Dáša Ubrová: Mám ráda výzvy

13. říjen 2021, 13:00

Dáša Ubrová: Mám ráda výzvy

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.

Jste editorkou nové knihy Když struny života zní o brněnském jazzovém kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým spolupracujeme i jako zpěvačka. Jak začala vaše spolupráce?

To byla velká náhoda. Výtvarnice Ivana Olšanová, moje kamarádka, jednou pozvala Milana Kašubu na koncert mé tehdejší kapely uBer! a jeho oslovil můj zpěv. V té době jsem už asi půl roku nosila v hlavě myšlenku, že bych si chtěla zazpívat jen ve dvou s nějakým kytaristou. A najednou přišel Milan Kašuba do šatny a zeptal se mě, jestli bych si s ním někdy nezazpívala. Hned jsme zkusili nějakou vernisáž a nyní spolupracujeme už nějakých osm nebo devět let. Během té doby jsem měla možnost poznat blíže jeho fantastickou povahu, jeho úžasnou hru na kytary a spoustu zajímavých kolegů, s nimiž vystupuje. Neustále se od něj něco učím.

ubrova_dasa_foto_archiv_zpevacky_02

Spolupracovala jste s řadou hudebníků. Čím je pro vás právě Milana Kašuba jedinečný?

Je jedinečný naprosto ve všem. Svým přístupem k lidem, svým přístupem k životu a svou kytarovou hrou, svým humorem, svým způsobem řízení auta. Jak řekl jeden můj kamarád, on je kouzlený dědeček se vším, co to přináší, takže i s momenty překvapení. Naučil mě nebát se na pódiu. Když hrajete jen ve dvou nebo ve třech, vznikají situace, které si nenaplánujete. S Milanem se stačí na sebe jen podívat, a hned navážete a hrajete dál a nic vás nerozhodí.

Dřív jste se na pódiu bála?

Strašně. A pořád se ještě bojím. Pokaždé, když mám přistoupit k mikrofonu, mám velký respekt. Ale už je to trochu lepší, už si připadám trošku jako větší holka (smích).

S Milanem Kašubou vystupujete mimo jiné s programem jazzových skladeb židovských autorů. Jak tento koncept vznikl?

S touto myšlenkou přišel Rudolf Dub z Prostějova, který se s Milanem Kašubou zná řadu let. Oslovil ho, zda by bylo možné sestavit takový pořad jako vyjádření památky a pocty těm, kdo byli oběťmi šoa nebo je to jakýmkoli způsobem zasáhlo. Díky tomuto projektu jsem se dostala do neuvěřitelně krásných míst, kam by mě jinak asi ani nenapadlo se podívat. A prožívám opravdu výjimečné muzikantské i lidské zážitky.

Je třeba k takovému repertoáru přistupovat jinak než k „obyčejným“ písním?

Mám samozřejmě k těmto skladbám respekt, ale uvědomila jsem si, že čím víc se soustředím a čím víc se nechám tímto respektem svázat, tím horší je výsledek. A v tom je opět kouzlo Milana Kašuby a jeho schopnosti improvizace. Tím, že do té hudby vnáší své prvky, situaci uvolňuje. Respekt je dobré mít, ale můžete k tomu přistoupit svobodněji. Musím přiznat, že nerada zpívám anglicky. Jsem milovník češtiny. A u těchto projektů jsem se musela oprostit od strachu, protože ve chvíli, když jsem si jej příliš připouštěla, ta angličtina byla ještě horší, než u mě ve skutečnosti je.

To je zajímavé. Jiní zpěváci tvrdí, že se za angličtinu mohou schovat, protože je na zpěv jednodušší.

Angličtina je zpěvnější, to ano. Ale já mám ráda výzvy a zpívat česky není jednoduché. Když zpíváte česky, lidé se rádi zaposlouchají a výsledek je pak dobrý.

ubrova_dasa_foto_archiv_zpevacky_04

Vedle recitálů s Milanem Kašubou koncertujete v jiné sestavě s vlastními písněmi. Jsou to pro vás dva různé projekty, nebo mají nějaký průnik?

Je to různé, i když postupem času myslím dojde k většímu přiblížení. Nejde ani tak o jazyk, i když jsem do repertoáru s Milanem Kašubou už „propašovala“ jeden svůj text na známý standard. Ale procházím teď hudebním vývojem. Už dříve mě lidé často označovali za jazzovou nebo bluesovo-šansonovou zpěvačku a já jsem s tím nikdy moc nesouhlasila. Ale teď zjišťuji, že právě k těmto žánrům inklinuji nejvíc a nová tvorba, kterou mám zatím především v hlavě, začíná čím dál víc inklinovat k jazzovým nebo bluesovým melodiím. Tím se moje autorská tvorba pomalu přibližuje tomu, co hrajeme s Milanem Kašubou.

Za koho jste se považovala v době, kdy jste „moc nesouhlasila“ s označením bluesová nebo šansonová zpěvačka?

Považovala jsem se za člověka, který rád zpívá, ale nechtěla jsem to škatulkovat. Věděla jsem, že nemám hlas vhodný třeba na rockový projev, i když i do takového žánru jsem si občas odskočila. Ale především jsem nechtěla být řazena jen do jedné škatulky, protože to omezuje kreativitu. Ale když už se to tak jednou vyvine, baví mě to a vidím na lidech zpětnou vazbu, že je to hladí na duši, tak je to asi správně.

Vrátím se ke spolupráci s Milanem Kašubou. Jak došlo k tomu, že jste o něm vydala knihu?

Milan Kašuba měl loni osmdesátiny, ale ty nebylo možné kvůli covidu pořádně oslavit. A tak mě loni na podzim napadlo, že bych o něm vydala knížku. Předložila jsem mu koncept o pěti kapitolách, jemu i jeho paní se myšlenka líbila, měli jsme i vydavatele, Miroslava Klepáčka z nakladatelství Sursum, a tak jsme si sedli a dali jsme to dohromady.

Co tedy čtenář v knize najde?

Spoustu vzpomínek, příběhů a zážitků: z doby, kdy byl Milan zlatníkem, z oblasti pedagogické a muzikantské, příběhy s hudebníky, zpěváky i výtvarníky. Jsou tam ilustrace jeho vnučky, i povídka, kterou napsala jeho další vnučka. Je to tedy Milanův obraz z různých úhlů pohledu. Zároveň lze knihu považovat za sondu do 60. a 70. let na jazzové a swingové scéně v Brně. Píše se v ní o divadle Večerní Brno, o estrádách, najdeme tu vzpomínky na Gustava Broma a mnoho dalších hudebníků, výtvarníků, herců a zpěváků. Jak řekl jeden můj kamarád: „V Praze jsem sedl do vlaku, a když jsem přijížděl do Olomouce, knihu jsem zavřel a bylo mi hezky na duši.“

Součástí knihy i CD.

Jedním z žáků Milana Kašuby byl Honza Růžička, který k němu chodil na kytaru a který také přispěl do knihy. A svůj příspěvek zakončil větou: „Kdy nahrajeme nějaké to CD?“ Já jsem už v té době nosila v hlavě myšlenku, že by bylo skvělé, kdyby součástí knihy bylo cédéčko, ale čistě jen s Milanovou hrou na kytaru. To se nakonec opravdu podařilo a právě u Honzy Růžičky jsme toto CD nahráli. Celé je to pak ještě umocněno fotografiemi Miloše Hlaváčka a snímky ze soukromého archivu. Občas se mě někdo ptá, proč jsou na fotografiích nejčastěji ruce Milana Kašuby. Na to je jednoduchá odpověď. Jsou to doslova „zlaté ručičky“.

ubrova_dasa__milan_kasuba_foto_archiv_zpevacky_03

Na tomto CD tedy hraje pouze Milan Kašuba. Existuje už i vydaná vaše společná nahrávka s ním?

Ano. S Milanem Kašubou a Vincencem Kummerem jsme se opakovaně zúčastnili festivalu Valašský špalíček. Jeho dramaturg Karel Prokeš spolu s Jaromírem Kratochvílem z vydavatelství Indies Happy Trails natočili živý záznam našeho vystoupení, o kterém nám původně nic neřekli a který nám pak pustili s tím, že v rámci jejich limitované edice jej chtějí vydat. CD opravdu vzniklo a jmenuje se Just Live.

Další novinkou z vaší dílny je sbírka vašich písňových textů pojatých jako poezie – Melodie v duši mé. Jak vznikla?

K tomu, abych vůbec začala psát své vlastní texty, mě kdysi přesvědčil hudební publicista Petr Gratias. Později mě oslovil Miroslav Klepáček z nakladatelství Sursum, že se mu moje texty jeví jako poezie. A zeptal se mě, jestli bych je nevydala jako knihu. Napoprvé jsem odmítla, ale pak jsem si řekla, že proč ne. Člověk by měl za sebou zanechat nějakou stopu. A tak jsem ty texty vzala, doplnila jsem je svými obrázky, perokresbami nebo akrylovými obrazy, a vznikla kniha Melodie v duši mé.

Sama se věnujete psaní textů i výtvarnému umění. Máte tyto dvě disciplíny v hlavě propojené, nebo je vnímáte jako dvě oddělené nádoby?

Nedělám je zároveň. Když mám chuť psát texty, jdu psát texty. Když mám obrazové vize, jdu malovat, což se chystám zrovna teď o víkendu. Mezitím jsem si ale v týdnu udělala nějaké poznámky k textům. Jen vím, že dohromady to nepůjde.

Co jste zpívala předtím, než jste začala psát vlastní texty?

Texty jiných autorů. Petr Gratias to nevěděl, a když jsem skončila v kapele uBer!, zeptal se mě: „Doufám, že nepřestáváš zpívat? Vždyť máš svoje texty…“ A já na to, že nemám. Navíc ty texty pro mne většinou psali muži a ženský a mužský pohled na svět je opravdu rozdílný. A Petr mi řekl: „Tak to zkus, to musíš zvládnout.“ Do toho jsem se seznámila s Argentincem s moravskými kořeny Martinem Balíkem, který hledal někoho, kdo by otextoval a nazpíval jeho píseň, kterou pocitově vztahoval k Moravě. To byly mé první pokusy. Pak jsem začala psát vlastní texty, ukázala jsem je Petru Gratiasovi a ten mě seznámil se skladatelem Vojtěchem Svatošem. Vojtu, který má rád poezii, moje texty oslovily a začala spolupráce.

Současně spolupracujete také s producentem a kytaristou Pavlem Šmídem.

Ano, Pavel je Vojtův „parťák“, společně tvoří producentsko-skladatelské duo a oba se podíleli na našem společném CD, natočeném v roce 2018. Pavlova hra na kytaru je úžasná.

ubrova_dasa_foto_archiv_zpevacky_05

Měl by posluchač vždy rozumět tomu, co chce textař sdělit?

Osobně si myslím, že si každý má z textu vzít to, co odpovídá jeho pocitům. Stejně to mám i u obrazů. Nejsem zastánce jejich pojmenovávání, ale nakonec jim názvy dávám, protože to někteří lidé potřebují. Podobně je to i u textů. A je zvláštní, co všechno v nich lidé nacházejí. Já do nich vkládám své příběhy i příběhy lidí, které potkávám, ale každý si v tom může najít něco svého a to je myslím správně.

V posledních letech se věnujete také koncertům pro neslyšící. Potřebují neslyšící tlumočení do českého znakového jazyka? Nestačím jim si texty přečíst?

Ne každý chce číst poezii. Když jsem se poprvé setkala s tlumočením do českého znakového jazyka, dozvěděla jsem se, že buď se tlumočí slovo od slova, nebo obsah sdělení. Musela jsem zvážit, co z toho chci, a zvolila jsem obsah. Když si s tlumočníky vysvětlujeme, co jsem chtěla říct, vznikají zajímavé momenty. Občas mi tvrdí, že něco pochopili jinak. A já jim říkám: „Klidně tam tu svou myšlenku vložte.“ Oni totiž mohou například během instrumentálních sól dotvářet příběhy. Pokud se jedná o koncert, vnímá neslyšící „posluchač“ rytmiku díky pohybům toho, kdo tlumočí, a pohybům interpreta a rytmus vnímá i jako vibrace. Může se také doptat na podrobnosti. Jinou formou jsou videoklipy, máme zase možnost tlumočení doprovodit obrazem nebo textem. I emoce a výraz tváře je součástí tlumočení. Je to tedy komplexnější záležitost než psané slovo.

Co chystáte do budoucna?

Právě tu jazzovo-bluesovou záležitost, která se mi honí v hlavě. A plánujeme také další tlumočené videoklipy. Ve výtvarné oblasti zkouším nové barevné variace, chystám výstavu. Více se setkávám i s možností moderovat a zažívat zajímavá setkání. Navíc mám v hlavě jednu další myšlenku na knihu a opět se jedná o hudební osobnost. Ale je to ještě v zárodku, a tak víc neprozradím.

Fotky ze soukromého archivu Dáši Ubrové

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Kniha Milan Kašuba Když struny života zní je dílem zpěvačky, textařky, výtvarnice a produkční Dáši Ubrové, která se pod ní podepsala coby editorka. Brněnský jazzman a pedagog, Milan Kašuba, oslavil v loňském roce 80. narozeniny. Kniha vznikla jako pocta této výjimečné muzikantské osobnosti, úzce spojené s historií brněnské, české, ale i světové jazzové a swingové hudby. 30. září navíc proběhne vernisáž výstavy k jeho životnímu jubileu s názvem Jazz a Milan Kašuba objektivem fotografa Jiřího Víška.   více

Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?  více

Dvacet let spolupráce ve skupině Květy slavili nedávno Martin Kyšperský a Aleš Pilgr. Zatímco spoluhráči a nástroje kolem nich se během dvou dekád měnili, oni dva zůstávají konstantou jedné z nejzásadnějších kapel brněnské scény tohoto století. Jde ovšem o konstantu – řekněme – dynamickou –, protože oba protagonisté střídají různé nástroje a přístupy. Martin si od kytary odskakuje k dalším nástrojům a Aleš se z bubeníka stal kontrabasistou a od roku 2023 bude znovu bubeníkem. Tento kontext je pak důležitý i pro pochopení nového alba Duo, které natočili Kyšperský s Pilgrem jako – ano, duo.  více

Rumunská skupina Fanfare Ciocărlia, přezdívaná „nejrychlejší dechovka světa“, pochází z malé vesnice Zece Prajini, ležící na severovýchodním okraji Rumunska, u hranic s Moldavskem. Vznikla před čtvrtstoletím, v roce 1997. Skupina romských hudebníků s tubami, tenorovými rohy, trubkami a saxofony se tehdy rozhodla šířit balkánskou dechovou hudbu po světě. V rámci svého zdánlivě nekonečného turné přijela v létě 2022 také do Brna, kde vystoupila na festivalu Maraton Hudby. Koncert, který byl ozdobou festivalové Balkánské scény, si připomeneme v rozhovoru se saxofonistou Oprică Ivanceou. Z rumunštiny tlumočil a odpovědi spontánně doplňoval Henry Ernst, původně německý zvukař, který kapelu pro svět objevil a dodnes je jejím manažerem a také vydavatelem.  více

Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.  více

O tom že fake news nejsou záležitostí pouze našeho století se mohli přesvědčit návštěvníci závěrečného koncertu letošního 19. ročníku cyklu Barbara Maria Willi uvádí... – v sále Konventu Milosrdných bratří 14. prosince s programem Renesanční fake news pro potěchu dneška aneb Lenguas Malas (zlé jazyky) vystoupil španělský vokální soubor Cantoría sestávající ze sopranistky Inés Alonso, altisty Oriola Guimery, tenoristy a uměleckého vedoucího souboru Jorgeho Losana a basisty Oriola Quintana. Vokální kvarteto je součástí prestižního mezinárodního projektu EEEMERGING+.  více

Třetí adventní pondělí 12. prosince vystřídal hudební klub Stará pekárna rock za folklor, když hostil kapelu Musica Folklorica, která zde pokřtila své další album s názvem Rok na Slovácku. Booklet představuje litografie Františka Pavlici, které jsou přiřazeny každému měsíci v roce a tvoří kalendář. Ten pak tematicky doplňují jednotlivé sady písní.  více

Masarykova univerzita v čele s rektorem Martinem Barešem každý rok pořádá adventní koncert, který se po tříleté odmlce uskutečnil ve středu 7. prosince v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácího Pěveckého sboru Masarykovy univerzity se také představil VOX IUVENALIS, působící pod Vysokým učením technickým v Brně, a smíšený sbor Kantiléna. Všechna jmenovaná tělesa vystoupila pod vedením sbormistra Jana Ocetkavíce

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více