V poválečných letech se na úřední tabuli brněnské konzervatoře, nově umístěné ve své dnešní budově na rohu Jarošky u Lužánek, pravidelně objevoval na konci školního roku a na začátku dalšího seznam žáků-darebáků, kteří zapomněli vrátit noty do archivu nebo něco vyřídit u tajemníka. Pokaždé na něm byla také výzva (říkali jsme památkově chráněná), aby si jistý Firkušný Rudolf vyzvedl své absolventské vysvědčení. Mazáci z vyšších ročníků pak ukazovali nováčkům tabló z roku 1927 a na něm mezi dospělými tvářemi nad černými motýlky sympatický obličej patnáctiletého kluka v rozhalence: To je ten Firkušný, co přijel z Ameriky a hrál s Českou filharmonií a s Kubelíkem na prvním Pražském jaru (generace vyrůstající za války o něm většinou ještě neslyšela).
Příběh jednoho z největších českých muzikantů dvacátého století připomíná osud Bohuslava Martinů – oba prožili svůj tvůrčí život v nedobrovolné emigraci a oba – každý jinak – prosadili do mezinárodního povědomí českou hudbu svrchovaným způsobem. Zatímco však Martinů vyzrával do své geniální velikosti dlouhá léta, byl malý Ruda z Napajedel přesvědčivým zázračným dtětem od počátku. Pětiletý zaujal v Brně, kam se po otcově smrti s matkou přestěhovali, Leoše Janáčka; ten mu zajistil nejlepší pianistické vedení a sám jej začal učit hudební teorii. Svůj první celovečení koncert v Brně hrál Firkušný osmiletý, jedenáctiletý poprvé v Praze s Českou filharmonií, čtrnáctiletý ve Vídni, patnáctiletý absolvoval mistrovskou třídu na brněnské konzervatoři, osmnáctiletého maturanta bučovického gymnázia znaly už bezmála všechny evropské hudební metropole. Ale mezitím se pořád vzdělával – v Paříži u Cortota, v Berlíně u Schnabla, v Praze u Kurze.
Běžencem se stal – stejně jako Martinů – v roce 1939: koncert v Praze dvanáct dní před nacistickým vpádem byl nadlouho jeho posledním vystoupením na domácí půdě. Následující turné se změnilo v útěk – z Paříže přes Španělsko a Portugalsko do Spojených států, které se mu staly druhým domovem. Návrat do osvobozeného Československa byl triumfální, ale netrval dlouho – do vítězství pracujícího lidu v roce 1948. Na rozdíl od Bohuslava Martinů mu však osud dopřál vrátit se ještě jednou, vlastně víckrát: hned po sametové revoluci, v roce 1990 hrál na Pražském jaru, zase s Českou filharmonií a s Kubelíkem, a potom se opakovaně objevoval v Brně, odkud si odvezl – vdovec – svou novou manželku.
Naposledy tu vystoupil v Moravském podzimu 1993, necelý rok před svou smrtí; při té příležitosti také přijal čestný doktorát Janáčkovy akademie. Ale rok předtím hrál na stejném festivalu se Státní filharmonií a s hostujícím dirigentem Václavem Neumannem Brahmsův první klavírní koncert a Janáčkovo Concertino. Přiznám se, že jsem byl velice zvědav, jak si s tímto dílem Mistr poradí; za mých účastí na jeho provedení mi docházelo, že právě v Concertinu se Janáček pokusil o něco zcela nového (mnohem později se tomu začalo říkat minimalismus), ale zdálo se mi, že to tak úplně nedotáhl – chybělo mi především to nepopsatelné janáčkovské zaujetí, kterému propadne každý pořádný muzikant hrající kteroukoli Janáčkovu skladbu od začátečnické Smyčcové suity až po pozdní Listy důvěrné. A v souvislosti s tím jsem také jaksi nevěděl, co má v tom smyslu dělat dirigent; připomínám, že soubor, který v Concertinu hraje s klavírem, tvoří všehovšudy šest hráčů a ti navíc hrají dohromady jen v poslední větě – a i tam jen na několika místech. V prvých dvou větách je to jen jeden spoluhráč – v té první hornista, který celou dobu posouvá na různé stupně jediný prostinký třítónový motivek. Dirigovat takovou věc mi připadalo jako řídit z pódia provedení houslové sonáty; ale co má chudák dirigent dělat, když už se tam postavil?
První přehrání na zkoušce s Neumannem a šesti filharmoniky dopadlo uspokojivě – s prostinkými party, navíc plnými pauz, neměli hráči žádné problémy. Nespokojen byl sólista a začal se s náměty a požadavky obracet na jednotlivé hráče. Neumann takové jednání běžně nesnášel, ale tentokrát se jal Firkušného sledovat se zdvořilou shovívavostí a postupně s rostoucím úžasem. Starý pán, kterého zjevně zlobily nohy (vděčně přijímal nabídku odvozu do Internationalu, kde bydlel, aby těch pár kroků ušetřil), vyskakoval z klavírní sedačky, zpíval jednotlivým hráčům jejich partie, modeloval je rukama, přehrával na klavír. Violista hraje v poslední větě většinou jen šumařské šrum-šrum; Firkušnému se to zdálo málo jadrné, nechal ho to opakovat, otočen zády ke klavíru mu pravou rukou dirigoval a levačkou za sebou hrál svůj vlastní part.
Jeho nadšení bylo nakažlivé: Janáčkovy minimalistické mechanismy začaly ožívat a plnit se známým nenapodobitelným zaujetím. Taky ovšem proto, že velký sólista dal zřetelně najevo, že se nepovažuje za výlučný subjekt, který má být doprovázen, nýbrž za spoluhráče, který hledá smysl a výraz té muziky v aktivní a vědomé souhře. A když si pak nakonec celé Concertino sjížděli v celku, zářily v jeho laskavém starém obličeji oči patnáctiletého kluka v rozhalence.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..