Ansámbl Mala Punica – mezi dokonalostí a hysterií

Ansámbl Mala Punica – mezi dokonalostí a hysterií

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.

Pátrání po ideálním zvuku představuje jeden ze stěžejních úkolů historicky poučené interpretace. Užívání dobových nástrojů, nezvyklé způsoby zdobení, specifická rozestavění zpěváků, práce s přízvuky a dynamikou – tyto a další prvky dokáží do značné míry změnit vyznění mnoha hudebních děl. O co adekvátněji dnes asi znějí například Bachova oratoria, porovnáme-li je s nadšeným, ale hudebně nejspíše příliš romantickým provedením Felixe Mendelssohna-Bartholdyho? A není třeba ani příliš spekulovat a sahat hluboko do historie – pustíme-li si nahrávku renesanční, barokní nebo klasicistní skladby z poloviny 20. století a porovnáme-li ji se soudobým poučeným uchopením staré hudby, rozdíl ve výsledném zvuku bude nepřeslechnutelný. Umělečtí vedoucí i interpreti samotní se totiž naučili nahlížet na hudební díla nejen z hlediska samotné hudební struktury, ale především také obecnějším prismatem doby vzniku díla. Co funguje pro klasicistní, barokní, a dokonce i renesanční skladby, nemusí fungovat u hudby ještě starší. Jestliže renesanční hudba se může spolehnout na nevelké množství pramenů, které by popisovaly, jak nakládat s hudebním materiálem, středověká tvorba se musí spoléhat v lepším případě na zlomek srovnatelné literatury, v tom horším případě na odhady a hypotézy.

vel.festival_2018_foto_Petr_Francán

Ansámbl Mala Punica představuje jeden z významných souborů zaměřujících se na provádění pozdně středověké hudby. Období tzv. ars subtilior je typické vysokou komplikovaností a manýrismem, právě tato hudba představuje náročný oříšek jak z hlediska interpretace, tak poslechu. Pro koncert v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby si těleso pečlivě vybralo skladby především Mattea de Perugio a Antonia Zacara da Teramo, které navzdory nepochybné komplikovanosti oplývají snadno vstřebatelnou melodikou. Večer svojí strukturou připomínal ordinarium katolické mše – na samém začátku zaznělo Kyrie a přes několikerá Gloria a Creda vše ukončila skladba Benedicamus Domino. Významnou část tvořil také instrumentální doprovod v podobě fidul, varhanního pozitivu nebo například zobcové flétny. Instrumentalisté podali vesměs vyrovnaný a dynamicky pečlivě vystavěný výkon. Nejdůležitějším prvkem však bezesporu byly zpěvní hlasy. A zde se začínají věci nešťastně komplikovat.

Složitá a komplexní hudba pozdního středověku jistě vybízela k exponovaným provedením. Co však prezentovaly zpěvačky souboru Mala Punica, bylo přinejlepším přehnané. Zásadním interpretačním nedostatkem bylo především absurdně neadekvátní a všudypřítomné vibrato, které působilo nejen nevkusně, ale ve spleti samostatných a komplikovaných hlasů také kontraproduktivně. Jak jen si vychutnat složitou polyfonní fakturu, když dvě ze tří zpěvaček kvílí roztřesenými hlasy nachlazených meluzín? Zpěvačky nepochybně vládnou výtečnou technikou zpěvu, nezřídka ji však dávaly zbytečně na odiv, většinou i nepatřičně. Proč nepolevit z vypjatého výrazu alespoň ve chvílích, kdy zpívá celé těleso? Tu a tam sice zpěvačky krotily své vášně a v dlouhých harmoniích dosáhly jednotného projevu, ale těmto chvílím nečekaného klidu předcházela vybičovaná hysterie. Hysterie navíc tolik kontrastní k bohorovnému klidu mužských hlasů. Právě ty naopak představovaly to nejlepší z koncertu. Zpěváci se pyšnili nejen vyrovnaným a intonačně přesným zvládnutím nelehkých melodických linek, ale dokázali také sjednotit celou skupinu a dodat jí charakteristicky medový výraz. Nejrozporuplnějších kontur nabyl večer, když proti sólovému zpěvu sopranistky stanula masa celého sboru – právě zde byla ona nepatřičná podvojnost nejzřetelnější. Mohlo by se chtít dodat, že jisté zvýraznění a zhutnění melodie je v případě sólového přednesu přece žádoucí… To by se však v celém koncertu muselo jednat o originální prvek.

vel.festival_2018_foto_petr_francan_01

Naopak mezi devizy večera jistě patřila příkladná práce s prostorem – zpěváci různě putovali po chrámu a nabízeli tak posluchačům vždy o něco jiné zvukové možnosti sálu. Je však třeba zmínit, že i nepříliš vhodná a dlouze se táhnoucí akustika mohla mít na některé skladby negativní dopad. Přesto však za vrchol koncertu můžeme považovat skladbu Alleluia: Justus germinabit sicut lilium, ve které se zpěvná melodie pokorně snášela z kůru k uším posluchačů. V tomto případě i zpěvačky krotily jindy vyhrocený a neadekvátní výraz zpěvu. I mnoho dalších prvků zaslouží obdiv a uznání – skutečně výtečná práce s dynamikou, intonačně pevná a jednotná glissanda nebo snaha o pestrou dikci. Přesto si myslím, že výsledný dojem mohl být ještě o něco lepší, kdyby individualita ustoupila homogennosti cíleného zvuku. V takovém případě by se jednalo o skutečně bezchybný koncert hudby pozdního středověku.

Anonym: Kyrie, Beatum incendium: Fontaine de dousour, Alleluia: Justus germinabit sicut lilium, Sanctus, Benedicamus Domino: Flos filius

Matteo da Perugia: Gloria Rosetta, Gloria En attendant, Credo, Ave sancta mundi salus/Agnus Dei

Antonio Zacarra da Teramo: Gloria Fior gentile, Credo du Village

Instrumentální mezihry na nápěvy Allelujah ‚Deus manifeste‘, Non voler donna

Mala Punica Ensemble

Barbara Zanichelli (soprán), Anne-Kathryn Olsen (soprán), Markéta Cukrová (mezzosoprán), Gianluca Ferrarini (tenor), Raffaele Giordani (tenor), Helena Zemanová (fidula), José Manuel Navarro (fidula), Pablo Kornfeld (varhanní positiv), umělecký vedoucí Pedro Memelsdorff (zobcové flétny)

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více