Zrní: Na Flédě se odehrál náš nejlepší koncert v životě

27. listopad 2017, 1:00

Zrní: Na Flédě se odehrál náš nejlepší koncert v životě

V rámci turné, které probíhá už od jara, přijede 28. listopadu do Brna na Flédu skupina Zrní. Představí své nejnovější album s názvem Jiskřící. Na naše otázky reagovali členové skupiny (čtyři Honzové a jeden Ondra) kolektivně, pouze odpovědi Honzy Ungera coby autora textů občas vystoupily do popředí.

Základním tématem alba Jiskřící je prý krize…

Ano, krize je výchozí bod, od kterého se deska odráží. Šlo nám o to, postihnout, co se dá z krize vytěžit pozitivního. Na co poukazují těžké okamžiky, které člověka potkají. Ta deska je tedy o pozitivních nálezech v krizi. Původně mělo jít především o krizi v osobním slova smyslu, ale nakonec to můžeme vztáhnout i na celospolečenskou situaci.

Honza Unger: Celé to vychází to z mé osobní krize, ze situace, jakou jsem zažil ve svém životě. Asi dva roky jsem se cítil úplně ztracený, život se mi převrátil naruby, musel jsem vyhledat psychologickou pomoc. Ale v jednu chvíli jsem si uvědomil, že to ztracení, ten stav úplného dna, člověku ukazuje věci, které do té doby nebyl schopen vidět. To mě osvobodilo a dalo mi to velkou pokoru k životu. O tom je pro mne ta tahle deska.

Dostali jste se někdy dřív k takto osobním tématům?

Myslím, že každé to téma, které zpracováváme, je osobní. Zároveň se my jako osoby nacházíme v nějakém prostoru, jsme součástí společnosti jako celku, a tak se zároveň ke společnosti vyjadřujeme. Přesahy do společenské roviny byly znát i na předchozích deskách. Například na albu Soundtrack ke konci světa šlo o nějaký předěl, o zlom, o kterém lidé diskutovali a přemýšleli, co by v jejich životě mohl znamenat.

Jak už tady zaznělo, Honza psal texty na nové album o svých vlastních krizích. Ztotožňujete se i vy ostatní s jeho písněmi?

Nic jiného nám nezbývá. Ale hlavně jsme soudržní, čas trávíme většinou spolu a Honzův příběh jsme mohli sledovat hodně zblízka, prožívali jsme jej s ním. Zároveň každý z nás prožívá nějaké své těžké momenty. Dokážeme se s tím tedy identifikovat stejně jako posluchači. Jsou to situace, do kterých se může dostat kdokoliv, někteří z nás si tím už prošli, jiné to třeba teprve čeká. Honza tedy píše o pocitech, které někteří z nás zažili.

Jak vůbec Zrní funguje jako kolektiv? Probíráte spolu své osobní problémy?

Nejsme kapela, která by se setkávala jen kvůli koncertům. Scházíme se v hospodě, mluvíme spolu. Už to sice není tak jako dřív, kdy jsme spolu trávili 24 hodin denně, chápeme, jak je pozitivní si od sebe na chvíli odpočinout, ale své soukromí si navzájem sdílíme.

Co děláte v autě při cestě na koncerty? Posloucháte muziku?

Je to odstupňované podle toho, jak dlouho turné už trvá. Když jedeme na první koncert turné, posloucháme muziku, někdo pracuje, někdo si čte. Později už v dodávce hlavně odpočíváme. Ale ještě později se už opět pouští muzika, a to často pořádně nahlas, tancuje se, postupně také degraduje náš jazyk. Přijdeme pak domů a trvá asi den, než se dostaneme zpátky do normální polohy.

Co Zrní poslouchá na cestách?

Tak například dnes jsme pouštěli Jamieho xx, Prago Union nebo balkánskou dechovku…

Zrní natáčí koncepční alba. Posloucháte vy sami také spíše alba, nebo jednotlivé písně?

Posloucháme alba, kupujeme si i vinyly. Ale v autě to na soustředěný poslech není, album si člověk vychutná spíš doma. Nicméně v poslední době obecně nevychází moc ucelených desek, které by nabídly příběh, jako to kdysi dělali třeba Pink Floyd. Dnešní alba, to jsou spíše kolekce jednotlivých písní.

Vraťme se k vašemu nejnovějšímu albu. Proč se jmenuje právě Jiskřící?

Honza Unger: Úplně na začátku byla básnička o tom, jak je přítomnost jiskřivá. Napsal jsem o tom jeden text, Jiskřící bůh láska jest, a když jsme jeli do Madridu album nahrát, začali jsme o tom slovu uvažovat jako o názvu desky. Vystihovalo to to téma a nahrávání bylo nakonec tak euforické, že nám slovo Jiskřící sedělo i k tomu.

Proč jste vlastně album natáčeli až v Madridu?

Náš producent Ondřej Ježek se někde dočetl o moc pěkném studiu v Barceloně a chtěl album nahrát právě tam. My jsme na to reagovali nadšeně, protože jsme toužili natočit desku kdekoli mimo zaběhnutý klasický režim. V minulosti to totiž fungovalo tak, že jsme dojížděli k Ondrovi do studia, on tam měl i jinou práci, tříštilo se to. A nás baví, když je práce semknutá. Barcelonské studio bylo nakonec obsazené, ale my jsme si řekli, že přesto odjedeme a někde najdeme jiné studio, které nám bude vyhovovat. Našli jsme je na periferii Madridu.

Odjeli jste tedy i s Ondřejem Ježkem. Jinak byl personál ve studiu španělský?

Ano, byl tam majitel studia a jeho pomocník. Ti nám připravovali mikrofony, drátovali a sem tam nám přinesli něco k pití. Byli moc fajn. Jinak tam s námi byli producenti Ondřej Ježek a Jonatán Pastirčák. Měli jsme připravený základní materiál, ale chtěli jsme k němu přidat elektroniku, u které jsme měli jenom rámcovou představu. Na místě jsme o tom hodně mluvili, pouštěli jsme si muziku, bavili se o aranžích a na základě toho jsme ve studiu udělali v písničkách spoustu úprav. Ondřej s Jonatánem byli poměrně radikální, což jsme chtěli. Občas nám nějakou píseň zkrátili, zjednodušili, nebo škrtli některé party. Pět písniček z připravených patnácti se na desku nedostalo. Většina elektronických prvků se pak přidávala až doma po nahrávání, to měl na starost hlavně Jonatán.

Otisklo se na album něco ze Španělska?

Žádný kulturní vliv tam není, ale určitě se tam otiskla atmosféra. Na náladě alba se podepsalo, že tam v tu dobu, i když byl začátek ledna, svítilo slunce a bylo předjaří. Kdybychom desku točili jinde, zřejmě by se i jinak jmenovala, protože slovo Jiskřící vyjadřuje něco, co se tam dělo. Byli jsme po celou dobu v euforii. Splnili jsme si svůj sen – bylo to intenzivní a semknuté, po večerech jsme se bavili o vizích, jak by naše hudba mohla vypadat. Něco takového jsme si vždy přáli zažít. Cestou tam jsme se zastavili nedaleko Bordeaux na francouzském pobřeží, kde je největší písečná duna v Evropě, Dune du Pyla. To ostatně vidíte v klipu na píseň Jiskřící raketa TOTO. Právě podle té duny jsme album chtěli nazvat Poušť. Když se ráno ocitnete uprostřed písku, je to opravdu velký zážitek a to téma by to pojmenovávalo z té temnější strany.

V Barceloně jste tedy nakonec nenatáčeli, ale jak se díváte na současnou situaci v Katalánsku? Sledujete ji?

Sledujeme ji a mluvíme o tom, ale jasný názor nemáme. Cítím, že bych asi každému, kdo o ni stojí, samostatnost umožnil. Je podivné někoho nutit, aby zůstal se mnou, když nechce. Zároveň ale chápu, že se to vládě nelíbí, protože mají v ústavě zakotvenou nedělitelnost. Je taky otázka, kdo ty touhy po samostatnosti skutečně vyvolává, jestli to není důsledek nějaké manipulace. Jak by k tomu ostatně přišli ti obyvatelé Katalánska, kteří chtějí být nadále součástí Španělska? Otvírá to spoustu hlubších otázek. Proč se v dnešní době ještě takhle separovat, pokud tě nikdo neutlačuje a svět se spíš spojuje? Ekonomický význam je asi také sporný vzhledem k tomu, že by Katalánsko asi přišlo o členství v EU a nikdo neví, co všechno by to způsobilo.

Nejen na Colours of Ostrava jste vystoupili s tibetským zpěvákem Lotenem Namlingem. Dá se vůbec hudbou bojovat třeba za svobodu pro Tibet? Jaké máte z těchto koncertů s odstupem pocity?

S Lotenem jsme odehráli tuším kolem deseti koncertů a pocity jsme z toho měli výborné. Byl to pro nás zážitek, setkat se s někým, kdo má kořeny v úplně jiné kultuře, v úplně jiném hudebním cítění. Sblížili jsme se. Mimochodem jsme zjistili, že jedna naše – tehdy úplně nová – píseň Lotenovi silně připomíná písničku, kterou mu v dětství zpívala jeho maminka. I v textu byly paralely. To byl silný moment, kdy člověk ucítí, že někde v hloubce je to všechno propojené. Zpívali jsme ji pak společně. A jestli se dá hudbou bojovat? Nejde o boj, ale o šíření povědomí o té situaci. Fanoušky jsme například upozorňovali, jak mohou konkrétními kroky Tibetu pomoci, například příspěvkem na stavbu konkrétních škol. A pak, a to je stejně důležité, jde o šíření soucitu. Takovým společným projektem vysíláme signál o pospolitosti lidí, ať už jsou odkudkoli, a o tom, že nám není lhostejné, že je někdo, ať už kdekoli na světě, utlačovaný. Takový postoj je určitě dobré v lidech povzbuzovat.

V rámci turné teď přijíždíte do Brna. Je pro vás Brno něčím výjimečné? A vážou se nějaké konkrétní vzpomínky přímo na klub Fléda?

V Brně hrajeme rádi. Poslední roky už je to výhradně na Flédě, kam jsou lidé na nás naučeni chodit a kde je teď navíc nový výborný zvuk. Fléda je specifická také tím, že se po koncertě spí na palandách ubytovny přímo nad klubem. Z toho vyplývá, že se po koncertě často ještě dlouho do noci tancuje a blbne. Pod okny je provozovna s kebabem, před kterou to žije také až do rána, takže kdo by snad chtěl jít spát dřív, má smůlu. Když jsme tu hráli naposled, a to bylo právě loni s Lotenem, shodli jsme se na tom, že to byl náš nejlepší koncert v životě. Takže vzpomínky jsou ty nejlepší možné.

Zrní/ Foto Barbora Johansson

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zrní - Jiskřící turné

28.11.2017, 20:00 / Club Fléda

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více