Zrní: Na Flédě se odehrál náš nejlepší koncert v životě

27. listopad 2017, 1:00

Zrní: Na Flédě se odehrál náš nejlepší koncert v životě

V rámci turné, které probíhá už od jara, přijede 28. listopadu do Brna na Flédu skupina Zrní. Představí své nejnovější album s názvem Jiskřící. Na naše otázky reagovali členové skupiny (čtyři Honzové a jeden Ondra) kolektivně, pouze odpovědi Honzy Ungera coby autora textů občas vystoupily do popředí.

Základním tématem alba Jiskřící je prý krize…

Ano, krize je výchozí bod, od kterého se deska odráží. Šlo nám o to, postihnout, co se dá z krize vytěžit pozitivního. Na co poukazují těžké okamžiky, které člověka potkají. Ta deska je tedy o pozitivních nálezech v krizi. Původně mělo jít především o krizi v osobním slova smyslu, ale nakonec to můžeme vztáhnout i na celospolečenskou situaci.

Honza Unger: Celé to vychází to z mé osobní krize, ze situace, jakou jsem zažil ve svém životě. Asi dva roky jsem se cítil úplně ztracený, život se mi převrátil naruby, musel jsem vyhledat psychologickou pomoc. Ale v jednu chvíli jsem si uvědomil, že to ztracení, ten stav úplného dna, člověku ukazuje věci, které do té doby nebyl schopen vidět. To mě osvobodilo a dalo mi to velkou pokoru k životu. O tom je pro mne ta tahle deska.

Dostali jste se někdy dřív k takto osobním tématům?

Myslím, že každé to téma, které zpracováváme, je osobní. Zároveň se my jako osoby nacházíme v nějakém prostoru, jsme součástí společnosti jako celku, a tak se zároveň ke společnosti vyjadřujeme. Přesahy do společenské roviny byly znát i na předchozích deskách. Například na albu Soundtrack ke konci světa šlo o nějaký předěl, o zlom, o kterém lidé diskutovali a přemýšleli, co by v jejich životě mohl znamenat.

Jak už tady zaznělo, Honza psal texty na nové album o svých vlastních krizích. Ztotožňujete se i vy ostatní s jeho písněmi?

Nic jiného nám nezbývá. Ale hlavně jsme soudržní, čas trávíme většinou spolu a Honzův příběh jsme mohli sledovat hodně zblízka, prožívali jsme jej s ním. Zároveň každý z nás prožívá nějaké své těžké momenty. Dokážeme se s tím tedy identifikovat stejně jako posluchači. Jsou to situace, do kterých se může dostat kdokoliv, někteří z nás si tím už prošli, jiné to třeba teprve čeká. Honza tedy píše o pocitech, které někteří z nás zažili.

Jak vůbec Zrní funguje jako kolektiv? Probíráte spolu své osobní problémy?

Nejsme kapela, která by se setkávala jen kvůli koncertům. Scházíme se v hospodě, mluvíme spolu. Už to sice není tak jako dřív, kdy jsme spolu trávili 24 hodin denně, chápeme, jak je pozitivní si od sebe na chvíli odpočinout, ale své soukromí si navzájem sdílíme.

Co děláte v autě při cestě na koncerty? Posloucháte muziku?

Je to odstupňované podle toho, jak dlouho turné už trvá. Když jedeme na první koncert turné, posloucháme muziku, někdo pracuje, někdo si čte. Později už v dodávce hlavně odpočíváme. Ale ještě později se už opět pouští muzika, a to často pořádně nahlas, tancuje se, postupně také degraduje náš jazyk. Přijdeme pak domů a trvá asi den, než se dostaneme zpátky do normální polohy.

Co Zrní poslouchá na cestách?

Tak například dnes jsme pouštěli Jamieho xx, Prago Union nebo balkánskou dechovku…

Zrní natáčí koncepční alba. Posloucháte vy sami také spíše alba, nebo jednotlivé písně?

Posloucháme alba, kupujeme si i vinyly. Ale v autě to na soustředěný poslech není, album si člověk vychutná spíš doma. Nicméně v poslední době obecně nevychází moc ucelených desek, které by nabídly příběh, jako to kdysi dělali třeba Pink Floyd. Dnešní alba, to jsou spíše kolekce jednotlivých písní.

Vraťme se k vašemu nejnovějšímu albu. Proč se jmenuje právě Jiskřící?

Honza Unger: Úplně na začátku byla básnička o tom, jak je přítomnost jiskřivá. Napsal jsem o tom jeden text, Jiskřící bůh láska jest, a když jsme jeli do Madridu album nahrát, začali jsme o tom slovu uvažovat jako o názvu desky. Vystihovalo to to téma a nahrávání bylo nakonec tak euforické, že nám slovo Jiskřící sedělo i k tomu.

Proč jste vlastně album natáčeli až v Madridu?

Náš producent Ondřej Ježek se někde dočetl o moc pěkném studiu v Barceloně a chtěl album nahrát právě tam. My jsme na to reagovali nadšeně, protože jsme toužili natočit desku kdekoli mimo zaběhnutý klasický režim. V minulosti to totiž fungovalo tak, že jsme dojížděli k Ondrovi do studia, on tam měl i jinou práci, tříštilo se to. A nás baví, když je práce semknutá. Barcelonské studio bylo nakonec obsazené, ale my jsme si řekli, že přesto odjedeme a někde najdeme jiné studio, které nám bude vyhovovat. Našli jsme je na periferii Madridu.

Odjeli jste tedy i s Ondřejem Ježkem. Jinak byl personál ve studiu španělský?

Ano, byl tam majitel studia a jeho pomocník. Ti nám připravovali mikrofony, drátovali a sem tam nám přinesli něco k pití. Byli moc fajn. Jinak tam s námi byli producenti Ondřej Ježek a Jonatán Pastirčák. Měli jsme připravený základní materiál, ale chtěli jsme k němu přidat elektroniku, u které jsme měli jenom rámcovou představu. Na místě jsme o tom hodně mluvili, pouštěli jsme si muziku, bavili se o aranžích a na základě toho jsme ve studiu udělali v písničkách spoustu úprav. Ondřej s Jonatánem byli poměrně radikální, což jsme chtěli. Občas nám nějakou píseň zkrátili, zjednodušili, nebo škrtli některé party. Pět písniček z připravených patnácti se na desku nedostalo. Většina elektronických prvků se pak přidávala až doma po nahrávání, to měl na starost hlavně Jonatán.

Otisklo se na album něco ze Španělska?

Žádný kulturní vliv tam není, ale určitě se tam otiskla atmosféra. Na náladě alba se podepsalo, že tam v tu dobu, i když byl začátek ledna, svítilo slunce a bylo předjaří. Kdybychom desku točili jinde, zřejmě by se i jinak jmenovala, protože slovo Jiskřící vyjadřuje něco, co se tam dělo. Byli jsme po celou dobu v euforii. Splnili jsme si svůj sen – bylo to intenzivní a semknuté, po večerech jsme se bavili o vizích, jak by naše hudba mohla vypadat. Něco takového jsme si vždy přáli zažít. Cestou tam jsme se zastavili nedaleko Bordeaux na francouzském pobřeží, kde je největší písečná duna v Evropě, Dune du Pyla. To ostatně vidíte v klipu na píseň Jiskřící raketa TOTO. Právě podle té duny jsme album chtěli nazvat Poušť. Když se ráno ocitnete uprostřed písku, je to opravdu velký zážitek a to téma by to pojmenovávalo z té temnější strany.

V Barceloně jste tedy nakonec nenatáčeli, ale jak se díváte na současnou situaci v Katalánsku? Sledujete ji?

Sledujeme ji a mluvíme o tom, ale jasný názor nemáme. Cítím, že bych asi každému, kdo o ni stojí, samostatnost umožnil. Je podivné někoho nutit, aby zůstal se mnou, když nechce. Zároveň ale chápu, že se to vládě nelíbí, protože mají v ústavě zakotvenou nedělitelnost. Je taky otázka, kdo ty touhy po samostatnosti skutečně vyvolává, jestli to není důsledek nějaké manipulace. Jak by k tomu ostatně přišli ti obyvatelé Katalánska, kteří chtějí být nadále součástí Španělska? Otvírá to spoustu hlubších otázek. Proč se v dnešní době ještě takhle separovat, pokud tě nikdo neutlačuje a svět se spíš spojuje? Ekonomický význam je asi také sporný vzhledem k tomu, že by Katalánsko asi přišlo o členství v EU a nikdo neví, co všechno by to způsobilo.

Nejen na Colours of Ostrava jste vystoupili s tibetským zpěvákem Lotenem Namlingem. Dá se vůbec hudbou bojovat třeba za svobodu pro Tibet? Jaké máte z těchto koncertů s odstupem pocity?

S Lotenem jsme odehráli tuším kolem deseti koncertů a pocity jsme z toho měli výborné. Byl to pro nás zážitek, setkat se s někým, kdo má kořeny v úplně jiné kultuře, v úplně jiném hudebním cítění. Sblížili jsme se. Mimochodem jsme zjistili, že jedna naše – tehdy úplně nová – píseň Lotenovi silně připomíná písničku, kterou mu v dětství zpívala jeho maminka. I v textu byly paralely. To byl silný moment, kdy člověk ucítí, že někde v hloubce je to všechno propojené. Zpívali jsme ji pak společně. A jestli se dá hudbou bojovat? Nejde o boj, ale o šíření povědomí o té situaci. Fanoušky jsme například upozorňovali, jak mohou konkrétními kroky Tibetu pomoci, například příspěvkem na stavbu konkrétních škol. A pak, a to je stejně důležité, jde o šíření soucitu. Takovým společným projektem vysíláme signál o pospolitosti lidí, ať už jsou odkudkoli, a o tom, že nám není lhostejné, že je někdo, ať už kdekoli na světě, utlačovaný. Takový postoj je určitě dobré v lidech povzbuzovat.

V rámci turné teď přijíždíte do Brna. Je pro vás Brno něčím výjimečné? A vážou se nějaké konkrétní vzpomínky přímo na klub Fléda?

V Brně hrajeme rádi. Poslední roky už je to výhradně na Flédě, kam jsou lidé na nás naučeni chodit a kde je teď navíc nový výborný zvuk. Fléda je specifická také tím, že se po koncertě spí na palandách ubytovny přímo nad klubem. Z toho vyplývá, že se po koncertě často ještě dlouho do noci tancuje a blbne. Pod okny je provozovna s kebabem, před kterou to žije také až do rána, takže kdo by snad chtěl jít spát dřív, má smůlu. Když jsme tu hráli naposled, a to bylo právě loni s Lotenem, shodli jsme se na tom, že to byl náš nejlepší koncert v životě. Takže vzpomínky jsou ty nejlepší možné.

Zrní/ Foto Barbora Johansson

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zrní - Jiskřící turné

28.11.2017, 20:00 / Club Fléda

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více