Zimní cesta Jana Martiníka a Davida Marečka

17. březen 2017, 4:00

Zimní cesta Jana Martiníka a Davida Marečka

Jedenadvacátého března se brněnským koncertem uzavírá ojedinělé tuzemské turné basisty Jana Martiníka a klavíristy Davida Marečka, při němž postupně pro pět měst připravili Schubertův písňový cyklus Zimní cesta. Pěvec, ostravský rodák, si pro tento projekt našel čas v programu svého berlínského operního angažmá, pianista čas hledal vedle své práce manažera: po několika letech strávených v ředitelském kresle Filharmonie Brno zastává nyní už šestým rokem stejnou funkci v České filharmonii. Uprostřed turné, po Ostravě a Plzni a před Zlínem a jihomoravskou metropolí, vystoupili 8. března v pražském Rudolfinu.  Rozhovor, vedený v noci hned po koncertě, prozradil pohodu osobního i uměleckého přátelství obou hudebníků, ale také obvyklé uvolnění, které se po zdařilém vystoupení dostavuje. David Mareček se před usednutím k mikrofonu však na delší dobu vytratil.

Podezříval jsem vás, že snad jdete ještě cvičit…

David Mareček: Hned po koncertě? To ale dělá málokdo. Mě taková věc dneska opravdu nenapadla…!

Kdy se ke klavírnímu partu vrátíte?

D. M.: I se dvěma vystoupeními v Rakousku a Německu byl tohle pátý koncert – takže už spějeme do fáze, kdy je spíše potřeba si o hudbě číst, poslouchat další věci od Schuberta, přemýšlet o tom… – a samozřejmě denně cvičit. S ohledem na kondici rukou je možné vynechat snad jen jeden den. Ale cvičit znamená i jiné věci, ne jenom Zimní cestu… Z Berlína jsem si přivezl noty, hudbu, kterou jsem dlouho nehrál - Brahmse, Rachmaninova… Ty teď budu nejspíš cvičit.

marecek_martinik_foto_Ivan KorcA kdy se ke svému, tedy pěveckému partu, vrátíte vy? Až před dalším koncertem, nebo dřív?

Jan Martiník: Doposud jsme měli tendenci studovat a zkoušet i mezi koncerty. Vídali jsme se různě, i v Berlíně. Teď asi zrovna čas nebude… Před koncertem ve Zlíně to vypadá asi jen na zkoušku až v sále, která je ovšem samozřejmostí. Před brněnským koncertem si čas na zkoušení uděláme větší. 

Zpíváte pak při takové velké zkoušce cyklus celý, nebo spíš jen procházíte pár potřebných míst…?

J. M.: V tom jsme spontánní, takže nevím. Neexistují osvědčené způsoby. Záleží jen na našem rozpoložení.

Kolikrát jste prošli během studia a zkoušení Zimní cestu opravdu vcelku, řekněme bez přerušování?

J. M.: Těžko přesně odhadnout. Zkoušeli jsme od prosince a začali jsme tím, že jsme si cyklus dali celý.

D. M.: Před Prahou byly dva koncerty zahraniční a dva tuzemské. Zkoušek, kde jsme prošli cyklus celý, mohlo být tak deset. Od začátku prosince neminul týden, v němž bychom se nesešli. Někdy jsme měli i tři dny zkoušení vcelku.

Učili jste se věc od začátku společně?

J.M.: Zpíval jsem Zimní cestu jednou veřejně, to bude už deset let. Tehdy jsem ale neuměl ani pořádně německy… S časovým odstupem jsem se k ní vracel, ale skutečné nastudování, včetně naučení nazpaměť, přijde až tehdy, když se skladbě intenzivně věnujete s vědomím, že na konci toho úsilí bude koncert. Dotáhnout studium do konce mě přiměl až okamžik, kdy tenhle projekt vyvstal. Dělat něco jen do šuplíku? Jsou takoví kolegové, já takový ale nikdy nebyl.

D. M.: Já jsem na tom byl odlišně – urazil jsem při přípravě nastudování a našeho turné cestu z pozice posluchače do pozice interpreta.

Vy jste měl tedy náskok?

J. M.: U některých písní jsem měl více méně jasno a jen v detailech se to vytříbilo, u některých mi velmi pomohla až nynější příprava. A pak i skutečnost, že jsme společně mohli zajet za basbarytonistou Robertem Hollem, který se nám věnoval několik hodin - a bylo to super. Nesmírně obohacující. Říkal nám moc zajímavé věci. Bylo by krásné, kdybychom s ním Zimní cestu mohli probrat ještě jednou, až koncertní sérii dokončíme… Takové zkušenosti jsou k nezaplacení. Má nadhled, přesně ví… A dokázal nás uklidnit, dát nám oběma jistotu, že všechno je dobré. Nejhorší je, když vás někdo začne deptat. To pak nezazpívám ani tón.

Vyvíjel se během práce váš pohled na Zimní cestu?

J. M.: Nijak zásadně ne.

Na začátku se možná zdá cyklus trochu depresivní…?

J. M.: Všichni o tom mluvili, jak je depresivní… Ale Zimní cesta taková není. Ano, je to životní příběh, smutný, nešťastný, je v něm pořád přítomna smrt, ale jsou tam i momenty, které jsou krásné. Pozitivně lyrické. Záblesky lásky…! Myslím, že jsou v hudební literatuře úplně jiná díla, která jsou depresivnější. Šostakovičova symfonie Babi jar. Ano, to je strach a deprese. Zimní cesta ne.

D. M.: U mě se to vyvíjelo dost. Už před dvěma lety jsem věděl, že budeme Zimní cestu zpívat a hrát. Tak jsem ji začal nasávat – a postupně se objevila krása. Dneska už cyklus vůbec jako depresivní nevnímám. A vývoj měl u mě ještě dvě další roviny: když jsem dřív hrál komorní hudbu, tak jsem si skladby s někým obehrával. Třeba Dvořákův kvintet jsem hrál s několika různými kvartety. Honza chtěl proces projít se mnou celý a sám. Nejcennější tedy je, že se mi do celkové podoby nedostaly nánosy nějaké jiné interpretace. - A pak dávám kredit dvěma pianistům: Alexandr Starý, který s Honzou hraje už roky, mi osvětloval, jak vypadá písňový doprovod. Zkoušel s námi, otevřel mi celý svět. Hrát s nástrojem a hrát s pěvcem jsou dvě rozdílné disciplíny - a kdybych na všechno chtěl přijít sám, vydalo by to na mnohem delší dobu. A druhým byl můj kolega a přítel Ivo Kahánek. Ano, a Robert Holl, který nám dal klid.

Prý jste si cíleně vyzkoušel také kladívkový klavír?

D. M.: V Muzeu v Kremsmünsteru, kde je největší sbírka klavírů v Rakousku, mi dovolili hrát na hammerklavier z roku 1824. Když už je dnes interpretace na původní nástroje tak pokročilá, mělo by být standardem, aby si na dobový klavír zahrál i interpret používající jinak nástroje moderní. Ne si jen poslechnout nahrávku, ale opravdu si vyzkoušet, co historický klavír dělá. Vědomí, jak autor svou hudbu slyšel, je dobré, i když ten zvuk nakonec plně nenapodobíte.

Kdo koho k rozhodnutí Zimní cestu nastudovat a provést vyhecoval?

J. M.: Bavili jsme se jednou, padl název Zimní cesta…, shodli jsme se, že tu hudbu máme rádi, a tak někdo z nás řekl: co kdybychom to udělali…? – David je každopádně motor, organizátor, já bych si takovéhle koncerty asi sám nezorganizoval.

Nezalekl jste se pak toho nápadu?

D. M.: Já se komorní hudby nikdy nebál, dělal jsem ji za studií, dělal jsem ji rád a šlo mi to. Nepouštím se tedy do úplně nového světa. Spolupráce s člověkem, kterého si jako umělce vážím a mám ho rád, je pozitivní impuls… Český spolek pro komorní hudbu mi už jednou dal důvěru, když jsem hrál ve Dvořákově  Klavírním kvintetu. Přijali i návrh se Zimní cestou. Přišlo nám ale škoda nastudovat ji jen pro jeden koncert… A tak přišla Ostrava, přihlásil se Zlín. Plzeň se také ozvala sama… Brno se nejdřív zdráhalo, v sezoně už nebylo místo, ale nakonec – po Honzově koncertu s Českou filharmonií, kdy zpíval Biblické písně - se ozvali,  že koncerty nějak přeskládali a že Schuberta chtějí.

marecek_martinik_foto_P.HajskaCo vám daly předpremiérové koncerty v Rakousku a Německu?

J. M.: Pro mě byl objev, jak obrovský rozdíl může udělat příprava, regulace klavíru. S tím se dají dělat hotové divy – a právě tahle hudba je na detaily velmi citlivá.

D. M.: Houslista si vozí svůj nástroj seřízený houslařem, ale klavíristé jsou odkázáni na to, co je na pódiu. Takže technikovi řeknete, co si představujete, co chcete, a on vše udělá. V mém případě zaznělo: potřeboval bych, aby to rychle repetovalo a aby to bylo slabé… Fungovalo to, jak jsem chtěl. Technik z Rakouska nám připravoval klavír i v Ostravě a bude také v Brně. Stejně tak tomu bylo s německým technikem v Postupimi a rovněž tak tady v Praze s Janem Machartem… A právě tohle pak dá klid i zpěvákovi.

J. M.: Hrozná akustika a hrozný klavír umějí udělat obrovský rozdíl. Jako kdybyste měl špatně namazané lyže a lepil se vám na ně sníh.

Podnikáte podobné věci, jako je projekt Zimní cesta, častěji, nebo se cítíte doma především ve světě opery?

J.M.: Svět písně mi byl vždy hodně blízký a hodně jsem se mu věnoval. Že jsem v angažmá v opeře a věnuji se opeře víc? Kdybych se věnoval jen písní, asi bych se neuživil. Píseň je jako repertoár na okraji zájmu společnosti… Zpěvák by ovšem měl být univerzální, měl by umět zazpívat dobře jak operu, tak oratorium i píseň. Snažil jsem se vždy věnovat úplně všemu – a také si vybírat, co mi je blízké a co mě baví. V divadle se role valí, vesměs je musíte přijmout. Turné s písňovým cyklem není obvyklé. Jsem moc rád.

Musel jste na Zimní cestu krást čas?

J.M.: Zařídil jsem si ho. To by jinak nešlo. Vyšli mi vstříc, uvolnili mě z jedné inscenace, v níž jsem měl zpívat, abych se mohl věnovat Schubertovi a také koncertům s Václavem Luksem. Takových vystoupení mám v sezoně jen několik… Naše společné turné je tedy naprosto luxusní akcí.

V českém hudebním životě je v tomto rozsahu jednoznačně výjimečné. Mohlo by pomoci žánru písně?

J. M.: To by bylo skvělé.

Vy jste čas na přípravu kradl trochu víc, i po nocích – vždyť hraní není vaše hlavní profese…

D. M.: Tři měsíce před koncertem musím hrát každý den, což se nedá ošidit. Ruce musí dostat každodenní porci cvičení. Sednout ke klavíru mohu po pracovním dni, který končí někdy v šest, někdy v osm, někdy v deset… Tím, že dělám předtím celý den něco jiného, není ale cvičení únavné. Ostatně večer se hraje nejlépe. A ještě jedna věc: odejít na chvíli k hudbě z manažerského provozu není vůbec špatné. Uvědomíte si také, proč děláte toho manažera…

Učíte se i text?

D. M.: Neumím ho zpaměti, ale zcela záměrně se jím samozřejmě zabývám. A některé písně jsem si musel při hraní i zazpívat. Pochopitelně za zavřenými dveřmi, aby mě nikdo neslyšel! Musíte mít melodii i text pod kůží natolik, abyste neustále věděl, kde zpěvák je, a to i v případě, že se něco promění.

Lysá hora

Přátelé prozradili, že jste v rámci příprav byli také v Beskydech na Lysé hoře…

J. M.: Když mám čas a alespoň den jsem v Ostravě a mám volno, jdu okamžitě na Lysou, na Smrk nebo na jiné okolní hory. Nemělo to být tak, že „…zpíváme Zimní cestu, tak pojďme v zimě na hory..“. Ale krásně se to doplňuje. Byli jsme v Ostravě, tak jsem Davidovi řekl:  V neděli jdeme na Lysou. Obětoval den, který by patřil rodině… Je dobré si vyčistit hlavu. Byl to takový teambuilding.

D. M.: A měli jsme krásné počasí.

Považujete letošní turné za jednorázovou společnou věc?

J. M.: Dohrajeme, nahrajeme, uvidíme… Z Davida mám velkou radost. Sledoval jsem celý proces, prošel neuvěřitelným progresem. Kvalitativní skok. Strašně dobře se mi s ním zpívá. Pro mě je naše Zimní cesta potěšení. Určitě budu celý život vzpomínat, ať už bude cokoli. - Musíme se domluvit, jestli ještě někdy ano, a pokud ano, tak co, kdy a jak… Já bych to viděl jednoznačně, že ano. Už jsem si i něco nachystal.

D. M.: Realizuji vždy jen jeden projekt. Nechci říkat, co bude po Zimní cestě. Ano, hrát s Janem Martiníkem je pro mě životní zážitek. Ano, budu celý život vzpomínat. Když něco bude, budu rád. A i kdyby ne, stálo to za to.

David Marečerk, Jan Martiník/ foto Petra Hájská a Ivan Korč

Pěvecký recitál

21.3.2017, 19:30 / Besední dům

Radek Zapadlo je brněnský jazzový saxofonista, který působí například ve skupinách Two-Generation Trio nebo Vilém Spilka Quartet. Kromě toho stojí v čele vlastní kapely Four in Blue, která funguje v obsazení saxofon, kytara, varhany a bicí. Debutové album této skupiny vyšlo jako první titul nového brněnského vydavatelství Bivak Records.  více

Pres Veselé je chodníček, aj po něm jezdil na kole nebo chodil s typicky opřenou basou na rameni Jaroslav Smutný. Od středy 5. ledna 2022 už ho tam ale nepotkáte. Sběratel lidových písní, muzikant, zpěvák a hlavně tělem, duší i srdcem zapálený milovník folkloru nás totiž právě onoho dne opustil. Svým úsilím a neutuchající vášní dokázal vzkřísit dávno zapomenuté písně, které následně ožily a znovu se staly součástí repertoáru lidových muzik. Písně, které sám složil, v některých případech navíc zlidověly.  více

Na počátku třetího adventního týdne dýchla slavnostní atmosféra při společném vystoupení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů a Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Koncert se konal v Konventu milosrdných bratří v Brně a představil dvě alba, která tato tělesa společně natočila.  více

Jevištní adaptaci jedné z nejslavnějších filmových komedií Světáci představilo pod stejným názvem Městské divadlo Brno. Na zdejší činoherní scéně vznikla sice pocta ikonickému snímku, ale také průměrná a spotřební hudební komedie, jejíž nová písničková náplň, způsob vyprávění i herecké výkony neskutečné jiskrnosti originálu nedosahují. Není navíc moc jasné, koho, čím a jak chce tento legrační obrázek ze socialistických dob oslovit.  více

Když přibližně před třemi lety hudební těleso Brno Contemporary Orchestra uvádělo v sále Konventu Milosrdných bratří šestivětý cyklus Má vlast vzniklý na objednávku orchestru a vycházející ze Smetanovy stejnojmenné symfonické básně, bylo tomu ke stému výročí vzniku naší republiky. Skladatelé Petr Kofroň, Marek Piaček, Miloš Štědroň, Pavel Zemek Novák, Miroslav Tóth a Daniel Forró si „rozebrali“ původní věty (v některých případech spíše tematické inspirace) Smetanovy Mé vlasti a pokusili se sdělit, jak tato hudba rezonuje u dnešních autorů. V říjnu 2021 vyšla pod hlavičkou Navona Records (NV6349) nahrávka „nové“ Mé vlasti šestice skladatelů a Brno Contemporary Orchestra (řídí Pavel Šnajdr) pod názvem My Country – A cycle of symphonic poems after Bedřich Smetanavíce

Dlouho odkládaná premiéra skladby The Basement Sketches (Sklepní skici) skladatele Michala Nejtka, jejíž provedení bylo plánováno už na loňský červen 2020 a která vznikla přímo na objednávku Filharmonie Brno, konečně zazněla ve čtvrtek 25. listopadu v sále Besedního domu. Spolu se Sklepními skicami zazněly i Variace na Haydnovo téma B dur op. 56a Johannese Brahmse a Violoncellový koncert op. 22 Samuela Barbera. Kromě hráčů brněnské filharmonie vystoupili také violoncellista Matt Haimovitz a klavíristka Nikol Bóková. Dramaturgický pestrý večer složený ze tří výrazně odlišných hudebních děl i dobových kontextů řídil šéfdirigent tělesa Dennis Russell Daviesvíce

V pořadí druhý koncert slavnostní desáté sezóny hudebního tělesa Brno Contemporary Orchestra nazvaný Kamenné mantry představil v pondělí 22. listopadu v brněnském pavilonu Anthropos skladby Fausta Romitelliho, Michala Rataje, Miloslava Ištvana a nedávno zesnulého (brněnským posluchačům dobře známého) litevského skladatele Bronia Kutavičiuse. Vedle samotného orchestru vystoupili také sopranistka Irena Troupová, hráč na marimbu Martin Opršál a recitátor Pavel Zajíc, který nahradil v programu původně uvedeného Otakara Blahu. Koncert pořádaný ve spolupráci s Moravským zemským muzeem řídil umělecký vedoucí tělesa Pavel Šnajdrvíce

Součástí Českého rozhlasu Brno je už téměř sedmdesát let také folklorní redakce. V rozhovoru s jejím současným dramaturgem, ale také cimbalistou a pedagogem Jaroslavem Kneislem se dozvíte, co se v nově zrekonstruované budově brněnského rozhlasu právě chystá. A dále vám kupříkladu prozradíme, proč by měl každý milovník lidové hudby ladit tuto stanici právě v listopadu.  více

Sváteční večer 28. října oslavila část brněnských folklorních nadšenců v honosném prostoru Mahenova divadla. Hned dvakrát po sobě zde stejným programem oslavil své půlkulaté čtyřicáté páté výročí Dětský národopisný soubor brněnský Valášek.  více

Tvorba britského skladatele Benjamina Brittena tvoří zásadní část současné operní produkce. V celosvětovém měřítku dokonce jde o nejčastěji inscenovaného autora narozeného ve 20. století. Operou, která určila směr také dalším Brittenovým hudebně-dramatickým dílům, se stal Peter Grimes na libreto Montagu Slatera a na motivy básně George Crabbea. A právě titulem Peter Grimes zahájilo Národní divadlo Brno svoji operní část sezóny 2021/2022. Příběh hrubiána a drsného rybáře, kterému zahynou brzy po sobě hned dva malí učedníci a on v důsledku toho odplouvá na moře, kde potápí svoji loď a s ní i sebe, měl československou premiéru právě v Brně v červnu roku 1947. Po takřka 75 letech nyní opět ožívá v režii Davida Radoka a v hudebním nastudováním Marka Ivanoviće v Janáčkově divadle příběh o rybářské vesnici, zášti, krutosti a pomluvách. V titulní roli se představil tenorista Joachim Bäckström a ovdovělou učitelku Ellen Orfordovou, která nalezla v Grimesovi zalíbení, ztvárnila sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Není to poprvé, co se tito dva setkávají na společném pódiu – právě s Markem Ivanovićem a Davidem Radokem totiž spojili již dříve své síly při inscenaci Juliette / Lidský hlas. Dále vystoupili Jana Hrochová (Tetička), Andrea Široká (Neteř), Tereza Kyzlinková (Neteř), Svatopluk Sem (Balstrode), Jitka Sapara-Fischerová (Paní Nabob Sedleyová), Jan Šťáva (Swallow), Vít Nosek (Bob Boles), Petr Levíček (Horace Adams), David Nykl (Hobson), Jiří Hájek (Ned Keene), Ivo Šiler (Dr. Crabbe) a další.  více

Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více

Pod „šifrou“ 29/2 (čti „Dvacátý devátý únor“) se skrývá kapela, která vznikla tak trochu z legrace. Použila kompoziční postupy, které by při psaní písní vůbec neměly fungovat. Sjednotila muzikanty, kteří si už z podstaty snad ani nemohou navzájem rozumět. A přitom vzniklo album velmi silných písní, které při vší experimentálnosti mají hlavu a patu a funguji i jako celek.  více

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Nejčtenější

Kritika

Jevištní adaptaci jedné z nejslavnějších filmových komedií Světáci představilo pod stejným názvem Městské divadlo Brno. Na zdejší činoherní scéně vznikla sice pocta ikonickému snímku, ale také průměrná a spotřební hudební komedie, jejíž nová písničková náplň, způsob vyprávění i herecké výkony neskutečné jiskrnosti originálu nedosahují. Není navíc moc jasné, koho, čím a jak chce tento legrační obrázek ze socialistických dob oslovit.  více