Chrámový koncert Ensemble Opera Diversa přinesl program sestavený z děl současných skladatelů, až na jednu výjimku domácích. Jeho atraktivitu podtrhovaly především dvě světové premiéry složené pro tuto příležitost.
Koncert měl i pěknou návštěvu, ačkoliv zároveň začínal Bachův varhanní festival. Zahraniční výjimkou mezi autory byl anglický skladatel David Matthews, který ale do Brna zajíždí už mnoho let a částečně už na domácí scénu také patří. Jeho Introit pro smyčcový orchestr a 2 trubky také celý program otevřel. Bylo to důstojné uvedení pořadu hudby často ne snad přímo duchovní, ale takové, která se k duchovním hodnotám a záchvěvům duše nějakým způsobem obrací, nebo alespoň bere v úvahu charakteristický dozvuk chrámového prostoru. Smyčce zněly sytě, téměř romanticky, orchestr byl obsazen o něco mohutněji než je na koncertech Diversy běžné, alespoň jsem měl ten pocit. Zatímco orchestr vytvářel zvukový masiv, trubky do něj vpadaly melodickými dvojhlasy. Zvuk smyčců od oltáře a dvojice trubek z kůru se dobře pojil a zaplňoval celý prostor kostela na Kraví hoře.
Sborovou skladbu Františka Emmerta Os justi meditabitur provedla bez orchestru sborová sekce Diversy zvaná Ensemble Versus. Rozvržení hlasů bylo paralelní k předchozímu Introitu, vedle hlavního sboru zpívaly dva sólové soprány. Skladba působila jako křehké pokračování a vyústění úvodu koncertu. Sbor zněl dobře, sólové hlasy by chtěly přece jen trochu víc jistoty.
První světovou premiérou byl chrámový koncert Death Has a Smile on Its Face (Smrt má úsměv na tváři). Peter Graham čili Jaroslav Šťastný jej věnoval manželce německého hudebního publicisty a významného propagátora soudobé hudby Reinharda Oehlschlägela – to, že smrt má úsměv na tváři, mu prý řekl John Cage. Tahounem a táhlem celého provedení byli Pavel Zlámal a jeho basklarinet, který zněl ze začátku s naléhavostí volání zlé víly, postupně se zvukově zklidňoval, ale neztrácel napětí ani naléhavost. Gabriela Tardonová vedla provedení s pečlivostí a spolehlivostí, které jsou jí vlastní, ale orchestr zněl proti Pavlu Zlámalovi upozaděně a matně. Čistě spekulativně jsem měl dojem, že ambiciózní dramaturgie snad poněkud předběhla praktické možnosti skladbu pořádně nazkoušet. Varhany vytvářely osamělý zvukový protipól basklarinetu, kompozice samotná na mě při prvním poslechu zapůsobila velmi dobře.
Následující Hommage à Concerto grosso pro violoncello a smyčce Roberta Hejnara, tedy pocta staré barokní formě, z celkového vyznění koncertu jaksi vybočovalo. Pokud bych měl opět zaspekulovat o skladbě celého pořadu, tak měla pět částí, které by mohly odpovídat mešním ordináriím Kyrie – Gloria – Credo – Sanctus a Benedictus – Agnus Dei. Mezi nimi by concerto grosso pro sólový nástroj a orchestr odpovídalo předposlední dvojici. Z tohoto hlediska je zařazení takové skladby logické, ale hudebně jsme se ocitli kdesi jinde – barokní východiska tvořila základ skladby a vytrhovala ji ze souvislostí večera. Jindy bych si Hejnarovu soudobou reflexi staré hudby určitě poslechnul rád.
Druhou světovou premiérou bylo Te Deum laudamus pro soprán sólo, trubku, sbor, smyčce a varhany, jehož autorem je kmenový skladatel Ensemble Opera Diversa Ondřej Kyas. Skladba na mě při prvním dojmu zapůsobila poněkud romanticky, jako bych z ní cítil kus brucknerovského ducha, což je čistě popis pocitu – není to myšleno nijak negativně. Sbor zpíval většinu skladby z kůru, kde si ho řídil autor. Kostel sv. Augustina ale není příliš veliký, takže se zpěv se smyčci setkával jaksi samozřejmě a prostorový účinek byl spíš v blízkém setkávání než v zaznívání odjinud. Taky se mi zdálo, jako by Ondřej Kyas počítal v myšlenkách s větším provozovacím aparátem a prostorem, ale to je opět jen spekulace a možná na to někdy v budoucnosti dojde.
David Matthews: Introit pro smyčcový orchestr a 2 trubky, František Emmert: Os justi meditabitur pro sbor a cappella, Peter Graham: chrámový koncert Death has a smile on its face pro basklarinet, 2 trubky, varhany, smyčce a sbor (premiéra), basklarinet Pavel Zlámal, Robert Hejnar: Hommage à Concerto grosso pro violoncello a smyčce, violoncello Lukáš Svoboda, Ondřej Kyas: Te Deum laudamus pro soprán sólo, trubku, sbor, smyčce a varhany (premiéra), soprán sólo Jana Tajovská Krajčovičová. 7. října 2014, kostel sv. Augustina, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..