Stejní muzikanti, stejná hudba a dva rozdílné koncerty. Koncert Brada Mehldaua s jeho triem v turecké Antalyi a v Brně, aneb jaké to je, když si diváci vytvářejí atmosféru sami.
Je to zhruba rok, co jsem se na delší dobu ocitla v tureckém městě Antalya. Město je poměrně velké (přes jeden milion obyvatel), ale jazzovým klubem, či nějakou alternativní scénou v evropském slova smyslu nedisponuje. A tak jsem byla velmi nadšena, když jsem v programu místního klavírního festivalu objevila dva jazzové koncerty – Chicka Coreu a Brada Mehldaua.
Mehldauovo vystoupení následovalo pár dní po Chicku Coreovi a tak už jsem věděla, že turecký divák po sólu netleská a netleská v podstatě ani na závěr v touze po přídavku. Těžko říct, jestli to bylo nějakým kulturním rozdílem, který jsem však v běžném životě nikde významně nepociťovala, nebo publikem naladěným v rámci festivalu spíš na klasickou hudbu. Tak jako tak se vystoupení Mehldauova tria odehrálo bez jakéhokoliv průběžného potlesku a s velmi chabými ovacemi na závěr – muzikanti ještě ani poprvé neopustili podium a publikum utichlo.
Příležitost vidět stejné muzikanty v brzké době ještě jednou, a tentokrát v dobře známých a příjemných podmínkách JazzFestuBrno, byla milá náhoda. A musím konstatovat, že koncert byl skvělý, stejně jako ten předchozí. Brad Mehldau byl excelentní jako tenkrát v Turecku, ale já prostě musím říct... čekala jsem víc.
Bude to zřejmě tím, že patřím mezi ty, kteří koncerty vyhledávají především proto, aby s muzikantem navázali intenzivnější kontakt, než jaký zažíváme při poslechu nahrávek. A to se bohužel ani tentokrát nestalo. V tureckém případě jsem to dávala za vinu neaktivním posluchačům. Tady jsem si však uvědomila, že atmosféra, která se při brněnském koncertu vytvořila, byla pouze zásluhou jiného, řekněme vzdělanějšího publika, které si dokázalo Mehldauova genia užít a samo se nadchnout.
Vím, že zrovna Mehldau nepatří mezi příliš sdílné a komunikativní hudebníky, a tak by mě jeho vystupování nemělo udivovat. Po koncertě jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že bych se z toho všeho chtěla a měla radovat víc. Ale i přes příjemnou atmosféru a dokonalou hru všech muzikantů to nebylo úplné. Zůstal ve mně dojem, že jsem se téměř dvě hodiny dívala na krásný a jedinečný obraz bez názvu. A tak jsem zřejmě zpětně pochopila turecké publikum, které si jako méně zasvěcené do tajů Mehldauova génia nestihlo atmosféru a touhu po přídavcích vytvořit.
Ema
11. březen 2014, 13:31