Dáša Ubrová: Mám ráda výzvy

13. říjen 2021, 13:00

Dáša Ubrová: Mám ráda výzvy

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.

Jste editorkou nové knihy Když struny života zní o brněnském jazzovém kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým spolupracujeme i jako zpěvačka. Jak začala vaše spolupráce?

To byla velká náhoda. Výtvarnice Ivana Olšanová, moje kamarádka, jednou pozvala Milana Kašubu na koncert mé tehdejší kapely uBer! a jeho oslovil můj zpěv. V té době jsem už asi půl roku nosila v hlavě myšlenku, že bych si chtěla zazpívat jen ve dvou s nějakým kytaristou. A najednou přišel Milan Kašuba do šatny a zeptal se mě, jestli bych si s ním někdy nezazpívala. Hned jsme zkusili nějakou vernisáž a nyní spolupracujeme už nějakých osm nebo devět let. Během té doby jsem měla možnost poznat blíže jeho fantastickou povahu, jeho úžasnou hru na kytary a spoustu zajímavých kolegů, s nimiž vystupuje. Neustále se od něj něco učím.

ubrova_dasa_foto_archiv_zpevacky_02

Spolupracovala jste s řadou hudebníků. Čím je pro vás právě Milana Kašuba jedinečný?

Je jedinečný naprosto ve všem. Svým přístupem k lidem, svým přístupem k životu a svou kytarovou hrou, svým humorem, svým způsobem řízení auta. Jak řekl jeden můj kamarád, on je kouzlený dědeček se vším, co to přináší, takže i s momenty překvapení. Naučil mě nebát se na pódiu. Když hrajete jen ve dvou nebo ve třech, vznikají situace, které si nenaplánujete. S Milanem se stačí na sebe jen podívat, a hned navážete a hrajete dál a nic vás nerozhodí.

Dřív jste se na pódiu bála?

Strašně. A pořád se ještě bojím. Pokaždé, když mám přistoupit k mikrofonu, mám velký respekt. Ale už je to trochu lepší, už si připadám trošku jako větší holka (smích).

S Milanem Kašubou vystupujete mimo jiné s programem jazzových skladeb židovských autorů. Jak tento koncept vznikl?

S touto myšlenkou přišel Rudolf Dub z Prostějova, který se s Milanem Kašubou zná řadu let. Oslovil ho, zda by bylo možné sestavit takový pořad jako vyjádření památky a pocty těm, kdo byli oběťmi šoa nebo je to jakýmkoli způsobem zasáhlo. Díky tomuto projektu jsem se dostala do neuvěřitelně krásných míst, kam by mě jinak asi ani nenapadlo se podívat. A prožívám opravdu výjimečné muzikantské i lidské zážitky.

Je třeba k takovému repertoáru přistupovat jinak než k „obyčejným“ písním?

Mám samozřejmě k těmto skladbám respekt, ale uvědomila jsem si, že čím víc se soustředím a čím víc se nechám tímto respektem svázat, tím horší je výsledek. A v tom je opět kouzlo Milana Kašuby a jeho schopnosti improvizace. Tím, že do té hudby vnáší své prvky, situaci uvolňuje. Respekt je dobré mít, ale můžete k tomu přistoupit svobodněji. Musím přiznat, že nerada zpívám anglicky. Jsem milovník češtiny. A u těchto projektů jsem se musela oprostit od strachu, protože ve chvíli, když jsem si jej příliš připouštěla, ta angličtina byla ještě horší, než u mě ve skutečnosti je.

To je zajímavé. Jiní zpěváci tvrdí, že se za angličtinu mohou schovat, protože je na zpěv jednodušší.

Angličtina je zpěvnější, to ano. Ale já mám ráda výzvy a zpívat česky není jednoduché. Když zpíváte česky, lidé se rádi zaposlouchají a výsledek je pak dobrý.

ubrova_dasa_foto_archiv_zpevacky_04

Vedle recitálů s Milanem Kašubou koncertujete v jiné sestavě s vlastními písněmi. Jsou to pro vás dva různé projekty, nebo mají nějaký průnik?

Je to různé, i když postupem času myslím dojde k většímu přiblížení. Nejde ani tak o jazyk, i když jsem do repertoáru s Milanem Kašubou už „propašovala“ jeden svůj text na známý standard. Ale procházím teď hudebním vývojem. Už dříve mě lidé často označovali za jazzovou nebo bluesovo-šansonovou zpěvačku a já jsem s tím nikdy moc nesouhlasila. Ale teď zjišťuji, že právě k těmto žánrům inklinuji nejvíc a nová tvorba, kterou mám zatím především v hlavě, začíná čím dál víc inklinovat k jazzovým nebo bluesovým melodiím. Tím se moje autorská tvorba pomalu přibližuje tomu, co hrajeme s Milanem Kašubou.

Za koho jste se považovala v době, kdy jste „moc nesouhlasila“ s označením bluesová nebo šansonová zpěvačka?

Považovala jsem se za člověka, který rád zpívá, ale nechtěla jsem to škatulkovat. Věděla jsem, že nemám hlas vhodný třeba na rockový projev, i když i do takového žánru jsem si občas odskočila. Ale především jsem nechtěla být řazena jen do jedné škatulky, protože to omezuje kreativitu. Ale když už se to tak jednou vyvine, baví mě to a vidím na lidech zpětnou vazbu, že je to hladí na duši, tak je to asi správně.

Vrátím se ke spolupráci s Milanem Kašubou. Jak došlo k tomu, že jste o něm vydala knihu?

Milan Kašuba měl loni osmdesátiny, ale ty nebylo možné kvůli covidu pořádně oslavit. A tak mě loni na podzim napadlo, že bych o něm vydala knížku. Předložila jsem mu koncept o pěti kapitolách, jemu i jeho paní se myšlenka líbila, měli jsme i vydavatele, Miroslava Klepáčka z nakladatelství Sursum, a tak jsme si sedli a dali jsme to dohromady.

Co tedy čtenář v knize najde?

Spoustu vzpomínek, příběhů a zážitků: z doby, kdy byl Milan zlatníkem, z oblasti pedagogické a muzikantské, příběhy s hudebníky, zpěváky i výtvarníky. Jsou tam ilustrace jeho vnučky, i povídka, kterou napsala jeho další vnučka. Je to tedy Milanův obraz z různých úhlů pohledu. Zároveň lze knihu považovat za sondu do 60. a 70. let na jazzové a swingové scéně v Brně. Píše se v ní o divadle Večerní Brno, o estrádách, najdeme tu vzpomínky na Gustava Broma a mnoho dalších hudebníků, výtvarníků, herců a zpěváků. Jak řekl jeden můj kamarád: „V Praze jsem sedl do vlaku, a když jsem přijížděl do Olomouce, knihu jsem zavřel a bylo mi hezky na duši.“

Součástí knihy i CD.

Jedním z žáků Milana Kašuby byl Honza Růžička, který k němu chodil na kytaru a který také přispěl do knihy. A svůj příspěvek zakončil větou: „Kdy nahrajeme nějaké to CD?“ Já jsem už v té době nosila v hlavě myšlenku, že by bylo skvělé, kdyby součástí knihy bylo cédéčko, ale čistě jen s Milanovou hrou na kytaru. To se nakonec opravdu podařilo a právě u Honzy Růžičky jsme toto CD nahráli. Celé je to pak ještě umocněno fotografiemi Miloše Hlaváčka a snímky ze soukromého archivu. Občas se mě někdo ptá, proč jsou na fotografiích nejčastěji ruce Milana Kašuby. Na to je jednoduchá odpověď. Jsou to doslova „zlaté ručičky“.

ubrova_dasa__milan_kasuba_foto_archiv_zpevacky_03

Na tomto CD tedy hraje pouze Milan Kašuba. Existuje už i vydaná vaše společná nahrávka s ním?

Ano. S Milanem Kašubou a Vincencem Kummerem jsme se opakovaně zúčastnili festivalu Valašský špalíček. Jeho dramaturg Karel Prokeš spolu s Jaromírem Kratochvílem z vydavatelství Indies Happy Trails natočili živý záznam našeho vystoupení, o kterém nám původně nic neřekli a který nám pak pustili s tím, že v rámci jejich limitované edice jej chtějí vydat. CD opravdu vzniklo a jmenuje se Just Live.

Další novinkou z vaší dílny je sbírka vašich písňových textů pojatých jako poezie – Melodie v duši mé. Jak vznikla?

K tomu, abych vůbec začala psát své vlastní texty, mě kdysi přesvědčil hudební publicista Petr Gratias. Později mě oslovil Miroslav Klepáček z nakladatelství Sursum, že se mu moje texty jeví jako poezie. A zeptal se mě, jestli bych je nevydala jako knihu. Napoprvé jsem odmítla, ale pak jsem si řekla, že proč ne. Člověk by měl za sebou zanechat nějakou stopu. A tak jsem ty texty vzala, doplnila jsem je svými obrázky, perokresbami nebo akrylovými obrazy, a vznikla kniha Melodie v duši mé.

Sama se věnujete psaní textů i výtvarnému umění. Máte tyto dvě disciplíny v hlavě propojené, nebo je vnímáte jako dvě oddělené nádoby?

Nedělám je zároveň. Když mám chuť psát texty, jdu psát texty. Když mám obrazové vize, jdu malovat, což se chystám zrovna teď o víkendu. Mezitím jsem si ale v týdnu udělala nějaké poznámky k textům. Jen vím, že dohromady to nepůjde.

Co jste zpívala předtím, než jste začala psát vlastní texty?

Texty jiných autorů. Petr Gratias to nevěděl, a když jsem skončila v kapele uBer!, zeptal se mě: „Doufám, že nepřestáváš zpívat? Vždyť máš svoje texty…“ A já na to, že nemám. Navíc ty texty pro mne většinou psali muži a ženský a mužský pohled na svět je opravdu rozdílný. A Petr mi řekl: „Tak to zkus, to musíš zvládnout.“ Do toho jsem se seznámila s Argentincem s moravskými kořeny Martinem Balíkem, který hledal někoho, kdo by otextoval a nazpíval jeho píseň, kterou pocitově vztahoval k Moravě. To byly mé první pokusy. Pak jsem začala psát vlastní texty, ukázala jsem je Petru Gratiasovi a ten mě seznámil se skladatelem Vojtěchem Svatošem. Vojtu, který má rád poezii, moje texty oslovily a začala spolupráce.

Současně spolupracujete také s producentem a kytaristou Pavlem Šmídem.

Ano, Pavel je Vojtův „parťák“, společně tvoří producentsko-skladatelské duo a oba se podíleli na našem společném CD, natočeném v roce 2018. Pavlova hra na kytaru je úžasná.

ubrova_dasa_foto_archiv_zpevacky_05

Měl by posluchač vždy rozumět tomu, co chce textař sdělit?

Osobně si myslím, že si každý má z textu vzít to, co odpovídá jeho pocitům. Stejně to mám i u obrazů. Nejsem zastánce jejich pojmenovávání, ale nakonec jim názvy dávám, protože to někteří lidé potřebují. Podobně je to i u textů. A je zvláštní, co všechno v nich lidé nacházejí. Já do nich vkládám své příběhy i příběhy lidí, které potkávám, ale každý si v tom může najít něco svého a to je myslím správně.

V posledních letech se věnujete také koncertům pro neslyšící. Potřebují neslyšící tlumočení do českého znakového jazyka? Nestačím jim si texty přečíst?

Ne každý chce číst poezii. Když jsem se poprvé setkala s tlumočením do českého znakového jazyka, dozvěděla jsem se, že buď se tlumočí slovo od slova, nebo obsah sdělení. Musela jsem zvážit, co z toho chci, a zvolila jsem obsah. Když si s tlumočníky vysvětlujeme, co jsem chtěla říct, vznikají zajímavé momenty. Občas mi tvrdí, že něco pochopili jinak. A já jim říkám: „Klidně tam tu svou myšlenku vložte.“ Oni totiž mohou například během instrumentálních sól dotvářet příběhy. Pokud se jedná o koncert, vnímá neslyšící „posluchač“ rytmiku díky pohybům toho, kdo tlumočí, a pohybům interpreta a rytmus vnímá i jako vibrace. Může se také doptat na podrobnosti. Jinou formou jsou videoklipy, máme zase možnost tlumočení doprovodit obrazem nebo textem. I emoce a výraz tváře je součástí tlumočení. Je to tedy komplexnější záležitost než psané slovo.

Co chystáte do budoucna?

Právě tu jazzovo-bluesovou záležitost, která se mi honí v hlavě. A plánujeme také další tlumočené videoklipy. Ve výtvarné oblasti zkouším nové barevné variace, chystám výstavu. Více se setkávám i s možností moderovat a zažívat zajímavá setkání. Navíc mám v hlavě jednu další myšlenku na knihu a opět se jedná o hudební osobnost. Ale je to ještě v zárodku, a tak víc neprozradím.

Fotky ze soukromého archivu Dáši Ubrové

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Kniha Milan Kašuba Když struny života zní je dílem zpěvačky, textařky, výtvarnice a produkční Dáši Ubrové, která se pod ní podepsala coby editorka. Brněnský jazzman a pedagog, Milan Kašuba, oslavil v loňském roce 80. narozeniny. Kniha vznikla jako pocta této výjimečné muzikantské osobnosti, úzce spojené s historií brněnské, české, ale i světové jazzové a swingové hudby. 30. září navíc proběhne vernisáž výstavy k jeho životnímu jubileu s názvem Jazz a Milan Kašuba objektivem fotografa Jiřího Víška.   více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Co bylo ve Vídni konce 18. a počátku 19. století hráno představila ve čtvrtek 25. ledna v Besedním domě Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem. V císařském městě, jakožto jedním z hybatelů kulturních dějin, se scházeli umělci pracující jak pro samotný dvůr nebo dvorskou šlechtu, tak posléze i pro bohaté měšťanstvo. Na programu večera tedy zazněla díla od zvučných jmen jako je Franz Schubert, Ludwig van Beethoven či Vojtěch Matyáš Jírovec. V rámci koncertu se publiku v Schubertových písních také představil německý tenorista Christoph Prégardienvíce

Komorní řada čtyř koncertů Filharmonie Brno nabízí divákům nejen netradiční a často i málo hraná díla, ale také pohled do jednotlivých oddělení orchestru. Výjimkou nebyl ani středeční koncert v Besedním domě, kde se posluchačům představili bicisté z řad členů Filharmonie (Lukáš KrejčíPetr HladíkMaxmilian Jopp), Orchestrální akademie Filharmonie Brno (Anežka NovákováMartin Kučík) a studentů Janáčkovy akademie múzických umění (Adéla Spurná j. h., David Paša j. h., Jakub Kub j. h.). Pod pedagogickým, uměleckým a také dirigentským vedením Martina Opršála hráči nastudovali rozmanitý, technicky i interpretačně náročný program, k němuž si mimo jiné přizvali houslistu Milana Paľuvíce

Mimořádným koncertem pro produkční společnost PARMA recordings doplnil Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra probíhající sezónu s názvem Neviditelná města. V premiérovém koncertním provedení zahrál šestici kompozic z alba Dimensions Vol. 4, které vyšlo v březnu minulého roku. V neděli v sále ŠVČ Lužánky se tak na programu objevila rozmanitá kolekce děl šesti uznávaných soudobých skladatelů.  více

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie v divadle I nabídnul divákům kompozice českých skladatelů Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka tak ve čtvrtek 11. 1. v Janáčkově divadle obecenstvu připomněla, že letopočet 2024 bude patřit velkolepým oslavám Roku české hudbyvíce

Nejčtenější

Kritika

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více