Opakování po šedesáti letech s Filharmonií Brno

2. leden 2016, 10:38

Opakování po šedesáti letech s Filharmonií Brno

Filharmonie Brno zahájila letošní koncertní kalendář dvojí událostí v jedné: novoroční koncert patří k její tradici, letos se ale přidala oslava 60 let existence orchestru. Zazněla nová skladba Miloše Štědroně k nalezenému dokumentu o zájezdu filharmoniků do Velké Británie v roce 1966, výborně zahrála houslistka Alina Pogostkina, v prodloužené přestávce čekal publikum přípitek. Celkově se ale žádná hudební sláva nekonala, a o tu by mělo jít především.

(Státní) Filharmonie Brno byla ustavena 1. ledna 1956 a vznikla sloučením dvou existujících těles: Symfonického orchestru kraje brněnského a Symfonického orchestru brněnského rozhlasu. Novoroční koncert měl tehdy v plánu první ze dvou zmíněných orchestrů, členové druhého měli vypomáhat. Administrativním zásahem se ale všichni ocitli na pódiu jako členové nového, sjednoceného seskupení. První koncert brněnské filharmonie tedy proběhl v den jejího založení. Včerejší oslava z větší části zopakovala tehdejší program, který byl sestaven výhradně z děl Petra Iljiče Čajkovského: byla to Předehra 1812, Houslový koncert D durSymfonie č. 6. Tři mimořádná díla slavnostního charakteru, přinejmenším poslední z nich také velmi vážně a poctivě bilancující. Výborný novoroční program pro seriózní těleso navzdory tragickému charakteru závěrečné věty symfonie.

Včerejší koncert začal spíš hravě než slavnostně: Čajkovského předehru nahradila skladba Cesta. Tu napsal Miloš Štědroň k němému dokumentu o koncertním turné orchestru po Velké Británii, což byl tehdy zážitek na úrovni Alenky v říši divů. Zájezd samotný popsal v pěkně vypraveném programu pamětník cesty i založení orchestru Jiří Beneš, film podává zhruba desetiminutiové svědectví obrazem. Jedná se o sérii nedlouhých scén dokumentujících situace od pasové kontroly a nakládání zavazadel, přes momentky z ulic a koncertních síní, koupání v moři, až k recenzím s pochvalnými titulky a aplaudujícímu publiku.

Miloš Štědroň zůstal se svou kompozicí u filmu se vším všudy. Ilustruje jednotlivé části charakteristickými hudebními úseky, které vycházejí většinou z citátů a parafrází českých skladatelů. Vzniká chytře a zábavně poskládané pasticccio, které by ale sotva obstálo bez filmového materiálu. Skladba tak byla pravděpodobně objednána a myšlena, takže je těžké to autorovi vyčítat. I tak by ale možná nebylo od věci se nad kompozicí zamyslet ještě jednou a – například – propojit jednotlivé úseky jasným autorským „refrénem“ do ronda. Vynalézavě zpracovaný citát z Prodané nevěsty a imitace potlesku v závěru by si samostatný koncertní život zasloužily, naopak dlouhá citace Yesterday by bez obrazu nebyla vůbec možná. Jde o to, že Filharmonie Brno mohla ke svým narozeninám dostat skladbu, kterou může orchestr hrát i samostatně bez obrazu. Navíc použité motivy Sinfonietty, Slovanských tanců či Vltavy jsou už natolik univerzálním majetkem světového publika, že by se taková kompozice bez obtíží uživila jako signální skladba orchestru na zájezdech.

Čajkovského Houslový koncert D dur patří k nejhranějším skladbám svého druhu a tvoří i významnou položku v díle skladatele. Narozdíl od předchozí čtvrté symfonie ale nevyznívá tragicky. Kombinace melodické invence, virtuózního sólového partu a symfonického uvažování tu nachází jednu ze svých forem dokonalosti. V Alině Pogostkině našla skladba také vynikající sólistku, která dokázala melodické cítění s bravurní technikou velmi dobře skloubit. Výborná byla především v pomalejších pasážích, kde jí housle opravdu zpívaly pod rukama a zněly množstvím pestrých zvukových barev. Ve virtuózních rychlých pasážích byla brilantní, rytmicky přesná a výborně artikulovala. I v těch nejefektnějších místech se ale posluchač mohl pořád těšit především na návraty k nádherné kantiléně, která si pohrává s barvou a vibratem dlouhých tónů. Podobně tomu bylo i v přídavku – Recitativu a Scherzu-Caprice Fritze Kreislera. Jeho formální připodobnění opernímu recitativu s árií připomnělo ještě víc zpěvný charakter hry Aliny Pogostkiny.

Orchestr pod vedením Ondreje Lenárda plnil především doprovodnou funkci a hrál poněkud ztuha. Nechat v popředí výbornou sólistku je jednoduchý a zdánlivě samozřejmý přístup, ale romantické koncerty obvykle chtějí něco víc. Žádoucí zasazení sólového partu do komplexního provedení vlastně nikdy nepřišlo, celkové vyznění bylo spíš mozartovské než romantické. Pogostkina přitom pracovala dostatečně charakteristicky s barvou, takže by se jistě prosadila i v plnějším zvuku. Orchestru navíc chyběla zpěvnost, což bylo právě v kontrastu se sólovým partem místy až bolestně patrné. Zdá se ale, že to jde víc na vrub nastudování než samotných hráčů.

V Symfonii č. 6 h moll „Patetické“ nabral zvuk orchestru na intenzitě, ale výrazově zůstávalo provedení stále jaksi toporné. Jako by Ondrej Lenárd odpočítával přesný rytmus a dbal především na to, aby nic nepřesáhlo důkladně odměřené hodnoty. Provedení první věty vypadalo, že se spíš pomalu probouzí, než aby budovalo potřebné napětí. Druhá věta s podivuhodným pětidobým valčíkem postrádala plynulost, dráždivost „chybějící doby“ se změnila v pokulhávání. Třetí věta se přece jen vypracovala k jakémusi vrcholu a v závěrečné, tragické větě orchestr konečně našel i kus vřelosti a vůbec emocionálního vyzařování. Čajkovského vrcholné dílo nabízí množství hudebních výkladů, může vyznít meditativně i dramaticky, záleží na preferencích dirigenta. Za novoročním provedením zůstala především nevyhraněnost.

Publikum projevovalo po celou dobu koncertu mimořádné nadšení – rychlé ovace ve stoje už patří k našemu oblastnímu folkloru, který nic neznamená. Otravné potlesky mezi větami koncertu i symfonie ale Ondrej Lenárd mohl z pozice své autority zarazit – jsou dirigenti, kteří to dovedou. Koncert završil stylový přídavek – polonéza z Čajkovského opery Evžen Oněgin.

V souvislosti s Filharmonií Brno se v současné době mluví především o stavbě koncertního sálu, který město nemá, a pro rozvoj špičkového hudebního života je to podmínka nezbytná. Průměrné nastudování ale ani v tom nejlepším sálu nezačne znít dobře a brněnští filharmonikové potřebují kromě odpovídajících prostor také šéfdirigenta, který by s nimi soustavně pracoval, lidsky s nimi vycházel, uměl je motivovat a ještě byl ochoten přistoupit na nekonvenční dramaturgii. Kde ho vzít a nekrást je zřejmě složitější problém než postavit akusticky i provozně vyhovující budovu. O hledání šéfdirigenta ale – narozdíl od sálu – nikdo příliš nemluví a systém mnoha hostujících dirigentů se zatím nejeví jako přínosný.

Miloš Štědroň: Cesta, nová hudba k černobílé reportáži z britského turné Filharmonie Brno v říjnu 1966 (premiéra), Petr Iljič Čajkovskij: Houslový koncert D dur op. 35, Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“. Hudební nastudování – Ondrej Lenárd, Alina Pogostkina – housle, Filharmonie Brno. 1. ledna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Jan Černý

    3. leden 2016, 16:27
    Myslím si, že posluchači by měli být schopni poznat, kdy se má tleskat. Minimálně by to mohli vyčíst z programu, kde jsou napsané všechny části skladeb. Neznalost diváků byla rušivá a celému koncertu velmi uškodila. Jinak provedení Patetické symfonie bylo výborné a opravdu by si větší poslech zasloužilo.
  • Jiří Navrátil

    3. leden 2016, 15:10
    Koncert byl krásný a líbila se mi i první část, která byla velmi zajímavá. Hudební doprovod k dokumentárnímu filmu je opravdu skvělý nápad a k takovému výročí se hodí. Trochu mě však zklamala práce firigenta směrem k publiku ve druhé části, kterou příliš nezvládl. Posluchači dvakrát tleskali v moment kdy neměli a diregnt na to reagoval poměrně uraženě. Myslím si, že to vzbudilo trochu nechuti a strachu a proto se orchestr nedočkal pořádného potlesku na samém konci. Dirigent by měl podle mého umět pracovat i s publikem a nejen s orchestrem samotným. Nikdo nemůže čekat, že každý zná celé skladby a přesně ví kdy tleskat. Škoda, celkem mi to pokazilo zážitek z jinak krásného koncertu.

Dále si přečtěte

Koncert měl výbornou atmosféru a sváteční směs se podařilo poskládat celkem rozumně, i když některé skoky – třeba od Armidy ke Dvěma vdovám – byly dost divoké. Emocionálně ale celý večer fungoval bezvadně, což by se dalo brát jako připomínka toho, že v opeře nakonec stejně hraje hlavní roli hudba.  více

V Brně našel Václav Neumann těleso, v němž dosud zbývalo něco z jeho mládežnických začátků, ale plné výborných muzikantů – v čele smyčcových skupin hráli členové tehdy už mezinárodně proslulého Janáčkova kvarteta, v dechových první hráči budoucí filharmonie. Navíc většinou ochotných přijmout jeho způsob práce, usilující zapojit všechny zúčastněné do jednotné atmosféry.  více

V kavárně, jejíž interiér je inspirován vilou Tugendhat, jsme se s Marií Kučerovou sešli před dvěma týdny. Mluvili jsme ale především o jejím dnešním nástupu do funkce ředitelky Filharmonie Brno a o jejích plánech. Probrali jsme také její motivace, repertoár, koncertní sál a na závěr jednu otázku, která ani nepadla.  více




Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více