Dáša Ubrová: Mám ráda výzvy

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.

Jste editorkou nové knihy Když struny života zní o brněnském jazzovém kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým spolupracujeme i jako zpěvačka. Jak začala vaše spolupráce?

To byla velká náhoda. Výtvarnice Ivana Olšanová, moje kamarádka, jednou pozvala Milana Kašubu na koncert mé tehdejší kapely uBer! a jeho oslovil můj zpěv. V té době jsem už asi půl roku nosila v hlavě myšlenku, že bych si chtěla zazpívat jen ve dvou s nějakým kytaristou. A najednou přišel Milan Kašuba do šatny a zeptal se mě, jestli bych si s ním někdy nezazpívala. Hned jsme zkusili nějakou vernisáž a nyní spolupracujeme už nějakých osm nebo devět let. Během té doby jsem měla možnost poznat blíže jeho fantastickou povahu, jeho úžasnou hru na kytary a spoustu zajímavých kolegů, s nimiž vystupuje. Neustále se od něj něco učím.

Spolupracovala jste s řadou hudebníků. Čím je pro vás právě Milana Kašuba jedinečný?

Je jedinečný naprosto ve všem. Svým přístupem k lidem, svým přístupem k životu a svou kytarovou hrou, svým humorem, svým způsobem řízení auta. Jak řekl jeden můj kamarád, on je kouzlený dědeček se vším, co to přináší, takže i s momenty překvapení. Naučil mě nebát se na pódiu. Když hrajete jen ve dvou nebo ve třech, vznikají situace, které si nenaplánujete. S Milanem se stačí na sebe jen podívat, a hned navážete a hrajete dál a nic vás nerozhodí.

Dřív jste se na pódiu bála?

Strašně. A pořád se ještě bojím. Pokaždé, když mám přistoupit k mikrofonu, mám velký respekt. Ale už je to trochu lepší, už si připadám trošku jako větší holka (smích).

S Milanem Kašubou vystupujete mimo jiné s programem jazzových skladeb židovských autorů. Jak tento koncept vznikl?

S touto myšlenkou přišel Rudolf Dub z Prostějova, který se s Milanem Kašubou zná řadu let. Oslovil ho, zda by bylo možné sestavit takový pořad jako vyjádření památky a pocty těm, kdo byli oběťmi šoa nebo je to jakýmkoli způsobem zasáhlo. Díky tomuto projektu jsem se dostala do neuvěřitelně krásných míst, kam by mě jinak asi ani nenapadlo se podívat. A prožívám opravdu výjimečné muzikantské i lidské zážitky.

Je třeba k takovému repertoáru přistupovat jinak než k „obyčejným“ písním?

Mám samozřejmě k těmto skladbám respekt, ale uvědomila jsem si, že čím víc se soustředím a čím víc se nechám tímto respektem svázat, tím horší je výsledek. A v tom je opět kouzlo Milana Kašuby a jeho schopnosti improvizace. Tím, že do té hudby vnáší své prvky, situaci uvolňuje. Respekt je dobré mít, ale můžete k tomu přistoupit svobodněji. Musím přiznat, že nerada zpívám anglicky. Jsem milovník češtiny. A u těchto projektů jsem se musela oprostit od strachu, protože ve chvíli, když jsem si jej příliš připouštěla, ta angličtina byla ještě horší, než u mě ve skutečnosti je.

To je zajímavé. Jiní zpěváci tvrdí, že se za angličtinu mohou schovat, protože je na zpěv jednodušší.

Angličtina je zpěvnější, to ano. Ale já mám ráda výzvy a zpívat česky není jednoduché. Když zpíváte česky, lidé se rádi zaposlouchají a výsledek je pak dobrý.

Vedle recitálů s Milanem Kašubou koncertujete v jiné sestavě s vlastními písněmi. Jsou to pro vás dva různé projekty, nebo mají nějaký průnik?

Je to různé, i když postupem času myslím dojde k většímu přiblížení. Nejde ani tak o jazyk, i když jsem do repertoáru s Milanem Kašubou už „propašovala“ jeden svůj text na známý standard. Ale procházím teď hudebním vývojem. Už dříve mě lidé často označovali za jazzovou nebo bluesovo-šansonovou zpěvačku a já jsem s tím nikdy moc nesouhlasila. Ale teď zjišťuji, že právě k těmto žánrům inklinuji nejvíc a nová tvorba, kterou mám zatím především v hlavě, začíná čím dál víc inklinovat k jazzovým nebo bluesovým melodiím. Tím se moje autorská tvorba pomalu přibližuje tomu, co hrajeme s Milanem Kašubou.

Za koho jste se považovala v době, kdy jste „moc nesouhlasila“ s označením bluesová nebo šansonová zpěvačka?

Považovala jsem se za člověka, který rád zpívá, ale nechtěla jsem to škatulkovat. Věděla jsem, že nemám hlas vhodný třeba na rockový projev, i když i do takového žánru jsem si občas odskočila. Ale především jsem nechtěla být řazena jen do jedné škatulky, protože to omezuje kreativitu. Ale když už se to tak jednou vyvine, baví mě to a vidím na lidech zpětnou vazbu, že je to hladí na duši, tak je to asi správně.

Vrátím se ke spolupráci s Milanem Kašubou. Jak došlo k tomu, že jste o něm vydala knihu?

Milan Kašuba měl loni osmdesátiny, ale ty nebylo možné kvůli covidu pořádně oslavit. A tak mě loni na podzim napadlo, že bych o něm vydala knížku. Předložila jsem mu koncept o pěti kapitolách, jemu i jeho paní se myšlenka líbila, měli jsme i vydavatele, Miroslava Klepáčka z nakladatelství Sursum, a tak jsme si sedli a dali jsme to dohromady.

Co tedy čtenář v knize najde?

Spoustu vzpomínek, příběhů a zážitků: z doby, kdy byl Milan zlatníkem, z oblasti pedagogické a muzikantské, příběhy s hudebníky, zpěváky i výtvarníky. Jsou tam ilustrace jeho vnučky, i povídka, kterou napsala jeho další vnučka. Je to tedy Milanův obraz z různých úhlů pohledu. Zároveň lze knihu považovat za sondu do 60. a 70. let na jazzové a swingové scéně v Brně. Píše se v ní o divadle Večerní Brno, o estrádách, najdeme tu vzpomínky na Gustava Broma a mnoho dalších hudebníků, výtvarníků, herců a zpěváků. Jak řekl jeden můj kamarád: „V Praze jsem sedl do vlaku, a když jsem přijížděl do Olomouce, knihu jsem zavřel a bylo mi hezky na duši.“

Součástí knihy i CD.

Jedním z žáků Milana Kašuby byl Honza Růžička, který k němu chodil na kytaru a který také přispěl do knihy. A svůj příspěvek zakončil větou: „Kdy nahrajeme nějaké to CD?“ Já jsem už v té době nosila v hlavě myšlenku, že by bylo skvělé, kdyby součástí knihy bylo cédéčko, ale čistě jen s Milanovou hrou na kytaru. To se nakonec opravdu podařilo a právě u Honzy Růžičky jsme toto CD nahráli. Celé je to pak ještě umocněno fotografiemi Miloše Hlaváčka a snímky ze soukromého archivu. Občas se mě někdo ptá, proč jsou na fotografiích nejčastěji ruce Milana Kašuby. Na to je jednoduchá odpověď. Jsou to doslova „zlaté ručičky“.

Na tomto CD tedy hraje pouze Milan Kašuba. Existuje už i vydaná vaše společná nahrávka s ním?

Ano. S Milanem Kašubou a Vincencem Kummerem jsme se opakovaně zúčastnili festivalu Valašský špalíček. Jeho dramaturg Karel Prokeš spolu s Jaromírem Kratochvílem z vydavatelství Indies Happy Trails natočili živý záznam našeho vystoupení, o kterém nám původně nic neřekli a který nám pak pustili s tím, že v rámci jejich limitované edice jej chtějí vydat. CD opravdu vzniklo a jmenuje se Just Live.

Další novinkou z vaší dílny je sbírka vašich písňových textů pojatých jako poezie – Melodie v duši mé. Jak vznikla?

K tomu, abych vůbec začala psát své vlastní texty, mě kdysi přesvědčil hudební publicista Petr Gratias. Později mě oslovil Miroslav Klepáček z nakladatelství Sursum, že se mu moje texty jeví jako poezie. A zeptal se mě, jestli bych je nevydala jako knihu. Napoprvé jsem odmítla, ale pak jsem si řekla, že proč ne. Člověk by měl za sebou zanechat nějakou stopu. A tak jsem ty texty vzala, doplnila jsem je svými obrázky, perokresbami nebo akrylovými obrazy, a vznikla kniha Melodie v duši mé.

Sama se věnujete psaní textů i výtvarnému umění. Máte tyto dvě disciplíny v hlavě propojené, nebo je vnímáte jako dvě oddělené nádoby?

Nedělám je zároveň. Když mám chuť psát texty, jdu psát texty. Když mám obrazové vize, jdu malovat, což se chystám zrovna teď o víkendu. Mezitím jsem si ale v týdnu udělala nějaké poznámky k textům. Jen vím, že dohromady to nepůjde.

Co jste zpívala předtím, než jste začala psát vlastní texty?

Texty jiných autorů. Petr Gratias to nevěděl, a když jsem skončila v kapele uBer!, zeptal se mě: „Doufám, že nepřestáváš zpívat? Vždyť máš svoje texty…“ A já na to, že nemám. Navíc ty texty pro mne většinou psali muži a ženský a mužský pohled na svět je opravdu rozdílný. A Petr mi řekl: „Tak to zkus, to musíš zvládnout.“ Do toho jsem se seznámila s Argentincem s moravskými kořeny Martinem Balíkem, který hledal někoho, kdo by otextoval a nazpíval jeho píseň, kterou pocitově vztahoval k Moravě. To byly mé první pokusy. Pak jsem začala psát vlastní texty, ukázala jsem je Petru Gratiasovi a ten mě seznámil se skladatelem Vojtěchem Svatošem. Vojtu, který má rád poezii, moje texty oslovily a začala spolupráce.

Současně spolupracujete také s producentem a kytaristou Pavlem Šmídem.

Ano, Pavel je Vojtův „parťák“, společně tvoří producentsko-skladatelské duo a oba se podíleli na našem společném CD, natočeném v roce 2018. Pavlova hra na kytaru je úžasná.

Měl by posluchač vždy rozumět tomu, co chce textař sdělit?

Osobně si myslím, že si každý má z textu vzít to, co odpovídá jeho pocitům. Stejně to mám i u obrazů. Nejsem zastánce jejich pojmenovávání, ale nakonec jim názvy dávám, protože to někteří lidé potřebují. Podobně je to i u textů. A je zvláštní, co všechno v nich lidé nacházejí. Já do nich vkládám své příběhy i příběhy lidí, které potkávám, ale každý si v tom může najít něco svého a to je myslím správně.

V posledních letech se věnujete také koncertům pro neslyšící. Potřebují neslyšící tlumočení do českého znakového jazyka? Nestačím jim si texty přečíst?

Ne každý chce číst poezii. Když jsem se poprvé setkala s tlumočením do českého znakového jazyka, dozvěděla jsem se, že buď se tlumočí slovo od slova, nebo obsah sdělení. Musela jsem zvážit, co z toho chci, a zvolila jsem obsah. Když si s tlumočníky vysvětlujeme, co jsem chtěla říct, vznikají zajímavé momenty. Občas mi tvrdí, že něco pochopili jinak. A já jim říkám: „Klidně tam tu svou myšlenku vložte.“ Oni totiž mohou například během instrumentálních sól dotvářet příběhy. Pokud se jedná o koncert, vnímá neslyšící „posluchač“ rytmiku díky pohybům toho, kdo tlumočí, a pohybům interpreta a rytmus vnímá i jako vibrace. Může se také doptat na podrobnosti. Jinou formou jsou videoklipy, máme zase možnost tlumočení doprovodit obrazem nebo textem. I emoce a výraz tváře je součástí tlumočení. Je to tedy komplexnější záležitost než psané slovo.

Co chystáte do budoucna?

Právě tu jazzovo-bluesovou záležitost, která se mi honí v hlavě. A plánujeme také další tlumočené videoklipy. Ve výtvarné oblasti zkouším nové barevné variace, chystám výstavu. Více se setkávám i s možností moderovat a zažívat zajímavá setkání. Navíc mám v hlavě jednu další myšlenku na knihu a opět se jedná o hudební osobnost. Ale je to ještě v zárodku, a tak víc neprozradím.