V rámci turné, které probíhá už od jara, přijede 28. listopadu do Brna na Flédu skupina Zrní. Představí své nejnovější album s názvem Jiskřící. Na naše otázky reagovali členové skupiny (čtyři Honzové a jeden Ondra) kolektivně, pouze odpovědi Honzy Ungera coby autora textů občas vystoupily do popředí.
Základním tématem alba Jiskřící je prý krize…
Ano, krize je výchozí bod, od kterého se deska odráží. Šlo nám o to, postihnout, co se dá z krize vytěžit pozitivního. Na co poukazují těžké okamžiky, které člověka potkají. Ta deska je tedy o pozitivních nálezech v krizi. Původně mělo jít především o krizi v osobním slova smyslu, ale nakonec to můžeme vztáhnout i na celospolečenskou situaci.
Honza Unger: Celé to vychází to z mé osobní krize, ze situace, jakou jsem zažil ve svém životě. Asi dva roky jsem se cítil úplně ztracený, život se mi převrátil naruby, musel jsem vyhledat psychologickou pomoc. Ale v jednu chvíli jsem si uvědomil, že to ztracení, ten stav úplného dna, člověku ukazuje věci, které do té doby nebyl schopen vidět. To mě osvobodilo a dalo mi to velkou pokoru k životu. O tom je pro mne ta tahle deska.
Dostali jste se někdy dřív k takto osobním tématům?
Myslím, že každé to téma, které zpracováváme, je osobní. Zároveň se my jako osoby nacházíme v nějakém prostoru, jsme součástí společnosti jako celku, a tak se zároveň ke společnosti vyjadřujeme. Přesahy do společenské roviny byly znát i na předchozích deskách. Například na albu Soundtrack ke konci světa šlo o nějaký předěl, o zlom, o kterém lidé diskutovali a přemýšleli, co by v jejich životě mohl znamenat.
Jak už tady zaznělo, Honza psal texty na nové album o svých vlastních krizích. Ztotožňujete se i vy ostatní s jeho písněmi?
Nic jiného nám nezbývá. Ale hlavně jsme soudržní, čas trávíme většinou spolu a Honzův příběh jsme mohli sledovat hodně zblízka, prožívali jsme jej s ním. Zároveň každý z nás prožívá nějaké své těžké momenty. Dokážeme se s tím tedy identifikovat stejně jako posluchači. Jsou to situace, do kterých se může dostat kdokoliv, někteří z nás si tím už prošli, jiné to třeba teprve čeká. Honza tedy píše o pocitech, které někteří z nás zažili.
Jak vůbec Zrní funguje jako kolektiv? Probíráte spolu své osobní problémy?
Nejsme kapela, která by se setkávala jen kvůli koncertům. Scházíme se v hospodě, mluvíme spolu. Už to sice není tak jako dřív, kdy jsme spolu trávili 24 hodin denně, chápeme, jak je pozitivní si od sebe na chvíli odpočinout, ale své soukromí si navzájem sdílíme.
Co děláte v autě při cestě na koncerty? Posloucháte muziku?
Je to odstupňované podle toho, jak dlouho turné už trvá. Když jedeme na první koncert turné, posloucháme muziku, někdo pracuje, někdo si čte. Později už v dodávce hlavně odpočíváme. Ale ještě později se už opět pouští muzika, a to často pořádně nahlas, tancuje se, postupně také degraduje náš jazyk. Přijdeme pak domů a trvá asi den, než se dostaneme zpátky do normální polohy.
Co Zrní poslouchá na cestách?
Tak například dnes jsme pouštěli Jamieho xx, Prago Union nebo balkánskou dechovku…
Zrní natáčí koncepční alba. Posloucháte vy sami také spíše alba, nebo jednotlivé písně?
Posloucháme alba, kupujeme si i vinyly. Ale v autě to na soustředěný poslech není, album si člověk vychutná spíš doma. Nicméně v poslední době obecně nevychází moc ucelených desek, které by nabídly příběh, jako to kdysi dělali třeba Pink Floyd. Dnešní alba, to jsou spíše kolekce jednotlivých písní.
Vraťme se k vašemu nejnovějšímu albu. Proč se jmenuje právě Jiskřící?
Honza Unger: Úplně na začátku byla básnička o tom, jak je přítomnost jiskřivá. Napsal jsem o tom jeden text, Jiskřící bůh láska jest, a když jsme jeli do Madridu album nahrát, začali jsme o tom slovu uvažovat jako o názvu desky. Vystihovalo to to téma a nahrávání bylo nakonec tak euforické, že nám slovo Jiskřící sedělo i k tomu.
Proč jste vlastně album natáčeli až v Madridu?
Náš producent Ondřej Ježek se někde dočetl o moc pěkném studiu v Barceloně a chtěl album nahrát právě tam. My jsme na to reagovali nadšeně, protože jsme toužili natočit desku kdekoli mimo zaběhnutý klasický režim. V minulosti to totiž fungovalo tak, že jsme dojížděli k Ondrovi do studia, on tam měl i jinou práci, tříštilo se to. A nás baví, když je práce semknutá. Barcelonské studio bylo nakonec obsazené, ale my jsme si řekli, že přesto odjedeme a někde najdeme jiné studio, které nám bude vyhovovat. Našli jsme je na periferii Madridu.
Odjeli jste tedy i s Ondřejem Ježkem. Jinak byl personál ve studiu španělský?
Ano, byl tam majitel studia a jeho pomocník. Ti nám připravovali mikrofony, drátovali a sem tam nám přinesli něco k pití. Byli moc fajn. Jinak tam s námi byli producenti Ondřej Ježek a Jonatán Pastirčák. Měli jsme připravený základní materiál, ale chtěli jsme k němu přidat elektroniku, u které jsme měli jenom rámcovou představu. Na místě jsme o tom hodně mluvili, pouštěli jsme si muziku, bavili se o aranžích a na základě toho jsme ve studiu udělali v písničkách spoustu úprav. Ondřej s Jonatánem byli poměrně radikální, což jsme chtěli. Občas nám nějakou píseň zkrátili, zjednodušili, nebo škrtli některé party. Pět písniček z připravených patnácti se na desku nedostalo. Většina elektronických prvků se pak přidávala až doma po nahrávání, to měl na starost hlavně Jonatán.
Otisklo se na album něco ze Španělska?
Žádný kulturní vliv tam není, ale určitě se tam otiskla atmosféra. Na náladě alba se podepsalo, že tam v tu dobu, i když byl začátek ledna, svítilo slunce a bylo předjaří. Kdybychom desku točili jinde, zřejmě by se i jinak jmenovala, protože slovo Jiskřící vyjadřuje něco, co se tam dělo. Byli jsme po celou dobu v euforii. Splnili jsme si svůj sen – bylo to intenzivní a semknuté, po večerech jsme se bavili o vizích, jak by naše hudba mohla vypadat. Něco takového jsme si vždy přáli zažít. Cestou tam jsme se zastavili nedaleko Bordeaux na francouzském pobřeží, kde je největší písečná duna v Evropě, Dune du Pyla. To ostatně vidíte v klipu na píseň Jiskřící raketa TOTO. Právě podle té duny jsme album chtěli nazvat Poušť. Když se ráno ocitnete uprostřed písku, je to opravdu velký zážitek a to téma by to pojmenovávalo z té temnější strany.
V Barceloně jste tedy nakonec nenatáčeli, ale jak se díváte na současnou situaci v Katalánsku? Sledujete ji?
Sledujeme ji a mluvíme o tom, ale jasný názor nemáme. Cítím, že bych asi každému, kdo o ni stojí, samostatnost umožnil. Je podivné někoho nutit, aby zůstal se mnou, když nechce. Zároveň ale chápu, že se to vládě nelíbí, protože mají v ústavě zakotvenou nedělitelnost. Je taky otázka, kdo ty touhy po samostatnosti skutečně vyvolává, jestli to není důsledek nějaké manipulace. Jak by k tomu ostatně přišli ti obyvatelé Katalánska, kteří chtějí být nadále součástí Španělska? Otvírá to spoustu hlubších otázek. Proč se v dnešní době ještě takhle separovat, pokud tě nikdo neutlačuje a svět se spíš spojuje? Ekonomický význam je asi také sporný vzhledem k tomu, že by Katalánsko asi přišlo o členství v EU a nikdo neví, co všechno by to způsobilo.
Nejen na Colours of Ostrava jste vystoupili s tibetským zpěvákem Lotenem Namlingem. Dá se vůbec hudbou bojovat třeba za svobodu pro Tibet? Jaké máte z těchto koncertů s odstupem pocity?
S Lotenem jsme odehráli tuším kolem deseti koncertů a pocity jsme z toho měli výborné. Byl to pro nás zážitek, setkat se s někým, kdo má kořeny v úplně jiné kultuře, v úplně jiném hudebním cítění. Sblížili jsme se. Mimochodem jsme zjistili, že jedna naše – tehdy úplně nová – píseň Lotenovi silně připomíná písničku, kterou mu v dětství zpívala jeho maminka. I v textu byly paralely. To byl silný moment, kdy člověk ucítí, že někde v hloubce je to všechno propojené. Zpívali jsme ji pak společně. A jestli se dá hudbou bojovat? Nejde o boj, ale o šíření povědomí o té situaci. Fanoušky jsme například upozorňovali, jak mohou konkrétními kroky Tibetu pomoci, například příspěvkem na stavbu konkrétních škol. A pak, a to je stejně důležité, jde o šíření soucitu. Takovým společným projektem vysíláme signál o pospolitosti lidí, ať už jsou odkudkoli, a o tom, že nám není lhostejné, že je někdo, ať už kdekoli na světě, utlačovaný. Takový postoj je určitě dobré v lidech povzbuzovat.
V rámci turné teď přijíždíte do Brna. Je pro vás Brno něčím výjimečné? A vážou se nějaké konkrétní vzpomínky přímo na klub Fléda?
V Brně hrajeme rádi. Poslední roky už je to výhradně na Flédě, kam jsou lidé na nás naučeni chodit a kde je teď navíc nový výborný zvuk. Fléda je specifická také tím, že se po koncertě spí na palandách ubytovny přímo nad klubem. Z toho vyplývá, že se po koncertě často ještě dlouho do noci tancuje a blbne. Pod okny je provozovna s kebabem, před kterou to žije také až do rána, takže kdo by snad chtěl jít spát dřív, má smůlu. Když jsme tu hráli naposled, a to bylo právě loni s Lotenem, shodli jsme se na tom, že to byl náš nejlepší koncert v životě. Takže vzpomínky jsou ty nejlepší možné.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..