například už zmíněné Nekorektní skeče? To je naprosto odlišná disciplína. Zvlášť, když jak tvrdíte, jste introvert. 

Může za to Pepa Polášek, jenž s ženou čekal dítě a v té době mělo HaDivadlo letět do Moskvy. Jeho partnerka měla korepetovat hru ruského režiséra Ponomareva, kvůli těhotenství jsem ji ale vystřídal já. Letěl jsem do Moskvy, viděl Lenina a byt Bulgakova. Se všemi pil pivo Žiguli, seznámil se a v HaDivadle jsem se tak uchytil na delší dobu a působil v pořadu Komediograf, kde vystupoval právě Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Mariana Chmelařová, Josef Polášek a další. Pořad fungoval přes dvacet let a stala se z toho kultovní záležitost. Tvořil jsem hudbu, s kolegou jsme napsali asi dvě stě písní a fungovali jsme jako hudební doprovod. Působením v Komediografu a psaním hudby pro další scény jsem naplnil část svého poslání mít co do činění s divadlem. 

Novým podnětem pro inspiraci mohla být nabídka České televize podílet se na tvorbě pořadu pro děti Hýbánky. Zároveň jste se asi musel poprat s trémou z nového úhlu pohledu. Stát tentokrát před kamerami…

Vymysleli jsme to dohromady s dramaturgyní Svatavou Šenkovou. Volali jsme si a nabídla mi, že vzniká nový kanál Déčko, jestli se nechci nějak zapojit. Vymýšleli jsme, co by bylo zajímavé, až nás napadlo vytvořit pořad, v němž by měla hlavní slovo lidová hudba. V každém díle je nějaká lidová píseň, jež je ztvárněna tancem. A když jsme přemýšleli nad názvem, napadl mě ve sprše název Hýbánky. Nakonec jsme u toho zůstali. Trému jsem měl prvních pět dílů, pak už to byla příjemná práce s fajn kolektivem a moc rád na to vzpomínám.

kral_zdenek_foto_archiv_umelce02

Na pořadu se podíleli i další. V hlavní dvojici byla s vámi Kristýna Štěrhová.

Ano, měla na starost právě pohybovou složku, já hudbu. Režisérem byl Pavel Šimák, který psal scénáře. Nakonec jsme natočili asi 330 dílů a stal se z toho poměrně úspěšný pořad České televize na Déčku. Občas ještě Hýbánky hráváme s Kristýnou živě.

Mělo to dopad i na Vaši kariéru? Nezaškatulkovali si vás?

Právě že ano, ještě nedávno mě zastavovaly maminky s dětmi, že to je ten Zdenda z Hýbánek a chtěly podpis. Proto jsem se snažil odlišit, zbavit se nálepky dětského herce. Ale nakonec proč ne. Není to nic špatného dělat kvalitní pořad pro děti. Nechci srovnávat, ale v oblasti tvorby pro děti vzniklo tolik braku… Já se naopak tvorbou pro děti zabývám dlouhodobě, především hudební složkou v pohádkách a tančírnách režiséra Jiřího Jelínka a dramaturgyně a textařky Terezy Lexové. Vytvořili jsme více jak dvacet inscenací.

Máte široký hudební záběr, od klasické hudby k jazzu po lidovou hudbu a skladby pro děti. Vážnou hudbu jste vnímal od otce, jazz od matky, jak jste řekl v rozhovoru pro časopis Harmonie. Který žánr obecně je vám nejbližší?

Velmi dlouho jsem nepsal vážnou hudbu, protože jsem nevěděl, jak ji dostat k publiku. Nikdo to nechtěl hrát. Takže jsem posledních dvacet let psal především pro divadlo. Před cca třinácti lety jsem měl nabídku na prezentaci mé Carminy burany 2 - O lidské duši v Obecním domě, ale zasáhla vyšší moc - finanční krize. Tak z toho nic nebylo. Pak přišla až za dlouho nabídka od pana Karla Klimeše, sborového zpěváka, abych napsal mši, Missu brevis. Tím jsem se víceméně vrátil ke klasické hudbě, protože v návaznosti vznikly i další skladby (Ave verum corpus, oceněný Magnificat a tak dále) a já jsem si k ní našel vztah i způsob, jak o ní uvažovat a jak ji psát.

Na závěr jedna zajímavost – vystudoval jste na konzervatoři kontrabas, více se ale věnujete klavíru. Proč?

Já se o hudbu začal zajímat až v sedmé třídě, což je pro klavíristy pozdě. Já jsem doma improvizoval, ale nedřel jsem stupnice a etudy. Moje učitelka klavíru na ZUŠ mi hned řekla, že to je nad mé síly. Na konzervatoři mi doporučili fagot nebo kontrabas. Ačkoliv jsem moc nechtěl, tak jsem se rozhodl pro kontrabas. K tomu jsem dostal speciální drát na roztahování prstů pro lepší úchyt. Zkoušky jsem dělal ještě z klavíru a paradoxně mi řekli, že jsem měl jít na klavír, protože je málo kluků - klavíristů. Když už jsem ale na kontrabasu, tak to už nejde změnit. To bylo dost kruté. Zkusil jsem jít za panem ředitelem, ten mě ale odmítl s tím, že přestoupit mohu nejdřív po maturitě v pátém ročníku. Takže jsem pokračoval v kontrabasu, bez přístupu ke klavíru. K němu jsem se znovu dostal až na Hudební fakultě JAMU, kde jsem studoval skladbu a klavír byl součástí výuky. Vtipným paradoxem je, že se klavírem a hraním na něj, mimo skládání, nakonec živím.

Zahrajete si ještě někdy na kontrabas?

Já ho prodal hned po konzervatoři, což zpětně vidím jako chybu. Teď by se mi hodil, rád píšu hudbu pro nástroje, na které umím hrát. Proto se teď učím na housle a ukulele. Kontrabas si ale časem koupím, už jsem mu odpustil.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce