Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

15. prosinec 2014, 0:13

Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

Rozmlouvat o hudbě s pamětníky je radost a potíž zároveň. Dozvíte se věci, o kterých jste neměli ani tušení, a zároveň nevíte ani kde začít, ani kde skončit. Téma se rozrůstá do nekonečných rozměrů a najednou je vám líto je omezovat jakýmkoliv tvarem. Rozhovor s legendou českého jazzu Janem Daleckým mi to potvrdil v plné míře. Pokud jste nad jménem zaváhali, dříve se jmenoval Jan Beránek, ale i na tuto změnu jsem se zeptal.

V roce 2001 jste v rozhovoru říkal, že v Brně se všichni znají a může hrát každý s každým, ale není tu kapela, která funguje několik let a vytvoří si svůj jazyk, svůj výraz. Změnilo se od té doby něco?
Předtím bylo dost dlouhé vakuum. Mně je dnes dvaasedmdesát, můj dávný kapelník Milan Kašuba má čtyřiasedmdesát, kytarista Jirka Adam by měl o čtyři míň. Byli jsme věková skupina, kterou jedna masa hudebníků končila a po nás už nebyli mladší. Asi patnáct nebo dvacet let nebyli žádní nadějní a když, tak odešli z Brna. Ale myslím, že po roce 2000 to začalo zase růst, objevily se velké talenty. Už koncem tisíciletí byl na JAMU třeba Pavel Wlosok, ale šel studovat do Ameriky. Viléma Spilku o víc než třicet let mladšího jsem tehdy ještě neznal, ale on hrál nějaký rock, když začínal. Nová plejáda muzikantů přišla až se zrodem JazzFestuBrno.

Jak k tomu došlo –změnily se nějak podmínky pro jazzmany, mají kde hrát, někdo je líp platí, čím to je?
Podmínky se moc nezlepšily. Stálý klub není žádný, aby se v nějakém podniku hrálo třeba každou středu nebo dvakrát týdně. Tu a tam je ochoten někdo něco uspořádat, ale aby Brno mělo něco stabilního jako kdysi v klubu Ornis v 60. letech a začátkem 70., to už nevzniklo. Já vím, že hudebníci střídají různé lokály, některé až obskurní, ale pravidelné místo chybí, protože je to prodělečné podnikání. Kdoby chtěl tuto možnost muzikantům poskytnout, tak ví, že na vstupném nevybere zdaleka ani na honoráře, natož aby něco vydělal. Takže to krátký čas někdo z dobré vůle provozuje a když zjistí, jak chudne, tak zase přestane.

Jak je tedy možné, že jazzmanů přibývá?
To bych taky rád věděl. Letní jazzová dílna, která dává dobré impulsy začínajícím, funguje od roku 1984. Každý rok tam mohou muzikanti strávit týden pod vedením našich nejlepších lektorů v oborech trubka, saxofon, trombon, kytara, klavír, já jsem tam míval smyčcovou třídu. Do příštího roku se nadějný člověk hodně zlepší a za tři roky už tam třeba učí. Ale to už je dnes také střední až starší střední věková kategorie. Stálo by za to se zamyslet i s několika vzorky těch muzikantů, jak k tomu vlastně došlo. Pár jich tu je a s jazzovou katedrou na JAMU je to ještě lepší. Zdaleka všichni nejsou z Brna, ale tvoří se kolem nich skupiny spoluhráčů. Takový Radim Hanousek už tady má svoje lidi, Vilém dávno taky.

Josef Blaha vám kdysi věnoval skladbu Pochod jazzové policie. Čím jste si vysloužil nálepku policajta?
Já jsem od vojny začal shromažďovat faktografické informace o vycházejících deskách podle časopisu Downbeat, který má tu rubriku odnepaměti. Nejen že jsem ho od roku 1965 odebíral, ale nakoupil jsem i starší čísla. Měl jsem štěstí, že jsem pokryl téměř celé ročníky až do roku 1954. Dělal jsem si z toho kartičky, za každou recenzovanou desku jsem měl jednu. Na té bylo jak se album jmenuje, kdo ho nahrál, značka, číslo, obsazení a případně pár vět, které nahrávku charakterizovaly. To nabylo takových rozměrů, že už teď nevím… je mi líto to vyhodit, ale jsou to dvě velikánská šuflata kartiček velikosti A7 (osmina A4). Ty časopisy samotné jsem věnoval Ústavu hudební vědy, těch je tam asi tři metry –padesát ročníků. Takže jsem věděl, kde se co šustlo, kdy kdo co vydal, neměl jsem všechno v hlavě, ale věděl jsem, jak se k té informaci rychle dostanu. Zjišťoval jsem různé nedostatky ve faktografii Orchestru Gustava Broma a napsal jsem jednou Gustavu Bromovi velmi opovážlivý dopis. Rozebral jsem jednu jeho novou desku, že tam je mnoho chyb v názvech, jménech autorů a podobně. Gustav Brom mi velice pěkně odepsal a požádal mě, abych mu tuto práci nadále dělal. Tak jsem si vysloužil termín jazzový policajt a vznikl ztoho i ten pochod. Mám ale jednoho kolegu v ostravském rozhlase, který se jmenuje Jiří Greinecker, a ten to má, myslím, ještě propracovanější.

Sledujete pořád pečlivě scénu, máte v současném jazzu nějakého oblíbence?
Downbeat odebírám dodneška a přečtenýdávám do té knihovny, ale už si nepíšu kartičky. To skončilo asi v devadesátém pátém roce. Už jsem nebyl ochoten tomu věnovat tolik času, už se mezi sebe míchala elpíčka a cédéčka a to nemělo nastat. Mělo se zůstat u LP formátu. To říkám z legrace, cédéčka mám rád, mají kvalitnější zvuk, rychlejší přístup a tak dál, ale dva rozdílné formáty už se v kartotéce rozlišují špatně, má to prostě svoje mouchy. Navíc dnes jsou takové služby na internetu, že se všechno dohledá velice rychle a jsou i lepší zdroje nežWikipedia –to kouzelné slovíčko je discogs. To když posadíte za něčí jméno, tak vám to nabídne celou jeho diskografii a pak už jenom rozbalujete a rozbalujete, jsou tam podchycena všechna vydání. Hodně populární tituly – třeba Magical Mystery Tour od Beatles – jsou tam i ve stovkách verzí.

Co říkáte na příští JazzFestBrno – Bobby McFerrin, Chick Corea, Dianna Reeves… to ujde ne?
Tak to bude jiskřit! Album McFerrina s Coreou mám, jsou to dva mistři, kteří si ohromně rozumějí a nepotřebují si nic říkat. A Dianna Reeves je taková modernější Sarah Vaughan, moje oblíbená zpěvačka, se kterou jsem dokonce mluvil. Bylo to v plné Lucerně a když skončil program, tak se ptala, co by měla ještě zazpívat. A já jsem zařval: „Misty!“ Ale ona mi nevyhověla, zeptala se kdo další, pak ještě někdo další a zazpívala něco jiného. Ale já jsem byl první z celé Lucerny, kdo s ní mluvil. Přes Jazzfest se spousta lidí dozví, že se taková muzika v Brně pěstuje a kde se pěstuje, protože Vilém střídá několik lokalit. Takže to upozornía přitáhne další zájemce.

Jak je na tom takový ten každodenní jazzový život – Alterna, Stará Pekárna, MusicLab, je toho málo, moc, dá se to poslouchat?
Tady je velice chvályhodná a dlouholetá práce Jirky Švédy, který dělá ohromnou službu tím, že organizuje kapelám rovnou šňůry. Dokáže uspokojit třeba deset klubů během čtrnácti dnů a zase to přitáhne stovky, možná tisíce lidí, když se to sečte. Někdo zjistí, jak je to bezvadná muzika, začne si hlídat programy a už to je. A každý si vybere, já bych taky nešel na všechno, ale vyberu si.

Jak by si v takovém prostředí libovaly vaše staré kapely, třeba Ch.A.S.A., Ornis?
Rozhodně bychom byli potěšeni, ale tehdy byl trochu větší hlad, protože jsme byli izolovaní. Ten devětaosmdesátý tomu vlastně paradoxně ublížil, protože občanské svobody se ohromně rozšířily, ale ubývalo zájmu o tyto dříve potlačované a zakazované věci. Najednou byly dostupné a lidi už chodili jenom na McFerrina. Jiná situace ale bude v Praze, kde je těch klubů snad dvacet, kde se denně hraje. Já jsem tam byl ale naposled před třemi lety, když hráli Chick Corea a Garry Burton, jezdím tam jen na svoje miláčky.

Jste externí redaktor v Českém rozhlase, učíte na JAMU i na hudební vědě…
…a na VUT.

Co učíte na VUT?
Totéž co jinde. Zavedli obor audioinženýrství, což jsou lidé, kteří by měli být schopní pracovat ve studiu a zvukové režii, a u nich se předpokládá i všeobecné hudební vzdělání. Takže mají s dr. Schniererem dějiny hudby obecně i dějiny hudby populární, se mnou mají dějiny jazzu a ještě se tam učí hudební teorie, aby se uměli vyjadřovat. Dnes je čím dál častější, že ve studiu už není hudební režisér a zvukový technik, ale jeden člověk, který ovládá oboje. Oni jsou tedy vystudovaní v tahání šavlí na mixážním pultu, ale musí například umět říct,že tamten fagot ve druhém taktu byl moc brzo. Musí se umět vyjadřovat a přečíst partituru. Takže teď mám deset hodin přednášek týdně, přípravy taky něco zaberou a nepřipravený chodím nerad. Studenti hodně sledují, poslouchají a je to dobře, radí to všechny autority v oboru. Mají naposloucháno strašně moc, možná až příliš.

Co pro brněnský, český i evropský jazz znamenal Orchestr Gustava Broma?
Já se obávám, že byl evropského formátu, ale v Evropě se o tom nevědělo tak, jak by mělo, protože byla železná opona. Na druhé straně ta izolace měla i svoje pozitiva –kdyby víc cestoval, možná by i víc boural. Jedna havárie za pětapadesát let je úžasná statistika, ale nepřežil to Pepík Blaha. Ty hvězdy, co za Bromem jezdily do Brna, věděly dobře, jak je to výborná kapela, ale zase neměly tu publikační schopnost nebo možnost, aby o tom přesvědčily další. Ale když přijel Brom na nějaký festival, nebo hrávali v Německu swingové večery, tak obstál vždycky. Zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let býval orchestr naprosto zaslouženě v anketě kritiků časopisu Downbeat ve vedoucí desítce, třeba pátý nebo sedmý na světě. Kapacity o něm věděly.

Čím byl Bromův orchestr odlišný třeba od Karla Vlacha? Oba vznikly skoro zároveň, člověk by řekl jeden bigband jako druhý…
Já myslím, že Brom měl osobitější rukopis. Vlach, ten hrál přesné kopie Glenna Millera, přesné kopie Bennyho Goodmana. Byly to zámořské vzory první kategorie, ale Vlach pořád hrál jen jejich kopie. U Broma se sešli autoři, kteří to chtěli dělat po svém, měli osobitý rukopis a když hráli na festivalech Blahu, Hniličku, Blatného nebo Audese, tak to bylo ve zvuku okamžitě poznat.

Hrajete ještě aktivně?
Minimálně. Jazz tak dvakrát do roka, v letní sezóně nějakou tu vernisáž a starou muziku tak třikrát, čtyřikrát do roka.

Ale vy jste hrával i ve Státní filharmonii Brno.
Ve filharmonii jsem si odsloužil téměř třicet let a to je dávno pryč, odešel jsem v roce 1994. Nikdy více jsem tam nezavítal a nikdy mě to nemrzelo. Když jsem odcházel, tak mi bylo dvaapadesát a touž člověk není zajímavý pro zaměstnavatele, už je přestárlý. Takže jsem věděl, že jdu na hudební školu, je to moje poslední volba a když se mi tam nebude líbit, nebudu mít nic. Naštěstí jsem přišel na dobrou školu a nepronásledovaly mě žádné noční můry. Jen jednou se mi zdálo něco, co mě utvrdilo, že jsem udělal dobrý krok. V tom snu jsme byli s filharmonií někde na zájezdě a najednou potkám Hniličku a Bártka od Broma a oni mi říkají: „Co tady děláš, poď s nama, my tady zkoušíme.“ Tak jsem s nimi šel do nějakého jiného sálu a když mě viděl kapelník tak povídá: „Honzo, to je výborný, že jdeš, já tě potřebuju. Večer hraješ s nama!“ A já jsem říkal: „Pane Brom, já jsem tady s filharmonií.“ „Ne, žádný takový, tady vyfasuješ šolnu a hraješ.“ A já jsem se v tom snu vykašlal na filharmonii a šel jsem hrát s Bromem.

Housle si v rámci jazzu spojím především s meziválečným sweet jazzem a Stéphanem Grappellim, Jean Luc Ponty už ale hrál i s Frankem Zappou.
On měl výborné angažmá a zakotvil v Americe, pro mě zůstává jedničkou. Housle jsou ale v jazzu dávno, už před neworleánským jazzem byly kapely, které vedli houslisté. Stáli před kapelou a smyčcem ji komandovali. S nástupem neworleanského jazzu zmizeli, tam byl jiný ideál, ale linie houslistů se nepřerušila a je úžasně dlouhá. Já jsem byl v roce 1983 osloven Martinem Zbrožkem, což je náš nejlepší jazzový houslista. On tehdy končil teplickou konzervatoř, psal diplomku a nevěděl o jazzových houslistech vůbec nic. Vzal si to téma, protože měl rád tu muziku. Jezdil za mnou pro rozumy a nějak jsme to spolu psali a zjistil jsem, že existuje asi šedesát houslistů, kteří v jazzové historii něco znamenali – to není málo. Ale když je vedle nich šest tisíc trumpetistů, tak je to najednou málo. Houslisté jsou pořád v anketách vedení jako kategorie, ale desek nevychází mnoho.

Víte o nějakém současném akustickém kombu s houslemi, nebo už se jazz hraje výhradně na elektrifikované housle?
Já si myslím, že jen staromilci, kteří hrají předswingovou hudbu 20. let ještě používají violinofon, který hraje přece jen o poznání hlasitěji. Ale jinak se od poloviny 30. let, kdy to zavedl Stuff Smith, hraje se snímačem. Ale my jsme měli akustické smyčcové kvarteto Nostalgia, které hrálo bez zesílení, a naopak jsme mívali potyčky se zvukaři, kteří nás chtěli mermomocí nazvučit. Já jsem je zahnal a pohádal jsem se s nimi, přece není nutná hlasitost 140 decibelů – lidské ucho má obrovský rozptyl a může jednou taky poslouchat tichou hudbu.

Jak se stane z Jana Beránka Jan Dalecký, chtěl jste změnu, jako když se člověk přestěhuje do jiného bytu?
Já jsem se s paní Beránkovou rozvedl a chtěl jsem se tak nějak distancovat od všeho. Moje děti mi to schválily, s těmi jsem se nijak nehádal, ty to vzaly. Já jsem totiž trošku obnovil tělo, mám umělou aortální chlopeň, takže jsem vlastně podruhé na světě. Tak žiji nový život a chci ho žít izolovaně od toho předchozího.

Ve Francii si předávali houslovou štafetu Grappelli, Ponty a Didier Lockwood. Víte o někom, komu byste předal svoje housle?
Tak to nevím, já nemám žádné guarnerky…

mně nejde o to, jaké ty housle jsou, ale jestli byste je někomu rád dal.
Tak to nevím, snad až na to nebudu stačit. Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce, housle beru do levé ruky a smyčec do pravé, jak to ve známém vtipu mají ve skříňce s nástrojem tak vysmívaní violisté.
PS: Předminulý pátek jsem jel hrát do Vídně na violu. A v neděli natáčel tři vánoční písně s Petrou Jungmanovou, opět jako violista.

Komentáře

Reagovat
  • prax58

    8. leden 2021, 22:58
    Bezvadný článek, který nám přiblíží brněnsku jazzovou scénu, vzpomínku na CH.A.S.A . . . .mirku Křivánkovou . . . Já jsem jej taky zažil v Těšíně na koncertě a občas si ale taky vzpomenu na Franz Schulhauser Quartet, tedy Jazz Q Český Těšín. . . . všechny v Těšíně zdraví bývalý posluchač a návštěvník koncertů Jazz Q Karel Ševčík - Prax68
  • Jiří Šindler

    6. září 2016, 14:25
    Honza Beránek/Dalecký/,ten skvělý člověk a kamarád... Pro nás,těšínské jazzmany udělal hodně.Vozil si ze zájezdu s filharmoniky spoustu desek a rád nám je přetáčel na pásky.Vzpomínáme na něj stále.Honzo,moc Tě zdravíme a přejeme vše dobré.Nechceš si odskočit do Těšína? Hrajeme pořád a koncem září slavíme 50 let Jazz Q.Český Těšín.Bylo by hezké Tě znovu po letech vidět,nebo i slyšet?/housle./Zdraví za všechny Jirka.
  • Karel Dvořáček

    12. listopad 2015, 18:45
    Pěkný článek, vděčně vzpomínám na staré dobré časy v Brně.
  • Ivan

    2. říjen 2015, 20:49
    Na Jana Daleckého (tehdy Beránka) velice rád vzpomínám. Před mnoha lety dělal v olomouckém Divadle hudby BEZVA pořady o souboru OREGON, jehož hudbou jsem tam byl asi navždy ,,polapen"! B-)

Brno čeká koncert jednoho z nejvlivnějších hudebníků současnosti Herbieho Hancocka. Jeho hudbu nelze opominout ani přeslechnout. Přece jen jsou ale chvíle, kdy si jí vůbec nevšimnete, a navíc je to tak správně, jak se přesvědčil i Ladislav Smoljak. První část dvoudílného seriálu Jana Daleckého především o filmové hudbě fenoménu Herbie.  více

Dále si přečtěte

Po týdnu přichází druhá část vzpomínek Jana Daleckého na jeho seznamování s filmovou hudbou Herbieho Hancocka. Fenomenální hudebník zanedlouho vystoupí v Brně, na konci článku najdete i seznam všech nahrávek, které bodovaly v Top Twenty časopisu Billboard.  více

Stačilo se soustředit na způsob, jakým se král kláves odráží od prvotního nápadu a jak z něj s naprostou samozřejmostí buduje pevnou stavbu, do které se vejde opravdu všechno – od akustického jazzu přes jazzrock až po kosmické zvuky a úlety v podobě kláves „štěkajících“ krátké slabiky.  více


Arménský jazzový pianista Tigran Hamasyan se dlouho věnoval buď vlastní tvorbě, nebo inspiraci arménským folklorem. Až na svém desátém albu StandArt se rozhodl pracovat s jazzovými standardy, skladbami, které fungují u většiny jazzových hudebníků jako základní průprava a jako materiál, na kterém se shodnou hráči z celého světa při společném jamování. Své aktuální album pianista představí v pátek 24. března 2023 v brněnském Sono Centru v rámci festivalu JazzFestBrno.  více

Po americkém turné Filharmonie Brno vedená šéfdirigentem Dennisem Russel Daviesem připravila minifestival tří propojených večerů s názvem Dialogy. Každý z těchto večerů nabízel ojedinělou dramaturgii s mimořádným repertoárem. Částečně se vázal ke zmiňovanému turné (např. koncert Z Ameriky do Česka). Závěrečný koncert trilogie, který se konal v pátek 10. března v Janáčkově divadle, nabídl domácímu publiku monumentální orchestrální díla z per skladatelů Alfreda Schnittkeho a Sergeje Rachmaninova. Celý koncert v přímém přenosu vysílala stanice Vltava Českého rozhlasu.  více

La Cantiga de la Serena je trio z jižní Itálie, které se zaměřuje na hudbu Středomoří, chápaného jako most mezi Západem a Východem. Repertoár souboru tvoří středověké tance a písně, písně duchovní včetně poutnických, středověké světské písně i písně sefardských židů, kteří museli na konci 15. století opustit dnešní Španělsko a Portugalsko. V roce 2021 skupina vydala své třetí a zatím nejnovější album La Mar a v létě 2022 vystoupila v Brně na festivalu Maraton Hudby. Koncert si můžete připomenout i díky tomuto rozhovoru. Na naše otázky odpovídají Fabrizio Piepoli, který zpívá a hraje na italskou chitarru battente, dále Giorgia Santoro, hráčka na nejrůznější druhy fléten a píšťal včetně indické bansuri nebo irské tin whistle, a také na keltskou harfu. A konečně třetím členem je Adolfo La Volpe, který hraje na arabskou loutnu, na klasickou kytaru nebo irské buzuki.  více

Koncert s podtitulem „Soudružnost, spolupráce, podvratnost a pořádná bitka na konec“ v režii souboru Brno Contemporary orchestra (BCO) nabídl pozoruhodný program soudobé hudby. Jednalo se o tři české a jednu světovou premiéru, které zazněly v Besedním domě 27. února pod taktovkou kmenového dirigenta Pavla Šnajdra. Výběr koncertního sálu nebyl náhodný. Besední dům letos slaví 150 let od otevření a těleso uspořádalo výroční, komunitní koncert k důležitému jubileu.  více

Loňské album Morytáty a romance brněnského písničkáře a televizního dramaturga Ivo Cicvárka boduje ve výročních anketách nejen v čistě folkovém žánru. Ivo svůj velký projekt natočil se svou přejmenovanou kapelou, které nyní říká Živo, a s řadou hostů. V rozhovoru vysvětluje, co se skrývá za jednotlivými písněmi výpravného alba, a hovoří také o svých dalších plánech.  více

Dvanáct studentů, šest skladatelů, šest skladeb, střet šesti naprosto odlišných světů. I tak by se dal popsat projekt Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) ve spolupráci s Royal Conservatoire The Hague (RC). Dle úvodních slov prorektora pro strategie a rozvoj JAMU a pedagoga kompozice na Katedře kompozice a multimediální tvorby Ivo Medka, projekt trvá již šestým rokem a je založen na výběru tří skladatelů z obou škol. Kromě nich se také pro každý ročník vybírá originální obsazení – letos sestavené z houslí, violoncella, elektrické kytary, trombonu, příčné flétny a bicích nástrojů – opět namíchané po třech lidech z obou zemí a doplněno o dirigenta. Spolupráce vyvrcholila pátečním koncertem v Komorním sále Hudební fakulty JAMU.  více

Tento rok tomu bude přesně tři sta let, co dvorní vicekapelník císaře Karla VI. Antonio Caldara zkomponoval pro oslavu jmenin císařovny Alžběty Kristýny gratulační serenatu La concordia de' pianeti (Harmonie planet). Císařský pár však měl ještě jeden významný důvod k oslavě. Alžběta Kristýna čekala potomka a naděje manželů se upínali k mužskému dědici trůnu. Že vláda bude souzena Marii Terezii, tehdy ještě nikdo netušil. Novodobé koncertní premiéry, která se uskutečnila 7. února v brněnském Besedním domě se ujal orchestr Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího souboru Romana Válka. Sbor řídila sbormistryně Tereza Válková. Rolí planet, které opěvují císařovnu se ujali Dagmar Šašková (Venuše), Hana Blažíková (Diana), Andreas Scholl (Jupiter), Valer Sabadus (Apollon), Franco Klisovic (Mars), Jaroslav Březina (Merkur) a Adam Plachetka (Saturn).  více

V polovině 20. let 20. století se začala psát historie jedné z nejsvéráznějších čtvrtí Brna. Ve vytěženém pískovcovém lomu se postupně usazovali dělníci z nedaleké cihelny. O pár let později už na tomto místě s výhledem na tehdy vznikající veletržní areál a Staré Brno bylo možné napočítat stovku domků. Čtvrť existuje dodnes a nese název Kamenná kolonie. V neděli 5. února se v Kamence, jak ji Brňané nazývají, konala už tradiční fašanková obchůzka.  více

Ještě koncem ledna byly v Galerii města Blanska zahájeny dvě výstavy. Obě částečně vychází z našich kořenů, ale i lidové kultury. Krojové veselí s cimbálovkou na nich však rozhodně nečekejte. Svá díla zde vystavuje Eva Juračková a David Severa. Absolvovala jsem první část doprovodného programu k výstavám, který se odehrál prvního února v prostorách galerie. V debatě na téma Folklor a ochrana přírody se zde s návštěvníky sešla ředitelka ekologické Nadace Veronica Helena Továrková.  více

Téměř po třiceti letech se na brněnské jeviště vrací opereta Veselá vdova maďarského skladatele s moravskými kořeny Franze Lehára. Inscenace režijního tandemu Magdalena Švecová a Martin Pacek měla premiéru 3. února v Janáčkově divadle.  více

Naloučany jsou malá obec na řece Oslavě v kraji Vysočina a mají svého fotografa. Portréty zdejších obyvatel se díky němu dostaly do Knihovny amerického kongresu a staly se tak součástí největší sbírky tohoto média od jeho počátků. Necelé dvě stovky místních jsou na to náležitě hrdí. Proto společnými silami uspořádali svému fotografovi akci, na kterou jen tak nezapomenou nejen oni, sám pan fotograf, ale i všichni ostatní návštěvníci, kteří se rozhodli zvlněnou zasněženou krajinou dojet až před místní kulturní dům.  více

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Nejčtenější

Kritika

Po americkém turné Filharmonie Brno vedená šéfdirigentem Dennisem Russel Daviesem připravila minifestival tří propojených večerů s názvem Dialogy. Každý z těchto večerů nabízel ojedinělou dramaturgii s mimořádným repertoárem. Částečně se vázal ke zmiňovanému turné (např. koncert Z Ameriky do Česka). Závěrečný koncert trilogie, který se konal v pátek 10. března v Janáčkově divadle, nabídl domácímu publiku monumentální orchestrální díla z per skladatelů Alfreda Schnittkeho a Sergeje Rachmaninova. Celý koncert v přímém přenosu vysílala stanice Vltava Českého rozhlasu.  více