Miloš Štědroň: Vším, čím je, je rád

Miloš Štědroň: Vším, čím je, je rád

Miloš Štědroň se letos podílí jako rezidenční umělec na festivalu Concentus Moraviae. Stalo se to vítanou záminkou k rozhovoru. Byl věnován jeho muzikantským začátkům, jeho cestě k hudebnímu vzdělání, jeho uměleckému vývoji a jeho znamenitým učitelům, příklonu k odkazu hudební avantgardy i příčině, proč se k ní záhy dobral určitého odstupu, jak se zasvětil věrné a úspěšné spolupráci s Divadlem Husa na provázku i jak se ho dotýkaly dobové politické proměny, jak překonával jejich tlak, jak spolupracoval se zakázaným dramatikem a svým dnešním tazatelem, jak tvořil pro skvělé Due Boemi di Praga, jak vyučoval hudbě a hudebním dějinám a působil jako oblíbený popularizátor, jak zasvěceně vykládal starou hudbu, ale i Leoše Janáčka, jak pracoval jako editor, jak se stal významnou a známou kulturní osobností, a to nejen brněnskou, a jak všemi úlohami, které si vytkl a jež za svůj pestrý a bohatý tvůrčí život plnil a plní, jak tím vším je rád.

stedron_uhde_2018_foto_jiri_slama_02

M. U.: Miloši, co pro tebe znamená festival Concentus Moraviae?

M. Š.: Concentus Moraviae je výborný výmysl Davida Dittricha. Původně byl sestaven jako festival zdánlivě regionálního typu, kdy je vždy vybráno několik center, ve kterých se následně děje hudební produkce. Proto při založení nesl podtitul “Festival třinácti měst”, která ležela na území Jihomoravského kraje a Vysočiny. Postupem času se počet samozřejmě proměnil… V Brně je obecně velká festivalová tradice. Historie festivalů s mezinárodním přesahem sahá například k Rudolfu Pečmanovi. Ten založil Mezinárodní festival Brno. Otevřel ho dílem Bohuslava Martinů, což byl v té době čin. Později se ovšem ukázalo, že si režim dokázal přisvojit Bohuslava Martinů k sebeprezentaci a v pozdním období normalizace dokonce využil přenesení skladatelových ostatků do rodné Poličky málem k celonárodní slavnosti.

M. U.: Přiznám se, že když Concentus Moraviae začínal, snažil jsem se porozumět jeho motivu, ptal jsem se “proč regionální”? Má původní myšlenka byla, “proč se to proboha dělá tak daleko od Brna”. Miloši, v čem spočívá přednost, že se festival koná v regionech?

M. Š.: Ta idea je naprosto skvělá! Nezaměnitelnost daného prostředí zde hraje obrovskou roli. Třeba Lysice, to je nádherné místo, spojené s Marií von Ebner-Eschenbach, což byla taková rakouská Božena Němcová. Navíc tam bylo zámecké divadlo. A takto bychom mohli pokračovat dál, protože každá z těch festivalových lokalit má své dějiny. Velikost toho nápadu je právě v tom, že vsadil na region, který se zdánlivě jeví jako venkov. Dovážením hudby do těchto míst vynikne historicita prostředí, pokračuje tak umělecký život, který tam dříve existoval. Navíc festival Concentus Moraviae často představuje umělce světového formátu. Například Marco Beasley, Magdalena Kožená, Sharon Kam, Reinhard Goebel, Jordi Saval anebo Christian Gerhaher, který zpíval poprvé v ČR právě na festivalu v Náměšti nad Oslavou… Je to až neuvěřitelné. Na druhé straně, vyvážení kultury do regionu často znamená i velké riziko pro pořadatele.

stedron_uhde_2018_foto_jiri_slama_03

M. U.: Téma letošního ročníku Concentu Moraviae je Humor a hudba, humor v hudbě. Může absolutní hudba, nikoli árie či hudba jinak podložená slovem, působit humorně? Z čeho se rodí humor v hudbě?

M. Š.: Na tohle se snad ani nedá odpovědět (smích). Absolutní hudba znamená v každé epoše něco úplně jiného, vztah mezi hudbou absolutní a programní se liší. Já jsem zastánce toho, že hudba je metajazyk, kterému každý rozumí po svém. Humor je kontextová věc, pokud ho spojíme s hudbou, hudba se stává humornou. A letošní ročník se o to nejednou pokusí.

M. U.: Miloši, a jak se k tomu všemu přichomýtne skladatel? Pro mě je to člověk, který sedí ve své pracovně a pilně komponuje. I když tebe považuji za takovou brněnskou výjimku…

M.Š.:Jednoduše jsem byl osloven ředitelem festivalu Davidem Dittrichem a dostal zadání. Ani v komponování nevěřím na žádné náhlé osvícení, považuji se za dělníka hudby, nikoliv za dříče. Jsem zvyklý pracovat pořád, na začátku jsou pochybnosti, pak se to vesměs lepší a začíná mě to bavit a chytat. Vyznávám zásadu Dukea Ellingtona: Inspirace? Nevím. Dejte mi termín... Tak to zní cynicky, ale je to z velké části tak. A žádný "primární hudební humor" mě nenapadá. Je to konvence, zvyk, doba, prostředí. Kdoví, jak "humorné" to bude za rok, za pět, za sto...?!? Těším se na každodenní práci - je to pro mě současně poznání a také zábava.

stedron_uhde_2018_foto_jiri_slama_04

M. U.: Zabýval jsi se popularizací hudby i organizací hudby. Jak se člověk ze studenta a absolventa filozofické fakulty stane spoluorganizátorem?

M. Š.: Jako organizátor jsem působil spíše na amatérské úrovni. V hnutí Camerata moravica, jehož součástí jsem byl, jsme to museli dělat, chtěli jsme, aby naše hudba zněla. Všechno vzešlo z tvůrčí skupiny, kterou v Brně vytvořili skladatelé Miloslav Ištván, Zdeněk Pololáník, Josef Berg, Jan Novák a Alois Piňos. My jsme byli jejich žáci, já byl žák Piňosův a Ištvánův.

M. U.: Na tohle období si vzpomínám coby redaktor časopisu Host do domu. Vím, že začátky Nové hudby zde nebyly lehké. Recenze na autory Nové hudby u nás v redakci pokaždé narazily a nebylo jim přáno vyjít. Jistý Josef Burjanek byl poradcem šéfredaktora Macáka a po jeho pravidelné návštěvě jsem vždy dostal pokyn vyřadit vše, co se týká Nové hudby. Včetně kritik záporných… Jak jsi to chápal ty, cítil jsi se jako součást Nové hudby?

M. Š.: Jistě. Ale je důležité zmínit se o tom, že my dnes vidíme socialistický realismus úplně jinak. Byli jsme již konfrontováni s mnoha pohledy na tento proud. Socialistický realismus se prezentoval na různých sjezdech, ale v praxi šlo o tradiční umění, které je opouzdřené a nese ideologickou nálepku. Socialistický realismus byla pro umění příšerná doba, všude panoval strach a nikdo nevěděl, co se stane…

M. U.: Jaké byly začátky tvé cesty k hudbě?

M. Š.: Můj první kontakt s hudbou byl skrze mého strýce Bohumíra Štědroně, který mě vzdělával velice důkladně. Byl to vynikající klavírista a muzikolog. Vodil mě každý týden alespoň dvakrát do divadla, byl jsem takové divadelní dítě. Od pěti let jsem chodil na všechny opery. Pamatuji si celou brněnskou sestavu tehdejší opery - Jaroslav Stříška, Antonín Jurečka, Géza Fišer, Eduard Hrubeš, Alena Nováková a taky Soňa Červená, kterou jsem moc obdivoval. Strýc mě učil asi šest let. Po šesti letech, kdy u nás býval tak pětkrát týdně, naznala moje matka, že jsem na pokraji nervového zhroucení (smích). Poté mě zavedla ke své profesorce Anně Holubové, což byla žákyně Antonína Dvořáka a Vítězslava Nováka.

M. U.: Páni!

M. Š.: Do Brna ji přivedl sám Leoš Janáček a mě měla připravit na konzervatoř. Sestavila mi klavírní repertoár, měl jsem koncerty a báječně jsme si rozuměli.

stedron_uhde_2018_foto_jiri_slama_07

M. U.: Na co z jejích lekcí nejvíce vzpomínáš?

M. Š.: Pokaždé když jsem hrál Janáčka, nastalo tohle: hrál jsem třeba Po zarostlém chodníčku a paní profesorka Holubová vždy pravila: Ten Janáček, on je velký talent, ale byl zběsilý. Jak v osobním životě, to jsem sama poznala, tak v hudbě. Vždycky všechno ve skladbě usekne! To Mistr Novák, ten by to celé rozvinul a udělal by z toho ještě hodně materiálu.

M. U.: Což byla také hlavní výhrada Antonína Dvořáka vůči Janáčkovi…

M. Š.: Ano, přesně tak. A já jí říkal, že to je na Janáčkově tvorbě právě to krásné. A na to mi vždy řekla, že jsem stejný jako Pavlíček (Pavel Haas, pozn. redakce). Pavlíčka jsem odvedla k Janáčkovi… a rozplakala se, protože si vzpomněla na šílený osud Pavla Haase.

M. U.: Takže v tobě pravděpodobně dřímal avantgardista…

M. Š.: Já jsem už v té době, bylo mi tak jedenáct dvanáct, psal různé dětské opery a podobně. Lákalo mě udělat operu ze Tří mušketýrů a taky z různých ruských děl, protože já jsem ruštinu vždycky miloval. Například jsem napsal operu na Puškinovy bajky.

M. U.: V té době jsi nastoupil na konzervatoř?

M. Š.: Ne, nakonec jsem šel na jedenáctileté gymnázium. Později jsem se dostal na hudební vědu na filozofické fakultě. Ale skladba mě pořád lákala a chtěl jsem se jí věnovat. Soukromě jsem začal studovat harmonii a úvod do kontrapunktu. Nejprve u Viléma Blažka, což byl žák Josefa Suka. Blažek byl přítel mého strýce soudce, který byl komunisty od soudu v roce 1950 vyhozen. Blažek byl církevně orientován a myslím si, že jsem se od něj naučil hlavně pokoře. Byl mi velkým vzorem.

M. U.: A dalším byl Jan Novák?

M. Š.: S Janem Novákem, skladatelem, který mě pobízel ke komponování, jsem se seznámil v Moravském muzeu, kde jsem tehdy pracoval během studií jako asistent. Novák tam chodil pravidelně studovat texty Božana a Vodňanského, doporučil mi komponovat na latinské texty a sliboval mi, že moje dílo provede. Vzal jsem si text Hanibala a udělal takový melodram. Novák slovo dodržel a Hanibala skutečně provedl, text díla následně recitoval herec Mirek Částek. Latina vstoupila do Nové hudby po roce 1966, kdy se uskutečnil kongres o její nové výslovnosti. Následně proběhlo několik novolatinských koncertů. Jan Novák ale v roce 1968 emigroval a tahle linie Nové hudby byla pohřbena.

M. U.: Potom přišel Ištvan a Piňos s Bergem?

M. Š.: Ano, ti tři si mě jednou pozvali do restaurace Varna, kde mi tři hodiny vysvětlovali, že musím dělat hudbu s nimi. To bylo v době, kdy už jsem znal Jana Nováka a pracoval v Divadle hudby. V mezičase jsem se dostal na konzervatoř, kterou jsem studoval paralelně s hudební vědou. Konzervatoř ale obor zavírala, takže jsem se přehlásil na JAMU. Splnil jsem diferenční zkoušku, která platila tři roky, ale na JAMU jsem nastoupil až za rok, musel jsem na vojnu... Na JAMU jsem následně začal studovat skladbu a hudební teorii, později jsem zde absolvoval. Do druhého ročníku jsem byl žákem Aloise Piňose, po jeho vystoupení z KSČ jsem ale musel přejít k Ištvanovi...

stedron_uhde_2018_foto_jiri_slama_05

M. U.: Jenže to nebyl jediný tvůj obor na akademii…

M. Š.: Přesně tak, po absolutoriu jsem pokračoval ve dvouletém navazujícím studiu Experimentální, elektronické a konkrétní hudby. Po mém absolvování to zrušili jako nežádoucí obor (smích). Ale byl to výborný obor, hodně praktický, výuka probíhala z velké části v rozhlase. Učil mě například fenomenální zvukař Igor Boháček, to byla velká škola.

M. U.: Během tvého studia se Nová hudba rozrůstala…

M. Š.: Ano, v průběhu šedesátých let tady bujel velký kvas Nové hudby. Byla tady třeba Musica Nova, ve které hrál na klavír jeden z mých učitelů Branko Čuberka. Já jsem sledoval všechny jejich koncerty, seznámil jsem se tak s Josefem Horákem, který vznesl přání, ať napíšu něco pro basklarinet. Tak jsem napsal sólovou skladbu a Josef Horák ji provedl na Varšavské jeseni. Přivezl fantastickou kritiku o tom, jaký jsem objev.

M. U.: Začal jsi víc psát?

M. Š.: Začal jsem dostávat objednávky především od Due Boemi di Praga, kteří mě hodně zaměstnávali. A právě v té době vrcholila Musica Nova a já už vystupoval s Růžičkou a s Parschem jako s tvůrčí skupinou. Byli jsme tehdy považováni za elévy celé skupiny.

M. U.: Miloši, a jak se ti dařilo, když nastal rozkvět věd a umění v sedmdesátých letech?

M. Š.: V té převratové době, někdy v roce 1967 nebo 1968 jsem se dostal do Svazu skladatelů jako čekatel. Ze svazu nás ale později všechny vyhodili… V roce 1968 mě totiž navrhl Jiří Fukač do rehabilitační komise. Po roce 1970 někdo celý materiál rehabilitační komise vydal v časopisu Hudební věda a to byl velký průšvih. Poledňák se na měsíc nechal uzavřít do blázince a tvrdil, že je psychicky vyšinut. Hudec řekl, že si na to nepamatuje, a já jsem tam byl jako jeden ze spolutvůrců… Byla to analýza hudebního Brna padesátých let, se všemi Burjanky a podobnými. Z této události jsem se těžko vyhrabával. Sedmdesátá léta ale zásadně ovlivnila mou tvorbu, nebýt setkání s divadlem, byl bych jen modernista. Od jednostranného modernismu mě odvedlo taky to, že jsme s Parschem dělali realizaci staré hudby, například Cacciniho, Monteverdiho, Haranta.

M. U.: Zmínil jsi se o Due Boemi di Praga, jaké další spolupráce jsi navázal?

M. Š.: Velká síla byl Provázek (dnešní Divadlo Husa na provázku, pozn. redakce). Dalším inspirátorem pro mne byl Miroslav Venhoda, šéf Pražských madrigalistů, tehdy už legendárního a často vyjíždějícího souboru, ode mne objednal madrigalovou kantátu na Gesualdův náhrobní nápis. Provozoval ji úspěšně nejprve na legendárních koncertech Na schodech Národního muzea v Praze, později na zájezdech. Následovaly další objednávky - spojení Pražských madrigalistů a Due Boemi di Praga - například ve Staročeské kuchařce nebo dokonce s JOČRem /Jazzovým orchestrem Čs. rozhlasu/ pod Krautgartnerem. V tom všem byly podstatné relikty Nové hudby, ale také něco úplně jiného - minnesang, madrigal, villanella, estampida atd. Jakákoli moderna jako třeba Karlheinz Stockhausen, se kterým jsem se osobně setkal při pobytu Darmstadtu, zde byla zcela nepřijatelná.

stedron_balada_pro_banditu_nova_01Nové zpracování Balady pro banditu (Divadlo Husa na provázku)

M. U.: Jak jsi se v té době dostal ke stipendiu v Darmstadtu?

M. Š.: Na darmstadtské prázdninové kurzy kompozice a interpretace Nové hudby v roce 1966 nás jelo z Brna společně několik - Ištvan, Berg, Piňos, Parsch a já. Jeli jsme společně na základě stipendia. Požádali jsme Institut für Neue Musik v Darmstadtu a ten nám na základě předložených projektů udělil stipendia. Takto s námi jeli i Pražané - Zbyněk Vostřák, Eduard Herzog, Marek Kopelent. Koncerty byly úžasné - kompletní Stockhausenovo klavírní dílo - všechny kusy od I po XI - hráli bratři Kontarští, dále premiéry Ligetiho, Kagela a mnohých dalších - nejméně dvacet koncertů a zájezd do blízkého Frankfurtu do opery na Fortnerovu operu. Přednášející skvělí - Stockhausen, Adorno, Boulez, Ligeti, který detailně rozebíral Webernovy Bagatelly. Byl to jeden ze zlomových darmstadtských festivalů a kurzů, protože kromě vrcholného serialismu a aleatoriky se už objevily happeningy /Cage, částečně Ligeti/. Výsledek pro mě: jednak fascinace novou zvukovostí, jednak uvědomění si nebezpečí novopytagorejské „víry“v Novou hudbu. Pochopil jsem, že tato slepá víra je sice úžasná pro uvěřivšího, ale invenci a originalitu nepřinese. Proto jsem po návratu z Darmstadtu stále více hledal k tomuto okouzlení protiváhu. Nacházel jsem ji v každodennosti Divadla na provázku, kde byla avantgardnost předem vyloučena, ale i ve službě koncertním aranžím pro Due Boemi di Praga.

M. U.: Miloši, jak jsi se dostal na Provázek?

M. Š.: Ve stejném ročníku na JAMU se mnou byli i herci jako Laďa Krátký, Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Peca a taky Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil nebo Peter Scherhaufer. Takže má cesta vedla přes ně. Navíc s Evou Tálskou už jsme se znali z Divadla hudby. Jednou jsem na JAMU potkal Scherhaufera, podával mi nějaký papír, ať ho podepíšu. A to byl dopis paní Karle Mahenové s prosbou, aby se mohlo využít mahenovského názvu “Husa na provázku”. Takže já jsem vlastně podepsaný na zakládací listině divadla.

stedron_balada_pro_banditu_nova

M. U.: To já jsem se na Provázku ocitl shora, Bořivoj Srba mi oznámil, že zakládá divadlo a byl by rád, kdybych se toho také účastnil. Od jara 1974 jsem s Provázkem spolupracoval na základě Srbova pozvání. Srba mi jako autorovi značně pomohl, když jsem nesměl…

M. Š.: Ty jsi byl přece zakázaný autor… Vlastně jsme spolupracovali dřív, než jsme o tom věděli. Naše první „nevědomá“ spolupráce byla už Romance o lásce.

M. U.: Ty jsi nevěděl, že na ní, totiž na puškinovské Kapitánské dcerce pracuji, a já jsem netušil, že tě můj pokrývač Částek požádal o hudbu. Pamatuji, jak jsi později přišel s nabídkou něco se mnou společně udělat, a to pod tvým jménem. Já jsem měl co odolávat, abych neprozradil, že už spolu přece spolupracujeme dlouho... Mé texty pro Provázek se tehdy vydávaly za dílo režiséra Zdeňka Pospíšila. A takhle jsme ještě spolu udělali Pohádku máje.

M. Š.: Provázek potom vystřídalo Městské divadlo Brno a nakonec naše spolupráce trvá dodnes. Poslední společný počin byl muzikál Viki kráčí za štěstím, kterou jsme uvedli minulý rok právě v Městském divadle.

M. U.: Dalo by se říct, že jsi měl jako skladatel vždy pro koho psát?

M. Š.: Určitě, hlavně díky Provázku. Já jsem tam chodil rád, vždycky jsem tam pookřál. Všechno, co jsem tam donesl, bylo vítáno a nějak se s tím pracovalo.

stedron_uhde_2018_foto_jiri_slama_06

M. U.: Jak coby skladatel s takovým hudebním vzděláním reaguješ, když přijde režisér a chce hudbu konkrétního typu nebo ti řekne, že to, co jsi přinesl, není dobré. Jsi přizpůsobivý?

M. Š.: Asi jsem, ano. Jde o paralelní komunikaci. Snažím se nějak pochopit myšlenku a brát to tak, že režisér je v tu chvíli chytřejší než já. V divadle není demokracie, tam musí být pokora. Vždycky musí někdo zařvat a říct, jak dál.

M.U.: Občas jsem slýchal, že skladatel má spontánně muzicírovat a moc o tom nepřemýšlet. Jakpak se snáší tvá tvorba s činností hudebního pedagoga, teoretika, historika, badatele a vykladače?

M. Š.: Je to každodenní boj – snáší se, pak zase méně, potom více – žiji s tím a moc o tom nepřemýšlím. Snažím se ten rozpor kompenzovat prací… Ta vždy určí, kdy jsem víc historikem, vykladačem a teoretikem a nejraději „tvůrcem“ -, nejméně rád a z donucení pedagogem…

M. U.: Miloš Štědroň jako soudobý skladatel - baví tě ještě komponovat? Já tě trošku podezírám, že ne…

M. Š.: Baví mě to, baví! Baví mě to pro mě samotného, nevidím v tom už nějakou budoucnost nahrávek a velkých divadel. Baví mě to hlavně v návaznosti na to, že dělám analýzu, hodně poslouchám a taky se učím… Analýzou si člověk neustále uvědomuje věci, kterých si třeba dříve vůbec nevšiml. Jednou jsem se ptal Arnošta Parsche, bylo to pár let před jeho smrtí, jestli ještě komponuje. A on mi řekl: “Komponuju, denně tak dvě tři hodiny a večer to vyhodím.“ A mně z toho bylo hrozně smutno. Ale je možné, že k tomuto také spěji…

 Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • HelenaB

    14. červen 2018, 12:14
    Skvělý rozhovor, výborné fotky. Radost pohledět i počíst. Díky, pánové, nikdo na světě ten rozhovor nemohl pojednat lépe.

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více

Předposlední koncert brněnského hudebního festivalu Expozice nové hudby nesl název Příběh utrpení a naděje a postavil vedle sebe ve středu 17. října hudbu skladatelů Fausta Romitelliho a Francesca Filideie a výběr z poezie básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka. Vzhledem k tématu večera se hudební produkce odehrála v kapli bývalé brněnské káznice. Příznačně (i přízračně) zvolený podnázev koncertu Dům strach vycházel ze stejnojmenné Zahradníčkovy básnické sbírky. O uměleckou recitaci se postaral Otakar Blaha, díla obou skladatelů pak provedlo hudební těleso Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. Koncert/představení režíroval Radim Nejedlý.  více

Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se blíží ke konci. Před závěrečným Verdiho Requiem přehlídka ještě včera nabídla koncert brněnského komorního sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase a souboru renesančních dechových nástrojů s doprovodem continua Capella Ornamentata pod uměleckým vedením jeho zakladatele Richarda Šedy v olomouckém kostele Zvěstování Páně. Obě tělesa se věnují převážně interpretaci duchovní hudby 16. a 17. století a podílela se na mnoha jiných společných projektech. V roce 2017 vzniklo z této spolupráce CD věnované dílu pozdně renesančního skladatele Nicolause Zangia, jehož skladby na nedělním koncertu též zazněly.  více

Festival Expozice nové hudby konfrontuje již jedenatřicet let brněnské posluchače se soudobou českou i zahraniční tvorbou. Za tuto dobu si festivalové koncerty dokázaly získat oddané publikum toužící zažít netradiční hudební díla a experimenty na vlastní kůži. Podzimní část nového ročníku včera zahájil vokální cyklus Canti del Capricorno italského skladatele Giacinta Scelsiho v sólovém provedení sopranistky Lore Lixenberg.  více

Milovníci jazzu i artificiální hudby si včera večer přišli na své. Filharmonie Brno zahájila koncertem v Besedním domě již pátou sezónu abonentní řady s názvem Jazz & World Music. Brněnští filharmonici společně s hudebním tělesem Matúš Jakabčic Quintet interpretovali světové skladby – nejen jazzové – v aranžmá vedoucího souboru Matúše Jakabčice. Koncert řídil dirigent a skladatel Pavel Šnajdr.  více

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.  více

V Praze a v Brně vystoupí tento týden anglický zpěvák Chris Norman, zakládající a dlouholetý člen populární skupiny Smokie. V Brně v DRFG Aréně má koncert v sobotu 6. října, v pražském Foru Karlín vystoupí o dva dny dříve.  více

„Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music,“ tvrdí Marian Friedl, který je stejně skvělým hráčem na vlastnoručně vyrobené lidové píšťalky jako na jazzový kontrabas. Právě jeho zkušenosti s různými žánry od folkloru po free jazz plus samozřejmě spojení s podobně stylově rozkročenou Jitkou Šuranskou vedly ke vzniku mimořádného hudebního pásma, které má svůj prapůvod v představení Z kořenů k world music na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Díky grantu z Ministerstva kultury vzniklo album Beránci a vlci s účastí čtyř hudebních uskupení různých stylů (což je dohromady přes dvacet muzikantů a zpěváků), které získalo zaslouženě Anděla v rozšířené kategorii Folk (pod kterou nově spadá i žánr world music). Mezitím v létě 2017 proběhla koncertní premiéra Beránků a vlků opět v Náměšti nad Oslavou (s účastí vydavatele alba Milana Páleše v převleku za Ovčí babičku) a poté další festivalová vystoupení – na Hradeckém slunovratu v Hradci nad Moravicí nebo na Colours of Ostrava. Malým snem Mariana Friedla a všech jeho beránků a vlků bylo přenést pásmo do zvukově čistého prostředí brněnského Sono centra, což se díky úspěšné crowdfundingové kampani povedlo. Zhruba hodinový koncert byl tím pádem nejen prostým „přehráním“ desky, ale především obrovskou oslavou a možná i novým startem projektu – vstříc větším a větším sálům.  více

Prostory brněnských lázní na Rašínově ulici naplnil v neděli večer nový projekt uměleckého spolku Hausopera, kladoucího si za cíl přinést nové a kvalitní kulturní produkce do míst denního provozu, která jinak s hudbou, potažmo přímo s operou, nemají mnoho společného. První vlaštovkou je krátká opera Poslední pólo skladatele - dirigenta Marka Ivanoviće a libretisty - operního pěvce Josefa Škarky pojednávající o dvou přátelích, zamlčené lásce a černém svědomí. Dílo režíroval Petr Hašek, scénografii navrhl Ján Tereba a o světelný design se postarali Pavla Beranová, Michal Hór a Zuzana Bottová. Hlavní postavy ztvárnili Tomáš Krejčí, Aleš Procházka a Andrea Široká. Na akordeon hrála Žaneta Vítová, na vibrafon a bicí pak Kristýna Švihálková. Přednášela Lenka Sedláčková.  více

Soubory Národního divadla Brno vstoupily do sezony 2018/19 společným koncertem na Zelném trhu. Součástí programu bylo představení připravovaných inscenací. Vystoupil orchestr Janáčkovy opery NdB se svým šéfdirigentem Markem Ivanovićem, sbor a sólisté Jana Šrejma Kačírková, Jana Hrochová, Václava Krejčí Housková, Roman Hoza, Jiří Sulženko a další.  více

Stoleté výročí narození jednoho z předních amerických dirigentů, skladatelů, pedagogů a popularizátorů hudby zaznamenali snad všichni milovníci kultury. Bernsteinova díla se hojně objevují v koncertních sálech, operních domech i rádiích, a přestože se kvůli své dirigentské činnosti nemohl skladbě naplno věnovat, muzikál West Side Story s texty Stephena Sondheima bude vždy patřit mezi hudební klenoty muzikálové tvorby. Podobně jako jiné kulturní instituce rozhodlo se i Městské divadlo Brno vzdát skladateli hold a pyšně se přihlásit k tradici muzikálu, kterou Leonard Bernstein svým pravděpodobně nejslavnějším dílem ukotvil. V úterý 25. září tak zazněl na Hudební scéně Městského divadla Brno Koncert ke 100. narozeninám Leonarda Bernsteina pod taktovkou Dana Kalouska a v režii Petra Gazdíka.  více

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Nejčtenější

Kritika

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více