O souhře a porozumění. Vzpomínka na Rudolfa Firkušného (11. února 1912 – 19. července 1994)

O souhře a porozumění. Vzpomínka na Rudolfa Firkušného (11. února 1912 – 19. července 1994)

V poválečných letech se na úřední tabuli brněnské konzervatoře, nově umístěné ve své dnešní budově na rohu Jarošky u Lužánek, pravidelně objevoval na konci školního roku a na začátku dalšího seznam žáků-darebáků, kteří zapomněli vrátit noty do archivu nebo něco vyřídit u tajemníka. Pokaždé na něm byla také výzva (říkali jsme památkově chráněná), aby si jistý Firkušný Rudolf vyzvedl své absolventské vysvědčení. Mazáci z vyšších ročníků pak ukazovali nováčkům tabló z roku 1927 a na něm mezi dospělými tvářemi nad černými motýlky sympatický obličej patnáctiletého kluka v rozhalence: To je ten Firkušný, co přijel z Ameriky a hrál s Českou filharmonií a s Kubelíkem na prvním Pražském jaru (generace vyrůstající za války o něm většinou ještě neslyšela).

Příběh jednoho z největších českých muzikantů dvacátého století připomíná osud Bohuslava Martinů – oba prožili svůj tvůrčí život v nedobrovolné emigraci a oba – každý jinak – prosadili do mezinárodního povědomí českou hudbu svrchovaným způsobem. Zatímco však Martinů vyzrával do své geniální velikosti dlouhá léta, byl malý Ruda z Napajedel přesvědčivým zázračným dtětem od počátku. Pětiletý zaujal v Brně, kam se po otcově smrti s matkou přestěhovali, Leoše Janáčka; ten mu zajistil nejlepší pianistické vedení a sám jej začal učit hudební teorii. Svůj první celovečení koncert v Brně hrál Firkušný osmiletý, jedenáctiletý poprvé v Praze s Českou filharmonií, čtrnáctiletý ve Vídni, patnáctiletý absolvoval mistrovskou třídu na brněnské konzervatoři, osmnáctiletého maturanta bučovického gymnázia znaly už bezmála všechny evropské hudební metropole. Ale mezitím se pořád vzdělával – v Paříži u Cortota, v Berlíně u Schnabla, v Praze u Kurze.

Běžencem se stal – stejně jako Martinů – v roce 1939: koncert v Praze dvanáct dní před nacistickým vpádem byl nadlouho jeho posledním vystoupením na domácí půdě. Následující turné se změnilo v útěk – z Paříže přes Španělsko a Portugalsko do Spojených států, které se mu staly druhým domovem. Návrat do osvobozeného Československa byl triumfální, ale netrval dlouho – do vítězství pracujícího lidu v roce 1948. Na rozdíl od Bohuslava Martinů mu však osud dopřál vrátit se ještě jednou, vlastně víckrát: hned po sametové revoluci, v roce 1990 hrál na Pražském jaru, zase s Českou filharmonií a s Kubelíkem, a potom se opakovaně objevoval v Brně, odkud si odvezl – vdovec – svou novou manželku.

Naposledy tu vystoupil v Moravském podzimu 1993, necelý rok před svou smrtí; při té příležitosti také přijal čestný doktorát Janáčkovy akademie. Ale rok předtím hrál na stejném festivalu se Státní filharmonií a s hostujícím dirigentem Václavem Neumannem Brahmsův první klavírní koncert a Janáčkovo Concertino. Přiznám se, že jsem byl velice zvědav, jak si s tímto dílem Mistr poradí; za mých účastí na jeho provedení mi docházelo, že právě v Concertinu se Janáček pokusil o něco zcela nového (mnohem později se tomu začalo říkat minimalismus), ale zdálo se mi, že to tak úplně nedotáhl – chybělo mi především to nepopsatelné janáčkovské zaujetí, kterému propadne každý pořádný muzikant hrající kteroukoli Janáčkovu skladbu od začátečnické Smyčcové suity až po pozdní Listy důvěrné. A v souvislosti s tím jsem také jaksi nevěděl, co má v tom smyslu dělat dirigent; připomínám, že soubor, který v Concertinu hraje s klavírem, tvoří všehovšudy šest hráčů a ti navíc hrají dohromady jen v poslední větě – a i tam jen na několika místech. V prvých dvou větách je to jen jeden spoluhráč – v té první hornista, který celou dobu posouvá na různé stupně jediný prostinký třítónový motivek. Dirigovat takovou věc mi připadalo jako řídit z pódia provedení houslové sonáty; ale co má chudák dirigent dělat, když už se tam postavil?

První přehrání na zkoušce s Neumannem a šesti filharmoniky dopadlo uspokojivě – s prostinkými party, navíc plnými pauz, neměli hráči žádné problémy. Nespokojen byl sólista a začal se s náměty a požadavky obracet na jednotlivé hráče. Neumann takové jednání běžně nesnášel, ale tentokrát se jal Firkušného sledovat se zdvořilou shovívavostí a postupně s rostoucím úžasem. Starý pán, kterého zjevně zlobily nohy (vděčně přijímal nabídku odvozu do Internationalu, kde bydlel, aby těch pár kroků ušetřil), vyskakoval z klavírní sedačky, zpíval jednotlivým hráčům jejich partie, modeloval je rukama, přehrával na klavír. Violista hraje v poslední větě většinou jen šumařské šrum-šrum; Firkušnému se to zdálo málo jadrné, nechal ho to opakovat, otočen zády ke klavíru mu pravou rukou dirigoval a levačkou za sebou hrál svůj vlastní part.

Jeho nadšení bylo nakažlivé: Janáčkovy minimalistické mechanismy začaly ožívat a plnit se známým nenapodobitelným zaujetím. Taky ovšem proto, že velký sólista dal zřetelně najevo, že se nepovažuje za výlučný subjekt, který má být doprovázen, nýbrž za spoluhráče, který hledá smysl a výraz té muziky v aktivní a vědomé souhře. A když si pak nakonec celé Concertino sjížděli v celku, zářily v jeho laskavém starém obličeji oči patnáctiletého kluka v rozhalence.

Rudolf Firkušný, ateliér Langhans, foto http://musicabohemica.blogspot.com

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Začal jsem si ještě o něco víc vážit Caspara, který to všechno přečetl a pochopil z málem nečitelné mnohakilové partitury, jejíž špinavé tmavošedé volné listy byly okopírovány ještě nějakou předpotopní technikou, a který to dokázal tak dokonale připravit a dát dohromady.  více

Pro dnešní existenci sboru Lumír a jeho perspektivu je podstatné, že – na rozdíl od většiny stejně ctihodných těles – disponuje mladými hlasy a živí tak nádhernou tradici amatérského sborového zpěvu, z něhož vlastně vzešel všechen náš dnešní hudební život.  více


Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více