Kdo se chce odrazit, ten musí jít až Na dno

24. únor 2015, 9:31

Kdo se chce odrazit, ten musí jít až Na dno

Studenti JAMU se odrazili ode dna, aby dosáhli ještě výše. Takto se dá stručně vyjádřit obsah nového českého muzikálu libretisty Pavla Drábka a skladatele Ondřeje Kyase, kmenových autorů Ensemblu Opera Diversa. Muzikál vznikl na zakázku pro absolventský ročník muzikálového herectví a je napsaný na tělo jeho studentům.

Hercům na tělo nejsou psány jen role, ale také samotný příběh. Studenti hrají studenty muzikálového herectví, kterým se blíží závěrečné představení. V době, kdy by se jejich práce chýlí ke konci, jim odejde vedoucí ročníku. Studenti – navzdory tomu, že každý je jiný – se k sobě snaží najít cestu, aby představení zdárně dokončili. K tomu jim má dopomoci soustředění v malé vísce Vystrčenovice. Herci se v písních průběžně představují i se svými problémy a divák tak dostává šanci pochopit jejich osobnosti i pohnutky.

Hudbu Ondřeje Kyase nelze přesně zařadit a pohybuje se někde mezi rockem, alternativou a popem. Specifické je, že melodickou funkci nese klavír a ostatní nástroje mají funkci především harmonickou. Ondřej Kyas se autorsky zaměřuje hlavně na operu a vážnou hudbu, ale zároveň dokázal, že jako skladatel není žánrově vymezený. Kdyby ho okolnosti přivedly blíže a intenzivněji k muzikálu, rozhodně by se neztratil. Nezvyklým světem je muzikál i pro libretistu Pavla Drábka. Je to výborný textař a básník, jeho témata jsou nadčasová, ale muzikálu chyběl děj. Trochu zle řečeno: muzikál je složen z písní, které psychologizují vnitřní rozpoložení postav, a mluveného slova, které písně propojovalo. Z jeho stavby tak byl velmi znát primární záměr, aby měl každý herec svou sólovou píseň a ostatní faktory byly odsunuty na druhou kolej. Jediným okamžikem, kdy se děj skutečně posunul, byla chvíle, kdy se studenti rozhodli odjet do Vystrčenovic. Navíc se dá říci, že muzikál nijak nekončí – naposledy Honzíček přesvědčuje Sandru, že všechno dobře dopadne, když si sáhne na úplné dno a odrazí se z něj. Poté následuje řada entuziastických písní, při kterých divák správně vycítí směřování k závěru a je takto ukojen, nicméně už jde o pouhou rekapitulaci myšlenek. Nikde už přímo nezazní, že se Sandra a ostatní se dnem svých možností smiřují, navzdory silně protichůdným motivacím, které je k tomu vedou.

Režie Tomáše Studeného skvěle doplňuje vyznění libreta a místy k němu přidává další roviny. Jako příklady lze uvést: nápad se zrcadly – každý student měl jedno vlastní a to mělo vyjadřovat odraz jeho osobnosti. Při jedné z písní si každý student na zadní stranu zrcadla nakreslí obrazec, který je typický pro jeho charakter – třeba vznětlivá Adéla kreslí tvar podobný blesku, Mia kreslí vnořené kruhy jako metaforu svého kulatého břicha a těhotenstství, Antonín jako samozvaný vůdce zase trojúhelníky znazorňující mimo jiné stav jednoty a boží oko… Jednotlivé obrazce na sebe ale navazovaly a jejich propojením vznikl kostrbatý tvar, který vyjádřoval možnost propojení rozdílných osobností studentů. Dalším výborným nápadem bylo vyzdvižení peripetie příběhu, když Honzíček vysvětluje Sandře, že pokud se chce dotknout hvězd, nejprve si musí sáhnout na úplné dno (a on jako kluk z vesnice, který se dostal na muzikálovou školu, o tom ví své). V další rovině situace vyjadřuje také to, že pokud se člověk chce stát muzikálovou hvězdou, musí nejdříve zapadnout do „bahna“ muzikálových klišé. Tuto rovinu se podařilo režisérovi přebít tak, že nechal studenty nastavit svá zrcadla světelným sprchám a scénicky tak zobrazit, že světlo je nutné nejdřív nechat dopadnout na zrcadlo (= na dno lidských možností), kde se teprve může odrazit a začít stoupat výš.

Písně, které si žádaly tanec, byly doplněné choreografiemi Hany Halberstadt. Tance většinou nijak nekomentovaly zpívané slovo a byly pouhou výplní, ovšem našly se i výjimky: Michaela Baladová v roli Adély kráčí v choreografii své písně přes hřbety mužů (tj. mužů, které jí v životě přišli do cesty) a ženy (kamarádky) jí při tom dělají podporu a drží ji za ruce. Celkově choreografie působí, jako by velkým ambicím byly překážkou menší taneční dispozice ansámblu. Znatelné to bylo v místech, která vyžadovala synchronizaci všech účinkujících, a to jak v relativně jednoduchých pohybech, tak i v poměrně odvážných otočkách ve skoku. Tam působí neesteticky už to, že každý zvedne nohu jinak vysoko.

Hudební doprovod měli na starosti studenti Katedry jazzové interpretace a za klavírem seděl sám autor hudby Ondřej Kyas, který se společně s Dagmar Klementovou podílel na hudebním nastudování. Orchestr byl místy tak hlasitý, že se zvukařům nedařilo vytáhnout potišeji zpívající zpěváky nad něj a občas jim tak nebylo rozumět. Orchestr zněl kompaktně, jen trubka Jiřího Kotači byla při exponovanějších partech maličko nad tónem.

Daniel Rymeš si zahrál Romana – kluka, který potřebuje přilnout k nějaké ženě. Příběh začíná, když se rozchází s Adélou, pak se znovu zamiluje do Mii, která s ním dříve otěhotněla. Jako poslední si tak na druhou stranu zrcadla kreslí svůj tvar – dva poloovály, které svým protnutím tvoří srdce. Herecky velmi vyrovnaně vyvažuje mužnost s něžností, kterou používá v momentě, kdy u dívky nemůže dosáhnout svého. Pěvecky zaujal svým rozsahem. Jiří Daniel v roli Honzíčka předvedl hereckou rovinu, která je mu vlastní – komik, který nadlehčuje situaci, přitom se tváří, že to myslí naprosto vážně. Zároveň byl taky uvěřitelný v upřímné a empatické poloze. Michaela Baladová hrála roli impulzivní Adély. Role jí sedla, blesky její energie létaly až do poslední řady, jenom její až příliš důsledná artikulace působila trochu křečovitě a nepřirozeně. Štěpán Kaminský v roli Karla postavu zahrál krásně v uvolněnosti těla a vyjádřil tak jeho „free“ postoj k životu. Při zpěvu ovšem byla znát jeho intonační nejistota. Kristýna Štarhová v roli Marie, holky, která je tady pro všechny, když potřebují podat pomocnou ruku, hrála přesvědčivě, ovšem ve zpěvu ve vyšších polohách používala hlavový tón, který nebyl dostatečně silný a zanikala tak za orchestrem znějícím ve forte. Podobný problém měla Katarína Mikulová jako depresích se utápějící Sandra. Nejprve ve vyšších polohách rovněž zanikala, ale v následující písni již přechody z plného do hlavového tónu dobře zvládla a dokázala z nich udělat přednost. Jejímu hereckému výkonu není co vytknout. Hostující Ondřej Halámek z druhého ročníku muzikálového herectví v roli Antonína předvedl dominantní postavu, se kterou se plně sžil, ve své první písni vynikl jeho velký hlasový rozsah a sytá barva. Ve druhé písni už ale nedokázal zpěv držet na dechu. Jeho spolužačka Kristýna Daňhelová předvedla, že je již nyní výborně vybavená ve všech třech složkách své budoucí profese (herectví, zpěv, tanec). Svou situaci těhotné Mii řešila přirozeně, bez vycpávkových emocí a patosu. Vtipným faktem je, že těhotenství je jedna z věcí, která se v letošním absolvujícím ročníku skutečně řešila. Herci tak mnohdy skutečně hráli buď sami sebe nebo své spolužáky.

Původní muzikál z dílny Pavla Drábka a Ondřeje Kyase ukázal, jak se dá napsat muzikálové dílo, jehož líbivost není podmíněná předem očekávaným komerčním úspěchem. Závěrečná píseň slovy „Nejsem já a nejsi ty, jen dvě světla v plameni,“ ovšem výborně vystihuje, co chtěl muzikál říci: pokud se má dílo podařit, je potřeba zříci se na chvíli nastavování zrcadla jen sám sobě. Všichni musí začít táhnout za jeden provaz. V lásce možná stačí, když jsou světla v plameni dvě, ale pro zdárné dokončení inscenace musí těch světel pro plamen žhnout osm (když vezmu v potaz jen herce a opomenu další světélka podílející se na díle jako hudebníky, lidi v zákulisí...). Ovšem obecně lze říci, že jakýkoliv plamen, který má na planetě zazářit, se skládá z dílčích světélek. Z lidí, kteří planou pro stejnou věc.

Pavel Drábek, Ondřej Kyas: Na dno (premiéra 30. ledna 2015, recenze ze 17. února 2015). Režie: Tomáš Studený, hudební nastudování: Dada Klementová, Ondřej Kyas, choreografie: Hana Halberstadt, dramaturgie: Miroslav Ondra, scéna a kostýmy: Lucie Sedláčková, produkce: Karolína Vyhnálková. Antonín – Ondřej Halámek, Adéla – Michaela Baladová, Honzíček – Jiří Daniel, Mia – Kristýna Daňhelová, Roman – Daniel Rymeš, Marie – Kristýna Štarhová, Karel – Štěpán Kaminský, Sandra – Katarína Mikulová. 18. února 2015, Divadlo na Orlí, Brno.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Ďábelský holič z Londýna se u nás se poprvé objevil ve filmu Tima Burtona z roku 2007 a o pět let později v Divadle Na Prádle v Praze. V Divadle na Orlí jsme jej loni v prosinci mohli poprvé vidět v českém jazyce a studenti Ateliéru muzikálového herectví na JAMU rozhodně nezklamali.  více




Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více