Jana Wallingerová, Giorgio Koukl: písně Bohuslava Martinů

Jana Wallingerová, Giorgio Koukl: písně Bohuslava Martinů

Vydavatelství Naxos se pustilo do projektu, který by měli uvítat všichni, kdo mají rádi Bohuslava Martinů: postupně mají vyjít všechny jeho písně. Dvě CD už jsou na světě, třetí je v plánu, jejich protagonisty jsou mezzosopranistka Jana Wallingerová a klavírista Giorgio Koukl.

První část s názvem A Wreath of Carnations (Věnec z karafiátů) se natáčela v březnu 2010, druhá – The Months (Měsíce) v lednu 2013, další by měla přijít na řadu letos v květnu. Bohuslav Martinů se k písním vracel po celý svůj tvůrčí život a při jejich velkém množství se samozřejmě sama tlačí do popředí otázka, jak je vůbec na jednotlivá CD uspořádat. Dramaturgie obou dosavadních cyklů se vyhnula chronologickému řazení a hledí si spíš nálad, které by spolu kontrastovaly a z každého alba vytvořily celek, který se dá uposlouchat najednou bez ztráty pozornosti. To se, myslím, dost dobře podařilo, jako vedlejší efekt se ale ukáže, jak byl pro Martinů charakteristický jakýsi setrvalý melancholický proud, kterému je hořko nad životem. Snad to ani není mahlerovsky titánská tíha celého světa, kterou by skladatel cítil na ramenou, spíš běžný, každodenní, ale o to vtíravější stesk.

Druhým dramaturgickým měřítkem se zvenku zdají být stopáže písní. První album obsahuje spíš kratší písničky, některé nemají ani dvě minuty a je jich celkem čtyřicet jedna. Druhé je naopak věnováno poněkud rozměrnějším písním, na albu jich je devatenáct. Z hlediska již zmíněné „uposlouchatelnosti“ je rozhodně vstřícnější druhé album, ale až vyjde komplet úplně celý, vyplyne více na povrch jeho encyklopedická a dokumentární hodnota. Té si v tomto případě cením přinejmenším stejně jako uměleckého vkladu interpretů.

U Jany Wallingerové začnu poněkud netradičně poznámkou, že se letos v srpnu provdala a na dalším albu by se měla objevit jako Jana Hroch Wallingerová a dále už jen Jana Hrochová. S jejím zpěvem to pravděpodobně nic neudělá, takže můžeme očekávat věci příští víceméně bez obav. Co se týká již natočeného a vydaného materiálu, postavila se před nelehký úkol – Martinů sice nebyl písňový expert jako Schubert, ale i tak je jeho tvorba poměrně rozsáhlá. Texty jsou většinou české, ale občas i německé nebo francouzské, navíc především u kratších písní se jedná o velmi charakteristické a výstižné drobnokresby. To znamená, že nastudovat je dá stejně velkou práci jako rozměrnější celky, a přitom je to zdánlivě hned pryč.

Tady bych poznamenal, že Jana Wallingerová se projevuje jako operní zpěvačka, kterou je především – delší písně jí podle mého názoru vyhovují víc, umí si je lépe vystavět. Zároveň ale neupadá do operních manýr, zpívá komorně a citlivě. U kratších písní jí dobře vycházejí malé cykly, v nichž je Martinů občas psal – prostě jakmile se naskýtá aspoň malý hudebně-dramatický oblouk, tak ho zpěvačka neomylně, snad až intuitivně vystaví. V českých písních má pěknou výslovnost, všemu je dobře rozumět, sykavky nesyčí, nic není zašumlované. Já vím, jsou to vlastně samozřejmosti, ale ne vždy jsou samozřejmě přítomny. Dobře srozumitelná je i němčina, ale přiznám se, že mám jakýsi problém s její francouzštinou, zní mi příliš česky – pokládám to v rámci celku ale spíš za drobnost.

Nahrávky zahajuje cyklus Šest prostých písní (1917), následují Tři ukolébavky (1925), Dvě balady na slova lidové poezie (1932) a Dvě písně na ruskou poezii (1922), které vyústí do Čtyř malých písní na Goethův text (1915). Janě Wallingerové evidentně sedí vážnější a lyrická poloha, v následné Komárově svatbě (1912) bych čekal o něco více „úsměvu ve hlase“ – ten se objeví až v závěru. Humor a odlehčenost do ní vnáší především klavír – Giorgio Koukl vnímá náladu jednotlivých písní velmi citlivě a občas i něco dopoví. Nechová se jako pouhý doprovazeč, ale jako komunikující a doplňující partner. Následují Dětské písničky (1925) ve francouzštině. Na podrobnějším popisu začátku vidíme, že první půlhodina osmdesátiminutového alba se rozmáchne přes tvůrčí období dvaceti let, v němž došlo k zásadnímu zlomu – Martinů se odstěhoval do Paříže. V tomto případě si ale sotva něčeho všimneme, neprojevují se tu výrazně ani vlivy soudobé populární hudby jako v Kuchyňské revue (1927), ani mysteriózní obdiv k lidské vůli jako v Podivuhodném letu (1927), natož antiromantická ironie jako v Slzách nože (1927). Martinů jako by v písních zůstával stále v Čechách a pokračoval v dvořákovské tradici rozvíjené vlastním způsobem.

Naxos jako obvykle nevěnuje velkou péči obalům ani bookletům, jejich obsah ale doplňuje na svých stránkách, kde najdete texty písní i podrobnější informace (A Wreath of Carnations, The Months). Škoda, že je navíc nepropojuje s katalogem děl Bohuslava Martinů, který je také volně dostupný. Při encyklopedickém aspektu kompletního vydání se to nabízí.

Za vrchol prvního disku pokládám romantickou píseň V noci na text Rudolfa Meyera. Na druhém albu kromě titulních Měsíců na první pohled zaujmou Tři písně pro Červenou sedmu. Na první poslech potom překvapí svojí atmosférou, představa kabaretu jako místa trvalého a bezstarostného veselí tím dostává značnou trhlinu. V Baladě letní na Heroldův text se jedná o lyricko-tragický příběh nevěrné lásky, Bar je typická gellnerovská dekadence, kterou ovšem napsal Jiří Dréman (hrál velitele ostrostřelců ve Fričově filmu Anton Špelec, ostrostřelec – to jen tak pro zajímavost). František Gellner je naopak autorem Havířské, krutého příběhu horníka – ten vychovává dítě majitele dolů, který mu spí se ženou. Druhý disk lépe funguje jako celistvé album, z prvního se lépe vyzobávají perličky. Těším se ale na to, až budou nahrávky kompletní, bude možné s písněmi v elektronické podobě zacházet jako s celkem a sestavovat si z nich vlastní série – tematické, jazykové, chronologické, zkrátka podle chuti a potřeby.

Jana Wallingerová, Giorgio Koukl, písně Bohuslava Martinů. A Wreath of Carnations, DDD, 8.572588, 2011, celková stopáž 79:28. The Months, DDD, 8.572310, 2014, celková stopáž 56:34, vydal Naxos.

Foto Jana Hallová a archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.  více

Opera Národního divadla Brno vytáhla po letech na světlo inscenaci Káti Kabanové. Téměř komplet v novém obsazení, na pouhá dvě představení, derniéra, konec. Po fantastickém aplausu, který zcela zaslouženě přijali všichni účinkující tuto sobotu, se rozum zdráhá to pochopit.  více


Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více