Kdo se chce odrazit, ten musí jít až Na dno

24. únor 2015, 9:31

Kdo se chce odrazit, ten musí jít až Na dno

Studenti JAMU se odrazili ode dna, aby dosáhli ještě výše. Takto se dá stručně vyjádřit obsah nového českého muzikálu libretisty Pavla Drábka a skladatele Ondřeje Kyase, kmenových autorů Ensemblu Opera Diversa. Muzikál vznikl na zakázku pro absolventský ročník muzikálového herectví a je napsaný na tělo jeho studentům.

Hercům na tělo nejsou psány jen role, ale také samotný příběh. Studenti hrají studenty muzikálového herectví, kterým se blíží závěrečné představení. V době, kdy by se jejich práce chýlí ke konci, jim odejde vedoucí ročníku. Studenti – navzdory tomu, že každý je jiný – se k sobě snaží najít cestu, aby představení zdárně dokončili. K tomu jim má dopomoci soustředění v malé vísce Vystrčenovice. Herci se v písních průběžně představují i se svými problémy a divák tak dostává šanci pochopit jejich osobnosti i pohnutky.

Hudbu Ondřeje Kyase nelze přesně zařadit a pohybuje se někde mezi rockem, alternativou a popem. Specifické je, že melodickou funkci nese klavír a ostatní nástroje mají funkci především harmonickou. Ondřej Kyas se autorsky zaměřuje hlavně na operu a vážnou hudbu, ale zároveň dokázal, že jako skladatel není žánrově vymezený. Kdyby ho okolnosti přivedly blíže a intenzivněji k muzikálu, rozhodně by se neztratil. Nezvyklým světem je muzikál i pro libretistu Pavla Drábka. Je to výborný textař a básník, jeho témata jsou nadčasová, ale muzikálu chyběl děj. Trochu zle řečeno: muzikál je složen z písní, které psychologizují vnitřní rozpoložení postav, a mluveného slova, které písně propojovalo. Z jeho stavby tak byl velmi znát primární záměr, aby měl každý herec svou sólovou píseň a ostatní faktory byly odsunuty na druhou kolej. Jediným okamžikem, kdy se děj skutečně posunul, byla chvíle, kdy se studenti rozhodli odjet do Vystrčenovic. Navíc se dá říci, že muzikál nijak nekončí – naposledy Honzíček přesvědčuje Sandru, že všechno dobře dopadne, když si sáhne na úplné dno a odrazí se z něj. Poté následuje řada entuziastických písní, při kterých divák správně vycítí směřování k závěru a je takto ukojen, nicméně už jde o pouhou rekapitulaci myšlenek. Nikde už přímo nezazní, že se Sandra a ostatní se dnem svých možností smiřují, navzdory silně protichůdným motivacím, které je k tomu vedou.

Režie Tomáše Studeného skvěle doplňuje vyznění libreta a místy k němu přidává další roviny. Jako příklady lze uvést: nápad se zrcadly – každý student měl jedno vlastní a to mělo vyjadřovat odraz jeho osobnosti. Při jedné z písní si každý student na zadní stranu zrcadla nakreslí obrazec, který je typický pro jeho charakter – třeba vznětlivá Adéla kreslí tvar podobný blesku, Mia kreslí vnořené kruhy jako metaforu svého kulatého břicha a těhotenstství, Antonín jako samozvaný vůdce zase trojúhelníky znazorňující mimo jiné stav jednoty a boží oko… Jednotlivé obrazce na sebe ale navazovaly a jejich propojením vznikl kostrbatý tvar, který vyjádřoval možnost propojení rozdílných osobností studentů. Dalším výborným nápadem bylo vyzdvižení peripetie příběhu, když Honzíček vysvětluje Sandře, že pokud se chce dotknout hvězd, nejprve si musí sáhnout na úplné dno (a on jako kluk z vesnice, který se dostal na muzikálovou školu, o tom ví své). V další rovině situace vyjadřuje také to, že pokud se člověk chce stát muzikálovou hvězdou, musí nejdříve zapadnout do „bahna“ muzikálových klišé. Tuto rovinu se podařilo režisérovi přebít tak, že nechal studenty nastavit svá zrcadla světelným sprchám a scénicky tak zobrazit, že světlo je nutné nejdřív nechat dopadnout na zrcadlo (= na dno lidských možností), kde se teprve může odrazit a začít stoupat výš.

Písně, které si žádaly tanec, byly doplněné choreografiemi Hany Halberstadt. Tance většinou nijak nekomentovaly zpívané slovo a byly pouhou výplní, ovšem našly se i výjimky: Michaela Baladová v roli Adély kráčí v choreografii své písně přes hřbety mužů (tj. mužů, které jí v životě přišli do cesty) a ženy (kamarádky) jí při tom dělají podporu a drží ji za ruce. Celkově choreografie působí, jako by velkým ambicím byly překážkou menší taneční dispozice ansámblu. Znatelné to bylo v místech, která vyžadovala synchronizaci všech účinkujících, a to jak v relativně jednoduchých pohybech, tak i v poměrně odvážných otočkách ve skoku. Tam působí neesteticky už to, že každý zvedne nohu jinak vysoko.

Hudební doprovod měli na starosti studenti Katedry jazzové interpretace a za klavírem seděl sám autor hudby Ondřej Kyas, který se společně s Dagmar Klementovou podílel na hudebním nastudování. Orchestr byl místy tak hlasitý, že se zvukařům nedařilo vytáhnout potišeji zpívající zpěváky nad něj a občas jim tak nebylo rozumět. Orchestr zněl kompaktně, jen trubka Jiřího Kotači byla při exponovanějších partech maličko nad tónem.

Daniel Rymeš si zahrál Romana – kluka, který potřebuje přilnout k nějaké ženě. Příběh začíná, když se rozchází s Adélou, pak se znovu zamiluje do Mii, která s ním dříve otěhotněla. Jako poslední si tak na druhou stranu zrcadla kreslí svůj tvar – dva poloovály, které svým protnutím tvoří srdce. Herecky velmi vyrovnaně vyvažuje mužnost s něžností, kterou používá v momentě, kdy u dívky nemůže dosáhnout svého. Pěvecky zaujal svým rozsahem. Jiří Daniel v roli Honzíčka předvedl hereckou rovinu, která je mu vlastní – komik, který nadlehčuje situaci, přitom se tváří, že to myslí naprosto vážně. Zároveň byl taky uvěřitelný v upřímné a empatické poloze. Michaela Baladová hrála roli impulzivní Adély. Role jí sedla, blesky její energie létaly až do poslední řady, jenom její až příliš důsledná artikulace působila trochu křečovitě a nepřirozeně. Štěpán Kaminský v roli Karla postavu zahrál krásně v uvolněnosti těla a vyjádřil tak jeho „free“ postoj k životu. Při zpěvu ovšem byla znát jeho intonační nejistota. Kristýna Štarhová v roli Marie, holky, která je tady pro všechny, když potřebují podat pomocnou ruku, hrála přesvědčivě, ovšem ve zpěvu ve vyšších polohách používala hlavový tón, který nebyl dostatečně silný a zanikala tak za orchestrem znějícím ve forte. Podobný problém měla Katarína Mikulová jako depresích se utápějící Sandra. Nejprve ve vyšších polohách rovněž zanikala, ale v následující písni již přechody z plného do hlavového tónu dobře zvládla a dokázala z nich udělat přednost. Jejímu hereckému výkonu není co vytknout. Hostující Ondřej Halámek z druhého ročníku muzikálového herectví v roli Antonína předvedl dominantní postavu, se kterou se plně sžil, ve své první písni vynikl jeho velký hlasový rozsah a sytá barva. Ve druhé písni už ale nedokázal zpěv držet na dechu. Jeho spolužačka Kristýna Daňhelová předvedla, že je již nyní výborně vybavená ve všech třech složkách své budoucí profese (herectví, zpěv, tanec). Svou situaci těhotné Mii řešila přirozeně, bez vycpávkových emocí a patosu. Vtipným faktem je, že těhotenství je jedna z věcí, která se v letošním absolvujícím ročníku skutečně řešila. Herci tak mnohdy skutečně hráli buď sami sebe nebo své spolužáky.

Původní muzikál z dílny Pavla Drábka a Ondřeje Kyase ukázal, jak se dá napsat muzikálové dílo, jehož líbivost není podmíněná předem očekávaným komerčním úspěchem. Závěrečná píseň slovy „Nejsem já a nejsi ty, jen dvě světla v plameni,“ ovšem výborně vystihuje, co chtěl muzikál říci: pokud se má dílo podařit, je potřeba zříci se na chvíli nastavování zrcadla jen sám sobě. Všichni musí začít táhnout za jeden provaz. V lásce možná stačí, když jsou světla v plameni dvě, ale pro zdárné dokončení inscenace musí těch světel pro plamen žhnout osm (když vezmu v potaz jen herce a opomenu další světélka podílející se na díle jako hudebníky, lidi v zákulisí...). Ovšem obecně lze říci, že jakýkoliv plamen, který má na planetě zazářit, se skládá z dílčích světélek. Z lidí, kteří planou pro stejnou věc.

Pavel Drábek, Ondřej Kyas: Na dno (premiéra 30. ledna 2015, recenze ze 17. února 2015). Režie: Tomáš Studený, hudební nastudování: Dada Klementová, Ondřej Kyas, choreografie: Hana Halberstadt, dramaturgie: Miroslav Ondra, scéna a kostýmy: Lucie Sedláčková, produkce: Karolína Vyhnálková. Antonín – Ondřej Halámek, Adéla – Michaela Baladová, Honzíček – Jiří Daniel, Mia – Kristýna Daňhelová, Roman – Daniel Rymeš, Marie – Kristýna Štarhová, Karel – Štěpán Kaminský, Sandra – Katarína Mikulová. 18. února 2015, Divadlo na Orlí, Brno.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Ďábelský holič z Londýna se u nás se poprvé objevil ve filmu Tima Burtona z roku 2007 a o pět let později v Divadle Na Prádle v Praze. V Divadle na Orlí jsme jej loni v prosinci mohli poprvé vidět v českém jazyce a studenti Ateliéru muzikálového herectví na JAMU rozhodně nezklamali.  více




Harafica ovládla středeční večer 25. května brněnskou Flédu. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště, která už dávno překročila hranice tohoto města, ale i zdejšího folkloru. Sál byl téměř zaplněn diváky všech generací – od fanoušků v pubertě až po babičky. Dvouhodinový koncert plný pecek, na které jsme u kapely zvyklí, byl okořeněný dávkou zážitků z letošního turné cimbálovky po Americe.  více

Další z řady tematických „výročních“ orchestrálních konceptů Jiřího Kotači pro jeho big band připomněl sto deset let od narození kanadsko-amerického jazzového pianisty, skladatele, kapelníka a především geniálního aranžéra Gila Evanse a jeho úspěšnou spolupráci s legendárním trumpetistou Milesem Davisem na sklonku padesátých let minulého století.  více

Už v roce 1999 se režisér a ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša se svým inscenačním týmem rozhodl upravit slavný muzikál My Fair Lady přímo pro brněnské prostředí. Namísto londýnského nářečí cockney použil brněnský hantec, děj zasadil do současnosti a vznikla divácky velmi vyhledávaná inscenace My Fair Lady (ze Zelňáku). Nyní se s odstupem bezmála čtvrtstoletí k oblíbenému titulu brněnské divadlo vrací znovu. A režisérem i autorem úpravy je opět Stanislav Moša, který se nyní rozhodl děj posunout do počátku 20. století. A secesní háv tomuto staronovému titulu sluší.  více

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Jozef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

Už v roce 1999 se režisér a ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša se svým inscenačním týmem rozhodl upravit slavný muzikál My Fair Lady přímo pro brněnské prostředí. Namísto londýnského nářečí cockney použil brněnský hantec, děj zasadil do současnosti a vznikla divácky velmi vyhledávaná inscenace My Fair Lady (ze Zelňáku). Nyní se s odstupem bezmála čtvrtstoletí k oblíbenému titulu brněnské divadlo vrací znovu. A režisérem i autorem úpravy je opět Stanislav Moša, který se nyní rozhodl děj posunout do počátku 20. století. A secesní háv tomuto staronovému titulu sluší.  více