Když Richard Novák slavil před třemi lety osmdesáté narozeniny, připadal mi ve formě takřka nadlidské. Letos slaví šedesát let na scéně a pořád na ní se ctí může stát a zpívat. To je zkrátka zázrak.
V roce svých osmdesátin vystoupil Richard Novák ve Fibichově Misse brevis, v Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila a zazpíval bezvadný písňový recitál v Besedním domě. Sám mi letos v rozhovoru říkal, že písňový večer je ta nejnáročnější disciplína. Je to vlastně jasné – pěvec je na pódiu sám, klavírní doprovod je víceméně v pozadí a nic se za ním neschová, není to hulákání jako s orchestrem, může si to se ctí dovolit jen ten, kdo doopravdy umí. Když se k tomu přidá náročný a zcela neběžný repertoár, je zaděláno na výjimečný večer samo o sobě. A když něco takového provede člověk, jehož jste poprvé slyšeli zpívat před čtyřiceti lety, přestáváte chápat, co se to vlastně děje.
Když Richard Novák v roce 1954 poprvé zpíval v Ostravě roli Mnicha v Donu Carlosovi, bylo mé matce devět let a zřejmě se mnou ještě vůbec nepočítala. Když jsem se narodil, Janáčkovo divadlo už hrálo, a když jsem poprvé viděl Příhody lišky Bystroušky – setrvale moji nejmilejší operu – byla to už druhá inscenace na nové brněnské scéně. Richard Novák v ní zpíval Revírníka, jednu z nejkrásnějších charakterních rolí v celé operní literatuře. Samozřejmě, že jsem si to v osmi letech neuvědomoval, byl jsem prostě na pohádce o lišce a z režie ani hudby si nevzpomínám na nic. Chodil jsem ale do divadla rád a najednou si začal všímat, že představitel rázovitého hajného od Bílovic ze scény jaksi pořád nemizí. A čím déle nemizel, tím více jsem si uvědomoval jeho výjimečnost.
V dobách stálých operních souborů, kdy hostovačky byly spíš svátkem než běžnou věcí, měl člověk možnost si vybrat své oblíbence i neoblíbence, sledovat a porovnávat výkony těch prvních v různých rolích a skřípat předem zuby při obsazení těch druhých, ať zpívali cokoli. Zároveň se k tomu ale přidávala nepěkná tendence brát členy souboru jako někoho, kdo je prostě samozřejmě k dispozici. Stávalo se potom, že právě při pohostinském vystoupení hvězdy odjinud si člověk najednou uvědomil, že se jí domácí, běžně dostupný pěvec bez problémů vyrovná. U Richarda Nováka jsem si toho znovu – a po kolikáté už? – všiml před devíti lety, když zpíval malou roli starce v Řeckých pašijích, které sem jinak přijel provést soubor z Covent Garden. Z krátkého výstupu se stala krásná a dojemná miniatura, nikdo by neřekl, že pěvec ke slavnému londýnskému divadlu nepatří.
Včera v Redutě zahájil Richard Novák oslavy šedesátiletého působení na scéně cyklem O lásce a smrti Jaroslava Křičky a pokračoval Erotikonem Vítězslava Nováka. Čtyřiaosmdesátiletý hlas má jistě svoje limity, ale výstavba písní i cyklů jako celků byla bezvadná, výraz zkušený, patetický a zároveň bez okázalosti – jako by za vším byl ten dlouhý život a především člověk, který i po celé tak fantastické kariéře nepadá na zadek sám před sebou. Když něco takového slyšíte, najednou jako by se zastavil čas a obklopí vás věčnost. A vlastně už vás ani nenapadne přehrabovat se v nějakých tónech a jednotlivostech: jste součástí celku, uzavřené soustavy, které nic nechybí ani nepřebývá.
Po přestávce přišel Richard Novák na pódium s Alicí Rajnohovou, která jej doprovázela na klavír, ale jen si zahrál na kustoda a zvedl jí víko křídla, aby mohla zahrát Dubnová preludia Vítězslavy Kaprálové. Do vážné atmosféry první půle vpadlo impresionistické jiskření, provedení bylo opravdu krásné. Alice Rajnohová se věnuje dílu brněnské skladatelky systematicky a dlouhodobě a je to znát. Na atmosféru preludií navázal cyklus Horatii carmina pěvcova bratrance Jana Nováka – spolu tento cyklus kdysi i premiérovali. Písně zaujmou především živým a pestrým rytmem, který bezvadně sleduje zhudebňované latinské verše básníka Horatia. Do programu se dokonce podařilo získat i překlady Timotheje Hrubého – poněkud bizarní čeština z roku 1884 vytvářela při paralelním nahlížení další zvláštní vrstvu navíc. Opravdovým šperkem na závěr bylo provedení cyklu Písně nového Werthera brněnského skladatele Josefa Berga. Mimořádně náročné party zpěvu a klavíru se spojily do mimořádně silného a naléhavého sdělení. Skladatel svůj vrcholný cyklus Richardovi Novákovi věnoval, slyšeli jsme jej tedy v interpretaci nejpovolanější.
Koncert uzavřely dva přídavky z velké české klasiky – Děvče z Moravy z cyklu Písničky na dvě stránky Bohuslava Martinů odkazovalo k Rozseči, kde se pěvec narodil: „Zůstanu radši v Jihlavském kraji, najdu si děvče hezké z Moravy…” A na úplný závěr Ó byl to krásný, zlatý sen z cyklu Antonína Dvořáka Cypřiše. Ale navzdory textu to určitě nebyl jen žal, co Richard Novák celým svým uměleckým životem rozesílal.
Po večeru jsme stáli v nevelké společnosti v předsálí Reduty a do všeobecných chvál a poklon kohosi napadlo, aby se taky zeptal: „A jak jste si to užil vy, pane Nováku?“
„Já jsem si to užíval, dokud jsem to nezvoral… kde já jsem to vlastně zvoral…“
Ale ne, mistře, nezvoral jste vůbec nic.
Richard Novák, písňový recitál. Klavír Alice Rajnohová. Jaroslav Křička: O lásce a smrti, op. 15 (1910), Vítězslav Novák: Erotikon, šest písní pro hlas a klavír, op. 46 (1912), Vítězslava Kaprálová: Dubnová preludia, op. 13 (1937), Jan Novák: Horatii carmina pro zpěv a klavír (1959), Josef Berg: Písně nového Werthera, cyklus písní pro basbaryton a klavír na vlastní text (1962). 18. září 2014, divadlo Reduta, Mozartův sál, Brno. Ensemble Opera Diversa ve spolupráci s Národním divadlem Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..