Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

15. prosinec 2014, 0:13

Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

Rozmlouvat o hudbě s pamětníky je radost a potíž zároveň. Dozvíte se věci, o kterých jste neměli ani tušení, a zároveň nevíte ani kde začít, ani kde skončit. Téma se rozrůstá do nekonečných rozměrů a najednou je vám líto je omezovat jakýmkoliv tvarem. Rozhovor s legendou českého jazzu Janem Daleckým mi to potvrdil v plné míře. Pokud jste nad jménem zaváhali, dříve se jmenoval Jan Beránek, ale i na tuto změnu jsem se zeptal.

V roce 2001 jste v rozhovoru říkal, že v Brně se všichni znají a může hrát každý s každým, ale není tu kapela, která funguje několik let a vytvoří si svůj jazyk, svůj výraz. Změnilo se od té doby něco?
Předtím bylo dost dlouhé vakuum. Mně je dnes dvaasedmdesát, můj dávný kapelník Milan Kašuba má čtyřiasedmdesát, kytarista Jirka Adam by měl o čtyři míň. Byli jsme věková skupina, kterou jedna masa hudebníků končila a po nás už nebyli mladší. Asi patnáct nebo dvacet let nebyli žádní nadějní a když, tak odešli z Brna. Ale myslím, že po roce 2000 to začalo zase růst, objevily se velké talenty. Už koncem tisíciletí byl na JAMU třeba Pavel Wlosok, ale šel studovat do Ameriky. Viléma Spilku o víc než třicet let mladšího jsem tehdy ještě neznal, ale on hrál nějaký rock, když začínal. Nová plejáda muzikantů přišla až se zrodem JazzFestuBrno.

Jak k tomu došlo –změnily se nějak podmínky pro jazzmany, mají kde hrát, někdo je líp platí, čím to je?
Podmínky se moc nezlepšily. Stálý klub není žádný, aby se v nějakém podniku hrálo třeba každou středu nebo dvakrát týdně. Tu a tam je ochoten někdo něco uspořádat, ale aby Brno mělo něco stabilního jako kdysi v klubu Ornis v 60. letech a začátkem 70., to už nevzniklo. Já vím, že hudebníci střídají různé lokály, některé až obskurní, ale pravidelné místo chybí, protože je to prodělečné podnikání. Kdoby chtěl tuto možnost muzikantům poskytnout, tak ví, že na vstupném nevybere zdaleka ani na honoráře, natož aby něco vydělal. Takže to krátký čas někdo z dobré vůle provozuje a když zjistí, jak chudne, tak zase přestane.

Jak je tedy možné, že jazzmanů přibývá?
To bych taky rád věděl. Letní jazzová dílna, která dává dobré impulsy začínajícím, funguje od roku 1984. Každý rok tam mohou muzikanti strávit týden pod vedením našich nejlepších lektorů v oborech trubka, saxofon, trombon, kytara, klavír, já jsem tam míval smyčcovou třídu. Do příštího roku se nadějný člověk hodně zlepší a za tři roky už tam třeba učí. Ale to už je dnes také střední až starší střední věková kategorie. Stálo by za to se zamyslet i s několika vzorky těch muzikantů, jak k tomu vlastně došlo. Pár jich tu je a s jazzovou katedrou na JAMU je to ještě lepší. Zdaleka všichni nejsou z Brna, ale tvoří se kolem nich skupiny spoluhráčů. Takový Radim Hanousek už tady má svoje lidi, Vilém dávno taky.

Josef Blaha vám kdysi věnoval skladbu Pochod jazzové policie. Čím jste si vysloužil nálepku policajta?
Já jsem od vojny začal shromažďovat faktografické informace o vycházejících deskách podle časopisu Downbeat, který má tu rubriku odnepaměti. Nejen že jsem ho od roku 1965 odebíral, ale nakoupil jsem i starší čísla. Měl jsem štěstí, že jsem pokryl téměř celé ročníky až do roku 1954. Dělal jsem si z toho kartičky, za každou recenzovanou desku jsem měl jednu. Na té bylo jak se album jmenuje, kdo ho nahrál, značka, číslo, obsazení a případně pár vět, které nahrávku charakterizovaly. To nabylo takových rozměrů, že už teď nevím… je mi líto to vyhodit, ale jsou to dvě velikánská šuflata kartiček velikosti A7 (osmina A4). Ty časopisy samotné jsem věnoval Ústavu hudební vědy, těch je tam asi tři metry –padesát ročníků. Takže jsem věděl, kde se co šustlo, kdy kdo co vydal, neměl jsem všechno v hlavě, ale věděl jsem, jak se k té informaci rychle dostanu. Zjišťoval jsem různé nedostatky ve faktografii Orchestru Gustava Broma a napsal jsem jednou Gustavu Bromovi velmi opovážlivý dopis. Rozebral jsem jednu jeho novou desku, že tam je mnoho chyb v názvech, jménech autorů a podobně. Gustav Brom mi velice pěkně odepsal a požádal mě, abych mu tuto práci nadále dělal. Tak jsem si vysloužil termín jazzový policajt a vznikl ztoho i ten pochod. Mám ale jednoho kolegu v ostravském rozhlase, který se jmenuje Jiří Greinecker, a ten to má, myslím, ještě propracovanější.

Sledujete pořád pečlivě scénu, máte v současném jazzu nějakého oblíbence?
Downbeat odebírám dodneška a přečtenýdávám do té knihovny, ale už si nepíšu kartičky. To skončilo asi v devadesátém pátém roce. Už jsem nebyl ochoten tomu věnovat tolik času, už se mezi sebe míchala elpíčka a cédéčka a to nemělo nastat. Mělo se zůstat u LP formátu. To říkám z legrace, cédéčka mám rád, mají kvalitnější zvuk, rychlejší přístup a tak dál, ale dva rozdílné formáty už se v kartotéce rozlišují špatně, má to prostě svoje mouchy. Navíc dnes jsou takové služby na internetu, že se všechno dohledá velice rychle a jsou i lepší zdroje nežWikipedia –to kouzelné slovíčko je discogs. To když posadíte za něčí jméno, tak vám to nabídne celou jeho diskografii a pak už jenom rozbalujete a rozbalujete, jsou tam podchycena všechna vydání. Hodně populární tituly – třeba Magical Mystery Tour od Beatles – jsou tam i ve stovkách verzí.

Co říkáte na příští JazzFestBrno – Bobby McFerrin, Chick Corea, Dianna Reeves… to ujde ne?
Tak to bude jiskřit! Album McFerrina s Coreou mám, jsou to dva mistři, kteří si ohromně rozumějí a nepotřebují si nic říkat. A Dianna Reeves je taková modernější Sarah Vaughan, moje oblíbená zpěvačka, se kterou jsem dokonce mluvil. Bylo to v plné Lucerně a když skončil program, tak se ptala, co by měla ještě zazpívat. A já jsem zařval: „Misty!“ Ale ona mi nevyhověla, zeptala se kdo další, pak ještě někdo další a zazpívala něco jiného. Ale já jsem byl první z celé Lucerny, kdo s ní mluvil. Přes Jazzfest se spousta lidí dozví, že se taková muzika v Brně pěstuje a kde se pěstuje, protože Vilém střídá několik lokalit. Takže to upozornía přitáhne další zájemce.

Jak je na tom takový ten každodenní jazzový život – Alterna, Stará Pekárna, MusicLab, je toho málo, moc, dá se to poslouchat?
Tady je velice chvályhodná a dlouholetá práce Jirky Švédy, který dělá ohromnou službu tím, že organizuje kapelám rovnou šňůry. Dokáže uspokojit třeba deset klubů během čtrnácti dnů a zase to přitáhne stovky, možná tisíce lidí, když se to sečte. Někdo zjistí, jak je to bezvadná muzika, začne si hlídat programy a už to je. A každý si vybere, já bych taky nešel na všechno, ale vyberu si.

Jak by si v takovém prostředí libovaly vaše staré kapely, třeba Ch.A.S.A., Ornis?
Rozhodně bychom byli potěšeni, ale tehdy byl trochu větší hlad, protože jsme byli izolovaní. Ten devětaosmdesátý tomu vlastně paradoxně ublížil, protože občanské svobody se ohromně rozšířily, ale ubývalo zájmu o tyto dříve potlačované a zakazované věci. Najednou byly dostupné a lidi už chodili jenom na McFerrina. Jiná situace ale bude v Praze, kde je těch klubů snad dvacet, kde se denně hraje. Já jsem tam byl ale naposled před třemi lety, když hráli Chick Corea a Garry Burton, jezdím tam jen na svoje miláčky.

Jste externí redaktor v Českém rozhlase, učíte na JAMU i na hudební vědě…
…a na VUT.

Co učíte na VUT?
Totéž co jinde. Zavedli obor audioinženýrství, což jsou lidé, kteří by měli být schopní pracovat ve studiu a zvukové režii, a u nich se předpokládá i všeobecné hudební vzdělání. Takže mají s dr. Schniererem dějiny hudby obecně i dějiny hudby populární, se mnou mají dějiny jazzu a ještě se tam učí hudební teorie, aby se uměli vyjadřovat. Dnes je čím dál častější, že ve studiu už není hudební režisér a zvukový technik, ale jeden člověk, který ovládá oboje. Oni jsou tedy vystudovaní v tahání šavlí na mixážním pultu, ale musí například umět říct,že tamten fagot ve druhém taktu byl moc brzo. Musí se umět vyjadřovat a přečíst partituru. Takže teď mám deset hodin přednášek týdně, přípravy taky něco zaberou a nepřipravený chodím nerad. Studenti hodně sledují, poslouchají a je to dobře, radí to všechny autority v oboru. Mají naposloucháno strašně moc, možná až příliš.

Co pro brněnský, český i evropský jazz znamenal Orchestr Gustava Broma?
Já se obávám, že byl evropského formátu, ale v Evropě se o tom nevědělo tak, jak by mělo, protože byla železná opona. Na druhé straně ta izolace měla i svoje pozitiva –kdyby víc cestoval, možná by i víc boural. Jedna havárie za pětapadesát let je úžasná statistika, ale nepřežil to Pepík Blaha. Ty hvězdy, co za Bromem jezdily do Brna, věděly dobře, jak je to výborná kapela, ale zase neměly tu publikační schopnost nebo možnost, aby o tom přesvědčily další. Ale když přijel Brom na nějaký festival, nebo hrávali v Německu swingové večery, tak obstál vždycky. Zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let býval orchestr naprosto zaslouženě v anketě kritiků časopisu Downbeat ve vedoucí desítce, třeba pátý nebo sedmý na světě. Kapacity o něm věděly.

Čím byl Bromův orchestr odlišný třeba od Karla Vlacha? Oba vznikly skoro zároveň, člověk by řekl jeden bigband jako druhý…
Já myslím, že Brom měl osobitější rukopis. Vlach, ten hrál přesné kopie Glenna Millera, přesné kopie Bennyho Goodmana. Byly to zámořské vzory první kategorie, ale Vlach pořád hrál jen jejich kopie. U Broma se sešli autoři, kteří to chtěli dělat po svém, měli osobitý rukopis a když hráli na festivalech Blahu, Hniličku, Blatného nebo Audese, tak to bylo ve zvuku okamžitě poznat.

Hrajete ještě aktivně?
Minimálně. Jazz tak dvakrát do roka, v letní sezóně nějakou tu vernisáž a starou muziku tak třikrát, čtyřikrát do roka.

Ale vy jste hrával i ve Státní filharmonii Brno.
Ve filharmonii jsem si odsloužil téměř třicet let a to je dávno pryč, odešel jsem v roce 1994. Nikdy více jsem tam nezavítal a nikdy mě to nemrzelo. Když jsem odcházel, tak mi bylo dvaapadesát a touž člověk není zajímavý pro zaměstnavatele, už je přestárlý. Takže jsem věděl, že jdu na hudební školu, je to moje poslední volba a když se mi tam nebude líbit, nebudu mít nic. Naštěstí jsem přišel na dobrou školu a nepronásledovaly mě žádné noční můry. Jen jednou se mi zdálo něco, co mě utvrdilo, že jsem udělal dobrý krok. V tom snu jsme byli s filharmonií někde na zájezdě a najednou potkám Hniličku a Bártka od Broma a oni mi říkají: „Co tady děláš, poď s nama, my tady zkoušíme.“ Tak jsem s nimi šel do nějakého jiného sálu a když mě viděl kapelník tak povídá: „Honzo, to je výborný, že jdeš, já tě potřebuju. Večer hraješ s nama!“ A já jsem říkal: „Pane Brom, já jsem tady s filharmonií.“ „Ne, žádný takový, tady vyfasuješ šolnu a hraješ.“ A já jsem se v tom snu vykašlal na filharmonii a šel jsem hrát s Bromem.

Housle si v rámci jazzu spojím především s meziválečným sweet jazzem a Stéphanem Grappellim, Jean Luc Ponty už ale hrál i s Frankem Zappou.
On měl výborné angažmá a zakotvil v Americe, pro mě zůstává jedničkou. Housle jsou ale v jazzu dávno, už před neworleánským jazzem byly kapely, které vedli houslisté. Stáli před kapelou a smyčcem ji komandovali. S nástupem neworleanského jazzu zmizeli, tam byl jiný ideál, ale linie houslistů se nepřerušila a je úžasně dlouhá. Já jsem byl v roce 1983 osloven Martinem Zbrožkem, což je náš nejlepší jazzový houslista. On tehdy končil teplickou konzervatoř, psal diplomku a nevěděl o jazzových houslistech vůbec nic. Vzal si to téma, protože měl rád tu muziku. Jezdil za mnou pro rozumy a nějak jsme to spolu psali a zjistil jsem, že existuje asi šedesát houslistů, kteří v jazzové historii něco znamenali – to není málo. Ale když je vedle nich šest tisíc trumpetistů, tak je to najednou málo. Houslisté jsou pořád v anketách vedení jako kategorie, ale desek nevychází mnoho.

Víte o nějakém současném akustickém kombu s houslemi, nebo už se jazz hraje výhradně na elektrifikované housle?
Já si myslím, že jen staromilci, kteří hrají předswingovou hudbu 20. let ještě používají violinofon, který hraje přece jen o poznání hlasitěji. Ale jinak se od poloviny 30. let, kdy to zavedl Stuff Smith, hraje se snímačem. Ale my jsme měli akustické smyčcové kvarteto Nostalgia, které hrálo bez zesílení, a naopak jsme mívali potyčky se zvukaři, kteří nás chtěli mermomocí nazvučit. Já jsem je zahnal a pohádal jsem se s nimi, přece není nutná hlasitost 140 decibelů – lidské ucho má obrovský rozptyl a může jednou taky poslouchat tichou hudbu.

Jak se stane z Jana Beránka Jan Dalecký, chtěl jste změnu, jako když se člověk přestěhuje do jiného bytu?
Já jsem se s paní Beránkovou rozvedl a chtěl jsem se tak nějak distancovat od všeho. Moje děti mi to schválily, s těmi jsem se nijak nehádal, ty to vzaly. Já jsem totiž trošku obnovil tělo, mám umělou aortální chlopeň, takže jsem vlastně podruhé na světě. Tak žiji nový život a chci ho žít izolovaně od toho předchozího.

Ve Francii si předávali houslovou štafetu Grappelli, Ponty a Didier Lockwood. Víte o někom, komu byste předal svoje housle?
Tak to nevím, já nemám žádné guarnerky…

mně nejde o to, jaké ty housle jsou, ale jestli byste je někomu rád dal.
Tak to nevím, snad až na to nebudu stačit. Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce, housle beru do levé ruky a smyčec do pravé, jak to ve známém vtipu mají ve skříňce s nástrojem tak vysmívaní violisté.
PS: Předminulý pátek jsem jel hrát do Vídně na violu. A v neděli natáčel tři vánoční písně s Petrou Jungmanovou, opět jako violista.

Komentáře

Reagovat
  • prax58

    8. leden 2021, 22:58
    Bezvadný článek, který nám přiblíží brněnsku jazzovou scénu, vzpomínku na CH.A.S.A . . . .mirku Křivánkovou . . . Já jsem jej taky zažil v Těšíně na koncertě a občas si ale taky vzpomenu na Franz Schulhauser Quartet, tedy Jazz Q Český Těšín. . . . všechny v Těšíně zdraví bývalý posluchač a návštěvník koncertů Jazz Q Karel Ševčík - Prax68
  • Jiří Šindler

    6. září 2016, 14:25
    Honza Beránek/Dalecký/,ten skvělý člověk a kamarád... Pro nás,těšínské jazzmany udělal hodně.Vozil si ze zájezdu s filharmoniky spoustu desek a rád nám je přetáčel na pásky.Vzpomínáme na něj stále.Honzo,moc Tě zdravíme a přejeme vše dobré.Nechceš si odskočit do Těšína? Hrajeme pořád a koncem září slavíme 50 let Jazz Q.Český Těšín.Bylo by hezké Tě znovu po letech vidět,nebo i slyšet?/housle./Zdraví za všechny Jirka.
  • Karel Dvořáček

    12. listopad 2015, 18:45
    Pěkný článek, vděčně vzpomínám na staré dobré časy v Brně.
  • Ivan

    2. říjen 2015, 20:49
    Na Jana Daleckého (tehdy Beránka) velice rád vzpomínám. Před mnoha lety dělal v olomouckém Divadle hudby BEZVA pořady o souboru OREGON, jehož hudbou jsem tam byl asi navždy ,,polapen"! B-)

Brno čeká koncert jednoho z nejvlivnějších hudebníků současnosti Herbieho Hancocka. Jeho hudbu nelze opominout ani přeslechnout. Přece jen jsou ale chvíle, kdy si jí vůbec nevšimnete, a navíc je to tak správně, jak se přesvědčil i Ladislav Smoljak. První část dvoudílného seriálu Jana Daleckého především o filmové hudbě fenoménu Herbie.  více

Dále si přečtěte

Po týdnu přichází druhá část vzpomínek Jana Daleckého na jeho seznamování s filmovou hudbou Herbieho Hancocka. Fenomenální hudebník zanedlouho vystoupí v Brně, na konci článku najdete i seznam všech nahrávek, které bodovaly v Top Twenty časopisu Billboard.  více

Stačilo se soustředit na způsob, jakým se král kláves odráží od prvotního nápadu a jak z něj s naprostou samozřejmostí buduje pevnou stavbu, do které se vejde opravdu všechno – od akustického jazzu přes jazzrock až po kosmické zvuky a úlety v podobě kláves „štěkajících“ krátké slabiky.  více


Soubor Ensemble Opera Diversa brněnským posluchačům již několikrát představil skladby Davida Matthewse (*1943), dokonce se ve většině případu jednalo o světové či české premiéry. Ke skladatelovu letošnímu jubileu přispělo jmenované těleso, respektive jeho komorní odnož Diversa Quartet v čele s dramaturgem Jiřím Čevelou koncertem 20. září v prostorách Vily Löw–Beer. Programu sestavenému z děl skladatelů, kteří jsou úzce spojeni s osobností Davida Matthewse, včetně jeho autorské skladby, předcházela hodinová beseda za přítomnosti samotného skladatele. Matthews je skladatel britského původu s dlouholetými vazbami na brněnský okruh skladatelů a muzikologů. Kromě účasti na tzv. bytových seminářích v osmdesátých letech ho pojí také přátelství s několika osobnostmi jako je skladatel, pedagog a hobojista Pavel Zemek Novák (*1957).  více

V pondělí 18. září se v Rytířském sále Nové radnice uskutečnilo velmi neobyčejné přijetí: primátorka Markéta Vaňková iniciovala setkání více než třech desítek sbormistryň a sbormistrů, kterým tak při příležitosti projektu Rok sborů vyjádřila dík za jejich soustavný přínos k obohacování brněnské hudební scény a za mimořádnou péči o kulturní život našeho města. Fakt, že se v Brně můžeme pyšnit stovkou aktivních pěveckých sborů fungujícími napříč generacemi a profesemi, s sebou totiž nepřináší pouze velké množství koncertů či kultivaci talentů. Aktivní sborová komunita znamená pro město také početnou skupinu lidí věnujících volný čas společné tvůrčí činnosti a v neposlední řadě právě sboristé tvoří i poučené publikum pravidelně navštěvující ostatní kulturní akce.  více

Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Davisem a Českým filharmonickým sborem Brno vkročila 14. září v Janáčkově divadle do nové 68. sezony. Nadcházející koncertní sezona 2023/2024 nabídne pestrou paletu koncertních cyklů. Mnohé z večerů jsou v rámci oslav roku české hudby (2024) věnovány právě českým skladatelům a jejich (nejen) hudebnímu odkazu. Filharmonie ale také pořádá nebo se podílí na významných mezinárodních festivalech jako je například Moravský podzim, který začne prvního října. Těleso si pro svůj zahajovací koncert vybralo monumentální vokální dílo Gustava Mahlera – jeho druhou symfonii s podtitulem Vzkříšenívíce

Již nezvyklý podtitul „XI. ročník hudebních a divadelních slavností předtím, než…“ dával tušit, že jedenáctý ročník festivalu Olomoucké barokní slavnosti bude něčím výjimečný. Jen málokdo však nejspíše věděl, že závěrečný koncert 11. ročníku festivalu bude také jeho posledním večerem vůbec. Koncert souboru Societas Incognitorum pod uměleckým vedením Eduarda Tomaštíka, který se odehrál v sobotu 9. září v olomouckému kostele Panny Marie Sněžné, totiž uzavřel nejen letošní festivalovou řadu, ale také celou jedenáctiletou historii Olomouckých barokních slavností. V úvodní řeči však zazněl také příslib, že Volantes Orchestra (rezidenční orchestr festivalu) bude ve své činnosti nadále pokračovat. Jeho činnost by mohla určitým způsobem zaplnit tuto nově vzniklou díru na olomouckém festivalovém trhu.  více

Vlaky jako symbol odjezdu, příjezdu a návratu byly hlavním tématem druhého ročníku Mezinárodního festivalu židovské kultury ŠTETL FEST, který se konal na přelomu srpna a září. Čtyřdenní program v sobě propojil historické události židovských spoluobčanů odvezených z Brna do koncentračních táborů za druhé světové války s novodobými příběhy Ukrajinců, kteří do jmenovaného města před válkou utekli. Jako připomínka těchto událostí byl při zahájení festivalu na brněnském hlavním nádraží odhalen Památník zmizelých a na vybraných brněnských náměstích si mohou občané až do konce září prohlédnout výstavu Příběhy z Ukrajiny. Závěrečný koncert v režii Škampova kvarteta s podtitulem Vlaky konaný v neděli 3. září v Besedním domě byl pomyslnou tečkou za festivalem, při níž se hudebně i historicky umocnila otázka opouštění a návratů.  více

Poslední koncert hudebního multižánrového Festivalu Špilberk se příznačně nesl v duchu dobývání středověkých království. Návštěvníci si totiž přišli vychutnat soundtrack k počítačové hře Kingdom Come: Deliverance, jež zazněl v neděli 27. srpna v podání Filharmonie BrnoPěveckého sboru Masarykovy univerzity a Středověké hudby Bakchus pod taktovkou skladatele, aranžéra, dirigenta, houslisty a autora hudby Jana Valtyvíce

Jak vypadá spojení swingové kapely s operním zpěvákem ukázal projekt Nebe na zemi ve čtvrtek 24. srpna nádvoří hradu Špilberk. Zpěvák, herec, scenárista, režisér a především umělecký vedoucí ansámblu Melody Makers Ondřej Havelka společně s barytonistou Adamem Plachetkou si pro své příznivce připravili velkolepou show založenou na písních a textech Jaroslava Ježka, Jana Wericha a Jiřího Voskovce.  více

Dvacátý čtvrtý ročník Festivalu Špilberk v Brně odstartoval třetí srpnovou neděli známými melodiemi francouzských filmů s Jeanem-Paulem Belmondem. Pestrý festivalový program divákům nabídl večer plný slavných árií a orchestrálních kusů s příhodným titulem Carpe noctem (Užívej noci). Koncert s motivem lásky a tematicky související s tajemnou večerní dobou se konal ve středu 23. srpna na brněnském hradě. Za doprovodu hostující Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou mladé talentované Aleny Hron se jako hlavní sólistka představila sopranistka Veronika Rovnávíce

Do posledního místa zaplněná rozlehlá bazilika ve starobylém německém klášteře Eberbach vestoje aplaudovala brněnským umělcům, kteří zde v pátek uvedli Symfonii č. 2 c moll Gustava Mahlera. Devadesátiminutovou symfonii (jednu z autorových nejrozsáhlejších) známou pod názvem Vzkříšení zde uvedla Filharmonie Brno (FB) ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno (ČFSB). V sólových partech se představily dvě pěvkyně brněnské opery Pavla Vykopalová a Jana Hrochová, orchestr dirigoval také domácí Dennis Russel Davies. Tento unikátní program zahájí i letošní filharmonickou sezonu v Brně.  více

S bluesovým písničkářem a výrobcem kytar Janem Ficem hovoříme o jeho třetím albu Homunkulus. Ale nejen o něm. Dostane se i na témata jako předskakování před Robertem Crayem, využití trámů z brněnského Moulin Rouge nebo obnovení spolupráce s trampskou skupinou The Honzíci.  více

Brněnská písničkářka Yana natočila své první album Journey of the Soul v irském Dublinu a pozvala si na ně řadu špičkových irských hudebníků.  více

Mezinárodní soubor Ensemble Fantasmi zaměřující se na starou hudbu a založený flétnistou Paulem Leenhoutsem při menším evropském turné vystoupil v Olomouci, na znojemském hudebním festivalu a zavítal také do Brna. Divákům se představil v pondělí 24. července v Červeném kostele, kde si spolu s přizvanými zpěváky připravil vokálně-instrumentální díla českých barokních skladatelů. Ve stejném duchu se nesl i recenzovaný koncert konaný v Sále Milosrdných bratří 25. července, který byl zároveň posledním večerem zmíněného turné. Svým podtitulem Musica Bohemica poukazoval na rozmanitý program, tvořený pouze instrumentálními díly z per českých komponistů období baroka a klasicismu.  více

Italský soubor Il Giardino Armonico pod vedením dirigenta a flétnisty Giovanniho Antoniniho patří mezi nejlepší světové ansámbly věnující se staré hudbě a existuje jen málo důvodů k pochybám o tomto tvrzení. O to větší radost měli návštěvnici koncertu s podtitulem Barokní afekty, který se odehrál v programu Hudebního festivalu Znojmo 21. července v jízdárně Louckého kláštera. Zde soubor Il Giardino Armonico vystoupil znovu po pěti letech s promyšleným a virtuózním programem sestávajícím z děl Antonia Vivaldiho, Pietra Antonia Locatelliho, Georga Friedricha Händela a – trochu překvapivě – Isanga Yuna.  více

Hudební festival Znojmo je krůček od svého velkého jubilea – příští rok oslaví 20 let existence – jednu z největších dramaturgických lahůdek si prezident festivalu Jiří Ludvík a umělecký ředitel Roman Válek přichystali již na tento rok. Letos je tomu totiž přesně 300 let, co ve Znojmě zazněla gratulační serenata pro Alžbětu Kristýnu, manželku císaře Karla VI., La Concordia de‘ pianeti (Harmonie planet) dvorního vicekapelníka Antonia Caldary na libreto Pietra Pariatiho. Premiéra operního představení v režii Tomáše Ondřeje Pilaře a s hudebním doprovodem orchestru a sboru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka (sbor řídila Tereza Válková) se uskutečnila 20. července v jízdárně Louckého kláštera. Jako sólisté vystoupili mezzosopranistka Dagmar Šašková (Venuše), sopranistka Hana Blažíková (Diana), kontratenorista Andreas Scholl (Jupiter), kontratenorista Valer Sabadus (Apollon), kontratenorista Franco Klisovic (Karel VI. /Mars), tenorista Jaroslav Březina (Merkur) a barytonista Adam Plachetka (Saturn). Samotná císařovna Alžběta Kristýna byla v rámci inscenace ztvárněna hned ve dvou podobách – jako 32letou ji představila tanečnice Lydie Švojgerová a jako 59letou Ladislava Košíková. V samotném závěru se na scéně objevila rovněž mladinká Magdalena Nešporová jako představitelka nejmladší z císařovniných dcer Marie Amálie. Choreografii připravil Martin Šinták a kostýmy navrhla Ivana Ševčík Mikloškovávíce

Písničkář Slávek Janoušek v poslední době spolupracuje s básníkem Jiřím Žáčkem. Poté, co vydal album jeho zhudebněných básniček pro děti Koťata a album veršů pro dospělé Učitel Žáčkovi, Žáček učiteli, přichází v roce svých 70. narozenin s novinkou Život je krátký. Jde znovu o zhudebněné básně Jiřího Žáčka, tentokrát opět pro dospělé posluchače.  více

Nejčtenější

Kritika

Soubor Ensemble Opera Diversa brněnským posluchačům již několikrát představil skladby Davida Matthewse (*1943), dokonce se ve většině případu jednalo o světové či české premiéry. Ke skladatelovu letošnímu jubileu přispělo jmenované těleso, respektive jeho komorní odnož Diversa Quartet v čele s dramaturgem Jiřím Čevelou koncertem 20. září v prostorách Vily Löw–Beer. Programu sestavenému z děl skladatelů, kteří jsou úzce spojeni s osobností Davida Matthewse, včetně jeho autorské skladby, předcházela hodinová beseda za přítomnosti samotného skladatele. Matthews je skladatel britského původu s dlouholetými vazbami na brněnský okruh skladatelů a muzikologů. Kromě účasti na tzv. bytových seminářích v osmdesátých letech ho pojí také přátelství s několika osobnostmi jako je skladatel, pedagog a hobojista Pavel Zemek Novák (*1957).  více