Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

15. prosinec 2014, 0:13

Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

Rozmlouvat o hudbě s pamětníky je radost a potíž zároveň. Dozvíte se věci, o kterých jste neměli ani tušení, a zároveň nevíte ani kde začít, ani kde skončit. Téma se rozrůstá do nekonečných rozměrů a najednou je vám líto je omezovat jakýmkoliv tvarem. Rozhovor s legendou českého jazzu Janem Daleckým mi to potvrdil v plné míře. Pokud jste nad jménem zaváhali, dříve se jmenoval Jan Beránek, ale i na tuto změnu jsem se zeptal.

V roce 2001 jste v rozhovoru říkal, že v Brně se všichni znají a může hrát každý s každým, ale není tu kapela, která funguje několik let a vytvoří si svůj jazyk, svůj výraz. Změnilo se od té doby něco?
Předtím bylo dost dlouhé vakuum. Mně je dnes dvaasedmdesát, můj dávný kapelník Milan Kašuba má čtyřiasedmdesát, kytarista Jirka Adam by měl o čtyři míň. Byli jsme věková skupina, kterou jedna masa hudebníků končila a po nás už nebyli mladší. Asi patnáct nebo dvacet let nebyli žádní nadějní a když, tak odešli z Brna. Ale myslím, že po roce 2000 to začalo zase růst, objevily se velké talenty. Už koncem tisíciletí byl na JAMU třeba Pavel Wlosok, ale šel studovat do Ameriky. Viléma Spilku o víc než třicet let mladšího jsem tehdy ještě neznal, ale on hrál nějaký rock, když začínal. Nová plejáda muzikantů přišla až se zrodem JazzFestuBrno.

Jak k tomu došlo –změnily se nějak podmínky pro jazzmany, mají kde hrát, někdo je líp platí, čím to je?
Podmínky se moc nezlepšily. Stálý klub není žádný, aby se v nějakém podniku hrálo třeba každou středu nebo dvakrát týdně. Tu a tam je ochoten někdo něco uspořádat, ale aby Brno mělo něco stabilního jako kdysi v klubu Ornis v 60. letech a začátkem 70., to už nevzniklo. Já vím, že hudebníci střídají různé lokály, některé až obskurní, ale pravidelné místo chybí, protože je to prodělečné podnikání. Kdoby chtěl tuto možnost muzikantům poskytnout, tak ví, že na vstupném nevybere zdaleka ani na honoráře, natož aby něco vydělal. Takže to krátký čas někdo z dobré vůle provozuje a když zjistí, jak chudne, tak zase přestane.

Jak je tedy možné, že jazzmanů přibývá?
To bych taky rád věděl. Letní jazzová dílna, která dává dobré impulsy začínajícím, funguje od roku 1984. Každý rok tam mohou muzikanti strávit týden pod vedením našich nejlepších lektorů v oborech trubka, saxofon, trombon, kytara, klavír, já jsem tam míval smyčcovou třídu. Do příštího roku se nadějný člověk hodně zlepší a za tři roky už tam třeba učí. Ale to už je dnes také střední až starší střední věková kategorie. Stálo by za to se zamyslet i s několika vzorky těch muzikantů, jak k tomu vlastně došlo. Pár jich tu je a s jazzovou katedrou na JAMU je to ještě lepší. Zdaleka všichni nejsou z Brna, ale tvoří se kolem nich skupiny spoluhráčů. Takový Radim Hanousek už tady má svoje lidi, Vilém dávno taky.

Josef Blaha vám kdysi věnoval skladbu Pochod jazzové policie. Čím jste si vysloužil nálepku policajta?
Já jsem od vojny začal shromažďovat faktografické informace o vycházejících deskách podle časopisu Downbeat, který má tu rubriku odnepaměti. Nejen že jsem ho od roku 1965 odebíral, ale nakoupil jsem i starší čísla. Měl jsem štěstí, že jsem pokryl téměř celé ročníky až do roku 1954. Dělal jsem si z toho kartičky, za každou recenzovanou desku jsem měl jednu. Na té bylo jak se album jmenuje, kdo ho nahrál, značka, číslo, obsazení a případně pár vět, které nahrávku charakterizovaly. To nabylo takových rozměrů, že už teď nevím… je mi líto to vyhodit, ale jsou to dvě velikánská šuflata kartiček velikosti A7 (osmina A4). Ty časopisy samotné jsem věnoval Ústavu hudební vědy, těch je tam asi tři metry –padesát ročníků. Takže jsem věděl, kde se co šustlo, kdy kdo co vydal, neměl jsem všechno v hlavě, ale věděl jsem, jak se k té informaci rychle dostanu. Zjišťoval jsem různé nedostatky ve faktografii Orchestru Gustava Broma a napsal jsem jednou Gustavu Bromovi velmi opovážlivý dopis. Rozebral jsem jednu jeho novou desku, že tam je mnoho chyb v názvech, jménech autorů a podobně. Gustav Brom mi velice pěkně odepsal a požádal mě, abych mu tuto práci nadále dělal. Tak jsem si vysloužil termín jazzový policajt a vznikl ztoho i ten pochod. Mám ale jednoho kolegu v ostravském rozhlase, který se jmenuje Jiří Greinecker, a ten to má, myslím, ještě propracovanější.

Sledujete pořád pečlivě scénu, máte v současném jazzu nějakého oblíbence?
Downbeat odebírám dodneška a přečtenýdávám do té knihovny, ale už si nepíšu kartičky. To skončilo asi v devadesátém pátém roce. Už jsem nebyl ochoten tomu věnovat tolik času, už se mezi sebe míchala elpíčka a cédéčka a to nemělo nastat. Mělo se zůstat u LP formátu. To říkám z legrace, cédéčka mám rád, mají kvalitnější zvuk, rychlejší přístup a tak dál, ale dva rozdílné formáty už se v kartotéce rozlišují špatně, má to prostě svoje mouchy. Navíc dnes jsou takové služby na internetu, že se všechno dohledá velice rychle a jsou i lepší zdroje nežWikipedia –to kouzelné slovíčko je discogs. To když posadíte za něčí jméno, tak vám to nabídne celou jeho diskografii a pak už jenom rozbalujete a rozbalujete, jsou tam podchycena všechna vydání. Hodně populární tituly – třeba Magical Mystery Tour od Beatles – jsou tam i ve stovkách verzí.

Co říkáte na příští JazzFestBrno – Bobby McFerrin, Chick Corea, Dianna Reeves… to ujde ne?
Tak to bude jiskřit! Album McFerrina s Coreou mám, jsou to dva mistři, kteří si ohromně rozumějí a nepotřebují si nic říkat. A Dianna Reeves je taková modernější Sarah Vaughan, moje oblíbená zpěvačka, se kterou jsem dokonce mluvil. Bylo to v plné Lucerně a když skončil program, tak se ptala, co by měla ještě zazpívat. A já jsem zařval: „Misty!“ Ale ona mi nevyhověla, zeptala se kdo další, pak ještě někdo další a zazpívala něco jiného. Ale já jsem byl první z celé Lucerny, kdo s ní mluvil. Přes Jazzfest se spousta lidí dozví, že se taková muzika v Brně pěstuje a kde se pěstuje, protože Vilém střídá několik lokalit. Takže to upozornía přitáhne další zájemce.

Jak je na tom takový ten každodenní jazzový život – Alterna, Stará Pekárna, MusicLab, je toho málo, moc, dá se to poslouchat?
Tady je velice chvályhodná a dlouholetá práce Jirky Švédy, který dělá ohromnou službu tím, že organizuje kapelám rovnou šňůry. Dokáže uspokojit třeba deset klubů během čtrnácti dnů a zase to přitáhne stovky, možná tisíce lidí, když se to sečte. Někdo zjistí, jak je to bezvadná muzika, začne si hlídat programy a už to je. A každý si vybere, já bych taky nešel na všechno, ale vyberu si.

Jak by si v takovém prostředí libovaly vaše staré kapely, třeba Ch.A.S.A., Ornis?
Rozhodně bychom byli potěšeni, ale tehdy byl trochu větší hlad, protože jsme byli izolovaní. Ten devětaosmdesátý tomu vlastně paradoxně ublížil, protože občanské svobody se ohromně rozšířily, ale ubývalo zájmu o tyto dříve potlačované a zakazované věci. Najednou byly dostupné a lidi už chodili jenom na McFerrina. Jiná situace ale bude v Praze, kde je těch klubů snad dvacet, kde se denně hraje. Já jsem tam byl ale naposled před třemi lety, když hráli Chick Corea a Garry Burton, jezdím tam jen na svoje miláčky.

Jste externí redaktor v Českém rozhlase, učíte na JAMU i na hudební vědě…
…a na VUT.

Co učíte na VUT?
Totéž co jinde. Zavedli obor audioinženýrství, což jsou lidé, kteří by měli být schopní pracovat ve studiu a zvukové režii, a u nich se předpokládá i všeobecné hudební vzdělání. Takže mají s dr. Schniererem dějiny hudby obecně i dějiny hudby populární, se mnou mají dějiny jazzu a ještě se tam učí hudební teorie, aby se uměli vyjadřovat. Dnes je čím dál častější, že ve studiu už není hudební režisér a zvukový technik, ale jeden člověk, který ovládá oboje. Oni jsou tedy vystudovaní v tahání šavlí na mixážním pultu, ale musí například umět říct,že tamten fagot ve druhém taktu byl moc brzo. Musí se umět vyjadřovat a přečíst partituru. Takže teď mám deset hodin přednášek týdně, přípravy taky něco zaberou a nepřipravený chodím nerad. Studenti hodně sledují, poslouchají a je to dobře, radí to všechny autority v oboru. Mají naposloucháno strašně moc, možná až příliš.

Co pro brněnský, český i evropský jazz znamenal Orchestr Gustava Broma?
Já se obávám, že byl evropského formátu, ale v Evropě se o tom nevědělo tak, jak by mělo, protože byla železná opona. Na druhé straně ta izolace měla i svoje pozitiva –kdyby víc cestoval, možná by i víc boural. Jedna havárie za pětapadesát let je úžasná statistika, ale nepřežil to Pepík Blaha. Ty hvězdy, co za Bromem jezdily do Brna, věděly dobře, jak je to výborná kapela, ale zase neměly tu publikační schopnost nebo možnost, aby o tom přesvědčily další. Ale když přijel Brom na nějaký festival, nebo hrávali v Německu swingové večery, tak obstál vždycky. Zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let býval orchestr naprosto zaslouženě v anketě kritiků časopisu Downbeat ve vedoucí desítce, třeba pátý nebo sedmý na světě. Kapacity o něm věděly.

Čím byl Bromův orchestr odlišný třeba od Karla Vlacha? Oba vznikly skoro zároveň, člověk by řekl jeden bigband jako druhý…
Já myslím, že Brom měl osobitější rukopis. Vlach, ten hrál přesné kopie Glenna Millera, přesné kopie Bennyho Goodmana. Byly to zámořské vzory první kategorie, ale Vlach pořád hrál jen jejich kopie. U Broma se sešli autoři, kteří to chtěli dělat po svém, měli osobitý rukopis a když hráli na festivalech Blahu, Hniličku, Blatného nebo Audese, tak to bylo ve zvuku okamžitě poznat.

Hrajete ještě aktivně?
Minimálně. Jazz tak dvakrát do roka, v letní sezóně nějakou tu vernisáž a starou muziku tak třikrát, čtyřikrát do roka.

Ale vy jste hrával i ve Státní filharmonii Brno.
Ve filharmonii jsem si odsloužil téměř třicet let a to je dávno pryč, odešel jsem v roce 1994. Nikdy více jsem tam nezavítal a nikdy mě to nemrzelo. Když jsem odcházel, tak mi bylo dvaapadesát a touž člověk není zajímavý pro zaměstnavatele, už je přestárlý. Takže jsem věděl, že jdu na hudební školu, je to moje poslední volba a když se mi tam nebude líbit, nebudu mít nic. Naštěstí jsem přišel na dobrou školu a nepronásledovaly mě žádné noční můry. Jen jednou se mi zdálo něco, co mě utvrdilo, že jsem udělal dobrý krok. V tom snu jsme byli s filharmonií někde na zájezdě a najednou potkám Hniličku a Bártka od Broma a oni mi říkají: „Co tady děláš, poď s nama, my tady zkoušíme.“ Tak jsem s nimi šel do nějakého jiného sálu a když mě viděl kapelník tak povídá: „Honzo, to je výborný, že jdeš, já tě potřebuju. Večer hraješ s nama!“ A já jsem říkal: „Pane Brom, já jsem tady s filharmonií.“ „Ne, žádný takový, tady vyfasuješ šolnu a hraješ.“ A já jsem se v tom snu vykašlal na filharmonii a šel jsem hrát s Bromem.

Housle si v rámci jazzu spojím především s meziválečným sweet jazzem a Stéphanem Grappellim, Jean Luc Ponty už ale hrál i s Frankem Zappou.
On měl výborné angažmá a zakotvil v Americe, pro mě zůstává jedničkou. Housle jsou ale v jazzu dávno, už před neworleánským jazzem byly kapely, které vedli houslisté. Stáli před kapelou a smyčcem ji komandovali. S nástupem neworleanského jazzu zmizeli, tam byl jiný ideál, ale linie houslistů se nepřerušila a je úžasně dlouhá. Já jsem byl v roce 1983 osloven Martinem Zbrožkem, což je náš nejlepší jazzový houslista. On tehdy končil teplickou konzervatoř, psal diplomku a nevěděl o jazzových houslistech vůbec nic. Vzal si to téma, protože měl rád tu muziku. Jezdil za mnou pro rozumy a nějak jsme to spolu psali a zjistil jsem, že existuje asi šedesát houslistů, kteří v jazzové historii něco znamenali – to není málo. Ale když je vedle nich šest tisíc trumpetistů, tak je to najednou málo. Houslisté jsou pořád v anketách vedení jako kategorie, ale desek nevychází mnoho.

Víte o nějakém současném akustickém kombu s houslemi, nebo už se jazz hraje výhradně na elektrifikované housle?
Já si myslím, že jen staromilci, kteří hrají předswingovou hudbu 20. let ještě používají violinofon, který hraje přece jen o poznání hlasitěji. Ale jinak se od poloviny 30. let, kdy to zavedl Stuff Smith, hraje se snímačem. Ale my jsme měli akustické smyčcové kvarteto Nostalgia, které hrálo bez zesílení, a naopak jsme mívali potyčky se zvukaři, kteří nás chtěli mermomocí nazvučit. Já jsem je zahnal a pohádal jsem se s nimi, přece není nutná hlasitost 140 decibelů – lidské ucho má obrovský rozptyl a může jednou taky poslouchat tichou hudbu.

Jak se stane z Jana Beránka Jan Dalecký, chtěl jste změnu, jako když se člověk přestěhuje do jiného bytu?
Já jsem se s paní Beránkovou rozvedl a chtěl jsem se tak nějak distancovat od všeho. Moje děti mi to schválily, s těmi jsem se nijak nehádal, ty to vzaly. Já jsem totiž trošku obnovil tělo, mám umělou aortální chlopeň, takže jsem vlastně podruhé na světě. Tak žiji nový život a chci ho žít izolovaně od toho předchozího.

Ve Francii si předávali houslovou štafetu Grappelli, Ponty a Didier Lockwood. Víte o někom, komu byste předal svoje housle?
Tak to nevím, já nemám žádné guarnerky…

mně nejde o to, jaké ty housle jsou, ale jestli byste je někomu rád dal.
Tak to nevím, snad až na to nebudu stačit. Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce, housle beru do levé ruky a smyčec do pravé, jak to ve známém vtipu mají ve skříňce s nástrojem tak vysmívaní violisté.
PS: Předminulý pátek jsem jel hrát do Vídně na violu. A v neděli natáčel tři vánoční písně s Petrou Jungmanovou, opět jako violista.

Komentáře

Reagovat
  • prax58

    8. leden 2021, 22:58
    Bezvadný článek, který nám přiblíží brněnsku jazzovou scénu, vzpomínku na CH.A.S.A . . . .mirku Křivánkovou . . . Já jsem jej taky zažil v Těšíně na koncertě a občas si ale taky vzpomenu na Franz Schulhauser Quartet, tedy Jazz Q Český Těšín. . . . všechny v Těšíně zdraví bývalý posluchač a návštěvník koncertů Jazz Q Karel Ševčík - Prax68
  • Jiří Šindler

    6. září 2016, 14:25
    Honza Beránek/Dalecký/,ten skvělý člověk a kamarád... Pro nás,těšínské jazzmany udělal hodně.Vozil si ze zájezdu s filharmoniky spoustu desek a rád nám je přetáčel na pásky.Vzpomínáme na něj stále.Honzo,moc Tě zdravíme a přejeme vše dobré.Nechceš si odskočit do Těšína? Hrajeme pořád a koncem září slavíme 50 let Jazz Q.Český Těšín.Bylo by hezké Tě znovu po letech vidět,nebo i slyšet?/housle./Zdraví za všechny Jirka.
  • Karel Dvořáček

    12. listopad 2015, 18:45
    Pěkný článek, vděčně vzpomínám na staré dobré časy v Brně.
  • Ivan

    2. říjen 2015, 20:49
    Na Jana Daleckého (tehdy Beránka) velice rád vzpomínám. Před mnoha lety dělal v olomouckém Divadle hudby BEZVA pořady o souboru OREGON, jehož hudbou jsem tam byl asi navždy ,,polapen"! B-)

Brno čeká koncert jednoho z nejvlivnějších hudebníků současnosti Herbieho Hancocka. Jeho hudbu nelze opominout ani přeslechnout. Přece jen jsou ale chvíle, kdy si jí vůbec nevšimnete, a navíc je to tak správně, jak se přesvědčil i Ladislav Smoljak. První část dvoudílného seriálu Jana Daleckého především o filmové hudbě fenoménu Herbie.  více

Dále si přečtěte

Po týdnu přichází druhá část vzpomínek Jana Daleckého na jeho seznamování s filmovou hudbou Herbieho Hancocka. Fenomenální hudebník zanedlouho vystoupí v Brně, na konci článku najdete i seznam všech nahrávek, které bodovaly v Top Twenty časopisu Billboard.  více

Stačilo se soustředit na způsob, jakým se král kláves odráží od prvotního nápadu a jak z něj s naprostou samozřejmostí buduje pevnou stavbu, do které se vejde opravdu všechno – od akustického jazzu přes jazzrock až po kosmické zvuky a úlety v podobě kláves „štěkajících“ krátké slabiky.  více


Stejně jako v životě a tvorbě Dušana Holého i na koncertě se střídaly dvě polohy lidové písně. První z nich, věrná tradici a zakořeněná ve svém přirozeném prostředí regionu, zazněla v podání Horňácké muziky Petra Mičky. Druhá - výrazně stylizovaná a přetvořená pro potřeby koncertního provedení - zazněla v úpravách pro BROLN v současné době pod dirigentským smyčcem primáše Petra Varmuži.  více

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více

Na 10. ročníku festivalu Maraton hudby Brno vystoupí polské ženské trio Sutari. Na svém kontě mají stovky koncertů ve více než 20 zemích světa včetně vystoupení na světovém hudebním veletrhu WOMEX v roce 2015 nebo live session pro americké rádio KEXP. Vydaly několik oceňovaných alb, z nich to nejnovější, z roku 2024, se jmenuje #kołysankidlaświata a obsahuje ukolébavky. Jejich hudba kombinuje tradiční polské písně s moderními prvky a dotýká se témat přírody, svobody, ženskosti a sesterství. Sutari zahájí v sobotu 9. srpna World music scénu festivalu v brněnském klubu První patro. Na naše otázky odpovídaly kolektivně všechny tři členky skupiny – Basia Songin, Kasia Kapela a Dobromiła Życzyńska.  více

Ke světlu – tak znělo označení závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož letošní 32. ročník nesl podtitul Smíření. V podání domácí a pořadatelské Filharmonie Brno zazněla 27. dubna v kostele sv. Janů pod taktovkou Anny-Marie Helsing díla Ralpha Vaughana Williamse a Einojuhaniho Rautavaary. V první části koncertu se jako sólista představil Josef Špačekvíce

Letos si připomínáme 100. výroční narození kanadského jazzového klavíristy a skladatele Oscara Petersona (1925–2007). K této příležitosti nastudovalo klavírní trio ve složení Luboš Šrámek (klavír), Marián Ševčík (bicí) a Matěj Štubiak (kontrabas) Petersonovu Velikonoční suitu – jednu z mála jazzových duchovních skladeb, kterou hráči uvedli ve středu 23. dubna v Besedním domě v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Ve Svatém týdnu Velikonoční festival duchovní hudby každý rok připravuje tzv. temné hodinky – zpěvy lamentací a responsorií prováděných za tmy v předvečer daného svátku. Po souborném uvedení například Zelenkových či Gesualdových zpěvů se soubor Ensemble Versus rozhodl pro letošní ročník nastudovat chorální repertoár českého původu. Další novinkou je také přesunutí hodinek z chrámového prostoru do tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, kde se každý večer uskuteční tři asi čtyřiceti minutové koncerty. Diváci si tak mohou vybrat danou hodinu, která jim nejvíce vyhovuje. Recenze se zabývá prvními z hodinek konanými na Škaredou středu 16. dubna ve vodojemu č. 2.  více

Zahajovací koncert 32. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby uskutečněný včera v nově zrekonstruovaném kostele sv. Jakuba nabídl více než hodinové rozjímání s dílem Janovy pašije od soudobého, estonského skladatele a letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Dílo zaznělo v podání vokálního souboru Martinů Voices s uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem, sólisty Jiřím BrückleremOndřejem HolubemAlenou HellerovouJanou KuželovouOndřejem Benekem a Martinem Kalivodou za doprovodu komorního ansámblu: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Pavla Tesařová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Vladislav Borovka (hoboj), Martin Petrák (fagot).  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš se v premiéře nového pořadu Karpatami vydal tanečním krokem přes vršky a doliny Karpatského oblouku. Novinka profesionální části souboru se odehrála na jevišti brněnského divadla Radost. A radostné bylo i sledování tohoto nového počinu. Soubor v něm na chvíli opouští velkolepé choreografie a vrací se blíže k původnímu lidovému materiálu, aniž by se vzdal vlastního výrazu.  více

Jarní koncert tělesa Diversa Quartet po delší době nabídl díla ryze tuzemských autorů. Večer konaný v pondělí 7. dubna v prostorách vily Löw-Beer nesl podtitul Tempus est iocundum podle milostné písně z rukopisu Carmina Burana. Píseň se svou rozverností stala inspirací pro dramaturgii koncertu, kterým provázelo těleso ve složení Barbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello).  více

Íránská zpěvačka Mahsa Vahdat propojuje tradiční perskou hudbu s evropskými hudebními prvky, například s jazzem nebo se sborovým zpěvem. Své zatím nejnovější album Braids of Innocence, Copánky nevinnosti, které nahrála s norským pěveckým sborem SKRUK. Písně na albu vycházejí z perských básní od autorů Rúmího a Hafíze, ale i ze současných textů, které zachycují osobní i politická témata. Album tak reflektuje represivní režim v Íránu i život v exilu. Zpěvačka svou tvorbu představila v roce 2024 na festivalu Maraton hudby Brno.  více

Po měsíci se do prostoru Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno, která pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla ve čtvrtek 27. března díla Roberta Schumanna a Dimitrije Šostakoviče. V první polovině orchestr doplnil věhlasný britský violoncellista Steven Isserlisvíce

Po prosincovém uvedení Händelova Mesiášev instrumentaci W. A. Mozarta, provedla Filharmonie Brno další oratorium, tentokrát Die Schöpfung(Stvoření) Josepha Haydna (1732–1809). Ve čtvrtek 13. března se v Besedním domě do čela orchestru postavil dirigent Petr Altrichter, sborových pasáží se ujal Petrem Fialou vedený Český filharmonický sbor Brno, a sól se zhostili sopranistka Jana Sibera, tenorista Petr Nekoranec, a basista Peter Mikulášvíce

Další z jazzových večerů, které jsou pravidelně pořádány Filharmonií Brno, byl věnován duu Will Vinson (altsaxofon) a Aaron Parks (klavír). Tito hudebníci se spolu v různých formacích potkávají už dvacet let. Proto se rozhodli, že nastal čas, aby si vyzkoušeli to nejintimnější a podle mnohých i to nejtěžší – formát pouhého dua. V podání těchto muzikantů střední jazzové generace zazněl v pondělí 10. března v Besedním domě jak výběr z klasického jazzového materiálu, tak několik vlastních kompozic.  více

Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce

V duchu romantických děl známých i méně známých autorů, která nejsou často zahrnována do repertoáru orchestrů, se nesl včerejší koncert v Janáčkově divadle. Filharmonie Brno s hostujícím dirigentem Robertem Kružíkem zde představila poutavý program pojmenovaný Skryté poklady romantismu, při kterém se publiku představil i tuzemský houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodičkavíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více