Mezzosopranistka Jana Hrochová a klavírista Giorgio Koukl pokračují v natáčení kompletu písní Bohuslava Martinů, který se dočkal už třetí, předposlední části. První dvě CD A Wreath of Carnations a The Months jsme hodnotili před necelým rokem a dá se říci, že oba interpreti pokračují v dobré cestě bez překvapivých zvratů.
Těžištěm třetího CD jsou písňové cykly, z nichž první dva – Písničky na jednu stránku a Písničky na dvě stránky – patří k těm nejoblíbenějším. Jana Hrochová s nimi zachází podobně jako s cykly krátkých písní na předchozích nahrávkách: gradace, kontrasty a výrazové odstíny vytváří v rámci celého cyklu, v něž každá část plyne v jednom duchu. Výrazně náladotvorný je klavír Giorgia Koukla, jeho pregnantní projev rytmizuje pěkné legato pěvkyně. Písně samy jsou hudebně maximálně oproštěné, ale oba interpreti se tím nenechávají ukolébat a nesklouzávají k unylé jednotvárnosti. Cykly vznikly až v letech 1943 a 1944, a při pozorném poslechu v nich můžeme i při vší prostotě zaslechnout předzvěst velkých děl pozdního Martinů.
Další písně alba se dočkaly vůbec prvního vydání, čímž se připomíná encyklopedická hodnota celého vydavatelského počinu firmy Naxos. Řazení písní na jednotlivých CD není chronologické a na tomto třetím jsou k předchozím pozdním cyklům přiřazeny většinou rané písně z let 1910–12. Cyklus Niponari (správně Nipponari) – tedy Japonérie – pochází z roku 1912 a stylový šev mezi koncem Písniček a jeho začátkem je nepřeslechnutelný. Asi jako byste otočili desku na gramofonu. České lidové texty zhudebněné tak, jak plyne jejich spád, střídají ohlasy japonské poezie a zřetelný vliv impresionismu. Janě Hrochové Wallingerové jako by ještě potemněl hlas a vynořoval se z klavírní mlhy – husté ale nikoli nečitelné. Martinů tady jde s dobou nejen v hudbě, ale i ve zvolených textech – ohlasy orientální poezie byly v módě a použil je i Gustav Mahler v Písni o zemi.
Opět jako z jiného světa jsou Dvě písně na texty negerské poezie z roku 1932, které zase spadají do pařížského období okouzlení jazzem a vůbec americkou kulturou. Táhlou Ukolébavku o černošském dítěti, které pláče, protože není bílé, střídá vášnivá Touha.
Následující písně se vracejí zpět do raného období s výjimkou Ach, ozvi se (1938), která se mi zdá přece jen trošku vyčnívat. V bookletu je jí místo katalogového čísla H.267bis chybně přiřazeno H.8bis, které patří písni Psáno do památníku sestřina z roku 1910. Tady jsem poněkud ve zmatku, co na CD vlastně mělo být, a jestli se jedná o tiskařského nebo nahrávacího šotka. Závěr alba celkovou náladou směřuje od smutku a melancholie Mé matičky a To všechno už jen bylo přes zklidnění titulní Růže a Svítaj, Bože, svítaj až k lehce radostnému vyústění v Pravém počtu, Vdejte mě, matičko a Písničce o Haničce. Závěrečné „amen“ je ale přece jen předčasné – pořád se ještě můžeme těšit na čtvrtou část.
Podrobné údaje o písních včetně textů a bookletu jsou k dispozici na stránkách Naxosu➚, tištěný obal je podle firemního zvyku ořezaný na minimum.
Jana Wallingerová, Giorgio Koukl, písně Bohuslava Martinů. The Rose, DDD, 8.572588, 2015, celková stopáž 65:14, vydal Naxos.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..