Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

15. prosinec 2014, 0:13

Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

Rozmlouvat o hudbě s pamětníky je radost a potíž zároveň. Dozvíte se věci, o kterých jste neměli ani tušení, a zároveň nevíte ani kde začít, ani kde skončit. Téma se rozrůstá do nekonečných rozměrů a najednou je vám líto je omezovat jakýmkoliv tvarem. Rozhovor s legendou českého jazzu Janem Daleckým mi to potvrdil v plné míře. Pokud jste nad jménem zaváhali, dříve se jmenoval Jan Beránek, ale i na tuto změnu jsem se zeptal.

V roce 2001 jste v rozhovoru říkal, že v Brně se všichni znají a může hrát každý s každým, ale není tu kapela, která funguje několik let a vytvoří si svůj jazyk, svůj výraz. Změnilo se od té doby něco?
Předtím bylo dost dlouhé vakuum. Mně je dnes dvaasedmdesát, můj dávný kapelník Milan Kašuba má čtyřiasedmdesát, kytarista Jirka Adam by měl o čtyři míň. Byli jsme věková skupina, kterou jedna masa hudebníků končila a po nás už nebyli mladší. Asi patnáct nebo dvacet let nebyli žádní nadějní a když, tak odešli z Brna. Ale myslím, že po roce 2000 to začalo zase růst, objevily se velké talenty. Už koncem tisíciletí byl na JAMU třeba Pavel Wlosok, ale šel studovat do Ameriky. Viléma Spilku o víc než třicet let mladšího jsem tehdy ještě neznal, ale on hrál nějaký rock, když začínal. Nová plejáda muzikantů přišla až se zrodem JazzFestuBrno.

Jak k tomu došlo –změnily se nějak podmínky pro jazzmany, mají kde hrát, někdo je líp platí, čím to je?
Podmínky se moc nezlepšily. Stálý klub není žádný, aby se v nějakém podniku hrálo třeba každou středu nebo dvakrát týdně. Tu a tam je ochoten někdo něco uspořádat, ale aby Brno mělo něco stabilního jako kdysi v klubu Ornis v 60. letech a začátkem 70., to už nevzniklo. Já vím, že hudebníci střídají různé lokály, některé až obskurní, ale pravidelné místo chybí, protože je to prodělečné podnikání. Kdoby chtěl tuto možnost muzikantům poskytnout, tak ví, že na vstupném nevybere zdaleka ani na honoráře, natož aby něco vydělal. Takže to krátký čas někdo z dobré vůle provozuje a když zjistí, jak chudne, tak zase přestane.

Jak je tedy možné, že jazzmanů přibývá?
To bych taky rád věděl. Letní jazzová dílna, která dává dobré impulsy začínajícím, funguje od roku 1984. Každý rok tam mohou muzikanti strávit týden pod vedením našich nejlepších lektorů v oborech trubka, saxofon, trombon, kytara, klavír, já jsem tam míval smyčcovou třídu. Do příštího roku se nadějný člověk hodně zlepší a za tři roky už tam třeba učí. Ale to už je dnes také střední až starší střední věková kategorie. Stálo by za to se zamyslet i s několika vzorky těch muzikantů, jak k tomu vlastně došlo. Pár jich tu je a s jazzovou katedrou na JAMU je to ještě lepší. Zdaleka všichni nejsou z Brna, ale tvoří se kolem nich skupiny spoluhráčů. Takový Radim Hanousek už tady má svoje lidi, Vilém dávno taky.

Josef Blaha vám kdysi věnoval skladbu Pochod jazzové policie. Čím jste si vysloužil nálepku policajta?
Já jsem od vojny začal shromažďovat faktografické informace o vycházejících deskách podle časopisu Downbeat, který má tu rubriku odnepaměti. Nejen že jsem ho od roku 1965 odebíral, ale nakoupil jsem i starší čísla. Měl jsem štěstí, že jsem pokryl téměř celé ročníky až do roku 1954. Dělal jsem si z toho kartičky, za každou recenzovanou desku jsem měl jednu. Na té bylo jak se album jmenuje, kdo ho nahrál, značka, číslo, obsazení a případně pár vět, které nahrávku charakterizovaly. To nabylo takových rozměrů, že už teď nevím… je mi líto to vyhodit, ale jsou to dvě velikánská šuflata kartiček velikosti A7 (osmina A4). Ty časopisy samotné jsem věnoval Ústavu hudební vědy, těch je tam asi tři metry –padesát ročníků. Takže jsem věděl, kde se co šustlo, kdy kdo co vydal, neměl jsem všechno v hlavě, ale věděl jsem, jak se k té informaci rychle dostanu. Zjišťoval jsem různé nedostatky ve faktografii Orchestru Gustava Broma a napsal jsem jednou Gustavu Bromovi velmi opovážlivý dopis. Rozebral jsem jednu jeho novou desku, že tam je mnoho chyb v názvech, jménech autorů a podobně. Gustav Brom mi velice pěkně odepsal a požádal mě, abych mu tuto práci nadále dělal. Tak jsem si vysloužil termín jazzový policajt a vznikl ztoho i ten pochod. Mám ale jednoho kolegu v ostravském rozhlase, který se jmenuje Jiří Greinecker, a ten to má, myslím, ještě propracovanější.

Sledujete pořád pečlivě scénu, máte v současném jazzu nějakého oblíbence?
Downbeat odebírám dodneška a přečtenýdávám do té knihovny, ale už si nepíšu kartičky. To skončilo asi v devadesátém pátém roce. Už jsem nebyl ochoten tomu věnovat tolik času, už se mezi sebe míchala elpíčka a cédéčka a to nemělo nastat. Mělo se zůstat u LP formátu. To říkám z legrace, cédéčka mám rád, mají kvalitnější zvuk, rychlejší přístup a tak dál, ale dva rozdílné formáty už se v kartotéce rozlišují špatně, má to prostě svoje mouchy. Navíc dnes jsou takové služby na internetu, že se všechno dohledá velice rychle a jsou i lepší zdroje nežWikipedia –to kouzelné slovíčko je discogs. To když posadíte za něčí jméno, tak vám to nabídne celou jeho diskografii a pak už jenom rozbalujete a rozbalujete, jsou tam podchycena všechna vydání. Hodně populární tituly – třeba Magical Mystery Tour od Beatles – jsou tam i ve stovkách verzí.

Co říkáte na příští JazzFestBrno – Bobby McFerrin, Chick Corea, Dianna Reeves… to ujde ne?
Tak to bude jiskřit! Album McFerrina s Coreou mám, jsou to dva mistři, kteří si ohromně rozumějí a nepotřebují si nic říkat. A Dianna Reeves je taková modernější Sarah Vaughan, moje oblíbená zpěvačka, se kterou jsem dokonce mluvil. Bylo to v plné Lucerně a když skončil program, tak se ptala, co by měla ještě zazpívat. A já jsem zařval: „Misty!“ Ale ona mi nevyhověla, zeptala se kdo další, pak ještě někdo další a zazpívala něco jiného. Ale já jsem byl první z celé Lucerny, kdo s ní mluvil. Přes Jazzfest se spousta lidí dozví, že se taková muzika v Brně pěstuje a kde se pěstuje, protože Vilém střídá několik lokalit. Takže to upozornía přitáhne další zájemce.

Jak je na tom takový ten každodenní jazzový život – Alterna, Stará Pekárna, MusicLab, je toho málo, moc, dá se to poslouchat?
Tady je velice chvályhodná a dlouholetá práce Jirky Švédy, který dělá ohromnou službu tím, že organizuje kapelám rovnou šňůry. Dokáže uspokojit třeba deset klubů během čtrnácti dnů a zase to přitáhne stovky, možná tisíce lidí, když se to sečte. Někdo zjistí, jak je to bezvadná muzika, začne si hlídat programy a už to je. A každý si vybere, já bych taky nešel na všechno, ale vyberu si.

Jak by si v takovém prostředí libovaly vaše staré kapely, třeba Ch.A.S.A., Ornis?
Rozhodně bychom byli potěšeni, ale tehdy byl trochu větší hlad, protože jsme byli izolovaní. Ten devětaosmdesátý tomu vlastně paradoxně ublížil, protože občanské svobody se ohromně rozšířily, ale ubývalo zájmu o tyto dříve potlačované a zakazované věci. Najednou byly dostupné a lidi už chodili jenom na McFerrina. Jiná situace ale bude v Praze, kde je těch klubů snad dvacet, kde se denně hraje. Já jsem tam byl ale naposled před třemi lety, když hráli Chick Corea a Garry Burton, jezdím tam jen na svoje miláčky.

Jste externí redaktor v Českém rozhlase, učíte na JAMU i na hudební vědě…
…a na VUT.

Co učíte na VUT?
Totéž co jinde. Zavedli obor audioinženýrství, což jsou lidé, kteří by měli být schopní pracovat ve studiu a zvukové režii, a u nich se předpokládá i všeobecné hudební vzdělání. Takže mají s dr. Schniererem dějiny hudby obecně i dějiny hudby populární, se mnou mají dějiny jazzu a ještě se tam učí hudební teorie, aby se uměli vyjadřovat. Dnes je čím dál častější, že ve studiu už není hudební režisér a zvukový technik, ale jeden člověk, který ovládá oboje. Oni jsou tedy vystudovaní v tahání šavlí na mixážním pultu, ale musí například umět říct,že tamten fagot ve druhém taktu byl moc brzo. Musí se umět vyjadřovat a přečíst partituru. Takže teď mám deset hodin přednášek týdně, přípravy taky něco zaberou a nepřipravený chodím nerad. Studenti hodně sledují, poslouchají a je to dobře, radí to všechny autority v oboru. Mají naposloucháno strašně moc, možná až příliš.

Co pro brněnský, český i evropský jazz znamenal Orchestr Gustava Broma?
Já se obávám, že byl evropského formátu, ale v Evropě se o tom nevědělo tak, jak by mělo, protože byla železná opona. Na druhé straně ta izolace měla i svoje pozitiva –kdyby víc cestoval, možná by i víc boural. Jedna havárie za pětapadesát let je úžasná statistika, ale nepřežil to Pepík Blaha. Ty hvězdy, co za Bromem jezdily do Brna, věděly dobře, jak je to výborná kapela, ale zase neměly tu publikační schopnost nebo možnost, aby o tom přesvědčily další. Ale když přijel Brom na nějaký festival, nebo hrávali v Německu swingové večery, tak obstál vždycky. Zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let býval orchestr naprosto zaslouženě v anketě kritiků časopisu Downbeat ve vedoucí desítce, třeba pátý nebo sedmý na světě. Kapacity o něm věděly.

Čím byl Bromův orchestr odlišný třeba od Karla Vlacha? Oba vznikly skoro zároveň, člověk by řekl jeden bigband jako druhý…
Já myslím, že Brom měl osobitější rukopis. Vlach, ten hrál přesné kopie Glenna Millera, přesné kopie Bennyho Goodmana. Byly to zámořské vzory první kategorie, ale Vlach pořád hrál jen jejich kopie. U Broma se sešli autoři, kteří to chtěli dělat po svém, měli osobitý rukopis a když hráli na festivalech Blahu, Hniličku, Blatného nebo Audese, tak to bylo ve zvuku okamžitě poznat.

Hrajete ještě aktivně?
Minimálně. Jazz tak dvakrát do roka, v letní sezóně nějakou tu vernisáž a starou muziku tak třikrát, čtyřikrát do roka.

Ale vy jste hrával i ve Státní filharmonii Brno.
Ve filharmonii jsem si odsloužil téměř třicet let a to je dávno pryč, odešel jsem v roce 1994. Nikdy více jsem tam nezavítal a nikdy mě to nemrzelo. Když jsem odcházel, tak mi bylo dvaapadesát a touž člověk není zajímavý pro zaměstnavatele, už je přestárlý. Takže jsem věděl, že jdu na hudební školu, je to moje poslední volba a když se mi tam nebude líbit, nebudu mít nic. Naštěstí jsem přišel na dobrou školu a nepronásledovaly mě žádné noční můry. Jen jednou se mi zdálo něco, co mě utvrdilo, že jsem udělal dobrý krok. V tom snu jsme byli s filharmonií někde na zájezdě a najednou potkám Hniličku a Bártka od Broma a oni mi říkají: „Co tady děláš, poď s nama, my tady zkoušíme.“ Tak jsem s nimi šel do nějakého jiného sálu a když mě viděl kapelník tak povídá: „Honzo, to je výborný, že jdeš, já tě potřebuju. Večer hraješ s nama!“ A já jsem říkal: „Pane Brom, já jsem tady s filharmonií.“ „Ne, žádný takový, tady vyfasuješ šolnu a hraješ.“ A já jsem se v tom snu vykašlal na filharmonii a šel jsem hrát s Bromem.

Housle si v rámci jazzu spojím především s meziválečným sweet jazzem a Stéphanem Grappellim, Jean Luc Ponty už ale hrál i s Frankem Zappou.
On měl výborné angažmá a zakotvil v Americe, pro mě zůstává jedničkou. Housle jsou ale v jazzu dávno, už před neworleánským jazzem byly kapely, které vedli houslisté. Stáli před kapelou a smyčcem ji komandovali. S nástupem neworleanského jazzu zmizeli, tam byl jiný ideál, ale linie houslistů se nepřerušila a je úžasně dlouhá. Já jsem byl v roce 1983 osloven Martinem Zbrožkem, což je náš nejlepší jazzový houslista. On tehdy končil teplickou konzervatoř, psal diplomku a nevěděl o jazzových houslistech vůbec nic. Vzal si to téma, protože měl rád tu muziku. Jezdil za mnou pro rozumy a nějak jsme to spolu psali a zjistil jsem, že existuje asi šedesát houslistů, kteří v jazzové historii něco znamenali – to není málo. Ale když je vedle nich šest tisíc trumpetistů, tak je to najednou málo. Houslisté jsou pořád v anketách vedení jako kategorie, ale desek nevychází mnoho.

Víte o nějakém současném akustickém kombu s houslemi, nebo už se jazz hraje výhradně na elektrifikované housle?
Já si myslím, že jen staromilci, kteří hrají předswingovou hudbu 20. let ještě používají violinofon, který hraje přece jen o poznání hlasitěji. Ale jinak se od poloviny 30. let, kdy to zavedl Stuff Smith, hraje se snímačem. Ale my jsme měli akustické smyčcové kvarteto Nostalgia, které hrálo bez zesílení, a naopak jsme mívali potyčky se zvukaři, kteří nás chtěli mermomocí nazvučit. Já jsem je zahnal a pohádal jsem se s nimi, přece není nutná hlasitost 140 decibelů – lidské ucho má obrovský rozptyl a může jednou taky poslouchat tichou hudbu.

Jak se stane z Jana Beránka Jan Dalecký, chtěl jste změnu, jako když se člověk přestěhuje do jiného bytu?
Já jsem se s paní Beránkovou rozvedl a chtěl jsem se tak nějak distancovat od všeho. Moje děti mi to schválily, s těmi jsem se nijak nehádal, ty to vzaly. Já jsem totiž trošku obnovil tělo, mám umělou aortální chlopeň, takže jsem vlastně podruhé na světě. Tak žiji nový život a chci ho žít izolovaně od toho předchozího.

Ve Francii si předávali houslovou štafetu Grappelli, Ponty a Didier Lockwood. Víte o někom, komu byste předal svoje housle?
Tak to nevím, já nemám žádné guarnerky…

mně nejde o to, jaké ty housle jsou, ale jestli byste je někomu rád dal.
Tak to nevím, snad až na to nebudu stačit. Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce, housle beru do levé ruky a smyčec do pravé, jak to ve známém vtipu mají ve skříňce s nástrojem tak vysmívaní violisté.
PS: Předminulý pátek jsem jel hrát do Vídně na violu. A v neděli natáčel tři vánoční písně s Petrou Jungmanovou, opět jako violista.

Komentáře

Reagovat
  • prax58

    8. leden 2021, 22:58
    Bezvadný článek, který nám přiblíží brněnsku jazzovou scénu, vzpomínku na CH.A.S.A . . . .mirku Křivánkovou . . . Já jsem jej taky zažil v Těšíně na koncertě a občas si ale taky vzpomenu na Franz Schulhauser Quartet, tedy Jazz Q Český Těšín. . . . všechny v Těšíně zdraví bývalý posluchač a návštěvník koncertů Jazz Q Karel Ševčík - Prax68
  • Jiří Šindler

    6. září 2016, 14:25
    Honza Beránek/Dalecký/,ten skvělý člověk a kamarád... Pro nás,těšínské jazzmany udělal hodně.Vozil si ze zájezdu s filharmoniky spoustu desek a rád nám je přetáčel na pásky.Vzpomínáme na něj stále.Honzo,moc Tě zdravíme a přejeme vše dobré.Nechceš si odskočit do Těšína? Hrajeme pořád a koncem září slavíme 50 let Jazz Q.Český Těšín.Bylo by hezké Tě znovu po letech vidět,nebo i slyšet?/housle./Zdraví za všechny Jirka.
  • Karel Dvořáček

    12. listopad 2015, 18:45
    Pěkný článek, vděčně vzpomínám na staré dobré časy v Brně.
  • Ivan

    2. říjen 2015, 20:49
    Na Jana Daleckého (tehdy Beránka) velice rád vzpomínám. Před mnoha lety dělal v olomouckém Divadle hudby BEZVA pořady o souboru OREGON, jehož hudbou jsem tam byl asi navždy ,,polapen"! B-)

Brno čeká koncert jednoho z nejvlivnějších hudebníků současnosti Herbieho Hancocka. Jeho hudbu nelze opominout ani přeslechnout. Přece jen jsou ale chvíle, kdy si jí vůbec nevšimnete, a navíc je to tak správně, jak se přesvědčil i Ladislav Smoljak. První část dvoudílného seriálu Jana Daleckého především o filmové hudbě fenoménu Herbie.  více

Dále si přečtěte

Po týdnu přichází druhá část vzpomínek Jana Daleckého na jeho seznamování s filmovou hudbou Herbieho Hancocka. Fenomenální hudebník zanedlouho vystoupí v Brně, na konci článku najdete i seznam všech nahrávek, které bodovaly v Top Twenty časopisu Billboard.  více

Stačilo se soustředit na způsob, jakým se král kláves odráží od prvotního nápadu a jak z něj s naprostou samozřejmostí buduje pevnou stavbu, do které se vejde opravdu všechno – od akustického jazzu přes jazzrock až po kosmické zvuky a úlety v podobě kláves „štěkajících“ krátké slabiky.  více


V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

V téměř tříhodinovém dvojkoncertu písničkářky Lucie Redlové a hudebního projektu Hrubá Hudba si ve čtvrtek brněnská Fléda dosyta užila lidových písniček. Obě části večera spojovala osobnost Jiřího Hradila v roli muzikantské, producentské, ale hlavně tvůrčí. Jak v tónech Hrubé hudby s Muzikou Petra Mičky, tak v Lucčině čistém folku byl celou dobu přítomen. Evidentní to mohlo být spíše v písních, ve kterých muzikanti hráli bez něj. Ve folkloru je to samozřejmé, u starších písniček Lucie Redlové bylo patrné, že zní jinak.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce