Jana Wallingerová, Giorgio Koukl: písně Bohuslava Martinů

Jana Wallingerová, Giorgio Koukl: písně Bohuslava Martinů

Vydavatelství Naxos se pustilo do projektu, který by měli uvítat všichni, kdo mají rádi Bohuslava Martinů: postupně mají vyjít všechny jeho písně. Dvě CD už jsou na světě, třetí je v plánu, jejich protagonisty jsou mezzosopranistka Jana Wallingerová a klavírista Giorgio Koukl.

První část s názvem A Wreath of Carnations (Věnec z karafiátů) se natáčela v březnu 2010, druhá – The Months (Měsíce) v lednu 2013, další by měla přijít na řadu letos v květnu. Bohuslav Martinů se k písním vracel po celý svůj tvůrčí život a při jejich velkém množství se samozřejmě sama tlačí do popředí otázka, jak je vůbec na jednotlivá CD uspořádat. Dramaturgie obou dosavadních cyklů se vyhnula chronologickému řazení a hledí si spíš nálad, které by spolu kontrastovaly a z každého alba vytvořily celek, který se dá uposlouchat najednou bez ztráty pozornosti. To se, myslím, dost dobře podařilo, jako vedlejší efekt se ale ukáže, jak byl pro Martinů charakteristický jakýsi setrvalý melancholický proud, kterému je hořko nad životem. Snad to ani není mahlerovsky titánská tíha celého světa, kterou by skladatel cítil na ramenou, spíš běžný, každodenní, ale o to vtíravější stesk.

Druhým dramaturgickým měřítkem se zvenku zdají být stopáže písní. První album obsahuje spíš kratší písničky, některé nemají ani dvě minuty a je jich celkem čtyřicet jedna. Druhé je naopak věnováno poněkud rozměrnějším písním, na albu jich je devatenáct. Z hlediska již zmíněné „uposlouchatelnosti“ je rozhodně vstřícnější druhé album, ale až vyjde komplet úplně celý, vyplyne více na povrch jeho encyklopedická a dokumentární hodnota. Té si v tomto případě cením přinejmenším stejně jako uměleckého vkladu interpretů.

U Jany Wallingerové začnu poněkud netradičně poznámkou, že se letos v srpnu provdala a na dalším albu by se měla objevit jako Jana Hroch Wallingerová a dále už jen Jana Hrochová. S jejím zpěvem to pravděpodobně nic neudělá, takže můžeme očekávat věci příští víceméně bez obav. Co se týká již natočeného a vydaného materiálu, postavila se před nelehký úkol – Martinů sice nebyl písňový expert jako Schubert, ale i tak je jeho tvorba poměrně rozsáhlá. Texty jsou většinou české, ale občas i německé nebo francouzské, navíc především u kratších písní se jedná o velmi charakteristické a výstižné drobnokresby. To znamená, že nastudovat je dá stejně velkou práci jako rozměrnější celky, a přitom je to zdánlivě hned pryč.

Tady bych poznamenal, že Jana Wallingerová se projevuje jako operní zpěvačka, kterou je především – delší písně jí podle mého názoru vyhovují víc, umí si je lépe vystavět. Zároveň ale neupadá do operních manýr, zpívá komorně a citlivě. U kratších písní jí dobře vycházejí malé cykly, v nichž je Martinů občas psal – prostě jakmile se naskýtá aspoň malý hudebně-dramatický oblouk, tak ho zpěvačka neomylně, snad až intuitivně vystaví. V českých písních má pěknou výslovnost, všemu je dobře rozumět, sykavky nesyčí, nic není zašumlované. Já vím, jsou to vlastně samozřejmosti, ale ne vždy jsou samozřejmě přítomny. Dobře srozumitelná je i němčina, ale přiznám se, že mám jakýsi problém s její francouzštinou, zní mi příliš česky – pokládám to v rámci celku ale spíš za drobnost.

Nahrávky zahajuje cyklus Šest prostých písní (1917), následují Tři ukolébavky (1925), Dvě balady na slova lidové poezie (1932) a Dvě písně na ruskou poezii (1922), které vyústí do Čtyř malých písní na Goethův text (1915). Janě Wallingerové evidentně sedí vážnější a lyrická poloha, v následné Komárově svatbě (1912) bych čekal o něco více „úsměvu ve hlase“ – ten se objeví až v závěru. Humor a odlehčenost do ní vnáší především klavír – Giorgio Koukl vnímá náladu jednotlivých písní velmi citlivě a občas i něco dopoví. Nechová se jako pouhý doprovazeč, ale jako komunikující a doplňující partner. Následují Dětské písničky (1925) ve francouzštině. Na podrobnějším popisu začátku vidíme, že první půlhodina osmdesátiminutového alba se rozmáchne přes tvůrčí období dvaceti let, v němž došlo k zásadnímu zlomu – Martinů se odstěhoval do Paříže. V tomto případě si ale sotva něčeho všimneme, neprojevují se tu výrazně ani vlivy soudobé populární hudby jako v Kuchyňské revue (1927), ani mysteriózní obdiv k lidské vůli jako v Podivuhodném letu (1927), natož antiromantická ironie jako v Slzách nože (1927). Martinů jako by v písních zůstával stále v Čechách a pokračoval v dvořákovské tradici rozvíjené vlastním způsobem.

Naxos jako obvykle nevěnuje velkou péči obalům ani bookletům, jejich obsah ale doplňuje na svých stránkách, kde najdete texty písní i podrobnější informace (A Wreath of Carnations, The Months). Škoda, že je navíc nepropojuje s katalogem děl Bohuslava Martinů, který je také volně dostupný. Při encyklopedickém aspektu kompletního vydání se to nabízí.

Za vrchol prvního disku pokládám romantickou píseň V noci na text Rudolfa Meyera. Na druhém albu kromě titulních Měsíců na první pohled zaujmou Tři písně pro Červenou sedmu. Na první poslech potom překvapí svojí atmosférou, představa kabaretu jako místa trvalého a bezstarostného veselí tím dostává značnou trhlinu. V Baladě letní na Heroldův text se jedná o lyricko-tragický příběh nevěrné lásky, Bar je typická gellnerovská dekadence, kterou ovšem napsal Jiří Dréman (hrál velitele ostrostřelců ve Fričově filmu Anton Špelec, ostrostřelec – to jen tak pro zajímavost). František Gellner je naopak autorem Havířské, krutého příběhu horníka – ten vychovává dítě majitele dolů, který mu spí se ženou. Druhý disk lépe funguje jako celistvé album, z prvního se lépe vyzobávají perličky. Těším se ale na to, až budou nahrávky kompletní, bude možné s písněmi v elektronické podobě zacházet jako s celkem a sestavovat si z nich vlastní série – tematické, jazykové, chronologické, zkrátka podle chuti a potřeby.

Jana Wallingerová, Giorgio Koukl, písně Bohuslava Martinů. A Wreath of Carnations, DDD, 8.572588, 2011, celková stopáž 79:28. The Months, DDD, 8.572310, 2014, celková stopáž 56:34, vydal Naxos.

Foto Jana Hallová a archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.  více

Opera Národního divadla Brno vytáhla po letech na světlo inscenaci Káti Kabanové. Téměř komplet v novém obsazení, na pouhá dvě představení, derniéra, konec. Po fantastickém aplausu, který zcela zaslouženě přijali všichni účinkující tuto sobotu, se rozum zdráhá to pochopit.  více


S kanadskou zpěvačkou a pianistkou Dianou Krall se pořadatelé JazzFestu Brno pokusili o něco, co si zatím netroufli u Chicka Corey, Herbieho Hancocka, Gregoryho Portera ani Bobbyho McFerrinna – zaplnit brněnskou DRFG Arénu (neboli postaru Rondo). Netuším, nakolik si Vilém Spilka a spol. věřili, ale jméno umělkyně ve spojení s dobře cílenou propagací přineslo plody v podobě téměř plně zaplněné hokejové haly. Divák nenavyklý navštěvovat sportovní akce a koncerty popových hvězd sice mohl žehrat na lehce nepohodlná sedadla, ale jinak se povedlo událost i po technické stránce zvládnout na výbornou. Zvuk byl špičkový, i daleko od pódia si fanoušci pochvalovali jeho čistotu a zřetelnost. Podobně dokonalý byl i obraz na dvou velkých obrazovkách, díky nimž si mohli vizuální zážitek vychutnat opět i lidé ve vzdálenějších koutech haly.  více

Od 16. září do 19. prosince bude v klubu Stará Pekárna v Brně probíhat jubilejní dvacátý ročník přehlídky Jazz Brno. Nabídne nejen moderní jazz, ale také fusion, funk nebo pořádnou porci blues. Festival zahájí v sobotu 16. září koncert amerického bluesmana Linwooda Taylora, který v Brně vystoupí v rámci svého většího českého turné. Telefonicky jsme mu položili několik otázek.  více

Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více