Jana Wallingerová, Giorgio Koukl: písně Bohuslava Martinů

Jana Wallingerová, Giorgio Koukl: písně Bohuslava Martinů

Vydavatelství Naxos se pustilo do projektu, který by měli uvítat všichni, kdo mají rádi Bohuslava Martinů: postupně mají vyjít všechny jeho písně. Dvě CD už jsou na světě, třetí je v plánu, jejich protagonisty jsou mezzosopranistka Jana Wallingerová a klavírista Giorgio Koukl.

První část s názvem A Wreath of Carnations (Věnec z karafiátů) se natáčela v březnu 2010, druhá – The Months (Měsíce) v lednu 2013, další by měla přijít na řadu letos v květnu. Bohuslav Martinů se k písním vracel po celý svůj tvůrčí život a při jejich velkém množství se samozřejmě sama tlačí do popředí otázka, jak je vůbec na jednotlivá CD uspořádat. Dramaturgie obou dosavadních cyklů se vyhnula chronologickému řazení a hledí si spíš nálad, které by spolu kontrastovaly a z každého alba vytvořily celek, který se dá uposlouchat najednou bez ztráty pozornosti. To se, myslím, dost dobře podařilo, jako vedlejší efekt se ale ukáže, jak byl pro Martinů charakteristický jakýsi setrvalý melancholický proud, kterému je hořko nad životem. Snad to ani není mahlerovsky titánská tíha celého světa, kterou by skladatel cítil na ramenou, spíš běžný, každodenní, ale o to vtíravější stesk.

Druhým dramaturgickým měřítkem se zvenku zdají být stopáže písní. První album obsahuje spíš kratší písničky, některé nemají ani dvě minuty a je jich celkem čtyřicet jedna. Druhé je naopak věnováno poněkud rozměrnějším písním, na albu jich je devatenáct. Z hlediska již zmíněné „uposlouchatelnosti“ je rozhodně vstřícnější druhé album, ale až vyjde komplet úplně celý, vyplyne více na povrch jeho encyklopedická a dokumentární hodnota. Té si v tomto případě cením přinejmenším stejně jako uměleckého vkladu interpretů.

U Jany Wallingerové začnu poněkud netradičně poznámkou, že se letos v srpnu provdala a na dalším albu by se měla objevit jako Jana Hroch Wallingerová a dále už jen Jana Hrochová. S jejím zpěvem to pravděpodobně nic neudělá, takže můžeme očekávat věci příští víceméně bez obav. Co se týká již natočeného a vydaného materiálu, postavila se před nelehký úkol – Martinů sice nebyl písňový expert jako Schubert, ale i tak je jeho tvorba poměrně rozsáhlá. Texty jsou většinou české, ale občas i německé nebo francouzské, navíc především u kratších písní se jedná o velmi charakteristické a výstižné drobnokresby. To znamená, že nastudovat je dá stejně velkou práci jako rozměrnější celky, a přitom je to zdánlivě hned pryč.

Tady bych poznamenal, že Jana Wallingerová se projevuje jako operní zpěvačka, kterou je především – delší písně jí podle mého názoru vyhovují víc, umí si je lépe vystavět. Zároveň ale neupadá do operních manýr, zpívá komorně a citlivě. U kratších písní jí dobře vycházejí malé cykly, v nichž je Martinů občas psal – prostě jakmile se naskýtá aspoň malý hudebně-dramatický oblouk, tak ho zpěvačka neomylně, snad až intuitivně vystaví. V českých písních má pěknou výslovnost, všemu je dobře rozumět, sykavky nesyčí, nic není zašumlované. Já vím, jsou to vlastně samozřejmosti, ale ne vždy jsou samozřejmě přítomny. Dobře srozumitelná je i němčina, ale přiznám se, že mám jakýsi problém s její francouzštinou, zní mi příliš česky – pokládám to v rámci celku ale spíš za drobnost.

Nahrávky zahajuje cyklus Šest prostých písní (1917), následují Tři ukolébavky (1925), Dvě balady na slova lidové poezie (1932) a Dvě písně na ruskou poezii (1922), které vyústí do Čtyř malých písní na Goethův text (1915). Janě Wallingerové evidentně sedí vážnější a lyrická poloha, v následné Komárově svatbě (1912) bych čekal o něco více „úsměvu ve hlase“ – ten se objeví až v závěru. Humor a odlehčenost do ní vnáší především klavír – Giorgio Koukl vnímá náladu jednotlivých písní velmi citlivě a občas i něco dopoví. Nechová se jako pouhý doprovazeč, ale jako komunikující a doplňující partner. Následují Dětské písničky (1925) ve francouzštině. Na podrobnějším popisu začátku vidíme, že první půlhodina osmdesátiminutového alba se rozmáchne přes tvůrčí období dvaceti let, v němž došlo k zásadnímu zlomu – Martinů se odstěhoval do Paříže. V tomto případě si ale sotva něčeho všimneme, neprojevují se tu výrazně ani vlivy soudobé populární hudby jako v Kuchyňské revue (1927), ani mysteriózní obdiv k lidské vůli jako v Podivuhodném letu (1927), natož antiromantická ironie jako v Slzách nože (1927). Martinů jako by v písních zůstával stále v Čechách a pokračoval v dvořákovské tradici rozvíjené vlastním způsobem.

Naxos jako obvykle nevěnuje velkou péči obalům ani bookletům, jejich obsah ale doplňuje na svých stránkách, kde najdete texty písní i podrobnější informace (A Wreath of Carnations, The Months). Škoda, že je navíc nepropojuje s katalogem děl Bohuslava Martinů, který je také volně dostupný. Při encyklopedickém aspektu kompletního vydání se to nabízí.

Za vrchol prvního disku pokládám romantickou píseň V noci na text Rudolfa Meyera. Na druhém albu kromě titulních Měsíců na první pohled zaujmou Tři písně pro Červenou sedmu. Na první poslech potom překvapí svojí atmosférou, představa kabaretu jako místa trvalého a bezstarostného veselí tím dostává značnou trhlinu. V Baladě letní na Heroldův text se jedná o lyricko-tragický příběh nevěrné lásky, Bar je typická gellnerovská dekadence, kterou ovšem napsal Jiří Dréman (hrál velitele ostrostřelců ve Fričově filmu Anton Špelec, ostrostřelec – to jen tak pro zajímavost). František Gellner je naopak autorem Havířské, krutého příběhu horníka – ten vychovává dítě majitele dolů, který mu spí se ženou. Druhý disk lépe funguje jako celistvé album, z prvního se lépe vyzobávají perličky. Těším se ale na to, až budou nahrávky kompletní, bude možné s písněmi v elektronické podobě zacházet jako s celkem a sestavovat si z nich vlastní série – tematické, jazykové, chronologické, zkrátka podle chuti a potřeby.

Jana Wallingerová, Giorgio Koukl, písně Bohuslava Martinů. A Wreath of Carnations, DDD, 8.572588, 2011, celková stopáž 79:28. The Months, DDD, 8.572310, 2014, celková stopáž 56:34, vydal Naxos.

Foto Jana Hallová a archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.  více

Opera Národního divadla Brno vytáhla po letech na světlo inscenaci Káti Kabanové. Téměř komplet v novém obsazení, na pouhá dvě představení, derniéra, konec. Po fantastickém aplausu, který zcela zaslouženě přijali všichni účinkující tuto sobotu, se rozum zdráhá to pochopit.  více


Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více

Přívětivý malý amfiteátr na nádvoří radnice v Ivančicích se stal dějištěm jednoho z koncertů dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae. Tradiční hostitelské město festivalu s jeho letošním tématem La voce - Hlas nabídlo publiku unikátní srovnání Janáčkova kompozičního pojetí horňáckých písňových motivů uvedených ve sbírce Moravská lidová poezie v písních s autentickou interpretací tradiční horňácké lidové muziky.  více

Že je Iva Bittová technicky dokonalejší, všestrannější i výrazově zajímavější zpěvačka než letošní držitelka hned několika Andělů Lenny (nic proti ní), beru jako nezpochybnitelný fakt. Přesto nové album skupiny Čikori, dlouho očekávané, vycizelované a ještě barevnější, než si kdo troufal odhadovat, nezískalo žádnou výroční cenu, a dokonce se neobjevilo ani v žánrových nominacích. Příčiny jsou minimálně dvě. Jednak album At Home vyšlo na samém konci roku 2016, a tedy se nikoli de iure (tedy vzhledem k Andělům a jiným cenám), nýbrž de facto se jedná o desku roku 2017. Skupina ostatně jednu z jejích oficiálních veřejných prezentací naplánovala na červnový festival Respect do Prahy. Druhým důvodem je pak neuchopitelnost alba. Iva Bittová a Čikori sice nahráli posluchačsky překvapivě přístupnou nahrávku, která je však na žánrové ceny příliš nadžánrová a na ceny mainstreamové bohužel stále příliš alternativní (což není ovšem chyba muzikantů, ale hodnotitelů).    více

Rozmach dynamické a inspirativní moravské hudebně-folklorní tradice ve 20. století je spjat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a s mnoha výraznými interprety z tradičních regionů. Před třemi lety začalo pražské vydavatelství Galén mapovat tuto vrstvu naší hudební kultury a dnes máme před sebou už reprezentativní soubor pěti titulů mapující 50. – 80. léta a připomínku řady legend, jako jsou Šebetovská, Severin, Šuláková, Luboš Holý a další.  více

Unikátní akce ZUŠ Open představí v úterý 30. května na tisícovku hudebních, tanečních, divadelních a výtvarných prezentací v 280 českých, moravských a slezských městech. Také Brno chystá na zítřek mimořádně bohatý program, jehož vrcholy bude společné pěvecké vystoupení dětí a Magdaleny Kožené na Moravském náměstí či slavnostní koncert festivalu Mozartovy děti v Besedním domě společně s Filharmonií Brno. Brněnská akce je součástí kandidatury města Brna do sítě kreativních měst UNESCO v oboru hudba.  více

Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.  více

Festival Beseda u Bigbítu (BuB) letos zažije rovné čtvrtstoletí a k půlkulatému výročí si letos nadělil malý warm-up v podobě koncertního večeru v Kabinetu múz nazvaného Beseda night. Letošní tasovskou přehlídku tak předznamenala a celý večer také uvedla šumpersko-brněnská formace Acute Dose. Loňský vítr přivála skupina Please the trees a skladatel a DJ Václav Čásenský aka Atrey.  více