Jedenadvacátého března se brněnským koncertem uzavírá ojedinělé tuzemské turné basisty Jana Martiníka a klavíristy Davida Marečka, při němž postupně pro pět měst připravili Schubertův písňový cyklus Zimní cesta. Pěvec, ostravský rodák, si pro tento projekt našel čas v programu svého berlínského operního angažmá, pianista čas hledal vedle své práce manažera: po několika letech strávených v ředitelském kresle Filharmonie Brno zastává nyní už šestým rokem stejnou funkci v České filharmonii. Uprostřed turné, po Ostravě a Plzni a před Zlínem a jihomoravskou metropolí, vystoupili 8. března v pražském Rudolfinu. Rozhovor, vedený v noci hned po koncertě, prozradil pohodu osobního i uměleckého přátelství obou hudebníků, ale také obvyklé uvolnění, které se po zdařilém vystoupení dostavuje. David Mareček se před usednutím k mikrofonu však na delší dobu vytratil.
Podezříval jsem vás, že snad jdete ještě cvičit…
David Mareček: Hned po koncertě? To ale dělá málokdo. Mě taková věc dneska opravdu nenapadla…!
Kdy se ke klavírnímu partu vrátíte?
D. M.: I se dvěma vystoupeními v Rakousku a Německu byl tohle pátý koncert – takže už spějeme do fáze, kdy je spíše potřeba si o hudbě číst, poslouchat další věci od Schuberta, přemýšlet o tom… – a samozřejmě denně cvičit. S ohledem na kondici rukou je možné vynechat snad jen jeden den. Ale cvičit znamená i jiné věci, ne jenom Zimní cestu… Z Berlína jsem si přivezl noty, hudbu, kterou jsem dlouho nehrál - Brahmse, Rachmaninova… Ty teď budu nejspíš cvičit.
A kdy se ke svému, tedy pěveckému partu, vrátíte vy? Až před dalším koncertem, nebo dřív?
Jan Martiník: Doposud jsme měli tendenci studovat a zkoušet i mezi koncerty. Vídali jsme se různě, i v Berlíně. Teď asi zrovna čas nebude… Před koncertem ve Zlíně to vypadá asi jen na zkoušku až v sále, která je ovšem samozřejmostí. Před brněnským koncertem si čas na zkoušení uděláme větší.
Zpíváte pak při takové velké zkoušce cyklus celý, nebo spíš jen procházíte pár potřebných míst…?
J. M.: V tom jsme spontánní, takže nevím. Neexistují osvědčené způsoby. Záleží jen na našem rozpoložení.
Kolikrát jste prošli během studia a zkoušení Zimní cestu opravdu vcelku, řekněme bez přerušování?
J. M.: Těžko přesně odhadnout. Zkoušeli jsme od prosince a začali jsme tím, že jsme si cyklus dali celý.
D. M.: Před Prahou byly dva koncerty zahraniční a dva tuzemské. Zkoušek, kde jsme prošli cyklus celý, mohlo být tak deset. Od začátku prosince neminul týden, v němž bychom se nesešli. Někdy jsme měli i tři dny zkoušení vcelku.
Učili jste se věc od začátku společně?
J.M.: Zpíval jsem Zimní cestu jednou veřejně, to bude už deset let. Tehdy jsem ale neuměl ani pořádně německy… S časovým odstupem jsem se k ní vracel, ale skutečné nastudování, včetně naučení nazpaměť, přijde až tehdy, když se skladbě intenzivně věnujete s vědomím, že na konci toho úsilí bude koncert. Dotáhnout studium do konce mě přiměl až okamžik, kdy tenhle projekt vyvstal. Dělat něco jen do šuplíku? Jsou takoví kolegové, já takový ale nikdy nebyl.
D. M.: Já jsem na tom byl odlišně – urazil jsem při přípravě nastudování a našeho turné cestu z pozice posluchače do pozice interpreta.
Vy jste měl tedy náskok?
J. M.: U některých písní jsem měl více méně jasno a jen v detailech se to vytříbilo, u některých mi velmi pomohla až nynější příprava. A pak i skutečnost, že jsme společně mohli zajet za basbarytonistou Robertem Hollem, který se nám věnoval několik hodin - a bylo to super. Nesmírně obohacující. Říkal nám moc zajímavé věci. Bylo by krásné, kdybychom s ním Zimní cestu mohli probrat ještě jednou, až koncertní sérii dokončíme… Takové zkušenosti jsou k nezaplacení. Má nadhled, přesně ví… A dokázal nás uklidnit, dát nám oběma jistotu, že všechno je dobré. Nejhorší je, když vás někdo začne deptat. To pak nezazpívám ani tón.
Vyvíjel se během práce váš pohled na Zimní cestu?
J. M.: Nijak zásadně ne.
Na začátku se možná zdá cyklus trochu depresivní…?
J. M.: Všichni o tom mluvili, jak je depresivní… Ale Zimní cesta taková není. Ano, je to životní příběh, smutný, nešťastný, je v něm pořád přítomna smrt, ale jsou tam i momenty, které jsou krásné. Pozitivně lyrické. Záblesky lásky…! Myslím, že jsou v hudební literatuře úplně jiná díla, která jsou depresivnější. Šostakovičova symfonie Babi jar. Ano, to je strach a deprese. Zimní cesta ne.
D. M.: U mě se to vyvíjelo dost. Už před dvěma lety jsem věděl, že budeme Zimní cestu zpívat a hrát. Tak jsem ji začal nasávat – a postupně se objevila krása. Dneska už cyklus vůbec jako depresivní nevnímám. A vývoj měl u mě ještě dvě další roviny: když jsem dřív hrál komorní hudbu, tak jsem si skladby s někým obehrával. Třeba Dvořákův kvintet jsem hrál s několika různými kvartety. Honza chtěl proces projít se mnou celý a sám. Nejcennější tedy je, že se mi do celkové podoby nedostaly nánosy nějaké jiné interpretace. - A pak dávám kredit dvěma pianistům: Alexandr Starý, který s Honzou hraje už roky, mi osvětloval, jak vypadá písňový doprovod. Zkoušel s námi, otevřel mi celý svět. Hrát s nástrojem a hrát s pěvcem jsou dvě rozdílné disciplíny - a kdybych na všechno chtěl přijít sám, vydalo by to na mnohem delší dobu. A druhým byl můj kolega a přítel Ivo Kahánek. Ano, a Robert Holl, který nám dal klid.
Prý jste si cíleně vyzkoušel také kladívkový klavír?
D. M.: V Muzeu v Kremsmünsteru, kde je největší sbírka klavírů v Rakousku, mi dovolili hrát na hammerklavier z roku 1824. Když už je dnes interpretace na původní nástroje tak pokročilá, mělo by být standardem, aby si na dobový klavír zahrál i interpret používající jinak nástroje moderní. Ne si jen poslechnout nahrávku, ale opravdu si vyzkoušet, co historický klavír dělá. Vědomí, jak autor svou hudbu slyšel, je dobré, i když ten zvuk nakonec plně nenapodobíte.
Kdo koho k rozhodnutí Zimní cestu nastudovat a provést vyhecoval?
J. M.: Bavili jsme se jednou, padl název Zimní cesta…, shodli jsme se, že tu hudbu máme rádi, a tak někdo z nás řekl: co kdybychom to udělali…? – David je každopádně motor, organizátor, já bych si takovéhle koncerty asi sám nezorganizoval.
Nezalekl jste se pak toho nápadu?
D. M.: Já se komorní hudby nikdy nebál, dělal jsem ji za studií, dělal jsem ji rád a šlo mi to. Nepouštím se tedy do úplně nového světa. Spolupráce s člověkem, kterého si jako umělce vážím a mám ho rád, je pozitivní impuls… Český spolek pro komorní hudbu mi už jednou dal důvěru, když jsem hrál ve Dvořákově Klavírním kvintetu. Přijali i návrh se Zimní cestou. Přišlo nám ale škoda nastudovat ji jen pro jeden koncert… A tak přišla Ostrava, přihlásil se Zlín. Plzeň se také ozvala sama… Brno se nejdřív zdráhalo, v sezoně už nebylo místo, ale nakonec – po Honzově koncertu s Českou filharmonií, kdy zpíval Biblické písně - se ozvali, že koncerty nějak přeskládali a že Schuberta chtějí.
Co vám daly předpremiérové koncerty v Rakousku a Německu?
J. M.: Pro mě byl objev, jak obrovský rozdíl může udělat příprava, regulace klavíru. S tím se dají dělat hotové divy – a právě tahle hudba je na detaily velmi citlivá.
D. M.: Houslista si vozí svůj nástroj seřízený houslařem, ale klavíristé jsou odkázáni na to, co je na pódiu. Takže technikovi řeknete, co si představujete, co chcete, a on vše udělá. V mém případě zaznělo: potřeboval bych, aby to rychle repetovalo a aby to bylo slabé… Fungovalo to, jak jsem chtěl. Technik z Rakouska nám připravoval klavír i v Ostravě a bude také v Brně. Stejně tak tomu bylo s německým technikem v Postupimi a rovněž tak tady v Praze s Janem Machartem… A právě tohle pak dá klid i zpěvákovi.
J. M.: Hrozná akustika a hrozný klavír umějí udělat obrovský rozdíl. Jako kdybyste měl špatně namazané lyže a lepil se vám na ně sníh.
Podnikáte podobné věci, jako je projekt Zimní cesta, častěji, nebo se cítíte doma především ve světě opery?
J.M.: Svět písně mi byl vždy hodně blízký a hodně jsem se mu věnoval. Že jsem v angažmá v opeře a věnuji se opeře víc? Kdybych se věnoval jen písní, asi bych se neuživil. Píseň je jako repertoár na okraji zájmu společnosti… Zpěvák by ovšem měl být univerzální, měl by umět zazpívat dobře jak operu, tak oratorium i píseň. Snažil jsem se vždy věnovat úplně všemu – a také si vybírat, co mi je blízké a co mě baví. V divadle se role valí, vesměs je musíte přijmout. Turné s písňovým cyklem není obvyklé. Jsem moc rád.
Musel jste na Zimní cestu krást čas?
J.M.: Zařídil jsem si ho. To by jinak nešlo. Vyšli mi vstříc, uvolnili mě z jedné inscenace, v níž jsem měl zpívat, abych se mohl věnovat Schubertovi a také koncertům s Václavem Luksem. Takových vystoupení mám v sezoně jen několik… Naše společné turné je tedy naprosto luxusní akcí.
V českém hudebním životě je v tomto rozsahu jednoznačně výjimečné. Mohlo by pomoci žánru písně?
J. M.: To by bylo skvělé.
Vy jste čas na přípravu kradl trochu víc, i po nocích – vždyť hraní není vaše hlavní profese…
D. M.: Tři měsíce před koncertem musím hrát každý den, což se nedá ošidit. Ruce musí dostat každodenní porci cvičení. Sednout ke klavíru mohu po pracovním dni, který končí někdy v šest, někdy v osm, někdy v deset… Tím, že dělám předtím celý den něco jiného, není ale cvičení únavné. Ostatně večer se hraje nejlépe. A ještě jedna věc: odejít na chvíli k hudbě z manažerského provozu není vůbec špatné. Uvědomíte si také, proč děláte toho manažera…
Učíte se i text?
D. M.: Neumím ho zpaměti, ale zcela záměrně se jím samozřejmě zabývám. A některé písně jsem si musel při hraní i zazpívat. Pochopitelně za zavřenými dveřmi, aby mě nikdo neslyšel! Musíte mít melodii i text pod kůží natolik, abyste neustále věděl, kde zpěvák je, a to i v případě, že se něco promění.
Přátelé prozradili, že jste v rámci příprav byli také v Beskydech na Lysé hoře…
J. M.: Když mám čas a alespoň den jsem v Ostravě a mám volno, jdu okamžitě na Lysou, na Smrk nebo na jiné okolní hory. Nemělo to být tak, že „…zpíváme Zimní cestu, tak pojďme v zimě na hory..“. Ale krásně se to doplňuje. Byli jsme v Ostravě, tak jsem Davidovi řekl: V neděli jdeme na Lysou. Obětoval den, který by patřil rodině… Je dobré si vyčistit hlavu. Byl to takový teambuilding.
D. M.: A měli jsme krásné počasí.
Považujete letošní turné za jednorázovou společnou věc?
J. M.: Dohrajeme, nahrajeme, uvidíme… Z Davida mám velkou radost. Sledoval jsem celý proces, prošel neuvěřitelným progresem. Kvalitativní skok. Strašně dobře se mi s ním zpívá. Pro mě je naše Zimní cesta potěšení. Určitě budu celý život vzpomínat, ať už bude cokoli. - Musíme se domluvit, jestli ještě někdy ano, a pokud ano, tak co, kdy a jak… Já bych to viděl jednoznačně, že ano. Už jsem si i něco nachystal.
D. M.: Realizuji vždy jen jeden projekt. Nechci říkat, co bude po Zimní cestě. Ano, hrát s Janem Martiníkem je pro mě životní zážitek. Ano, budu celý život vzpomínat. Když něco bude, budu rád. A i kdyby ne, stálo to za to.
