Kdo se chce odrazit, ten musí jít až Na dno

24. únor 2015, 9:31

Kdo se chce odrazit, ten musí jít až Na dno

Studenti JAMU se odrazili ode dna, aby dosáhli ještě výše. Takto se dá stručně vyjádřit obsah nového českého muzikálu libretisty Pavla Drábka a skladatele Ondřeje Kyase, kmenových autorů Ensemblu Opera Diversa. Muzikál vznikl na zakázku pro absolventský ročník muzikálového herectví a je napsaný na tělo jeho studentům.

Hercům na tělo nejsou psány jen role, ale také samotný příběh. Studenti hrají studenty muzikálového herectví, kterým se blíží závěrečné představení. V době, kdy by se jejich práce chýlí ke konci, jim odejde vedoucí ročníku. Studenti – navzdory tomu, že každý je jiný – se k sobě snaží najít cestu, aby představení zdárně dokončili. K tomu jim má dopomoci soustředění v malé vísce Vystrčenovice. Herci se v písních průběžně představují i se svými problémy a divák tak dostává šanci pochopit jejich osobnosti i pohnutky.

Hudbu Ondřeje Kyase nelze přesně zařadit a pohybuje se někde mezi rockem, alternativou a popem. Specifické je, že melodickou funkci nese klavír a ostatní nástroje mají funkci především harmonickou. Ondřej Kyas se autorsky zaměřuje hlavně na operu a vážnou hudbu, ale zároveň dokázal, že jako skladatel není žánrově vymezený. Kdyby ho okolnosti přivedly blíže a intenzivněji k muzikálu, rozhodně by se neztratil. Nezvyklým světem je muzikál i pro libretistu Pavla Drábka. Je to výborný textař a básník, jeho témata jsou nadčasová, ale muzikálu chyběl děj. Trochu zle řečeno: muzikál je složen z písní, které psychologizují vnitřní rozpoložení postav, a mluveného slova, které písně propojovalo. Z jeho stavby tak byl velmi znát primární záměr, aby měl každý herec svou sólovou píseň a ostatní faktory byly odsunuty na druhou kolej. Jediným okamžikem, kdy se děj skutečně posunul, byla chvíle, kdy se studenti rozhodli odjet do Vystrčenovic. Navíc se dá říci, že muzikál nijak nekončí – naposledy Honzíček přesvědčuje Sandru, že všechno dobře dopadne, když si sáhne na úplné dno a odrazí se z něj. Poté následuje řada entuziastických písní, při kterých divák správně vycítí směřování k závěru a je takto ukojen, nicméně už jde o pouhou rekapitulaci myšlenek. Nikde už přímo nezazní, že se Sandra a ostatní se dnem svých možností smiřují, navzdory silně protichůdným motivacím, které je k tomu vedou.

Režie Tomáše Studeného skvěle doplňuje vyznění libreta a místy k němu přidává další roviny. Jako příklady lze uvést: nápad se zrcadly – každý student měl jedno vlastní a to mělo vyjadřovat odraz jeho osobnosti. Při jedné z písní si každý student na zadní stranu zrcadla nakreslí obrazec, který je typický pro jeho charakter – třeba vznětlivá Adéla kreslí tvar podobný blesku, Mia kreslí vnořené kruhy jako metaforu svého kulatého břicha a těhotenstství, Antonín jako samozvaný vůdce zase trojúhelníky znazorňující mimo jiné stav jednoty a boží oko… Jednotlivé obrazce na sebe ale navazovaly a jejich propojením vznikl kostrbatý tvar, který vyjádřoval možnost propojení rozdílných osobností studentů. Dalším výborným nápadem bylo vyzdvižení peripetie příběhu, když Honzíček vysvětluje Sandře, že pokud se chce dotknout hvězd, nejprve si musí sáhnout na úplné dno (a on jako kluk z vesnice, který se dostal na muzikálovou školu, o tom ví své). V další rovině situace vyjadřuje také to, že pokud se člověk chce stát muzikálovou hvězdou, musí nejdříve zapadnout do „bahna“ muzikálových klišé. Tuto rovinu se podařilo režisérovi přebít tak, že nechal studenty nastavit svá zrcadla světelným sprchám a scénicky tak zobrazit, že světlo je nutné nejdřív nechat dopadnout na zrcadlo (= na dno lidských možností), kde se teprve může odrazit a začít stoupat výš.

Písně, které si žádaly tanec, byly doplněné choreografiemi Hany Halberstadt. Tance většinou nijak nekomentovaly zpívané slovo a byly pouhou výplní, ovšem našly se i výjimky: Michaela Baladová v roli Adély kráčí v choreografii své písně přes hřbety mužů (tj. mužů, které jí v životě přišli do cesty) a ženy (kamarádky) jí při tom dělají podporu a drží ji za ruce. Celkově choreografie působí, jako by velkým ambicím byly překážkou menší taneční dispozice ansámblu. Znatelné to bylo v místech, která vyžadovala synchronizaci všech účinkujících, a to jak v relativně jednoduchých pohybech, tak i v poměrně odvážných otočkách ve skoku. Tam působí neesteticky už to, že každý zvedne nohu jinak vysoko.

Hudební doprovod měli na starosti studenti Katedry jazzové interpretace a za klavírem seděl sám autor hudby Ondřej Kyas, který se společně s Dagmar Klementovou podílel na hudebním nastudování. Orchestr byl místy tak hlasitý, že se zvukařům nedařilo vytáhnout potišeji zpívající zpěváky nad něj a občas jim tak nebylo rozumět. Orchestr zněl kompaktně, jen trubka Jiřího Kotači byla při exponovanějších partech maličko nad tónem.

Daniel Rymeš si zahrál Romana – kluka, který potřebuje přilnout k nějaké ženě. Příběh začíná, když se rozchází s Adélou, pak se znovu zamiluje do Mii, která s ním dříve otěhotněla. Jako poslední si tak na druhou stranu zrcadla kreslí svůj tvar – dva poloovály, které svým protnutím tvoří srdce. Herecky velmi vyrovnaně vyvažuje mužnost s něžností, kterou používá v momentě, kdy u dívky nemůže dosáhnout svého. Pěvecky zaujal svým rozsahem. Jiří Daniel v roli Honzíčka předvedl hereckou rovinu, která je mu vlastní – komik, který nadlehčuje situaci, přitom se tváří, že to myslí naprosto vážně. Zároveň byl taky uvěřitelný v upřímné a empatické poloze. Michaela Baladová hrála roli impulzivní Adély. Role jí sedla, blesky její energie létaly až do poslední řady, jenom její až příliš důsledná artikulace působila trochu křečovitě a nepřirozeně. Štěpán Kaminský v roli Karla postavu zahrál krásně v uvolněnosti těla a vyjádřil tak jeho „free“ postoj k životu. Při zpěvu ovšem byla znát jeho intonační nejistota. Kristýna Štarhová v roli Marie, holky, která je tady pro všechny, když potřebují podat pomocnou ruku, hrála přesvědčivě, ovšem ve zpěvu ve vyšších polohách používala hlavový tón, který nebyl dostatečně silný a zanikala tak za orchestrem znějícím ve forte. Podobný problém měla Katarína Mikulová jako depresích se utápějící Sandra. Nejprve ve vyšších polohách rovněž zanikala, ale v následující písni již přechody z plného do hlavového tónu dobře zvládla a dokázala z nich udělat přednost. Jejímu hereckému výkonu není co vytknout. Hostující Ondřej Halámek z druhého ročníku muzikálového herectví v roli Antonína předvedl dominantní postavu, se kterou se plně sžil, ve své první písni vynikl jeho velký hlasový rozsah a sytá barva. Ve druhé písni už ale nedokázal zpěv držet na dechu. Jeho spolužačka Kristýna Daňhelová předvedla, že je již nyní výborně vybavená ve všech třech složkách své budoucí profese (herectví, zpěv, tanec). Svou situaci těhotné Mii řešila přirozeně, bez vycpávkových emocí a patosu. Vtipným faktem je, že těhotenství je jedna z věcí, která se v letošním absolvujícím ročníku skutečně řešila. Herci tak mnohdy skutečně hráli buď sami sebe nebo své spolužáky.

Původní muzikál z dílny Pavla Drábka a Ondřeje Kyase ukázal, jak se dá napsat muzikálové dílo, jehož líbivost není podmíněná předem očekávaným komerčním úspěchem. Závěrečná píseň slovy „Nejsem já a nejsi ty, jen dvě světla v plameni,“ ovšem výborně vystihuje, co chtěl muzikál říci: pokud se má dílo podařit, je potřeba zříci se na chvíli nastavování zrcadla jen sám sobě. Všichni musí začít táhnout za jeden provaz. V lásce možná stačí, když jsou světla v plameni dvě, ale pro zdárné dokončení inscenace musí těch světel pro plamen žhnout osm (když vezmu v potaz jen herce a opomenu další světélka podílející se na díle jako hudebníky, lidi v zákulisí...). Ovšem obecně lze říci, že jakýkoliv plamen, který má na planetě zazářit, se skládá z dílčích světélek. Z lidí, kteří planou pro stejnou věc.

Pavel Drábek, Ondřej Kyas: Na dno (premiéra 30. ledna 2015, recenze ze 17. února 2015). Režie: Tomáš Studený, hudební nastudování: Dada Klementová, Ondřej Kyas, choreografie: Hana Halberstadt, dramaturgie: Miroslav Ondra, scéna a kostýmy: Lucie Sedláčková, produkce: Karolína Vyhnálková. Antonín – Ondřej Halámek, Adéla – Michaela Baladová, Honzíček – Jiří Daniel, Mia – Kristýna Daňhelová, Roman – Daniel Rymeš, Marie – Kristýna Štarhová, Karel – Štěpán Kaminský, Sandra – Katarína Mikulová. 18. února 2015, Divadlo na Orlí, Brno.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Ďábelský holič z Londýna se u nás se poprvé objevil ve filmu Tima Burtona z roku 2007 a o pět let později v Divadle Na Prádle v Praze. V Divadle na Orlí jsme jej loni v prosinci mohli poprvé vidět v českém jazyce a studenti Ateliéru muzikálového herectví na JAMU rozhodně nezklamali.  více




Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více