Zrní: Na Flédě se odehrál náš nejlepší koncert v životě

27. listopad 2017, 1:00

Zrní: Na Flédě se odehrál náš nejlepší koncert v životě

V rámci turné, které probíhá už od jara, přijede 28. listopadu do Brna na Flédu skupina Zrní. Představí své nejnovější album s názvem Jiskřící. Na naše otázky reagovali členové skupiny (čtyři Honzové a jeden Ondra) kolektivně, pouze odpovědi Honzy Ungera coby autora textů občas vystoupily do popředí.

Základním tématem alba Jiskřící je prý krize…

Ano, krize je výchozí bod, od kterého se deska odráží. Šlo nám o to, postihnout, co se dá z krize vytěžit pozitivního. Na co poukazují těžké okamžiky, které člověka potkají. Ta deska je tedy o pozitivních nálezech v krizi. Původně mělo jít především o krizi v osobním slova smyslu, ale nakonec to můžeme vztáhnout i na celospolečenskou situaci.

Honza Unger: Celé to vychází to z mé osobní krize, ze situace, jakou jsem zažil ve svém životě. Asi dva roky jsem se cítil úplně ztracený, život se mi převrátil naruby, musel jsem vyhledat psychologickou pomoc. Ale v jednu chvíli jsem si uvědomil, že to ztracení, ten stav úplného dna, člověku ukazuje věci, které do té doby nebyl schopen vidět. To mě osvobodilo a dalo mi to velkou pokoru k životu. O tom je pro mne ta tahle deska.

Dostali jste se někdy dřív k takto osobním tématům?

Myslím, že každé to téma, které zpracováváme, je osobní. Zároveň se my jako osoby nacházíme v nějakém prostoru, jsme součástí společnosti jako celku, a tak se zároveň ke společnosti vyjadřujeme. Přesahy do společenské roviny byly znát i na předchozích deskách. Například na albu Soundtrack ke konci světa šlo o nějaký předěl, o zlom, o kterém lidé diskutovali a přemýšleli, co by v jejich životě mohl znamenat.

Jak už tady zaznělo, Honza psal texty na nové album o svých vlastních krizích. Ztotožňujete se i vy ostatní s jeho písněmi?

Nic jiného nám nezbývá. Ale hlavně jsme soudržní, čas trávíme většinou spolu a Honzův příběh jsme mohli sledovat hodně zblízka, prožívali jsme jej s ním. Zároveň každý z nás prožívá nějaké své těžké momenty. Dokážeme se s tím tedy identifikovat stejně jako posluchači. Jsou to situace, do kterých se může dostat kdokoliv, někteří z nás si tím už prošli, jiné to třeba teprve čeká. Honza tedy píše o pocitech, které někteří z nás zažili.

Jak vůbec Zrní funguje jako kolektiv? Probíráte spolu své osobní problémy?

Nejsme kapela, která by se setkávala jen kvůli koncertům. Scházíme se v hospodě, mluvíme spolu. Už to sice není tak jako dřív, kdy jsme spolu trávili 24 hodin denně, chápeme, jak je pozitivní si od sebe na chvíli odpočinout, ale své soukromí si navzájem sdílíme.

Co děláte v autě při cestě na koncerty? Posloucháte muziku?

Je to odstupňované podle toho, jak dlouho turné už trvá. Když jedeme na první koncert turné, posloucháme muziku, někdo pracuje, někdo si čte. Později už v dodávce hlavně odpočíváme. Ale ještě později se už opět pouští muzika, a to často pořádně nahlas, tancuje se, postupně také degraduje náš jazyk. Přijdeme pak domů a trvá asi den, než se dostaneme zpátky do normální polohy.

Co Zrní poslouchá na cestách?

Tak například dnes jsme pouštěli Jamieho xx, Prago Union nebo balkánskou dechovku…

Zrní natáčí koncepční alba. Posloucháte vy sami také spíše alba, nebo jednotlivé písně?

Posloucháme alba, kupujeme si i vinyly. Ale v autě to na soustředěný poslech není, album si člověk vychutná spíš doma. Nicméně v poslední době obecně nevychází moc ucelených desek, které by nabídly příběh, jako to kdysi dělali třeba Pink Floyd. Dnešní alba, to jsou spíše kolekce jednotlivých písní.

Vraťme se k vašemu nejnovějšímu albu. Proč se jmenuje právě Jiskřící?

Honza Unger: Úplně na začátku byla básnička o tom, jak je přítomnost jiskřivá. Napsal jsem o tom jeden text, Jiskřící bůh láska jest, a když jsme jeli do Madridu album nahrát, začali jsme o tom slovu uvažovat jako o názvu desky. Vystihovalo to to téma a nahrávání bylo nakonec tak euforické, že nám slovo Jiskřící sedělo i k tomu.

Proč jste vlastně album natáčeli až v Madridu?

Náš producent Ondřej Ježek se někde dočetl o moc pěkném studiu v Barceloně a chtěl album nahrát právě tam. My jsme na to reagovali nadšeně, protože jsme toužili natočit desku kdekoli mimo zaběhnutý klasický režim. V minulosti to totiž fungovalo tak, že jsme dojížděli k Ondrovi do studia, on tam měl i jinou práci, tříštilo se to. A nás baví, když je práce semknutá. Barcelonské studio bylo nakonec obsazené, ale my jsme si řekli, že přesto odjedeme a někde najdeme jiné studio, které nám bude vyhovovat. Našli jsme je na periferii Madridu.

Odjeli jste tedy i s Ondřejem Ježkem. Jinak byl personál ve studiu španělský?

Ano, byl tam majitel studia a jeho pomocník. Ti nám připravovali mikrofony, drátovali a sem tam nám přinesli něco k pití. Byli moc fajn. Jinak tam s námi byli producenti Ondřej Ježek a Jonatán Pastirčák. Měli jsme připravený základní materiál, ale chtěli jsme k němu přidat elektroniku, u které jsme měli jenom rámcovou představu. Na místě jsme o tom hodně mluvili, pouštěli jsme si muziku, bavili se o aranžích a na základě toho jsme ve studiu udělali v písničkách spoustu úprav. Ondřej s Jonatánem byli poměrně radikální, což jsme chtěli. Občas nám nějakou píseň zkrátili, zjednodušili, nebo škrtli některé party. Pět písniček z připravených patnácti se na desku nedostalo. Většina elektronických prvků se pak přidávala až doma po nahrávání, to měl na starost hlavně Jonatán.

Otisklo se na album něco ze Španělska?

Žádný kulturní vliv tam není, ale určitě se tam otiskla atmosféra. Na náladě alba se podepsalo, že tam v tu dobu, i když byl začátek ledna, svítilo slunce a bylo předjaří. Kdybychom desku točili jinde, zřejmě by se i jinak jmenovala, protože slovo Jiskřící vyjadřuje něco, co se tam dělo. Byli jsme po celou dobu v euforii. Splnili jsme si svůj sen – bylo to intenzivní a semknuté, po večerech jsme se bavili o vizích, jak by naše hudba mohla vypadat. Něco takového jsme si vždy přáli zažít. Cestou tam jsme se zastavili nedaleko Bordeaux na francouzském pobřeží, kde je největší písečná duna v Evropě, Dune du Pyla. To ostatně vidíte v klipu na píseň Jiskřící raketa TOTO. Právě podle té duny jsme album chtěli nazvat Poušť. Když se ráno ocitnete uprostřed písku, je to opravdu velký zážitek a to téma by to pojmenovávalo z té temnější strany.

V Barceloně jste tedy nakonec nenatáčeli, ale jak se díváte na současnou situaci v Katalánsku? Sledujete ji?

Sledujeme ji a mluvíme o tom, ale jasný názor nemáme. Cítím, že bych asi každému, kdo o ni stojí, samostatnost umožnil. Je podivné někoho nutit, aby zůstal se mnou, když nechce. Zároveň ale chápu, že se to vládě nelíbí, protože mají v ústavě zakotvenou nedělitelnost. Je taky otázka, kdo ty touhy po samostatnosti skutečně vyvolává, jestli to není důsledek nějaké manipulace. Jak by k tomu ostatně přišli ti obyvatelé Katalánska, kteří chtějí být nadále součástí Španělska? Otvírá to spoustu hlubších otázek. Proč se v dnešní době ještě takhle separovat, pokud tě nikdo neutlačuje a svět se spíš spojuje? Ekonomický význam je asi také sporný vzhledem k tomu, že by Katalánsko asi přišlo o členství v EU a nikdo neví, co všechno by to způsobilo.

Nejen na Colours of Ostrava jste vystoupili s tibetským zpěvákem Lotenem Namlingem. Dá se vůbec hudbou bojovat třeba za svobodu pro Tibet? Jaké máte z těchto koncertů s odstupem pocity?

S Lotenem jsme odehráli tuším kolem deseti koncertů a pocity jsme z toho měli výborné. Byl to pro nás zážitek, setkat se s někým, kdo má kořeny v úplně jiné kultuře, v úplně jiném hudebním cítění. Sblížili jsme se. Mimochodem jsme zjistili, že jedna naše – tehdy úplně nová – píseň Lotenovi silně připomíná písničku, kterou mu v dětství zpívala jeho maminka. I v textu byly paralely. To byl silný moment, kdy člověk ucítí, že někde v hloubce je to všechno propojené. Zpívali jsme ji pak společně. A jestli se dá hudbou bojovat? Nejde o boj, ale o šíření povědomí o té situaci. Fanoušky jsme například upozorňovali, jak mohou konkrétními kroky Tibetu pomoci, například příspěvkem na stavbu konkrétních škol. A pak, a to je stejně důležité, jde o šíření soucitu. Takovým společným projektem vysíláme signál o pospolitosti lidí, ať už jsou odkudkoli, a o tom, že nám není lhostejné, že je někdo, ať už kdekoli na světě, utlačovaný. Takový postoj je určitě dobré v lidech povzbuzovat.

V rámci turné teď přijíždíte do Brna. Je pro vás Brno něčím výjimečné? A vážou se nějaké konkrétní vzpomínky přímo na klub Fléda?

V Brně hrajeme rádi. Poslední roky už je to výhradně na Flédě, kam jsou lidé na nás naučeni chodit a kde je teď navíc nový výborný zvuk. Fléda je specifická také tím, že se po koncertě spí na palandách ubytovny přímo nad klubem. Z toho vyplývá, že se po koncertě často ještě dlouho do noci tancuje a blbne. Pod okny je provozovna s kebabem, před kterou to žije také až do rána, takže kdo by snad chtěl jít spát dřív, má smůlu. Když jsme tu hráli naposled, a to bylo právě loni s Lotenem, shodli jsme se na tom, že to byl náš nejlepší koncert v životě. Takže vzpomínky jsou ty nejlepší možné.

Zrní/ Foto Barbora Johansson

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zrní - Jiskřící turné

28.11.2017, 20:00 / Club Fléda

Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?  více

Dvanáct let trvalo Petře Šany Šanclové, někdejší člence skupin Střepy, Bokomara a Každý den jinak Vlasty Redla, než ke svému prvnímu albu Ze země vah (2006) přidala desku druhou. I tentokrát střídá vážnější a humorné písně, které uvedla jednou (Hrací strojek) a proložila další (Snová) instrumentálkou. A i tentokrát se představuje jako interpretka a autorka pevně zakotvená v tradici českého akustického folku. Jestliže jsem v souvislosti s první deskou zmiňoval jako možný inspirační zdroj Vlastu Redla, tentokrát jako bych ve frázování (například u písně Zoo) slyšel ohlas spolupráce s Pavlínou Jíšovou, v jejíž kapele Šanclová už několik let hraje.  více

Letošní rok přinesl také jedno důležité jubileum: rovných sto let od narození Leonarda Bernsteina. První listopadový večer připravila Filharmonie Brno koncert právě k jeho památce. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russel Daviese stanul na pódiu sálu na Stadionu vedle filharmonie také Český filharmonický sbor, dále sbor dětí a mládeže Kantiléna, sopranistka Pavla Vykopalová a herec Brian Caspe.  více

Historicky poučená interpretace se stala prubířským kamenem uměleckých těles, jež si vzala za úkol oživit hudbu vzdálené minulosti v co nejpůvodnějším tvaru. Barokní housle, lukovité smyčce, zvonivá barva violy de gamba, dravost středověké fiduly a především znalost dobové interpretační praxe se staly východiskem při pátrání po nezkaleném a autentickém zvuku staré hudby. Mnoho interpretů se snaží bedlivým studiem pramenů postihnout a pochopit jemné nuance tehdejšího hudebního jazyka a přetavit tuto znalost v hudbu, která osloví současné posluchače. Mohlo by se zdát, že snaha o proniknutí do původní interpretační praxe je doménou pouze barokní, renesanční, případně středověké hudby. Ansámbl Musica Florea pod vedením dirigenta a violoncellisty Marka Štryncla se však obrací k tvorbě relativně nedávné – romantické. Zbavuje ji interpretačních nánosů, které vznikly v minulém století. V brněnském kostele Jana Amose Komenského jmenovaný soubor včera představil svoji vizi Dvořákovy hudby. Zazněla předehra Můj domov op. 62 vzniklá roku 1882 pro potřeby hry Josef Kajetán Tyl od F. F. Šamberka a Symfonie č. 4 d moll B. 41více

S další českou muzikálovou premiérou v podobě titulu Big vyrukovalo Městské divadlo Brno. Hudební novinka, která se zrodila ze stejnojmenného filmu, pobaví děti, pubescenty i jejich doprovod. Tato muzikálová pohádka obslouží skutečně všechny generace. Big je totiž rodinnou komedii, která dokáže být místy i fantasy podívanou, jindy romanticky nasládlým dílkem o lásce či napínavou záležitostí o unáhleném malém klukovi, s nímž to ale nakonec dobře dopadne.  více

V pátek 19. října vystoupil v HaDivadle big band Cotatcha Orchestra s významným zahraničním hostem: trombonistou, skladatelem a aranžérem Iljou Reijngoudem. Po recenzi koncertu vám nyní přinášíme také rozhovor s tímto nizozemským jazzmanem, držitelem Latin Grammy a dalších významných ocenění. Reijngoud na naše otázky odpovídal krátce před brněnským koncertem.  více

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více

Předposlední koncert brněnského hudebního festivalu Expozice nové hudby nesl název Příběh utrpení a naděje a postavil vedle sebe ve středu 17. října hudbu skladatelů Fausta Romitelliho a Francesca Filideie a výběr z poezie básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka. Vzhledem k tématu večera se hudební produkce odehrála v kapli bývalé brněnské káznice. Příznačně (i přízračně) zvolený podnázev koncertu Dům strach vycházel ze stejnojmenné Zahradníčkovy básnické sbírky. O uměleckou recitaci se postaral Otakar Blaha, díla obou skladatelů pak provedlo hudební těleso Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. Koncert/představení režíroval Radim Nejedlý.  více

Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se blíží ke konci. Před závěrečným Verdiho Requiem přehlídka ještě včera nabídla koncert brněnského komorního sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase a souboru renesančních dechových nástrojů s doprovodem continua Capella Ornamentata pod uměleckým vedením jeho zakladatele Richarda Šedy v olomouckém kostele Zvěstování Páně. Obě tělesa se věnují převážně interpretaci duchovní hudby 16. a 17. století a podílela se na mnoha jiných společných projektech. V roce 2017 vzniklo z této spolupráce CD věnované dílu pozdně renesančního skladatele Nicolause Zangia, jehož skladby na nedělním koncertu též zazněly.  více

Festival Expozice nové hudby konfrontuje již jedenatřicet let brněnské posluchače se soudobou českou i zahraniční tvorbou. Za tuto dobu si festivalové koncerty dokázaly získat oddané publikum toužící zažít netradiční hudební díla a experimenty na vlastní kůži. Podzimní část nového ročníku včera zahájil vokální cyklus Canti del Capricorno italského skladatele Giacinta Scelsiho v sólovém provedení sopranistky Lore Lixenberg.  více

Milovníci jazzu i artificiální hudby si včera večer přišli na své. Filharmonie Brno zahájila koncertem v Besedním domě již pátou sezónu abonentní řady s názvem Jazz & World Music. Brněnští filharmonici společně s hudebním tělesem Matúš Jakabčic Quintet interpretovali světové skladby – nejen jazzové – v aranžmá vedoucího souboru Matúše Jakabčice. Koncert řídil dirigent a skladatel Pavel Šnajdr.  více

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.  více

V Praze a v Brně vystoupí tento týden anglický zpěvák Chris Norman, zakládající a dlouholetý člen populární skupiny Smokie. V Brně v DRFG Aréně má koncert v sobotu 6. října, v pražském Foru Karlín vystoupí o dva dny dříve.  více

„Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music,“ tvrdí Marian Friedl, který je stejně skvělým hráčem na vlastnoručně vyrobené lidové píšťalky jako na jazzový kontrabas. Právě jeho zkušenosti s různými žánry od folkloru po free jazz plus samozřejmě spojení s podobně stylově rozkročenou Jitkou Šuranskou vedly ke vzniku mimořádného hudebního pásma, které má svůj prapůvod v představení Z kořenů k world music na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Díky grantu z Ministerstva kultury vzniklo album Beránci a vlci s účastí čtyř hudebních uskupení různých stylů (což je dohromady přes dvacet muzikantů a zpěváků), které získalo zaslouženě Anděla v rozšířené kategorii Folk (pod kterou nově spadá i žánr world music). Mezitím v létě 2017 proběhla koncertní premiéra Beránků a vlků opět v Náměšti nad Oslavou (s účastí vydavatele alba Milana Páleše v převleku za Ovčí babičku) a poté další festivalová vystoupení – na Hradeckém slunovratu v Hradci nad Moravicí nebo na Colours of Ostrava. Malým snem Mariana Friedla a všech jeho beránků a vlků bylo přenést pásmo do zvukově čistého prostředí brněnského Sono centra, což se díky úspěšné crowdfundingové kampani povedlo. Zhruba hodinový koncert byl tím pádem nejen prostým „přehráním“ desky, ale především obrovskou oslavou a možná i novým startem projektu – vstříc větším a větším sálům.  více

Prostory brněnských lázní na Rašínově ulici naplnil v neděli večer nový projekt uměleckého spolku Hausopera, kladoucího si za cíl přinést nové a kvalitní kulturní produkce do míst denního provozu, která jinak s hudbou, potažmo přímo s operou, nemají mnoho společného. První vlaštovkou je krátká opera Poslední pólo skladatele - dirigenta Marka Ivanoviće a libretisty - operního pěvce Josefa Škarky pojednávající o dvou přátelích, zamlčené lásce a černém svědomí. Dílo režíroval Petr Hašek, scénografii navrhl Ján Tereba a o světelný design se postarali Pavla Beranová, Michal Hór a Zuzana Bottová. Hlavní postavy ztvárnili Tomáš Krejčí, Aleš Procházka a Andrea Široká. Na akordeon hrála Žaneta Vítová, na vibrafon a bicí pak Kristýna Švihálková. Přednášela Lenka Sedláčková.  více

Nejčtenější

Kritika

Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?  více