Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

15. prosinec 2014, 0:13

Jan Dalecký: Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce

Rozmlouvat o hudbě s pamětníky je radost a potíž zároveň. Dozvíte se věci, o kterých jste neměli ani tušení, a zároveň nevíte ani kde začít, ani kde skončit. Téma se rozrůstá do nekonečných rozměrů a najednou je vám líto je omezovat jakýmkoliv tvarem. Rozhovor s legendou českého jazzu Janem Daleckým mi to potvrdil v plné míře. Pokud jste nad jménem zaváhali, dříve se jmenoval Jan Beránek, ale i na tuto změnu jsem se zeptal.

V roce 2001 jste v rozhovoru říkal, že v Brně se všichni znají a může hrát každý s každým, ale není tu kapela, která funguje několik let a vytvoří si svůj jazyk, svůj výraz. Změnilo se od té doby něco?
Předtím bylo dost dlouhé vakuum. Mně je dnes dvaasedmdesát, můj dávný kapelník Milan Kašuba má čtyřiasedmdesát, kytarista Jirka Adam by měl o čtyři míň. Byli jsme věková skupina, kterou jedna masa hudebníků končila a po nás už nebyli mladší. Asi patnáct nebo dvacet let nebyli žádní nadějní a když, tak odešli z Brna. Ale myslím, že po roce 2000 to začalo zase růst, objevily se velké talenty. Už koncem tisíciletí byl na JAMU třeba Pavel Wlosok, ale šel studovat do Ameriky. Viléma Spilku o víc než třicet let mladšího jsem tehdy ještě neznal, ale on hrál nějaký rock, když začínal. Nová plejáda muzikantů přišla až se zrodem JazzFestuBrno.

Jak k tomu došlo –změnily se nějak podmínky pro jazzmany, mají kde hrát, někdo je líp platí, čím to je?
Podmínky se moc nezlepšily. Stálý klub není žádný, aby se v nějakém podniku hrálo třeba každou středu nebo dvakrát týdně. Tu a tam je ochoten někdo něco uspořádat, ale aby Brno mělo něco stabilního jako kdysi v klubu Ornis v 60. letech a začátkem 70., to už nevzniklo. Já vím, že hudebníci střídají různé lokály, některé až obskurní, ale pravidelné místo chybí, protože je to prodělečné podnikání. Kdoby chtěl tuto možnost muzikantům poskytnout, tak ví, že na vstupném nevybere zdaleka ani na honoráře, natož aby něco vydělal. Takže to krátký čas někdo z dobré vůle provozuje a když zjistí, jak chudne, tak zase přestane.

Jak je tedy možné, že jazzmanů přibývá?
To bych taky rád věděl. Letní jazzová dílna, která dává dobré impulsy začínajícím, funguje od roku 1984. Každý rok tam mohou muzikanti strávit týden pod vedením našich nejlepších lektorů v oborech trubka, saxofon, trombon, kytara, klavír, já jsem tam míval smyčcovou třídu. Do příštího roku se nadějný člověk hodně zlepší a za tři roky už tam třeba učí. Ale to už je dnes také střední až starší střední věková kategorie. Stálo by za to se zamyslet i s několika vzorky těch muzikantů, jak k tomu vlastně došlo. Pár jich tu je a s jazzovou katedrou na JAMU je to ještě lepší. Zdaleka všichni nejsou z Brna, ale tvoří se kolem nich skupiny spoluhráčů. Takový Radim Hanousek už tady má svoje lidi, Vilém dávno taky.

Josef Blaha vám kdysi věnoval skladbu Pochod jazzové policie. Čím jste si vysloužil nálepku policajta?
Já jsem od vojny začal shromažďovat faktografické informace o vycházejících deskách podle časopisu Downbeat, který má tu rubriku odnepaměti. Nejen že jsem ho od roku 1965 odebíral, ale nakoupil jsem i starší čísla. Měl jsem štěstí, že jsem pokryl téměř celé ročníky až do roku 1954. Dělal jsem si z toho kartičky, za každou recenzovanou desku jsem měl jednu. Na té bylo jak se album jmenuje, kdo ho nahrál, značka, číslo, obsazení a případně pár vět, které nahrávku charakterizovaly. To nabylo takových rozměrů, že už teď nevím… je mi líto to vyhodit, ale jsou to dvě velikánská šuflata kartiček velikosti A7 (osmina A4). Ty časopisy samotné jsem věnoval Ústavu hudební vědy, těch je tam asi tři metry –padesát ročníků. Takže jsem věděl, kde se co šustlo, kdy kdo co vydal, neměl jsem všechno v hlavě, ale věděl jsem, jak se k té informaci rychle dostanu. Zjišťoval jsem různé nedostatky ve faktografii Orchestru Gustava Broma a napsal jsem jednou Gustavu Bromovi velmi opovážlivý dopis. Rozebral jsem jednu jeho novou desku, že tam je mnoho chyb v názvech, jménech autorů a podobně. Gustav Brom mi velice pěkně odepsal a požádal mě, abych mu tuto práci nadále dělal. Tak jsem si vysloužil termín jazzový policajt a vznikl ztoho i ten pochod. Mám ale jednoho kolegu v ostravském rozhlase, který se jmenuje Jiří Greinecker, a ten to má, myslím, ještě propracovanější.

Sledujete pořád pečlivě scénu, máte v současném jazzu nějakého oblíbence?
Downbeat odebírám dodneška a přečtenýdávám do té knihovny, ale už si nepíšu kartičky. To skončilo asi v devadesátém pátém roce. Už jsem nebyl ochoten tomu věnovat tolik času, už se mezi sebe míchala elpíčka a cédéčka a to nemělo nastat. Mělo se zůstat u LP formátu. To říkám z legrace, cédéčka mám rád, mají kvalitnější zvuk, rychlejší přístup a tak dál, ale dva rozdílné formáty už se v kartotéce rozlišují špatně, má to prostě svoje mouchy. Navíc dnes jsou takové služby na internetu, že se všechno dohledá velice rychle a jsou i lepší zdroje nežWikipedia –to kouzelné slovíčko je discogs. To když posadíte za něčí jméno, tak vám to nabídne celou jeho diskografii a pak už jenom rozbalujete a rozbalujete, jsou tam podchycena všechna vydání. Hodně populární tituly – třeba Magical Mystery Tour od Beatles – jsou tam i ve stovkách verzí.

Co říkáte na příští JazzFestBrno – Bobby McFerrin, Chick Corea, Dianna Reeves… to ujde ne?
Tak to bude jiskřit! Album McFerrina s Coreou mám, jsou to dva mistři, kteří si ohromně rozumějí a nepotřebují si nic říkat. A Dianna Reeves je taková modernější Sarah Vaughan, moje oblíbená zpěvačka, se kterou jsem dokonce mluvil. Bylo to v plné Lucerně a když skončil program, tak se ptala, co by měla ještě zazpívat. A já jsem zařval: „Misty!“ Ale ona mi nevyhověla, zeptala se kdo další, pak ještě někdo další a zazpívala něco jiného. Ale já jsem byl první z celé Lucerny, kdo s ní mluvil. Přes Jazzfest se spousta lidí dozví, že se taková muzika v Brně pěstuje a kde se pěstuje, protože Vilém střídá několik lokalit. Takže to upozornía přitáhne další zájemce.

Jak je na tom takový ten každodenní jazzový život – Alterna, Stará Pekárna, MusicLab, je toho málo, moc, dá se to poslouchat?
Tady je velice chvályhodná a dlouholetá práce Jirky Švédy, který dělá ohromnou službu tím, že organizuje kapelám rovnou šňůry. Dokáže uspokojit třeba deset klubů během čtrnácti dnů a zase to přitáhne stovky, možná tisíce lidí, když se to sečte. Někdo zjistí, jak je to bezvadná muzika, začne si hlídat programy a už to je. A každý si vybere, já bych taky nešel na všechno, ale vyberu si.

Jak by si v takovém prostředí libovaly vaše staré kapely, třeba Ch.A.S.A., Ornis?
Rozhodně bychom byli potěšeni, ale tehdy byl trochu větší hlad, protože jsme byli izolovaní. Ten devětaosmdesátý tomu vlastně paradoxně ublížil, protože občanské svobody se ohromně rozšířily, ale ubývalo zájmu o tyto dříve potlačované a zakazované věci. Najednou byly dostupné a lidi už chodili jenom na McFerrina. Jiná situace ale bude v Praze, kde je těch klubů snad dvacet, kde se denně hraje. Já jsem tam byl ale naposled před třemi lety, když hráli Chick Corea a Garry Burton, jezdím tam jen na svoje miláčky.

Jste externí redaktor v Českém rozhlase, učíte na JAMU i na hudební vědě…
…a na VUT.

Co učíte na VUT?
Totéž co jinde. Zavedli obor audioinženýrství, což jsou lidé, kteří by měli být schopní pracovat ve studiu a zvukové režii, a u nich se předpokládá i všeobecné hudební vzdělání. Takže mají s dr. Schniererem dějiny hudby obecně i dějiny hudby populární, se mnou mají dějiny jazzu a ještě se tam učí hudební teorie, aby se uměli vyjadřovat. Dnes je čím dál častější, že ve studiu už není hudební režisér a zvukový technik, ale jeden člověk, který ovládá oboje. Oni jsou tedy vystudovaní v tahání šavlí na mixážním pultu, ale musí například umět říct,že tamten fagot ve druhém taktu byl moc brzo. Musí se umět vyjadřovat a přečíst partituru. Takže teď mám deset hodin přednášek týdně, přípravy taky něco zaberou a nepřipravený chodím nerad. Studenti hodně sledují, poslouchají a je to dobře, radí to všechny autority v oboru. Mají naposloucháno strašně moc, možná až příliš.

Co pro brněnský, český i evropský jazz znamenal Orchestr Gustava Broma?
Já se obávám, že byl evropského formátu, ale v Evropě se o tom nevědělo tak, jak by mělo, protože byla železná opona. Na druhé straně ta izolace měla i svoje pozitiva –kdyby víc cestoval, možná by i víc boural. Jedna havárie za pětapadesát let je úžasná statistika, ale nepřežil to Pepík Blaha. Ty hvězdy, co za Bromem jezdily do Brna, věděly dobře, jak je to výborná kapela, ale zase neměly tu publikační schopnost nebo možnost, aby o tom přesvědčily další. Ale když přijel Brom na nějaký festival, nebo hrávali v Německu swingové večery, tak obstál vždycky. Zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let býval orchestr naprosto zaslouženě v anketě kritiků časopisu Downbeat ve vedoucí desítce, třeba pátý nebo sedmý na světě. Kapacity o něm věděly.

Čím byl Bromův orchestr odlišný třeba od Karla Vlacha? Oba vznikly skoro zároveň, člověk by řekl jeden bigband jako druhý…
Já myslím, že Brom měl osobitější rukopis. Vlach, ten hrál přesné kopie Glenna Millera, přesné kopie Bennyho Goodmana. Byly to zámořské vzory první kategorie, ale Vlach pořád hrál jen jejich kopie. U Broma se sešli autoři, kteří to chtěli dělat po svém, měli osobitý rukopis a když hráli na festivalech Blahu, Hniličku, Blatného nebo Audese, tak to bylo ve zvuku okamžitě poznat.

Hrajete ještě aktivně?
Minimálně. Jazz tak dvakrát do roka, v letní sezóně nějakou tu vernisáž a starou muziku tak třikrát, čtyřikrát do roka.

Ale vy jste hrával i ve Státní filharmonii Brno.
Ve filharmonii jsem si odsloužil téměř třicet let a to je dávno pryč, odešel jsem v roce 1994. Nikdy více jsem tam nezavítal a nikdy mě to nemrzelo. Když jsem odcházel, tak mi bylo dvaapadesát a touž člověk není zajímavý pro zaměstnavatele, už je přestárlý. Takže jsem věděl, že jdu na hudební školu, je to moje poslední volba a když se mi tam nebude líbit, nebudu mít nic. Naštěstí jsem přišel na dobrou školu a nepronásledovaly mě žádné noční můry. Jen jednou se mi zdálo něco, co mě utvrdilo, že jsem udělal dobrý krok. V tom snu jsme byli s filharmonií někde na zájezdě a najednou potkám Hniličku a Bártka od Broma a oni mi říkají: „Co tady děláš, poď s nama, my tady zkoušíme.“ Tak jsem s nimi šel do nějakého jiného sálu a když mě viděl kapelník tak povídá: „Honzo, to je výborný, že jdeš, já tě potřebuju. Večer hraješ s nama!“ A já jsem říkal: „Pane Brom, já jsem tady s filharmonií.“ „Ne, žádný takový, tady vyfasuješ šolnu a hraješ.“ A já jsem se v tom snu vykašlal na filharmonii a šel jsem hrát s Bromem.

Housle si v rámci jazzu spojím především s meziválečným sweet jazzem a Stéphanem Grappellim, Jean Luc Ponty už ale hrál i s Frankem Zappou.
On měl výborné angažmá a zakotvil v Americe, pro mě zůstává jedničkou. Housle jsou ale v jazzu dávno, už před neworleánským jazzem byly kapely, které vedli houslisté. Stáli před kapelou a smyčcem ji komandovali. S nástupem neworleanského jazzu zmizeli, tam byl jiný ideál, ale linie houslistů se nepřerušila a je úžasně dlouhá. Já jsem byl v roce 1983 osloven Martinem Zbrožkem, což je náš nejlepší jazzový houslista. On tehdy končil teplickou konzervatoř, psal diplomku a nevěděl o jazzových houslistech vůbec nic. Vzal si to téma, protože měl rád tu muziku. Jezdil za mnou pro rozumy a nějak jsme to spolu psali a zjistil jsem, že existuje asi šedesát houslistů, kteří v jazzové historii něco znamenali – to není málo. Ale když je vedle nich šest tisíc trumpetistů, tak je to najednou málo. Houslisté jsou pořád v anketách vedení jako kategorie, ale desek nevychází mnoho.

Víte o nějakém současném akustickém kombu s houslemi, nebo už se jazz hraje výhradně na elektrifikované housle?
Já si myslím, že jen staromilci, kteří hrají předswingovou hudbu 20. let ještě používají violinofon, který hraje přece jen o poznání hlasitěji. Ale jinak se od poloviny 30. let, kdy to zavedl Stuff Smith, hraje se snímačem. Ale my jsme měli akustické smyčcové kvarteto Nostalgia, které hrálo bez zesílení, a naopak jsme mívali potyčky se zvukaři, kteří nás chtěli mermomocí nazvučit. Já jsem je zahnal a pohádal jsem se s nimi, přece není nutná hlasitost 140 decibelů – lidské ucho má obrovský rozptyl a může jednou taky poslouchat tichou hudbu.

Jak se stane z Jana Beránka Jan Dalecký, chtěl jste změnu, jako když se člověk přestěhuje do jiného bytu?
Já jsem se s paní Beránkovou rozvedl a chtěl jsem se tak nějak distancovat od všeho. Moje děti mi to schválily, s těmi jsem se nijak nehádal, ty to vzaly. Já jsem totiž trošku obnovil tělo, mám umělou aortální chlopeň, takže jsem vlastně podruhé na světě. Tak žiji nový život a chci ho žít izolovaně od toho předchozího.

Ve Francii si předávali houslovou štafetu Grappelli, Ponty a Didier Lockwood. Víte o někom, komu byste předal svoje housle?
Tak to nevím, já nemám žádné guarnerky…

mně nejde o to, jaké ty housle jsou, ale jestli byste je někomu rád dal.
Tak to nevím, snad až na to nebudu stačit. Zatím mě pořád těší, že si nepletu ruce, housle beru do levé ruky a smyčec do pravé, jak to ve známém vtipu mají ve skříňce s nástrojem tak vysmívaní violisté.
PS: Předminulý pátek jsem jel hrát do Vídně na violu. A v neděli natáčel tři vánoční písně s Petrou Jungmanovou, opět jako violista.

Komentáře

Reagovat
  • prax58

    8. leden 2021, 22:58
    Bezvadný článek, který nám přiblíží brněnsku jazzovou scénu, vzpomínku na CH.A.S.A . . . .mirku Křivánkovou . . . Já jsem jej taky zažil v Těšíně na koncertě a občas si ale taky vzpomenu na Franz Schulhauser Quartet, tedy Jazz Q Český Těšín. . . . všechny v Těšíně zdraví bývalý posluchač a návštěvník koncertů Jazz Q Karel Ševčík - Prax68
  • Jiří Šindler

    6. září 2016, 14:25
    Honza Beránek/Dalecký/,ten skvělý člověk a kamarád... Pro nás,těšínské jazzmany udělal hodně.Vozil si ze zájezdu s filharmoniky spoustu desek a rád nám je přetáčel na pásky.Vzpomínáme na něj stále.Honzo,moc Tě zdravíme a přejeme vše dobré.Nechceš si odskočit do Těšína? Hrajeme pořád a koncem září slavíme 50 let Jazz Q.Český Těšín.Bylo by hezké Tě znovu po letech vidět,nebo i slyšet?/housle./Zdraví za všechny Jirka.
  • Karel Dvořáček

    12. listopad 2015, 18:45
    Pěkný článek, vděčně vzpomínám na staré dobré časy v Brně.
  • Ivan

    2. říjen 2015, 20:49
    Na Jana Daleckého (tehdy Beránka) velice rád vzpomínám. Před mnoha lety dělal v olomouckém Divadle hudby BEZVA pořady o souboru OREGON, jehož hudbou jsem tam byl asi navždy ,,polapen"! B-)

Brno čeká koncert jednoho z nejvlivnějších hudebníků současnosti Herbieho Hancocka. Jeho hudbu nelze opominout ani přeslechnout. Přece jen jsou ale chvíle, kdy si jí vůbec nevšimnete, a navíc je to tak správně, jak se přesvědčil i Ladislav Smoljak. První část dvoudílného seriálu Jana Daleckého především o filmové hudbě fenoménu Herbie.  více

Dále si přečtěte

Po týdnu přichází druhá část vzpomínek Jana Daleckého na jeho seznamování s filmovou hudbou Herbieho Hancocka. Fenomenální hudebník zanedlouho vystoupí v Brně, na konci článku najdete i seznam všech nahrávek, které bodovaly v Top Twenty časopisu Billboard.  více

Stačilo se soustředit na způsob, jakým se král kláves odráží od prvotního nápadu a jak z něj s naprostou samozřejmostí buduje pevnou stavbu, do které se vejde opravdu všechno – od akustického jazzu přes jazzrock až po kosmické zvuky a úlety v podobě kláves „štěkajících“ krátké slabiky.  více


Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce