Pianistu Brada Mehldaua, který 6. března v Janáčkově divadle zahájil festival JazzFestBrno 2014, předcházela pověst nejlepšího hráče ve svém oboru a věkové kategorii; člověka, který suverénně zvládá hru rozdílných melodií levou a pravou rukou; a hudebníka, který do svých koncertních playlistů naprosto přirozeně vkládá úpravy skladeb významných kapel světové populární hudby, ať už jde o Beatles, nebo Radiohead. Na obojí ostatně v Brně také došlo, avšak důležitější než konkrétní jména je fakt, jak pianista s převzatým materiálem pracuje. Autorská tvorba, úpravy rockových a post-rockových skladeb i světové evergreeny (No Moon At All z repertoáru Nata Kinga Colea) se v jeho hodinu a tři čtvrtě dlouhém koncertním bloku střídají za sebou s takovou samozřejmostí, jako by je napsal jeden autor. To samozřejmě neznamená, že by koncert byl jednotvárný. Právě naopak. Nicméně Mehldau, i díky svému introvertnímu prožívání hry, dokáže dát zdánlivě nesourodému sledu skladeb přirozenou gradaci.
Fakt, že autorské melodie, beatlesovská And I Love Her nebo přídavková Knives Out (Radiohead) na sebe navazovaly a plynule (nebýt bouřlivých potlesků) vplývaly jedna do druhé, podpořil Mehldau absencí jakéhokoli průvodního slova. Přišel, usedl, hrál. Až po šesté skladbě – vtipně vybrané Where Do You Start, vzhledem k tomu, že šlo oficiálně o závěr koncertu – poděkoval a představil spoluhráče, kontrabasistu Larryho Grenadiera a bubeníka Jeffa Ballarda. Ti sice dostali adekvátní prostor už během vlastního koncertu (ve druhé skladbě Untitled došlo na obligátní sóla na oba rytmické nástroje), nicméně až při druhém přídavku dostali privilegium skladbu sami, bez piana, otevřít.
Právě způsob, jakým si Mehldau se spoluhráči během večera dělí role, je pro toto trio příznačný. Hudebníkům se totiž daří zdravě balancovat mezi dvěma krajními póly – sólistou se dvěma doprovodnými hráči a skupinou tří rovnocenných muzikantů. Na jednu stranu například bubenická sóla nejsou tak bouřlivá jako v případě jiných známých Američanů – jen v Brně jsme v posledních letech měli možnost vidět Davea Weckla nebo Omara Hakima –, více slouží melodii, často (jako v případě úvodní skladby Spiral)spíše ambientně zaplňují prostor, než by vytvářely jasně čitelné rytmické vzorce. Kontrabas zvláště v první části koncertu hrál více s klavírem než proti němu a i on sloužil spíše k dotváření atmosféry než k sólovým exhibicím. Ve skutečnosti to však není takto jednoduché. Mehldauovo trio sice nepřipomíná bouřlivý veletok, ale s rafinovaností horského potůčku, který se vynoří, kde to nečekáme, dokáže překvapovat. Už zmíněnou beatlesovskou And I Love Her v jeho úpravě například charakterizují útržky melodie, které místy víc než McCartneyho připomenou The Windmills Of Your Mind Michela Legranda v podání Hany Hegerové(!). Další překvapení přišlo v melodii ze 40. let Almost Like Being In Love, ve které se introvertní trio poprvé skutečně odvázalo.
Jak do celku vstupovala pověstná Mehldauova hra? Pianista zaujal hned v druhé skladbě, v níž se suverénně pohyboval napříč oktávami. A jestliže se po většinu koncertu logicky držel spíše ve vyšších polohách, nevyřčenou mužskou výpověď z instrumentální verze And I Love Her podpořil levou rukou. Právě v této skladbě mimochodem znovu zaujal Grenadier, který na kontrabas načrtával lehce taneční rytmus. Rozvinul jej pak v následujícím Mehldauově autorském „valčíčku“ Seymour Read The Constitution. A ještě jedna poznámka k Mehldauovi: z možných rolí, kterou může v triu hrát piano, volí nejčastěji roli melodickou. Přitom nerezignuje ani na výraznou rytmickou hru (což není v rozporu s lyrickým charakterem večera). Na skutečně synkopovaný jazz však došlo až při prvním přídavku No Moon At All ze 40. let.
Kouzlo Mehldauova tria není pouze v mistrovské interpretaci (včetně momentů, kdy každý z muzikantů dokáže ustoupit do pozadí). Důležitý je i fakt, že během necelých dvou hodin dokáže nabídnout esenci světové populární hudby – od jazzových standardů přes Beatles po Radiohead, a přitom neopomenout vlastní tvorbu, která sama o sobě bude bezpochyby sloužit jako inspirace dalším generacím.
Brad Mehldau Trio, 6. 3. 2014, Janáčkovo divadlo, v rámci JazzFestBrno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..